Mžitky před Hubblovým okem 
(10 000) aneb strašně moc planetek 
Poznámka nikoli pod čarou 
Indický lístek 
Dopravní zácpa v Andromedě
  
Kliknutim se podivate na obrazek v plnem rozliseni (jpg, 250 kB)Mžitky před Hubblovým okem 
  
Ve středu 6. dubna 1994 Hubblův kosmický dalekohled sledoval pomocí svých senzorů Proximu Centauri: Eventuální malé změn její polohy by totiž mohly potvrdit existenci méně hmotného neviditelného průvodce (dosavadní hledání je však zatím neúspěšné). Ve stejné době ale nezahálela ani známá širokoúhlá kamera WFPC2, která snímala jedno tuctové hvězdné pole poblíž -- takové snímky lze totiž použít například pro přehledové studium vývoje stálic v Galaxii.  
Na takto pořízeném portrétu se na první pohled neobjevilo nic zajímavého...  ...až na pravý roh, kde byla zvláštní, modře zabarvená křivka -- zcela jistě stopa po průletu velmi blízkého tělesa. Rychlé prohledání katalogů vzápětí potvrdilo, že zorným polem dalekohledu prošla několik kilometrů veliká, bezejmenná planetka. Během půlhodinové expozice se toto těleso vzdálené několik světelných minut od CCD kamery proměnilo v tenkou zakřivenou čáru na pozadí stálic, ležících více než deset tisíc světelných let směrem ke středu Galaxie. Zásluhou Robin Evanse, Karla Stapelfeldta a jejich spolupracovníků nám tak Hubblův kosmický dalekohled podal zajímavé svědectví o existenci malého tělesa v těsné blízkosti naší planety. 
Přiložený obrázek byl poskládán ze tří expozic přes tři různé filtry: červený, zelený a modrý (viz krátká animace). Proto má stopa zabarvení. Její nápadné zakřivení je výsledkem změny polohy Hubblova dalekohledu: Během typicky patnáctiminutové expozice se totiž posunul zhruba o jeden poloměr Země. Blízká planetka se mu tak pokaždé promítla na jiné místo mezi hvězdami. Stejným způsobem se vlastně měří vzdálenosti některých stálic -- jen se využívá změny polohy Země při oběhu kolem Slunce. 
  
Podoba suroveho a upraveneho snimku z HST (foto NASA/STSCI)
  
Toto na první pohled nepříjemné zakřivení umožňuje astronomům lehce odlišit stopy planetek od stop po srážce kamery s částicemi kosmického záření. Nabitá jádra atomů i elektronů se totiž neustále sráží se CCD čipem -- výsledkem je množství drobných světlých úseček, pokrývajících celý snímek. Tyto rušivé jevy lze ovšem dodatečně odstranit, stránky astronomických časopisů i knih pak zdobí již "vyčištěné" obrázky. Ostatně na přiložené dvojici snímků můžete sami porovnat, jak takový záběr vypadal před a po zásahu techniků. 
Zakřivené stopy nám také prozrazují, jak daleko se planetky nacházejí. Porovnáním teoretického modelu s pozorováním "příšerně" označeného tělesa u2805m01t4 ze souhvězdí Kentaura tak vyšla vzdálenost 0,93 astronomické jednotky od Země (tedy 140 milionů kilometrů). Tedy poblíž dráhy Marsu. 
Archiv snímků z vesmírné observatoře je obdobnými "momentkami" doslova zaplněn -- Robin Evans a Karl Stapelfeldt dosud na 28 tisících snímcích nalezli asi sto malých planetek. Většina těchto těles je ale bohužel natolik slabá, že je nelze spatřit ze Země (jasnost u2805m01t4 odpovídala 19 mag). Pozorovací čas Hubblova dalekohledu je přitom  vzácný a tak se systematickému sledování drobných planetek nemůže věnovat. I když nám tato tělesa leccos prozrazují o podobě sluneční soustavy, zůstávají i nadále utajena. Prostě se vynoří z temnoty, na pár okamžiků zazáří v zorném poli kamery, a pak se zase zahalí pláštěm neprostupné tmy. Prostě takové mžitky.
 
