Máme ji! 
Nové pohledy VLT 
Nějak to nefunguje 
 

  
   
Foto The Discovery ChannelMáme ji! 
  
Soukromé expedici několika nadšenců se na sklonku minulého týdne podařilo nalézt ztracenou loď Virgila Grissoma. Přestože již 38 let tráví volný čas na dně Atlantického oceánu v hloubce kolem pěti kilometrů, vypadá překvapivě dobře. Fotografie dálkově ovládané ponorky ukázaly, že skvěle čitelné je i její jméno Liberty Bell. 
Virgil "Gus" Grissom byl druhým americkým kosmonautem. Raketa Redstone ho 21. července 1961 vynesla na patnáctiminutový balistický skok, kdy dosáhl výšky 190 kilometrů. Krátce po přistání na vlnách Atlantiku, pět set kilometrů od Mysu Canaveral, však došlo k nehodě: Nečekaně se odpálily vstupní dveře a kabina začala nabírat vodu. Astronaut se naštěstí zachránil, i když zřejmě příliš nechybělo, aby se také utopil, a od té doby tmavě natřená Liberty Bell, jejíž velikost je srovnatelná se známým Broukem od Volkswagena, leží na dně moře asi sto padesát kilometrů od bahamských ostrovů. Celou tu dobu visí ve vzduchu otázka, zda Grissom náhodou nepropadl panice a po přistání sám neodpálil dveře, aniž by počkal na zachycení a vyzdvižení vrtulníkem. Pravdu si bohužel při nehodě Apolla 1 vzal s sebou do hrobu a NASA považuje incident za selhání techniky. 
Definitivní odpověď se možná ukrývá na palubě kosmické lodě. Proto ji před čtrnácti dny začala hledat soukromá výprava v čele s Cutem Newportem sponzorovaná televizní stanicí Discovery Channel. Úspěch se Foto NASAdostavil nečekaně brzy, během sobotní noci, kdy se pomocí na kabelu uvázané ponorky Magellan podívali na první cíl ze seznamu poskládaného z předcházejícího průzkumu sonarem. "Vypadá mnohem lépe než jsem si myslel," komentoval šťastný úlovek Curt Newport. Lodi sice chybí beryliový tepelný štít na zádi, nicméně periskop, anténa i kontrolní panel jsou ve velmi dobrém stavu. Někde poblíž by měly ležet i inkriminované dveře. 
Takže zbývá jediné: vyzdvihnout Liberty Bell na povrch a odevzdat ji restaurátorům jednoho kansaského muzea, kde bude poté vystavena. Bohužel na to si ještě počkáme, na rozbouřeném oceánu totiž došlo k fatální nehodě: Kabel spojují výzkumnou loď s Magellanem se totiž přetrhl a tak ponorka, která měla nalézt a vyzdvihnout Liberty Bell na hladinu, nyní sama spočívá na dně. 
Triumf se změnil v tragedii a tým odborníků se na druhý den vrátil zpět na Floridu. S sebou přivezl videokazetu se záběry vesmírné lodě a samozřejmě další plány: Za několik týdnů se opět vydá na stejné místo, pomocí jiné miniponorky nejdříve vyzdvihne Magellan a poté i Liberty Bell. Takže jak to bylo s Virgilem Grissomem? Již brzy se to dozvíme. 
 

Podle Discovery Channel a dalších
 
  
  
