Kosmická popelnice 
Dopis čtenáře 
Prasátko se zamotalo 
Užiteční špioni 

 

   
 
  
Nedelni start rakety Delta II (foto JPL)Kosmická popelnice 
 
V neděli sedmého února, přesně ve 22 hodin a 4 minuty našeho času se z Kennedyho kosmického střediska vydala na cestu americká sonda Stardust. Od výprav Apollo 17 z konce roku 1972 se tak jedná o další misi, která má do pozemských laboratoří přinést vzorky meziplanetárního materiálu: částice uvolněné z jádra komety Wild 2 a skutečný mezihvězdný prach. 
Motory nosné rakety Delta II se zapálily přesně ve 22:04:15. Šedesát šest vteřin poté se oddělily čtyři pomocné motory na pevná paliva a proti silnému gravitačnímu sevření Země nadále bojoval hlavní motor prvního stupně. Čtyři a půl minuty po startu se zapálil druhý stupeň, jenž pracoval následujících pět minut. Pouze deset minut po zahájení průkopnické mise se oddělil štít kolem sondy Stardust, který ji chránil při průletu atmosférou. Za dalších jedenáct minut došlo k druhému zapálení nosného stupně, tentokráte na dvě minuty.  V čase T+25 minut a 4 sekundy přišel na řadu třetí stupeň, opět na dvě minuty. Stardust se od nosiče oddělil ve 22:31:34 našeho času, zorientoval se v prostoru, rozvinul sluneční panely, natočil je směrem ke Slunci a padesát jedna minut po úspěšném startu navázal spojení s řídícím střediskem. 
Zatímco první část letu byla rozepsána na jednotlivé sekundy, budoucích sedm let putování Stardustu meziplanetárním prostorem má poněkud jiný scénář. Běhen dvou let uskuteční první oblet Slunce. V březnu 2000, když se bude nacházet mezi dráhou Marsu a Jupiteru (nejdál za celou misi), se zapálí raketový motor a sonda se navede  zpět k Zemi. V době, kdy se bude vracet zpět ke Slunci, začne poprvé sbírat mezihvězdné prachové částice o velikosti menší než jeden mikrometr. Od března do května 2000 proto odkryje speciální "pracholapku" vybavenou speciální látkou aerogel, do které se jednotlivé vzorky jednoduše zaboří. 
 
Kresba JPLStardust je stejně veliký jako kancelářský stůl -- jeho rozměry nepřesahují 1,7 metru a váží 380 kilogramů. Kromě nezbytné elektroniky a raketových motorů je vybaven čtveřicí vědeckých zařízení: aerogelové pracholapky, prachového analyzátoru, navigační kamery a prachového čidla. Pracholapka vypadá jako tenisová raketa. Na obou stranách má buňky vyplněné aerogelem, do kterého se budou chytat jednotlivé částice. Jedna strana lapačky se využije k zachycení mezihvězdného prachu, druhá kometárního. Po několikanásobném exponování se uzavře do návratového pouzdra a bude dopravena na Zemi. Prachový analyzátor je vlastně hmotnostním spektrometrem, který umožní rozbor vypařených kometárních částic, jež se srazí s nastavenou stříbrnou destičkou. Navigační kamera poslouží jednak k zacílení na jádro komety Wild 2, současně však pořídí jeho portréty s velkým rozlišení. Posledním přístrojem je detektor umístěný na tzv. Whipplově štítu, který ochrání citlivé části sondy při průletu kolem Wild 2. Zařízení bude monitorovat počet a velikost prachových částic. Elektronickým srdcem sondy je mikroprocesor RAD6000 s pamětí 128 Mbytů. Zhruba dvacet procent zaberou interní programy, zbytek je rezervován pro vědecká měření. Se Zemí bude Stardust komunikovat anténou o průměru 0,8 metru.
 
