Hodge 301 a klenotnice plná démantů 
Hvězdný maelsrom 
Společník planetky Eugenia 
Tutanchamónův posel z nebes 
Opravená historie 
  
  
  
Cast Hodge 301 (foto STSCI/NASA)Hodge 301 a klenotnice plná démantů 
  
Je až s podivem, jak zkreslené představy má většina lidí o vesmíru. I když divného na tom vlastně moc není. Do jisté míry za to mohou také Instantní astronomické noviny. Na našich stránkách vám předkládáme to "nej“ z liduprázdného prostoru, jenž Zemi obklopuje. Místa, která jsou naprosto unikátní, totiž v drtivé většině případů mnohonásobně převyšující hustotou a hmotností "průměrný“ vzorek mezihvězdného prostoru. 
Nejkrásnější astronomické snímky se vyznačují tím, že jsou barevné. Každý, kdo se někdy díval na oblohu byť sebevětším dalekohledem, vám však potvrdí, že takový pohled je sice krásný, ale barevné vjemy jsou vzácnou výjimkou. Přesto se na vás z obálek časopisů či křídových stránek knih smějí pestrobarevné mlhoviny, nejrůznější hvězdné exkrementy a krásné přelivy barev v atmosférách planet.  
Středem zájmu astronomů se pochopitelně stávají jen zajímavé a výjimečné objekty. "Top ten" z nich sleduje také vesmírná observatoř známá jako HST (Hubble Space Telescope). V rámci projektu Hubble Heritage (Hubblova dědictví) pak profesionální astronomové týmu HST připravují každý měsíc galerii těch nejkrásnějších vesmírných zákoutí, kam se tento legendární dalekohled v minulosti zahleděl.  
Tentokrát se dostalo na velmi zajímavou oblast nazvanou Hodge 301, kterou najdete ukrytou v mlhovině Tarantule. Hodge 301 však není rozhodně nejznámějším a ani nejmladším seskupením hvězd, jež v mlhovině najdete. Tohle místo pro sebe uzmula kupa R 136, o které jsme už psali přibližně před rokem. Hodge 301 je téměř desetkrát starší -- což ovšem přináší mnoho zajímavých důsledků.  
  
R 136
R 136 (foto STSCI/NASA)
Hodge 301
Hodge 301 (foto STSCI/NASA)
  
Na přiložené dvojici snímků najdete momentky obou zmíněných objektů. Shodou okolností a také trochu úmyslně zvolili astronomové při jejich zhotovení téměř stejné podmínky, včetně velikosti zorného pole, orientace a hlavně filtrů, díky kterým následně vytvořili barevnou kompozici všech expozic. Podíváte-li se na ně pozorně, všimnete si mnoha shod a ještě více rozdílů, jež souvisí právě se zmiňovaným rozdílným věkem objektů. 
Vpravo je Hodge 301, která při svém stáří asi dvacet milionů let přišla o téměř všechny hmotné hvězdy, jež poslušny pravidlům hvězdného vývoje skončily na hvězdném hřbitově. U valné většiny z nich však předcházel definitivnímu konci marnotratného života velmi působivý ohňostroj -- výbuch supernovy.  
První a nápadný rozdíl je patrný na první pohled. Snímky se liší svým zabarvením. To proto, že staré a explodující hvězdy radikálně zamíchaly chemickým složením ve svém okolí a také ovlivnily dynamiku mezihvězdné látky. Jistě vám neujde fakt, že Hodge 301 se jeví být mnohem pořádkumilovnější než R 136. Ona za to ale nemůže, věřte mi. Pořádek udělaly právě explodující supernovy, které do okolního prostoru vyvrhly pozůstatky svých progenitorů šílenou rychlostí. Vyvržený materiál před sebou žene mezihvězdnou látku a dává tak za vznik jemným strukturám, kterých je na obrázku požehnaně. Za tak velké množství může mnoho velmi hmotných hvězd, které už jako supernovy v této oblasti vzplanuly.  
Kliknutím na obrázky se vám otevře každý ve velkém rozlišení, u Hodge 301 si můžete všimnout ještě jedné zajímavé věci. Přibližně uprostřed se nachází malé šedé zhustky, které nápadně připomínají známé sloupy stvoření v Orlí mlhovině. Stejně jako tam, i v Hodge 301 jsou důkazem vznikajících nových a mladých hvězd, v přímém důsledku větru hnaného expandující látkou. Je to velmi krásný příklad učebnicové odpovědi zkoušeného studenta, jak že to hvězdy vlastně vznikají. 
Na samý závěr kratičkou poznámku. V budoucnosti se můžeme my, naše děti nebo také kdoví kolikátí potomci dočkat další jasné supernovy v této oblasti. Tarantule, známá také jako 30 Doradus, je součástí velmi blízké galaxie pojmenované po slavném mořeplavci (Velké) Magellanovo mračno.  Najdete ji tedy na jižní obloze. V roce 1987 zde vzplanula jasná supernova, která se dokonce dříve než opticky prozradila známou sprškou neutrin. 
Relativně malý kousek oblohy slouží astronomům jako obrovská laboratoř, kde panují podmínky na Zemi nenapodobitelné. Přestože vesmír je většinou tmavý a chladný, najdete v něm tu a tam krásné zákoutí, na které strojí za to se podívat. Přeji vám při prohlížení pestrobarevných obrázků příjemnou zábavu. 
 
