Sluneční soustava II 
1999 AN10 aneb další srážka na obzoru? 
Lehké ženy jsou levnější!  
Ochranný deštník má trhlinu 
Vzhůru ke dnu!  
Name’s Bond, James Bond 
  
  
  
Sluneční soustava II 

Na planety u cizích hvězd jsme si pomalu zvykli. Objev, který byl zveřejněn před několika málo hodinami, je však naprosto výjimečný. Astronomové totiž nalezli systém hned tří malých těles, které krouží kolem obyčejné stálice. 
Nedaleko známé Mlhoviny v Andromedě (galaxie M 31) leží nenápadná hvězda ypsilon Andromedae. Má přibližně čtvrtou velikost, její vzdálenost je 44 světelných let a na první pohled není nijak zajímavá. Přesto je mnoho roků pod pečlivým dohledem hvězdářů, kteří se z jemných pohybů směrem k nám a od nás (tzv. radiální rychlosti) pokouší odhalit přítomnost menších těles. Pravidelné změny vedly v roce 1996 známé lovce jinoplanet Geoffrey Marcyho a Paula Butlera ze San Franciské univerzity k závěru, že se v její těsné blízkosti pohybuje těleso s hmotností nejméně 0,7 Jupiteru, které kolem ní oběhne jednou za 4,6 dne ve vzdálenosti asi devět milionů kilometrů (mnohonásobně blíže než Merkur). Nyní, po jedenácti letech soustavného pozorování na Lickově observatoři v Kalifornii, existují silné náznaky, že se v okolí nenápadné hvězdy pohybují ne jedna, ale hned tři planety. 
Pozorované změny radiální rychlosti lze totiž vysvětlit existencí dalších dvou těles: planety s hmotností nejméně dva Jupitery, co se pohybuje asi 0,83 astronomické jednotky daleko a mateřskou hvězdu oblétne jednou za 242 dní, a o něco hmotnější kolegyně (4 Jupitery), které trvá jeden oběh tři a půl až čtyři roky. Ta se nachází ještě dál, asi 2,5 astronomické jednotky (tedy 2,5x150 milionů kilometrů). Obě se pohybují po protáhlých dráhách, což je ale pro dosud nalezené jinoplanety typické. 
O existenci tak zvláštního systému měli hvězdáři tušení již v roce 1996. Teprve letos však získali dostatečně reprezentativní počet pozorování a mohli uveřejnit své velmi zajímavé závěry. Co všechno z jejich objevu vyplývá, se dozvíte v některém z příštích čísel. 
 

Podle zprávy San Francisco State University 
 
 
  
Kliknutim se podivate na kratkou animaci (avi, 130 kB)1999 AN10 aneb další srážka na obzoru? 
  
