My rádi jíme! 
Evropa má nový kráter 
Rande Venuše s Jupiterem 
Terraforming začíná 

 
  
Kulova hvezdokupa prichazi o hvezdy (kresba IAN).My rádi jíme! 
 
Kolem nás zuří boj o přežití: bílé krvinky požírají viry a jiné vetřelce v krevním řečišti, malé ryby utíkají před většími, myši se schovává před jestřáby, popínavé rostliny se snaží dostat nad korunu mohykánů deštných pralesů... Nárok na život má pouze ten chytřejší, rychlejší, silnější -- ostatní se dříve nebo později stávají něčí potravou. Jelikož příroda všem měří rovným dílem, probíhá stejný zápas také ve vesmírném prostoru: například galaxie nejen že požírají menší galaxie, ale dokonce "svačí" sami sebe. 
Na chilské hoře Paranal staví Evropská jižní observatoř "Velmi velký dalekohled" -- největší astronomické "oko" prvního desetiletí nového tisíciletí. Jak už jsme několikrát psali, skládá se především ze čtveřice zrcadel o průměru 8,2 metru (ty jsou ale mozaikou několika desítek ještě menších zrcadel). Dosud je v provozu, a to stále ještě zkušebním, pouze jediný osmimetr. Přesto již nyní přináší nejen pěkné obrázky, ale i vědecky zajímavé informace. Například v minulých dnech mezinárodní tým astronomů publikoval zprávu, že nám právě tento přístroj názorně ukázal, jak se v naší Galaxii vypařují kulové hvězdokupy. 
Kulové hvězdokupy jsou velkými městy stovek tisíc až milionů hvězd, jejichž stáří se odhaduje na více než deset miliard let. Podle astronomických scénářů se jedná o objekty narozené záhy po Velkém třesku, ještě v době, kdy se z rozsáhlého oblaku vodíku tvořila samotná Galaxie. Od té doby obíhají kolem jejího NGC 6712 v podani osmimetroveho dalekohledu (foto ESO)hmotného středu po velmi protáhlých, neuzavřených křivkách. Proto patří do tzv. galaktického hala -- kulového prostoru, který obklopuje galaktický disk mladších stálic (sem patří i Slunce). 
Máme jasné důkazy, že naše Galaxie není žádným neviňátkem: Svůj původní harém kulových hvězdokup v průběhu uplynulých miliard let značně obohatila o další kousky -- a to tím "nejhorším" možným způsobem: Pohltila několik menších, tzv. trpasličích galaxií, a jejich hvězdokupy si jednoduše přivlastnila. Některé z dnes pozorovaných kup dokonce mohou být hustými jádry těchto požraných galaxií. Prostor kolem našeho hvězdného ostrova tak vyplňují nejen fosilie staré více než deset miliard let, ale i mladší kupy ukradené jiným, méně odolným galaxiím. 
Kulové hvězdokupy jsou sice nesmírně staré, nikoli však nesmrtelné. Během každého svého průletu kolem centra Galaxie se dostanou do blízkosti ohromných molekulových oblaků. Díky jejich "gravitačnímu zásahu" však pokaždé přijdou o větší množství jednotlivých hvězd, které jsou z kupy vystřeleny a nadále se pohybují po vlastních dráhách v kulovém halu. Hvězdokupy tak neustále hubnou až se ztratí docela. Odhaduje se, že se během následujících deseti miliard let vypaří celých devadesát procent. Je také zřejmé, že jejich současný počet -- odhadovaný asi na 150 kusů -- je pouhým zlomkem kdysi tak bohatého hejna. Chcete důkazy?Atypicnost NGC 6712 (kresba ESO) 
Malém souhvězdí Štít, které najdete na letní obloze, obsahuje nenápadnou kulovou hvězdokupu NGC 6712. Leží asi 23 tisíc světelných let směrem ke středu Galaxie a obsahuje jeden milion hvězd.  Během svých průletů se dostává hluboko k centru našeho hvězdného ostrova a prolétá tak v sousedství velkých molekulárních mračen. Jak se zdá, naposledy se tak stalo před pouhými několika miliony roky. 
Velmi velký dalekohled se na ni několikrát podíval v srpnu loňského roku. Ostatně jeden její portrét v červeném světle najdete na přiloženém obrázku. Na základě jasností stálic v různých barevných filtrech se podařilo zjistit, že mají zářivý výkon  menší než Slunce (s nejnižší hodnotou kolem jedné setiny Slunce). Hmotnost těch nejjasnějších je kolem 80 procent Slunce, zatímco těch nejslabších pouze kolem třiceti procent Slunce. Nejpodivuhodnější je, že NGC 6712 obsahuje výrazně menší počet lehčích stálic než těžších. U většiny hvězdokup je tomu ale právě naopak. Typicky se zde pozoruje čtyřikrát větší počet stálic s hmotností 1/3 Slunce než s hmotností jednoho Slunce. U NGC 6712 však odborníci odhalili zcela opačný trend. Nejjednodušším vysvětlením je, že drtivá většina hvězd této kupy byla "ukradena" během průletu kolem centra Galaxie a dnes se pohybují samostatně v kulovém halu. 
Galaxie ale nepožírají jenom sami sebe. Jiný případ takového kanibalizmu se podařilo zachytit další skvělé observatoři -- Hubblově kosmickému dalekohledu. Na přiloženém portrétu jádra eliptické galaxie NGC 1316 si můžete prohlédnout pěknou siluetu vykreslenou rozsáhlým oblakem mezihvězdného prachu -- právě tento útvar může být stopou po kolizi NGC 1316 s menším průvodcem, jež se odehrála někdy před 100 miliony roky. 
 