Patnáctého ledna 2001 proletí sonda necelých šest tisíc kilometrů od Země. Při speciálním manévru bude vymrštěna na novou orbitu s periodou oběhu dva a půl roku. Zde provede další dva okruhy kolem Slunce. V době, kdy se bude při svém druhém obletu přibližovat do vnitřních částí sluneční soustavy, od července do prosince 2002, provede druhý odběr mezihvězdných částic. 
To nejzajímavější ale Stardust čeká v lednu 2004. První den nového roku se totiž setká -- ve vzdálenosti přibližně dvakrát větší než Země od Slunce -- s dvoukilometrovým jádrem komety Wild 2. Sonda ve vzdálenosti kolem sto padesáti kilometrů na několik minut navštíví nejbližší okolí samotné vlasatice. 
Rychlost automatizované laboratoře vzhledem k jádru komety bude kolem šesti kilometrů za sekundu. Jakýkoli náraz byť drobného prachového zrnka ji tudíž může vážně poškodit. Příkladem podobného druhu je vážná nehoda mise Giotto při průletu kolem jádra komety Halley. Kometa Wild 2 se ale zdá být jen málo aktivní, a tak je pravděpodobnost vážné srážky přijatelně nízká. Přesto budou pro jistotu veškerá vědecká měření v průběhu nejtěsnějšího průletu vysílána na Zemi v reálném čase, zbytek pak ze záznamu na palubních magnetofonech. 
Kamera Stardustu nám samozřejmě pořídí několik stovek portrétů jádra v různých filtrech s rozlišením lepším než třicet metrů (Giotto bylo třikrát horší). Krátce před největším přiblížením se také vysune pracholapka a pokusí se tak zachytit přilétající kometární částice. Po průletu se zase uzavře do speciálního pouzdra a Stardust se vydá zpět na Zemi. 
Ke svému poslednímu cíli dorazí kolem 15. ledna 2006. Ve vzdálenosti o něco větší než sto tisíc kilometrů se oddělí přistávací pouzdro s aerogelovou pastí. Zbytek sondy provede úhybný manévr a vydá se zpět na dráhu kolem Slunce. Kapsle s drahocenným materiálem hvězdným a kometárním prachem vstoupí do zemské atmosféry rychlostí asi třináct kilometrů za sekundu. Nejdříve ji zbrzdí tepelný štít. Při rychlosti asi jedenapůlkrát větší než rychlost zvuku se ve výšce třicet kilometrů rozvine pomocný padák a tři kilometry nad zemí hlavní padák. Pouzdro dosedne rychlostí čtyři a půl metru za sekundu (16 km/h) v americkém státe Utah poblíž Salt Lake City v rozsáhlé, neobydlené oblasti pod vojenskou kontrolou. Místní hodiny budou v ideálním případě ukazovat tři hodiny odpoledne 15. ledna 2006. 
 
Zachytit prachové částice uvolněné z jádra komety či ty, které se pohybují mezihvězdným prostorem, není vůbec snadné. Když bude Stardust prolétat kolem vlasatice, budou do ní drobná zrníčka narážet takovou rychlostí (přes šest kilometrů za sekund), že se ihned vypaří. Proto je sonda vybavena speciální pracholapkou: je podobná tenisové raketě a na obou stranách obsahuje buňky vyplněné tzv. aerogelem, pevnou látkou na bázi silikonu. Více než devadesát devět procent aerogelu tvoří volný prostor, proto má asi tisíckrát menší hustotu v porovnání se sklem. Kromě toho má také výborné izolační schopnosti (viz přiložený snímek). Kometární částice se do látky zaboří stejně jako do načechrané peřiny -- za sebou nechají pouze "tunýlek" asi dvěstěkrát delší než je jejich velikost (nejvýše několik mikrometrů). Jelikož je aerogel průhledný -- někdy se o něm mluví jako o tzv. modrém kouři -- vědci stopy po průletu využijí k nalezení jednotlivých vzorků.
 
Stardust v ceně dvě stě milionů dolarů vykoná v meziplanetárním prostoru pouť dlouhou přes pět miliard kilometrů. Vyplatí se to vlastně kvůli nepatrně malým prachovým zrníčkům, jež se možná podaří zachytit? Určitě ano! V kometárních jádrech -- velkých kosmických ledničkách -- jsou totiž uskladněny zbytky mlhoviny, která porodila Slunce a všechna ostatní tělesa sluneční soustavy. Rozbor prachových částic -- zastoupení izotopů, mineralogické a chemické složení, přítomnost biologických materiálů -- nám tedy může napovědět, jak vypadala polévka, z níž se mimo jiné uvařil i člověk. 
Detailní chemický průzkum provede Stardust také přímo při průletu kolem jádra Wild 2. Na palubě sondy je totiž hmotový spektrometr: ten podrobí analýze částice, jež se nepodaří zachytit do pracholapky. Jelikož podobným zařízením bylo vybaveno i západoevropské Giotto, můžeme složení obou komet názorně porovnat. 
A nakonec -- v kometách zřejmě existují poměrně složité organické sloučeniny. Existují dokonce domněnky, že právě ony odstartovaly vývoj života na Zemi. 
Mezihvězdný prach nám zase prozradí, jaké je složení rozsáhlých plynoprachových mračen, ze kterých se rodí nové hvězdné systémy. Tyto částice kondenzují v chladných obálkách starých hvězd -- jejich rozbor nám tudíž současně napoví nejen o poměrech, které zde panují, ale i o jaderných reakcích, jež probíhají v nitrech stálic. 
Během sedmileté poutě by měl Stardust sesbírat přibližně miligram kometárního a mezihvězdného prachu. Toto drobné množství materiálu nám ale poskytne takové množství informací, že za těch dvě stě milionů dolarů určitě stojí. 
 