Jiří Dušek
  
  
(10 000) aneb strašně moc planetek 
  
Zatímco široká veřejnost nedočkavě vyhlíží magickou hranici roku 2000, lovci planetek se přes svou ještě magičtější hranici přehoupli právě teď. V březnovém vydání Minor Planet Circulars (základním časopisu pro publikování objevových dat planetek, jejich astrometrických pozorování a spočtených drah) datovaném 2. 3. 1999 byla očíslována planetka (10000). 
Čest obdržet ”superkulaté” pořadové číslo připadla planetce objevené 30. září 1951 na observatoři na americkém Mt. Palomaru. Jejím objevitelem je A. G. Wilson, známý jako spoluobjevitel ”planetko-komety” 107P = (4015) Wilson-Harrington z roku 1949 v rámci první palomarské prohlídky oblohy. Předběžné označení planetky je 1951 SY, planetka má oběžnou dobu 4,17 roku, velkou poloosu 2,59 AU, výstřednost dráhy 0,30 a sklon dráhy k rovině ekliptiky 21 stupňů a velikost kolem 5 kilometrů. 
To, že číslo 10000 připadlo planetce objevené na Mt. Palomaru je hodně symbolické, neboť Mt. Palomar je zatím (kromě mnoha a mnoha jiných výsledků ze všech oblastí astronomie) nejúspěšnější planetkovou observatoří na světě. Z 10 257 doposud očíslovaných planetek, tedy planetek sledovaných tak důsledně, že mají spolehlivě určenou dráhu, jich na palomarské objevitele připadá celých 15 %. Planetky zde byly nalézány od roku 1949 v rámci Palomarské prohlídky oblohy, v rámci Palomar-Leiden Survey (akcí van Houtenových a T. Gehrelse), a během programů hledání asteroidů křižujících dráhu Země pod vedením E. M. Shoemakera a E. F. Helinové. K palomarským objevům patří první planetka typu Kentaur -- (2060) Chiron i první planetka typu Aten -- (2062) Aten. Systematicky se zde ovšem od roku 1994 už planetky nehledají, i když pozorovací čas velkých dalekohledů včetně proslulého pětimetru je občas použit na výzkum speciálních těles z této kategorie, např. transneptunických objektů.  
Téměř 63 % z uvedených 10 257 planetek s doposud spolehlivě určenou drahou připadá na pouhých deset observatoří na světě. První je už zmíněný Mt. Palomar. Druhá je pak Krymská astrofyzikální observatoř v Naučnom, kdysi pýcha sovětské vědy. Většina zdejších objevů je připisována Nikolaji a Ludmile Černychovým a i zde už hledací program skončil, přesně to bylo v roce 1992. Třetí místo: Heidelberg-Königstuhl, německá observatoř, na níž Max Wolf začal na konci minulého století hledat jako vůbec první planetky fotograficky. Kromě Wolfa budiž ze zdejších pozorovatelů uveden Karl Reinmuth. Čtvrtá je ESO -- Evropská jižní observatoř na La Silla v chilských Andách. Většina zdejších objevů byla získána 1-m Schmidtovou komorou. Planetky se zde Observator na Kletihledají dosud, z nejznámějších jmen objevitelů uveďme E. W. Elsta, H. Debehogneho či zdejší Uppsala-ESO Survey. Pátá je pobočka Lowellovy observatoře Anderson Messa Station v Arizoně. Z objevitelů je třeba na prvním místě zmínit Edwarda Bowella. Šestá Anglo-australská observatoř v Siding Spring. Zdejší objevy zahrnují jednak výsledky programu Helinová-Bus z přelomu 70. a 80. let a jednak výsledky týmu vedeného R. H. McNaughtem, který svůj velmi úspěšný a významný program zaměřený na NEO byl nucen ukončit z finančních důvodů v roce 1996. Sedmá je v současnosti (jiho)česká Kleť. Zdejších 387 planetek číslovaných planetek představuje téměř 4 % z celosvětového počtu. Většina z nich byla objevena fotografickou 0,63metrovou komorou, některé ovšem i pomocí CCD kamery na 0,57metrovém reflektoru. Z objevitelů v rozmezí let 1978-1998 budiž uveden L. Brožek, Z. Moravec, A. Mrkos, J. Tichá a M. Tichý. Kleť je spolu s ESO z této sedmičky jediná, která v hledání pokračuje až dosud. Na osmém, devátém a desátém místě v pořadí jsou pak japonští pozorovatelé z observatoří Kushiro (S. Ueda a H. Kaneda), Kitami (K. Endate a K. Watanabe) a Oizumi (T. Kobayashi). Japonský planetkový boom začal na konci 80. let a stále pokračuje. Dalších 13 % číslovaných planetek připadá na dalších 10 observatoří (viz tabulka), většinou těch, kde pozorovací program skončil už před mnoha lety (finské Turku, jihoafrický Johannesburg, a také Vídeň s vizuálními objevy J. Palisy). Více než tři čtvrtiny dosud očíslovaných planetek pak připadají na pouhých 20 nejvýkonnějších observatoří na světě. To, že je mezi nimi i jedna česká, nás může třeba trošku potěšit mezi tou fůrou novinových komentářů o tom, v čem všem se EU nevyrovnáme. 
  
