Kuchyně čaroděje Merlina 
Plastický Mars 
Ženatý bez závazků 
Tvrdá peřina měsíčního zlata 
Za humny je drak! 
Bye, bye Mire! 
 
   
  
AB Aurigae ocima Hubblova dalekohledu (foto STSCI)Kuchyně čaroděje Merlina 
  
Jak se vaří planety? Za odpověď na tuhle otázku byli hvězdáři ještě před několika lety ochotni obětovat nejen svoji manželku, ale zcela jistě i tchýni či sbírku vlastnoručně nachytaných motýlů. Bylo zřejmě, že základní ingredience polévky stvoření představuje plyn, prach a snad i trocha ledových částic. Podařilo se také zjistit, že planety vznikají v plochých, rotujících discích této matérie. Detailní záběry na rodící se stálice však dosud chyběly. To všechno je ale minulostí -- nové portréty z Hubblova kosmického dalekohledu totiž astronomům zcela jistě pomohou sestavit dlouho hledaný recept na stvoření nejen sluneční soustavy. 
Vesmírná observatoř, přesněji její zobrazovací spektrograf, se ve viditelném světle podívala na jednu zcela neznámou hvězdičku AB Aurigae ze souhvězdí Vozky (lat. Auriga). V okolí této dva až čtyři miliony let mladé ("mladé" v kosmickém měřítku ovšem) stálice přitom zahlédla něco nádherného: velký disk plynu a prachu s nápadnými zhustky -- zárodky budoucích planet! "Takové pozorování naznačuje, že kondenzace planet z plynu a prachu probíhá v okolí hvězd starých jeden až deset milionů let," vysvětlila důsledek objevu Carol Grady (mov, 85 kB), jež vede projekt studia velmi mladých hvězd. "Už jsme spatřili, jak začíná i končí tvorba těchto systémů: Hubble v minulosti pozoroval protoplanetární disky mladší než jeden milion roků i obálky plynu a prachu u stálic, jejichž stáří se odhaduje na osm až dvacet milionů let. Konečně však vidíme i to, co se děje mezitím. Důkaz o přítomnosti neviditelných velkých těles u AB Aurigae nemáme, nicméně zcela nečekaně jsme objevili struktury, které mohou být výsledkem začínající kondenzace velkých těles v několika následujících milionech let," prozradila doktorka Grady na zasedání Americké astronomické společnosti v Chicagu. 
Kliknutim se podivate na snimek v plnem rozliseni (jpg, 425 kB)
Úhlová velikost nejmenších zhustků je na hranici rozlišovací schopnosti dalekohledu. Přesto mají extrémně veliké rozměry od dvou do pěti miliard kilometrů, tedy patnáctkrát až třicetkrát více než vzdálenost Země od Slunce. Nacházejí se také mnohem dál než naše Pluto. Největší útvar je například od AB Aurigae vzdálený 50 miliard kilometrů (88krát dál než Pluto). "Obdobné jevy jsme dosud nepozorovali u žádné hvězdy starší než 300 tisíc až jeden milion roků," dodala na tiskové konferenci Carol Grady. "Každopádně nikdy nebyly tak četné. Naopak hvězdy o trochu starší než AB Aurigae mají ve svých plynoprachových discích zóny či prstence, odkud byl stavební materiál vymeten již existujícími planetami. Snímek AB Aurigae tak spolu s dalšími Hubblovy záběry ukazuje, že vznik velkých těles z okolohvězdných obálek probíhá někdy mezi druhým a čtvrtým milionem věku, každopádně před dosáhnutím osmimiliontých narozenin." 
