Nejen pro ozdobu!  
Marťanské písky, voda a historie  
Cirkus, dvojité UFO a utržené sluchátko  
 
 
Kresba J. Tucciarone (Astronomy)Nejen pro ozdobu  
  
Čtyři miliardy pět set sedmdesát milionů let před naším letopočtem. Přestože od vzniku sluneční soustavy uplynulo již šedesát milionů let, planetu Zemi stěží poznáte; má polovinu budoucí hmotnosti a pod mléčnou atmosférou bohatou na sloučeniny křemíku najdete rozsáhlé oceány žhavé lávy. Celých šedesát milionů roků ji bombardují menší a větší balvany, které se nespotřebovaly při stavbě velkých planet. Sotva za několik desetiletí její povrch alespoň trochu vychladne, hned se přiřítí jiné těleso o průměru až tisíc kilometrů a dá za vznik novému oceánu magmatu. Na ten největší zásah však Země teprve čeká...  
Planeta se někdy v této době střetla s tělesem přibližně dvakrát větším než Mars. Srážka to byla impozantní. První náraz přišel z boku: Projektil s rychlostí přes čtyřicet tisíc kilometrů za hodinu se nejdříve o mladou planetu pouze lehce otřel. Život mu to ale nezachránilo, z pevného gravitačního objetí se nedostal; oblétl Zemi o sto osmdesát stupňů, přesně na druhé straně se s ní setkal podruhé a definitivně se zabořil do její kůry. Pohybová energie sebevražedného tělesa se proměnila v gigantickou explozi -- atmosféra zmizela, povrch planety se ohřál na teplotu deset tisíc stupňů Celsia. Dvojitý zásah současně vymrštil na oběžnou dráhu ohromné množství žhavé horniny, která už v průběhu několika málo hodin vytvořila úžasný prstenec, ne nepodobný prstenu kolem Saturnu.  
Ozdoba mladé Země však neměla dlouhého trvání. Jednotlivé částice se rychle začaly při vzájemných srážkách spojovat dohromady, a ty, které se nezřítily zpět na planetu, se za několik desítek let sbalily ve vzdálenosti kolem dvaceti tisíc kilometrů do jednoho velikého tělesa: věčný přítel budoucí modré planety -- Měsíc -- se právě narodil.  
Léta plynula a sluneční soustava stárla. Se Zemí i s Měsícem se srazilo bezpočet dalších těles -- tyto zásahy jsou ostatně dosud patrné na zjizvené tváři našeho vesmírného souseda. Postupně však intenzivní bombardování ustávalo a meziplanetární prostor se vyčistil. Měsíc se také začal -- následkem vzájemného gravitačního působení -- pozvolna vzdalovat od Země. Za několik set milionů let po svém vzniku, v době, kdy se ve vychladlých pozemských oceánech objevily první primitivní bakterie, se nacházel již v polovině dnešní vzdálenosti tři sta osmdesáti tisíc kilometrů.  
Od fascinující srážky uplynulo více než čtyři a půl miliardy roků. Mezitím se na Zemi vyvinul živočich, jenž sám sebe nazval "člověk rozumný". Stříbřitá měsíční tvář a její nekonečně se opakující proměny ho v průběhu tisíciletí mnohokrát inspirovaly -- Graf Darren M. Williams a James F. KastingMěsíc se stal součástí jeho náboženských obřadů, tajemných legend i motliteb národů celého světa: jako tvůrce počasí, osudu lidí či ženské lůno. Ve světle dnešních poznatků zcela jistě právem -- čím dál tím více je totiž zřejmé, že bez Měsíce by na Zemi pravděpodobně neexistoval život.  
Přítomnost velkého průvodce vyvolává na Zemi již po miliardy let pravidelné přílivy a odlivy, které určitě sehrály velmi významnou roli při přechodu života z moře na souš. Tuto zásluhu nelze Měsíci odepřít. Jak ale ukazují modelové výpočty, náš vesmírný soused sehrál velmi důležitou roli také při stabilizaci rotační osy Země -- díky jeho pevnému "sevření" se sklon měnil jenom pozvolna a živočichové i rostliny se mohly vyvíjet v relativně příznivém prostředí. Bez Měsíce by se ale sklon rotační osy vůči rovině ekliptiky (obíhá v ní Země kolem Slunce) pod vlivem okolních planet měnil chaoticky mezi nula a osmdesáti pěti stupni. Podobný jev se ostatně projevuje i u Marsu, u kterého se sklon rotační osy mění v rozmezí 0 až 60 stupňů.  U Země dnes pozorujeme podobné výkyvy v rozmezí pouze 1,5 stupně kolem střední hodnoty 23,3 stupně -- přesto i ony vyvolávají dramatické změny například rozsahu zalednění v okolí pólů.  
Bez Měsíce by to ovšem bylo mnohem horší: Darren M. Williams a James F. Kasting (Pennsylvania State University) spočítali, jak závisí klimatické podmínky na sklonu zemské osy. V extrémním případě devadesáti stupňů (takový sklon má v současnosti planeta Uran) by tropické pásmo, které se dnes rozkládá kolem rovníku, mohlo být permanentně zasněžené -- Slunce by se totiž v nižších zeměpisných šířkách nikdy na nedostalo vysoko nad obzor. Naopak každý z pólů by se v jeho záři "koupal" celých šest měsíců. (Slunce by na pólech trávilo kolem čtyřiceti dnů blíže než dvacet stupňů k zenitu.) Proto by tady v průběhu jediného roku docházelo k hlubokým výkyvům teploty: V létě by meteorologové na severním pólu, na základně plovoucí v "Arktickém" oceánu, naměřili padesát stupňů ve stínu, zatímco ve stejné době na jižním pólu by ručička teploměru klesla k nule. Pevnina Antarktidy by pak na dlouhou dobu slunění reagovala mnohem extrémněji:  v lednu byste tady zaznamenali +80 stupňů Celsia! (Jak známo, pevniny se ohřívají mnohem lépe než moře.)  
Takové výkyvy spolu s dlouhými obdobími tmy zcela jistě nejsou nijak příznivé pro rozvoj života. Vždyť za podmínek, které by panovaly na pólech, přežijí jen ty nejodolnější bakterie. Nikoli však většina známých živočichů.  
Nepříjemné by to bylo i v našich zeměpisných šířkách: modely D. Williamse a J. Kastinga ukazují, že by se zde teplota měnila v rozmezí -5 až 31 stupňů Celsia. Nad kontinenty by pak sezónní výkyvy mohly být až dvakrát větší: padesát v létě a -23 stupňů v zimě. Organismy závislé na fotosyntéze by se také musely přizpůsobit dlouhé, kolem devadesáti dnů dlouhé, zimní noc. Jediné, jakž takž přijatelné podmínky pro život, by tudíž byly pouze kolem rovníku.  
Přestože se jedná pouze o první, velmi hrubé modely, jedno je jasné: bez Měsíce by se život na Zemi protloukal jenom stěží. Díky ti! 
 
