Vaše jméno na Marsu 
Trpaslík z Malé medvědice 
Zástupce střední váhy 
Nálady hnědého trpaslíka 
Venuše má rande s Měsícem 
 
  
  
Logo Mars Surveyoru 2001 (kresba JPL)Vaše jméno na Marsu 
  
Poslali jste své jméno na palubě sondy Cassiny k Saturnu? Na mikročipu připevněném k Stardustu ke kometě Wild 2 a zase zpět na Zemi? Teď vám americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku v rámci své velmi úspěšné propagace nabízí další zajímavou možnost: poslat své jméno na Mars! 
V dubnu 2001 se k rudé planetě vydá dvojice amerických sond: Mars Surveyor 2001. Až dorazí k cíli, začátkem následujícího roku, stane se jedna z nich umělou družící a druhá dosedne na samotný povrch. Jejím úkolem bude snímkovat okolí při sestupu padákem i po přistání, provádět chemický rozbor hornin a přiveze s sebou malé vozidlo podobné slavnému Sojourneru. Současně se počítá s testem několika nových technologií, které se použijí při dalších výpravách, včetně té, jíž se zúčastní i člověk. V plánu jsou i netradičními kousky: například sluneční hodiny, studentský "nanoexperiment“ o velikosti jeden centimetr čtvereční a také CD-ROM možná i s vaším jménem... 
 
Podle Jet Propulsion Laboratory
 
 
  
Trpaslík z Malé medvědice 
  
Víte jak vypadá taková standardní galaxie? Má průměr jen několik tisíc světelných roků a poskládána je z dvou miliard hvězd. Úspěšně s ní tedy soupeří velké kulové hvězdokupy. Na rozdíl od svých masivních příbuzných (např. M 51, M 31 či M 33), jež vzbuzují zájem široké veřejnosti, má zpravidla malý jas, mnohdy menší než jas oblohy, a tak si ji všimneme pouze díky šťastné shodě okolností. Chybí ji spirální ramena a není nijak zajímavá na pohled. Prostě žije obyčejným životem. 
Příkladem může být eliptická trpasličí galaxie v Malé medvědici, označovaná jako UGC 9749. Není vůbec vidět! Podívejte se ostatně na přiložený snímek: Řekli byste, že se v jeho středu nachází galaxie? Určitě ne. Když ale podrobíte důkladnému rozboru jednotlivé hvězdy zorného pole, zjistíte, že mají velmi podobné vlastnosti (vzdálenost, chemické složení, stáří) a že skutečně tvoří jeden velký, i když řídký objekt.  
Na trpaslíka z Malé medvědice se díváme ze vzdálenosti 230 tisíc světelných roků a jak zjistila Pamela L. Gay z Texaské univerzity, tenhle soused naší Galaxie vznikl během jediného období překotné tvorby hvězdy. Kdysi zde existovalo obrovské mračno plynu a prachu, kde se v krátkém okamžiku narodily všechny stálice UGC 9749. Silný hvězdný vítr horkých novorozeňat, stejně jako rozpínající se obálky supernov, jež zde explodovaly jedna za druhou, však zbývající materiál vymetl ven ze soustavy a ukončil tak tvorbu nových hvězd. Prostě "jednou a dost!". 
Její závěry nezávisle potvrdil Christopher Burke a Kenneth Mighell po analýze snímků z Hubblova kosmického dalekohledu. Hvězdy trpasličí galaxie jsou chudé na těžší prvky (160x menší zastoupení než v případě Slunce) a nesmírně staré, kolem 14 miliard let. Všechny přitom vznikly během jediné epizody ne delší než dvě miliardy roků. Takové jsou tedy typické galaxie: malé a chudé na hvězdy, avšak mnohonásobně početnější než jejich obří příbuzní. 
 