AB Aurigae je přibližně dva a půlkrát hmotnější než Slunce a nachází se 470 světelných let daleko. Disk, který ji obklopuje, má průměr dvě stě miliard kilometrů, tedy třicetkrát více než vzdálenost Pluta. Štěstí je, že se na něj díváme prakticky shora. 
Hvězda samotná je na hranici viditelnosti bez dalekohledu, v jihozápadní části souhvězdí Vozky u hranic s Býkem. Pro Hubbla tedy oslnivě jasný objekt, v jehož okolí není možné spatřit vůbec nic. Naštěstí existuje způsob, jak tento problém obejít. Carol Grady a její tým totiž použil tzv. koronograf, který jasnou stálici zakryl speciálním terčem stejně jako schovává Měsíc Slunce při zatmění (na snímku tmavé pásy). Teprve poté se jim ukázal jemný a slabý disk plynu a prachu osvětlovaný mateřskou hvězdou. 
Ani výběr cíle nebyl náhodný. AB Aurigae se do zorného pole kosmické observatoře dostala až po předcházejících studiích jinými dalekohledy. Pozemní radiová pozorování na milimetrových vlnách v minulosti ukázala, že ji obklopuje rozsáhlý oblak plynu a prachu. Infračervené studie ze ISO pak prozradily, že sahá velmi Carol Grady (foto ASS)blízko k samotné stálici. Pro porovnání přikládáme nejlepší pozemský záběr, který vznikl dvoumetrovým dalekohledem Havajské univerzity. Koronograf zakrývá oblast o průměru 50 miliard kilometrů kolem AB Aurigae, tedy devětkrát větší než vzdálenost Pluto-Slunce. Zřetelně je vidět, že zaprášené je celé tohle zákoutí vesmírného prostoru.  
Hubblův koronograf má tvar dvou na sebe kolmých příček a brání nám tak podívat se méně než 12 miliard kilometrů (1,4krát dál než Pluto) od hvězdy. Diagonální paprsky vznikly ohybem světla na obrubách dalekohledu. V záběru je jedna slabá hvězda (na "pátou hodinu" od středu), zřetelná je pak spirální struktura disku především pak v rozmezí „od deváté do šesté hodiny“ a také ve vnitřních částech od "dvanácté do třetí hodiny". Data zaslaná spektrografem přitom prozrazují, že se pásy skládají z množství menších zhustů. Nejmenší útvary v disku najedete vlevo od stálice -- jejich velikost se pohybuje mezi dvěma a pěti miliardami kilometry. Záběr vznikl 23. a 24. ledna tohoto roku v rozmezí vlnových délek 200 až 1000 nanometrů. Obarven byl až dodatečně. 
Vědecký tým se nyní pokusí hledat v okolí komety: jejich přítomnost by totiž dokázala, že se zde již vytvořila tělesa o velikosti nejméně jeden kilometr. Na hon použijí jednak již zmíněný spektrograf na Hubblu a také ultrafialovou observatoř, která se do vesmíru vydá v nejbližší době. 
Je zřejmé, že se dosud jedná pouze o předběžné a dílčí výsledky. Proto se během následujících dvou let Carol Grady s kolegy podívá na další blízké hvězdy, jejichž stáří se pohybuje mezi jedním a deseti miliony roky. Recept na sluneční soustavu tak dostane první hrubé obrysy. 
  
