Uvidíte prasátko? 
Znamja 2 z roku 1993 
Miru se nechce do šrotu 
Co se ukrývá pod sukní 
 
 
  
 
  
Uvidíte prasátko? 
 
Pokuste zahlédnout tento čtvrtek čtvrtého února večer "prasátko". Nemusíte se však bát, že musíte hladovět -- nemáme na mysli ono "zlaté prase", na které každý čeká a jen málokdo se ho dočká o Štědrém dnu. Tento čtvrtek máte možnost -- pokud vám to dovolí počasí a současně i kapka štěstí -- spatřit odražené sluneční paprsky od soustavy pokovených folií, jež se rozvinou kolem ruské dopravní lodě Progress M 40. 
Experiment pod označením Znamja 2.5 je přímým následovníkem jiného pokusu z před šesti lety. Tehdy Rusové kolem podobné lodě rozvinuli "zrcadlo" o průměru dvacet metrů. V Evropě, kam házelo prasátko, sice nebylo příliš příznivé počasí, nicméně našlo se několik šťastlivců, kteří na nebi spatřili sekundový záblesk přibližně stejně jasný jako Měsíc v úplňku. 
S podobným osvětlováním se počítá i během šestnáctihodinového experimentu Znamja 2.5. Na rozdíl od zrcadla Znamja 2 však tentokráte mají být cíleně osvětlovány různé cíle na severní polokouli -- tedy nikoli krátké záblesky, ale oslnivé světlo po dobu až několika minut. Odhaduje se, že někteří obyvatelé Evropy a Severní Ameriky tak spatří na nebi objekt pětkrát až desetkrát jasnější než Měsíc v úplňku. 
Podle současného harmonogramu se od Miru oddělí přesně v 11:04 našeho času dopravní loď Progress M-40. Poté se vzdálí od stanice, pomalu se roztočí a odstředivou silou rozvine osm "okvětních lístků" o tloušťce pět mikrometrů, pokovených na jedné straně hliníkem s celkovým průměrem 25 metrů. Nadto Gennadij Padalka a Sergej Avdevej začnou s lodí otáčet tak, aby ozářili jednotlivé cíle na zemi. Sluneční prasátko, o průměru pět až sedm kilometrů, má nejdříve navštívit hlavní město Kazachstánu -- Karagandu. Poté se vydá k Saratovu v Rusku, Poltavu v Ukrajině, Liege v Belgii, Winnipag v Manitobě, města Quebeck a Calgary v Kanadě  a krátce po třetí hodině noční 5. října skončí u Devil’s Lake v Severní Dakotě. 
 
Kudy poletí Mir 4. února večer. Dle předpovědi Německého kosmického střediska se objeví deset stupňů nad západním obzorem přesně v 18:42:17 našeho času. Poletí prakticky do zenitu. V 18:45:12 bude nad jihozápadem 80 stupňů vysoko. V zemském stínu má zmizet v 18:45:40 ve výšce 60 stupňů nad jihovýchodem. Přiložená mapka i uvedené časy se vztahují na naše hlavní město (s menší chybou však platí pro celou Českou republiku). Pro kterékoli jiné místo si můžete obdobnou předpověď spočítat na adrese www2.gsoc.dlr.de
 
Je možné, že prasátko od Znamja 2.5 spatříme i my v České republice. Ve čtvrtek 4. února bude nad námi přelétat krátce před tři čtvrtě na sedm. Konkrétně nad Prahou (viz též obrázek) se objeví asi deset stupňů nad západním obzorem v 18:42. Poletí prakticky do zenitu -- největší výšky 80 stupňů dosáhne v 18:45 nad jihozápadem. Pak se vydá k jihovýchodu, v zemském stínu zmizí asi za půl minuty (18:45:40) celých šedesát stupňů vysoko. Na obloze by v té době měly být viditelné dva svítící body: Mir s jasností kolem -1 mag (tedy podobně jako Sirius) a v jeho těsné blízkosti mnohem slabší Progress M 40. Ovšem v případě, že na nás náhodou namíří své dočasné zrcadlo, bude dopravní loď až stotisíckrát jasnější než orbitální stanice. 
 
