Měsíc v hrobce 
Jupiter v šumáku 
Hyperzbytky 
Dálnice světla 
Lyridy -- nic moc 
 
  
  
Neoliticka stavba Knowth a mesicni rytina (foto archiv autora)Měsíc v hrobce 
  
Jestliže si myslíte, že nejstarší kresbu Měsíce zhotovil hvězdář Galileo Galilei, rychle na to zapomeňte. Ještě před vynálezem dalekohledu nakreslil mapku Luny okolo roku 1600 sir William Gilbert, který se proslavil nejen jako osobní lékař královny Alžběty I., ale i jako objevitel zemského magnetismu. Půjdeme-li dál do historie, najdeme i starší  skicu: Pochází zhruba z roku 1505, a jejím autorem není nikdo jiný, než slavný renesanční všeuměl Leonardo da Vinci. Jeho výtvor byl na dlouho uznáván jako nejstarší dochovaný důkaz výzkumu Měsíce člověkem, avšak před několika dny přišel Dr. Philip Stook z Univerzity v Západním Ontariu v Kanadě s nečekaným objevem, který odhaluje ještě desetkrát starší mapku našeho souseda! Jak sám Stook poznamenává, nikdy se nedokázal smířit s myšlenkou, že by nemohla existovat podobizna Měsíce starší než 500 let. Začal tedy hledat ve starých manuskriptech, historických knihách a rovněž v záznamech vykopávek neolitických nalezišť na Britských ostrovech.  
A právě tam ji objevil. Je vyrytá ve zdi jedné z nejznámějších prehistorických hrobek v Knowthu (Irsko). Dr. Stook, autor detailních map Měsíce a asteroidů získaných na základě pozorování sond, na této rytině objevil Porovnani soudobe a neoliticke kresby Mesice (kresba P. Stook)dokonce i mnoho známých útvarů viditelných očima, jako například Mare Humorum nebo Mare Crisium. Na první pohled sice vypadá rytina poněkud nedůvěryhodně, protože se zachovala jen její vnitřní část. Objevitel ale věří, že se kruhový okraj Měsíce nedochoval právě proto, že byl zvýrazněn křídou či barvou.  Hrobka je stará asi 5 000  let a lidé kteří ji stavěli museli o pohybech Měsíce, Slunce a hvězd mnoho vědět. Již před dvaceti lety totiž bylo zjištěno, že v určitou dobu se dostává do východního vchodu zmíněné hrobky měsíční světlo a dnes víme, že dokonce osvěcuje samotnou rytinu. Již v prehistorické době tedy lidé znali tvář Měsíce – copak si asi tehdy pod ní představovali? 
  
 
  
  
Foto NASA/JPLJupiter v šumáku 
  
Když si prohlížíte snímky obřího Jupiteru, ať již je pořídily kamery přístrojových sond nebo velice výkonný Hubblův kosmický teleskop, asi vám ani nepřijde na mysl, že bychom o něčem dost zásadním, co se vztahuje k této planetě, neměli dosud skoro vůbec jasno. A přece takový fenomén existuje. Nemůžeme jej, pravda, uvidět na těchto pěkných snímcích, protože jde o záření v jiném oboru spektra než viditelném. Ano -- řeč je o Jupiterově rádiovém záření. 
Kdybychom byli schopni nějakým svým smyslem registrovat dlouhovlnné rádiové záření, jehož vlnové délky se počítají na desítky metrů (odtud také pochází označení těchto vln: dekametrové záření), zaznamenali bychom na nebi dva význačné zdroje: Slunce a Jupiter. Planeta Jupiter je jako rádiový zdroj známa už od roku 1955, kdy radioastronomové B. F. Burke a K. L. Franklin zachytili šum evidentně pocházející od obří planety. Někteří se dokonce domnívají, že Jupiterovy rádiové záblesky byly zaznamenány i na registracích rádiového šumu, které pořídil zakladatel radioastronomie Karl Jansky. Jenže tyto záznamy se ztratily -- zřejmě v době, kdy se archiv Janského pozorování stěhoval na jiné místo. 
Zprvu se soudilo, že rádiová emise Jupiteru je jev ionosférický. Že by toto záření mohlo nějak souviset s Jupiterovým magnetickým polem a magnetosférou, nikdo nepředpokládal jednoduše proto, že o Jupiterově magnetosféře se tenkrát nic nevědělo. Teprve v roce 1964 E. K. Bigg zjistil, že mezi polohou malé družice Ió ve dráze a pravděpodobností příjmu rádiového záření existuje zřetelný vzájemný vztah. Jednoduše řečeno -- při určitých polohách družice vůči Zemi a planetě je pravděpodobnost příjmu mnohem vyšší než v polohách jiných. Tento objev signalizoval, že tu zřejmě dochází k silným interakcím družice s nabitými částicemi a magnetickými poli. 
 
