Dětské krůčky ISS 
Vítání mladého Měsíce 
Leonidy v rosolu 
Jednou za modrý Měsíc 
  
  
  
Mezinarodni vesmirna stanice (kresba NASA)Dětské krůčky Mezinárodní kosmické stanice 
  
Vesmírné základny na oběžné dráze kolem Země jsou odvěkým snem, který se člověku splnil na počátku sedmdesátých let. Roku 1971 totiž odstartovala ruská (tehdy ještě sovětská) orbitální stanice Saljut 1, která ovšem měla světu spíše ukázat, že se Sověti upínají k jiným, vznosnějším cílům než Američané právě "pobíhající" po Měsíci. Lodí typu Saljut, více či méně úspěšných, pak bylo do roku 1982 vypuštěno celkem sedm.  
Na Saljuty navázal roku 1986 Mir. Jednalo se o stanici nové generace, jejíž základ tvořil blok o délce třináct metrů a průměru čtyři metry s několika spojovacími uzly, na které se postupně připojily další moduly. Během let se tak základna zvětšila o pět částí, jež vytvořily opravdové "městečko" s hmotností 120 tun.  
Bohužel dnes, po více jak po třinácti letech, Mir značně přesluhuje. Na tom se shoduje většina odborníků. Původní mise naplánovaná na pět let se rozrostla již na třináct sezón a konec je v nedohlednu... Rusové se totiž  Miru vzdávají jenom s těžkým srdcem. Není se čemu divit, vždyť základna v osmdesátých letech měla symbolizovat převahu Sovětů a celého východního bloku ve vesmíru, která se ještě více prohloubila po tragické nehodě raketoplánu Challenger v dubnu 1986, v důsledku níž nastal značný útlum americké pilotované kosmonautiky. 
Mir je tedy kromě orbitální stanice také symbolem ruské kosmonautické mocnosti, je pro ně víc než jen přesluhující stanicí v hodnotě několika miliard dolarů. Dodnes mají Rusové v živé paměti první návštěvu stanice, která byla v přímém přenosu přenášena televizí, nadšení neznalo mezí a lidé vychutnávali obrovský triumf sovětské kosmonautiky podobně jako před osmnácti lety Američané přistání na Měsíci.  
Nicméně v současné, pro ruskou ekonomiku nelehké době, je velice těžké zaplatit provoz takového kolosu. Objevují se stále častější poruchy -- za třináct let bylo zaznamenáno více než 1400 závad, z toho šedesát neodstranitelných či výrobních. Problémy gradovaly v posledních několika letech. V únoru 1997, během pobytu Jak umira Mir? Vyska stanice nad zemi se pomalu znizuje (zdroj NASA)amerického astronauta Linengera, vznikl na palubě Miru požár. Sice se o něm příliš nemluvilo, ale o to více byl nebezpečný. Tisková zpráva informovala o malém ohni, který byl zlikvidován rychlým zásahem posádky během devadesáti sekund. Linenger však podal svědectví o plamenu šlehajícím do výše bezmála půldruhého metru, jež nebylo možno uhasit ani po několika minutách. Kromě toho zcela odřízl únikovou cestu do návratového modulu Sojuz, pomocí kterého lze v případu nouze opustit stanici.  
Rozhodně největší havárie potkala stanici v červenci 1997, kdy se po neúspěšném spojovacím manévru srazila s nákladní lodí Progress, v té době zcela neovladatelnou. Výsledkem bylo poškození vnějšího pláště modulu Spektr, který je hlavním dodavatelem energie orbitální stanici a který zároveň sloužil jako laboratoř amerických pokusů. Aby nedošlo k úniku ovzduší, musel být modul ihned odpojen a hermeticky uzavřen. Uzavření bylo provedeno velmi zručně, avšak nepříliš prakticky. Kosmonauti přestřihli všechny spojovací kabely včetně energetického. Tím se stanice dostala do značných problémů s dodávkami energie a celá mise Miru byla málem předčasně ukončena opuštěním stanice. Modul Spektr se přitom dodnes nepodařilo opravit. Nejnovější pokus o zacelení trhliny uskuteční ruští kosmonauti tento pátek. 
Nikoho nepřekvapí, že ve světle souboje dvou tehdejší velmocí a dnes i skomírajícího Miru oznámil prezident Ronald Reagan v roce 1984 zahájení stavby americké orbitální stanice. Projekt počítal s několika moduly, které -- vyneseny jednotlivě na palubě raketoplánu -- měly být sestaveny do funkčního celku. Stanice měla vzniknout v polovině roku 1992 a stát něco přes osm miliard amerických dolarů. Ovšem již roku 1988 NASA přiznala první zdržení i nárůst nákladů na 25 miliard. Současně však základna dostala od Reagana jméno Freedom.  
Také další vývoj nebyl radostný. V roce 1992 nebylo postaveno vůbec nic, a přestože se NASA začala řídit mantrou "rychleji, lépe a levněji", náklady se vyšplhaly na třicet miliard dolarů. Přítrž "inflační spirále" udělal až Modul Unity jeste na dalkovem manipulatoru (foto NASA)prezident Bill Clinton, který o rok později ke stavbě základny přizval další státy. K projektu se tak připojilo Japonsko, Kanada, některé státy Evropy sdružené ve společnosti ESA (Evropská kosmická agentura), a také Rusko. Američané počítali s vydáním asi 17 miliard dolarů ze své kapsy, zbytek měly financovat ostatní země. 