Jiří Dušek
Podle různých materiálů
  
Zdravim redakci! 
Nevim jestli jsi to videl taky, ale vcera vecer ve 22.06 naseho casu jsem videl na polske televizi TVP1 primy prenos startu Stardustu. Prenos zacinal uz trochu pozdeji, ale nejvertsim prekvapenim byla kamera umistena primo na trupu nosne rakety. Bylo nadherne pozorovat jak se zeme pomalu vzdaluje, detaily povrchu se meni a potom doslo k odpojeni 4 bocnich motoru. Dale ve vetsi vysce se odpojil prvni stupen nosne rakety (podle meho odhadu to byla nejaka upravena raketa typu Delta -- ale nejsem odbornik) a vrchni kryt tzv. spice rakety. Prenos pokracoval az do vysky asi 140 km, kde jiz bylo krasne videt zakriveni a barva zemekoule. Menil se i tvar a zaberveni plamenu z klasickeho zabarveni pri startu az po jakysi cerny kour, ktery vychazel z trysek ke konci prenosu. Taky byla dlouho videt kourova cara za motory a podle ni se dalo urcit, jak vypadala draha rakety. Pote jej TVP1 ukoncila. Trvalo to asi 5-6 minut a ja jsem byl tak prekvapeny, ze jsem si to ani nenahral na pripravene video... 
 
Zajimave je, ze nase TV stanice mlci. Pritom vecer v te dobe bezely na CT1 reklamy a po nich ve 22.15 Zpravy, kde nebylo nic a na Nove prave Ch. Bronson zabijel nejake ruske mafiany. Co bylo na Prime uz nevim, ale taky nejaky film. Doufam, ze alespon dnes bude neco vecer ve zpravach. Zatim se mej a doufejme, ze Stardustu se darit lepe nez treba Nozomi ci jinym prave vypustenym sondam. 
  
Martin Vilasek, Ostrava
 
 
  