Podle Hubble Heritage
 
P.S. Mimochodem, při psaní tohoto článku jsme se s Jiřím docela pobavili. Naprosto neúmyslně jsem totiž článek původně nazval "Hodge 301 a klenotnice plná dementů".
 
 
Okoli WR 104 (foto U.C. Berkeley Space Sciences Laboratory/W.M. Keck Observatory )Hvězdný maelsrom 
  
Jules Verne a Alan Edgar Poe právě zbledli závistí. Vědeckému týmu z Kalifornské univerzity v Berkeley se podařilo odhalit vír, který maelsrom u norského pobřeží odsoudil od role ucpaného odtoku umyvadla na veřejném záchodu. Pomocí jednoho z dalekohledů na Havajských ostrovech zjistili, že nenápadnou stálici ze souhvězdí Střelce, označovanou "poeticky" Wolf-Rayet 104, obklopuje plynoprachová spirála o průměru dvakrát větším než naše sluneční soustava! 
Vzdálenost WR 104 se odhaduje na pět tisíc světelných let. Podivuhodná plynná obálka má tudíž nesmírně malé rozměry nepřevyšující 0,13 úhlové vteřiny. Naštěstí hvězdáři dnes disponují revoluční technologií přezdívanou "aperture masking interferometry", která dokáže i tak extrémně drobné objekty rozlousknout. O co jde? Na desetimetrové zrcadlo Keckova dalekohledu číslo jedna připevnili speciální neprůhlednou masku s 36 kruhovými otvory, či chcete-li dírami. Teleskop namířili na vytipovanou hvězdu a infračervenou kamerou získali sérii snímků jejího tzv. interferenčního obrazu. (Interference vzniká superpozicí dvou a více světelných svazků.) Záznam poté "prohnali" stejným programovým vybavením jako používají radioastronomové, když skládají signál z mnoha antén rozmístěných po celém světě, a zrekonstruovali obraz stálice s desetkrát lepším rozlišením než dosáhneme klasickou technikou. Teoreticky lze tímto způsobem studovat detaily na špendlíkové hlavičce ze vzdálenost více než tři kilometry! 
Na WR 104 se Keckův dalekohled s takto zdokonaleným zrakem v průběhu loňského roku podíval hned několikrát. Na počítačových monitorech se tak odborníkům poprvé zjevilo těsné okolí velmi hmotné hvězdy. To, co spatřili, je určitě hodně překvapilo. 
Wolf-Rayetovy hvězdy, které nesou označení po dvojici svých objevitelů, jsou typicky asi třikrát větší než Slunce a zhruba 25krát hmotnější. Jako ohromné pochodně září stotisíckrát intenzivněji než naše mateřská hvězda a jsou tedy viditelné na velmi velké vzdálenosti. Současně však žijí rozmařilým životem, překotně spalují zásoby svých neobnovitelných zdrojů paliva a také ztrácejí ohromné množství látky silným tzv. hvězdným větrem. Věk i těch rekordních stařečků proto nepřevýší pár desítek milionů let. Svoji faktickou existenci končí velkolepou explozí, supernovou. WR 104 je však ve své kategorii ještě podivuhodnější: čadí jako "komín na tepelnou elektrárnou"! 
  
Tri pohledy na WR 104 (U.C. Berkeley Space Sciences Laboratory/W.M. Keck Observatory ) Dvojice hvězd systému WR 104 ohřívá prachové částice, které pak svítí v infračerveném oboru. Kalifornským astronomům se přitom podařilo zjistit, že zrnka vytvářejí výraznou spirálu, která se pomalu otáčí. Názorně to dokumentuje animace trojice snímků z dubna, června a září loňského roku. Podle hypotézy zakřivený chvost vzniká kombinací oběhu dvou stálic kolem společného těžiště a působením intenzivního hvězdného větru. Spirála se kol osy otočí jednou za 220 dní (chyba 30 dní) a její rovina je vůči spojnici těžiště-Slunce skloněna pod úhlem dvacet stupňů. Hmotnost obou složek se pohybuje mezi 20 a 50 Sluncí a vzdálenost od 1,9 po 2,6 astronomické jednotky, tedy méně než 0,001 úhlové vteřiny. Odtékající materiál je bez nápadných zhustků a vyplňuje oblast o průměru kolem 160 astronomických jednotek.
  