Asi rok po planetce 1997 XF11 se na Internetu i v dalších médiích objevilo mnoho informací (i dezinformací) o těsném přiblížení planetky 1999 AN10 k Zemi v letech 2027 a 2039 a dokonce o možné srážce této planetky se Zemí. 
Ale začněme pěkně popořádku. Planetka 1999 AN10 byla objevena 13. ledna 1999 v rámci projektu LINEAR v Novém Mexiku (USA). V době objevu byla vzdálena od Země necelých  66 milionů kilometrů (tj. 0,44 astr. jednotky) a byla ihned označena jako PHA -- "potenciálně nebezpečná planetka". Takto se označují planetky, které se mohou přiblížit k Zemi na méně než pět setin astronomické jednotky a jejich absolutní hvězdná velikost je menší než 22 mag, jsou tedy větší než zhruba 150 metrů. Celkem bylo změřeno 91 použitelných pozic pro výpočet dráhy v celkové délce oblouku 38 dní (stav k 15. 4. 1999). 
Planetka 1999 AN10 je typu Apollo s velkou poloosou dráhy a=1,46 AU, excentricitou e=0,56 a sklonem k rovině ekliptiky i=40 stupňů. To by ještě vůbec nic neznamenalo. Skupina italských astronomů (A. Milani, S. R. Chesley a G. B. Valsecchi) však propočítala dráhu tohoto tělesa do budoucnosti a zjistila, že se velmi těsně přiblíží k Zemi v srpnu 2027 a poté i v srpnu 2039 a na dráze nebezpečné pro naši planetu setrvá minimálně ještě několik století (obvykle se u planetek PHA setkáváme pouze s jedním velkým přiblížením v tak krátké době). Proto pro podobné planetky Brian G. Marsden z Minor Planet Center of IAU navrhl zřízení nové kategorie, Draha planetky v prostoruvlastně podkategorie NEO (Near Earth Object) -- a to EDA's, Especially Dangerous Asteroids, neboli česky zvláště nebezpečné planetky. A proč? -- Protože při opakovaných těsných přiblíženích k Zemi (pochopitelně i k ostatním velkým planetám) se dá velmi těžko dobře spočítat další vývoj dráhy. Stačí jen menší "zpoždění" při příletu k Zemi, a gravitační síla způsobí jinou změnu dráhy než jsme původně předpokládali. Z tohoto důvodu je třeba nejen planetky objevovat (což je v médiích vždy velmi hojně prezentováno), ale i dále sledovat a upřesňovat tak jejich dráhu, obzvláště pak při přiblížení takovéhoto tělesa k velké planetě, tedy i k Zemi. Podle současných výpočtů je pravděpodobnost srážky planetky 1999 AN10 se Zemí při těchto dvou návratech velmi malá. Je dokonce menší než pravděpodobnost, že se během několika hodin srazíme s dosud neobjevenou planetkou o rozměru jeden kilometr -- a tato pravděpodobnost je 1:1000 000 000. Takže reálně vzato od této planetky v blízké době velké nebezpečí nehrozí. Ovšem větší jistotu budeme mít, pokud se podaří získat další astrometrická měření tohoto tělesa. 
Reálně vzato jen od této planetky. Ale co jiná tělesa? U známých se vývoj dráhy a možná těsná přiblížení k Zemi dají spočítat. A co tělesa neznámá? Na to je jediná odpověď: Musíme se je pokusit včas objevit a včas dostatečně přesně určit jejich dráhu, abychom věděli, co nás čeká a nemine (či raději mine). Takže jasné nebe a hodně vhodných dalekohledů natož astronomů. 
 
 
Kliknutím na obrázek vedle titulku se podíváte na krátkou animaci, která ukazuje pohyb potenciálně nebezpečné planetky 1999 AN10 mezi hvězdami. Čtyři snímky byly pořízeny 17.ledna 1999 od 02:37:38 do 02:41:29 hodin UT 0,57-m zrcadlovým dalekohledem Observatoře Kleť vybaveným CCD kamerou SBIG ST-8. Zobrazené pole má velikost 8 x 5 úhlových minut, sever je nahoře a západ vpravo. Pozorovatelé J. Tichá a M. Tichý.
 
 
 
Jedna z americkych astronautek (foto NASA)Lehké ženy jsou levnější! 
  
