Dejte mi pevný bod a ... 
Den zúčtování  
Zajímavá akce 
Odysea výzkumu tajemných záblesků 
Kupte si letenky! 
Co jsou to novy? 
Kdy naposledy mohli Pražané spatřit úplné zatmění Slunce? 

 

   

NGC 4603 (Kliknutim se podivate na obrazek v plnem rozliseni, jpg 365 kB)Dejte mi pevný bod a ... 
  
Podíváme-li se do bezprostředního okolí naší Galaxie v okruhu, v němž jsme ještě schopni spolehlivě měřit vzdálenosti pozorovaných objektů, zjistíme, že je tady značně nepřehledná, ba přímo zmatená situace. Galaxie se tu pohybují nejrůznějšími rychlostmi a směry, každá se s každou gravitačně přitahuje, padají do kup galaxií a ty do kup ještě větších. Docela v pozadí neuspořádaného reje však existuje celkové rozpínání vesmíru, které vesmír zřeďuje a jednotlivé účastníky celého virválu od sebe pozvolna, ale neodvolatelně vzdaluje. Povaha tohoto setrvalého všeobecného rozpínání nás ovšem mimořádně zajímá, neboť dává odpověď na ony věčné a dotěrné otázky: Kdy a jak vesmír vznikl? Jaká byla jeho minulost a co jej čeká v budoucnosti? Kdo jsme a kam směřujeme? 
Cenu zlata má přitom informace, že ta či ona formace galaxií je vůči rozpínajícímu se vesmíru v podstatě nehybná. Vůči takové totiž můžeme vztahovat a přepočítávat veškerá naše měření. Ovšem kde takovou oporu hledat? Logicky tam, kde je soustředěno mnoho hmoty, tedy v nějaké zvlášť hmotné kupě. Vždyť i z boxerského ringu víme, že "těžké váhy" se pohybují o dost pomaleji, než "váhy muší". 
Podívejte se na přiložený snímek. Tato pohledná spirální galaxie, známá jako NGC 4603, je nejvzdálenější soustavou, v níž Hubblův kosmický dalekohled objevil pulsující veleobří hvězdy nazývané cefeidy. Patří do kupy galaxií v jižním souhvězdí Kentaura, která náleží k nejhmotnějším útvarům svého druhu v našem okolí. Gravitační působení gigantického nakupení hmoty je natolik mocné, že mu podléhá i Místní skupina galaxií, která se směrem k centru kupy řítí rychlostí 450 kilometrů za sekundu.  
Galaxie NGC 4603 je od nás natolik daleko, že ani Hubblovým dalekohledem se nám nepodaří rozlišit jednotlivé hvězdy. Výjimkou jsou jen ty nejskvělejší solitéry -- zářivé mladé hmotné hvězdy, soustředěné vesměs ve Nektere z cefeid NGC 4603 (foto STSCI/NASA)spirálních ramenech, a narudlé veleobří hvězdy, které rychle spějí k neodvratné smrti. Rozptýlené světlo galaxie vytvořené společným úsilím stovek miliard anonymních stálic je tu a tam narušeno načervenalým tmavým proužkem mezihvězdné látky, která pak zeslabuje světlo hvězd ležících za ní. 
Zmíněnou galaxii si vybrali členové pracovního týmu  klíčového projektu HST -- řešení problému extragalaktických vzdáleností -- zejména proto, že je mnohem dále než kterákoli z galaxií, jakou kdy kdo studoval, a také proto, že náleží do obří kupy v Kentauru. Jakkoli patří cefeidy k vůbec nejsvítivějším známým hvězdám, ze vzdálenosti 108 milionů světelných let je jejich světlo natolik slabé, že je spíše tušíme, než vidíme. Pro nalezení důležitých charakteristik těchto proměnných hvězd -- tj. zejména zjištění povahy světelných změn, periody a střední jasnosti tedy bylo nezbytné vyvinout zcela nové, vysoce citlivé statistické postupy zpracování obrazové informace, které se předtím ověřovaly na ohromném množství počítačových simulací.  
Vpravdě mravenčí úsilí zkušeného pozorovatelského týmu bylo odměněno úlovkem tří až čtyř tuctů cefeid, jejichž světelné chování umožnilo s vysokou spolehlivostí určit vzdálenost domovské galaxie. Vezmeme-li nyní v úvahu rozpínaní vesmíru a již zmíněný pád Místní skupiny galaxií do centra kupy v Kentauru, zjistíme, že sama kupa galaxií se vzhledem k okolním oblastem vesmíru hýbe jen velice pomalu. Přiznejme si, že právě to se dalo při její obrovské hmotnosti očekávat. 
V chaotickém světě nervózně poletujících okolních galaxií a trpasličích kup, mezi které patří i nejbližší kupa v Panně, působí jako velmi žádoucí pevný bod v prostoru, místo, o něž se můžeme při svých kosmologických úvahách s jistotou opřít. Díky tomu jsme nyní schopni s daleko větší určitostí tvrdit, že už víme, jaký je, byl a bude vesmír, z němž jsme se narodili.  
 