Rusko mělo za svůj příspěvek dvou miliard dolarů vyrobit dva moduly: Zarju (energetický modul  stanice) a tzv. servisní modul (obytné prostory budoucí stanice). Zatímco Zarja je již od listopadu 1998 na oběžné dráze, se servisním modulem jsou stále problémy -- poslední zprávy hovoří o jeho zářijové cestě do vesmíru. Rusko zkrátka nemělo a ani nemá potřebné peníze na stavbu základního kamene stanice. I přesto že dlouho ujišťovalo americkou stranu o opaku a že si stále drží svou stanici Mir, která polyká peníze použitelné na výstavbu komponentů pro ISS. Ruský premiér Černomyrdin v této souvislosti přislíbil americké straně ukončení provozu základny v létě 1999, pokud se nenajde jiný, byť soukromý a zahraniční investor. Jako vhodný kandidát se jeví Čína, která již několikrát projevila o základnu zájem. Jak to dopadne, však ukáže až čas. Jedno je jisté: všichni zainteresovaní na stavbě ISS, s výjimkou Rusů, by rádi viděli Mir již jen na obrázcích. 
Nedostatek financí nejen že značně posunuje jednotlivé plánované lety ke stanici, ale také celý projekt značně podražuje. Například zcela rozhodil letošní kalendář letů raketoplánů -- "volné okénko" se však naštěstí využije například pro opravu Hubblova kosmického dalekohledu. Také se otevřeně hovoří o vyloučení Ruska z projektu či dokonce v extrémním případě o zrušení stavby celé stanice. Proto byl ruské straně nabídnut "malý" finanční obnos na dostavbu obou modulů ve výši jedné miliardy dolarů. Někteří Američané dost uštěpačně poznamenávají, že to je právě ona miliarda, kterou měly Spojené státy ušetřit při spolupráci s Rusy... 
Stavba Mezinárodní vesmírné stanice, s prozatímním označením ISS (International Space Station), začala 18. listopadu minulého roku, kdy byl ze známého kazašského kosmodromu Bajkonur vypuštěn první modul stanice Zarja (Úsvit). Jedná se sice o ruský modul, vypuštěn ruskou nosnou raketou Proton, avšak za peníze amerických daňových poplatníků. Zarja bude v první etapě výstavby jakýmsi nervovým centrem stanice: dodá elektrickou energii ze svých slunečních panelů, zajistí komunikaci se Zemí a provede základní manévry v prostoru. V další etapě tyto funkce převezmou jiné moduly a Zarja poslouží jako skladiště pohonných hmot a "popelnice".  
Sedmého prosince byla za pomocí speciální manipulační ruky amerického raketoplánu Endeavour Zarja znovu polapena. Poté se k ní připojil americký modul, za americké peníze, Unity (Jednota). Základní díl stanice se tak poprvé za svou krátkou historii rozrostl  o dalšího člena. Už dnes má proto délku přes 24 metrů a váhu okolo třiceti tun.  
Dalším krokem ve vývoji stanice bude vybavení obytnými prostory a připojení již zmiňovaného životně důležitého servisního modulu. Teprve poté začne ISS sloužit ke svému účelu, jako příbytek trojice astronautů a přístav amerických raketoplánů. První stálá posádka se plánuje na leden příštího roku.  
Veškeré tyto plány jsou však úzce spojeny s vypuštěním servisního modulu, bez něhož je stanice neobyvatelná. Vynesení dalších, především výzkumných modulů a laboratoří se plánuje na následující léta. Tím Postupna vystavba ISS (zdroj NASA)se do projektu zapojí další státy. Problém jsou však i nadále peníze. Spojené státy zatím investovaly více než 21 miliard dolarů, další peníze spolkne několik desítek startů raketoplánů a také stavba jednotlivých komponentů stanice, včetně kompletace na oběžné dráze. Během nich musí astronauti nejméně 120krát do volného prostoru, propojí energetické a datové kabely mezi jednotlivými moduly a instalují citlivá komunikační a měřící zařízení. Celkově se v průběhu desíti až patnácti let plánované činnosti stanice investice na provoz vyšplhají na rekordních sto miliard dolarů! Odborníci NASA však veřejnost ujišťují, že to budou dobře vynaložené peníze, které se vyplatí a dokonce v budoucnu i vrátí. Ba co více, pokud bůh dá (tedy daňoví poplatníci), může stanice sloužit jako základna při letu lidí k Marsu, jenž se plánuje po roce 2020. 
Je tedy více než žádoucí, aby stavba probíhala hladce a především, aby přinesla co nejvíce vědeckých poznatků. Teprve pak může NASA počítat s podporou veřejnosti, což je v takto finančně náročných projektech jedno z nejdůležitějších kritérií. Půjde tedy také a především o reklamu: čím více lidí se totiž začne o dění v kosmonautice zajímat, tím větší dostane NASA dotace ze strany amerického Kongresu. Zcela jistě se proto dočkáme v následujících letech mnoha přenosů ze stanice a nejrůznějších mediálních kampaní. A to je jenom dobře. 
 
