Slavny Klepestuv snimek (repro IAN)Zpráva o konání skromné vzpomínky 
 
To, že dne 12. září 1998 ve 20h45m SEČ tomu bude 75 let, kdy pan Josef Klepešta započal zdařilou čtyřhodinovou fotografickou expozici okolí Velké mlhoviny v Andromedě, se povedlo dát lidem ondřejovské hvězdárny na vědomí vývěskami s jednodenním předstihem. 
Kulaté výročí slavného snímku jsme si proto připomenuli v malé skupince čtyř zájemců o historické amatérské astronomické počiny u nás za onoho večera, kdy památné pořízení snímku slavilo svou "pětasedmdesátku". Bylo to na původním místě vlastní expozice, tedy pod klenbou západní kopule věnované památce Jana Friče a stojící v historické části někdejší Hvězdárny Žalov bratří Josefa a Jana Fričů v Ondřejově. Je to nynější hlavní sídlo Astronomického ústavu Akademie věd České republiky. Strohou autentičnost sice prostora zmíněné kopule ztratila již roku 1963, kdy z ní odstěhovali původní inventář, přesto nám po necelé dva roky již nově ustavený a nepůvodní Zeissův dalekohled z 30. let naštěstí zdařile naimitoval atmosféru vhodnou k pietní vzpomínce. Hodlám zde předeslat povícero údajů, z nichž část je většině čtenářů jistě známá. Jejich zbytek však interpretovávali lidé hlavně z ideologických důvodů různě. Buďto zkresleně, či pro některé aspekty věcí, jež zde chci šířeji zmínit, se o nich nemluvilo raději vůbec. Jde ale o širší okolnosti. Ty blíže osvětlí, proč upomínka měla průběh právě takový,  navíc i objasňují to, proč její průběh se zdařilo vsadit do pietního rámce. Ten popíši v závěru. 
Pan Josef Klepešta exponoval snímek 20cm Cooke -- tripletem dvojitého astrografu tehdy ještě soukromé hvězdárny Žalov bratří Josefa a Jana Fričů u Ondřejova. Snímaným polem se v okamžiku 21h55m23s SEČ náhodně mihl jasný bolid. Část své dráhy v emulzi ponechal. V oné chvíli fotografující odpoutal zrak od pole pointeru. Let bolidu pozoroval, zapsal čas. Krása neběžné kompozice snímek i Ondřejov proslavila. Objevil se dokonce v japonské encyklopedii. 
Ondřejovskou observatoř založil starší z obou bratří, Josef, a to dne 21. ledna 1898. Bylo to na den přesně po roce od náhlého skonu bratra, Bohem nadaného čtyřiatřicetiletého mechanika, optika i astrofotografa. Prakticky ji na svět přivedl vkladem dědictví po Janovi do koupě vršku Manda, ležícího severně nad Ondřejovem. Hůrku pietně přejmenoval na Žalov a jméno bratrovo pojal za své druhé jméno. Tím spojil hold bratrovi s úmyslem uskutečnit s pietou i dávnou společnou touhu sourozenců -- mít vlastní hvězdárničku. Myšlenkově však šel ještě dále, sledoval cíl položit tak základ k pozdějšímu konstituování observatoře se statutem profesionálním, tedy vědeckým, a to celonárodního charakteru. Dlužno dodat, že Josefovo rozhodnutí, sdělené profesoru Vojtěchu Šafaříkovi po překonání bratrovým úmrtím způsobené krize, vedlo tehdy naslouchajícího již kmeta k nemalé radosti. To dosvědčují závěrečné řádky nekrologu Janova, zaslaného panem profesorem do Astronomische Nachrichten. Jsou v kontrastu k větami předcházejícími. Ty popsal naopak řádkami, sám hluboce pohnut Janovou osobní tragédií zapříčiněnou perforací slepého střeva, zrcadlícími neutěšený Šafaříkův duševní stav vybuzený nečekaným skonem nadějné i odborně mu tak blízké osobnosti, jakou jemu osoba Janova prokazatelně byla. Josef hvězdárnu postupně dostavěl, dostál i kupním závazkům daným obecnímu zastupitelstvu. Navíc zkompletoval a zprovoznil Janem navržený a započatý velký astrograf. Po osmnácti letech, Stara ondrejovska observator (repro IAN)a za pomoci svého syna Josefa, Františka Nušla, i kovodělníka své továrny, pana Zelenky, učinil stroj kvalitně fungující realitou. Snímek sám ji prokazuje. Pět let po vzniku snímku věnoval Josef svou hvězdárnu české části Univerzity Karlovy. Šlo o počin impozantní, ba natolik výjimečný, že ani donedávna nebyl ve všech důsledcích, i vcelku, pochopen. 