Kliknutim se muzete podivat na obrazek v plnem rozsliseni (jpg, 2,8 MB) NGC 1316 v minulosti zřejmě požrala hned několik dalších galaxií. Na snímku jsou kromě centrálních oblastí vidět i namodralé, hvězdám podobné objekty, ve skutečnosti kulové hvězdokupy obíhající kolem těžiště NGC 1316. Jak se ukazuje, jsou příliš staré na to, aby mohly vzniknout při srážce s menším průvodcem, jenž dal za vznik středové siluetě, a současně velmi mladé na to, aby byly roztrhány při průletech jádrem galaxie. Dost možná se jedná o pozůstatky po minulých srážkách. Vzdálenost NGC 1316 se odhaduje na 50 milionů světelných let, velikost záběru je tedy asi 12 tisíc světelných let.
  
Ostré Hubblovo oko umožnilo v těchto částech galaxie identifikovat malé a velmi slabé otevřené hvězdokupy. Tyto objekty neobsahují dostatečně veliký počet stálic (zřídka více než několik tisíc) a proto se vlivem rušivého působení okolních molekulových mračen rychle rozpadají. Jejich stáří jen výjimečně přesahuje jednu miliardu roků. Zatímco u spirálních galaxií, kde dosud vznikají nové hvězdy a tedy i otevřené hvězdokupy, jsou tyto skupiny hojné, v eliptických galaxiích jsou naopak naprosto výjimečné. Obsahují totiž jen minimum mezihvězdného plynu, nemohou zde tedy vznikat nové hvězdy a všechny otevřené hvězdokupy se již dávno rozpadly na jednotlivé stálice. 
NGC 1316  z jižního souhvězdí Fornax se ale zdá výjimkou. Rozsáhlý oblak mezihvězdného prachu a plynu, stejně jako přítomnost slabých hvězdokup naznačuje, že galaxie v uplynulých 100 milionech roků pohltila nějakého průvodce. NGC 1316 je také silným radiovým vysílačem, jehož zdrojem by mohla být v centru usazená černá díra. Padají do ní plynné zbytky strávené galaxie, které se zahřívají a září mimo jiné i v tomto oboru elektromagnetického spektra. Taková nenažranost je ale pro eliptické galaxie naprosto typická. 
 
