GRB 990123: Dny poté  
Smajlík 
Čtrnáctý Marťan 
Jak bzučí pulsary?  
Venuše se sejde se Saturnem 
 
 
   
Opticky protejsek GRB 990123 (foto STSCI)GRB 990123: Dny poté 
  
Hubblův kosmický dalekohled opět dokázal svoji fantastickou sílu. Na začátku února se totiž podíval na pohasínající "ohnivou“ kouli doprovázející unikátní záblesk gama záření z 23. ledna 1999. Vzdálenost tohoto zvláštního objektu se přitom odhaduje na devět miliard let -- přesto se jeho zářivý výkon na zlomek sekundy vyrovnal milionu miliard Sluncí. 
V sobotu 23. ledna zachytila vesmírná Comptonova gama observatoř výjimečně jasný gama záblesk. Jedno její zařízení -- BATSE (Burst and Transient Source Experiment) -- vzápětí určilo hrubou polohu zdroje a prostřednictvím Internetu ji rozeslalo na observatoře celého světa. Za pouhých dvacet dva sekund po objevu se na příslušné místo natočil robotizovaný dalekohled ROTSE instalovaný poblíž Los Alamos v Novém Mexiku. Sekvence jeho snímků ukázala něco naprosto nečekaného: objekt s hvězdnou velikostí 9 magnitud, který rychle zeslábl na 16. velikost. Po celou dobu sice mnohem slabší než hvězdy viditelné bez dalekohledu, ovšem bez problémů zahlédnutelný jednoduchými amatérskými přístroji. 
Mezitím detektory italsko-holandské družice BeppoSAX zpřesnily polohu záblesku (a umožnily tak týmu ROTSE nalézt na snímcích optický protějšek), takže jenom tři hodiny po výzvě z Comptonovy observatoře na objekt mířil šedesátipalcový dalekohled na kalifornské hoře Palomar. "Kouřová stopa" po gama výstřelu tehdy měla osmnáctou velikost a nadále slábla.  
Začátkem února se na ni konečně podíval i Hubblův kosmický dalekohled prostřednictvím svého speciálního spektrografu STIS. Přestože byl protějšek již čtyřmilionkrát slabší, ostrému oku observatoře v noci z 8. na 9. února neunikl. Všimněte si, že kromě jasného zdroje spatřil také galaxii (dva světlé výběžky), ve které se s největší pravděpodobností gama záblesk zrodil. Je natolik vzdálená, že o ní můžeme říci jen velmi málo.  
Na první pohled je evidentní, že nemá klasický spirální či eliptický tvar. Její podoba by přitom mohla být výsledkem kolize dvou galaxií. Při takové nehodě, ve vesmíru nijak neobvyklé, vzniká ohromné množství nových, zářivých hvězd. Tuto myšlenku podporují záběry z Hubblova i Keckova dalekohledu, dle kterých je mateřská galaxie výjimečně modrá -- obsahuje tedy množství mladých horkých hvězd. 
Záběry z Hubblova teleskopu tedy naznačují, co by mohlo stát za tajemnými gama záblesky. Zřejmě vznikají v oblastech, kde se rodí nové hvězdy -- mohou tedy být výsledkem srážek dvojice neutronových hvězd či černých děr, eventuálně tzv. hypernov, teoretického druhu explodujících hvězd. Na definitivní odpověď si ale ještě chvilku počkáme.
 
Jiří Dušek
Podle zpráv Space Telescope Science Institute
 
 
 