U příležitosti stého výročí událostí rozhodných pro dnešní existenci národní observatoře v Ondřejově, dochází na ní již po dobu více než dvou let k oprašování a k nezbytným opravám jak časem, tak především sníženou možností péče (a někdy též i osobní necitlivostí iniciativních "tahounů" novějších přístrojových projektů) zasažených historických budov i některých přístrojů. Procesy nápravy stavu nadále pokračují bez ohledu na aktuálnosti jakýchkoli výročí. U původních přístrojů však bývají ponejvíce spojeny s rozsáhlými i nákladnými rekonstrukcemi. Například některé přístroje hvězdárny Žalov, pokud nezmizly beze stop celé -- jak tomu bylo u Šafaříkova reflektoru s kovovým zrcadlem pyšnícím se řadou cca 15000 Šafaříkových pozorování proměnných hvězd do počátku tohoto století, či zčásti -- jako Gajduškova korekční deska ke Schmidtově astrokomoře 400/650/1:2, vykazují v okamžiku svého ohledávání stav tristní, hodný snad i zřetelů až archeologických. Případ Fričova velkého astrografu, jímž snímek "M31-bolid" vznikl, takový byl, a naneštěstí nebyl právě poslední. Ondřejovská raritní kořistná Richter-Slevogtova komora říšského Wehrmachtu o vstupní pupile 650mm a se světelností 1:1.34, určená pro Atlantský val v roli protiinvazní pojistky (její druhý exemplář je na krymské observatoři dodnes ceněn), byla pro puknutí jejího neunikátního sférického zrcadla o průměru 70cm, tedy části nehodnotné, bohužel, podobně "rozmetána". Její naopak vskutku unikátní korekční afokální dvojčočku i s cennými zbytky částí tubusu Fričova astrografu jsem nalezl v prošlých dvou letech ve rmutu "stodoly u Kroupů" u ondřejovského náměstí. V prvém případě na vyzvání pana Kocourka, v druhém pak za přispění mechanika ústavu, pana Chytry. V prachu pod děravou střechou tam spočívaly i čtyři ohrožené originály rysů astrografu, pořízené rukou samotného Jana Friče. Blízké osudy potkaly i některé přístroje další. U původních historických kopulí, tj. západní Jana Friče, a centrální profesora Šafaříka, došlo k stavebnímu narušení přestavěním pilířů pod těžší dalekohledy, které pak byly na ně načas umístěny. Po jejich pozdějším vystěhování stála západní kopule bez dalekohledu 30 let, centrální bez něj stojí již více než 25 let. Je jisté, že to byly hlavně Fričovy pietní důvody, vyžadující si výběr kvalitních materiálů, jejichž užití zabránilo zlým škodám interiéru v důsledku zatékání dešťové vody v době jejich opuštění. 
Pro totální destrukci Fričova astrografu, kdy jeho paralaktickou montáž odvezli do kovohutí coby šrot, musel být proto pod vlastní kopulí objektu "západky" zrekonstruován koncem roku 1997 pro vizuální pozorování původní "dar" Třetí říše protektorátně "poněmčelému" Žalovu. Bylo to poté, co si profesor Schaub, šéf Astronomického ústavu německé Univerzity Karlovy za války, narozdíl od české části tohoto vysokého učení nezavřené, vymohl na říšském protektorovi Daluege a nechvalně známém K. H. Frankovi protiprávní včlenění Žalova pod jeho ústav. Jde o "bludný" přístroj, Zeissův 20cm Cassegrainův astrograf s 11cm pointačním refraktorem. Prý byl během operací vojenské agrese v r. 1941 uloupen bělehradské hvězdárně. 