27. června 1996 poprvé prolétala kosmická sonda Galileo kolem největší Jupiterovy družice -- Ganymedu. Dipólová anténa z experimentu pro registraci plazmových vln zaznamenala magnetosféru tohoto satelitu. Byl to překvapivý objev -- poprvé v historii byla zjištěna magnetosféra kolem nějaké družice planety. Nyní si můžete poslechnout zkrácený (či přesněji zhuštěný) zvukový záznam pozorování, které trvalo celkem 45 minut. Zvuková data doprovází kolorovaný spektrogram: barvy tu udávají intenzitu záření, červená barva odpovídá největším hodnotám, modrá nejmenším. Vstup do magnetosféry Ganymedu se projevuje silným rachotem trvajícím 6 až 10 sekund. Pak následuje směsice zvuků, která vás určitě pobaví. Kdybyste nevěděli, oč se jedná ve skutečnosti, asi byste původ těchto zvuků neuhodli. Ostatně -- vsaďte se o to s někým; naděje na výhru je téměř stoprocentní. (zdroj NASA/JPL) Kliknutim se muzete podivat na obrazovy a zvukovy zaznam (Quick Time 3,9 MB)
  
V době prvních družicových výzkumů radiačních pásů naší Země se poprvé začalo uvažovat i o Jupiterově magnetickém poli a magnetosféře. Shodou okolností v tu dobu byla objevena i jiná část Jupiterova rádiového záření -- tzv. decimetrové. To bylo ihned interpretováno jako tzv. synchrotronové záření, jež vzniká pohybem velmi urychlených nabitých elektronů v silném magnetickém poli. Dnes víme, že je to správné vysvětlení. 
Avšak pokusy o vysvětlení původu dekametrového záření (zvláště pak té jeho části, která není spjata s družicí Ió) zatím úspěšné nejsou. Kupodivu ani přímé průlety sond magnetosférou Jupiteru nevedly k nějakému určitějšímu výsledku. Víme jen, že toto záření souvisí s procesy ve vnitřních částech Jupiterovy magnetosféry a že samotné zdroje tohoto záření mají docela nevelké rozměry (řádově stovky kilometrů). To je opravdu velmi málo -- je pozoruhodné, že z tak malých oblastí vycházejí tak intenzivní rádiové toky! 
I když zatím nevíme nic určitějšího o původu Jupiterova dekametrového záření, můžeme si ho alespoň popsat -- a poslechnout. Dekametrová emise je sporadickým zářením (tedy na rozdíl od decimetrového to není stálý šum). Jsou to jednotlivé záblesky s pozvolným začátkem a koncem. Jeden záblesk trvá obvykle několik sekund, výjimečně i minuty. To jsou ale tzv. záblesky L (long). Známe ještě záblesky S (short) -- ty jsou milisekundové. Vyskytují se sice méně častěji než záblesky L, ale zato jsou asi stokrát intenzivnější. Běžně také pozorujeme přechod L záblesku do záblesku typu S a naopak. A tady jsou jejich zvukové podoby: 
  • Jupiter 1: 20 sekund (155K), většinou L záblesky; 
  • Jupiter 2: 16 sekund (126K), L a S záblesky; 
  • Jupiter 3: 39 sekund (307K), většinou S záblesky. 
Dlouhé L záblesky možná někomu připomenou zvuk mořských vln, rozbíjejících se o pobřeží. Krátké záblesky typu S zase mohou připomínat nárazy ledových krup na plechovou střechu při pořádné letní bouřce. 
  