Foto BBC NewsPrasátko se zamotalo 
 
Na čtvrtek 4. února 1999 plánovalo sdružení sedmi ruských organizací Space Regatta Consorcium (SRC) další pokračování experimentálního programu Znamja, jehož hlavním úkolem jsou praktické zkoušky velkoplošných ultratenkých folií ve funkci zrcadel, odrážejících sluneční světlo z oběžné dráhy na zemský povrch, resp. ověření předpokladů pro použití podobných materiálů při konstrukci "solárních plachetnic". 
Myšlenkou osvětlení Země odrazem solárního světla z vesmíru se zabývali již průkopníci kosmonautiky (H. Obert, F. Tzander). Rovněž teoretický model "sluneční plachetnice" -- dopravního prostředku, jenž získává pohybovou energii ze slunečního větru, není žádnou novinkou. Odraz světla kosmickými zrcadly, resp. stavba a vypuštění první (meziplanetární) sluneční plachetnice, byly též cíle některých návrhů při plánování oslav 500. výročí objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem v roce 1992 (projekt Columbus-500). 
Ačkoliv z těchto projektů vesměs sešlo, ruská strana se principy využití slunečního světla (záření) rozhodla dále prakticky rozvíjet a v roce 1988 proto bylo, za finanční podpory RSC Energia, založeno Space Regatta Consorcium (SRC), resp. zahájen program Znamja
První etapu výzkumného projektu zakončila 4. února 1993 úspěšná mise Znamya 2, kdy bylo z nákladní lodě Progress M-15 pod označením "Nové Světlo" (Novyj Svet, New Light) rozvinuto zrcadlo o průměru dvacet metrů a spontánně osvícena různá místa po celém světě. Ačkoliv tehdy nebyl systém aktivně kontrolován a nad většinou ozařovaného území bylo zataženo, našlo se několik pozorovatelů, z nichž mnozí spatřili záblesk i přes vrstvu oblačnosti. Kresba Sky and Telescope 
Protože média již tehdy věnovala celé události poměrně velkou pozornost, není divu, že i letošní aktivity provázelo napjaté očekávání odborné a laické veřejnosti. Zmíněným dalším praktickým krokem ruských specialistů z SRC byl experiment Znamja 2.5, naplánovaný na únor 1999. Měl ověřit fungování rozměrnějšího zařízení pro odraz slunečního světla - mylarové folie o průměru 25 metrů. Pro experiment měla být použita nákladní loď Progress M-40, která se s MIRem automaticky spojila  27. října 1998, když na orbitální stanici dopravila potřebné zásoby. 
Dle harmonogramu měli současní obyvatelé stanice MIR, Gennadij Padalka a Sergej Avdějev, po oddělení obou těles v noci mezi 3. a 4. únorem a navedení nákladní lodi do vzdálenosti několika set metrů od stanice dálkově spustit speciální mechanismus pro rozvinutí plachty a s celou sestavou dále manévrovat tak, aby byla ozářena různá, předem určená místa na Zemi po dobu zhruba 15 vteřin. 
Sluneční prasátko, o průměru pět až sedm kilometrů, mělo postupně osvětlit tato města: Karaganda-jezero Zajsan v Kazachstánu, Saratov v Rusku-Aktubinsk v Kazachstánu, Poltava-Kovel na Ukrajině, Liege v Belgii-Frankfurt nad Mohanem v Německu, Winnipeg v Manitobě-Quebec, Calgary-Devil Lake v Severní Dakotě. 
Vzhledem k tomuto itineráři tedy měli ve čtvrtek 4. února, před sedmou hodinou večerní, mít i obyvatelé ČR (zejména ti v západních Čechách) příležitost spatřit úkaz nadmíru neobvyklý. 
