Z. Ceplecha a ctyry meteority bolidu Pribram: Luhy, Hojsin, Velka a Drazkov (foto AU AV CR)Meteorit Příbram po čtyřiceti letech 
Rozhovor se Zdeňkem Ceplechou 

Dneska se nacházíme u obce Luhy na příbramsku. Je 7. dubna 1999 a je to právě 40 roků, co tady blízko vesnice spadl jeden z největších příbramských meteoritů, vlastně ten úplně největší. Hlavně tady mám největšího badatele, který se příbramskými meteority zabývá, dr. Zdeňka Ceplechu z Astronomického ústavu Akademie věd České republiky z Ondřejova. Jsme "U Lvů", připravujeme televizní pořad a máme chvilku času. Takže Zdeňku, já tě především vítám na místě, kde jsi byl už před 40 lety. 
  
Dneska, když jsem sem jel, tak to byla sentimentální cesta. Všecko je jiné, za 40 let se mnoho věcí změnilo.  
  
Důvod, proč tady dneska jsme, je, že připomínáme tuto událost pro veřejnost televizní.  Samozřejmě se tam bude hovořit spíše o takových těch širších souvislostech. A já bych chtěl připomenut, jak to tehdy vlastně bylo... V Ondřejově byly v provozu už první dvě kamery. Přesněji řečeno jedna v Ondřejově a druhá byla na druhé stanici. Těm se podařil  jedinečný snímek. Můžeš si připomenout, jak to asi probíhalo? 
  
No, to nebyly dvě kamery, ale dokonce dvě baterie kamer. Takže dohromady těch kamer bylo třicet. Měli jsme záznam na deseti různých kamerách ze dvou míst vzdálených od sebe asi čtyřicet kilometrů. Z toho se dala krásně rekonstruovat dráha v naší atmosféře, a samozřejmě ze známé dráhy v atmosféře se i dráha ve sluneční soustavě, původ meteoritu a tak dále. Ovšem tehdy to bylo za ztíženějších podmínek než dnes. Protože výpočetní práce probíhaly na normálních deskových elektronických kalkulačkách, kde se každá dvě čísla musela spolu vynásobit, podělit, najít v trigonometrických tabulkách hodnoty funkcí a zpět úhlů... Takže na jeden výpočet dráhy v atmosféře jsme potřebovali zhruba 100 hodin dvou počtářek.  
  
Ty negativy sami byly skleněné desky, pokud si vzpomínám, a byly velice přeexponované. Jak jste se vlastně dostali z této šlamastiky? 
  
To bylo zajímavé. Když jsem se dozvěděl ten večer, asi dvacet minut po přeletu, že něco takového bylo, samozřejmě na observatoři zvonilo mnoho telefonů... Byl to veliký úkaz, byl vidět po celých Čechách, ohromné osvětlení po dobu Cast stopy bolidu Pribram zachycena jednou z komor.asi sedmi vteřin... Hned ráno jsme vyvolali fotografické desky a jakoby na nich nic nebylo. Byly černé úplně. Ale to jednoduchá metoda, to se prostě vezme druhá fotografická deska, položí se na tu první, udělá se zhruba vteřinová expozice v temné komoře a máte diapozitiv.  
  
Takže takto se udělala vlastní dráha. Ještě by bylo dobré připomenout, jak v té době probíhalo pozorování. Myslím, že tehdy měl na starosti komory Slávek Novák, který je ten den pouštěl několik minut před pádem.  
  
Bylo to necelých dvacet minut před přeletem bolidu. Takže kdyby náhodou zaspal nebo nepřišel včas do práce, tak jsme to neměli. Stejně šťastně a včas to bylo spuštěno i na naší druhé stanici panem Brožem v Prčici u Sedlčan. A jinak většinu výpočtů dělala Marie Ježková a Naďa Lukasová a z vědeckých pracovníků se toho kromě mě zúčastnil dr. Reichl a dr. Sehnal.  
  
Ty jsi vlastně ten úkaz také viděl doma, že? 
  
Já jsem koukal na televizi, jak je obvyklé u "teoretických" astronomů... Ale nejsem tak teoretický, ale prostě bylo něco zajímavého... Televize byla černobílá -- pradávné, prehistorické doby -- všude samé elektronky... a najednou se osvětlil výklenek okna. A výklenek okna, ten parapet, jak byl osvětlen, tak stín po něm běžel takovým způsobem, že to zaručeně nemohlo být okolo projíždějící auto. Nehledě k tomu, že tam u nás by to muselo být až zezdola ze silnice a nikdy by nebylo tak silné. Já jsem si zapamatoval ten vjem, který jsem měl, stáhnul jsem signál na televizoru a rozsvítil jsem obrazovku do přibližně stejného jasu, jako měl parapet a expozimetrem jsem změřil intenzitu osvětlení zhruba 100 lux.  
Těchto 100 lux bylo v jedním z údajů o maximální jasnosti meteoru. Samozřejmě jsme to měli na snímcích, měli jsme druhou hodnotu, a měli jsme ještě na jednom snímku v roku osvětlený komín budovy meteorem, takže jsme měli hned tři nezávislé údaje, jak byl jasný. Jeho jasnost byla, vyjádřeno v astronomické škále, -19. hvězdné velikosti. Čili to bylo to, co dnes nazýváme superbolidy.   
  