Podle Sky and Telescope a dalších materiálů
  
 
  
Umelecka predstava okoli cerne diry (kresba NASA)Zástupce střední váhy 

I v těch nejnovějších astronomických encyklopediích, ve kterých dosud nezaschla tiskařská barva, najdete v kapitole Černé díry zástupce pouze dvou váhových kategorií: o hmotnosti několik Sluncí na straně jedné a v pravdě gigantické útvary, které by jazýček vesmírných vah vychýlily až k několika miliardám Sluncí, na straně druhé. Zástupci mezi oběma extrémy však chybí. Tahle disproporce se nyní stala minulostí -- šikovní hvězdáři, a to hned ze dvou nezávislých týmů NASA a Carnegie Mellon University, totiž pravděpodobně objevili černé díry s hmotností mezi sto a deseti tisíci Slunci a s velikostí srovnatelnou s Měsícem. 
Černé díry jsou bezesporu zvláštní objekty, které zcela ovládla gravitace. Ta je natolik silná, že z nich nemůže vůbec nic uniknout, ani světlo, takže do prostoru nevysílají prakticky žádné detekovatelné záření. Přesto je lze odhalit: prostřednictvím gravitačních účinků na okolní hmotu. 
Podle současných poznatků vznikají černé díry dvěma způsoby. Mohou to být zhroucená jádra velmi hmotných hvězd, která mají hmotnost několik Sluncí a velikost pár kilometrů (a méně). O jejich existenci se dozvíme jenom v tom případě, že tančí gravitační valčík s jinou hvězdou. Pak do nich může přetékat látka z plynného obalu zářivé složky, která však necestuje přímo, nýbrž padá po velké spirále. Vlivem tření se tento materiál zahřívá a teplota plynového proudu dosahuje několika milionů stupňů. Soustava je proto silným zdrojem rentgenového záření. Příkladem může být například zdroj Cygnus X-1. Kolem modrého veleobra s hvězdnou velikostí 9 magnitud  obíhá jednou za 5,6 dne malý objekt s hmotností větší než devět Sluncí. Soustava je současně silným zdrojem rentgenového záření, vlastně jeden z prvních známých mezihvězdných zdrojů v tomto oboru spektra. Zachytila ho totiž aparatura umístěná na špici rakety Aerobee v červnu 1965. 
Velmi těžké díry se zrodily současně s galaxiemi po kolapsu rozsáhlých oblaků mezihvězdné hmoty či později sléváním jednotlivých stálic v hustých hvězdokupách. Jejich hmotnost přesahuje stovky milionů Sluncí, velikostí jsou srovnatelné se sluneční soustavou a najdeme je v centrálních částech velkých galaxií. Většinu z nich Galaxie NGC 1313, ktera v nitru ukryva stredne tezkou cernou diru (foto Digitized Sky-Survey)prozradí pohyb okolních hvězd či plynových prstenů a jen některé jsou zdroji rentgenového záření. Z poloměru disku a rychlosti pohybu lze jednoduše spočítat hmotnost tělesa, kolem kterého obíhají. Na základě pozorování Hubblova dalekohledu například víme, že v jádru eliptické galaxie M 87 v souhvězdí Panny existuje objekt s hmotností asi 3 miliardy Sluncí a velikostí menší než sluneční soustava. Pohyb několika desítek jednotlivých hvězd také prozradil, že se ve středu naší Galaxie nachází podobný objekt, ze kterého nastrouháte 2,6 miliardy Sluncí. 
Nový typ středně těžkých černých děr se podařilo odhalit právě pomocí rentgenového záření pozorovaného vesmírnou observatoří ASCA a to hned ve čtyřech desítkách blízkých galaxií. Klíčem se staly světelné křivky různých zdrojů pořízené v tomto oboru elektromagnetického spektra, které se značně liší od již známých profilů pořízených v případě masivních objektů v centrech eliptických galaxií. 
Příkladem může být M 82 z Velké medvědice. Má nepravidelný tvar a obsahuje velké množství "hvězdných porodnic", kde probíhá překotná tvorba nových stálic. Exploduje zde také velké množství supernov -- předchůdců "lehkých" černých děr. "Za posledních deset milionů roků jich zde odhadem muselo vzniknout několik milionů," komentoval situaci dr. Andrew Ptak, jeden z objevitelů. "Je přitom možné, že se některé z nich navzájem srazily, a daly tak za vznik hmotnějšímu tělesu." Černým dírám střední váhy. 
  