Podle tiskové zprávy STSCI a dalších materiálů
  

Mars v 3D (zdroj JPL/NASA)Plastický Mars 
  
Konečně jsou k dispozici přesná výšková měření na Marsu, a tak je tato planeta v řadě případů dnes už lépe proměřena než mnohé kontinentální oblasti na Zemi. To je výsledek dvou let práce přístroje zvaného MOLA (Mars Orbiter Laser Altimeter), namontovaného na palubě kosmické sondy Mars Global Surveyor. Každý den tento přístroj nasbírá na 900 000 měření, jež pak umožňují zjistit tvar povrchu Marsu s nebývale vysokou přesností. Mapa s vysokým rozlišením čítá na 27 milionů měření, které jsou uspořádána v síti, kde základní body jsou od sebe vzdáleny 60 kilometrů u rovníku a poněkud méně v oblastech mimo něj. Poloha každého výškového bodu je známa s přesností přinejmenším 13 metrů, ve velkých plochých oblastech na severní polokouli pak přesnost dosahuje až dvou metrů. Podívejme se na některé zajímavé oblasti na této planetě. Nejdříve však pohled celkový (mpeg, 430 kB): 
Zdroj NASA a MOLA tým
Na Marsu dělí nejvyšší a nejnižší bod vzdálenost 30 kilometrů. To je jedenapůlkrát více než na Zemi (ačkoli Země je dvakrát větší než Mars). Nejzajímavějším topografickou zvláštností na Marsu je pronikavý rozdíl mezi nízkou a hladkou severní polokoulí a silně krátery pokrytou polokoulí jižní, jež leží v průměru o pět kilometrů výše než severní část planety. Temně modré deprese na severní polokouli zřetelně nejsou kruhové, což svědčí o tom, že asi byly vytvarovány vnitřními geologickými procesy v raných obdobích vývoje Marsu. 
Na jižní polokouli je nápadná impaktní pánev Hellas. Je to další pozoruhodný útvar: má průměr 1200 kilometrů a je obklopen prstencem hor, jež se vypínají až dva kilometry nad okolní terén a táhnou se až 4000 kilometrů od centra pánve. Pánev Hellas je až devět kilometrů hluboká. 
Rozdílná výška terénu na obou polokoulích vede k tomu, že se krajina svažuje od jižního pólu až k severnímu. To zřejmě ovlivňovalo tok vody v počátcích existence Marsu, ta tedy obecně proudila od jihu na sever. Do nížin severní polokoule se tak stáhla voda z většiny Marsova povrchu. 
Výšková měření mohou ovšem posloužit i k odhadu současného množství vody na planetě. Ačkoli na pohled vypadají severní a jižní polární čepičky velmi rozdílně, jejich výškové profily jsou dost podobné. Na jižním pólu je v čepičce kromě zmrzlého oxidu uhličitého docela značný podíl vodního ledu. Horní hranice současného množství vody na Marsově povrchu se pohybuje v rozmezí 3,2 až 4,7 milionů krychlových kilometrů, což je asi jedenapůlnásobek množství ledu, pokrývajícího Grónsko. Kdyby obě polární čepičky byly složeny výhradně z vody, jejich úhrnný objem by vystačil na vytvoření vrstvy o tloušťce od 22 do 33 metrů, pokrývající celý povrch planety. 
 
Podle zpráv NASA
 
 
  
Kliknutim se podivate na obrazek v plnem rozliseni (jpg, 420 kB)Ženatý bez závazků 
  
