Patrick Moore v Praze a Brně! 
Jára Cimrman a Rádio Jerevan 
S mikrolupou za planetami 
Průměrné galaxie 
Na dárky nezbyl čas 
Naděje pro rok 2003 
Nový pohled na jednu starou galaxii 
Nesmrtelný Mir? 
 
 
  
Patrick Moore v Praze a Brně!  
  
Tohle si zapište do svých kalendářů: v úterý 19. ledna v 18 hodin v kinosále pražského planetária ve Stromovce a ve středu 20. ledna v 17 hodin ve velkém planetáriu brněnské hvězdárny vystoupí s přednáškou "Sixty Years of Astronomy" významný britský popularizátor astronomie dr. Patrick Moore.  
Dr. Moore (*1923) se v jedenácti letech stal členem Britské astronomické asociace a po druhé světové válce začal působit především jako popularizátor astronomie. Od 27. dubna 1957 až dosud bez jediného přerušení mívá v britské televizi BBC pravidelné měsíční pořady o astronomii pod názvem "The Sky at Night". Je autorem velkého množství populárně-vědeckých knih o různých oborech astronomie a v poslední době se podílí na přípravě anglické verze českého CD-ROM ASTRO 2001. Ve své přednášce shrne zajímavé výsledky astronomie posledních 60 let na základě své osobní zkušenosti.  
Pražskou přednášku bude překládat do češtiny RNDr. Jiří Grygar. Vstup na přednášku v Brně bude bezplatný a překládaná nebude. 
 
 
  
Repro Deniky Bohemia (zdroj J. Vesely)Jára Cimrman a Rádio Jerevan 
 
Konečně planeta podobná Zemi, na níž existuje život! Je sice středa, ale je třináctého a podle toho to také tady na hvězdárně vypadá. Již od rána telefonují a dožadují se rozhovorů novináři a lokální televizní štáby. Všichni chtějí především vědět, jak ta "nově objevená planeta" vypadá a kde ji na obloze mohou spatřit. 
Původ čerstvé vlny zájmu o extrasolární planety pravděpodobně najdeme ve zveřejnění zprávy o pozorování prachových disků okolo hvězd pomocí HST. Podobu tsunami však vlna dostala až "díky" snaze dalších astronomů zviditelnit výsledky své práce. Jejich snaha je oprávněná a výsledky jejich práce nehodlám zpochybňovat. Příčina dnešního běsnění tkví ve srážce původně seriózně míněné zprávy s českým novinářem. Potomci geniálního Járy da Cimrmana nezklamali. 
Po vzoru slavných cimrmanologů jsem provedl srovnávací analýzu se zajímavými výsledky. Pavel Stöckl v MF Dnes (13. 1. 1999) píše: Na planetě jsou zřejmě podmínky příznivé pro život, ale ne úplně takový život, jak jej známe, oznámil včera profesor Philip Yock z Aucklandské univerzity. Naproti tomu anonym v Denících Bohemia z téhož dne se vyjádřil takto: Philip Yock z Aucklandské univerzity řekl, že na planetě jsou zřejmě podmínky příznivé pro život, "ale ne úplně takový život, jak jej známe". A zatímco Pavel Stöckl na jiném místě uvádí: Dnes je známo sedmnáct planet mimo naši soustavu, ale většinou jde o tělesa příliš velká nebo horká, aby na nich mohl vzniknout život, zmíněný anonym překvapivě napsal: V uplynulých třech letech bylo mimo naši sluneční soustavu objeveno přinejmenším 17 planet, avšak všechny jsou příliš velké či příliš teplé pro vznik života. 
Chatrnými "informacemi" z denního tisku jsem samozřejmě právě se blížící televizní štáb nemohl uspokojit a tak jsem hledal konkrétnější stopu pomocí Internetu. Mimo jiné se mi podařilo objevit zprávu agentury Reuters, jež, ač se to původně nezdálo, hovoří o témž objevu prezentovaném na setkání AAS (American Astronomical  Society), které proběhlo o minulém víkendu v texaském Austinu. Zde jsem se konečně dozvěděl, že jde o první, dle mého názoru zatím nesmělý, výsledek tříletého úsilí několika týmů o pozorování gravitačních mikročoček, avšak nejvíce mne zaujalo srovnání s citovanými českými výtvory. Kupříkladu věty: 
"It has a probable mass range between that of the Earth and that of  the planet Neptune. Probably it would be a little bit heavier than the Earth," researcher Ian Bond said.  Auckland University fellow Bond said ... that the planet was  the right distance from the nearest star to sustain life. "It will be something like between one to four astronomical units, which places it in a promising region," he said. 
zamenají česky: (MF Dnes) "1. Planeta má jen o něco větší hmotnost než Země.  2. Obíhá svou hvězdu ve stejné vzdálenosti jako Země. Z toho vyplývá, že teplota a přitažlivé síly jsou obdobné jako na Zemi, kde se život rozvinul." 
Tomu se říká logika Rádia Jerevan. A k čemu dovede tato logika větu: "The planet, which is around 30,000 light years away, cannot be seen directly and there was no way of confirming whether it has water or any of the elements that may support life." jsme viděli o několik odstavců výše. 
Z toho plyne poučení: TO CHCE KLID! A hlavně, až přijde novinář, zásadně neposkytujte informace typu: „V noci Slunce nesvítí“. Druhý den byste se totiž mohli dočíst, že "Astronomové na hradecké hvězdárně včera celou noc pozorovali Slunce"
 