V případě správné funkce systému a za jasného počasí bychom na již zšeřelé obloze bývali mohli vidět, jak se z malého, pomalu se pohybujícího bodu (tak se jeví stanice MIR i některé další družice na nižších oběžných drahách, přelétávají-li právě nad územím několik hodin po soumraku, resp. před rozbřeskem) rozzáří světelný zdroj až 100krát jasnější, než Měsíc v úplňku. Leč skutečnost byla nakonec zcela jiná. 
Jurij Semjonov - sef celeho projektu Zarja 2.5Nákladní loď Progress M-40 se od Miru oddělila ještě podle plánu, tedy 4. února 1999 v 11:04 SEČ. Poté se vzdálila od stanice na vzdálenost 400 metrů a byl dán povel k rozvinutí složeného fóliového zrcadla Znamja 2.5 (fólie má tloušťku pět mikrometrů na jedné straně je pokovená hliníkem). Pouzdro s fólií se roztočilo a odstředivou silou se mělo rozvinout osm "okvětních lístků". 
Naneštěstí ovšem ve stejném okamžiku, kdy Padalka vyslal příkaz k rozvinutí součástí zrcadla, přišel z řídícího střediska v Moskvě příkaz k uvolnění antény Kurs na lodi Progress. Důsledkem toho se jeden z držáků antény neuvolnil správně a bránil dalšímu rozvírání folie. 
Proces byl proto zastaven a na MIRu i na Zemi začalo horečnaté hledání náhradních řešení. Kosmonauté na stanici zkoušeli zablokovaný mechanismus dalším manévrováním s lodí Progress uvolnit, což se jim povedlo, ovšem i pak se zrcadlo z neznámých příčin rozevřelo jen částečně. 
Experiment byl proto v pátek 5. února 1999 definitivně ukončen a nákladní loď i se "zrcadlem" navedena na sestupovou dráhu, kde téhož dne v atmosféře nad Pacifikem shořela. Shoda nepříznivých okolností tak v momentě zavinila nezdar experimentu Znamja 2.5, kterým chtěli ruští specialisté ověřit další možné perspektivy využití kosmických technologií. 
Selhání techniky, resp. člověka v poslední chvíli v důsledku pravděpodobně znovu podpoří ty, kteří ruskému kosmickému průmyslu vyčítají nepřiměřené ambice a chlubivou propagandu ještě před samotnou realizací vytýčených cílů.Budouci velke zrcadlo Znamja 3 (kresba archiv IAN) 
Celý experiment se již beztak od počátku setkával s celou řadou rozporných reakcí. Zastánci teorie prodloužení soumraku v oblastech vysoko na severu disponují argumenty jako snížení počtu sebevražd, rozvodů, menší psychické a sociální napětí, spotřeba alkoholu, resp. drog u lidí, žijících krátké dny a dlouhé noci. Mnohá z těchto odůvodnění nemusí být bez hlubšího zamyšlení nebo zkušeností ani pochopena. 
Nepřehlédnutelným faktem jistě je naprostá úspora pozemských energetických zdrojů neboť veškerou potřebnou energii pro vlastní činnost obě technologie (kosmická zrcadla i sluneční plachetnice) získávají ze Slunce. 
Na druhé straně se můžeme setkat s odmítavými postoji víceméně opodstatněnými (astronomové zásadně nesouhlasí s dalším světelným znečišťováním zemské atmosféry, díky kterému je již většina přístupných území pro seriozní výzkum naprosto nepoužitelná), až po dramatická obvinění z pokusů změnit Boží vůli, či věčný řád přírody atd. 
Ruská strana má v plánu s experimentem pokračovat -- v letech 2001-2003 v rámci mise Znamja 3 (plachta o průměru cca 70 metrů), resp. následnou instalací obřích, 200metrových zrcadel na geostacionárních drahách, jejichž sestavy na delší čas osvětlí třeba pět velkých aglomerací. 
S ohledem na současnou ekonomickou situaci Ruska, obrovské problémy při stavbě ISS, otázky kolem další, značně nejisté budoucnosti přesluhující orbitální stanice MIR a mnoho dalších faktorů, ovšem případné pokračování tohoto unikátního programu zůstává doslova ve hvězdách. 
 