Jiří Dušek
Podle materiálů na Internetu
 
 
Marťanské písky, voda a minulost  
  
Není žádnou novinkou, že na povrchu Rudé planety byla kdysi voda. Snímky, které pořídil Hubblův vesmírný teleskop nám však poměrně přesně ukázaly, kde se kdysi vodní plochy nacházely. Rozložení materiálu bohatého na vodu vidíte na přiloženém snímku. V levé části obrázku je znázorněn Mars tak, jak by jej bylo možné spatřit lidskýma očima z dostatečně malé vzdálenosti. V druhé části pak najdete vzhled povrchu v blízké infračervené oblasti. Oba snímky jsou velmi zajímavé a ukazují Mars poměrně netradičně. Podíváte-li se pozorně na levý snímek, možná si všimnete, že u okraje planety má atmosféra modrý odstín. Ten je způsoben přítomností ledových kapiček a mraků, podobných pozemským cirrům. U polární čepičky je zřetelně sytější zabarvení, způsobené prachovými částicemi bohatými na železo. Rozlišení dvaceti dvou kilometrů na pixel umožňuje geologům studovat změny rozložení minerálů v krátkých časových úsecích. Výsledný snímek vznikl složením tří expozic pořízených pomocí WFPC 2 (Wide Field and Planetary Camera 2) v různých filtrech. Na pravém snímku vidíte rozložení materiálu bohatého na vodu. červená barva znamená, že v těchto místech je vody o poznání větší množství. Velmi nápadná oblast se jmenuje Mare Acidalium, na levém snímku je to tmavá skvrna severně nad rovníkem. Zde kdysi docházelo pravděpodobně ke gigantickým záplavám. Toto místo je také zajímavé tím, že v jeho jižní části přistála v roce 1997 sonda Mars Pathfinder, obsahující známé vozítko Sojourner, zkoumající její těsné okolí.
 
