Hvězdy dělají hlouposti 
   
Černé díry byly oblíbeným astronomickým hitem šedesátých a sedmdesátých let. Ale nemyslete, nápad to není nijak zvlášť nový. Můžeme jej sledovat i několik staletí do historie. Pravda, bez toho dokonalého matematického a astrofyzikálního hávu, jaký má dnes. 
Kde začít? Třeba v Praze někdy kolem roku 1900, kdy bychom mohli v šachové kavárně Continental na Příkopech potkat nedávno zkrachovalého bankéře Gustava Meyera. Muže břitké mysli, vzdělaného, talentovaného, zaníceného alchymistu a vyznavače věd esoterických a také začínajícího spisovatele. Právě na kavárenském stolku dopsal povídku zvanou Černá koule. 
V povídce dva indičtí mágové a experimentátoři předvádějí senzacechtivé evropské smetánce pokusy se soustředěním energie do malého prostoru banky a se zviditelněním představ a snů. Pokus se zdánlivě nedaří. Zkusme nahlédnout nezpůsobně přes rameno a čtěme... 
"...v bance se volně vznášela sametově černá koule velikosti jablka... Užaslý bráhman vzal baňku -- v tom hle! Jak jí pohnul, dotkla se koule, vznášející se uvnitř, skleněné stěny. V témže okamžiku se sklo rozletělo na střepy, které jako přitaženy magnetem vletěly do koule a zmizely v ní beze stopy. 
Sametově černé, kulaté těleso se nehybně vznášelo ve volném prostoru. Vlastně ta věc ani nevypadala jako koule: působila spíše dojmem zející díry. Bylo to cosi absolutního: matematické 'nic'. Co se dálo potom, bylo jen nutným důsledkem 'ničeho'. Všechno, co se ocitlo v blízkosti toho 'ničeho', z přírodní nutnosti do něho padalo a okamžitě se v něm proměnilo rovněž v 'nic', tedy zmizelo beze stopy. 
A skutečně se najednou zvedl mocný proud vzduchu, který stále mohutněl, neboť vzduch v sále byl vsáván do koule. Malé ústřižky papíru, rukavice, dámské závoje -- to všechno strhával s sebou. Dokonce, když jeden oficír vrazil do té příšerné díry šavli, zmizela čepel, jako by byla utavena." 
Bohatá obrazotvornost, nápaditá fantazie, že? Však se pan Meyer, publikující své povídky a později i romány pod pseudonymem Gustav Meyrink, řadí k nejslavnějším autorům fantastického žánru. Fantazie, jak se ukazuje, umí být jasnozřivá. Zahlédne občas s neuvěřitelnou přesností jevy, které věda objeví, prozkoumá a také pojmenuje až mnohem později. Umělecká intuice tu předbíhá exaktní poznání. 
Černé díry vyrábí ve vesmíru zcela spontánně gravitace, ta nejvšestrannější síla našeho kosmu. Vyrábí je všude, kde se setká dostatečné množství hmoty pohromadě a kde tato hmota přestane být zevnitř podpírána zářením, tepelným pohybem částic nebo jiným mechanismem. Dejte na hromadu hmotu více než dvou našich Sluncí, hmotu dostatečně chladnou a dostatečně málo zářící, a gravitace vám z ní úslužně a velmi rychle uplácá černou díru. 
Jen připomínáme, je-li hvězda hmotná asi jako naše Slunce, gravitace jí po vyčerpání paliva moc neublíží. Jen ji slisuje do podoby bílého trpaslíka. Vyhaslé hvězdy o hustotě 1000 kilogramů na centimetr krychlový. Tlak uvnitř hvězdy je obrovský, avšak atomová jádra ho ještě vydrží, i když se zaťatými nukleony... 
  
Úryvek z knihy J. Grygar, V. Železný, Okna vesmíru dokořán (Naše vojsko, Praha 1989).