Program na noc 4./5. února 1999
(Zdroj Space Regatta Consorcium)
moskevský čas středoevropský čas událost 
13:04 11:04 Progress M-40 se oddělí od Miru
14:34 -- 14:40 12:34 -- 12:40 rozevření folie
16:12 -- 16:18 14:12 -- 14:18 prasátko se pohybuje podél spojnice Karagand -- jezero Zajsan v Kazachstánu
17:45 -- 17:48 15:45 -- 17:48 Saratov v Rusku -- Aktubinsk v Kazachstánu
19:18 -- 19:22 17:18 -- 17:22 Poltava -- Kovel na Ukrajině
20:50 -- 20:54 18:50 -- 18:54 Liege v Belgii -- Frankfurt nad Mohanem v Německu 
V této době je velká šance zahlédnout prasátko především ze západní části České republiky, obzvlášť pak plzeňska!
22:10 -- 01:30 20:10 -- 23:30 odpočinek posádky
2:54 -- 2:28 00:54 -- 00:58 Winnipeg v Manitobě -- Quebec
4:30 -- 4:34 02:30 -- 02:34 Calgary -- Devil Lake v Severní Dakotě
5:13 03:13 odhození odrazné folie, konec experimentu
 
Experiment s vesmírným zrcadlem organizuje Space Regatta Consorcium -- seskupení sedmi ruských organizací. Jeho ředitel Vladimír Syromjatnikov doufá, že Znamja je pouze jakýmsi "předskokanem". Společnost by v blízké budoucnosti chtěla disponovat několika zrcadly, které by se pohybovaly ve výšce 1500 až 4500 kilometrů. S průměrem dvě stě metrů by mohly osvětlit jakékoli větší město asi stokrát intenzivněji než Měsíc v úplňku. Takové speciální družice by prodlužovaly soumrak nad vybranými oblastmi ve vyšších zeměpisných šířkách, během polárních nocích a bylo by je možné použít i v době nečekaných kalamit. 
Armáda kosmických zrcadel však dělá hluboké vrásky na čelech většiny astronomů. "Máme již dost problémů při boji s pozemskými zdroji světelného znečištění," komentoval plánovaný pokus Daniel W. E. Green z Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics. V zemské atmosféře rozptýlené sluneční světlo totiž znemožňuje prakticky veškerá odborná pozorování, nehledě na to, že nám -- milovníkům astronomie -- krade hvězdnou oblohu. První preventivní kroky však byly již učiněny: Woodruff T. Sullivan, předseda komise pro boj se světelným znečištěním při Mezinárodní astronomické unii navrhl Organizaci spojených národů prohlásit noční oblohu za důležitou součást životního prostředí a uchránit ji tak před nadměrným a zbytečným znečišťováním. 
Co vy na to? Máte stejný názor? Podíváte se na Znamju 2.5? Napište nám své názory do redakce IAN! Rádi je uveřejníme. 
 
Jiří Dušek
Podle různých materiálů
 
  
Znamja 2 z roku 1993
Experiment Znamja 2 se uskutečnil shodou okolností 4. února 1993. (Znamja 1 byl pouze pozemní pokus, který se nikdy nezopakoval ve vesmíru.) Tehdy se kolem dopravní lodě Progress M15 rozvinula tenká folie o celkovém průměru dvacet metrů. Chcete-li se podívat na krátké video záznamy z tehdejšího letu, stačí kliknout na příslušné obrázky. Velikost ukázek kolísá mezi jedním a dvěmi megabajty a jsou ve formátu QuickTime.
 