Podle zpráv STSCI a dalších materiálů
 
 
   
Kresba NASADen zúčtování 
  
Stalo se to v úterý 25. května, kdy pracovní tým klíčového projektu Hubblova kosmického dalekohledu v čele s astronomkou Wendou Freedmanovou konečně řekl chlapské slovo a světu prozradil, jak je to vlastně s oním rozpínáním vesmíru. Tato zpráva je výsledkem soustředěného, více než osmiletého bádání, při němž jim pomáhal ten nejbáječnější dalekohled, který kdy měli astronomové k dispozici. Cíl jejich úsilí nebyl jen tak ledajaký, nešlo o nic víc ani o nic míň než o osud celého vesmíru. 
"Před vypuštěním Hubblovy observatoře se astronomové nemohli rozhodnout, zda-li je vesmír starý 10 nebo 20 miliard let. Vzdálenosti ve vesmíru byly známy natolik nespolehlivě, že astronomům neskýtaly ani tu nejmenší oporu při řešení těch nejzákladnějších otázek tykajících se vzniku a případného osudu vesmíru," řekla jedna z vedoucích osobností projektu, astronomka z Carnegieho ústavu ve Washingtonu, již zmíněná Wenda Freedmanová. "Po osmi letech našeho výzkumu konečně nastupuje éra precizní kosmologie. Nyní jsme již schopni daleko zasvěceněji hovořit o nejrůznějších okolnostech vzniku, vývoje i budoucnosti vesmíru." 
Přesná měření vedla především ke stanovení tempa rozpínání dnešního vesmíru, popisovaného zpravidla tzv. Hubblovou konstantou. Právě změření této veličiny bylo jedním ze tří stěžejních cílů stanovených NASA ještě před vypuštěním HST na jeho dráhu kolem Země v roce 1990. 
Celých posledních 70 let se astronomové pokoušeli o přesné změření Hubblovy konstanty, vlastně stále od roku 1929, kdy astronom Edwin Hubble poprvé prokázal, že galaxie ve vesmíru od sebe navzájem prchají tím rychleji, čím jsou od sebe dál. Po řadu let, vlastně až do okamžiku spuštění HST, mezi sebou soupeřily dvě skupiny astronomů. Jedněm neustále vycházelo, že hodnota Hubblovy konstanty činí asi tak 50 km/s/Mpc (1 Mpc = 3 260 000 světelných let), zatím co ti druzí byli přesvědčeni, že skutečná hodnota Hubblovy konstanty je nejméně dvojnásobná, tedy 100 km/s/Mpc. 
Řešitelský tým klíčového projektu Hubblu ukázal, že pravda je ve skutečnosti někde uprostřed: jejich hodnota Hubblovy konstanty je 70/km/s/Mpc s nejistotou ne větší než 10 procent. Jinými slovy na každých milion světelných let vzroste rychlost vzdalování dvou vybraných galaxií v průměru o (22+/-2) km/s, nebo chcete-li každých 5 let přibude k 1 metru krychlovému prostoru vlivem rozpínání vesmíru další 1 milimetr krychlový nového prostoru.  
"Je to značný pokrok," řekl Dr. Robert Kirshner z Harvardovy Univerzity. "Ještě nedávno jsme se lišili v poměru 1:2,a nyní se přeme o pouhých deset procent. Faktor dvě, to je něco takového, že si nejsme jisti, zda-li to byla jedna stopa nebo dvě, v případě 10 % se vlastně dohadujeme o tom, jak přesně byla velká ona bota, která šlápotu zanechala. Ale už je to jen jediná bota!" Doktor Robert Kennicutt z Arizonské univerzity, další z vedoucích týmu, k tomu dodává: "Věci už konečně začínají dávat smysl. Období hádek o "faktor dvě" je už definitivně za námi." 
Tým astronomů použil Hubblův dalekohled k průzkumu celkem osmnácti galaxií, vesměs vzdálenějších než 65 milionů světelných let. Nalezli přitom téměř osm stovek cefeid, což je speciální kasta proměnných hvězd, mimořádně vhodných pro přesná měření vzdálenosti. U cefeid byla totiž odhalena velice úzká souvislost mezi Muz, ktery to vsechno zacal - Edwin Hubble (foto NASA)jejich zářivým výkonem a periodou, s níž tyto proměnné hvězdy pulsují. Uvedená závislost tak cefeidy pasuje na skutečné "standardní svíčky" nepostradatelné při přesných měření vzdálenosti mezi galaxiemi. S měřením podle cefeid bychom ovšem příliš daleko nedošli.  
Ani Hubblův dalekohled s fantastickou citlivostí a rozlišovací schopností totiž není schopen rozeznat cefeidy v soustavách vzdálenějších než 120 milionů světelných let. (Nejvzdálenější galaxií, kde se ještě podařilo cefeidy rozlišit, je spirální galaxie NGC 4603, o níž je řeč v předcházejícím článku). Existuje však naštěstí množství jiných, dále sahajících metod. Ty se však musí dobře okalibrovat, například prostřednictvím standardních svíček -- cefeid. Právě touto záslužnou prací se mimo jiné členové řešitelského týmu zabývali. 