Jan Veselý
Hvězdárna a planetárium Hradec Králové
 
 
  
Gravitacni mikrococka (foto projekt MACHO)S mikrolupou za planetami 
 
Planety u cizích hvězd je možné hledat různými způsoby. Bohužel, současná technika zatím neumožňuje dívat se na ně přímo, takže si astronomové musí vystačit s jinými metodami, kdy lze existenci málo hmotného tělesa poblíž vzdálené hvězdy dokázat nepřímo. Dosud nejúspěšnější technikou je pečlivé měření radiální rychlosti s chybou jen několik metrů za sekundu (podobnou rychlostí běží člověk!). Eventuální planeta (o hmotnosti nejméně půl Jupiteru, lehčí objekty zatím odhalit nelze) se projeví periodickým cloumáním s mnohem větší hvězdou. Ostatně na toto téma jsme přinesli rozsáhlý článek v posledních Novinách. Jinou možností je velmi přesně měřit intenzitu světla některých předem vybraných hvězd. Může se totiž stát, že planeta přejde přes disk stálice, což se projeví měřitelným poklesem jasnosti (až o jedno procento). Tyto prohlídky však teprve začínají a zatím nepřinesly hmatatelný výsledek. Na podobném principu je postaveno i hledání planet u gravitačních mikročoček. Na rozdíl od předcházejících prohlídek však již dnes mohou odhalit planety o velikosti Země i u hodně, hodně vzdálených hvězd. 
Teoreticky se může stát, že se přesně na spojnici Země a nějaké hodně vzdálené hvězdy (třeba z jádra Galaxie či Velkého Magellanova mračna) ocitne jiný neviditelný objekt -- planeta, hnědý trpaslík, černá díra, červený trpaslík, obyčejná hodně slabá hvězda či třeba velká kosmická loď mimozemšťanů. V kresba Whatmoughgravitačním poli takového objektu dojde k ohybu světla a my na Zemi můžeme sledovat několik obrazů vzdálené stálice. Většina těchto mikročoček má však natolik malou hmotnost a tedy i slabé gravitační pole, že výsledný obraz má průměr jen nejvýše několik mikrovteřin, tedy hluboce pod rozlišovací schopností přístrojů. Průlet takového tělesa se však na světle vzdálené hvězdy přesto projeví: během několika dní až týdnů se pomalu zjasní i o několik desetin magnitudy a pak zase zeslabí na svoji původní jasnost. 
To všechno je pouze teorie. Je příšerné, že před konkrétně vybranou hvězdou, projde čočkující objekt jednou za milion roků! Dnešní přístrojová technika ale naštěstí dovoluje každou jasnou noc sledovat hned několik milionů stálic a téměř v reálném čase měřit jejich jasnosti. Šance, že zachytíte gravitační mikročočku tak dosahují reálných hodnot. A skutečně -- ve světě běží hned několik takových projektů a na svůj účet si připsaly již mnoho úspěchů. Jejich hlavním úkolem je stanovit množství, tzv. baryonové skryté hmoty, nicméně jsou též unikátní při hledání nových typů proměnných hvězd (australský projekt MACHO jich v zorném poli o průměru půl stupně nalezl nejméně 40 tisíc) a mnoha dalších zajímavých jevů. 
"S jídlem roste chuť," praví známé přísloví. Jakmile byly experimentálně dokázány gravitační mikročočky, objevila se myšlenka, že by tímto způsobem mohly být pozorovány i planety, které mohou existovat v okolí čočkujících hvězd. I ony totiž zobrazují vzdálenou stálici -- na světelné křivce se přítomnost takového objektu projeví jako krátkodobé výrazné zjasnění. Tímto způsobem je možné odhalit planety s hmotností od několika Jupiterů až po Zemi. 
Na přiloženém obrázku si můžete prohlédnout, jak by mohl vypadat celý úkaz v ideálním případě planety o Zdroj Microlensing Planet Search Projectvelikosti Země obíhající kolem hvězdy s hmotností 0,3 Slunce. Tak, jak bude čočkující hvězda přecházet přes vzdálenou stálici, budeme sledovat postupné zjasňování v rozmezí několika týdnů (v horní části je samotná vzdálená hvězda). V případě, že se bude v těsné blízkosti mikročočky nacházet planeta (do vzdálenosti jedné až čtyř astronomických jednotek), může být pozorovatelné i krátké výrazné zjasnění. Na základě jeho průběhu lze odvodit nejen vzdálenost tělesa od mateřské hvězdy, ale i jeho hmotnost. Teoretické práce předpokládají, že tímto způsobem můžeme během jednoho roku odhalit až jednu planetu o hmotnosti Země a kolem pět planet desetkrát hmotnějších. 
K úspěchu je však nutná koordinace a co nejintenzivnější pozorování takového jevu. Zjasnění způsobené planetou totiž trvá jen několik hodin a může se projevit pouze desetiprocentním nárůstem hvězdné velikosti. Proto vznikl projekt Microlensing Planet Search Project (MPS), jenž si může připsat na svůj účet první úspěch: Tým astronomů ze Spojených států, Austrálie a Nového Zélandu na před několika dny ukončeném zasedání Americké astronomické společnosti prezentoval první pozorování čočkující planety, jež způsobila zjasnění  bezejmenné hvězdy ležící směrem ke středu Galaxie. Světelné změny (viz graf) naznačují, že má hmotnost mezi Zemí a Neptunem a že kolem mateřské hvězdy obíhá ve vzdálenosti asi dvě astronomické jednotky. Klíčová pozorování byla provedena pomocí dalekohledu (1,2 m) australské Mt. Stromlo Observatory (v rámci projektu MACHO -- MAssive Compact Halo Objects) a šedesáticentimetrového teleskopu Mt. John Observatory na Novém Zélandu. 
 
