Patrick Moore na návštěvě v České republice 
Novinky od Jupiteru 
Galerie snímků 
 
 
 
Foto IANPatrick Moore na návštěvě v České republice 
  
Legenda mezi svetovymi popularizatory astronomie Dr. Patrick Moore prijel v pondeli 18. ledna vecer do Prahy, kterou naposledy navstivil v srpnu 1967 pri prilezitosti 13. sjezdu IAU. Udivilo mne, ze z letistni haly vysel prostovlasy a v saku; kabat a fotograficky aparat si pry ve spechu  zapomnel doma. Jeho jedine prirucni zavazadlo bylo tak male, ze by za ne v tramvaji urcite nemusel platit zavazadlovy listek, i kdyby byl kontrolovan tim nejprisnejsim revizorem. Myslim, ze krome diapozitivu k prednaskam a mozna soupravy na holeni se tam uz nic vice vejit nemohlo.  
Rovnou z letiste jsme uhaneli na Kavci hory do Ceske televize, kde mel podle planu vystoupit v pondelnim poradu "21", a musim pochvalit CT, ze dostal na nase pomery velky vysilaci cas, mozna tretinu celeho poradu. Preklad mu tlumocila do sluchatka osvedcena astronomicka tlumocnice pani Havova a moderatorka pani Drtinova sypala otazky vcetne obligatni, co si dr. Moore mysli o nasi astronomii. Hlavnim tematem vsak bylo nadchazejici uplne zatmeni Slunce 11. srpna tr. Dr. Moore cestoval za uplnym zatmenim dosud desetkrat, z toho 9krat mel jasno! Nyni si vybral stanoviste v jihozapadnim cipu Anglie, jelikoz bude prubeh ukazu komentovat pro britskou TV BBC a obava se, ze tentokrat jasno nebude.  
V utery 19. ledna navstivil dr. Moore ondrejovskou hvezdarnu a predevsim nedavno otevrene museum, kde si prohledl unikatni historicke exponaty svym nemene historickym monoklem. Pak byl na chvili u dvoumetroveho dalekohledu v prostorach, ktere navstivil pred 32 lety při slavnostnim otevreni dvoumetru. Odpoledne se v Praze venoval nakupum hudebnich CD. Zajimal se predevsim o ceskeho hudebniho skladatele Julia Fucika a dalsi autory tehoz zanru. Dr. Moore je sam muzikant; hraje na xylofon a klavir a sklada dle vlastniho vyjadreni "na konci XX. stol. hudbu konce XIX. stol." Letos na jare mu vyjde v Anglii jeho prvni CD s nahravkami vlastnich skladeb.  
Vecer tehoz dne prednasel dr. Moore v prazskem Planetariu a setkal se zde s radou prednich ceskych astronomu. Myslim, ze nejvetsi poteseni mu zpusobilo osobni poznani Ing. Antonina Rukla, ktereho znal uz davno z jeho prace na atlasech a mapach Mesice a Marsu. To je totiz rovnez hlavni oblast vyzkumu dr. Moora. 
Ve sve prednadce "60 let astronomie" srovnaval znalosti astronomie r. 1929, kdy se sam jako sestilety zacal o astronomii zajimat, s astronomii r. 1999. Na jednotlivych prikladech ukazal, jak z dnesniho pohledu kuse', nepresne ci vylozene chybne byly nase astronomicke poznatky pred pouhymi 60 lety. 
Foto IANPo prednasce, doprovazene obsahlym souborem diapozitivu, pak s neobycejnou trpelivosti a svezesti odpovidal na pocetne dotazy publika. V zaveru prohlasil, ze se tesi na pristi svou astronomickou prednasku v Praze, kde shrne pokrok astronomie v pristich 60 letech. 
Dr. Patrick Moore se stal v 11 letech patrne nejmladsim clenem Britske astronomicke asociace. Mel nadeji studovat v Cambridzi, ale kdyz v r. 1939 zacala valka s Nemeckem, tvrdil vojenske sprave, ze mu je uz 18 a nastoupil do sluzby v britskem bombardovacim letectvu. Demobilizovan byl az po skonceni II. svetove valky, a teprve pak zacal studovat na vysoke skole. Zabyval se mapovanim Mesice pro program Apollo, ale i pozorovanim promennych hvezd a dalsimi obory pozorovaci cinnosti. Na sve zahrade v Selsey v jizni Anglii ma vybudovany dve hvezdarny, ktere byly jen nepatrne poskozeny lonskym prekvapivym tornadem, jez se navic vyhnulo i jeho domu, postavenem jiz v 16. stol. 
Behem sve aktivni astronomicke drahy poznal vetsinou koryfeju svetove astronomie i kosmonautiky, pocinaje Jeansem a Eddingtonem, přes Einsteina a Opika az k dnesnim esum jako je Sir Martin Rees. Setkal se s Jurijem Gagarinem, s nimz se domlouval francouzsky, ruskym astronomem Nikolajem Kozyrevem, s nimz to pro zmenu zkousel norsky, s Neilem Armstrongem ale i s prukopnikem letectvi Orvillem Wrightem. Mezi jeho pratele patril take objevitel Pluta Clyde Tombaugh. Dr. Moore napsal desitky popularne-vedeckych knih o astronomii, ale britske siroke verejnosti je znam predevsim jako dlouholety komentator televizniho mesicniku "The Sky at Night", jenz bezi na obrazovkach BBC nepretrzite od dubna 1957. V posledni dobe se podili na anglicke lokalizaci ceskeho programu ASTRO 2001 pro multimedialni CD-ROM.  
Dr. Moore je nositelem vysokeho britskeho vyznamenani C.B.E., jez obdrzel r. 1988 za celozivotni popularizaci astronomie, clenem Britske kralovske astronomicke spolecnosti i Mezinarodni astronomicke unie, jez na jeho pocest pojmenovala planetku (2602) Moore. Je cestnym prezidentem spolecnosti Williama Herschela, takze se zive zajimal o osudy rodu Jelinku z Herspic u Slavkova, odkud Herschelovi predkove pochazeji.  
Po stredecni prednasce v Brne navstivi ve ctvrtek 21. ledna Hvezdarnu na Kleti a v patek dopoledne se ucastni tiskove konference České astronomicke spolecnosti v budove Akademie ved CR v Praze 1, ktera se kona 201. den pred uplnym slunecnim zatmenim. 
  