Pisecne duny na Marsu (foto Malin Space Science Systems a JPL)Smajlík 
  
Hlavní úkol sondy Mars Global Surveyor zní: fotografovat, fotografovat a ... fotografovat. Na jeho plnění sice pracuje již rok a půl, ale skutečná erupce nádherných záběrů z Marsu právě začíná. Mars Global Surveyor je totiž teprve na začátku své revoluční mise. 
Americká sonda se za svým posláním vydala 7. listopadu 1996. Po tři sta devíti dnech dorazila k rudé planetě a 12. září 1997 se stala její umělou družicí. Krátce poté se začalo s plánovaným bržděním o řídkou atmosféru (tzv. aerobraking) při průletu pericentrem ve výšce kolem jednoho sta kilometrů (nejblíže k povrchu), aby se nejvyšší bod její dráhy postupně snížil z původních 54 tisíc kilometrů na čtyři sta (a nestálo to prakticky žádné palivo). Bohužel, objevily se nečekané problémy s uvolněným slunečním panelem, který se při průletu atmosférou rozkmitával. Jelikož hrozilo jeho utržení, rozhodli se technici úpravy dráhy rozložit do menších kroků. Na definitivní místo, ze kterého bude neustále snímat povrch planety, se tak družice místo v březnu 1998 dostala až s ročním zpožděním. Její hlavní výzkum proto začíná právě v těchto dnech. 
Kromě soustavy kamer (nejlepší rozlišení 1,5 metru na pixel je 10krát lepší než u sond Viking) s sebou Mars Global Surveyor nese i další zajímavé přístroje: laserový výškoměr pro topografická měření s přesností jen několika metrů, magnetometr pro studium globálního magnetického pole i jeho anomálií a teplotní emisní spektrometr pro zjišťování složení povrchových hornin i atmosféry. 
K názorné ukázce, co nás v následujících dvou letech čeká, v minulém týdnu středisko Malin Space Science Systems, které má na starosti zobrazovací zařízení sondy, uvolnilo každý den jeden zajímavý snímek povrchu fFoto Malin Space Science Systems/JPLrudé planety. Snad největší pozornost vzbudil "Smajlík", který konkuruje tajemné "tváři" v oblasti Cydonia. Zatímco lidský obličej, jenž zaměstnává mnoho pseudobadatelů, není ničím jiným než tuctovým kopcem, Smajlík je kráter Gallé o průměrů 215 kilometrů. (První si rozzářeného obličeje všimla už sonda Viking Orbiter 1.)  Najdete ho na východním okraji planině Argyre u jižního pólu. Záběr vznikl složením dvou snímků v červeném a modrém světle: modrobílé tóny svědčí o přítomnosti jinovatky.  
Velmi pěkný je i pohled na písečné duny v oblasti Syrtis Major. Jejich tvar naznačuje, že v těchto místech převládá proudění z pravého horního rohu do levého spodního. Záběr má velikost asi dva kilometry a nejmenší detaily mají pouhé tři metry! 
Mars Global Surveyor se nyní pohybuje ve výšce asi čtyři sta kilometrů a planetu obletí jednou za dvě hodiny. Jeho pohyb je synchronizován tak, aby při každém průletu snímal oblasti pod sebou v odpoledním osvětlení. Na palubní magnetofon se nahrají vědecké informace vždy o devíti po sobě jdoucích obletech, které budou v dalších třech obězích odvysílány na Zemi. Tímto způsobem se jednou za měsíc zmapuje celý povrch planety.  
Až bude 29. března vykloněna hlavní komunikační anténa, začne dvouletý intenzivní výzkum. Část ze skutečné záplavy nádherných snímků se přitom projeví i na Internetu. Každé úterý a čtvrtek se můžete těšit na čerstvé záběry. Jednou za půl roku se pak zpřístupní archiv veškerých pozorování. Důvěrné seznamování s planetou Mars tedy právě začíná.
 
Jiří Dušek
Podle materiálů na Internetu
 
 
 
Trinacty Martan, kolega noveho meteoritu (foto Sky and Telescope)Čtrnáctý Marťan 
  
Náhodný kolemjdoucí by oválnému kameni s nahnědlým povrchem určitě nevěnoval žádnou pozornost. Když ale takový kousek najdete v libyjské poušti u Dar al Gani, měli byste si ho pořádně prohlédnout. S velkou pravděpodobností se totiž může jednat o meteorit. A výjimečně i velmi vzácný meteorit! 
Zatímco Spojené státy americké, Evropská kosmická agentura i Japonsko plánují různé výpravy k Marsu, zdá se, že to nejzajímavější -- návrat vzorků rudé planety na Zemi, je zatím pro nedostatek financí v nedohlednu. Sice existují reálné plány, nicméně k jejich realizaci se dosud nepřistoupilo. Ať už se ale vzácných hornin dočkáme v roce 2008 či 2010, jedno je jisté: pár úlomků Marsu již vlastníme. 
Ve státních i soukromých sbírkách najdete více než dvacet tisíc meteoritů, třináct z nich přitom pochází z Marsu. Skromná rodina se však před několika dny rozrostla o již čtrnáctého posla rudé planety. Provizorně označený Dar al Gani 489, je 2146 gramů těžký valoun, který objevil někdy v roce 1997 či 1998 v saharské poušti anonymní sběratel. Luigi Folco, kurátor italského Museo Nazionale dell'Antartide přitom zjistil, že jeho desetigramový vzorek má chemické složení odpovídající jinoplanetárnímu původu. Definitivní potvrzení však přinesla až analýza zastoupení některých izotopů.  Mineralogické a petrografické studie současně ukázaly, že hornina byla v minulosti vystavěna velikým tlakům -- zřejmě při dopadu planety, která meteorit zhruba před jedním milionem roků vyhodila z povrchu Marsu. 
Čtrnáctý marťan je zřejmě vulkanického původu (tzv. bazalt) a svým složením se shoduje s jiným meteoritem Dar al Gani 476, nalezeným ve stejné oblasti před rokem, takže je velmi pravděpodobné, že se jedná o dva úlomky téhož tělesa. Je přitom dost možné, že se zde nachází i další vzácné kousky.
 
Jiří Dušek
Podle materiálů na Internetu
 
 
 
Jak bzučí pulsary? 
  