Jiří Dušek
Podle zpráv STSCI, NASA a ESO News
  
 
  
Evropa má nový kráter 
 
Geologové mezinárodní společnosti IKU Petroleum Research potvrdili existenci meteorického kráteru na dně Barentsova moře, u severního pobřeží Norska. Objev je významný především proto, že ke spočítání všech podmořských kráterů vystačíte s prsty na obou rukou. 
Unikátní objev je výsledkem průzkumu nalezišť ropy a zemního plynu v norských teritoriální vodách. Během jedné takové výpravy se podařilo severně od Hammerfestu odkrýt zvláštní podmořský útvar, který odborníci původně považovali za rozsáhlý nános písku či sopku. Geologické vrty však ukázaly, že se nejspíše jedná o meteorický kráter o průměru čtyřicet kilometrů, jehož stáří je asi 140 milionů roků. Pojmenován byl Mjolnir, podle norského boha bouře. 
Jeho podobu názorně ukazuje přiložený model: vnější průměr kráteru je 40 kilometrů, uprostřed se nachází středový vrcholek o průměru osm kilometrů. Je výsledkem pádu planetky na přelomu druhohor a třetihor o průměru devět set metrů až tři kilometry. Tato kolize vyvolal v okolí zemětřesní o síle osm stupňů Richterovy stupnice. Nejednalo se sice o globální katastrofu, ale přílivové vlny zcela jistě zdevastovaly pobřeží Evropy i Kanady. 
 
Jiří Dušek
Podle materiálů na Internetu
 
  
 
Rande Venuše s Jupiterem 
 
V těchto dnech se můžete podívat, jak se na večerní obloze setká Venuše s Jupiterem. Dvojice výjimečně jasných planet zdobí oblohu již několik týdnů. Obě tělesa si budou nejblíže právě dnes a zítra, v pondělí 22. února a v úterý 23. února. Jejich úhlová vzdálenost nepřesáhne 0,15 stupně (třetina průměru Měsíce). Blízko si ovšem budou pouze při pohledu ze Země. Ve skutečnosti se Venuše nachází 220 milionů kilometrů daleko, největší planeta sluneční soustavy Jupiter pak čtyřikrát dál. 
 
Jiří Dušek
 
  
  
kresba archiv IANTerraforming začíná  
 
Generátory jemně předou, z kondenzátorů tečou proudy horké vody, reaktory neslyšně vyrábějí potřebnou elektrickou energii a technici, pokud vůbec nějací, mastí karty a příšerně se nudí. Obohacování atmosféry o kyslík a její celková přeměna na pro člověka přijatelné prostředí -- terraforming -- je v plném proudu. Vzdálená budoucnost? Určitě, i když... I když právě v těchto okamžicích vznikají zařízení, ze kterých za pár tisíc roků možná právě taková zařízení vyrostou. 
Profesor Arizonské univerzity K. R. Sridhar spolu se svým dvacetičlenným týmem totiž vyvinul velmi zajímavý generátor: pokud se vše podaří, již za pár let nasaje trochu marťanské atmosféry -- převážně složené z oxidu uhličitého -- a po chvíli ven vypustí čistý kyslík. Jak uvádí profesor Sridhar: "Půjde o unikátní experiment. Poprvé v historii totiž vyrobíme něco pro člověka z mimozemských zdrojů." 
Podobná zařízení dost možná ve vzdálené budoucnosti skutečně upraví atmosféru Marsu tak, aby se z něj stala druhá Země. Již za několik let se ale takto vyrobený kyslík může stát palivem pro raketové motory výzkumných sond (např. pro dovoz vzorků hornin na Zemi) či pro některá jednoduchá zařízení, jako vrtnou soupravu. Generátor má hmotnost asi jeden kilogram a k výrobě jednoho krychlového centimetru kyslíku za jednu minutu spotřebuje patnáct wattů. Půjde-li vše bez problémů, bude součástí mise v roce 2003. 
 
Jiří Dušek
Podle materiálů na Internetu