Barnard 68Nové pohledy VLT 

Gigantické teleskopy Evropské jižní observatoře v Chile úspěšně konkurují dosud nepřekonatelnému Hubblu. Jako důkaz připravili astronomové z La Silla hned několik velmi pěkných snímků pořízených osmimetrovým dalekohledem Antú. Podívejme se na ně. 
Prvním objektem, který vám představíme, je temná mlhovina Barnard 68. Hustý oblak prachu a plynu nese své jméno po slavném hvězdáři Edwardu E. Barnardovi (1857-1923), jenž ho v roce 1919 zanesl do dodnes používaného seznamu temných mlhovin. Dříve se lidé domnívali, že se těchto v místech nachází jakýsi průzor mezi hvězdami, dnes víme, že se díváme na mlhoviny, jež světlo za nimi ležících stálic spolehlivě pohltí a rozptýlí. Na přiloženém snímku (kliknutím se otevře v novém okně a plném rozlišení) uvidíte, jak je světlo hvězd u okraje mlhoviny nápadně odmodráno. Vzniká tak falešný dojem, že jsou všechny červené. Tento klam má na svědomí právě temná mlhovina Barnard 68, prachové částice totiž lépe rozptylují modré fotony. 
Toto stínítko je krom jiného také velmi chladné. Říká se, že temné mlhoviny jsou vůbec jedny z nejmrazivějších míst ve vesmíru. V Barnardu 68, který je asi pět set světelných let daleko a v průměru má jen sedm světelných měsíců, naměříte přibližně deset kelvinů. Přesto je velmi pravděpodobné, že v budoucnosti zde bude naopak "velmi horko". Mlhovina se totiž nachází v počátečním stadiu smršťování a již "brzo" v ní vzniknou nová Slunce. A kdo ví, třeba se stanou i kolébkou nových civilizací... 
Na mušce Antú se také ocitl páreček interagujících galaxií NGC 6872 a IC 4970. První jmenovaná je krásnou a okázalou galaxií s příčkou, jejíž tvar trochu připomíná znak integrálu. Požíranou je IC 4970 -- mnohem menší NGC 6872 a IC 4970spirála těsně nad středem snímku. Jasná hvězda, která patří do Galaxie (tedy té naší), je přeexponovaná a tak si můžete všimnout hned několika reflexí na optice dalekohledu. Krom dvou nápadných hvězdných ostrovů je na snímku celá řada slabších a mnohem vzdálenějších galaxií, které si opět můžete prohlédnou kliknutím na přiložený snímek.  
V levém horním spirálním rameni NGC 6872 je také nápadně mnoho modrých oblastí, nic jiného než obrovských porodnic nových hvězd. Je jisté, že místní "baby-boom" způsobilo právě setkání s menší galaxií. Zajímavý systém najdete na jižní obloze asi 300 000 000 světelných let od Země. Sama NGC 6872 patří mezi největší tohoto typu -- napříč má téměř 800 tisíc světelných let (je tedy téměř osmkrát větší než naše).  
Třetí v pořadí je spirála ESO 269-57. Objekt je součástí kupy galaxií v souhvězdí Kentaura Své jméno dostala v roce 1970, kdy byla zanesena do katalogu přehlídky jižní oblohy. Všimněte si, že má téměř kruhový tvar, přičemž uprostřed je prstenec poskládaný z několika ramen. Ten je obklopen dvojící namodralých a větších spirál, jež omotávají celou vnitřní část galaxie a na konci se téměř dotýkají. Tahle ramena se rozpadají ještě na několik menších a méně výrazných "ramének". V nich opět odhalíte velké množství namodralých zhustků (porodnic). Při vzdálenosti asi sto padesát pět milionů světelných let a velikosti čtyř obloukových minut vychází průměr ESO 269-57 asi dvakrát větší než má naše Galaxie, tedy asi 200 tisíc světelných let. Žluté čárky, které můžete spatřit u některých hvězd, vznikly přeexponování CCD čipu a jsou tedy přístrojovým efektem.  
  

ESO 269-57
NGC 5090 a NGC 509
  
Dalším zajímavým interagujícím párem této kupy galaxií jsou NGC 5090 a NGC 5091. Nachází se tedy přibližně ve stejné vzdálenosti jako předchozí. Na snímku uprostřed najdete spirální a menší NGC 5091 "trhanou na kusy“ velkou eliptickou NGC 5090, která je zároveň silným radiovým dvojitým zdrojem PKS 1318-43. Deformace spirální galaxie však zatím není nikterak nápadná a proto je i příměr v předcházející větě napsán v uvozovkách. Jistého protažení k větší kanibalce si ale můžete všimnout už nyní -- temná oblast spirálního ramene je mnohem nápadnější než v protilehlé části galaxie. 
Předposledním objektem, který vám dnes představíme, je ESO 510-13. Tato galaxie vám může už při prvním pohledu připomenout velmi známé Sombrero (M 104). I ona má přes sebe přehozen "závoj" temné mezihvězdné látky, patrně pozůstatek po menší spirální galaxii, kterou "zblajzla" v nedaleké minulosti. Jak mohou astronomové tvrdit, že ke konzumaci došlo teprve nedávno? Z tvaru temného pruhu. Při pozorném prohlédnutí portrétu si musíte všimnout, že pás ještě není plochý, nýbrž připomíná spirálu. Zřejmý důkaz, že dynamika hostující galaxie ještě nestačila všechen materiál usměrnit do plochého tvaru disku. Galaxie se proto stane terčem chilských gigantů Velmi velkého dalekohledu (Very Large Telescope, zkr. VLT) i do budoucna. 
  
ESO 510-13
ESO 60-24
  
Posledním fotografovaným je opět galaxie. ESO 60-24 leží na hranicích souhvězdí Lodní kýl (latinsky Carina) a Létající ryby (Volans). Máme to štěstí, že se na ni díváme téměř přesně z boku. Střed, který je velmi jasný, svítí mírně ze spodu, takže nám vlastně osvětluje i ty okrajové partie mezihvězdné látky, které většinou nevidíme. 
Gigantická zrcadla s průměrem větším než osm metrů umístěná ve výborných podmínkách chilských And se zvolna zapisují do análů moderní astronomie. Krom velmi zajímavých vědeckých výsledků, s nimiž začnou zaplavovat svět hvězdářských časopisů, můžeme být také svědky, jak doslova pod rukama vznikají nádherné momentky různých zákoutí všehomíra. Představte si, až se spojí všechny čtyři dalekohledy... pak se podíváme vesmíru skutečně na zub. 
 