Průběh zjasnění MACHO 98-BLG-35 u slabé hvězdy ležící směrem ke středu Galaxie, kdy byl poprvé pozorován nesymetrický nárůst jasnosti (prostřední graf, zhruba uprostřed)zřejmě způsobený planetou s hmotností mezi Zemí a Neptunem ve vzdálenosti dvě astronomické jednotky. Změřené jasnosti hvězdy jsou v grafech vyznačeny barevnými podoby -- proložené křivky odpovídají teoretickému průběhu změn. Zdroj Microlensing Planet Search Project. Zdroj Microlensing Planet Search Project
 
Zaznamenaný nárůst jasnosti během "standardního" jevu -- označeného číslem MACHO 98-BLG-35 (tj. 35. zjasnění pozorované projektem MACHO směrem do středu Galaxie v roce 1998) ukázal, že se hmotnost planety pohybuje mezi 0,002 a 0,01 procenty hmotnosti stálice. Nejistota je způsobena tím, že zachycené světelné změny nejsou o moc větší než chyba měření. Mateřská a současně i čočkující hvězda nebyla pozorována přímo, nicméně se zdá, že je méně hmotnější než Slunce -- odhady se pohybují mezi 20 a 60 procenty. Z toho vyplývá hmotnost planety mezi Zemí a Neptunem. 
MACHO 98-BLG-35 -- stejně jako podobný úkaz sledovaný v roce 1994, jenž naznačil existenci tělesa o hmotnosti pět Jupiterů (MACHO 94-BLG-4) -- je zatím nepříliš přesvědčivým pozorováním planety mimo sluneční soustavu. Zdá se však, že časem budou následovat další a další objevy. V rámci projektu Microlensing Planet Search Project se totiž uvažuje o globální síti několika dvoumetrových dalekohledů v Jižní Africe a Chile, které umožní prakticky nepřetržitě sledovat zjasňující se stálice a odchytávat nové Země jako na běžícím pásu. Uvidíme, co pak napíšou naši novináři. 
 