  
  
  
MF83 (foto Y.-H. Chu, R. Fesen, D. Matonick a Q. D. Wang)Hyperzbytky 

Troufalá myšlenka, že některé hvězdy mohou svoji životní dráhu zakončit explozí stokrát větší než supernova a stát se tak tajemnými zdroji záblesků gama, má první výraznou oporu. Astronomové totiž objevili stopy po hypernovách, které mají na svědomí -- samozřejmě po samotném Velkém třesku -- ty nejenergičtější události ve vesmíru. 
Nápad s hypernovami se zrodil v hlavě známého astronoma Bohdana Paczynského. Jsou to vlastně nepovedené exploze supernov, při kterých dojde ke zhroucení železného jádra hmotné hvězdy s extrémně silným magnetickým polem rovnou na černou díru za vyzáření rotační energie (o řádu 5.1047 joulů). Tyto úkazy jsou asi desettisíckrát vzácnější než výbuchy supernov a v naší Galaxii k nim dochází tak asi jednou za půl milionu let. 
Před 140 miliony roky například explodovala jedna taková v bezejmenné galaxii jižního souhvězdí Dalekohledu. Dvacátého pátého května 1998 narazila rozpínající se bublina fotonů uvolněná při této příležitosti také na naši planetu a několik detektorů na umělých družicích tak zachytilo silný záblesk gama. Hvězdáři na místo, odkud tato krátká zpráva přišla, brzo namířili dalekohledy: v zorném poli se jim ukázala vzdálená spirální galaxie na okraji jasnou, namodralou hvězdou. Následovalo několik týdnů pozorování, na jejichž konci, samozřejmě po patřičném zpracování, byla celá série odborných článků. Co je ovšem nejdůležitější, objevily se domněnky, že explozi -- zhruba desetkrát větší než u klasické supernovy -- má na svědomí vzácný jev hypernovy. 
Další indicie o existenci těchto objektů přinesli v minulých týdnech pracovníci Northwestern University a University of Illinois. Ve známé galaxii M 101, kterou najdete v souhvězdí Velké Medvědice (za dobrých podmínek je viditelná i triedrem) se podařilo identifikovat dvě drobné mlhavé skvrnky s unikátními vlastnostmi. Původně je považovali za zbytky obyčejných supernovy, ovšem jejich rentgenové portréty, které pořídila sonda Rosat, ukázaly, že jsou pozůstatky mnohem bouřlivější události.  
  

(foto Y.-H. Chu, R. Fesen, D. Matonick a Q. D. Wang) Na snímku vpravo je takříkajíc globální pohled na galaxii M 101, ve které existuje několik zbytků po supernovách. Dva z nich však odpovídají spíše hypernově, přibližně stokrát větší explozi, na jejíž účet lze připsat i tajemné gama záblesky.  Snímek M 101 vznikl složením portrétu galaxie ve viditelném (modře) a rentgenovém světle (červeně). Portréty dvou hyperzbytků (ve falešných barvách) pořídil Hubblův dalekohled (NGC 5471B), resp. McGraw-Hill Telescope (MF83). Měřítko je v parsecích (zkr. pc), přičemž platí 1 pc = 3,26 světelného roku. 
 
