Kresba A. RuklMěsíční zastavení 
  
Krokodýlí kůže 
Nebýt škrtů, který americký kongres učinil v projektu Apollo, mířila by s největší pravděpodobností další (osmnáctá) výprava k západním břehům Oceánu bouří, do blízkosti kráteru Marius. Právě tato oblast  byla totiž navržena jako vhodná k prozkoumání, a to zcela jistě ne náhodou. Nachází se zde přes sto osamocených lunárních dómů (něco jako pozemské sopky)! Geologové věří, že je to jakási obdoba vulkanicky velmi aktivních oblastí, jež vídáme u terestrických planet, jako např. Olympus Mons na Marsu. Při pohledu dalekohledem za vhodného osvětlení vypadá celá oblast jako krokodýlí kůže. Pozorovatelé s většími dalekohledy se zde mohou pořádně vyřádit na velkém množství mořských hřbetů a také na obtížně pozorovatelných meandrovitých brázdách. Ta nejnápadnější brázda je při dobré vůli vidět i v levé části přiloženého obrázku z Atlasu Měsíce od Antonína Rükla. Sám jsem ji ještě nikdy nespatřil, ale nadšený pozorovatel Měsíce a profesionální patolog Jim Philips ji údajně viděl v patnácticentimetrovém refraktoru (čočkovém dalekohledu). Oblast je však velmi přitažlivá nejen pro pozorovatele, ale rovněž pro geology. Ti klasifikují "Marius Group" jako vulkanický komplex plný lávových proudů, vymletých koryt a výskytu vulkanického popela. Popel se zde dostal skrze jícny, které nalezneme na vrcholu některých dómů. Ačkoliv je tato lokalita velmi stará, přece jen někteří doufají v její probuzení v podobě občasných výronů plynů. Co víte, možná, že si některá kupa odpšoukne plyn nebo prach právě za vašeho dohledu! Na terminátoru se objeví 28. května. 
  
Pavel Gabzdyl
  
  
  
Úlovky bolidové sítě 
  
Napoprvé posílám data o přeletu jasného meteoru z 19. dubna tohoto roku, protože jsme dostali k němu vizuální pozorování a je pravděpodobné, že i někteří čtenáři IAN ho mohli spatřit a tak by si třeba rádi přečetli podrobnější údaje. 
 
Dva snímky pořízené našimi celooblohovými kamerami. Jsou to jen vyřezy, bolid nebyl nikterak jasný, jen -7 mag absolutní hvězdné velikosti (100km). Ten pointovaný vpravo je z Ondřejova, bolid je tam v souhvězdí Hadonoše, ten z pevné kamery je z Kostelní Myslové u Telče, kde byl bolid téměř v zenitu. Bolid je zde přerušován 15krát za sekundu rotujícím sektorem. Celkem jsme ho vyfotili na 4 stanicích, kromě dvou výše zmíněných ještě na Svratouchu a Červené hoře.
 
Nám se ho podařilo vyfotografovat ze 4 našich stanic a tak jsme byli schopni určit o něm všechny potřebné údaje. Jednalo se tedy o zánik nevelkého přirozeného tělesa (meteoroidu) v zemské atmosféře. Z přiložené tabulky, kde jsou uvedeny všechny podstatné údaje popisující jak dráhu tělesa v zemské atmosféře tak jeho původní dráhu ve sluneční soustavě, je vidět, že se jednalo o tělísko velmi malé, vážící pouze kolem 10ti gramů, které se však pohybovalo velkou rychlostí 53 kilometrů za sekundu. Díky této velké rychlosti a poměrně křehkému materiálu, ze kterého bylo složeno a který byl velmi pravděpodobně kometárního původu, začalo těleso svítit již ve výšce 101 km v prostoru nad Moravskými Budějovicemi a jeho dráha skončila hlavně diky malé hmotě po necelé jedné sekundě letu ve výšce 80 km přibližně nad Slavonicemi. To je příliš vysoko na to, aby nějaký kousek tohoto tělíska mohl dopadnout až na zem. Všechen materiál tedy shořel v atmosféře. Z tabulky je také vidět, že se těleso před svou srážkou se Zemí pohybovalo po velmi výstředné dráze, která byla prakticky kolmá k ekliptice. Takové dráhy jsou poměrně vzácné a jsou typické právě pro komety. 
 