Jiří Dušek
Podle tiskové zprávy University of Notre Dame a materiálů Microlensing Planet Search Project
 
 
  
Průměrné galaxie 
 
Když se dívám oknem své kanceláře na noční Brno, vidím nesčetně světýlek. Prosklené budovy, reklamní tabule, pouliční lampy a okna bytů. Ani si netroufnu je počítat. Přiznám se, že z okna naší kanceláře se jen tak dívám často. Někdy mě napadá, jak by asi vypadal podobný pohled na Galaxii nebo třeba na celý vesmír... Odněkud zvenku. 
K dnešnímu civění z okna mě inspirovala zpráva o množství galaxií, které se podařilo objevit na portrétu HDFS (Hubble Deep Field South). Hluboký snímek z Hubblova vesmírného dalekohledu na jižní obloze (v souhvězdí Tukana) je bratříčkem velmi známého severního HDF z Velké medvědice. Jak se ale ukazuje, je poněkud jiný:  Kombinací téhož záběru ve viditelném a infračervené oblasti elektromagnetického spektra ukazuje přibližně dvakrát slabší objekty -- tzv. průměrné trpasličí galaxie. Jejich počet je obrovský, po celém nebi byste jich při podobném limitu jako HDFS napočítali plných sto dvacet pět miliard! Toto číslo je samozřejmě zatíženo nemalou chybou, představte si, že odhadujete počet všech Američanů podle toho, kolik jich žije ve dvacet kilometrů širokém pásu u východního pobřeží. No, na rozdíl od lidí lze však předpokládat, že galaxie jsou po obloze rozprostřeny rovnoměrně a tak můžeme tomuto odhadu věřit. 
 
Pohled na malou část oblohy v souhvězdí Tukana ve viditelném a infračerveném oboru. Nejslabší objekty mají 28 magnitud, jsou tudíž 100 000 000krát slabší než hvězdi viditelné bez dalekohledu. Nejčervenější galaxie září především v infračerveném oboru, zatímco modré ve viditelném světle. Na záběru je hned několik typů galaxií: modré trpasličí, spirální i velmi červené eliptické. Nejbližší takový objekt, na který se díváme prakticky shora, najdete v pravé horní části. Galaxie se jeví červené hned z několika důvodů: mohou se ukrývat za oblaky prachu, mohou obsahovat jen chladné staré hvězdy a také se mohou nacházet ve velmi velkých vzdálenostech a tak se na nich projevuje kosmologický červený posuv. Posledně jmenované objekty tudíž leží na samých hranicích pozorovatelného vesmíru a existovaly v době, kdy byl ještě velmi mladý. Mohou nám tedy říci, kdy nejdříve začaly po Velkém třesku ve vesmíru vznikat první galaxie. Portrét z října 1998 je uměle zabarven -- červená a zelená barva odpovídá vlnovým délkám 1,6 a 1,1 mikrometru  zatímco modrá byla pořízena ve viditelném oboru. Jelikož je na tomto malém záběru celkem 620 galaxií, vědci mohou snadno odhadnout, že na celé obloze jich musí být 125 miliard. Kliknutim ziskate obrazek v plnem rozliseni (jpg 680 kB)
 
Sto dvacet pět miliard. To je dvacet galaxií na každého člověka naší planety. A představte si, kolik jich bude, když se podaří portrétovat ještě dvakrát slabší objekty. A ještě slabší... Kdysi dávno nám v kurzech pro mladé astronomy na brněnské hvězdárně říkal dr. Pokorný, že vzdálenosti ve vesmíru si prostě nelze představit. Asi má pravdu. 
 
