Mirek J. Plavec (foto archiv IAN)Pozor, padá meteorit!  
  
Jak známo, staří Řekové věřili, že jejich bohové sídlí na Olympu. Horolezectví v té době zřejmě nekvetlo -- jen tak si mohli myslet, že 2 900 metrů vysoký Olymp ční až do nebe a že jeho vrcholek je bůhvíjak příjemný k obývání. V podstatě fungovali antičtí bohové jako jakési celosvětová nebo aspoň všeřecká federální vláda. Hermes měl na starosti stáda ovcí a turistiku; Artemis řídila federální ministerstvo myslivosti; Athena prapodivně spravovala jak ministerstvo války tak ministerstvo školství a kultury. Všichni bohové zcela samozřejmě přijímali úplatky. Kdo chtěl vyplout na moře, učinil dobře když nejprve přinesl hodnotnou oběť Poseidonovi. Kromě péče o své resorty pěstovali řečtí bohové četné milostné pletky mezi sebou a s pozemšťankami a pozemšťany. Příběhy z řecké mytologie se občas podobají skandálním článkům různých západních plátků o politicích, filmových hvězdách, a britské královské rodině.  
Ani ty ministerské starosti ani milostná dobrodružství řecké bohy zřejmě plně nezaměstnaly, a tak o nich šla pověst, že občas z dlouhé chvíle házejí kameny po lidech. Kupodivu několik našich současníků by bylo velmi ochotno tuto víru sdílet. Posuďte sami.  
První příběh je z Noblesville v americkém státě Indiana. 31. srpna 1991 kolem sedmé hodiny večer letního času -- to je tedy ještě sluneční světlo -- si dva hoši (třináctiletý a devítiletý) povídali na trávníku před domem, když tu náhle uslyšeli hvízdavý zvuk a pak žuchnutí. Starší hoch měl dojem, že něco přeletělo nad jeho pravým ramenem, ale neviděl nic. Ve vzdálenosti 3,5 metru pak našel malý tmavý kámen velikosti pěsti v nepatrné jamce. Ještě byl trochu teplý. 
5. května 1991 měl podobný zážitek osmdesátiletý anglický pensista v Glattonu u Londýna. Pokojně sázel cibuli když zaslechl silné zahvízdnutí a po něm úder do země. Dvacet metrů od něho ležel v malé jamce tmavý kámen asi 10 cm dlouhý a vážící asi tři čtvrti kilogramu.  
8. listopadu 1982 byli manželé Donahueovi v malém městečku Wethersfield ve státě Connecticut vyrušeni z pokojného večera u televizoru hlasitou ranou, která dělala dojem, že jim nákladní auto právě vrazilo do domovních dveří. Pokoj u vchodu byl plný kouře a prachu z rozdrcené omítky. Mysleli si tedy, že jim v domě Dva hosi z Noblesville (foto NASA)něco vybuchlo, přivolali hasiče, ale když se prach trochu usadil, našli pod stolem viníka v podobě tříkilogramového kamene. Kámen zřejmě přiletěl s nebe, protože probil střechu i strop, a měl tolik kinetické energie, že se odrazil od podlahy, proletěl zpět stropem na půdu, vrátil se do pokoje, převrhl židli, odrazil se od stěny, a konečně našel klid pod stolem. Skoro neuvěřitelně zní fakt, že jen několik bloků od nich je dům, který byl podobně zasažen meteoritem jen dvanáct let předtím! Jakoby si olympští bohové na Wethersfield zasedli!  
Ale ani tohle není ten nejposlednější zásah domu. V dubnu 1990 podobně navštívil půlkilogramový meteorit jeden dům v Holandsku, za nepřítomnosti majitelů, kteří byli po návratu mírně překvapeni čerstvou dírou ve střeše a meteoritem na půdě.  
V září 1984 zapadl meteorit v západní Austrálii do písku na pláži jen několik metrů od dvou výletníků, kteří se tam opalovali. 