Minor Planet Discovery Sites 
The following table lists the total number of discoveries made at each of the most prolific discovery sites, arranged in decreasing order of number of discoveries.  

Discoveries     Between    Site name 

 1498          1949-1994   Palomar Mountain 
 1042          1966-1992   Crimea-Nauchnij 
  815          1891-1959   Heidelberg-Königstuhl 
  757          1976-1998   European Southern Observatory, La Silla 
  584          1973-1997   Lowell Observatory, Anderson Mesa Station 
  409          1975-1996   Siding Spring Observatory 
  378          1978-1998   Kleť Observatory, České Budějovice 
  322          1987-1997   Kushiro  
  254          1982-1997   Kitami  
  223          1991-1998   Oizumi  
  197          1935-1953   Turku  
  157          1961-1995   Karl Schwarzschild Observatory, Tautenburg 
  148          1912-1953   Crimea-Simeis 
  147          1911-1953   Johannesburg 
  141          1955-1983   Purple Mountain Observatory, Nanking 
  133          1925-1965   Uccle 
  130          1885-1955   Nice 
  117          1949-1966   Goethe Link Observatory, Brooklyn 
  105          1981-1998   Geisei  
   96          1881-1923   Vienna (since 1879) 

This list was last updated on 1999 Feb. 4. Š Minor Planet Center

  
Zrychlující se trend posledních let, který dospěl  k planetce číslo 10 000 ještě před rokem 2000, lze přičíst jednak rozvoji CCD techniky, která pro sledování planetek zhodnotila i malé dalekohledy, a umožnila je používat pro následná astrometrická pozorování již objevených planetek (follow-up). Dalším faktorem jsou současné projekty na vyhledávání planetek přibližujících se Zemi (NEO), využívající velkých CCD matic, jejichž produktem jsou navíc i desetitisíce poloh už někdy pozorovaných planetek hlavního pásu. Takže pak k drahám planetek, objevených například v roce 1981 na Siding Spring S. J. Busem, přibudou jejich pozorování z 90. let, získaná v Trojice pracovniku kletske observatore: J. a M. Tichy, uprostred chybi Z. Moravecrámci projektu Spacewatch, LINEAR či NEAT, a lze tak spočítat jejich spolehlivou dráhu. Třetím faktorem jsou stále výkonnější (a přitom dostupné) počítače, používané pro to, aby v databázích astrometrických měření i spočtených elementů drah planetek nenastal chaos. V knihách z padesátých let, kdy bylo očíslováno něco přes tisícovku planetek, se uvádělo, že vlastně není možné už další planetky hledat, protože by se v nich nikdo nevyznal. Dnes je očíslovaných planetek přes deset tisíc, dalších téměř čtyřicet tisíc má spočítány alespoň předběžné dráhy a další mají pozorování jen ze dvou či dokonce jedné nocí. A přesto se najdou dokonce i tací, kteří se v tom vyznají. Pro úplnost je třeba jmenovat Minor Planet Center při Mezinárodní astronomické unii, sídlící na Harvard-Smithsonianské astrofyzikální observatoři v Cambridge v Massachusetts, které shromažďuje a archivuje astrometrická měření planetek, přiděluje označení novým objevům i definitivní čísla, a hlavně počítá dráhy. Jeho ředitelem je od roku 1978, kdy se přestěhovalo z Cincinnati, ”pán planetek” Brian G. Marsden, jeden z těch, kteří se v tom chaosu vyznají. Druhým, který si zaslouží být jmenován, je jeho spolupracovník Gareth V. Williams. 
Teprve planetku se spolehlivě určenou dráhou a tedy s přiděleným pořadovým číslem lze pojmenovat. Takže teď už zbývá jen vymyslet planetce číslo 10 000 jméno dostatečně vznosné v intencích tisícovkové řady od 1000 Piazzia po 8000 Isaac Newton. A samozřejmě pokračovat dál v hledání, astrometrických měřeních a ve výpočtech drah.
 
