Leť! 
Jeden hektar parabol 
Poslední zhasne světlo
  
Leť! 
 
Zakřičel na svého bratra Wilbur. Orville k sobě přitáhl páku, benzinový motor zabublal a stroj ve kterém seděl, se vydal kupředu. Nejdříve mírně poskočil, ale nakonec se přece jenom vznesl do vzduchu. Dosedl za pouhých dvanáct vteřin o čtyřicet metrů dál. Psal se 17. prosinec 1903, místní hodinky ukazovaly 10 hodin 35 minut a na písečné pláži u Kitty Hawk v Severní Karolíně začal člověk létat na stroji těžším než vzduch. 
Časy se mění. Zatímco na začátku století budila letadla nebývalý zájem, dnes je považujeme za velmi bezpečný a rychlý dopravní prostředek. Na Orvilla a Wilbura Wrightovi se však nezapomnělo. Dokonce se vážně uvažuje o impozantní oslavě 100. výročí jejich legendárního letu. Sedmnáctého prosince 2003 by se mohlo v atmosféře jiné planety -- Marsu -- vznášet malé, robotizované letadélko Kitty Hawk (mov, 250 kB). 
Úkolem průkopnické mise -- oficiálně nazvané Mars Airborne Geophysical Explorer -- bude první detailní průzkum marťanského "Velkého kaňonu", několik tisíc kilometrů rozsáhlé soustavy kaňonů tzv. Údolí Marinerů (Valles Marineris). Kitty Hawk přesně sto let po dvanáctisekundovém skoku Orvilla Wrighta vykoná tříhodinový let na vzdálenost necelý dva tisíce kilometrů. Po celou dobu bude bedlivě studovat prostor nad sebou i pod sebou. Vybaven bude přístroji pro měření gravitační a magnetické pole, infračerveným spektrometrem, laserový výškoměrem a samozřejmě videokamerami. 
Kitty Hawk není jen výstřední oslavou -- letadélko totiž vědcům umožní nahlédnout do rozsáhlých údolí a provést jejich detailní geologický průzkum. V porovnání s přímým výzkumem prostřednictvím přistávacích sond, sice nezískáme tak přesné informace, na druhou stranu ohlédneme velmi rozsáhlou oblast o ploše několika stovek tisíc kilometrů čtvereční mnohem podrobněji než z umělých družic. Obdobný geologický průzkum se ostatně rutinně provádí i na Zemi. 
 
Jedna z možných variant letu nad Údolím Marinerů. Kitty Hawk bude marťanský povrch studovat prostřednictvím celé baterie vědeckých zařízení. Ve výbavě má být gravimetr, jenž určí podpovrchové rozložení hornin, magnetometr pro studium rozložení magnetického pole, experiment zaměřený na výzkum ionosféry a blesků, laserový výškoměr a infračervený zobrazovací systém pro geologický průzkum. Nebude chybět ani několik kamer s velkým (jen několik centimetrů) i středním (kolem jednoho metru) rozlišením. Jedna z nich má být dokonce umístěna na ocasu letadla, takže přinese jak záběry Marsu, tak i letounu.
 
Podle současných plánů letadlo Kitty Hawk vyrobí Naval Research Laboratory. Cestu ze Země na Mars vykoná složené v malém modulu. Po průletu atmosférou rudé planety ve výšce kolem dvou tisíc metrů roztáhne křídla a malou vrtuli; stokilogramové letadlo tak dosáhne délky necelých deseti metrů. Pohybovat se bude v izobarické výšce (tj. výšce stejného tlaku), zatímco vzdálenost marťanského povrchu bude kolísat mezi jedním a devíti kilometry. V žádném případě se ale nejedná o snadný "výlet k babičce" -- atmosférický tlak na povrchu planety je stokrát menší než u nás, a tíhové zrychlení dokonce pouze třetinové. Na Marsu také foukají větry rychlostí více než sto kilometrů v hodině a pozorují se zde mlhy i rozsáhlé prachové bouře. 
Vzhledem ke vzdálenosti Marsu musí být celá výprava zcela automatizovaná. Veškeré údaje z letadla se nejdříve odvysílají ke speciálnímu přistávacímu pouzdru a teprve odtud se v průběhu několika týdnů počítá s přenosem dvaceti gigabitů  geofyzikální a obrazových dat na Zemi. 
Je velmi pravděpodobné, že již za pár let bude v atmosféře jiné planety létat člověkem vyrobený stroj. Jediné, co může celý projekt ohrozit jsou peníze. Celá výprava má být velmi úsporná -- uvažuje se například o variantě, kdy se sonda do kosmického prostoru vydá jako součást nákladu komerční rakety Ariane 5 a k planetě bude vystřelena prostřednictvím průletu kolem Měsíce. Přesto všechno je nutné sehnat několik desítek milionů dolarů. Uvidíme, zda se to americké NASA podaří. 
 