 
Rudolf Novk
Podle různých materiálů
 
Cirkus, dvojité UFO a utržené sluchátko  
  
Den začal poměrně klidně, svítilo Slunce a já si opět zapomněl koupit svačinu. Tedy den jako každý jiný. Večer se ovšem měla odehrát zajímavá konjunkce: dvě nejjasnější planety se setkají na obloze v oblasti, co by se za Měsíc vešlo, a ještě o něco méně. Venuše a Jupiter měly být vzdáleny jen 15 obloukových minut. Upřímně řečeno, něco takového jsem ještě neviděl. "Tak blízko a tak jasné, bude to moc pěkné", těšil jsem se.   
Počasí bylo všelijaké, ale těsně před osmnáctou se zcela vyčasilo a tak se najednou objevily dvě výrazné hvězdy jen malinký kousek od sebe. I když upřímně řečeno, myslel jsem, že budou blíže.   
Jupiter se v záři majestátné Večernice docela ztrácel, s přibývající tmou to ale začalo vypadat skutečně velkolepě: Při své pravidelné procházce městem jsem dokonce potkával lidi zírající na oblohu! Zastavil jsem se, díval se do celkem nezajímavého výkladu a poslouchal, o čem si povídají. Starší paní mínila, že se jedná o vrtulník, který nemůže přistát a druhá, "že prý jsou to ti, no přece kosmonauti". Pak zatáhly do hovoru mně, že prý na to vidím lépe. Ihned jsem vyrukoval s vysvětlením "Venuše a Jupiter blízko sebe", ale kdepak. To že ona zná a to že vypadá jinak, tohle že jsou "kosmonauti". Argumentovala, že planety by přece musely být výše, na to nebylo co říct a docela mně uspokojilo vysvětlení, že jde o kosmonauty neboť jsem spěchal.  Jupiter a Venuse. CCD snimek Rudolf Novak 
Ihned po příjezdu na hvězdárnu v 18.30 jsem se vrhl po dalekohledu. Bohužel právě začínal cirkus: Zazvonil telefon a od té chvíle vytrvale cvrlikal bez přestávky asi dvě hodiny. I přesto, že byly nažhaveny dvě telefonní linky, se čas od času ozval i záznamník... Během dvaceti minut přes dvacet telefonátů, takže jsem dalekohled nestačil ani vynést ven. Lidé většinou nad západem viděli "dvojici velkých hvězd", světla "jako reflektory od auta" a ti nejlepší dokonce "dva objekty obíhající kolem sebe" -- ukázkový případ zmatenosti. Mnozí nevěřili v mé vysvětlení, volali několikrát a doufali, že si to rozmyslím. Vždyť toto přece nemůžou být jenom planety. Našli se i tací, kteří upozorňovali, že světla výrazně blikají. Přirozeně, přicházela totiž oblačnost a oblohu zcela zahalila.   
Mezitím, přijela televize NOVA a během pěti minut jsme vyrobili krátký rozhovor. Nejvíce je zajímal údajný dopad úkazu na psychiku člověka -- musel jsem je zklamat, žádné nadpřirozeno se nekonalo, i titulek ve zprávách mi dali správný: astronom.   
Telefony žhavily dál, zavzpomínal jsem na doby kampaně komety Hale-Bopp, kdy nebylo možné sluchátko odložit na déle jak jednu minutu. Celkem jsme během první hodiny, tedy do půl osmé, obeznámili s úkazem asi padesát lidí, z toho jedno letiště, dvě policejní hlídky a dokonce i jednu paní, která telefonovala, jak hrdě ohlásila, až z Bratislavy. Dalším zájemcem byla tentokráte Česká televize, jež zahlcena dychtivými telefonáty chtěla vědět, "jestli teda už jsou tady". Taky jsem zprvu nechápal, ale pak mi to došlo, no přece malí zelení a létají v nádobí. Nakonec přijeli a nemohli uvěřit, že to není pozorovatelné jenom tady, ale i z celého zbytku republiky i světa. Tedy pokud mají jasno. Na řadu přišel i dalekohled, nezbytná toť pomůcka každé prezentace astronomie v médiích. I přesto, že bylo již beznadějně zataženo.   
Okolo půl deváté humbuk ustal na "nějakém" tom devadesátém telefonátu, kdy se mi již příčilo vyslovovat termíny jako "Jupiter, Venuše nebo konjunkce".   
Všechno ustalo tak rychle, jak to přišlo, nemám svačinu, ale zato mám otok na pravém uchu od nažhaveného utrženého sluchátka. A taky, poprvé v jednom dni, jsem se viděl na dvou televizních stanicích po sobě a vypadal jsem jak už to chodí -- příšerně. 
 
Tomáš Havlík
Hvězdárna a planetárium Ostrava