Jana Tichá
  
Poznámka nikoli pod čarou: 
Žili byli tací, kteří si přáli očíslovat jako desetitisícou planetku Pluto, podivné těleso, největší z transneptunických těles (”the King of the Kuiper Belt”), ve školních učebnicích dosud důležitě označované za devátou planetu, a zařídit tak Plutu cosi jako dvojí občanství: status nejmenší planety a zároveň největšího člena čili ”planetky” v Kuiperově pásu. Mohl to být krásně symbolický vstup do nového tisíciletí, poněkud postmoderní příběh o tom, že  něco je jinak, případně že skoro všechno je jinak (a na to by každý vědec, tedy i astronom, měl být připraven), ale fanatická sentimentalita zvítězila, a po bouřlivých jednáních a hloupých novinářských článcích se dokonce i výkonný výbor IAU vzdal a očíslování Pluta jako planetky zavrhl. Přes hlasování, které prokázalo opačný názor, Vladimír Znojil pro IAN už loni napsal, že budou-li  studenti vědět, že existuje osm planet a Kuiperův pás, budou vědět o sluneční soustavě víc a správněji, než když vyjmenují devět planet. The New York Times nedávno jedovatě napsaly, že kdyby bylo v roce 1930 Pluto objeveno v Rakousku, či Španělsku, tak je otázkou, kolik amerických astronomů by bylo dnes ochotno přít se o jeho statut... Bylo však objeveno na Lowellově observatoři. Takže máme ve sluneční soustavě osm ”solidních” planet, deset tisíc planetek, a devátou planetu chcípáčka Pluto. Prostě s dvojím občanstvím jsou potíže nejen u nás. Jana Tichá
 
 
Foto IANIndický lístek č. 2.  
[2 iii 99] 
  