Mir (zdroj CD ROM Galaxis)Miru se nechce do šrotu  

Současný scénář týkající se budoucnosti stanice Mir je vcelku jednoduchý: prvního června letošního roku ji opustí poslední posádka (ruský velitel Viktor Afanasjev, palubní inženýr Sergej Avdějev a francouzský výzkumník Jean-Pierre Haigneré) a o týden později se zažehnou brzdící motory lodi Progress, která bude ke stanici připojena o dva měsíce dříve. Mir poté vstoupí do hustých vrstev zemské atmosféry, kde v pekelném žáru skončí svoji pouť vesmírem. A co snad neshoří, bude neškodně utopeno v hlubinách Pacifiku. 
Poslední dny ale nasvědčují, že by to s koncem Miru nemuselo být zase až tak "žhavé". Především americká NASA na Rusko všemi možnými prostředky tlačí, aby provoz přežívajícího Miru ukončilo, neboť chce, aby veškeré omezené ruské zdroje směřovaly k mezinárodní stanici ISS. Pro Rusy se však udržení Miru v provozu stává otázkou národní prestiže, neboť jde o poslední z velkolepých kosmických programů sovětské éry. Mezinárodní stanice jim k srdci jaksi nepřirostla, přece jen není "jejich". 
Na loňský Štědrý den proto Rusko dostalo od konstrukční kanceláře NPO Eněrgija (výrobce a provozovatel Miru) dárek -- prohlášení, že se podařilo zajistit silnou skupinu investorů, kteří kapitálem 750 milionů dolarů umožní udržet Mir na oběžné dráze ještě další tři roky. (Pro Rusko to byl trochu předčasný dárek, neboť zde si nedávají lidé dárky na Štědrý večer, ale až při příležitosti příchodu Nového roku.) 
Dosud tajemní dobrodinci prý požadují jednu jedinou věc -- oficiální "požehnání" od ruské vlády. Toho se jim dostalo vcelku rychle, v pátek 22. ledna podepsal premiér Jevgenij Primakov dekret, na jehož základě může Mir létat až do roku 2002. Zpráva o podepsání dekretu byla vydána bez jakýchkoliv komentářů. Nyní už tedy chybí jen zveřejnit jméno oněch tajemných mecenášů ruské kosmonautiky stejně jako pohnutky, které je k investici vedly. Otazníky kolem stanice Mir zatím každopádně zůstávají a jen čas nám ukáže, kdy nad poslední kosmonaut zhasne světla na její palubě a naposledy pohlédne do jejích potemnělých útrob, v nichž se psala historie. 
 

Hynek Olchava
Podle zpráv na Internetu
 
 
  
Dvojice Keckovych dalekohledu - na jednom z nich bylo otestovano unikatni zarizeni.Co se ukrývá pod sukní  
 