Tento záběr z Hubblova kosmického dalekohledu na první pohled vypadá jako zdařilá koláž několika momentek ze života obyčejné hvězdy. Omyl! Musíme vám prozradit, že jde o jediný a skutečně velmi pěkný portrét mlhoviny NGC 3603.  
Fotografie, která vznikla v režii astronomů z University of Washington, ukazuje nejrůznější stadia hvězdného vývoje: Najdete zde tzv. Bokovy globule a rozsáhlá molekulová mračna -- lůna vesmírných porodnic, mladé hvězdy obklopené protoplanetárními disky, hvězdokupu plnou horkých a velmi hmotných stálic -- pozůstatek po impozantním baby-boomu i modrého veleobra, který spěje k neodvratnému konci explodující supernovy. Skutečná astrofyzikální učebnice, že?  
Portrét NGC 3603 vznikl 5. března tohoto roku pomocí širokoúhlé kamery WFPC2 Hubblovy observatoře a do takto pohledné podoby ho zpracoval tým vedený Evou Grebel. Vzdálenost mlhoviny, která leží v jižním souhvězdí Carina (Lodní kýl), se odhaduje na úctyhodných dvacet tisíc světelných let.  
Vpravo dole si všimněte dvojice kompaktních mlhovin, přezdívaných hvězdáři "pulci". Podobají se tzv. proplydům z Velké mlhoviny v Orionu (M 42) a mohou představovat odpařující se plyn a prach protoplanetárních disků. Oproti dosud známým útvarům jsou však pětkrát až desetkrát větší (900 miliard až tři biliony kilometrů) a tedy i hmotnější. Takto nějak mohlo před necelými pěti miliardami let vypadat i Slunce. "V důsledku erodujícího záření blízké hvězdokupy však v průběhu několika desítek tisíc let bude materiál zcela ionizován a jednou provždy zmizí," komentoval tuhle část záběru Wolfgang Brandner z autorského týmu. 
V pravém horním rohu si všimněte dvojice tmavých skvrnek, tzv. Bokových globulí. Pokřtěny byly podle hvězdáře Barta Boka, který se v minulosti intenzivně věnoval studiu temných molekulových mračen. V tomhle zákoutí proces tvorby nových stálic teprve začíná, později se budou podobat zmiňovaným pulcům. 
Mlhoviny zviditelnila hvězdokupa uprostřed. Dvě desítky těchto horkých tzv. Wolfových-Rayetových hvězd jsou více než stokrát hmotnější než Slunce. Tvoří však pouhou špičku ledovce -- méně hmotné stálice, jejichž počet autoři odhadují na několik desítek tisíc, jsou totiž výrazně slabší a zanikají ve světle svých kolegyň. 
Pronikavé ultrafialové záření a také silný hvězdný vítr, tj. proud částic tekoucích směrem od nich, vyfoukl v okolí hvězdokupy veškerý plyn -- v pravé části však naráží na hustší prostředí chladného mračna molekulového vodíku. Proto zde vznikají podobné útvary jako známé "Sloupy stvoření" u M 16. Stejně jako ony jsou pomalu erodovány a časem zcela zaniknou. 
Mírně doleva nahoru od středu najdete veleobra Sher 25. Tahle hvězdička je ozdobena zajímavým plynným diskem o průměru kolem jednoho světelného roku, který je připomíná podobný útvar u supernovy 1987A ve Velkém Magellanově mračnu. Jeho šedomodré zabarvení, stejné jako u výtrysků ve směru rotační osy stálice (zhustky vpravo nahoře a vlevo dole od Sher 25), naznačuje přítomnost látky bohaté na prvky jaderného hoření. Podle You-Hua Chu z Illinojské univerzity je v materiál hojně zastoupen například dusík. To znamená, že hvězda je na sklonku své existence. Ptáte se, kdy exploduje jako supernova? Doktor Chu na tiskové konferenci dostal podobnou otázku: "Nejsem si jistý. Mohlo by to být zítra... nebo také za několik tisíc let. Dříve nebo později se to ale stane." Na obloze nám tehdy zazáří nová hvězda asi druhé velikosti. 
 
Podle tiskové zprávy STSCI a dalších materiálů
  
 
  
Lunar Prospector nad mesicnim povrchem (kresba NASA)Tvrdá peřina měsíčního zlata 
  
Jedním z prvořadých úkolů Lunar Prospectoru bylo potvrdit či naopak vyvrátit, že se v okolí měsíčních pólů nachází vodní led. Důkazů podporujících tuhle na první pohled bláznivou myšlenku sonda v průběhu uplynulého roku a půl přinesla hned několik. Ten nejpádnější argument se však může objevit až v okamžiku její smrti -- 31. července tohoto roku. 
Americký Lunar Prospector se na návštěvu našeho vesmírného souseda vydal 6. ledna 1998. Vzápětí úspěšně odsloužil jeden rok tzv. primární mise a půl roku mise prodloužené, kdy s několika přístroji studoval povrch i nitro Měsíce. Už v březnu 1998 přitom vědci oznámili, že sonda zachytila nad oběma póly anomální množství atomárního vodíku -- neklamný to důkaz o přítomnosti vody v kráterech ponořených do věčného stínu. V září pak geologové a astronomové svůj odhad ještě upřesnili: ve směsi měsíčního prachu a ledu, který sem v minulosti přinesly pády kometárních jader, se ukrývá kolem šesti miliard metrů krychlových vody. 
To všechno se podařilo zjistit, když se Lunar Prospector pohyboval nejdříve sto kilometrů a později jen dvacet pět kilometrů nad povrchem. Důležitý důkaz však může -- ale nemusí -- přinést až v sobotu 31. července. Tehdy se totiž po povelu ze Země zřítí na Měsíc. Za svůj cíl si přitom vybere jeden kráter na jižním pólu, jehož dno je vyplněno směsí kometárního ledu. 
Přestože sonda váží jen 161 kilogramů, energie dopadu bude stejná, jako kdyby do Měsíce narazil dvoutunový automobil rychlostí 1800 kilometrů za hodinu. Odborníci doufají, že tak přemění kolem dvaceti kilogramů vody v páru, kterou vzápětí zachytí pozemskými i vesmírnými observatořemi. "Zatímco pravděpodobnost úspěchu je relativně nízká, případný dopad je ohromný," komentoval jeden ze zúčastněných dr. Guenter Riegler. "Naši externí spolupracovníci se k plánu postavili pozitivně a potvrdili, že je po technické i operační stránce realizovatelný. Finanční náklady jsou přitom minimální a celá mise je stejně u konce. Takže Lunar Prospector dostane poslední šanci poskytnout nám ještě nějaká vědecky cenná data." 
  