"Tyto výsledky jsou naším dalším vkladem do odkazu, který tu Hubblově dalekohledu zůstane. Uvedené vztahy budou široce využívány v budoucím výzkumu," řekl Dr. Jeremy Mould z Australské národní univerzity, dalších z vedoucích týmu klíčového projektu. "Je vzrušující sledovat, jak dobře se nyní výsledky měření vzdáleností dalekých galaxií začínají mezi sebou shodovat, pokud používáme vztahy okalibrované díky měření z paluby Hubblovy observatoře". 
Zkombinujeme-li měření Hubblovy konstanty s odhady hustoty látky ve vesmíru, dojdeme podle astronomů k závěru, že vesmír je starý přibližně 12 miliard let. Tato hodnota dobře souhlasí s odhadem horní hranice věku těch nejstarších známých hvězd, nacházejících se v kulových hvězdokupách. Vědci však připomínají, že tohle stáří vesmíru vychází z předpokladu, že jeho střední hustota je citelně nižší než je hustota kritická. Gravitační přitažlivost látky obsažené ve vesmíru prostě není dostatečně silná na to, aby jeho expanzi zabrzdila. Vesmír se bude rozpínat do nekonečna, bude stále řidší a chladnější. Naproti tomu ve vesmíru s hustotou vyšší než je ona kritická, dokáže gravitace expanzi zabrzdit a změnit ji v neodvratný kolaps, při němž se vesmír zhroutí do jediného bodu.  
V současnosti se však zdá, že by v úvahu mohl přicházet i další scénář vývoje vesmíru, v němž by stále důležitější roli měla hrát tajemná odpudivá síla (odpudivé gravitace vakua), která je schopna tempo expanze vesmíru stále urychlovat. Za tohoto předpokladu by pak při dnešní hodnotě Hubblovy konstanty mohl být náš vesmír ještě o pár miliard let starší. 
Odhad stáří vesmíru tedy dosti závisí na tom, zda-li v něm převládají přitažlivé nebo odpudivé síly. Pokud by byly tyto síly v dokonalé rovnováze (tj. třeba v úplně prázdném klasickém vesmíru, v němž není vakuum nadáno odpudivou silou), pak by stáří vesmíru při Hubblově konstantě 70/km/s/Mpc bylo právě 14 miliard let. Zena, ktera vedla tym klicoveho projektu - Wendy Freedman (foto archiv IAN) 
V případě, že je ve vesmíru v dostatečném množství obsažena látka, která se gravitačně přitahuje, pak se tempo rozpínání zpomaluje. V minulosti se tedy vesmír rozpínal svižněji a nepotřeboval tolik času, aby nakynul do současné velikosti. Je-li hustota vesmíru rovna hustotě kritické a vakuum se neodpuzuje, pak vychází stáří vesmíru jen na 9 miliard let. S tímto odhadem ovšem naprosto nesouhlasí ti astronomové, kteří se zabývají vývojem stálic v kulových hvězdokupách. Tamní hvězdy jsou prý nejméně o 3 miliardy let starší.  
Pokud však do svých úvah zahrneme hypotetickou odpudivou sílu vakua, pak se může náš odhad stáří vesmíru naopak prodloužit. Je to zjevný důsledek skutečnosti, že pokud se tempo rozpínání vesmíru stále zrychluje, pak se v minulosti musel vesmír rozpínat pomaleji než dnes. Logicky tak potřeboval delší dobu na to, aby narostl do dnešních rozměrů. Vliv odpudivé gravitace na minulý vývoj vesmír ovšem není tak podstatný, jak by se snad zdálo. Souvisí to se skutečností, že zatímco akcelerační schopnost vakua zůstává stále táž (vakuum se rozpínáním "neředí"), decelerační schopnost běžné látky byla v minulosti o dost větší než je dnes prostě z toho důvodu, že dříve byl vesmír o poznání hustější. Vzhledem k tomu, že ve vesmíru prokazatelně je obsažena vzájemně se gravitačně přitahující látka, pak v minulosti musel její vliv na dynamiku rozpínání vesmíru převažovat. Odpudivé síly vakua se tak začnou prosazovat až později, tehdy kdy je už rozpínající se vesmír dostatečně řídký, tedy třeba zrovna teď.  
Je nyní už jen otázkou času, kdy nám měření vzdálenosti vzdálených galaxií provedená pomocí dobře okalibrovaných postupů a metod pomohou doluštit celou tu vesmírnou šarádu do všech detailů. Nicméně již nyní je zřejmé, že žijeme ve vesmíru, který je co do prostoru nekonečný a bude se též do nekonečna rozpínat. Rovněž víme, že v minulosti se tempo rozpínání vesmíru příliš neměnilo, takže vesmír musí být starý zhruba oněch 12 miliard let. Definitivně se tím zahání strašidlo časového paradoxu, podle nějž by některé hvězdy mohly být starší než vesmír.  
To vše znamená značný posuv v našich představách o vesmíru, jenž je nám domovem. A že se o to velmi výrazně zasloužilo všech 27 astronomů sdružených do týmu klíčového projektu Hubblova kosmického dalekohledu, je více než jasné. 
  