Konference o vede a sdelovacich prostredcich 
  
V pondeli 1. brezna zapocala v Interuniversitnim centru pro astronomii a astrofyziku (IUCAA) v Pune dvoudenni konference o vede ve vztahu ke sdelovacim prostredkum. Ucastni se ji asi 60 prirodovedcu, novinaru a nezavislych osobnosti z Indie. Ze zamori je tu biolog a geolog Robert Rayner z Jizni Afriky a ja. Kazdy referujici ma asi dvacet minut na vlastni vystoupeni a pak asi deset minut na diskusi. 
Konferenci jsem zahajoval svym prispevkem (nazev si vymysleli poradatele; ja za to nemohu): Jak politicke zmeny v Ceskoslovensku ovlivnily zpravodajstvi o vede ve sdelovacich prostredcich? Nazev mne prinutil ke kratke historicke exkurzi o dejinach zemi Koruny ceske a tak se mi vyjevilo, ze jsme meli prvni vyznamne kulturni vzepeti v dobe Karla IV, coz vsak razem ukoncily husitske valky. Pak nastalo dalsi vzepeti za panovani Rudolfa II. a opet hluboky propad vinou Tricetilete valky. Treti obdobi souvisi s prichodem jezuitu do Prahy, kteri vybudovali Klementinum, odkud se vzdelanost sirila po Cechach, na Morave i ve Slezsku a prislo i narodni obrozeni s lidmi jako Purkyne, Mendel, Dobrovsky, Doppler, Mach, Palacky, Bolzano, Krizik, Einstein atd. Vznik Ceskoslovenska navazal na tuto tradici s vysokou uctou ke vzdelanosti a to prave i ve sdelovacich prostredcich. 
Tvrdim, ze existuje přímá korelace mezi podporou vedy ze strany spolecnosti a jeji prosperitou. Oba totalitni systemy, ktere jsme pak prodelali, maji jeden spolecny rys: nenavist k vede a kritickemu tvurcimu mysleni. Naciste vymysleli koncept arijske vedy a zatracovali vse, co napr. vymysleli zidovsti ucenci, vcetne tech nemeckych. Viz napr. koncept Dutozeme, ktery mel umoznit raketam V2 letet po nejkrasi spojnici uvnitr Dutozeme do USA... Nebo tez hruzna koncepce rasove cistoty a nadrazenosti arijske rasy. Podobne dopadli marxiste-leninovci, kteri vyhlasili za burzoasni pavedu genetiku (viz devastace pamatek na Mendela v Brne), kybernetiku a kvantovou mechaniku a podporovali pavedu v ekonomii, biologii (Lysenko, Lepesinska), ale i v ufologii a psychotronice. Toto nepratelstvi vuci kritickemu mysleni stálo CCCP vojenskou i hospodarskou silu a nakonec rozpad. 
Zjistil jsem, ze existuje neprima umernost mezi stupnem politicke svobody u nas a poctem clenu Ceske astronomicke spolecnosti. Jinymi slovy, v totalite byla popularizace vedy vazena a oblibena verejnosti prave proto, ze to byla jedna z mála veci, kde se umyslne nelhalo, a to lide rychle vyciti. Nyni jsme v obdobi, kdy vlada a politicke strany nemaji o vedu zadny zajem, nebot se z toho neda udelat volebni heslo. Krome toho byl k nam importovan zejmena z USA a Francie postmodernismus, ktery vedu vini ze vseho zleho a navic tvrdi, ze zadna objektivni pravda neexistuje, ze vse jsou jen prijate konvence. Konecne stale preziva floskule o existenci tzv. vedeckeho svetoveho nazoru, spjateho s marxismem-leninismem, a tudiz -- ponevadz tento smer se neosvedcil -- je i veda podezrela. Toho vyuzivaji pavedci, kteri dokonce hraji roli mucedniku predesleho rezimu materialistickeho vedeckeho svetoveho nazoru. 
Referoval jsem take o nasich pozitivech, tj. dobre urovni popularizace vedy v rozhlase (Meteor aj.) a ovsem i o CD-ROM ASTRO 2001 a zvlaste pak o Instantnich astronomickych novinach. To vzbudilo znacny ohlas a z toho duvodu vidim, jak je nutne mit alespon anglicka abstrakta ci obsah cisel na WWW. Referoval jsem take o Ceskem klubu skeptiku SISYPHOS. 
Druhy hlavni prispevek mel reditel IUCAA prof. J. Narlikar. Definoval pojem publicity na rozdil od publikacni cinnosti badatelu. Zatimco publikace prochazeji recenznim rizenim v odbornych vedeckych ci popularne-vedeckych casopisech, publicita je vicemene bez pravidel, ale je nutna, ma-li vedec ziskat verejnou podporu. Napr. velmi doporucoval vystupovani na tiskovych konferencich, jelikoz to je schema, na ktere jsou sdelovaci prostredky uvykle z jinych oblasti verejneho zivota. Jsou zde ovsem nemala rizika, tj. zverejnovani nehotovych vysledku, prilis optimisticka tvrzeni o uspesich vlastni prace ci prace celeho oboru, nesplnene ci nesplnitelne sliby, co veda dokaze, nepresne povrchni analogie a bombasticnost. 