Myslím, že je to velice svérázný způsob využití televizního programu. Někdy by se to mělo zopakovat a někdy i rozšířit... 

Já myslím, že by to občas bylo potřeba, obzvlášť když jsou tam takové programy, na které se nedá koukat.  
  
Tak, a teď nastala práce v terénu. Vy jste asi tady ty obce, tohle území, nějakým způsobem celé sami procházeli. Ale jak jste informovali veřejnost, aby vám pomohla? Protože to nakonec bylo rozhodující pro úspěch nalezení meteoritů.  
  
Nejvíce nám pomáhaly vesnické rozhlasové rozvody. Vždycky jsme zašli za předsedou národního výboru a řekli si o Jeden z nalezenych meteoritu (foto archiv IAN)to. Oni nám to milerádi půjčili, mi svolali občany, ukazovali jsme jim meteority, jak mají vypadat a tak dále. Tímto způsobem jsme získali všechny čtyři kusy. 
  
Já si vůbec myslím, že pád meteoritů do takto kulturní země byl pro jejich nalezení rozhodující. Protože představa, že by jste hledali někde v pustinách nebo v místech, kde je třeba negramotné obyvatelstvo... Asi by to bylo těžší. 
  
Dokonce to byla superkulturní země v tom smyslu, že tady nebyly širé rodné lány, ale byly tu jednotlivá drobná políčka. Takže, i když byly už sem tam scelené, už byly takový malinký družstvíčka, pozemky byly pořád ještě dost rozdělené. Vše velmi přehledné, lidi přímo v terénu, zemědělci pracovali na polích. Později, když jsme se snažili zase získat ještě nějaký meteorit, tak jsem říkával: "Z traktoru meteorit nenalezneš." 
  
Myslím, že to všechno přišlo poměrně brzo, na počátku tvé úspěšné vědecké dráhy. Jaký je to pocit, když má člověk najednou k dispozici takový unikátní případ, který je naprosto plně v jeho režii. 
  
No, je to zvláštní pocit, člověk si uvědomuje, že je to něco jedinečného, co se nemůže už nikomu přihodit znova, je to opravdu unikátní neopakovatelný okamžik. Ale na druhou stranu jsem to pořád já v téže skutečnosti a nic se jakoby nezměnilo. Čili je to zvláštní kontroverzní pocit, jako proč zrovna mě. Má žena dneska říká: "No proto že jsi osm let pilně pracoval a fotografoval meteory ze dvou stanic." A má asi pravdu. To mě v té souvislosti nenapadlo, protože program sledování meteorů nebyl za účelem fotografování pádu meteoritu, ale měl snímat normální malé meteory, abychom měli ještě lepší materiál než tehdy na Harvardské observatoři ve Spojených státech, což se nám také zdařilo. Ten ale vypadá jako vedlejší výsledek. 
   
Samozřejmě, že úspěch měl velký ohlas ve světové astronomické obci. Vzpomínám si, že to bylo v době, kdy naše astronomie byla velice izolována od  světového trendu, díky známé politické skutečnosti. Přesto zpráva pronikla ven za železnou oponu a reakce, vzpomínám si na Freda Whipla, byla nadšená. 
  
Když mě přišel dopis od Freda Whipla, známého specialisty meteoritské a kometární astronomie, tak v tom dopise bylo plno chvály a žádost o preprint. Končil slovy: "Československo je opravdu bolidem na celém meteoritském světě." Což mě tehdy nesmírně moc pohladilo.  
  
Je úžasné, že se Fred Whiple doposud těší docela dobrému zdraví a že stále funguje... 
  
Ano, Fred Whiple je generace mých otců, je mu už před devadesát a když jsem ho naposledy viděl, tak akorát asi půl roku nejezdil na kole do práce... dovedete si představit v Americe na kole ... takže on je nesmírně sportovní a dodnes se těší dobrému zdraví.  
  
Zdá se, že pozorování meteoritů nejenom že přispívá k tomu, aby republika byla čistá, ale také k tomu, aby se astronomové úspěšně dožívali dlouhého věku ve zdraví. 
  
Myslím si, že ano. Já jsem si také ve své kanceláři dal také takovou krásnou vývěsku: "Udržujte čistotu v Československu, sbírejte meteority“. 
  
Tak to je myslím pěkná tečka za dnešním rozhovorem, děkuji. 
  
Ptal se Jiří Grygar. 
Upravil Jiří Dušek.  
  

Rozhovor v originále! 
  
Pokud máte zájem a dobré internetové připojení, můžete si poslechnout celý originální rozhovor. Záznam je ve fomrátu mp3 a s délkou necelých deset minut představuje 1,2 megabajtu.