Jiri Grygar
 
 
  
Kresba Michael CarrollNovinky od Jupiteru 
 
Minulý rok byl pro americkou sondu Galileo velmi úspěšný. Premiérová umělá družice největší planety sluneční soustavy dokončila polovinu rozšířené mise navazující na předcházející dvě léta základního výzkumu. Vědci celého světa získali nepřeberné množství zajímavých měření, díky kterým se objevily spekulace všeho druhu: Průlety nad měsícem Európa jenom utvrdily naše přesvědčení o existenci rozsáhlého vodního světa pod tenkou ledovou kůrkou. V březnu loňského roku si to Galileo prosvištělo dokonce pouhých dvě stě kilometrů nad povrchem a s rozlišením jen několik metrů nám zcela zřetelně ukázalo ledovou tvář satelitu: rozsáhlé praskliny, posunuté a opět zacelené ledové kry, velmi mladý kráter Pwyll... 
Jak se ale zdá, Európa nemusí být jediným Jupiterovým měsícem s tekutou vodou: záznamy z magnetometru sondy totiž naznačují, že menší slaný oceán může existovat i na Kallistó. Ať už je to pravda či nikoli, museli geologové značně poopravit své názory na jeho vnitřní strukturu. V žádném případě se nejedná o nezajímavé těleso -- naopak, i když nijak dramaticky, jeho struktura se mění: Krátery zbrázděný povrch leží na vrcholu asi dvě stě kilometrů tlusté ledové vrstvy. Prakticky hned pod povrchem může existovat nejméně deset kilometrů hluboký tekutý oceán, pod kterým se nachází plášť a jádro složené ze směsy ledu a horniny. 
Ió, Ganyméd, Európa a z menší části i Kallistó jsou zahřívány díky přítomnosti Jupiteru. Pod jeho drtivou gravitační sílou jsou různě neustále mačkány i natahovány a slapovým třením tak vzniká teplo podobně, jako když ohýbáte kus drátu. 
Galileo se samozřejmě nezapomněl podívat na Ió a jeho sopky. Kameře neuniklo hned několik desítek velmi horkých vulkánů. Z takové Pillan Patery například tryská láva o teplotě dva tisíce kelvinů, což je mnohem více než nejvyšší na Zemi naměřená hodnota. Ió je tak nejteplejším dosud známý místem ve sluneční soustavě. 
 