Podle materiálů na Internetu
 
 
 
Zdroj archiv autoraVítání mladého Měsíce 
  
Jaro "oslavují" nejen alergici, kteří se slzami v očích sledují rašící pupeny stromů a zelenající se trávu, ale také lovci mladého Měsíce. Právě na jaře a na podzim totiž svírá ekliptika s obzorem velký úhel, což poskytuje příhodné pozorovací podmínky pro sledování Měsíce krátce po novu. I když po pravdě řečeno, příhodné podmínky závisí ještě na celé řadě dalších kritérií. Fascinující podívanou na velmi tenký srpek Měsíce si dodnes nenechávají ujít lovci rekordů, astronomové amatéři, ale ani muslimové, kterým objevení "nového" Měsíce označuje začátek postního svátku ramadánu.  
Nemyslete si ale, že spatřit třeba jen 20 hodin starý Měsíc je něco jednoduchého. Jasnost takového srpku je menší než 0,002 % jasnosti Měsíce v úplňku, navíc musíte počítat s poměrně světlou oblohou a malou výškou nad obzorem, kde se obvykle vyskytuje docela solidní "marast". Jestli tedy chcete být úspěšní, měli byste si najít vyvýšené místo s výborným výhledem až k obzoru a neměli byste zapomenout ani na triedr, kterým začnete srpek hledat už pár minut po západu Slunce (pochopitelně musíte vědět zhruba kde). Pak už jen záleží na počasí a vašich schopnostech. Vyzkoušet si to můžete 17. dubna večer na zhruba 39 hodin starém Měsíci, což by neměl být žádný problém. Slunce zapadne už kolem půl sedmé a Měsíc půldruhé hodiny po něm.  
Světový rekord v této disciplíně drží známý fotograf a pravidelný přispěvovatel časopisu Sky and Telescope Stephen James O'Meara, který 24. 5. 1990 spatřil bez dalekohledu 15 hodin starý Měsíc. Ještě lepšího času dosáhl pozorovatel J. Stamm. Ten pomocí triedru spatřil 20. 1. 1996 srpek jen 11 hodin a 56 minut po novu. Přiznám se, že dlouhou dobu jsem hledal nějaký pěkný snímek velmi mladého Měsíce, ale ono to prostě dost dobře nejde. Vždy z toho vyjde jen nenápadná šmouha. Vybral jsem nakonec snímek Toma Polakise s 36 hodin starým Měsícem nad pohořím Estrella. Inu velmi mladý Měsíc je opravdu delikatesa, kterou musíte vidět na vlastní oči! 
 