Pritom vetsina skutecne vedy moc bombasticka neni a ani byt nemuze. Lide, kteri vidi nedostatky publicity, proto radi soustredit se na cisty vyzkum a nerozptylovat se, jenze to vede ke ztrate podpory pro jakoukoliv vedu. Je ovsem pravda, ze mnozi vyborni vedci jsou proste neschopni komunikace s novinari ci sirokou verejnosti. Dalsim duvodem pro publicitu je snaha omezit ci vymytit obecne prijimane predsudky, napr. ze veda muze podat dukaz o Bozi existenci, anebo Boha vyvratit, nebo ze nasi davni predkove uz to vsechno vedeli, a my to jen znovu pracne objevujeme. 
Kupodivu neexistuje ani zadna patrna korelace mezi IQ a tvurci schopnosti vedce, jak si lide casto mysli. Vysoce tvurci vedci mohou mit docela prumerne IQ a naopak, vysoke IQ vubec nezarucuje uspech ve vede. Pri kritice pavedeckych nazoru je treba jiste obezretnosti. Prilisna agresivita vedce muze vest k iracionalni obranne reakci napadeneho a stava se kontraproduktivni. 
Prof. Chaudri (CEC, New Delhi) hovoril o pokryti vedy v indicke TV. Pripomnel priklad USA, kde v TV vystupuji opravdu prominentni vedci a s velkym zdarem -- jsou to ovsem i charismaticke osobnosti. Pripomnel objevny vyznam knih Alfina Tofflera Future Shock, The Third Wave a PowerShift, napsanych vzdy po 10 letech a miricich presne k jadru problemu masove komunikace ve spolecnosti, ovladane tremi vrcholy trojuhelniku Vědění -- Bohatstvi -- Nasili. Je znepokojujici, ze 20 % obyvatelstva sveta vydava na spotrebu 85 % svetoveho hrubeho produktu, kdezto pred 30 lety to bylo jen 70 %. To muze vest k dalsimu rozvoji nasili nevidanych rozmeru. Na cele zebricku spotreby jsou Kanada, USA, Japonsko, Velka Britanie a Nemecko, Pakistan je 134. a Indie 135. To souvisi s obecnym vzdelanim obyvatel. V Indii 40 % skolaku konci ve 4. tride zakladni skoly, 8 % dokonci stredni skolu a 2 % univerzity. Nicmene od roku 1950 se gramotnost indickeho obyvatelstva zvysila ze 14 % na 50 procent. To by bez televize vubec neslo. 
S. Arunachalam (Chennai) uvedl jako priklad pokryti vedy v indickem tisku nedavnou anketu o nejvetsich vedeckych objevech XX. stoleti. Vitezne odtud vyslo odhaleni genetickeho kodu Watsonem a Crickem roku 1953. (Osobne si vsak myslim, ze na prvnim miste by mela byt formulace kvantove mechaniky v letech 1925-1927.) 
G. Kundapur (PTI, Bombaj) podporil rozsireni elektronicke posty a internetu pro zvyseni obecne urovne vzdelanosti v Indii, a to v jednotlivych narodnich jazycich. (To ovsem netusi, ze i s jedinym jazykem -- cestinou -- jsou v internetu nekonecne potize, jakmile vytahnete paty za starú Breclavú.) 
R. Ramachandran (denik The Hindu, Dilli) pripomnel nevyhody procesu globalizace pro Indii. Prumysl nema zajem o aplikace vysledku domaci vedy, vse si kupuje radeji v cizine, nechce zadne inovace a tim ztraci konkurenceschopnost. Nadnarodni koncerny nemaji zajem na rozvoji vyzkumu a vyvoje ve svych indickych filialkach, a tak klesa zajem mladeze o studium prirodnich ved. Vlada dava mene nez 1 % HDP na vedu, coz je pod doporucenimi Mezinarodniho menoveho fondu. (Jako by referoval o Ceske republice, kde to procento je ovsem stale jen 0,45 % HDP po velke lonske kampani kolem rozpoctu na vedu!) 
Z tehoz duvodu nemaji o vedu zajem ani centralni deniky, kde se pokryti vedy snizilo z 3-4 % rozsahu na 1,6-2,1 % rozsahu tistene plochy. Popularne vedecke indicke casopisy s celostatnim dosahem postupne zanikaji, nebot reklamy je neuzivi a nekomercni mecenasi nejsou. Chybi take dostatecne kvalitni vedecti novinari -- nikdo je nechce platit. Deniky radeji prebiraji casto deformovane zpravy svetovych agentur. Misto o vede se hovori o informatice a tim se jako mysli, ze je pokryta veda. Pise se tedy o problemu tisicileti (Y2K) v pocitacich a mikrocipech, o obchodovani po internetu nebo o vlivu prechodu na spolecnou měnu Euro, ale veda sama neni pro novinare nijak zajimava. 
Nikoho napr. nenapadlo ukazat na obrovsky dopad rezervacnich systemu pro vlaky, autobusy i letadla, ac tomu predchazel solidni vedecky vyzkum. Podobne nikoho nenapadlo zjistovat, proc pro vedecke a technicke inovace jsou nejvhodnejsi male soukrome spolecnosti. V Indii je mozne vetsinou prijimat 40 kanalu kabelove TV, ale ani jediny neni venovan popularizaci vedy a techniky. Veda je zajimava jen tehdy, pokud vede ke zvyseni zisku, a to je naprosto kratkozraka politika. 
