Dva světy, jedno Slunce 
Peníze nebo smrt! 
Kam za ním? 
Co se stane 11. srpna 1999? 
Planety na toaletním papíře 
  
  
  
Kresba University of WashingtonDva světy, jedno Slunce 
  
NASA připravuje skutečně unikátní počin -- vyšle sluneční hodiny na jinou planetu. Přístroj s nápisem "dva světy, jedno Slunce", pocestuje k Marsu v roce 2001 společně se sondou Mars Surveyor Lander. Obrázky netradičních hodiny na rudé planetě budou  pořizovány panoramatickou kamerou a všem tak přinesou svědectví o pohybu Slunce na marťanském nebi. Pro kalibraci barevného kontrastu a jasu snímků poslouží střední část hodin, tvořená černým, šedým a bílým prstenem. 
Přístroj je skutečnou ukázkou miniaturizace. Má plochu pouhých osm centimetrů čtverečních a samotné hodiny jsou vyrobeny z hliníku o celkové hmotnosti méně než šedesát gramů. Centrální kalibrační prstence reprezentují oběžné dráhy Země a Marsu a dva body (modrý a červený) přesnou polohu obou planet v době přistání sondy. Podobně, jako tomu bylo u sond Pioneer, i na slunečních hodinách budou mít případní návštěvníci možnost najít  vzkaz z modré planety: čtyři zlaté destičky s textem vysvětlujícím důvod vyslání sondy společně s přáním všeho nejlepšího případným čtenářům poselství. 
Sluneční hodiny byly navrženy ve spolupráci s americkou asociací učitelů a do projektu bylo zasláno přes 160 návrhů od dětí ze všech koutů USA. V okamžiku, kdy sonda přistane na povrchu Marsu v přesné, předem naplánované orientaci, diváci na Zemi spatří v téměř přímém přenosu pohybující se stín o něco menšího a slabšího, ale stále téhož Slunce jiného světa. 
  
Podle JPL
 
  
  
Foto BBC NewsPeníze nebo smrt! 
  
Ruská mezikontinetální střela SS-18 zradila své poslání: Místo, aby přinesla totální zkázu některému z mnoha západních měst, vynesla ve středu 21. dubna na oběžnou dráhu malou vědeckou družici UoSAT-12. 
Raketa SS-18, přezdívaná západními odborníky "Satan", byla ve své době nejnebezpečnější zbraní Sovětského svazu. Dokázala totiž na vzdálenost téměř deset tisíc kilometrů donést jednu 25 megatunovou nálož či několik menších na sobě nezávislých jaderných bomb o síle 750 kilotun (35krát více než u Hirošimy). Dvoustupňová střela poprvé vzlétla v roce 1975 a od té doby mířila na různé strategické cíle západních států. Její existence byla naštěstí ukončena podpisem odzbrojovacích dohod roku 1991: většina nosičů byla kontrolovaně zničena a zbývajících 160 přešlo pod ruskou kosmickou agenturu Kosmotras. V "civilu" se jmenuje Dněpr-1 a dokáže na oběžnou dráhu dopravit až čtyři tuny nákladu. 
První komerční start rakety, ze sila v Kazachstánu, proběhl právě minulou středu. Umělá družice UoSAT-12 o hmotnosti 350 kilogramů se tak dostala na dráhu ve výšce 650 kilometrů. Jejím úkolem je test detektorů pro multispektrální snímkování Země s vysokým rozlišením (barva 40 metrů, černobíle devět metrů), digitálního vysílání v oboru mikrovln a také několik inovovaných zařízení pro kontrolu letu a manévrování.  
Pět minut po startu se minisatelit oddělil od rakety. Experiment za pouhých pět a půl milionu liber se zdařil, smrt prohrála, zvítězily peníze! 
 
Podle STSCI a dalších materiálů
  
  
  
Mala cast pasu totality (zdroj F. Espenak a NASA)Kam za ním? 
  