Podle zpráv na Internetu
  
  
  
Zmeny intezity nekterych sp. car u LP944-20 (autor Ch. Tinney)Nálady hnědého trpaslíka 
  
Hnědí trpaslíci -- ani hvězdy, ani planety -- jsou bezesporu velmi zajímaví. Někteří astronomové si dokonce myslí, že v jejich plynných obálkách foukají silné větry, vznikají mračna a zuří skutečné bouře. Dokonce prý na to mají pozorovací důkazy! 
Chris Tinney ze známé Anglo-australské observatoře se pomocí čtyřmetrového dalekohledu na Siding Springs v minulém roce podíval, jak se mění chemické složení jednoho hnědého trpaslíka LP944-20 ze souhvězdí Býka. Hmotnost těchto těles leží v intervalu 0,01 až 0,08 Slunce, tedy v rozmezí deseti až osmdesátinásobku Jupiteru. Bohužel pro ně, teplota v jejich nitru nikdy nepřesáhla kritických 11 milionů stupňů a tak u nich, na rozdíl od hvězd, neprobíhalo spalování vodíku na helium. Původně se sice zahřáli během svého smršťování, nyní však pomalu chladnou a za několik milionů let zmizí v temnotě coby černí trpaslíci. Jedná se tedy o velmi slabé objekty, na hranici možností i pro ty největší dalekohledy, a tak není divu, že jich za tři desetiletí intenzivního hledání známe jenom kolem padesáti. Na prstech jedné ruky přitom spočítáte ty, které jsou dostatečně jasné k podrobnějšímu studiu. 
Povrchová teplota hnědých trpaslíků se pohybuje kolem dvou tisíc stupňů, tedy třikrát méně než například u Slunce. Proto mohou mít skutečné, husté atmosféry se složitými molekulami a drobnými částicemi. Naneštěstí jsou všichni zástupci těchto objektů od nás příliš daleko a tak eventuelní, různě zabarvená oblaka v jejich obálkách zatím nevidíme. Nicméně jejich přítomnost lze prokázat na základě změn spektra, jež závisí na chemickém složení viditelné části disku. 
Něco takového provedl i dr. Tinney, když studoval, jak se mění vzhled LP944-20. Tahle nedomrlá hvězdička má hmotnost kolem 0,06 Slunce, věk mezi 475 až 650 miliardami let, kolem své osy se otočí jednou za čtyři a půl hodinu a v porovnání s ní je Slunce sedm tisíckrát zářivější. Pořízená spektra se skutečně měnila (viz obrázek) a to vedlo vědecký tým k jedinému závěru: V atmosféře trpaslíka vyskytují rozsáhlá oblaka, snad trochu podobná Jupiteru. 
Je však nutné přiznat, že se tým podíval i na jiného zástupce, DENIS-P J1228-1547 a zde žádné proměny nezachytil (možná proto, že byl hodně slabý). V následujících týdnech se proto dr. Tinney zaměří na další objekty. Uvidíme, zda se podaří tento zajímavý objev potvrdit či vyvrátit. Každopádně kdo ví, třeba se jednou dočkáme předpovědi počasí na hnědých trpaslících. 
  
Podle materiálů na Internetu
  
 
  
Venuše má rande s Měsícem 

Tento týden je v režii dvou jasných planet: Venuše a Marsu. Jejich poloha na večerním nebi se sice mění jenom velice pozvolna, přesto lze s trochou trpělivosti zaznamenat v rozmezí několika dnů drobný pohyb obou planet.  
  

  
V úterý 18. května kolem páté hodiny odpolední dojde k zajímavému úkazu -- tzv. denní konjunkci Venuše s Měsícem. Obě tělesa budou v tuto dobu od sebe vzdálena pouhých šest úhlových stupňů. K úkazu ale dojde před západem Slunce, proto bude obloha poměrně světlá a ke sledování celého jevu bude nejlepší použít triedr, případně divadelní kukátko. Máte však velkou šanci uvidět oslnivou planetu i ve dne! Měsíc se postupně blíží do první čtvrti, ve které bude v sobotu 22. května, proto jej můžeme nejsnáze spatřit večer nad západním obzorem.  
 
Tomáš Apeltauer