Foto archiv IANZáhadný velechrám a zbloudilé kameny 
  
V jižní Anglii asi 130 kilometrů západojihozápad ně od Londýna je jedna z nejpozoruhodnějších staveb -- Stonehenge. I když dnes přetrvávají jen trosky, vzbuzují nejen úctu a podiv, ale trochu i nahánějí hrůzu. Právem. Jistě, čínská zeď i pyramidy jsou mohutnější. Ale sotva tak záhadné a tajemné jako Stonehenge. Obrovité kameny až do výšky 9 metrů a hmotnosti 50 tun sem byly dopraveny ze vzdálenosti asi 30 kilometrů, ale "ty menší" s průměrnou hmotností kolem 5 tun pocházejí až z Prescellských hor ve Walesu. Odhaduje se, že je bylo třeba dopravovat celkem 350 kilometrů po vodě a 40 kilometrů po souši, ovšem při tom čtyřikrát překládat. 
To jsou zcela novodobé poznatky. Ale již ve velmi staré literatuře jsou zmínky o tomto zázraku, ze sedmnáctého století pocházejí i pokusy o první přesnější popisy. Aniž by kdo zatím tušil, za jakých mimořádných podmínek stavba vznikala, rostly dohady a legendy o jejím původu a účelu. Ti kritičtější považovali za její stavitele jednou Dány, jednou starověké Římany, ale našli se i takoví, kteří byli ochotni zcela vážně myslet na čaroděje Merlina. Téměř vždy bylo Stonehenge považováno za jakýsi pohanský chrám. Pouze když nedávno přišly do módy návštěvy mimozemských civilizací na naší Zemi, přibyly i domněnky, že právě ony se podílely na tomto díle.  
Překvapovala především obrovská rozloha stavby. Kruhový příkop a násep kolem celé stavby má v průměru 100 metrů. Kolem středu kruhu je nejprve rozmístěno 56 hlubokých jam, pak následuje tzv. sarsenový kamenný kruh o průměru 30 metrů, dnes zachovaný již jen částečně. Tvořilo jej třicet vztyčených kamenů spojených třiceti překlady, takže vytvářely třicet oken. Každý ze vztyčených kamenů váží asi 35 tun. Uvnitř těsně kolem středu celé konstrukce stálo pět do podkovy sestavených kamenných bran, každá ze dvou obrovských stojících kamenů spojených nahoře překladem. Tři z nich stojí dodnes neporušeně, z ostatních zbylo jen po jednom sloupu. Spíš velechrám než chrám. A to jsme řadu detailů pominuli!  
Musel přijít astronom, aby poodhalil původní účel díla. Přední britský hvězdář, známý např. objevem hélia na Slunci, sir Norman Lockyer, se zabýval astronomickou orientací pravěkých staveb a v roce 1906 ji zcela Foto archiv IANpřesvědčivě doložil i pro Stonehenge: osa celé stavby je orientována k bodu na obzoru, kde o letním slunovratu vychází Slunce. Pozorovatel v přesném středu celé stavby spatří prvý jasný záblesk slunečního kotouče skrze bránu sarsenového kruhu právě nad tzv. podpatkovým kamenem. Ten je asi 150 metrů vzdálen od středu. Považujeme-li střed za hledí, je k tomuto hledí jakousi muškou. 
Další velký skok ve znalosti Stonehenge se udál roku 1965. Tehdy americký astronom Gerald S. Hawkins publikoval knihu se senzačním názvem "Rozšifrované Stonehenge". Autor zadal počítači úlohu posoudit všechny možné směry, které jednotlivé kameny vyznačují či původně vyznačovaly. Nalezl nejen vysoké zastoupení směrů k slunovratovým východům a západům Slunce, ale roděje i k mezním východům a západům Měsíce, tedy nejsevernějším a nejjižnějším možným východům našeho souputníka, a další významné směry. Stonehenge je tedy jakási praobservatoř. A co víc: Kruh 56 jam kolem celé stavby se Hawkinsovi podařilo vysvětlit -- i když s vysokou dávkou fantazie, ale věcně naprosto bez chyb -- jako jakési počítadlo pro předpovědi zatmění Slunce a Měsíce. Stonehenge je tedy i prapočítač! "Stonehenge je jedinečné!" jásá první věta první kapitoly Hawkinsovy knihy. 