Prakticky všechny zajímavé objevy lze připsat na účet kvalitní kamery, kterou je sonda Galileo vybavena. Vůbec poprvé je přitom její součástí -- jako meziplanetární observatoře -- CCD čip. Vzhledem k datu výroby (před více než deseti roky) však není nijak veliký, má pouze 800 na 800 pixelů, a je citlivý jen v omezeném rozsahu vlnových délek od 0,4 do 1,1 mikrometru (viditelné světlo 0,4 až 0,7 nm). Povelem ze Země je možné před něj umístit jeden z devíti speciálních filtrů a několika expozicemi tak zhotovit barevný portrét. Kamera váží asi třicet kilogramů a v průměru spotřebuje 15 wattů. Jako optický systém se používá soustava čoček a zrcadel s ohniskovou délkou 150 centimetrů a průměrem necelých dvacet centimetrů.
 
Posledním z Jupiterových velkých měsíců Ganymédes -- vlastně největší satelit ve sluneční soustavě, se zase pyšní krásným řetězem kráterů, jenž pravděpodobně vznikl po pádu rozpadlé komety, stejné jako Shoemaker-Levy 9, která v roce 1994 skončila v atmosféře samotného Jupiteru. 
Škoda jen, že se na sondě začíná projevovat její předčasné stáří -- v okolí planety je totiž nesmírně silná radiace. Proto některá zařízení Galilea postupně vypovídají svoji službu a pro různé technické problémy se proto nepodařilo během posledních třech průletů kolem Európy pořídit žádná vědecky zajímavá měření. Nicméně není vše ztraceno. Stav umělé družice je uspokojivý a v itineráři jejího letu najdete ještě několik zajímavých akcí: 
V noci z 31. ledna na 1. února se vydá na poslední inspekční návštěvu Európy. Nejblíže -- 1500 kilometrů -- bude kolem třetí hodiny našeho času. Podle plánu se zaměří především na studium povrchu satelitu, má se však podívat i na oblačnou pokrývku Jupiteru. Poté se v následujících měsících plánuje série manévrů, během kterých se podstatně sníží výška dráhy nad planetou. Pro tuto "redukční dietu" se kromě vlastního raketového motoru využije i gravitační pole Kallistó. V této době se Galileo zaměří především na atmosféru Jupiteru, během každého obletu planety také na své cestě protne torus nabitých částic, který za sebou zanechává měsíc Ió. 
To nejzajímavější ovšem přijde koncem roku. Sonda se dvakrát setká právě s Ió. Nejdříve ze vzdálenosti pět set kilometrů, poté se přiblíží dokonce na pouhých tři sta kilometrů (mpeg 1,7 MB). Jestliže to stav přístrojů dovolí -- držme palce -- můžeme se těšit na snímky s rozlišením jen šest metrů: Snad nejdramatičtější bude průlet přímo nad aktivním vulkánem Pillan Paterra. 
A co bude dál? To si zatím nedokáže nikdo představit. Během závěrečných manévrů totiž dostane družice pořádnou dávku záření (v okolí Ió pro člověka prakticky ihned smrtelnou). Je pravděpodobné, že bude poškozena CCD kamera a zmatené mohou být i některé další přístroje. Nechejme raději překvapit. Za rok budeme moudřejší. 
 