Neutronové hvězdy jsou nesmírně zajímavé útvary. Nejen, že mají průměr jenom několik desítek kilometrů a hmotnost stejnou jako Slunce, ale některé z nich také nádherně bzučí... 
Pulsary, tedy zvláštní kategorie neutronových hvězd, jsou vlastně gigantická atomová jádra složená z neutronů, která  však nedrží pohromadě jadernými silami nýbrž gravitací. Mají také silné magnetické pole skloněného vůči rotační ose. Volné elektrony zachycené v magnetosféře jsou jejich magnetickým polem a také rotací urychlovány na rychlost blízkou světlu. Výsledkem je, že tyto nabité částice září v širokém rozsahu vlnových délek, především ale v radiovém oboru.  
Jak se ale ukazuje, nesvítí neutronové hvězdy všemi směry stejně, nýbrž převážně v úzkém kuželu podél osy magnetických pólů. A jelikož se hvězda otáčí, funguje takový objekt podobně jako maják. Pokud na nás zamíří s kuželem radiového záření, pozorujeme na nebi krátké záblesky pulsaru. Pokud ne, neutronovou hvězdu s největší pravděpodobností vůbec nezahlédneme.  
Toto mezihvězdné vysílání, které je ve skutečnosti mnohem komplikovanější, však není úplně zadarmo, jde na úkor rotační energie pulsaru. Díky vyzařování se neustále zpomaluje. Zatímco po narození se hvězda otočí jednou za tisícinu sekundy, za několik desítek tisíc roků se zbrzdí na jednu, dvě otočky za sekundu. Časem se pak zastaví úplně. Ruku v ruce s tím slábne i její vysílání.  
První pulsar se podařilo objevit 28. listopadu 1967 na radioatronomické observatoři v anglické Cambridge. Od té doby jejich počet neustále rostl a koncem minulého roku překročil tisícovku. Na pět z nich se nyní můžete "podívat" i vy. 
 
Galerie pulsarů
(Radiová pozorování převedená do zvukové podoby.)
PSR B0329+54 je pulsar s typickou periodou 0,714519 sekundy. To znamená, že za jednu sekundu uskuteční 1,40 otáčky. Čísla v jeho názvu udávají polohu na obloze, tj. 3 h 29 min rektascenze a +54 stupňů deklinace.
PSR B0833-45 je známým pulsarem ze souhvězdí Plachty (Vela). Jedná se o zbytek po supernově, která explodovala před deseti tisíci roky. Pulsar má rotační periodu 89 milisekund, otočí se tedy jedenáctkrát ze sekundu.
PSR B0531+21 najdete v srdci Krabí mlhoviny. Není tedy starý ani tisíc let, jelikož mlhovina vznikla po explozi supernovy v roce 1054. Pulsar se otočí 30krát ze sekundu, během této doby se ale zjasní hned dvakrát.
PSR J0437-4715 je milisekundový pulsar. Na první pohled se jedná o mladou neutronovou hvězdu, ve skutečnosti je však již značně stará. Pulsar totiž žije ve společnosti červeného obra, z jehož rozsáhlé atmosféry na něj přetéká proud plynu. Neutronová hvězda se proto neustále roztáčí až na nynějších 174 otáček za sekundu.
PSR B1937+21 je nejrychlejší známý pulsar s periodou 0,00155780644887275 sekundy. Vykoná tedy 642 otáček za sekundu. Jeho povrch se pohybuje rychlostí asi jedné sedminy rychlosti světla.
 
 
Jiří Dušek
Podle informací Nuffield Radio Astronomy Laboratories
 
 
 
Venuše se sejde se Saturnem 
  
Koncem tohoto týdne se můžete podívat na zajímavé seskupení Saturnu, Venuše a Měsíce. Obě planety bude dělit úhlová vzdálenost dva a půl stupně (pět průměrů Měsíce). Úzký srpek našeho vesmírného souseda krátce po novu bude v pátek 19. března pod tímto párem, naopak v sobotu 20. března nad ním. Tělesa si ovšem budou blízko pouze při pohledu ze Země. Nejblíže bude Měsíc: 400 tisíc kilometrů. Druhá v pořadí je Venuše 200 milionů kilometrů (500krát dál než Měsíc). Saturn pak budeme sledovat ze vzdálenosti jedné miliardy pěti set milionů kilometrů (3800krát dál než Měsíc). Zcela v pozadí najdete hvězdu šesté velikosti, kterou lze 19. března zahlédnout v dalekohledu asi dvě úhlové minuty jižně od Venuše. 
 
  
Od tohoto okamžiku se začnou obě tělesa rychle vzdalovat. Už 22. března najdete Saturn čtyři stupně od Venuše a koncem března dokonce více než deset stupňů. Nezapomeňte přitom, že 22. března zakryje Měsíc jasného Aldebarana ze souhvězdí Býka.
 
Jiří Dušek