R. Kochhar (IIA, Bangalore) poukazal na chyby, kterych se vedci pri vyuzivani sdelovacich prostredku dopousteji. Tak napr. zvysuji svou prestiz pro novinare tvrzenim, ze byli jmenovani v USA Osobností roku obskurnimi spolky, ktere se tim zivi stejne dobre jako obskurni New York Academy of Sciences, ktera prodava plakety o clenstvi skoro kazdemu, kdosi ji zaplati. Jelikoz USA nema dostatecne silneho politickeho protivnika na Zemi, hledaji se nebezpeci na nebi: mimozemstane, katastrofy s padem planetky; proste neustale se prehani ci slibuje vyreseni rizene termonuklearni reakce do 10 let (nerika se od kdy). Pripadne se tvrdi, ze na Marsu byl/je (asi) zivot, a proto bychom tam meli poslat astronauty. 
Vedci prezentuji sve nazory jako vseobecne prijate a neuvadeji, ze jejich kolegove jsou nekdy docela skepticti. Porusuje se zasada recenzniho rizeni, tj. i pred novinari je treba rici, kdo z kolegu muze mou praci posoudit ci kritizovat. Uz vyber techto kolegu rika neco podstatneho o kvalite meho prispevku. I vedci maji sve predsudky, napr.: 
    1. Indicti vedci soudi, ze Indii muze zachranit jen zazrak. 
    2. Vsichni si mysli, ze k zazrakum opravdu dochazi.
Chcete-li zkratka uspet v komunikaci s verejnosti, prvni zlate pravidlo pravi, ze nesmite podporovat ci propagovat spatnou vedu. 
V. Siddhartha (DRDO, Dilli) hovoril o problemu zverejnovani vedeckych udaju v zalezitostech, dotykajicich se narodni bezpecnosti. Sem se obvykle radi informace o modernich zbranovych systemech, ale problem je daleko slozitejsi, nebot existuje zajiste napriklad strategicka elektronika (pro rizene strely a obranu proti nim). Pro bezpecnost zeme je dulezita i vcasna a dukladna identifikace sektarskych a teroristickych organizaci uvnitr zeme, ale strategicky citlive informace mohou zahrnovati nalezy prirodnich zdroju na dne mori a oceanu, udaje o tezitelnych surovinach a zasobach ropy, zemniho plynu, o novych zdrojich energie, pitne vody, potravin, o vzdelani obyvatelstva, potencialni zamestanosti a mnohe jine, ktere maji velky vliv na strageticka a geopoliticka rozhodnuti jednotlivych vlad. 
Najit rovnovahu mezi potrebou otevrene spolecnosti a nutnym utajovanim neni vubec jednoduche, zvlaste v epose modernich informacnich technologii. Nejmene ctyri staty sveta maji dnes zvlastni system spionaznich druzic. Jenom USA vyrabely v dobach vrcholne studene valky ve svych vojenskych zarizenich 3 jaderne hlavice denne, tj. 15 za tyden, pres 750 kusu rocne... 
R. Rayner (Pretorie, Jizni Afrika) popisoval tezky problem vyucovani prirodnich ved a matematiky mezi barevnym obyvatelstvem Jihoafricke republiky. V dobe apartheidu byly tyto discipliny cernochum zamerne nepristupne, a nyni hlavne chybi skoly alespon trochu slusne vybavene (24 % zakladnich skol nema zdroj pitne vody ve vzdalenosti, kam si jde odskocit), pomer poctu zaku na ucitele prevysuje 40 a kazdorocne skolstvi opousti 15 % ucitelu matematiky a prirodnich ved, nebot jsou spatne placeni a pracuji v hroznych podminkach (vrazdy ucitelu nezletilymi zaky nejsou nijak neobvykle) a jen polovina z tohoto poctu je nahrazovana novymi, casto temer nekvalifikovanymi lidmi. 
Pokud jsou barevni vubec vzdelavani v prirodnich vedach, dopada jejich prijeti na vyssi skoly navzdory "pozitivni diskriminaci" -- tj. zvyhodneni -- katastrofalne. 
Z dalsich prispevku jen par bonmotu na zaver: 
    Vasim cilem budiz posluchac, ctenar ci divak - nikoliv vasi kolegove. 
    Pri styku se sdelovacimi prostredky dodrzujte tyto zasady: Uplnost pohledu, Presnost, Souvstaznost, Aktualnost, Uzitecnost informace, Medialni pritazlivost. 
    Kdyz se Statni laborator Lawrence Livermora v USA rozhodla zridit oddeleni pro styk s verejnosti (public relation), vybirala uchazece nikoliv podle odborne kvalifikace v prirodnich vedach, nybrz naproste laiky. Vedeni laboratore predpoklada, ze jenom takto nezatizeni lide dokazi primerene komunikovat s sirokou verejnosti. 
    Nebudu vam promitat zadne pruhledne folie, ale presto se pokusim ucinit sve zduvodeni absolutne pruhlednym. 
    Vedci jsou pro novinare presne tim, cim jsou pokusne krysy pro vedce. 
    Vedecky novinar je zahranicnim dopisovatelem na uzemi vedy; nikoliv tlumocnikem pro potrebu vedcu samotnych.
 