Volně podle tiskové zprávy NASA z 25. 5. 1999
  
  
  
Hvězdárna Valašské Meziříčí ve spolupráci  s městem Valašské Meziříčí pořádá ve dnech 18. -- 20. června 1999 celostátní seminář pod názvem "Dalekohledy a astronomická technika". 
Kromě populárních přednášek pro odbornou i laickou veřejnost, prezentace firem zabývajících se výrobou či dovozem astronomické optiky a příslušenství a celé řady dalších věcí, bychom rádi dali prostor všem amatérům, kteří mají zajímavý astronomický přístroj. 
Pokud jste si vyrobili či vlastníte zajímavý astronomický dalekohled a chcete jej prezentovat veřejnosti, ozvěte se nám. Dáme vám k dispozici potřebné místo a v případě, že váš přístroj bude velmi zajímavý i prostor pro krátkou ústní prezentaci. Akce se bude konat v prostorách haly hvězdárny po dobu tří dnů. Podrobnější informace obdržíte na adrese: Hvězdárna, Vsetínská 78, 757 01 Valašské Meziříčí, telefon/fax: 0651- 61 19 28, e-mail: libor.lenza@vm.inext.cz, webb: www.inext.cz/hvezdarna.
 
 
  
Foto ESOOdysea výzkumu tajemných záblesků 
  
Dnes se na stránkách astronomických novin opět vracíme snad k nejznámějšímu fenoménu moderní astrofyziky -- zábleskům neznámého původu, zábleskům vysokoenergetického záření gama (anglicky Gamma-Ray Burster, zkráceně GRB). Na začátku tohoto roku jsme měli krásnou příležitost sledovat v přímém přenosu sled událostí, které doprovázely GRB 990123 (tedy z 23. ledna 1999). Od objevu umělou družicí vysoko na oběžné dráze kolem Země, přes detekci optického protějšku pozemským automatizovaným teleskopem ROTSE až po různorodé interpretace, které vzápětí zaplavily odborný svět a renomované astronomické časopisy. Ukazuje se, že celosvětová spolupráce je skutečně mocným nástrojem moderní astronomie, protože dostatek informací a jejich dostupnost dovolují hvězdářům podat pomocnou ruku kolegů, ať už jsou kdekoli. Další nadmíru zajímavý případ takového přístupu se jmenuje GRB 990510. 
Desátého května, krátce před devátou hodinou světového času, zachytila aparatura BATSE na Comptonově gama observatoři (zkr. CGRO) zvýšenou dávku záření gama přicházející z oblasti kolem jižního nebeského pólu. Nezávisle na tom zaregistrovaly stejný zdroj i přístroje na satelitu BeppoSAX a tak byla porovnáním napozorovaných dat určena poloha s výbornou přesností tří obloukových minut -- vysílač se nacházel v souhvězdí Chameleona. Polohu potvrdily i další družice a záblesk dostal své jméno. GRB 990510 byl čerstvě narozeným dítětem gama astronomů.  
Ihned poté kontaktovali holandští astronomové své kolegy u jednometrového dalekohledu SAAO v Jižní Africe (South African Astronomical Observatory). Přístroj je sice přednostně používán k hledání planet u jiných hvězd v rámci sítě několika dalších stanic, nicméně byla to jediná možnost, jinde totiž bylo zataženo. 