Píše se rok 2001 a na Kennedyho kosmickém středisku startuje další raketoplán. Nic neobvyklého, snad až na to, že celou jeho posádku tvoří výhradně ženy. Vtip? Po Johnu Glennovi nové mediální show NASA? Nikoli. Zdá se totiž, že taková plánovaná výprava v plné režii něžného pohlaví bude více než užitečná. 
Při dobývání vesmíru stály ženy poněkud stranou. Vždyť až donedávna se kosmonauti (vyjma tzv. palubních specialistů) ve Spojených státech i v Rusku hledali výhradně mezi vojenskými piloty. Tohle povolání však bylo do války v Perském zálivu doménou upoceného a chlupatého pohlaví. Pár výjimek (potvrzujících pravidlo) se i přesto našlo. 
Už v programu Mercury se do nejužšího výběru dostala jedna žena, která podstoupila stejně tvrdé testy jako muži. Nakonec se však objevila podmínka, že astronaut musí mít bojové zkušenosti, a tak zůstala na zemi. Jenom o několik let později ale beztížný prostor ochutnala Valentina Tereškovová. Dělnice v textilní továrně a Odvazna Valentina (foto archiv IAN)amatérská pilotka strávila ve vesmíru počínaje 16. červnem 1963 necelé tři dny. Její, značně diskutabilní let, byl především propagandistickou akcí Sovětského svazu. Po návratu se provdala za kosmonauta Adrijana Nikolajeva, zasedala v mnoha významných radách a porodila zdravou dceru -- názorně tak dokázala, že pobyt v kosmickém prostoru zdraví ženy nijak neohrozí... 
Až za dlouhých devatenáct let ji následovala Svetlana Savická, která -- alespoň se proslýchá na Internetu -- byla vybrána především pro svoji hezkou tvář a postavu. Miliony sovětských lidí se přece nebudou v televizi dívat na "vědeckou pracovnici", že? Člověk se také neubrání dojmu, že měla zastínit první americkou kosmonautku Sally Ridovou. Prostě studená válka. Je však nutné přiznat, že díky Svetlane mohli odborníci poprvé podrobně studovat vliv stavu beztíže na ženský organismu.  
Tato kosmonautka se na orbitální stanici Saljut 7 vydala hned dvakrát: 27. srpna 1982 na necelých osm dní a o dva roky později na více než jedenáct dní. Při druhé výpravy dokonce  tři a půl hodiny pobývala ve volného kosmického prostoru. 
Americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku (NASA) začal ženy do svých řad přijímat teprve od roku 1978. První z nich (Sally Ride) se zúčastnila šestidenní výpravy raketoplánu Challenger v roce 1983. Teprve o dvanáct let později usedla Eileen Collinsová do pilotního křesla v kokpitu letounu Discovery. Stejná žena se v září tohoto roku stane první velitelkou letu -- z paluby Columbie spolu s kolegy během pěti dní vypustí a oživí unikátní rentgenovou observatoř Chandra. 
Přes všechny tyto změny je i ve Spojených státech astronautek jako šafránu (Sovětský svaz umožnil cestu pouze Těreškovové a Savické.) Od patnáctiminutového skoku Alana Sheparda 5. května 1961 se do vesmíru na amerických lodích vydalo 278 lidí, ovšem pouze 31 žen. Se zahájením provozu Mezinárodní kosmické stanice a v blízké budoucnosti i cesty k planetě Mars je však nezbytné začít se zajímat i o něžné pohlaví. Především pak o to, jakým způsobem je může ovlivnit dlouhodobý pobyt v beztížném stavu. 
Existují však i jiné, mnohem pádnější argumenty. Podle dosavadních poznatků se ženy zpravidla lépe adaptují na stísněné prostory orbitálních stanic. Zářným příkladem byla Shannon Lucid, která zvládla půlroční pobyt na Miru mnohem snadněji než mnozí ruští kosmonauti a všichni její američtí kolegové. Velkou předností je také preciznost a jemnost, se kterou ženy ovládají různá zařízení. 
Kromě toho, kompletní ženská posádka nemusí být jen extrémním projevem legendárního amerického sexismu, nýbrž chladnou ekonomickou kalkulací. Ženy jsou totiž v průměru lehčí než muži. Podle současných údajů stojí doprava jedné libry (0,45 kg) jakéhokoli materiálu na oběžnou dráhu raketoplánem asi deset tisíc dolarů. Průměrná astronautka přitom váží kolem 135 liber, kdežto astronaut 185 liber. Takže pouhým selektivním výběrem ušetříte padesát liber lidského masa, které je nutné naprosto zbytečně dopravit do vesmíru a zase zpět. A teď počítejte: Kompletní sedmičlenná ženská posádka vyjde NASA levněji o "50 liber x 7 lidí x 10 000 dolarů = 3 500 000 dolarů". Při šesti startech ročně tak uspoříte 24 a půl milionu dolarů! 
Samozřejmě, může se objevit námitka, že místo lehkých žen mohou nastoupit méně robustnější muži. Jenže takových je v týmu amerických kosmonautů málo. Vesmírné lodě plné nebojácných amazonek se tak mohou už brzo stát realitou.
 