Jiří Grygar
Indie, Pune
 
Galaxie v Andromede M 31 (foto archiv IAN)Dopravní zácpa v Andromedě 
   
V podzimním souhvězdí Andromedy najdete nenápadnou, protaženou skvrnku -- blízkou galaxii M 31. Podle současných odhadů se nachází přibližně tři miliony světelných let daleko a je tak jedním z nejvzdálenějších objektů, které lze spatřit i bez dalekohledu. Jelikož je tato galaxie velmi podobná naší (je mírně větší a hmotnější), pravidelně na ně míří mnoho astronomických dalekohledů. Zajímavé je, že již pozorování v sedmdesátých létech ukázala, že se v srdci M 31 ukrývají hned dvě jádra -- tedy dvojice světlých bodů. (Definitivní jistotu ale získali až s pomocí Hubblova dalekohledu.) Na základě jejích studia se hvězdářům pod vedením profesora Thomase Statlera z Ohijské univerzity přitom podařilo ukázat, že se zde ukrývá velmi masivní černá díra o hmotnosti kolem třiceti milion Sluncí. 
Vědci se domnívají, že většina galaxií -- včetně té naší -- má ve svém centru velkou černou díru. Z principu je sice nemohou sledovat přímo, nicméně jejich přítomnost prozradí pohyb objektů, hvězd či horkého plynu v jejich těsném okolí. Lze totiž poměrně snadno spočítat, jaká je hmotnost tělesa, kolem kterého obíhají. 
Profesor Statler a jeho kolegové vyhráli náročné výběrové řízení a mohli namířit na dvojici světlých bodů v jádru M 31 Hubblův kosmický dalekohled. Rozbor přicházejícího světla, jejich spektrum, pak umožnilo sestavit mapu "dopravní situace" v této malé části galaxie. Své výsledky publikovali v únorovém čísle prestižního časopisu Astronomical Journal: Podle Thomase Statlera zde hvězdy obíhají kolem masivní černé díry; jejich trajektorie jsou však značně protáhlé a tak dochází k jejich nahromadění ve větších vzdálenostech od centra -- vzniká skutečná dopravní zácpa. 
 
Jadro M 31
  
Čím blíže se stálice nachází u černé díry, tím rychleji se pohybuje. Jak se ale vzdaluje, začíná zpomalovat. V tomto prostoru se tedy hromadí hvězdy. Jedna světlá skvrna v M 31 tak může být právě touto oblastí. Ta druhá by pak představovala místo, kde  hvězdy prosviští v těsné blízkosti černé díry (podle slov „přísluní“ nebo "přízemí" bychom snad analogicky mohli použít termín "příděří").  
Profesor Statler však dosud nedokázal vysvětlit, jak takové protáhlé dráhy mohou vznikat. Jednou z možností je, že hmotná černá díra před nedávnem roztrhala větší hvězdokupu. Nové světlo snad vnesou další pozorování Hubblova dalekohledu, která by se měla uskutečnit koncem tohoto roku.
 
Jiří Dušek
Podle tiskové zprávy Ohio State University