Hned po západu Slunce namířili astronomové SAAO teleskop do místa, které udaly družice. Devět hodin po objevu se rozjelo rychlé snímkování oblasti CCD technikou ve vizuálním oboru spektra. Pořízené snímky byly odeslány do Holandska, kde je porovnali s archivními záběry Palomarské fotografické prohlídky. A ejhle, výsledek byl jasný na první pohled. Na předpokládaném místě se nacházel nový, relativně jasný zdroj, pravděpodobný kandidát optického protějšku gama záblesku. O něco později detekovala v oblasti družice BeppoSAX nový zdroj rentgenového záření a potvrdila tak domněnku o existenci optického protějšku. 
Po čtrnácti hodinách se sem podívala také skleněná oka dalekohledů ESO (Evropská jižní observatoř), která Svetelna krivka gama zablesku (zdroj ESO)zachytila slábnoucí objekt na té samé pozici. Nyní bylo možné navést na přesně určenou pozici i gigantické dalekohledy soustavy VLT. Spektroskopická a polarimetrická pozorování začala prakticky ihned. 
U záblesku z desátého května se astronomům podařilo poprvé v historii pozorovat objekt tak precizně, že mohli změřit polarizaci přicházejícího světla. Ukázalo se, že záření je s velkou pravděpodobností synchrotronové -- vzniklo při pohybu elektronů relativistickou rychlostí v magnetickém poli, které nebylo úplně chaotické. V době měření měl objekt hvězdnou velikost téměř dvacet magnitud a výsledky dalekohledu Antú (první osmimetr z Velmi velkého dalekohledu) se tak zapsaly do análů moderní astronomie -- bylo to vůbec poprvé, co někdo změřil tuhle důležitou vlastnost světla u tak slabého objektu. Spektra pořízená stejnou observatoří dále ukázala, že hostitelská galaxie gama záblesku se od nás nachází asi sedm miliard světelných let daleko. Za předpokladu, že zdroj vysílal ve všech směrech, celková energie gama exploze přesáhla 1,4.1046 joulů. Stejné množství vyzáří ve viditelném oboru naše Galaxie za třicet let. Tahle událost však proběhla během sto sekundu! GRB 990510 se tak stal jedním z nejjasnějších a zároveň nejvzdálenějších záblesků v nedlouhé historii jejich systematického pozorování. 
Když jsme v lednu psali o GRB 990123, netušili jsme, jak rychle se podaří podobně zajímavé, výjimečné a z hlediska astrofyzikálního i důležité pozorování. Zdá se, že intervaly mezi jednotlivými novinkami v této oblasti výzkumu vesmíru začínají přicházet častěji a častěji, takže nebude možná dlouho trvat a podaří se nám odhalit letitou záhadu tajemných záblesků z hlubin všehomíra. 
 
Podle tiskové zprávy ESO
 
 
  
Nova Velorum 1999Kupte si letenky! 
  