Rudolf Novák
Podle zpráv na Internetu
 
 
  
Dva pohledy na nocni stranu Erosu (foto JHU)Na dárky nezbyl čas 
 
Každý má asi svou vlastní představu o průběhu několika málo dní před vánocemi: Aby bylo možné vybrat a nakoupit dárky a aby se nakonec vše stihlo na svátky připravit. Jenže občas se dějí věci úplně jinak, než jste si předtím v klidu naplánovali. Během okamžiku jsou blížící se sváteční dny v nedohlednu a vy máte úplně jiné starosti... 
Anna Harchová bude na vánoce 1998 také dlouho vzpomínat. Je astronomkou na Cornellově univerzitě a členkou týmu profesora Josepha Veverky, který zabezpečuje výzkumný program sondy NEAR. Tato 150 milionů dolarů drahá sonda se blíží k planetce Eros a jak plyne i z její zkratky (NEAR -- Near Earth Asteroid Rendezvous), chystá se na finále: na setkání s planetkou číslo 433 Eros. Teď sondu čeká snížení rychlosti, připomínala si Harchová. Na povel ze Země se zapálí hlavní motor sondy a pak ještě budou následovat tři dodatečná zažehnutí, až se rychlost vzhledem k planetce poklesne na 18 kilometrů za sekundu. Pak se sonda dostane na oběžnou dráhu kolem planetky. To bude ale až po vánocích, v propozicích je datum 10. ledna 1999. 
Jenže -- vše bylo jinak. V neděli 20. prosince vyslali technici z Laboratoře aplikované fyziky v Baltimore povel k zapálení hlavního motoru. Jakmile se zažehl, bezpečnostní zařízení zabudované na sondě zaznamenalo jakýsi problém a po jedné sekundě motor vypnulo. Sonda se počala nekontrolovaně natáčet, komunikační systém vysadil. A tak se kosmické plavidlo, místo aby snižovalo svou rychlost vzhledem k planetce, řítilo prostorem původní rychlostí. 
"Asi si dovedete představit, jak nám všem bylo," líčila později své pocity Anna Harchová. "Připravovali jsme tento projekt čtyři roky, a teď se zdálo vše ztracené." Jenže na lamentace nebyl čas, nyní ji čekala perná práce. Technici z Cornellovy univerzity spočítali, že sonda prolétne velkou rychlostí kolem planetky Eros během příštích 60 hodin. Tak tedy ne desátého ledna, ale už teď brzy, dva týdny před původně plánovaným přiblížením! Má-li se z tohoto průletu vůbec něco vytěžit, je třeba napsat novou sekvenci příkazů pro natáčení kamer sondy směrem k planetce, aby vůbec zachytily obrázek planetky. Přitom se musí obracet i panely baterií směrem na Slunce. 
Harchová připravovala původní sekvence příkazů pro natáčení kamery na sondě a nyní se měla pokusit zachránit ztracenou sondu. Jejími spolupracovníky byli Maureen Bellová, také členka Veverkova týmu na Zdroj JHUCornellově univerzitě v Ithace, a Scott Murchie z Laboratoře aplikované fyziky v Baltimoru. Během noci z 22. na 23. prosince měli sestavit novou sekvenci příkazů pro sondu, samozřejmě bez jediné chyby. "Co jsem před několika lety připravovala šest měsíců pro případ průletu sondy kolem planetky Mathilde, na to jsem teď měla pouhých 12 hodin." 
Harchová a Bellová v Ithace a Murchie v Baltimoru -- to byla sestava tohoto týmu. Prostřednictvím elektronické pošty a stálého telefonního spojení psalo toto trio sled příkazů. Umínili si, že závod s časem nevzdají. O půlnoci zaslali výsledek elektronicky do Laboratoře v Batimoru. Až do rána pak k smrti unavení technici testovali, zda v příkazech přece jen není chyba. Dopoledne -- to už bylo 23. prosince -- konečně putovaly příkazy k sondě. "Bylo to nervy drásající údobí. Vůbec jsme si nebyli jisti, zda se znovu zapálí hlavní motor sondy," sdělovala později Harchová. "Nevěděli jsme, zda to není naše poslední a jediná možnost spatřit Eros." 
Povely musely dostihnout sondu nejpozději v 10:30 baltimorského času. To byl poslední možný okamžik pro zahájení snímkovací sekvence. Kdyby signál přišel později, pak by byla veškerá námaha zbytečná a astronomové by dostali šanci možná až v únoru 2000, při dalším setkání s planetkou. Signál dorazil v 10:22. Pro Harchovou byla tato doba nečinnosti, kdy už byly kostky vrženy, k nevydržení. Konečně dostala elektronickou poštou zprávu od Marka Robinsona ze Severozápadní univerzity, jinak též člena vědeckého týmu: "Zachytili jsme planetku! ..." 
 