Podle materiálů na Internetu
 
 
  
Start rakety Titan IVB se satelitem DSP-19 (foto the Associated Press)Ochranný deštník má trhlinu 
  
Vesmírné velitelství amerických vzdušných sil minulý pátek oznámilo start nosiče Titan IVB. Mohutná raketa měla vynést na oběžnou velice cenný náklad -- jeden ze satelitů systému DSP (Defense Support Program). Jak se však ukázalo, družice se pro technickou závadu nedostala na očekávanou geostacionární dráhu ve výšce dvaatřicet tisíc kilometrů na zemským povrchem. Pokud se nepodaří v nejbližší době chybu napravit, dojde k definitivní ztrátě kontroly nad satelitem.  
Sonda z řady DSP se měla stát dalším článkem v globální síti varující před nenadálým odpálením střel dlouhého doletu nesoucích jaderné hlavice. Senzory, kterými jsou jednotlivé satelity vybaveny, mají velkou citlivost a všimnou si i pozemních jaderných explozí. Pátravému oku "hlídacích psů" například loňské výbuchy v Indii a Pákistánu a v současnosti slouží zejména k monitorování zatím neúspěšných pokusů Severní Koreje zařadit se mezi jaderné velmoci. 
Při pátečním startu podle prvních zpráv nosič Titan IVB dopravil DSP podle předpokladů na parkovací oběžnou dráhu. Zde se zažehl přídavný motor (IUS) umístěný na samotném satelitu, který ho měl vynést na konečnou geostacionární dráhu. Zhruba sedm hodin poté však oficiální místa oznámila, že na přídavném motoru IUS došlo Satelit typu DSP (kresba archiv IAN)k zatím blíže neurčené závadě, jejíž důsledkem bylo oddělení od samotného satelitu a ztrátě spojení. Během pátečního večera se opět podařilo určit polohu tělesa, nicméně výsledky byly neradostné. Podle nich se DSP v současnosti nachází na vysoké eliptické dráze, což znemožňuje jeho připojení ke stávajícímu systému globální kontroly. Přesná příčina technických problémů zatím není úplně jasná, nicméně za hlavního viníka lze s velkou pravděpodobností označit přídavný motor IUS. Tento výrobek z dílny firmy Boeing o celkové hmotnosti třináct tun je schopen po odpojení od mateřského nosiče (v tomto případě Titanu IVB) vynést na geostacionární dráhu náklad o hmotnosti téměř tří tun. První motory tohoto typu byly poprvé použity před sedmnácti lety pro komunikační satelity a případné problémy byly kompenzovány použitím náhradních tažných motorů, současná mise s nimi však nepočítala.  
Pokud se nepodaří dostatečně rychle přemístit satelit na vhodnou oběžnou dráhu kolem Země, investice Pentagonu ve výši zhruba miliardy dolarů přijde vniveč. S dokončením systému DSP se počítá v roce 2001, kdy má být vypuštěn poslední článek celé sítě. Přesto se již připravuje nová generace satelitů pod názvem SBIRS (Space Based Infrared Satellite System), která by měla současný systém globální kontroly nahradit.
 
Podle materiálů na Internetu
 
 
 
Foto NASAVzhůru ke dnu! 
  