Okoli jizniho polu (zdroj BBC) Okolí jižního pólu, na snímku ze sondy Clementine, je ideálním místem pro první měsíční základnu. Na podkladu velkého množství záběrů zhotovených touto americkou sondou již dokonce bylo vybráno konkrétní místo -- na okraji kráteru Shackleton. Sluneční panely první lidské výspy na povrchu sousedního tělesa zde totiž budou prakticky permanentně osvětleny. Slunce zde bude svítit 80 procent času, o deset kilometrů dál přitom existují hned dvě oblasti, kde budou panely slunečním svitem zalévány po 98 procent doby své činnosti. Paradoxně, hned vedle existují oblasti ve věčném stínu, kde pravděpodobně existují veliké zásoby zmrzlé vody -- důležitého paliva pro kosmické lodě i zdroj kyslíku člověčích měsíčňanů.
  
Podle současných plánů se zřítí v ranních hodinách 31. července na dno kráteru Mawson u jižního pólu. Tento terč je přímo ideální: jeho rozměry se pohybují mezi 50 a 60 kilometry a okrajové valy, které zajišťují, že se dno kráteru neustále nachází ve věčném slunečním stínu, nejsou příliš vysoké. Měření přitom ukazují, že obsahuje velké množství vody. A nakonec, Mawson je pozorovatelný jak ze Země, tak i z umělých družic. Dívat se bude například Hubblův kosmický dalekohled. 
"Pozitivní detekce vodních par, či radikálu OH, který vznikne rozpadem molekuly H2O v přímém slunečním světlu, nás definitivně přesvědčí o přítomnosti vodního ledu v měsíčním regolitu," dodal doktor David Goldstein. Na druhou stranu ale odborníci připomínají, že negativní pozorován tuhle teorii nevyvrátí. Jejích model totiž nemusí být správný a sonda nemusí dopadnout do předpokládané oblasti či při nárazu nemusí vzniknout dostatečné množství vodní páry. Pravděpodobnost úspěchu odhadují na takových deset procent. 
 
Podle materiálů na Internetu
   
   
  
Na rentgenovem snimku o prumeru pul stupne najdete hned jedenact stelarnich zdroju (zdroj Univ. New South Wales a Penn State)Za humny je drak! 
  