Zdeněk Pokorný
Podle zpráv na Internetu
 
 
  
Portret Zeme od sondy NozomiNaděje pro rok 2003 

Po sondě NEAR se do potíží dostala i první japonská sonda k Marsu: Nozomi (Naděje). Podle původní plánů se měla k rudé planetě dostavit v říjnu tohoto roku. Vzhledem k nečekaně velké spotřebě pohonných hmot se ale rendezvous odkládá až na začátek roku 2003. 
Půltunová sonda se na svoji cestu vydala 4. července loňského roku z kosmodromu v jižním Japonsku. Jejím úkolem je nejméně z výšky 150 až 50 tisíc kilometrů studovat po dobu dvou pozemských let vysokou atmosféru Marsu, včetně vztahu se slunečním větrem. Vybavena je též zařízením pro detailní snímkování povrchu planety a dvou měsíců. 
Proto, aby se ušetřily pohonné hmoty, provedla Naděje v okolí Země a Měsíce sérii manévrů. Kolem našeho souseda naposledy prolétla 18. prosince a pouze tisíc kilometrů nad zemským povrchem o tři dny později. Právě tehdy byl na necelých deset minut zapálen její hlavní raketový motor, jenž sondě udělil poslední impuls pro cestu k Marsu. Jak se ale ukázalo, Nozomi spotřebovala mnohem více paliva než se původně plánovalo, a nemá tak dostatečné zásoby pro navedení na oběžnou dráhu rudé planety. Proto musí počkat až do prosince 2003 na výhodnější a palivově méně náročnou polohu Marsu. 
Čtyřleté zdržení pravděpodobně nebude mít žádný vliv na průběh plánované mise. Naděje v ceně osmdesát milionů amerických dolarů tak dostane svého poslání a přinese nám cenné informace i snímky od planety. Japonsko se tak po boku Spojených států a Ruska přece jenom stane třetím státem, jenž disponuje meziplanetárními sondami. 
 

Jiří Dušek
Podle Sky and Telescope
 
 
  
Radiovy snimek M 87 (zdroj NRAO)Nový pohled na jednu starou galaxii 
 
Na jarní obloze, v souhvězdí Panny, najdete při náhodném brouzdání binarem větší množství mlhavých skvrnek -- galaxií. Při bližším ohledání také zjistíte, že se tato kupa galaxií v Panně soustřeďuje kolem jedné z nejjasnějších označené M 87. Za toto "jméno" může známý francouzský pozorovatel Charles Messier, když ji náhodou koncem osmnáctého století objevil při svém lovu nových komet a poté ji jako 87. položku zanesl do svého známého katalogu. Aktivní galaxie M 87 -- to je termín z našeho století. Nejdříve se roku 1918 podařilo Američanovi Heber Curtisovi objevit zvláštní výtrysky hmoty, která proudí z jádra M 87. V roce 1954 zjistil Walter Baade, že světlo těchto "jetů" je silně polarizované a o necelých deset let později bylo odhaleno rentgenové záření přicházející z galaxie. 
Dnes astronomové pozorují M 87 v různých oborech elektromagnetického spektra. Jsou pevně přesvědčeni, že se v jejím centru ukrývá supermasivní černá díra o odhadované hmotnosti tři miliardy Sluncí, avšak menší než naše sluneční soustava. Jako hladové zvíře požírá veškerý materiál, který se dostane do její blízkosti: plyn, prach, dokonce i celé hvězdy. Gravitace černé díry je natolik drtivá, že se zde hvězdy rozpadají a stávají se součástí rozsáhlého rotujícího tzv. akrečního disku o průměru několik desítek světelných let. Pozorované výtrysky částic -- jety -- s rychlostí až poloviny rychlosti světla vznikají právě při pádu plynu z disku směrem do pekla černé díry. Jejich průměr nepřesahuje desítky světelných let, délka však činí stovky tisíc roků. 
M 87 je tak naprosto unikátní vesmírnou laboratoří, kde můžeme studovat chování materiálu za extrémních podmínek. Proto se na galaxii pravidelně dívá řada astronomů, včetně vědců pracujících se soustavou Frazer Owen z NRAO pri prezentaci pozorovani M 87 (foto D. Weaver a Z. Levay)radioteleskopů Very Large Array (Velmi velká síť). Ta se skládá z 27 pětadvacetimetrových antén umístěných na základně ve tvaru písmene Y o průměru 36 kilometrů. Elektronickou kombinací signálu mají stejnou rozlišovací schopnost jako jeden radioteleskop o průměru 36 kilometrů a sesbírají tolik radiových fotonů jako disk o průměru 130 metrů. 
Very Large Array umožnila astronomům poprvé detailně zobrazit struktury, které znají již padesát let. Přiložený radiový snímek na vlnové délce devadesát centimetrů poprvé spatřili účastníci posledního zasedání Americké astronomické společnosti v texaském Austinu. Snad nejnápadnější jsou dvě rozsáhlé, bublině podobné struktury, o průměru 200 tisíc světelných let. Zdá se, že se jedná o materiál vyvržený při pádu na černou díru, která se ukrývá uvnitř oranžové plošky ve středu portrétu. 
Jak se zdá, analýza tohoto pozorování přispěje k vysvětlení, kde a proč v mnoha známých kupách galaxií vznikají zdroje rentgenového záření. Nově objevené "bubliny" se totiž nacházejí uvnitř galaxie známé jako aktivní zdroj v této části elektromagnetického spektra. Celá situace je však značně komplikovaná a nedá teoretikům ještě pěkně dlouho spát. 
 