Pavel Spurný
Astronomický ústav, Ondřejov 
  
Bolid EN190499 "Slavonice" 
(19. dubna 1999, T = 3h36m36,8s +- 1,4s SELČ)
Atmosférická  dráha
  začátek konec
Rychlost (km/s) 53.4 +- 0.3 50.6 +- 0.9
Výška (km) 100.73 +- 0.04 80.62 +- 0.01
Zeměpisná délka  (o) 15.8003 +- 0.0003 15.2859 +- 0.0001
Zeměpisná šířka (o) 49.0405 +- 0.0001  48.9765 +- 0.0001
Sklon dráhy (o) 27.54 +- 0.04  27.20 +- 0.04
Celková délka (km) 43.75
Maximální absolutní jasnost (mag) -7.2
Trvání (s) 0.83
Údaje o radiantu  (J2000.0)
  Pozorovaný Geocentrický Heliocentrický
Rektascenze  (o) 324.97 +- 0.05  325.53 +- 0.06 --
Deklinace (o) 27.09 +- 0.03 26.71 +- 0.03 --
Ekliptikální délka (o) -- -- 25.1 +- 0.5
Ekliptikální šířka (o) -- -- 49.70 +- 0.06
Původní rychlost (km/s) 53.4 +- 0.4 52.0 +- 0.4 41.8 +- 0.4
Elementy dráhy ve sluneční soustavě (J2000.0)
Velká poloosa (AU)  45 Argument perihelu (o) 98.9 +- 1.1
Excentricita 0.99 +- 0.02 Délka výstupného uzlu (o 28.58764 +- 0.00002
Perihelová vzdálenost (AU) 0.583 +- 0.005 Sklon k ekliptice (o)  93.0 +- 0.4
Afelová vzdálenost (AU) 89    
  
  
  
O úplných zatměních Slunce  
  
Co je tak zvláštního na úplném zatmění Slunce?  
Viděli jste v televizi nebo na obrázku zatmění Slunce? Zapomeňte na to. Takové obrázky neříkají nic o atmosféře jevu. Kdyby totiž na zatmění nebylo o nic víc, necestovaly by desítky tisíc lidí přes celé země a kontinenty, aby je spatřili. Každý by se na ně jen podíval ve večerních zprávách.  
Proberme různé úkazy, které nám televizní obrázky nemohou přiblížit. Částečné zatmění začíná asi hodinu před úplným. Pokud se v té době podíváte přes vhodný filtr na zářivé Slunce, na vlastní oči uvidíte, jak se sluneční kotouček stále více noří za tmavý obrys měsíčního disku. Ovzduší přitom dostává zvláštní odstín a náladu, jakou neuvidíte za žádných jiných podmínek. Jak zatmění pokračuje, začíná celá příroda cítit tu změnu. Ptáci se chystají ke spánku, kohouti kokrhají a všechny večerní zvyklosti zvířat a rostlin se posouvají třeba doprostřed dne. Už tehdy je patrné, že tento úkaz má mnohem větší vliv na přírodu, než když se třeba Slunce schová za mrak.  
Krajina se stává stále temnější a teploty začínají klesat. Jenom ti, co stojí v houstnoucím stínu, cítí tyto účinky. Pokud se podíváte na zem pod listnatým stromem, všimnete si nezvyklých skvrnek. Kdekoliv se sluneční světlo prodere malým otvorem, vykreslí kus Slunce, který ještě není zakryt postupujícím Měsícem. Na zemi mohou pak být vidět stovky takových slunečních srpků.  
Máte-li výhled na západ, můžete zahlédnout přilétající úplný stín ještě předtím, než pohltí vás. Nejsnazší je to v místech, odkud je vidět hradba mraků nebo světlá krajina, kterou zalije čerň dříve než vaše okolí. Stín postupuje průměrnou rychlostí padesáti kilometrů za minutu.  
V posledních minutách, než se zatmění stane úplným, se toho přihodí ještě mnohem více. Kolem tmavého měsíčního disku začne být vidět jasný prstenec sluneční atmosféry zvané koróna. Ubývající srpek se smrskne do třpytivého drahokamu na dně stále nápadnější koróny. Tomuto stadiu se říká briliantový prsten. Hory podél okraje Měsíce pak rozbijí poslední zbytky srpku na tzv. Bailyho korálky (či perly), červeně se zablýskne vrstva sluneční atmosféry, zvaná chromosféra. Jsou už vidět jasné stálice a planety. Podél okraje slunečního disku můžete pomocí triedru pozorovat gigantické exploze, zvané protuberance...  