Jiří Dušek
Podle materiálů Jet Propulsion Laboratory
 
 
Galerie snímků 
 
Nově zpracované snímky z okolí Jupiteru byly prezentovány v pondělí 18. ledna na tiskové konferenci German Aerospace Center v Berlíně, kde působí část mezinárodního týmu, jenž se stará o kameru sondy Galileo. Když na některý z nich kliknete, získáte jej v plném rozlišení. 
Európa  
   
průměr: 3 138 km   
hmotnost: 0,008 Země   
střední vzdálenost od Jupiteru: 9,5 poloměrů Jupiteru   
orbitální perioda: 3,551181 dne   
rotační perioda: 3,551181 dne   
střední hustota: 3,01 g/cm3   
úniková rychlost: 2,02 km/s
Velký snímek vznikl 6. listopadu 1996 ze vzdálenosti 41 tisíc kilometrů. O více než rok později -- 16. prosince 1997 -- se podařilo sondě zhotovit hned dva portréty menší části této oblasti ze vzdálenosti 5800 a 2600 kilometrů s rozlišením asi 25 metrů na pixel. Pomocí nich bylo možné sestavit prostorový model dvojice rovnoběžných hřbetů oddělených hlubokým údolím, které se zařezávají do okolní, mnohem starší planiny. Trhliny zde naznačují, kde byla kůra Európy rozlomena a kde tmavější materiál zpod povrchu vyplnil vzniklé zlomy. To potvrzuje i počítačový třídimenzionální model vpravo nahoře: světlý materiál, pravděpodobně čistý vodní led, převažuje na vrcholcích hřbetů, zatímco u úpatí jsou spíše tmavé látky, zřejmě led se silikáty a solemi. Tentýž model dole byl uměle zabarven, aby vynikly výškové rozdíly: červená barva značí oblasti vyšší než tři sta metrů nad okolní krajinou, která má modré a purpurové zabarvení. Oba hřbety jsou od sebe odděleny asi jeden a půl kilometru širokým údolím.
Další prostorový model zajímavého útvaru na povrchu Európy, velmi mladého kráteru Pwyll, vznikl složením dvojice snímků z mírně odlišných pozic sondy Galileo. Když se na obrázek podíváte známými brýlemi s červeným (levé oko) a modrým (pravé) filtrem, uvidíte jej plasticky. Pwyll má průměr asi dvacet šest kilometrů a jeho centrální vrcholek výšku šest set metrů. Zajímavé je, že okraje kráteru mají výšku pouze tři sta metrů, tedy méně než středový vrcholek -- což je ve sluneční soustavě naprosto neobvyklé. Netradiční pohled je sestaven ze dvou portrétů při průletu 20. února 1997 a 16. prosince téhož roku vždy ze vzdálenosti 13 tisíc kilometrů.
Na tomto obrázku se můžete podívat hned na čtyři velké krátery pojmenované (zleva ve směru hodinových ručiček) Pwyll, Cilix, Tyre a Mannann’an. Pwyll byl keltský bůh podzemí, Cilix bratr Európy, Tyre je název pobřeží, kde Zeus unesl Európu a Mannann’an irský bůh moře a hojnosti. Podobné struktury o průměru více než dvacet kilometrů jsou na tomto měsíci velmi vzácné. Snad nejpodivuhodnější je přitom Tyre -- zatímco vlastní kráter uprostřed má průměr kolem čtyřiceti kilometrů, vnější soustava koncentrických hřbetů je mnohem větší. Jedním z možných vysvětlení je, že planetka či jádro komety se po pádu probořilo ledovou kůrou až do oblastí, kde existuje tmavší materiál, jenž se tak dostal na povrch. Horizontální a vertikální šedý pás ukazuje, kde se při přenosu na Zemi ztratila zaznamenaná data. Portréty kráterů byly pořízeny při různých průletech v letech 1997 a 1998.
  