Australští astronomové zabodovali! Přímo za humny sluneční soustavy totiž objevili neobvyklou kupu hvězdných embryí. Nalézá se deset stupňů od jižního nebeského pólu a je viditelná i v triedru! 
Unikátní kousek se podařil prostřednictvím rentgenové observatoře ROSAT, která ukončila svůj provoz na začátku tohoto roku. Hvězdáři Pensylvánské státní univerzity a Univerzity Jižního Walesu pod vedením Erica Feigelsona ji totiž použili při hledání tzv. protohvězd -- embryí, v jejichž nitru dosud neprobíhají jaderné reakce přeměňující vodík na helium. Stálice, které stále nedospěly na tzv. hlavní posloupnost, tudíž září pouze na úkor své potenciální energie uvolňované během pozvolného smršťování. Délka této vývojové epizody se počítá na několik desítek milionů let, a proto je pravděpodobné, že v této fázi můžeme z času na čas objevit nějaký objekt. Příkladem mohou být velmi aktivní proměnné typu T Tauri, FU Ori či YY Ori.  
Kdyby ale Australané nalezli jeden nebo dva exempláře. Díky velké porci štěstí narazili hned na celou kupu! Rozkládá se v okolí jasné hvězdy éta Chamaeleonis, ve vzdálenosti pouze 315 světelných let. Jenom proto je Nova kupa ve viditelnem svetle v kombinaci s rentgenovym pozorovanim (foto Digitized Sky Survey a autorsky tym)také viditelná i triedrem či malým dalekohledem. Jejich velmi nízký věk, v případě člověka porovnatelný s dvouměsíčním nemluvnětem, prozradilo rentgenové záření. V tomto oboru elektromagnetického spektra jsou totiž, vlivem bouřlivých procesů v rozsáhlých atmosférách, hvězdná embrya skutečně nápadnými zdroji. Na jejich povrchu mj. zuří ohromné magnetické bouře, podobné slunečním erupcím, avšak mnohonásobně intenzivnější. 
Skupina je po hvězdokupě Velký vůz, Hyády a Vlasy Bereniky čtvrtou nejbližší známou hvězdokupou. Při pohledu ze Země na nebi zabírá asi půl stupně (stejně jako Měsíc), její skutečný průměr v prostoru je pak necelé tři světelné roky. Dosud bylo spolehlivě identifikování 13 členů systému s hmotností menší než jedno Slunce, přičemž existuje dalších dvacet až třicet kandidátů. Astronomové předpokládají, že zde naleznou i velmi lehké hvězdy, včetně tzv. hnědých trpaslíků. 
Stáří kupy objevitelé odhadují na čtyři až dvanáct milionů roků. Žádné zbytky potenciální zárodečné mlhoviny však v jejím okolí nalezeny nebyly. Vědecký tým spekuluje, že se narodila ve hvězdné asociace Štír-Kentaur, do které patří množství hvězd jižní oblohy. Prach a plyn původní mlhoviny však odfoukly rozpínající se obálky explodujících supernov. 
Každopádně novou hvězdokupu čeká velmi smutný a hlavně rychlý konec. Její gravitační soudržnost je totiž natolik malá, že z ní jednotlivé stálice lehce unikají. Útvar se rozpadá a časem z něj zbudou pouze osamocené hvězdy plující prázdným vesmírem. 
  
Podle tiskové zprávy University New South Wales a dalších materiálů
 
 
  
Foto NASABye, bye Mire! 
  
Po několika měsících nejistot a poněkud křečovitého pokusu o záchranu je zřejmé, že současná trojice kosmonautů bude tou "vyvolenou", která zhasne světla na orbitální stanici Mir. Ruská základna pak na začátku příštího roku shoří v zemské atmosféře, definitivně, neodvolatelně... 
Minulý týden ruské vládní úřady oznámily, že posádka ve složení Sergej Avdejev, Jean Pierre Haignere a Viktor Afanasjev opustí stanici v srpnu tohoto roku. Krátce předtím instalují nový palubní počítač, jenž umožní ovládat 130tunový Mir bez zásahu kosmonautů. Poté bude jeho dráha postupně snížena ze současných 380 kilometrů na dvě stě, aby někdy v únoru či březnu příštího roku shořel nad Tichým oceánem. 
Ihned se ovšem objevily obavy, zda nebudou Rusům k finálnímu manévru chybět peníze. Ke kontrolovanému snížení orbitální dráhy jsou totiž nezbytné starty několika dopravních lodí Progress, jež zaparkují u Miru a budou pak s celým komplexem manévrovat prostřednictvím vlastních motorů. Špatným příkladem může být předchůdce -- stanice Saljut 7. V únoru 1991 nad ní palubní kontrola ztratila kontrolu a ta se poté zřítila do argentinských And poblíž hranic s Chile. Naštěstí však nezpůsobila žádné škody. 
Přesto většina expertů ukončení třináct let staré základy vítá. Ruský kosmický průmysl se totiž dlouhou dobu potýká s finančními problémy, které se projevují především při dostavbě klíčový komponentů Mezinárodní vesmírné stanice. Právě Mir přitom odsál velkou porci nezbytných dolarů. 
 
Podle materiálů na Internetu