Dlouhou řádku let byla zeměkoule rozdělena na dva tábory: východní a západní. Na západě se měli dobře -- na východě špatně a vzájemně se neměli rádi. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let to skončilo. Teď se zdá, že se to alespoň mezi astronomy vrací. i když pod trochu jiným úhlem -- konkrétně o 90 stupňů otočeno. 
Jak tedy vypadá současný stav? Na jižní polokouli astronomové skákají radostí do stropu, vrhají se k fotoaparátům a ke svým (případně cizím) dalekohledům, vystřelují špunty od šampaňského, vzájemně se objímají, poskytují rozhovory do médií a kochají se. Astronomové na severní polokouli skřípou zuby, rudnou závistí, nadávají na místo svého narození a vzpomínají na dávno zapomenuté kolegy z jihu. Jaké jsou příčiny nového bipolárního rozdělení tentokráte astronomického světa? Důvodem je událost, která před několika dny rozdrnčela telefony po celém světě a mnohým lidem nadělila desítky emailů.  
Na jižní obloze se totiž objevila nová hvězda -- odtud její označení "nova". Září nedaleko souhvězdí Jižního kříže, které obyvatelům jižní polokoule ukazuje, kde mají svůj pól. Poprvé byla spatřena 22. května jako objekt třetí velikosti a již druhý den se nacházela ve své maximální jasnosti, když dosáhla asi 2,5 magnitudy. Od té doby nezadržitelně klesá o 0,7 magnitudy za den. Nova je mezi okolními hvězdami nápadná svou žlutou barvou a při delším pozorování samozřejmě i změnou jasnosti.  
  
Název novy rok hvězdná velikost 
v maximu
GK Per 1901 0,2v
V603 Aql 1918 -1,1 (nejjasnější)
V476 Cyg 1920 1,6v
RR Pic 1925 1,0v
DQ Her 1934 1,3v
CP LAc 1936 2,1v
CP Pup 1942 0,5v (nejjasnějí 
na jižní polokouli)
V446 Her 1960 3,0p
V533 Her 1963 3,0p
V1500 Cyg 1975 1,8V
Nova Vel 1999 1999 2,5v
Tabulka ukazuje výběr 10 nov tohoto století, které v maximu jasnosti přesáhly 3,5 magnitudy. Seznam je řazen chronologicky podle roku výbuchu.
Poloha Novy Velorum 1999 (kresba archiv autora)
  
Je to úkaz, který se v takovémto provedení opakuje přibližně jednou za deset let a rozhodně stojí za to spatřit a pořádně prostudovat. Nejen proto, že je krásný, ale také pro jeho přínos k poznávání vesmíru.  
Nebude trvat dlouho a příroda nám na severní polokouli nadělí nějaké krásné představení, které tentokráte nebude pozorovatelné z polokoule jižní a bipolární rozdělení astronomického světa se bude opakovat. Nikdy však netrvá dlouho a po počáteční euforii na straně jedné a zklamání na straně druhé se dostaví oboustranný zájem o pokračování úkazu a o nové objevy z něho plynoucí. Pokud si pohled na novu nechcete nechat ujít a na vlastní oči ji spatřit v kontextu s nádhernými objekty jižní oblohy, neváhejte a kupte si letenky! 
 
Podle materiálů na Internetu
  
Co jsou to novy? 
  
Novy jsou těsné dvojhvězdy s oběžnými periodami 0,05 až 230 dní, sestávající z bílého trpaslíka a chladné normální složky, kterou může být hvězda hlavní posloupnosti, podobr nebo i obr. V klidové fázi jsou světelné změny malé. Z normální složky přetéká látka na povrch bílého trpaslíka. S tím jak se zvyšuje hmotnost degenerované hvězdy klesá její poloměr a na účet uvolněné potenciální energie vzrůstá teplota. Na spodní části obálky nakonec naroste natolik, že se zde vznítí překotná termonukleární rekce CNO cyklu. V důsledku naráz uvolněné energie se oddělí obálka, která expanduje do prostoru rychlostí několika set kilometrů za sekundu. Projeví se to prudkým nárůstem jasnosti během dne až několika dní, amplituda světelné změny dosahuje 7 až 19 magnitud. Pak následuje pokles trvající měsíce i roky do původního stavu. Vzplanutí se opakují, přičemž interval mezi jednotlivými vzplanutími mnohonásobně překračuje délku lidského života. 
  