Jaroslav Peyerl
Podle různých materiálů
 
 
  
Satelit site DSP (kresba archiv IAN)Užiteční špioni 
 
Agent W4C se zmocnil tajných plánů na kolonizaci Venuše! Před psem pana Fouska ho však neuchránil ani jeho dokonalý budík vybavený otravnými šipkami, vysílačkou, granátek a kapesní jadernou bombou. 
Během několika desetiletí studené války jenom Spojené státy americké utratily několik stovek miliard dolarů za vývoj, stavbu a provoz rozsáhlé soustavy speciálních aparatur k monitorování zajímavých míst naší planety. Dodnes se v přilehlém kosmickém prostoru pohybují desítky špionážních družic: jejich záznamová zařízení nepřetržitě pořizují snímky zemského povrchu a infračervené senzory číhají na starty mezikontinetálních raket, velké exploze a další podobné události. Všechny shromážděné portréty i měření, jejichž počet se odhaduje na miliony a kvadriliony bytů, jsou pečlivě uschovány v supertajných datových centrech, počítačových sálech, archivech, fotografických knihovnách... A ačkoli některá z nich má stále ještě svůj strategický význam, drtivá většina -- po ukončení studené války a rozpadu komunistického bloku -- je v dnešní době naprosto bezcenná. Naštěstí pro nás na rozdíl od slánky s plány na kolonizaci Venuše neskončily v zapomnění, nýbrž se dostaly do povolaných rukou. 
V několika posledních rocích zbytečné utajování některých informací uznaly i kompetentní americké vládní úřady (za velkého přispění současného viceprezidenta Al Gora) a pod přísnou kontrolou alespoň z části umožnily přístup k tomuto nesmírně rozsáhlému rezervoáru. Několik desítek důkladně prověřených vědců, sdružených do skupiny nazvané Medea, si tak může na svůj účet připsat první úspěchy. Vzhledem k teprve krátké době studia tajných archivů lze současně předpokládat, že další objevy budou rychle následovat. 
Nikdy předtím žádná zpravodajská organizace tímto způsobem s odborníky nepracovala. Vždyť to ani z principu nejde. Obě komunity se svým vztahem k informacím diametrálně liší: Zatímco pro vědce je naprosto volný přístup k jakýmkoli získaným datům absolutně nezbytný pro další bádání, špioni vědí jen to nejnutnější -- všechny závěry a zjištění má pak k dispozici pouze několik málo osob na vrcholu zpravodajské pyramidy. Úkolem skupiny Medea, mimochodem pojmenované podle bytosti z antické mythologie, která pomohla Jásonovi a Argonautům získat zlaté rouno, je pátrat v archivech po vědecky zajímavých datech a po souhlasu vyšších míst je následně publikovat. 
Snad nejzajímavějším zdrojem informací jsou špionážní družice. Ať již se jednalo o americké či ruské sondy, vždy jejich účel a vybavení podléhalo naprostému utajení. Nicméně během desítek let jsme se některé základní parametry o těchto vesmírných očích a uších přece jenom dozvěděli. Od Sputniku jedna Snimek ze site KH-11 (zaber zname chemicke tovarny v Sudanu)byla na oběžnou dráhu vyslána celá řada umělých družic, z nichž každá posunula technologické hranice o kousek dopředu. Nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že citlivé aparatury snímající zemský povrch ve viditelném i infračerveném oboru elektromagnetického spektra, naslouchající rádiovému vysílání protivníka či číhající na náhlé energetické události sehrály zásadní roli během studené války a zabránily, aby přerostla ve válku horkou. 
V současnosti pro Spojené státy pracuje skupina označená KH-11 a KH-11 "plus" (KH je zkratka označení Key Hole), jež své snímky nepřetržitě posílá do ústředí prostřednictvím soustavy retranslačních satelitů. V letech 1976 až 1988 startovalo celkem devět KH-11 a v devadesátých létech nejméně tři KH-11 plus. Každá z posledně jmenovaných umělých družic přišla na jeden a půl miliardy dolarů! Za tuto cenu však vojákům pořizuje snímky s rozlišením lepším než patnáct centimetrů! 
Americká vláda dosud odtajnila především detailní snímky zhotovené satelitními systémy KH-1 až KH-6 z let 1960 až 1972. Tyto první výzvědné satelity své záběry nevysílaly na zemi v přímém přenosu -- fotografie vybraných cílů v Sovětském svazu, Číně, Blízkém východu apod. se vracely ve speciálních návratových pouzdrech. Do vesmíru vysláno kolem asi sto padesát takových špionů, kteří obohatili americké archivy o osm set tisíc snímků. Zatímco první série KH-1 byla schopna rozlišit předměty o velikosti dvanáct metrů, KH-4 měla již šestkrát ostřejší optiku. 
V sedmdesátých a osmdesátých letech jejich následovníci KH-7, KH-8 a KH-9 zhotovili dalších několik milionů fotografií. Unikátní systém poslední ze sérií, KH-9, pak dokázaly na jednom políčku zaznamenat vzhled oblasti s rozlohou několika desítek tisíc čtverečních kilometrů s rozlišením pouze dvě třetiny metru. Také některé jejich výsledky jsou k dispozici. 
Využití satelitních snímků je nasnadě: vzhledem k tomu, že první satelit zaměřený na detailní studium zemského povrchu vzlétl až v roce 1972, mohou nám přinést důležité informace o změnách urbanizovaných oblastí, hranic vegetace či pouští, nebo o vulkanické historii zajímavých sopek již od šedesátých let. Tedy více než deset roků do minulosti. 
Vědci také na základě špionážních snímků s velkým rozlišením mohou okalibrovat fotografie s hrubším měřítkem z civilních zařízení a získat tak některé dodatečné údaje i z portrétů, kde takový detailní pohled chybí. 
 
systém satelitů operační období senzory vojenské použití vědecké použití
KH-1 až KH-8 1960-1972 fotografické filmy přivážely speciální pouzdra bezpečnostní studie zalesnění, ekosystémů, vulkanické aktivity, požárů, vodní eroze apod.
KH-9 1971-1984  širokoúhlá optika pro zaznamenání několika tisíc kilometrů čtverečních
KH-11,  
KH-11 plus
1976 až dodnes přenos snímků v reálném čase
DSP 1970 až dodnes infračervené starty mezikontinentálních střel, exploze, požáry monitorování výrazných meteorů
Lacrosse 1988 až dodnes radarové snímkování nezávisle na počasí bezpečnostní monitorování sněhové a ledové pokrývky, znečištění apod.
 