Jedenáctý srpen a s ním spojené úplné zatmění Slunce už klepe na dveře. Plný měsíční stín projde napříč Evropou a drtivá většina z nás poprvé nakrátko spatří jemnou atmosféru mateřské hvězdy, některé planety a nejjasnější hvězdy. Chce to pouze jedno, dostat se do pásu totality. Jenže kam? Tradičně se jezdí do samotného středu pásu, k tzv. centrální linii, kde úkaz trvá nejdéle (11. srpna až 2 minuty a 23 sekund). Tahle představa je ale nesprávná. Úplné zatmění je totiž nejzajímavější z okraje pásu totality. 
Běžně udávaná délka úplného zatmění Slunce se vztahuje pro střed pásu totality. Směrem k okrajům tato doba klesá: Přibližně pět kilometrů od hrany pásu nepřesáhne jednu minutu a přesně na severním a jižním okraji Slunce zmizí na pouhé zlomky sekund. Například německý Göppingen se 11. srpna 1999 nachází prakticky ve středu, takže zde bude vidět zatmění o délce 2 minuty a 17 sekund. Zajímavý úkaz spatří i obyvatelé francouzského Strasbourgu, který však leží blíž k jižnímu okraji. Proto zde délka zákrytu nepřesáhne minutu a půl. Rakouský Linz se naopak nachází těsně u severního okraje -- zde se Slunce schová na třicet sekund, a v rumunském městě Resita dokonce na pouhé zlomky sekund. (Stačí ale poodjet jen několik kilometrů severněji a už přesáhne jednu minutu.) Na první pohled se tedy zdá, že nejvýhodnější je sledovat úplné zatmění poblíž středu pásu totality. Omyl! 
V roce 1925 navštívil plný měsíční stín americké město New York. Jedním z pozorovatelů byl i Ernst Brown, tehdy odborník na pohyb Měsíce. Své stanoviště, stejně jako ostatní hvězdáři, si vybral ve středu pásu totality. Současně však vyzval obyvatele města, aby vylezli na střechy svých domů a zjistili, zda spatří úplné či jenom částečné zatmění. Pomohli tak stanovit přesnou hranici pásu totality. Zajímavé je, že zprávy od newyorčanů, kteří měli štěstí a nacházeli se těsně u kraje trasy stínu, byly nečekaně nadšené. Přesto všechno trvalo dalších padesát let, než si hvězdáři uvědomili proč. 
Putování plného měsíčního stínu astronomové spolehlivě předpovídají posledních dvě stě let. Výprav do pásu totality, až donedávna do jeho samotného středu, bylo bezpočet. Ostatně není divu: Zatmění Slunce je vzácný jev, který netrvá déle než sedm a půl minuty. Překrásná sluneční atmosféra, s výtrysky, smyčkami a oblouky, je přitom nejdéle viditelná právě z míst podél centrální linie. 
Tento názor se změnil v šedesátých létech, kdy David Dunham začal propagovat tzv. tečné zákryty hvězd Měsícem -- kdy se vzdálená stálice ukrývá těsně za okrajem  disku našeho kosmického souseda. Jeden takový úkaz ostatně nastal tento víkend. V takto limitním případě hvězda prosvítá skrz údolí a zářezy na měsíčním horizontu: z okamžiků její viditelnosti lze pak spočítat profil Měsíce a určit výšku a podobu povrchových útvarů. Jenom o pár let později pak zkusil pozorovat i tečná zatmění Slunce. 
Ostatně to můžete posoudit sami: na začátku a konci úplného zatmění, kdy Měsíc zakryje celý sluneční disk, lze spatřit i tzv. chromosféru, vnitřní část atmosféry. Ve středu pásu totality je však tato barevná vrstva pozorovatelná několik sekund, než sama zmizí za okrajem Měsíce. V tomto krátkém okamžiku se astronomové pokoušejí ulovit její spektrum -- klíč k chemickému složení vrstvičky z plynného obalu Slunce. Jedná se o tak Bailyho perly (foto F. Espenak)mizivý moment, že se v případě úspěchu hovoří o tzv. zábleskovém spektru. Hvězdáři a na slovo vzatí odborníci by se určitě hodně divili, kdyby své dalekohledy postavili u okraje pásu totality. Zde hrana temného Měsíce klouže po okraji slunečního disku mnohem delší dobu: chromosféra je proto odtud viditelná i více než minutu a půl! A jelikož v ní dominuje červená barva, jsou snímky zatmění pořízené z míst poblíž okraje mnohem barevnější než při pohledu ze středu trasy plného stínu. 
Není to však jenom chromosféra, která je odtud lépe vidět. Před úplným zmizením Slunce lze občas na zemi zahlédnout tzv."letící stíny", které vypadají jako rovnoběžné pruhy světla a tmy. Má je na svědomí neklidná zemská atmosféra, jež tímto zvláštním způsobem deformuje obraz velmi tenkého slunečního srpku. Na okrajích jsou obvykle pozorovatelné dvakrát až pětkrát déle než u centrální linie. Dokonce desetkrát déle je pak viditelný tzv. brilantový prsten (poslední část oslnivého Slunce a slabší korona kolem černého Slunce) a především Bailyho perly, kdy se sluneční srpek rozpadá na několik zářících bodů (naposledy prosvitne skrz nerovnosti na okraji Měsíce -- údolí a zářezy mezi měsíčními horami a krátery). Mohou být vidět až desetkrát déle. A zatímco ve středu pásu totality zahlédnete na několik sekund zpravidla tři až čtyři perly, na okrajích jich bude vidět mnohem více a kromě toho se bude jejich počet a intenzita neustále měnit. Konečně, mnohem delší dobu budou pozorovatelné i drobné obloučky protuberancí, oblaků horké plazmy podpírané silným magnetickým polem. 
  