Zdeněk Mikulášek
 
 
  
Kdy naposledy mohli Pražané spatřit úplné zatmění Slunce? 

Uplne zatmeni Slunce v roce 1980, foto Wendy CarlosVážená redakce IAN, 
taky jsem se účastnil ankety, kdy že "naposledy mohli Pražané spatřit úplné zatmění Slunce". A neuhádl jsem 12. května 1706. Jenže co zbývá člověku, když se sám nepamatuje, než aby se obrátil k literatuře? Zjistil jsem, že v mé astronomické knihovničce na tuto otázku odpovídají jen dvě knihy. Učebnice astronomie pro jedenáctý ročník z roku 1960, kterou podle učebnice pro 10. třídu sovětských středních škol přeložili a podle učebních osnov upravili a doplnili František Link a Igor Zacharov, praví na str. 56, že "na našem území nastalo poslední (úplné) zatmění v roce 1706 a další nastane až koncem 20. stol.".  
To mě tedy neuspokojilo. Na našem území? Ale co Pražané? Byla Praha v pásu totality? A nastávající zatmění u nás úplné nebude! V žádné novější populárně naučné publikaci jsem ten údaj nenašel, dokud jsem se nedohrabal ke klasice. Hubert Slouka ve svých Pohledech do nebe z r. 1947 praví: "Poslední úplné zatmění Slunce viditelné v Praze bylo 7. června 1415, příští nastane 11. srpna 1999." Tak pan doktor taky netrefil letošní zatmění, které u nás úplné nebude. Chápu, že před padesáti lety se mohli v předpovědi o těch pár set kilometrů splést, ale proč by se pletli v historii? A že by na chybu nepřišli ani ve třetím vydání? 
Takže se ptám, bylo zatmění v roce 1706 opravdu úplné i v Praze? Nebo jenom "u nás"? A jestli ano, proč se Hubert Slouka spletl a já s ním? 
  

Jan Kovanič
  
Trasa plneho stinu v roce 1706 (podklady J. Manek)Odpověď nám dává přiložený obrázek, který ukazuje trasu plného měsíčního stínu 12. května 1706. Hlavní město Praha se mu tehdy skutečně postavila do cesty. Když byste ale nahlédli do tehdejších kronik, zmínku o zatmění v nich kupodivu najdete jenom stěží. Tahle zvláštní situace však není typická jenom pro Čechy, nýbrž také pro sousední Bavorsko. Ze druhé strany, ze Saska však barvitých líčení o netradičním nebeském úkazu máme habaděj. Úplné zatmění se tedy v květnu 1706 skutečně odehrálo, málokdo ho ale viděl -- to proto, že s největší pravděpodobností zde bylo velmi špatné počasí. Bohužel meteorologické záznamy z Klementina jsou až z pozdější doby. Prokazatelně tak Pražané na vlastní oči viděli zatmění v roce 1415, tehdy jim počasí skutečně přálo. 
To, že se v padesátých létech o zatmění v roce 1706 příliš nemluvilo a současně se to budoucí, které proběhne 11. srpna 1999, považovalo za "české", má svým způsobem společnou příčinu. Teorie pohybu Měsíce, který nám zakrývá oslnivý sluneční disk, je značně komplikovaná a přesný výpočet polohy pásu totality byl v dobách logaritmických pravítek komplikovanou a zdlouhavou záležitostí. Lapidárně řečeno, nikomu se to nechtělo pořádně spočítat. Kromě toho do hry vstupuje zpomalování zemské rotace, jehož velikost musíte odhadovat jak při pohledu do minulosti, tak i budoucnosti. 
O zatmění z roku 1706 neexistovalo příliš záznamů a tak se zřejmě o něm raději mlčelo. Podle nepřesných výpočtů a různých grafických aproximací pak ještě před deseti lety existovala představa, že zatmění 11. srpna 1999 navštíví buď jižní cíp Čech nebo alespoň jižní Slovensko. Současné rozbory však ukazují, že poslední zatmění viditelné z území České republiky nastalo 8. července 1842, kdy okraj pásu totality přecházel přes Velkou Javořinu. A v Brně? Roku 1485 prolétl měsíční stín jižním okrajem města, přes dnešní čtvrt Modřice. Z hradní pevnosti Špilberk jste ho pak mohli zahlédnout -- stejně jako z Prahy -- 7. června 1415. 
 
Podle materiálů poskytnutých J. Šilhánem