   
průměr: 3 630 km   
hmotnost: 0,015 Země   
střední vzdálenost od Jupiteru: 5,9 poloměrů Jupiteru   
orbitální perioda: 1,769138 dne   
rotační perioda: 1,769138 dne   
střední hustota: 3,57 g/cm3   
úniková rychlost: 2,56 km/s
Tento snímek vznikl během desátého obletu Galilea kolem Jupiteru. Ió je mírně větší než náš Měsíc, ale na rozdíl od něj je vulkanicky nejaktivnějším tělesem ve sluneční soustavě. Barvy odpovídají povrchovému chemickému složení: vrstvy oxidu siřičitého jsou vyznačeny různými odstíny šedi, nažloutlé a nahnědlé plochy jsou pak složeny z jiných látek bohatých na síru. Jasně červený materiál, který je nápadný především kolem sopky Pelé, a "černých" skvrn -- oblastí v současnosti vulkanicky aktivních --  naznačuje místa s nejvyšší teplotou a také rozsáhlými povrchovými změnami. Snad nejdramatičtějším "přírůstkem" je tmavá skvrna (vpravo nahoře od Pelé) o průměru 400 kilometrů, která obklopuje vulkanickou oblast Pillan Patera. Na snímcích, jež Galileo pořídil o pět měsíců dříve, byste ji marně hledali, nicméně sonda v této době sonda zachytila asi 120 kilometrů vysoký chochol materiálu tryskajícího právě z tohoto místa. Globální pohled na Ió byl zhotoven 19. září 1997 ze vzdálenosti půl milionů kilometrů.
Kdo se v tom má vyznat? Řeknete si možná -- samé vulkány, lávou pokryté oblasti a výjimečně i sem tam nějaké ty kopce. V tom případě vám určitě přijde vhod mapa celého Ió sestavená ze snímků zhotovených během několika přiblížení Galilea. Kromě jmen vulkánů a dalších útvarů jsou šipkami vyznačeny i nepojmenované vulkanické oblasti. Zajímavé je, že zatímco vulkanická centra jsou po povrchu Ió rozmístěna víceméně rovnoměrně, všechny aktivní sopky a déletrvající horké skvrny zachycené Voyagery v roce 1979 a sondou Galileo se od rovníku nevzdalují na více než třicet stupňů.
Na této mozaice jsou snímky klíčových vulkanických center na povrchu Ió. Barevné podání odpovídá složení povrchu. Portréty jsou ve stejném měřítku, přičemž "a" s Loki a Amaterasu má 575 kilometrů napříč. Všimněte si nápadných čerstvých výlevů lávy souvisejících s aktivními vulkány jako Loki, Prometheus, Culann, Marduk, Volund atd. Vulkanické oblasti na Ió jsou pojmenovány podle "ohnivých" bohů: Amatersu byla japonská bohyně Slunce,  Loki skandinávský bůh kovářů a podvodníků(?), Lei-Kung Fluctus čínský bůh hromů, Isum Patera asyrský bůh ohně, Prometheus je snad jasný, Culann je opět keltský bůh, Marduk je pro změnu sumersko-akkadský  bůh ohně, Volund je naopak nejvyšší germánský bůh, Zamama babylonský bůh Slunce, obilí a války, Maui havajský polobůh, který chrlí oheň z Mafuike, Amirani gruzínský bůh ohně a Zal Patera iránský bůh Slunce. Pěkná sbírka, ne?
Ganymédes   
   
průměr: 5 268 km   
hmotnost: 0,025 Země   
střední vzdálenost od Jupiteru: 15,1 poloměrů Jupiteru   
orbitální perioda: 7,154553 dne   
rotační perioda: 7,154553 dne   
střední hustota: 1,94 g/cm3   
úniková rychlost: 2,74 km/s
Barvy na tomto globálním snímku největšího Jupiterova měsíce a vlastně vůbec největšího přirozeného satelitu ve sluneční soustavě jsou zvýrazněny tak, aby vynikly i ty nejmenší detaily. Prozradily se tak dvě zmrzlé polární čepičky, světlé, paprsčité oblasti a starší, tmavší okolní krajiny. Vidět je i spousta kráterů s průměrem nejméně několik desítek kilometrů. Původcem fialově zabarvených ploch mohou být malé částice ledu, které lépe rozptylují světlo kratších vlnových dílek. Za podobu polárních oblastí může být z části zodpovědné i magnetické pole Ganymédu, které objevilo Galileo roku 1996. V porovnání se Zemí jsou tyto čepičky výrazně větší. Led na tomto Jupiterově měsíci sahá v průměru až do šířky 40 stupňů a v některých případech dokonce pouze 25 stupňů od rovníku. (Pro srovnání, Berlín má zeměpisnou šířku 52 stupňů a Florida 25 stupňů.) Nejmenší detaily na portrétu mají velikost deset kilometrů a pořízen byl 29. března 1998 ze vzdálenosti necelého jednoho milionu kilometrů.