Hvězdy, ať již ty blízké či vzdálenější, dosud velmi pečlivě střežily své nejintimnější tajemství -- oblasti v jejich těsném okolí. Pravda, alespoň u některých se nám podařilo spatřit nejvýraznější detaily na povrchu (Betelgeuze). Víme také, že některé z nich jsou protáhlé (Mira ve Velrybě), a již jsme nalezli několik planet mimo sluneční soustavu. To všechno byla jen letmá nahlédnutí. Oslnivě zářící stálice, jejichž jasnost mnohonásobně převyšuje jasnost jakýchkoli objektů v nejtěsnějším okolí, mají stále ještě značně neprůhledné "sukně". Nicméně přístrojová technika pokračuje mílovými kroky kupředu -- to, co bylo včera ještě v říši sci-fi, je dnes zcela normální. Nikoho z vás proto asi nepřekvapí, když vám prozradíme, že se hvězdářům u Keckova dalekohledu na Havajských ostrovech podařilo konečně nahlédnout pod sukně hned dvou hvězd. 
Nová technologie, kterou vyvinula skupina vedená Billem Danchim, umožňuje teoreticky pořídit snímky planet v okolí jiných hvězd. Zatímco za normálních podmínek je rozlišovací schopnost Keckova dalekohledu kolem 0,6 úhlové vteřiny, Danchiho týmu se podařilo získat třicetkrát ostřejší obrázky s rozlišením 0,020 vteřiny: pod stejným úhlem spatříte korunovou minci na vzdálenost dvě stě kilometrů. 
Způsob, jakým toho dosáhli, je skutečně krkolomný: Lze říci, že desetimetrový dalekohled "rozdělili" pomocí speciální masky umístěné před pomocným zrcadlem na dvacet jedna menších přístrojů o průměru 35 centimetrů. Aby pokud možno odstranili rušivý vliv neklidné atmosféry, pořídili v této sestavě kolem stovky velmi krátkých expozic hvězdy. Výsledný portrét stálice a jejího těsného okolí pak rekonstruovali obdobně jako při rádiové interferometrii, kdy se skládá signál z několika radioteleskopů. 
Tato technologie je použitelná pouze u hodně jasných hvězd (do sedmé velikosti) -- celých 97 procent desetimetrem sesbíraného světla totiž přichází vniveč. První dvě stálice, na které se Danchi a spol. podívali, jsou CW Leonis a MWC 349A. 
První z nich najdete v souhvězdí Lva. Leží asi 450 světelných let daleko od Země a je příkladem tzv. uhlíkových hvězd. Stálice již ve svém nitru vyčerpala veškeré zásoby vodíku a nyní získává potřebnou energii pouze ze slupek obklopujících kyslíkouhlíkové jádro. V jedné se přeměňuje vodík na helium a v té druhé helium na uhlík a kyslík. Hoření však není příliš stabilní: Proto se chladná atmosféra CW Leo různě nadouvá a my na Zemi sledujeme její světelné změny (odtud označení CW Leo). Na povrch a do obálky hvězdy se také dostávají produkty jaderných reakcí, především uhlík, jenž zde kondenzuje na různě složité molekuly (například populární fulerény) a ve větší vzdálenosti i na skutečné prachové částice. 
Tato fáze ve vývoji hvězdy je však neobyčejně krátká a pro samotnou stálici nevěstí nic dobrého: brzo se její plynný obal oddělí a za pár desítek tisíc roků splyne s okolním mezihvězdným prostorem. Na místě pak zůstane jen pomalu chladnoucí jádro -- budoucí bílý trpaslík. 
 
CW Leo je hvězdou na sklonku svého života. Má velmi rozsáhlou atmosféru bohatou na uhlík, jenž zde existuje jak ve formě složitých molekul tak i skutečných prachových částic. Úsečka na přiloženém snímku okolí stálice má velikost 0,25 úhlové vteřiny, tedy asi čtyřiceti astronomických jednotek (méně než je vzdálenost Pluta od Slunce). Nepravidelné rozložení prachu v okolí CW Leo astronomy skutečně překvapilo: zdá se, že se uvolňuje na konkrétních místech samotného povrchu, snad ohromných chladných skvrn. Což nahlodává dřívější představu o víceméně rovnoměrné kondenzaci prachu v atmosféře jako takové. Snímek v infračerveném oboru elektromagnetického spektra (2,26 mikrometru) pořídil Keckův dalekohled číslo I.
 
"Můžeme zde spatřit naprosto fantastické detaily," komentuje pozorování z Keckova dalekohledu Bill Danchi. "V okolí CW Leo jsou vidět nejen bubliny uhlíkového prachu, ale můžeme dokonce monitorovat jejich pohyb." Teplota těchto uhlíkových oblaků je srovnatelná s teplotou vroucí vody (400 kelvinů), ovšem některá z nich jsou mnohonásobně větší než Slunce. Precizní měření nám dokonce prozradilo, že se vůči hvězdě pohybují rychlostí kolem deseti kilometrů za sekundu. 
To všechno byly jen první, pokusná pozorování. Již brzy budeme monitorovat intimní partie okolních hvězd ještě detailněji. U dvojice Keckových dalekohledů se totiž staví několik menších dvoumetrových teleskopů. Až se spojí dohromady, dosáhnou desetkrát lepší rozlišovací schopnosti. Doba, kdy budeme sledovat změny v okolí různých stálic s odstupem několika měsíců či let je tedy velmi blízko. 
 
Jiří Dušek
Podle tiskové zprávy  W. M. Keck Observatory