Večer 9. října 1992 uslyšela osmnáctiletá studentka Michelle Knapp v Peekskillu u Nového Yorku zvenku ránu jako kdyby se srazila alespoň tři auta najednou (mpeg, 980 kB). Vyběhla do deštivého večera aby zjistila, že těžce poškozené je jen její auto. Kámen o váze 12 kg jí probil kufr auta a zůstal ležet pod ním. Proletěl jen pár centimetrů od nádrže s benzinem! Nejdříve usuzovala na vandalismus, ale kámen byl divně tmavý a teplý a tak se brzy přišlo na to, že je to meteorit. Moc ji to nepotěšilo, protože byla otázka, zda pojišťovna bude ochotna hradit škodu, způsobenou podle americké právnické formulace "božím zásahem" ("by act of God"). Ale auto zasažené meteoritem se rychle stalo takovou sběratelskou vzácností, že za 12 let starý vůz jí nabídli 69 tisíc dolarů.  
Obdobných příběhů je už známa hezká řádka. Kanadský amatér astronom Christopher Spratt uveřejnil dosti dlouhý seznam případů kdy se, abychom mluvili jazykem starých Řeků, Olympané málem trefili. Mezi roky 1860 a 1992 bylo nejméně patnáct případů, kdy nebeský kámen dopadl v okruhu do pěti metrů od nějaké osoby. Skutečný zásah se jim podařil patrně jen jednou, roku 1954 ve státě Alabama, kdy paní Hodgesovou zasáhl skoro čtyřkilogramový meteorit a dosti bolestivě ji poranil na ruce a noze. I tento meteorit přiletěl s bohatou energií: nejen že prorazil střechu a strop, ale ještě se před zásahem stačil odrazit od velkého Auto za 69 tisic dolaru (foto archiv IAN)radiopřijímače. Naštěstí ležela paní Hodgesová na gauči pod tlustou přikrývkou, jinak by bylo poranění horší. Je znám případ zabití koně a psa, několik aut už bylo takto zasaženo, a dosti značný počet budov. Jednomu z Olympanů se roku 1984 podařilo trefit se do poštovní schránky v Claxtonu ve státě Georgia. 
Protože na olympské bohy nevěříme, musíme najít racionální vysvětlení toho, že meteorit tak poměrně často málem někoho zasáhne. Rozumné vysvětlení je jen jedno: Meteoritů padá poměrně hodně. Odhady o celkovém počtu se různí; kanadský astronom Ian Holliday odhaduje, že zeměkoule je v průměru každých půl až dvě hodiny zasažena meteoritem alespoň tak velkým jako pěst. Ale jen nepatrný zlomek meteoritů se najde. Nejvíce jich ovšem spadne do oceánů. Ačkoliv se mnohým z nás zdá Země přelidněná, ve skutečnosti obrovské plochy pevniny jsou nedostupné nebo aspoň dosti opuštěné na to, aby meteorit unikl pozornosti. Většinou totiž vypadá dost jako obyčejný kámen. Železné meteority jsou vzácnější ale nápadnější; ty ale zase poměrně rychle zvětrají.  
Meteorit velmi často dopadne za denního světla, kdy je jeho let atmosférou viditelný jen vzácně. Jindy zamračená obloha potlačí i ten nejjasnější úkaz. To se stalo Michelle Knappové, která za deštivého večera slyšela jen dopad meteoritu na auto. Nad rozsáhlou oblastí východních Spojených Států bylo však jasno a tisíce lidí žaslo nad nádhernou "ohnivou koulí", která na několik vteřin ozářila večerní nebe. Odbornější termín pro tento zjev je "bolid". Jestliže takový jasný bolid předchází dopadu, je identifikace meteoritu snadná, ale zase jen tehdy, dopadne-li nablízku nějakého svědka. Anebo když je to mimořádně velký "kus". Poslední takový případ se stal 17. května 1990 v předhoří Uralu. Obyvatelé viděli přelet jasného bolidu a o dva dny později našli v jednom čerstvě osetém poli desetimetrový kráter, čtyři metry hluboký. Vyryl jej asi metrový železný meteorit vážící několik set kilogramů.  