Jiří Dušek
Podle materiálů Ames Research Center
 
 
  
1hT na modelu (kresba SETI Institute)Jeden hektar parabol  
 
"Když chcete dosáhnout něčeho velikého, myslete v malém!" Tak lze charakterizovat projekt nového radioteleskopu SETI Institute a University of California. Místo, aby postavili jeden veliký dalekohled, totiž dohromady spojí hned několik stovek menších antén. Za mnohem nižší cenu tak v průběhu několika let získají velmi kvalitní detektor radiového vysílání mimozemských civilizací. 
Na světě existuje hned několik skupin, které se zabývají seriozním hledáním stop dokazujících existenci "zelených pidimužíčků". Všechny bedlivě monitorují vybrané hvězdy, resp. různé části oblohy. Výkonné počítače pak nepřetržitě analyzují přicházející radiové signály na často mnoha milionech frekvencí a hledají jakékoli podezřelé signály. Získat pozorovací čas na velkých radioteleskopech však není vůbec snadné a tak se vědcům v nejlepším podaří každý rok detailně prozkoumat jen několik set hvězd ročně -- v naší Galaxii ovšem existuje zhruba čtyři sta miliard stálic! 
Proto se na berkeleyské univerzitě zrodil myšlenka postavit dalekohled určený výhradně na hledání mimozemských civilizací. Unikátní radioteleskop však nesmí mít unikátní cenu. Vědecký tým proto došel k názoru, že než pořídit jeden veliký přístroj s rozsáhlou, ale také velmi drahou anténou -- jako například teleskop v Arecibu či soustava Very Large Array v Novém Mexiku -- bude mnohem lepší, když koupí pět set až tisíc menších parabolických antén vyráběných sériově pro příjem satelitního vysílání. Jejich elektronickým spojením pak vznikne jednou veliké "ucho" stejně citlivé jako jiné dalekohledy. 
Berkeleyská radioastronomická laboratoř počítá s použitím až tisíce antén o průměru čtyři nebo osm metrů, které postaví na ploše 10 tisíc metrů čtverečních -- proto se také nové zařízení nazývá "Jednohektarový A celkovy pohled na 1hT (kresba SETI Institute)teleskop" (One Hectare Telescope, zkratka 1hT).  Pracovat začne v roce 2004 na Hat Creek Observatory poblíž hory Lassen v Severní Kalifornii. Jeho cena nepřevýší 25 milionů dolarů. Srovnatelně veliký dalekohled National Radio Astronomy Observatory o průměru sto metrů, jenž se nyní staví v Západní Virginii, přitom bude stát nejméně 75 milionů. 
Výhodou 1hT je i jeho odolnost. Prakticky libovolně lze k němu přidávat další paraboly a zvyšovat tak jeho plochu. A zatímco jakékoli poškození hladké sběrné plochy si u velkého dalekohledu vyžádá drahou a časově náročnou opravu, v tomto případě se jednoduše vymění jedna anténa za druhou. 
Prvním cílem 1hT bude asi tisíc Slunci podobných hvězd, poté se podívá na dalších sto tisíc a nakonec na celý milion stálic. Kromě hledání mimozemšťanů však poslouží i při studiu pulsarů a dalších zajímavých objektů. Teleskop se také může stát předchůdcem mnohem větších detektorů: vždyť na obdobném principu lze postavit i soustavu o sběrné ploše třeba jeden kilometr čtvereční! 
 
Jiří Dušek
Podlezpráv SETI Institue a dalších
 
 
  
Nova vyprava k Miru (zleva: Francouz, Rus a Slovak)Poslední zhasne světlo  
 
Tento týden se k Miru vydají hned tři noví kosmonauti. Ať už se ale budou zabývat jakýmkoli výzkumem, pravděpodobně si vyslouží označení "hrobníci orbitální stanice". Zástupci Ruské kosmické agentury totiž koncem minulého týdne oznámili, že se jim nepodařilo sehnat soukromého investora, jenž by mohl finančně zajistit další provoz Miru, který tak bude s největší pravděpodobností koncem léta tohoto roku pohřben do vod Tichého oceánu. 
Dvacátého února oslaví Mir své třinácté narozeniny. V porovnání s jinou kosmickou technikou tak dosáhl požehnaného věku a zaslouží si odpočinek. I přes značný tlak Američanů, kteří požadují, aby se Rusové věnovali především výstavbě Mezinárodní kosmické stanice, podepsal v polovině ledna tohoto roku ministerský předseda Jevgenij Primakov dekret prodlužující život Miru o další tři roky. Podmínka byla jediná – firma Energija sežene peníze na jeho provoz: zhruba 250 milionů amerických dolarů ročně. A to nejpozději do 30. dubna. 
Zástupci Energije již dříve prohlašovali, že takového investora mají. Jeho jméno ani původ však prozradit nechtěli. V ruských médiích se sice spekulovalo o Číňanech, avšak tuto možnost mluvčí společnosti rezolutně dementoval. Podle čtvrtečního sdělení však tajemný  investor na poslední chvíli odstoupil -- a tak se zdá osud Miru definitivně zpečetěn. 
Co se tedy bude dít? Dvacátého února se ke stanici vydá Rus Viktor Afanajev spolu s Francouzem Jean-Pierre Heignere a Slovákem Ivanem Bellou. Ten se spolu se současným velitelem stanice Gennadijem Padalkou vrátí začátkem března zpět na zemi. Na palubě až do srpna zůstane Afanasjevem, Heignerem a současný technik Sergej Avdejev. Ti nejdříve pomocí dopravní lodě Progress upraví dráhu stanice ze současné výšky asi čtyři sta kilometrů na pouhých sto šedesát. Poté se k Miru vydá obdobná loď, ovšem s větší zásobou paliva. Posádka vypne většinu přístrojů na stanici a vrátí se lodí Sojuz zpět na zemi. 
Pozemní kontrola nakonec zažehne motory nového Progressu a vyšle Mir na sebevražedný let atmosférou. Velká část 130tunové stanice shoří a jen malý zbytek z ní dopadne do Tichého oceánu. Jeden z posledních symbolů dobývání vesmíru komunistickým Sovětským svazem tak odejde do věčných lovišť. 
 
Jiří Dušek
Podle materiálů na Internetu