Podle tiskové zprávy Evropské jižní observatoře
  
  
  
Exploze Titanu 4A v srpnu 1998 (foto Florida Today)Nějak to nefunguje 

Pokud sledujete bublání kyberprostoru a naladěni jste na kosmonautiku, určitě víte, že v posledních několika dnech se raketýrům, obzvlášť těm americkým, příliš nedaří. 
Smůlu provází především Titan IVB, nejsilnější americkou raketu. Všechno začalo již dvanáctého srpna loňského roku, kdy 41 sekund po startu explodoval poslední z modelů Titan 4A. Drobný déšť trosek špionážní družice za pouhou miliardu dolarů tak skončil na dně Atlantiku. Pětiměsíční vyšetřování ukázalo, že nepříjemnou nehodu způsobil zkrat na elektroinstalaci -- celkem se přitom nalezlo 44 míst, kde k němu mohlo dojít! U modelu "B" jsou již všechny systémy zdvojené ba i více násobné a tak by se obdobné nehody neměly stát. Jenže staly. 
V pátek 9. dubna se Titan 4B na cestu vydala znovu. Na palubě měl, jak jinak, další výzvědný satelit, jehož úkolem bylo z geostacionární dráhy ve výšce 32 tisíc kilometrů s infračervenýma očima číhat na starty raket s jadernými hlavicemi a hlídat eventuální pokusy těchto zbraní ve vzduchu a na zemi. (Jeho předchůdci například sehrály klíčovou roli při sestřelování raket Scud ve válce v Perském zálivu.) Tentokráte selhal dvoustupňový nosič IUS (zkr. Inertial Upper Stage) z dílny firmy Boeing. Sonda za 250 milionů skončila na přechodné dráze ve výšce 160 až 640 kilometrů.  
Američtí vojáci museli být velmi nepříjemně překvapeni, když zjistili, že satelit nekontrolovaně rotuje a že se nevyklopily ani sluneční panely. Bohužel, tento neúspěch zásadním způsobem ovlivnil již mnohokrát odkládaný start rentgenové observatoře Chandra. Tu sice do kosmického prostoru ve svých útrobách vynese raketoplán Columbia, avšak na eliptickou dráhu ve výšce až 140 tisíc kilometrů ji dopraví právě IUS. Původně se mělo letět 9. července, nicméně nyní je start odložen až do odhalení a následného opravení závady. Vážně se také diskutuje o solidnosti výrobce Lockheed Martin. 
Pak tu máme Ikonos-1, opět výzvědnou družici, tentokráte však v soukromých rukou a za peníze. Měla snímkovat zemský povrch z výšky asi šest set kilometrů s přímo fantastickým rozlišením: na jakékoli místo naší planety se Ikonos-1 se mohl kouknout jednou za tři dny a zachytit předměty větší než jeden metr! Tedy jednotlivé lidi ještě ne, nicméně také věci jako lodě, tiráky, velké stromy a podobně by neunikly.  
Na polární dráhu měla zajímavou družici vynést v úterý 27. dubna již několikrát osvědčená raketa Athena 2. Start na první pohled proběhl bez jakýchkoli problémů, nicméně Ikonos-1 se nikdy neozval a několik Milstar 2 (kresba Florida Today)následujících dní dokonce nebylo zřejmé, kde se vlastně nalézá. Jak se ale ukázalo, raketa během letu přišla o vrchní hliníkový štít, jenž chrání sondu během letu atmosférou. Střela tak nezískala dostatečnou rychlost a někde nad jižním Pacifikem shořela. Do hrobu si přitom vzala také Ikonos-1. 
Poslední ránu dostali opět vojáci a vinu nese opět Titan 4B. O tomto víkendu měla raketa zavěsit na geostacinární dráze satelit Milstar 2. S velikostí autobusu poskytne během války dokonalé pojení mezi presidentem, vojenským velením a nejdůležitějšími jednotkami, například ponorkami a bombardéry. Jak známo, při jaderné explozi totiž dochází k vyřazení běžně vyráběných elektronických součástek, a Milstar je vůči této nepříjemné nemoci důkladně očkován. Již před startem se ale objevily zásadní námitky proti celé koncepci: prý se jedná o zastaralý a velmi málo výkonný systém, který je pouhým přežitkem studené války a tučným zdrojem dolarů (považte tahle jedna družice přišla na 800 milionů) soukromých firem. První sonda tohoto typu byla vyslána roku 1994, druhá 1995 a celkem bude síť poskládána ze šesti kusů. 
Start Titanu 4B byl nejdříve pro malé technické problémy odložen o hodinu a půl. Nicméně za dalších sedm hodin bylo na tiskové konferenci oznámeno, že se objevila ještě větší závada. Pro selhání třetího stupně se Milstar pohybuje po protáhlé dráze s výškou sedm set až pět tisíc kilometrů nad zemí a nádržích zřejmě nemá dostatečné množství paliva k tomu, aby se na provozní dráhu dostal vlastními silami. Neštěstí holt nechodí jenom po lidech, ale i po kosmických raketách. 
 

Podle zpráv na Internetu