Díky této anomálii v minulých létech nejednoho teoretického astronoma určitě pěkně bolela hlava. Možné prachové částice totiž musí v okolí WR hvězd zaniknout záhy po svém eventuálním zrození v toku hvězdného větru! Wolf-Rayetovy stálice své okolí zaplavují nesmírně intenzivním ultrafialovým zářením a v proudu  energetických fotonů drobná zrnka prachu tají stejně jako sníh. Jak by proto ve výhni WR 104 mohly přežít? 
Klíček k záhadě se staly loňské záběry z Havajských ostrovů. V okolí WR 104 existuje proud prachových model okoli WR 104částic poskládaných do nádherné, rotující spirály. Právě ona je podle hvězdářů neklamným znamením, že systém ve skutečnosti tvoří hned dvě hvězdy, jejichž tanec kolem společného těžiště vytváří unikátní ozdobu stejně, jako když zahradní rozstřikovač kolem sebe chrlí drobné kapičky vody. (Tedy žádný velký maelstrom -- úvodní řádky byly v tomhle směru poněkud zavádějící.) 
Nejedná se však o dvojčata. Sestrou Wolf-Rayetovy hvězdy je zářivá stálice spektrální třídy O nebo B. I ona ovšem do svého okolí chrlí velké množství plynu. Kolizí hvězdného větru OB stálice s plynem od sourozence WR 104 vzniká rázová vlna, kde se materiál stlačí a ochladí. V tomto místě, chráněném před přímým zářením obou stálic, tak vznikají prachové částice unikající po spirále ven do okolního prostoru.  
Hvězdný pár se kolem společného těžiště protočí jednou za 220 dní. Poloha rázové vlny se tak neustále mění a jelikož jsou prachové částice vytlačovány radiálně od hvězdy, vzniká zajímavá spirála. Totéž uvidíte, když se shora podíváte na zahradní postřikovač.  
Systém ze souhvězdí Střelce je krásnou ukázkou, že už dnes se s dokonalou technikou můžeme podívat do nejintimnějšího okolí mnoha vesmírných těles a dokážeme tak odhalit nejedno jejich tajemství či objasnit dosud nevysvětlitelné jevy. Technologie používáná na Keckově dalekohledu je přitom teprve na začátku. Co všechno asi uvidíme, až se tímto způsobem podaří spojit dalekohledy na různých kontinentech?
 
Podle zprávy Space Sciences Laboratory, University of California
 
 
  
Společník planetky Eugenia 
aneb  S/1998 (45) 1 
  
Dvacátého března tohoto roku 1999 oznámil William J. Merline ze Southwest Research Institutu z amerického Bolderu objev unikátního satelitu planetky (45) Eugenia. Na jeho odhalení se ale podílelo mnoho spolupracovníků -- například L. M. Close, C. Dumas, C. R. Chapman, F. Roddier, F. Menard,  D. C. Slater, G. Duvert, C. Shelton, a T. Morgan. Unikátní kousek se podařil již 1. listopadu 1998, kdy byla tato planetka sledována 3,6metrovým kanadsko-francouzsko-havajským dalekohledem (pochopitelně na Havaji) s využitím adaptivní optiky.  
Objevený měsíček planetky je o šest magnitud slabší než vlastní planetka a byl s přestávkami sledován v pěti Foto JPL/NASAnocích v časovém rozpětí deseti dnů. Objevitelský tým zároveň spočetl i dráhu tohoto satelitu kolem svého mateřského tělesa -- je přibližně kruhová s periodou 4,7 dne a sklonem vůči pozorování 45 stupňů. Maximální elongace měsíčku (tj. maximální úhlová vzdálenost od planetky)  je pouhých 0,8 úhlové vteřiny! 
Informace o nalezeném satelitu se objevila na veřejnosti vlastně až v březnu tohoto roku a to z velmi zajímavého důvodu. V noci z 26./27. března mělo dojít k zákrytu hvězdy označované CMC 804951 jasnosti 11,9 mag. právě touto planetkou. Při pozorování zákrytu by se tak nezávisle mohl potvrdit objev tohoto satelitu. Naneštěstí, po přeměření přesné polohy hvězdy (v USA i na Observatoři Kleť) bylo zjištěno, že se původně předpokládaný pás zákrytu, který byl předpovězen na severní část amerického kontinentu vlivem vlastního pohybu hvězdy přesouvá do neobydlených oblastí poblíž severního pólu. Takže na nezávislé potvrzení objevu si budeme muset ještě počkat. Jediným dosud spolehlivě známým planetkovým satelitem tedy zůstává Idin Daktyl.
 