Prásk! Poklop vstupního otvoru odletěl a dovnitř se začala hrnout slaná voda. Virgil Grissom mechanickými pohyby vyklouzl z kabiny Liberty Bell 7, která ho několik minut předtím vynesla až do výšky 190 kilometrů. Vesmírná loď se začala plnit litry zrádné kapaliny, a přestože ji mezitím zahákl vojenský vrtulník, nezadržitelně klesala ke dnu. Motor rotoru pracoval na plný výkon, podvozek se téměř dotýkal hladiny... Atlantický oceán však zvítězil a kabina po uvolnění nosného lana rychle zmizela pod hladinou. Od té doby leží v hloubce 5120 metrů asi pět set kilometrů od Mysu Canareval. Dost možná, že ne navždy. 
Virgil "Gus" Grissom se stal druhým Američanem, který 21. července 1961 nahlédl do vesmíru. Během krátkého balistického skoku na pár minut okusil beztížný stav a prohlédl si kulatou tvář Země. Tehdejší nosná raketa Redstone nebyla totiž dostatečně výkonná k tomu, aby kosmonauta dopravila až na oběžnou dráhu. Jeho let tak byl pouze technologickým experimentem, který prověřit loď Mercury a samozřejmě kosmonauta. Mimochodem Grissom byl během patnáctiminutového letu na krátký okamžik při startu vystaven přetížení 11 g (a na trenažéru 16 g). 
Dnes už se nezjistí, proč došlo k náhlému uvolnění vstupního krytu a tedy i ztrátě kabiny Liberty Bell 7. Zlí jazykové svalují vinu na kosmonauta, nic takového se ale během  vyšetřování nepotvrdilo. Odpověď by snad mohla dát samotná loď již třicet osm let rezavějící na mořském dnu.Její vyzdvižení nebylo v šedesátých létech vůbec myslitelné. Dnes už o ní NASA zájem nemá, existují však jiné spolky, které by ji mohly v dohledné době vylovit. Jedna taková výprava se na výpravu vydá již tento víkend. Hlavní hráče představuje Curt Newport, expert vyzdvihování potopených předmětů, jenž se pokoušel Liberty Bell 7 neúspěšně hledat už v roce 1992 a 1993, známá televizní stanice The Discovery Channel a Kansas Cosmosphere and Space Center z Kansasu, kde bude vesmírná loď vystavena. "Prospektoři" mají na čtrnáct dní k dispozici moderně vybavenou loď se sonary a dálkově ovladatelnou miniponorku. 
Svoji porci vody si při přistání 21. července 1961 vybral i Virgil Grissom. Během pokusů o záchranu kabiny se totiž málem utopil! Vrtulník ho podle jeho vlastních slov vytáhl na poslední chvíli. Nakonec si ho ale zubatá stejně našla. Tento jeden z nejlepších amerických kosmonautů první generace uhořel spolu s Ed Whitem a Roger Chaffeem na palubě Apolla 1 roku 1967.
 
Podle materiálů na Internetu a P. Toufar, Smrt číhá mezi hvězdami
 
 
Planetka James Bond (kompozice IAN, foto Klet)Name’s Bond, James Bond  
aneb (9007) James Bond nad Kletí 
  
Máte také rádi dobrodružství Jamese Bonda? Pak vězte, že k neohroženému agentu 007 Jejího veličenstva patří nejen rychlá auta, krásné Bond girls či nejrůznější vynálezy, ale od nynějška i planetka (9007) James Bond 
Historie je poměrně dlouhá. V roce 1983 byla na Kleti (A. Mrkos a kol.) objevena nová planetka, která dostala předběžné označení 1983 TE1.  Po léta neměla, vzhledem k nemnoha fotografickým pozorováním, moc dobře určenou dráhu.Teprve v rámci "Velkého úklidu planetkové databáze" jsme na Kleti získali přesná měření jejích poloh s 0,57metrovým zrcadlovým dalekohledem vybaveným CCD kamerou hned třech opozicích -- v letech 1995, 1997 a 1998. Teprve tato pozorování zpřesnila její dráhu natolik, že v roce 1998 (přesně 8. srpna 1998 v Minor Planet Circular číslo 32175) dostala přiděleno pořadové číslo v katalogu Mezinárodní astronomické unie jako 352. kleťská číslovaná planetka. 
Když jsme začátkem letošního roku  navrhovali desítky nových jmen pro planetky objevené na Kleti (mimochodem, najdete je na www.hvezcb.cz/jmena.html nebo, včetně originálních citací, tj. zdůvodnění jmen, na www.klet.cz/names.html), padlo nám oko na číslo (9007). A protože se nám zdálo, že občas chybí jménům planetek trocha nápadu a fantazie, pominuli jsme pro tentokrát slovníky, historické osobnosti či zeměpis, nechali se inspirovat právě číslem doposud nepojmenované planetky a rozhodli jsme se  jako celý tým Observatoře Kleť, tj. Jana Tichá, Miloš Tichý a Zdeněk Moravec, pro Jamese Bonda, agenta 007, hrdinu knih Iana Fleminga a mnoha filmů. A závěr? Komise Mezinárodní astronomické unie pro pojmenovávání planetek jméno (9007) James Bond schválila a bylo publikováno v Minor Planet Circulars č.34349 2. dubna 1999. 
Mimochodem, jméno planetky (9007) James Bond je dosti velká rarita. Dvouslovná jména planetek nejsou v pravidlech Mezinárodní astronomické unie sice přímo zakázána, ale používají se opravdu výjimečně. Podobné cti se dostalo například loni Isaacu Newtonovi ESO planetkou (8000) Isaac Newton.
 
Observatoř Kleť