Odkud je nejlepší se dívat na zatmění Slunce? Odpověď naleznete i na tomto diagramu, kde je zakreslena relativní délka zatmění a různých jevů v závislosti na poloze od centrální linie. Na okraji pásu totality je sice totální zákryt nejkratší, na druhou stranu lze ale odtud nejdéle sledovat různé doprovodné jevy. Úplně nejlepší je postavit se ve vzdálenost asi 95 procent od osy směrem k okraji. Délka zatmění sice poklesne na třetinu, většina úkazů však bude viditelná mnohem delší dobu. Kresba Tom van Flandern
  
Když se od centrální linie vzdálíte o dvacet procent šířky pásu totality, zkrátí se délka úplného zatmění pouze o několik procent. Skutečná doba totálního zákrytu je však závislá na nepravidelnostech (horách, kráterech, údolích) okraje měsíčního disku, takže Slunce bude skutečně nejdéle zakryté kdekoli v této "dvacetiprocentní" oblasti. Přesné umístění na centrální linii je tudíž naprosto bezvýznamné. 
Nejlepší výhled na zatmění a s ním spojené světelné jevy je však z míst vzdálených od středu asi 95 procent šířky pásu. Při výběru pozorovacího místa vám tedy doporučujeme dostat se spíše k okraji pásu totality (ne však blíže než pět kilometrů). Doba, po kterou zmizí Slunce, sice nepřesáhne třetinu doby na centrální linii, tedy jednu minutu. Pohodlně však spatříte celou řadu jiných zajímavých úkazů. 
Snad nejlepším důkazem je sdělení Guy Ottewella, ostříleného pozorovatele úplných zatmění Slunce a autora ročenky Astronomical Calendar: "V roce 1991 jsem při pohledu z okraje pásu totality poprvé na vlastní oči spatřil letící stíny, "brilantový prsten" byl oslnivý a červená chromosféra, kterou jsem do té doby zahlédl jen na krátký okamžik, byla vidět po celou dobu úplného zatmění." 
 
Podle článku T. Flanderna v časopise Mercury
  
Foto Wendy CarlosCo se stane 11. srpna 1999? 
  