Dle IAUC 7129, archivu SWRI a Observatoře Kleť
 
 
 
Skarebeus jako posel z nebes (foto Discovery Chanel)Tutanchamónův posel z nebes 
  
Bylo brzo ráno, když jednu únorovou neděli roku 1923 Howard Carter, po několika týdnech opatrného studia předcházejících prostor, pronikl spolu s kolegy do pohřební komory krále Tutanchamóna. V paprscích světla se zatřpytil kamenný sarkofág, v jehož srdci se ukrývala rakev s masivního zlata, která měla navždy chránit mumii mladého faraóna. Jedním z následně nalezených předmětů byl i unikátní náhrdelník ze zlata s nápadným žlutozeleným chalcedonem. Alespoň tak jej popsal právě Carter. Jak se ale před nedávnem ukázalo, původ této výzdoby je mnohem, mnohem zajímavější. 
Náhrdelník symbolizuje pouť dvou nejvýraznějších nebeských těles -- Slunce a Měsíce -- po obloze. Doplňují jej symboly Horního a Dolního Egyptu, králova nanebevstoupení a jeho role v posmrtném životě. Zelenožlutý skarabeus představuje objekt nejdůležitější -- životodárné Slunce. Zajímavé je, že se ve skutečnosti, alespoň podle sdělení Giancarlo Negra a Vinzenzo De Michela, jedná o ojedinělé pouštní křemenné sklo, které se nachází na malé lokalitě odlehlé části dnešní Libyjské poušti. 
Tehdejší karavany musely do těchto míst urazit za vražedných podmínek cestu dlouhou více než sedm set kilometrů -- polovinu bez zastávky v jediné oáze! Přírodní sklo (tzv. tektit), které bylo identifikováno na základě indexu lomu a dalších charakteristik, lze přitom nalézt jenom v malé oblasti o průměru jen několika desítek kilometrů. A jeho zdroj? Přírodní sklo je podloudnými badateli občas považováno za stopy po jaderných explozích v dávné minulosti nebo aktivitách mimozemských civilizací -- jeho původ je však nejspíše kosmický. Vzniklo při vysoké teplotě rychlým přetavením pouštního písku po explozi většího meteoritu či jádra komety těsně nad zemí před necelými třiceti miliony roky. Připomeňme, že nejznámější a také nejdéle známé tektity (řecké tektos znamená tavený) jsou tzv. vltavíny, které se běžně nacházejí v jižních Čechách a jihozápadní Moravě. Celkové množství dosud nalezených kousků vltavínů se odhaduje na 300 až 500 tisíc kusů a vznikly před patnácti miliony roky po pádu meteoritu, jenž po sobě zanechal kráter Ries v sousedním Německu. 
Místo narození skarabea tedy bylo odhaleno. Škoda jen, že se už nedozvíme, zda náhodou o jeho "hvězdném" původu nevěděli i sami Egypťané. Jeho umístění -- coby symbolu Slunce -- je však možnou nápovědou.
 
Podle Discovery Chanel a dalších materiálů
 
 
Opravená historie 

Jak už to tak bývá, nic na světě není definitivní. -- Týká se to také dějepisu. Dva němečtí vědci Wolfgang Zeitler a Jurgen Oberst před nedávnem oznámili, že až doposud uváděné místo přistání legendární sondy Viking Lander 1 na Marsu neodpovídá skutečnosti. Pomocí snímků s vysokým rozlišením a nové analýzy trajektorie znovu spočítali její dráhu kolem rudé planety.  
  

Vyhled Vikingu 1 (foto JPL/NASA)
  
Výsledkem přesného rozboru dat je skutečnost, že současná a podle všeho také konečná poloha nyní dávno mrtvé sondy je zhruba 4,5 kilometru severovýchodně od původně udávané polohy. Vyjádřeno v souřadnicích 22,5319 stupně severně a 48,2217 stupňl západně. K závěru přispěly velkou měrou dva malé krátery, rozlišitelné na snímcích pořízených orbitální částí sondy Viking, které jsou podle všeho identické s krátery zachycenými na snímcích přistávacího modulu sondy.
 
Podle materiálů na Internetu