Krátce předtím byl objekt západní kopule rozhodnutím pana Doc. Palouše, ředitele Astronomického ústavu AV ČR v Ondřejově, určen a zadaptován na část Astronomického muzea Vojtěcha Šafaříka. K rekonstrukci optiky jsem se dostal z vlastního zájmu, náhodně. Až později mne požádalo vedení ústavu o vizuální kompletaci přístroje mechanicky, spolu s pracovníky mechanické dílny pány Havlíčkem, Chytrou, Janouškem a Svobodou. Důvodem mého osobního vztahu k historickým objektům a přístrojům ondřejovské hvězdárny byla, při znalosti výše uvedených faktů, má vnitřní potřeba podílet se osobně na nápravě stavů, do nichž historické jednotlivosti hvězdárny za běhu času samovolně zabředly. Nemíním tvrdit, že část památek Žalova utrpěla záměrnou destrukcí. Uvádím upřímně, že jsem dalek tak soudit. Inovátorům šlo o přání po dosažení lepších pozorovacích možností, to bylo otcem tak necitlivých zásahů. Avšak vývoj šel samovolně jinudy. Vezmou-li se do úvahy proto hlediska dneška (inu, po boji bývá každý králem), vykáží uvedené příklady destrukcí určitý rys krátkozrakosti. Asi byly zbytečné... 
Podobně osobnost autora snímku, pana Klepešty, prošla martyriem historických přeměn naší společnosti. Na něj, jako na majitele žižkovské kartonážní dílny, byl v době, kdy dosáhl penzijního věku, nasazen necitlivý punc zbohatlého továrníka. Můj ostravský přítel pan František Kozelský mne informoval, že výše důchodu "továrníka" Klepešty byla tak zvláštní, že mu, jako obdivovatel jeho astrofotografického elánu i umu nenávratně, a ne sám, vypomáhal občasnou finanční částkou. Pan Josef Klepešta byl snad nejaktivnější ze zakladatelů, členů i Josef Klepesta (foto CAS)činovníků České společnosti astronomické i Štefánikovy hvězdárny na Petříně. Jsem příliš mlád na to abych osobně poznal jeho postavení v čase před a v době, kdy dosáhl penzijního věku v "odštefánikovaném" údobí  této hvězdárny. Osobní dopis prof. Ing. Vilému Gajduškovi z 19. 2. 1972, čerpám totiž z něj, však svými řádky nevykazuje rys "stranické podnikavosti a dravosti" nutné k tehdejší "úspěšnosti". Očividně pro svou povahu pan Klepešta "na trati jiným nestačil". 
Sám jsem se s panem Klepeštou v počátku šedesátých let, kdy se světově proslavil sadou  krásných snímků obří eruptivní protuberance, náhodně setkal  u  Kőnigova dvojitého teleskopu. 
Mluvil se mnou zkušený a životem poučený, laskavý muž, kterého jsem si získal již jen pouhou zmínkou o osobní známosti s profesorem Gajduškem. Chvíli se mnou se srdečností, mu i panu profesorovi vlastní, přátelsky rozmlouval. Na to dodnes vděčně vzpomínám. V této skutečnosti tkví důvod, proč jsem blížící se 75. výročí existence Klepeštova snímku "M31-bolid" prostě nechtěl pominout. Toto výročí se mi kuriózně zafixovalo navíc na základě zjištění dvou písemných omylů. Prvý z nich jsem nalezl v Klepeštově knize "Fotografie hvězdné oblohy", vydané v roce 1946 pro JČMF tiskárnou Prometheus. Tu na str. 104 je v legendě snímku uváděn za den vzniku první podzimní den roku 1923, což mi přišlo být kuriózní. Až později jsem v několika zdrojích jako datum vzniku nalezl 12. září 1923. V nejdůvěryhodnějším, tj. v 1. čísle V. ročníku Říše hvězd z roku 1924, jsem však v legendě zřejmě prvně publikovaného snímku "M31-bolid" (pan Klepešta byl zapojen do České společnosti astronomické, ta Říši hvězd vydávala) nalezl text: "Část dráhy bolidu nad mlhovinou v souhvězdí Andromedy. Snímek 8. palcovým objektivem astrografu státní hvězdárny na Ondřejově."  Z výše uvedeného je zřejmé, že se jedná o druhý omyl. Do r. 1928 šlo u Ondřejova o observatoř privátní, státní se stala definitivně až po válce, kdy úřady pojaly ondřejovskou observatoř za majetek Třetí Říše, tj. majetek nepřátelské mocnosti a Univerzitě Karlově ji již nenavrátit nehodlaly. V počátcích Protektorátu se po uzavření českých vysokých škol úzkostlivě znevýrazňovával Žalov firmou "Státní hvězdárny". Po vznesení nároků profesorem Schaubem ani takový status Ondřejov od jeho osudu neuchránil. 