Totální zatmění je natolik úchvatný úkaz, že ho prakticky nelze popsat slovy -- během několika desítek sekund je toho tolik k vidění! Nejdříve začne temný měsíční disk Slunce "ukusovat" zprava doleva někdy po jedenácté hodině letního času. Následující hodinu a půl -- během částečného zatmění -- si můžete všimnout desítek až stovek obrázků slunečního srpku, které se promítají na zem skrz listy okolních stromů (obdobně funguje tzv. dírková komora).  
Zhruba čtvrt hodiny před úplným zákrytem začne pozvolna klesat osvětlení krajiny a prudce se ochladí. Zvířata a rostliny začnou reagovat na nečekaný soumrak: květiny se zavřou, domácí zvířata se uloží ke spánku, ptáci se podrážděně rozkřičí a komáři začnou štípat. Jak bude ubývat světla, získá krajina zvláštní zabarvení. Jen několik desítek sekund před začátkem úplného zatmění lze na zemi občas spatřit zvláštní tzv. "letící stíny", které vypadají jako rovnoběžné pruhy světla a tmy. Má je na svědomí neklidná zemská atmosféra, jež tímto zvláštním způsobem deformuje obraz velmi tenkého slunečního srpku. 
A pak to přijde: nad západním horizontem uvidíte přilétající měsíční stín, trochu podobný bouřkovému mraku trojúhelníkového tvaru. Prudce se setmí a kolem temného disku Měsíce se jako stříbřitý prstenec vynoří sluneční atmosféra. Vzápětí se uzounký srpek Slunce těsně před svým definitivním zmizením rozpadne na několik zářících bodů -- tzv. Bailyho perly. To naposledy prosvitne disk naší nejbližší hvězdy skrz nerovnosti na okraji Měsíce -- údolí a zářezy mezi měsíčními horami a krátery.  
Nejkrásnější nebeský úkaz -- úplné zatmění -- právě začalo. Následující desítky sekund uvidíte atmosféru s výtrysky, oblouky a smyčkami, která sahá do vzdálenosti až několik průměrů Slunce. Na okraji temného disku dost možná zahlédnete i drobné růžové obloučky tzv. protuberancí -- oblaka horké plazmy, které v prostoru podpírá silné magnetické pole. 
Na jakoby úplňkové obloze lehce najdete i některé planety a nejjasnější hvězdy: vpravo od slunečního disku bude Merkur, vlevo dole Venuše. Pokud vám to čas dovolí, podívejte se i na Síria ze souhvězdí Velkého psa, Kapelu z Vozky či Arktura z Pastýře. 
Bohužel za pouhé dvě minuty úplné zatmění skončí. Opět se na okraji temného disku, tentokráte však na jeho druhé straně, objeví několik jasných bodů -- Bailyho perly, které se vzápětí spojí v úzký sluneční srpek. Zmizí stříbřitá atmosféra a během několika sekund vzroste osvětlení. Když se ohlédnete směrem na východ, krátce zahlédnete mizející plný měsíční stín... 
 
Jiří Dušek
Z publikace Jeden den pro Slunce
  
 
  
Foto NASAPlanety na toaletním papíře 
  
Nudíte se? Pak vám doporučujeme postavit si podle našeho návodu jednoduchý model sluneční soustavy. Potřebujete jen několik maličkostí: ruličku toaletního papíru s čtyři sta útržky, pomeranč, dvě zrníčka máku, tři prachová smítka, dvě malé třešně, dva hrášky a deset kartiček tvrdého papíru. 
Až někdy nebude foukat vítr, rozviňte venku celý toaletní papír a představte si, že jeden jeho útržek odpovídá patnácti milionů kilometrů. Na začátek rozmotaného papíru položte pomeranč -- bude představovat Slunce, na jeho konci smítko o průměru dvě desetiny milimetru. Ano, tak malá by v tomto měřítku byla  poslední planeta sluneční soustavy -- Pluto. Všechna ostatní tělesa umístěte ve vzdálenostech uvedených v přiložené tabulce. Upozorňujeme, že se jedná o průměrné vzdálenosti od Slunce v počtu útržků toaletního papíru. Pro přehlednost také doporučujeme ke každé "planetě" položit kartičku s jejím jménem. 
  
Model sluneční soustavy
(15 milionů kilometrů = jeden útržek toaletního papíru)
Těleso Vzdálenost od Slunce Velikost
Slunce
 --
 pomeranč
Merkur 4 útržky t. p.  smítko o průměru 0,4 mm
Venuše 7 útržků t. p. zrnko máku
Země 10 útržků t. p. zrnko máku
Mars 15 útržků t. p. smítko o průměru 0,6 mm
Jupiter 52 útržků t. p. malá třešnička
Saturn 95 útržků t. p. malá třešnička
Uran 192 útržků t. p. hrášek
Neptun 301 útržků t. p. hrášek
Pluto 394 útržku t. p. smítko o průměru 0,2 mm
  
Až si model sluneční soustavy sestavíte, budete určitě překvapeni. První čtyři planety (Merkur, Venuše, Země, Mars) leží těsně u Slunce, co do velikosti jsou však  natolik malé, že si na ně musíte vzít lupu. Čtyři další (Jupiter, Saturn, Uran, Neptun) jsou sice větší, stejně tak ale jejich vzdálenosti od Slunce. Výjimečný je Pluto, jež dokonce někteří astronomové ani za planetu nepovažují. A to si ještě představte, že by jednotlivá tělesa ležela v různých směrech od Slunce. Vesmírný prostor je hrozivě prázdný, jen tu a tam se nachází malý ostrůvek pevné hmoty. 
 
Podle publikace Hvězdářský zápisník