 
 
  
Stopa po jednom z mikrometeoritu (foto NASA)Leonidy v rosolu 
  
Během loňského (a dnes již legendárního) průletu Země nejhustší částí meteorického roje Leonid uskutečnili pracovníci Marshallova centra kosmických letů zajímavý experiment: Vypustili obyčejný meteorologický balón, jenž se více než dvě hodiny vznášel ve výšce téměř třicet kilometrů, tedy nad 98 procenty zemské atmosféry. Na palubě nesl digitální videokameru a miniaturní kolektor meteoritů -- podobný jakým je vybavena sonda Stardust. Výsledek? Kamera během letu zachytila hned několik jasných bolidů, které v přímém přenosu na Internetu sledovalo kolem stovky tisíc lidí! (A ze záznamu druhý den ještě desetkrát více potápěčů v kyberprostoru!) Zdá se ale, že televizní show nebyla jediným úspěchem: speciální elektronový mikroskop totiž v aerogelové hmotě, která vyplňovala kolektor, objevil osm kráterů po dopadu drobných částic o průměru dvacet až padesát mikrometrů. 
"Jestli se jedná o Leonidy? Skutečně nevíme. Velikost těchto částic odpovídá meteoritům, které můžeme v takové výšce očekávat, ale mohou být i pozemského původu," doplnil informaci dr. David Noever, vedoucí celého projektu. Podařilo se tedy vědcům doslova za pár "šupů" získat drahocenné vzorky kometárního materiálu? Definitivní odpověď je uložena v chemickém rozboru: na základě zastoupení některých izotopů odborníci dokáží spolehlivě rozeznat pozemské horniny od nadzemských. Leccos také napoví jejich vzhled: mikrometeority totiž nutně poznamenal průlet atmosférou. Proto budou nalezené vzorky v následujících dnech důkladně prohlédnuty. V případě, že se jejich mimozemský původ potvrdí, budeme mít poprvé v pozemských laboratořích k dispozici vzorky z jádra komety (v tomto případě komety Swift-Tuttle). Není nutné opakovat, o jak důležitý materiál jde, vždyť  vlasatice považujeme za mrazáky s "receptem na polévku", ze které se před pěti miliardami let vařila sluneční soustava. 
  
Zdroj NASA Přelet jedné jasné Leonidy, jenž zachytila digitální kamera upevněná na meteorologickém balonu ve výšce téměř třicet kilometrů. Součástí byl i malý kolektor, ve kterém se dost možná podařilo ulovit i několik mikrometeoritů.
  
Mezitím Noever a jeho kolegové tento víkend vyslali na cestu další sondu. V neděli 11. dubna před půlnocí našeho času se do výšky asi 28 kilometrů vznesl druhý balon s identickým vybavením. Jeho úkolem byl opět sběr vzorků, tentokráte z doby, kdy Země neprolétá žádným hustším meteorickým rojem. Pouzdro úspěšně přistálo na padáku a již se nachází v laboratoři. Uvidíme, co nám přineslo tentokrát.
 
Podle NASA Science
 
 
 
Zeleny MesicJednou za modrý Měsíc 
  
"Jednou za modrý Měsíc", široce rozšířená věta v anglicky mluvících zemích, jejíž obdobu je české rčení "jednou za uherský rok". Jak se ale zdá, její současná "astronomická definice" je úplně špatná. 
Více než padesát let je jako "modrý Měsíc" označován druhý úplněk kalendářního měsíce. Takové "zabarvení" náš vesmírný soused například dostal koncem ledna a března tohoto roku. Nicméně tato definice je chybná a tento omyl, jak se ukázalo, nezpůsobil nikdo povolanější než astronomický časopis Sky & Telescope před třiapadesáti lety. Podle redaktora tohoto prestižního periodika Rogera Sinnotta je za zmatky amatérský astronom James Hugh Pruett. Ten v roce 1946 napsal pro Sky & Telescope článek, který podle všeho vycházel z definice uveřejněné v Maine Farmer’s Almanac z roku 1937. Zde bylo poněkud nesrozumitelně uvedeno, že za "modrý Měsíc" je označován případ, kdy lze spatřit během jednoho ročního období čtyři úplňky místo obvyklých tří. Pruett tento údaj chybně interpretoval a ve svém článku označil za "modrý Měsíc" případ, kdy se na obloze během jednoho kalendářního měsíce objeví dva úplňky. Jeho definice bohužel dopadla na úrodnou půdu a rychle se rozšířila. Mimo jiné se objevila například roku 1980 v National Public Radio, o šest let později byla dokonce použita v populární deskové hře.  
Redaktoři Sky & Telescope objevili svoji vlastní chybu až během letošního roku, když chystali opět použít Pruettovu definici v jednom připravovaném článku. Ačkoli je pojem modrý Měsíc používán po staletí, podle Sinnotta neexistovalo do roku 1937 jeho žádné přesné pojmenování. Poslední modrý Měsíc byl podle padesát let staré definice v červnu 1997, další nás čeká v únoru příštího roku.  
"Pruettova verze modrého Měsíce je už mezi lidmi příliš rozšířená", řekl Sinnott. "Vypustili jsme džina z láhve a už ho nemůžeme dostat zpět."
 
Podle Sky and Telescope