Dokonalé a dosud tajné záběry poslouží k lepšímu pohledu na vegetaci jednotlivých oblastí, k detailnějším studiím změn ekosystémů, rozmístění zvířecí populace, ničení životního prostředí v důsledku lidské činnosti, vodní erozi apod. Jedním z nejčerstvějších úspěchů skupiny Medea je například důležitá pomoc při monitorování vulkánu na ostrově Monserrat v Karibském moři těsně před jeho ničivou explozí v roce 1995. 
Stejně jako série "Key hole" sleduje dění na zemském povrchu ve viditelném světle, infračervené senzory jiné skupiny satelitů v U.S. Air Force's Defense Support Program (zkr. DSP) číhají na starty balistických raket a jiných zajímavých událostí. První taková sonda startovala v roce 1970. Od té doby jsou zavěšeny na geostacionární dráze a monitorují celý povrch naší planety; Odhalí nejen zapálení motorů mezikontinentálních balistických raket nejen na území Ruska a Číny, ale i starty podobných nosičů z ponorek. S pomocí řady dalších senzorů jsou též schopné rozpoznat nukleární výbuchy v atmosféře, starty raket středního doletu (například typu SCUD), vojenská letadla s forsáží, umělé družice na nízkých dráhách a jakékoli přírodní jevy spojené s rozsáhlými explozemi. 
Jeden z přístrojů, kterými tito špioni disponují, kontinuálně snímá celý disk planety. Jakmile v infračerveném oboru zachytí dostatečně jasný zdroj záření, zaměří se na něj i ve viditelném světle. Jiný systém využívá soustavu chlazených detektorů vyladěných na 2,78 mikrometru. Záření této vlnové délky je zcela pohlcováno vodní párou v nižších vrstvách zemské atmosféry. Spolu se speciální optikou o ohniskové vzdálenosti tři a půl metru pořídí každých deset sekund snímek temného zemského disku -- žhavý plamen za tryskou i středně velké balistické rakety mu v žádném případě neunikne. 
Tato špionážní síť během let 1975 až 1992 zaznamenala celkem 136 velkých atmosférických explozí -- v průměru devět ročně, každý s energií odpovídající ekvivalentu jedné kilotuny trinitrotoluenu. Všechny z nich způsobily větší balvany o velikosti až deset metrů, se kterými se náhodně setkala naše planeta, meteoroidy. Vzhledem k pokrytí umělými družicemi a také době pozorování se ale skutečný počet takových srážek odhaduje desetkrát větší. 
Snad nejtučnějším úlovkem byl meteor z prvního února 1994, který zanikl nad Tichým oceánem, poblíž ostrova Kosrae v Mikronésii. Jeho hmotnost byla odhadnuta na půl milionu až jeden milion kilogramů. Exploze o síle 34 až 630 kilotun TNT byla natolik překvapivá, že prý byl tehdy dokonce probuzen americký prezident se zprávou o explozi jaderné bomby nad Pacifikem. (Exploze, jež zdevastovala Tungusku, odpovídala asi deseti milionům TNT.) Ze záznamů DSP a pravděpodobně i dalších detektorů bylo přitom možné odvodit nejen hmotnost meteoroidu, ale i jeho dráhu v prostoru. 
Posledním vesmírným zdrojem tajných, ale vědecky zajímavých informací, je satelitní program nazvaný Lacrosse. Tyto umělé družice nesnímkují zemský povrch, nýbrž jej ozařují radiovými vlnami. Odražený signál lze poté převést na radiový snímek příslušné oblasti. Výhodou je, že lze tímto způsobem proniknout i hustou oblačnou pokrývkou. Sondy samozřejmě pracují také v noci. Takové záběry ocení především odborníci, kteří v různých částech planety monitorují ledovou a sněhovou pokrývku. Mohou též lokalizovat a určit trendy ve znečištění jezer i vodních toků. 
Vyjma sítě DSP, kterou provozuje americké letectvo, všechny satelity postavil a provozuje Národní bezpečnostní úřad (National Reconnaisance Office), formálně založený 6. září 1961. Až do roku 1992 byl natolik tajný, že nebylo známo ani jeho oficiální jméno. Naštěstí časy se změnily a změnil se i přístup této špičkové organizace k okolnímu světu. Síť jejích vesmírných špionů se již nezabývá jenom hledáním plánů na kolonizaci Venuše, nýbrž začíná podstatnou měrou přispívat i k monitorování našeho domova -- planety Země. 
 
Jiří Dušek
Podle různých materiálů