Takové případy jsou, bohudíky, vzácné. Jinak i velmi přesné určení dráhy menšího meteoritu atmosférou dává malou naději, že se meteorit nalezne. To mohou potvrdit čeští astronomové z Ondřejova. Jejich vynikající síť fotografických přehlídkových komor zaznamenala 7. května 1991 přelet jednoho z nejjasnějších bolidů, jaký kdy byl pozorován. Odhadují, že na zem dopadlo asi 10 kg, patrně ale v několika kusech. Ač bylo možno místo dopadu předpovědět poměrně přesně, zatím -- pokud alespoň já tady v Kalifornii vím -- meteorit se nenašel.  
Obyčejně buďto se pozoruje let meteoritu v atmosféře, ale meteorit se nenajde, nebo se najde meteorit, ale neexistují žádná data o jeho dráze. Byl to tedy naprosto jedinečný úspěch když ondřejovští meteoráři pod vedením Dr. Zdeňka Ceplechy fotografovali a pak našli meteorit Příbram v dubnu 1959. Byl to také vůbec první případ, kdy k nalezenému meteoritu byla určena nejen atmosférická dráha, ale také jeho dráha ve sluneční soustavě. A od té doby se to podařilo ve světě jen ještě dvakrát: ve Spojených státech roku 1970 a v Kanadě roku 1977. Všechny tři meteority přišly po dosti výstředné eliptické dráze z oblasti asteroid, které normálně obíhají mezi Marsem a Jupiterem. Tím se potvrdilo, že meteority jsou úlomky vzniklé srážkami asteroid. Skoro všechny.  
Ale zdá se, že ne úplně všechny. V posledních létech byla objevena dvě naleziště meteoritů, kde je jich možno posbírat desítky i sta, aniž by bylo třeba čekat, až zase meteorit někoho skoro trefí. První takové naleziště je v Antarktidě. Meteority tam padaly po tisíciletí jako všude jinde. Ale zůstaly ležet pod sněhem na ledovcích, a ledovce pozvolna stékají do moře. Tak se bohužel mnoho meteoritů utopilo. Ale občas tekoucí ledovec narazí Rez meteoritem z postovni schrany v Claxtonu (foto archiv IAN)na horský hřeben, vítr odfouká sníh a meteority jen čekají na odvážné hledače. Žeň je tam nesmírně bohatá. Jen porovnejte tato dvě čísla: Za posledních 200 let bylo spolehlivě ověřeno po celém světě 843 pádů, a nalezené meteority dohromady váží necelých osm tun. Do roku 1989 bylo asi za deset let sebráno v Antarktidě skoro 8 tisíc meteoritů -- přesněji řečeno kusů či úlomků, protože tam nelze s jistotou poznat které kusy pocházejí z jediného pádu. Jejich celková váha už je jedna tuna.  
Druhým takovým nalezištěm je australská poušť zhruba na půl cestě mezi Sydney a Perthem. Zatím tam našli více než 500 meteoritů pocházejících ze 150 různých pádů. Proč jsou astronomové a mineralogové tak dychtiví sesbírat co nejvíce meteoritů? Protože nejsou jeden jako druhý, liší se chemicky i mineralogicky, a každý z nich má nám co říci o sluneční soustavě. Nejvíce o asteroidách, ovšem. Ale je známo už nejméně jedenáct meteoritů, které nepochybně "spadly s Měsíce", protože se nápadně podobají vzorkům měsíčních hornin, které astronauti přinesli z Měsíce. A u několika meteoritů je vážné podezření, že přiletěly z Marsu! V obou případech byly do události opět zapleteny asteroidy, které nárazem na Měsíc nebo na Mars vyrazily z jejich půdy kusy hornin tak silně, že unikly gravitaci a vydaly se na samostatnou pouť sluneční soustavou, aby nakonec narazily na Zemi. Takto nám Měsíc a Mars velmi lacino dodávají své mineralogické vzorky -- velmi lacino pokud dopadem nezpůsobí vážnou škodu, ovšem.  
Přes všechny příběhy; které jsme vyprávěli, nejste nikdo v žádném vážném nebezpečí se strany meteoritů. Můžete ale být svědky pádu nebo spíše přeletu jasného bolidu, a pak pamatujte na to, že vaše pozorování je pro vědu důležité.  
  
Mirek Plavec Kalifornská universita, Los Angeles (UCLA) 
Psáno pro Nedělní Lidové noviny, březen 1993