Autor netušil, jak právě v tom se mýlí. Mezitím v tichosti po řadu let proměřoval Alexander Thom, profesor mechanického inženýrství na univerzitě v Oxfordu, četné pravěké kamenné kruhy, tzv. kromlechy, v severním Skotsku i na jiných místech Anglie a Francie. Prokázal, že i ony jsou většinou jakási Stonehenge. Nemohou s ním sice soupeřit co do výstavnosti, ba mnohdy ani co do bohatosti astronomického obsahu, ale hlavní směry vzhledem ke Slunci a často i k Měsíci tu zpravidla jsou vyznačeny. A protože tyto památky příslušejí co do vzniku k tzv. megalitické kultuře (asi 2000 př. n.l., i Stonehenge se většinou datuje lety 1900 až 1600 př. n.l.), začal mluvit o megalitické astronomii, tedy astronomii pracující s vyznačováním směrů v terénu mohutnými kameny. 
V tom se však i Alexander Thom mýlil. Podobné stavby nejsou omezeny jen na megalitickou kulturu, a dokonce vůbec nemusely být kamenné. Dnes jsou doloženy na mnoha místech nejen v Evropě, ale i v Africe, Asii a rovněž ve střední a Jižní Americe. Mohly být v terénu vyznačeny jen příkopem a valem a zvýrazněny dřevěnou palisádou. Ty ovšem v průběhu času téměř beze stopy zanikly, ale současná archeologie je přesto Foto archiv IANumí při troše štěstí identifikovat a proměřit. Jedna z nejstarších na světě známých staveb tohoto typu, datovaná k polovině čtvrtého tisíciletí př. n.l., je na našem území. Nachází se v katastru obce Makotřasy v kladenském okrese, zcela nedaleko severozápadního okraje dnešní Prahy. Původně obrovité čtvercové ohrazení o straně 300 metrů vyznačovalo slunovratové směry i směr k nejsevernějšímu možnému východu Měsíce. 
Co tedy byly tyto stavby a jaký byl jejich původní účel? Není chybou označovat je za jakési praobservatoře, ale stejně tak ani nemusí být chybné považovat je i za chrámy, protože pozorováním byli podle všech předpokladů pověřováni kněží a tím byly obě funkce spojeny. Musíme však připojit -- a to je třeba položit přímo na první místo -- i funkci další: jsou to obrovité kalendáře. Astronomické kalendáře. Jejich vznik byl nezávisle na sobě vynucen na různých místech zeměkoule tím, že lidé začali hospodařit jako zemědělci. Zemědělec jednou za rok produkt sklízí a celý rok musí se sklizní vystačit. Nejen sama práce, ale i hospodaření s výrobkem je vázáno na kalendář. 
Jako nejjednodušší takový kalendář mohl sloužit a zřejmě také sloužil zcela prostý vizír. Nic víc než dva kameny zasazené do terénu tak, že směr, který vyznačovaly, odpovídal místu na obzoru, kde o kalendářně významném datu vycházelo či, zapadalo Slunce. Ještě přednedávnem bylo možno v astronomické literatuře číst, že nejjednodušší a nejstarší astronomický přístroj je gnómon. To je špičatě ukončený sloup, vztyčený kolmo nad vodorovnou rovinou. Délka a směr jeho stínu ukazují čas i kalendář. Jde však zase o omyl, gnómonu toto prvenství nepřísluší. Gnómon odpovídá až značně rozvinutým astronomických i geometrickým představám. Nám známý nejjednodušší a podle všeho vůbec nejstarší astronomický přístroj je vizír. 
Dochované vizíry (a i Stonehenge je vlastně systémem vizírů) nám dosvědčují úctyhodné stáří astronomických znalostí našich předků. Ovládali je ještě dřív, než znali písmo. Jde však také o to, abychom tyto vzácné památky včas rozpoznávali, než zaniknou. Dva neopracované kameny v terénu mohou snadno na první pohled vypadat jako zcela náhodou sem zabloudilé. Moderní zemědělská mechanizace je snadno odstraní z místa, kde překážejí -- a pak už se opravdu stanou jen zbloudilými kameny, protože informace, kterou nám byly schopny sdělit, je navždy ztracena. 
  
Zdeněk Horský
 
Z knihy Zdeňka Horského, Zdeňka Mikuláška a Zdeňka Pokorného: Sto astronomických omylů uvedených na pravou míru, Svoboda, Praha 1988.