Proč pozorovat z okraje a ne z osy pásu úplného zatmění?  
Úplné zatmění Slunce je okázalé. Nezanechá jen pomíjivý dojem jako pouhé částečné zatmění. Jak velkolepým zážitkem ale úplné zatmění stane, to závisí na vaší poloze v tzv. pásu totality.  
Po dvě staletí astronomové předpovídali a pozorovali úplná zatmění Slunce a jednoduše přitom předpokládali, že nejlepším stanovištěm je střed pásu totality. Bylo zřejmé, že zatmění právě tady nejdelší na ose pásu stejně jako vzácný pohled na nádhernou bílou vnější atmosféru, korónu. A tak bez dalšího velkého rozmýšlení vznikla přestava, že vůbec všechny zajímavé jevy jsou při zatmění vidět nejlépe z osy pásu, kudy putuje stín.  
Jak trapný omyl! Abychom ukázali naivitu této přestavy, uvažme nejbarevnější část sluneční atmosféry, která leží hned nad viditelným diskem Slunce. Říká se jí chromosféra a jméno dostala podle své rubínově červené Graf ukazuje trvani jevu na okraji pasu uplneho zatmenibarvy. Astronomové dělali dvě stě let co mohli, aby chromosféru prozkoumali. Byli přitom omezeni na kratičké okamžiky před úplným zatměním -- na ose pásu totality je chromosféra viditelná jen pár sekund mezi zmizením zářivé fotosféry slunečního kotoučku a chvílí, kdy se sama schová za temným měsíčním diskem.  
Během těchto drahocenných sekund se hvězdáři snažili pořídit fotografie spektra chromosféry, protože jen ze spekter se dá zjistit její složení a teplota. Okamžik, na který se tato nejtajnější část sluneční atmosféry objevovala, byl tak kratičký, že se úspěšným výsledkům říkalo "bleskové spektrum" -- příležitost je zaznamenat byla vmžiku pryč.  
Blízko okrajů pásu totality ale klouže disk Měsíce kolem disku Slunce a chromosféra zůstává viditelná třeba i celou celou dobu úplného zatmění! Jak hloupě by se asi oni astronomové cítili, kdyby si uvědomili, že mohli svůj pohled na chromosféru prodloužit desetkrát i více? Stačí posunout se z osy pásu těsně k jeho okraji, a můžete se chromosférou kochat déle, než astronomové, kteří "naháněli" sluneční zatmění celý život po celé zeměkouli. Můžete také pořídit barevnější fotografie než získají jiní z osy pásu totality - díky červené barvě chromosféry.  
Ale nejen pohled na chromosféru má blízko okrajů pásu delší trvání. Je tam prodloužena i většina dalších jevů, díky nimž je zatmění tak úžasné. Navíc se zvyšuje pravděpodobnost, že je vůbec zahlédnete. Uvažme pár dalších příkladů.  
"Letící stíny" lze z okrajů pásu zahlédnout mnohem pravděpodobněji jak před, tak po úplném zatmění; kromě toho trvají dvakrát až pětkrát déle než na ose pásu. Briliantový prsten prsten je blízko okrajů pásu patrný obvykle desetkrát déle. Viditelnost Bailyho korálků je rovněž řádově prodloužena. Zatímco při pozorování z hloubky pásu se utvoří a chvíli vydrží jen několik perel, u okrajů pásu stále vzniká a zaniká množství perel a zdá se, že cestují podél měsíčního okraje.  
Konečně, z okrajů pásu zatmění mohou být mnohem déle vidět i protuberance. A historicky neobvyklé události, jako např. rozšiřující se prstence světla a jiné vzácné jevy, byly zpravidla spatřeny jen na okrajích pásu.  
Abychom byli upřímní, několik úvah mluví naopak ve prospěch pozorování z osy pásu. Sluneční koróna je odtud vidět po nejdelší dobu. Déle lze pozorovat slabé hvězdy v blízkosti Slunce, které mohou na citlivých filmech ukázat Einsteinův ohybový jev. Je tam také více času k pozorování jiných nebeských objektů, například planet. A amatérští astronomové, kteří soutěží o největší počet minut pobytu v úplném stínu,musí pozorovat z blízkosti středové čáry pásu, aby zlepšili svou osobní statistiku.  

Pro většinu úplných zatmění platí následující pravidla:  

1. Když odcestujete od osy pásu o celých 20 % vzdálenosti k okraji, průměrná doba trvání totality klesne pouze o 2 %. Skutečná délka úplného zatmění je určena nerovnostmi (pohořími, krátery, údolími) na okraji Měsíce, takže nejdelší zatmění může nastat téměř kdekoliv uvnitř této centrální pětiny šířky pásu. Být přesně na ose pásu nemá žádné reálné opodstatnění.  
2. Pozice, kde doba trvání totality klesá asi na polovinu, je v 90 % vzdálenosti od osy pásu k okraji.  
3. Nejlepší celkový pohled na zatmění a s ním spojené jevy lze obecně docílit v asi 95 % vzdálenosti od osy pásu k jeho skutečnému okraji (beroucímu do úvahy hrbatost měsíčního okraje), kde je doba trvání totality jednou třetinou maximální doby trvání. 
Ve většině případů se lidé dívají na zatmění z osy pásu buď z historických důvodů nebo proto, že se o poměrných výhodách různých voleb dosud nedozvěděli. Takoví lidé si ani neuvědomují, že možná přišli o ty neúžasnější pohledy. Astronomové, kteří v posledních letech pozorovali jak z osy tak i z okrajů, jen zřídka volí znovu stanoviště poblíž osy pásu. Lidé, kteří vyzkoušeli obojí, se shodují v tom, že v hloubce pásu přijde člověk o tak mnoho zvýrazněných okrajových jevů, že to delším trváním zatmění rozhodně není vyváženo.  
  
Text Toma Van Flanderna, přeložili Roman Koutný a Jan Hollan, upravil Jiří Dušek