Rudolf Novák, Jiří Dušek
Podle zprávy NRAO
 
 
  
Foto NASANesmrtelný Mir? 
 
Ruský kosmonaut Sergej Avdějev dostal neobvyklou prémii: Zůstane na ruské orbitální stanici Mir o tři měsíce déle než měl původně v plánu. 
Segej Avdějev se měl po půlročním pobytu ve vesmíru vrátit na Zemi příští měsíc. Jak ale oznámil mluvčí kosmické agentury, jeho pobyt bude prodloužen o celých 99 dní. Tato změna se oficiálně zdůvodňuje jeho kvalitami coby palubního inženýra. Zdá se, ale že celou záležitostí se ukrývají -- jak jinak -- politika a peníze. Dvacátého února se k Miru vydá ruská dopravní loď Sojuz. Právě na její palubě se měl Avdějev vrátit. Jenže Sojuz může pojmout pouze tři kosmonauty -- ze Země se ale k orbitální stanici vydají hned dva (zaplacení) cizinci: Francouz Jean-Pierre Haignere a Slovák Ivan Bella. Spolu s nimi poletí ruský velitel Viktor Afanasjev. Týdenní pobyt na stanici přijde daňové poplatníky obou státu vždy na zhruba 20 milionů dolarů. Ivan Bella spolu s pobývajícím Gandijem Padalkou se kolem 28. února vrátí zpět na Zemi, zatímco zbývající tři kosmonauti (dva Rusové a Francouz) na Miru zůstanou delší dobu. 
Avdějev, který na orbitální stanici pobýval v letech 1992-3 a 1995-6, přitom zlomil jeden ze zajímavých rekordů: v kosmickém prostoru oslavil, hltem brandy, již třetího Silvestra. Nečekané prodloužení by kosmonauty nemělo nijak ohrozit. 
Mir má být ve druhé polovině tohoto roku definitivně vyřazena z provozu. Američané, kteří koordinují stavbu monumentální Mezinárodní kosmické stanice, se totiž obávají, že Rusko s neustálými finančními problémy nezvládne současně provozovat obě umělé družice Země. Kromě toho Mir již značně přesluhuje. Přesto všechno se koncem minulého roku objevily zprávy, že o ruskou stanici projevil v následujících třech letech zájem soukromý investor. Veřejnosti to sdělil Jurij Semjonov, ředitel společnosti Energija, která zajišťuje provoz Miru. Momentálně prý probíhá patřičné jednání s ruskou vládou. Odhaduje se, že provoz stanice přijde na nejméně 250 milionů amerických dolarů ročně. Takže kdo ví -- třeba legendární ruská základna vstoupí do příštího tisíciletí s logem sponzora. 
  
Jiří Dušek
Podle zpráv na Internetu