Závěrem proto jen tolik: Den před 75. výročím pořízení Klepeštova snímku jsem umístil na vyhláškových plochách Astronomického ústavu AV ČR v Ondřejově oznámení o pietní  vzpomínce na snímek "M31-bolid". Upomenout jsem mínil též aktéra snímku, pana Klepeštu a konečně konstruktéra i všechny realizátory astrografu a bývalého prostředí observatoře Žalov. 
Počasí nepřálo. Když jsem s klávesami v podpaždí a s deštníkem u opuštěné západní kopule asi půl hodiny před historickým okamžikem dveře odemykal, z nebes se jen lilo. Zvláštnost pocitu symbiózy deštěm ševelící kopule s tóny improvizací, během instalace kláves načas při varhanovém rejstříku, mne dlouho neopustí. O něco později oživil kopuli příchod mého přítele Aleše Koláře, zaníceného astrofotografa náladových kompozic. Stísněnost byla tatam. Před okamžikem historického počátku exponování jsme podle dělených kruhů Zeissův stroj pro déšť naslepo nasměrovali k Velké galaxii v Andromedě a přesně načas též i spustili chod gravitací hnaného hodinového stroje. Vzápětí naši dvojici doplnili ještě naši dva kolegové, Rostislav Štork a Miroslav Šlechta. Též je jsme zaklimatizovali, to se už ani teleskop, ani varhany po dobu čtyř hodin, přesně po tak dlouho, kolik původní Klepeštovo exponování fotomateriálu trvalo, nezastavily. Krátké přestávky jsme vyplňovali hovorem na některá témata, hlavně astronomická. Přispíval jsem vzpomínkou na pana Josefa Klepeštu a ostravské amatérské nadšence, pány profesora Ing. Viléma Gajduška, Bedřicha Čurdu-Lipovského a jiné. Pokud to muzicírování dovolilo, hovořilo se poté o všem co přišlo na jazyk. Celková atmosféra byla dobrá, svým přítomným kolegům jsem za spoluúčast vděčen a touto formou jim za ni ještě jednou děkuji. Po pěti hodinách, kdy jsme se v západní kopulí loučili, jsme vepsali do návštěvní knihy čtyři řádky: 
 
12. 9. 98   75. výročí snímku M31 + bolid
21:30 SELČ - 1:45
22:55:23 SELČ
Cyril Polášek          Miroslav Šlechta           Rosťa Štork        Aleš Kolář.
 
Když jsem po druhé hodině ve tmě, v dešti a s nástrojem, s bagáží a neobluzený klopýtal opět zpět k domovu, zmocnil se mne další zvláštní pocit. A to mám, myslím, k okultním vědám pěkně daleko. Ten pocit se blížil prožitku, jako by všichni ti lidé, o nichž jsme v kopuli hovořili, ti co pro náš nynější život v minulosti tolik znamenali, byli v té miniaturní kopuličce spolu s námi přítomni též. Prsty v tu dobu vzorně poslouchaly, nezahálely, nezabolely... Nade vše mne hřálo vědomí, že nebylo chybou nepodlehnout pohodlí a za výstupu z tepla a světla roztáhnout do lijavce kopuličku deštníku rázně. Asi musely být sobě, kopulička kopuličce, nakloněny... 
 
Cyril  Polášek, Astronomický ústav AV ČR Ondřejov