První bublina, označovaná NGC 541B, je zhruba třicet tisíc roků stará a má průměr dvě stě světelných let. Její celková kinetická energie přitom desetkrát převyšuje energii vyzářenou při explozi supernovy. Druhá MF83 je stará jeden milion roků, má průměr 850 světelných let a je tak jedním z největších známých zbytků po supernově. Obě mlhoviny jsou v rentgenovém oboru elektromagnetického spektra asi desetkrát jasnější než nejvýraznější zbytky po explozích hmotných hvězd v naší Galaxii. Na základě jejich velikosti, rychlosti rozpínání a rozboru přicházejícího rentgenového záření přitom hvězdáři došli k závěru, že jsou stopami po hypernovách. 
"Jedná se o dva nejpodivuhodnější známé zbytky," komentoval objev profesor Daniel Wang z Nortwestern University, "V rentgenovém světle jsou jasné i přesto, že se na ně díváme za vzdálenosti 25 milionů světelných let. Musely vzniknout při olbřímí explozi!" 
Problém s gama záblesky -- každý den kosmické observatoře zachytí v průměru jeden -- samozřejmě není ani zdaleka vyřešen. V mlze poznání se sice rýsují jakési obrysy, zatím jsou však velmi, velmi nezřetelné. Dosud není jasné ani to, zda se gama fotony uvolňují z tajemných zdrojů ve všech směrech (izotropně) či jen v některých, v podobě úzkého kuželu. Studium zbytků jako v M 101 nám však napoví, jak velké množství energie se uvolní při explozi a co sakra za těmi záblesky je. 
  
Podle tiskové zprávy Northwestern University
  
 
  
Kresba Rensselaer Polytechnic InstituteDálnice světla 

Mohla by to být efektní scéna z vědeckofantastického filmu, kdyby to nebyla skutečnost. Rensselaer Polytechnic Institute totiž pracuje na prototypu klasického létajícího talíře. Zařízení, nazvané Lightcraft a poháněné unikátním systémem laserů, je však zatím pouze v naprostých začátcích a na jeho případné praktické využití si budeme muset ještě počkat. V konečné fázi by Lightcraft mohl vyřešit jeden z největších problémů současné kosmonautiky -- vysokou cenu za vysílání přístrojů na oběžnou dráhu kolem Země. 
Poslední model "talíře" je skutečný rodinný model, najdete zde místo pro čtyři osoby i vašeho psího miláčka. Zařízení využívá laserové paprsky soustředěné do jednoho bodu k silnému ohřevu vzduchu, který tak slouží jako raketový motor a je schopen Lighcraft urychlit až na pětinásobek rychlosti zvuku. V takovém případě by bylo možno poměrně levně a rychle vynášet na oběžnou dráhu nejrůznější satelity. Díky tomu se také o projekt začíná zajímat americká Strategic Defense Initiative Organization. Zatím však pětadvacetigramový model ulétl jen několik metrů. Pod patronací NASA se však vyvíjí patnácticentimetrový model a pomalu už vzniká systém, který dopraví o něco větší letadélko do výšky třicet kilometrů. K úplné realizaci je i podle tvůrců dlouhá cesta, ale na jejím konci by v polovině 21. století mohla trvat cesta ze Země na Měsíc jen několik málo hodin, tedy asi stejně dlouho, jako dnes přelet nadzvukovým letadlem Concorde z Evropy do Ameriky. 
 

Podle NASA@Science
 
 
  
Lyridy -- nic moc 

Zdravím redakci, 
začal bych asi reakcí na vaše večerní zážitky s duhou. Musím poznamenat, že jsem takovou viděl už třikrát, ale doposavad neumím fyzikálně tu třetí vysvětlit... Nu a k těm Lyridám. Zkoušel jsem se dívat včera mezi 23:00 a 0:00 ale neviděl jsem nic... Předpokládám že bylo  

  • příliš zataženo (MHV asi 3-3,5)
  • nenastalo maximum
  • jsem slepý :-))
Martin Gembec, 23. dubna 1999
 
Jaké byly Lyridy? Chudé. Dosud publikovaná pozorování Mezinárodní meteorářské společnosti IMO (International Meteor Organization) to jasně dokazují. Nad ránem 23. dubna dosáhla zenitová hodinová frekvence 23 meteorů. Ovšem pozor, padajících hvězd bylo vidět mnohem méně. Tato hodnota totiž udává, kolik meteorů uvidí zkušený pozorovatel na zcela tmavé obloze (mezní hvězdná velikost 6,5 mag), když je radiant roje v zenitu. Když se podíváme na reálné hodnoty, pak tato frekvence odpovídá sedmi meteorům spatřených během jedné hodiny. Tedy nic moc. 
  
Podle materiálů IMO