O krok blíže pravdě 
Velkolepý odlet k Marsu 
Itinerář výprav k Marsu 
Supernový kombajn 
Argentinský zabiják
 
 
  
Okoli nasi diry (kresba NRAO)O krok blíže pravdě 
 
Zní to možná paradoxně, ale astronomové mnohem snáze pozorují objekty a události, které probíhají v dalekém vesmíru než poblíž sluneční soustavy. Evidentní důkazy o existenci černých děr v centrech galaxií získali u mnoha vzdálených hvězdných ostrovů poměrně lehce, naši mateřskou díru však zatím úplně neodhalili. Pozorování mezinárodního týmu s anténami VLBA však posunulo naše vědomosti o malý krok blíž pravdě. 
VLBA, tedy Very Long Baseline Array, je v tomto případě deset antén pracujících v radiové oblasti spektra. Každá z nich má průměr dvacet pět metrů, váží dvě stě čtyřicet tun, a když se s ní pozoruje v nadhlavníku, je vysoká jako desetipatrový dům. Stavba antén tohoto systému VLBA začala v roce 1986 a dokončena byla na jaře 1993. První vědecká pozorování odstartovala dvacátého devátého května 1993. Projekt přišel americké daňové poplatníky na plných osmdesát pět milionů dolarů a funguje dodnes. 
Antény jsou rozmístěné na území Spojených států -- jmenujme alespoň hory Mauna Kea na Havaji či Kitt Peak v Arizoně. Roční provoz přístrojů a zaměstnanců, kterých je téměř padesát, přijde na sedm milionů dolarů "z kapsy" NFS -- National Science Foundation. Nejdelší základnu, na které mohou radiové dalekohledy operovat, uvádějí technici VLBA na 8600 kilometrů. Dosahovaná rozlišovací schopnost je pak jedna tisícina obloukové vteřiny. 
Radiový zdroj Sgr A* byl objeven v roce 1974 Brucem Balickem a Bobem Brownenm. Tato radiová žárovka byla od té doby mnohokrát zkoumána a vzniklo nepočítaně různých modelů, jaký asi může být mechanismus tak silné radiové emise v nepatrně malém kousku prostoru. Během posledních let však sílil názor, že za vydatným zdrojem energie je nejspíše supermasivní černá díra, která sedí v centru naší Galaxie. 
Z pozorování VLBA plyne několik zajímavých závěrů. Hmotnost objektu v srdci Sgr A* je "něco" kolem dvou a půl milionů Sluncí. To "něco" tedy nemůže být nic jiného než velká černá díra. Horizont událostí tohoto objektu se odhaduje na pouhých 7,5 milionů kilometrů, čili jen dvacetinu střední vzdálenosti Země od Slunce. (Horizont událostí je kulová plocha, jež ohraničuje černou díru. Je to limitní vzdálenost, ze které už nemůže uniknout žádná informace -- světlo, zvuk, raketa, tenisový míček... -- do hlubin vesmíru.) Na přiloženém obrázku vidíte, jak si astronomové představují, že to v těsném okolí zdroje vypadá. Tvarem připomíná "okoloděrný" materiál doutník, velikostí se blíží rozměrům sluneční soustavy. Z modelů, které byly vytvořeny, však podobný vzhled nevyplývá. To znamená, že nyní musí termodynamičtí modeláři do svých výpočtů vzít v úvahu také různé větry částic a výtrysky látky, které činí okolní materiál výrazně asymetrickým. 
Ale to už je zase jiný příběh. Nová data, nové práce... jednoho dne se určitě dočkáme vyhovující shody pozorování s výpočty, takže causu černé díry v centru Galaxie budeme moci zařadit mezi vyřešené případy astronomických Akt-X. 
 
Rudolf Novák
Podle National Radio Astronomy Observatory Press Release
 
 
  
Mars Climate Observer v predstavach malire (kresba JPL)Velkolepý odlet k Marsu 
 
Kamera umístěná na druhém stupni rakety Delta doprovodila v hollywoodském stylu odlet nové sondy určené k výzkumu Marsu. 
Po jednodenním zpoždění se v pátek 11. prosince krátce před osmou hodinou našeho času vydala na svoji cestu americká sonda Mars Climate Orbiter. Šedesát sekund po startu se oddělily pomocné rakety, vzápětí následované prvním stupněm. Motory druhého stupně po jedenácti minutách a dvaceti dvou sekundách nakonec navedly sondu na parkovací oběžnou dráhu kolem Země ve výšce sto devadesát kilometrů. Přibližně ve 20 hodin 26 minut našeho času se na minutu a půl zapálil třetí stupeň -- tento manévr vyprostil Mars Climate Observer z gravitačního objetí naší planety. Za další čtyři minuty se rozevřely sluneční panely, orientovaly se směrem ke Slunci a sonda se vydala na šest set šedesát milionů kilometrů dlouhou cestu, kterou zvládne za devět a půl měsíce. Ke svému cíli se dostaví přesně 23. září 1999. 
V prvních týdnech poslouží jako retranslační stanice pro sondu Mars Polar Lander, která se vydá na cestu začátkem příštího roku. Poté -- až do konce roku 2001 -- poslouží jako meteorologický satelit, jenž se z pracovní výšky čtyři sta kilometrů zaměří na atmosféru i samotný povrch rudé planety. "Tato malá sonda učiní skutečně velký skok ve výzkumu Marsu -- s její pomocí totiž začne hledání vody," řekl u příležitosti startu dr. Ed Weiler z NASA. 
 
Hollywoodský odlet Mars Climate Orbiteru
 
Během dvou let se totiž umělá družice bude zabývat výzkumem vodní páry ve vrchních částech atmosféry, stejně jako prachových bouří, mračen a kondenzací v okolí pólů. Mezitím bude Polar Lander odebírat vzorky prachu a ledu poblíž jižního pólu, dvojice penetrátorů, které s sebou ponese, se zaboří pod povrch a provedou jednoduchou chemickou analýzu, odvysílá první zvuky z povrchu planety a vůbec provede mnoho důležitých měření. Pro splnění svého úkolu je Climate Orbiter vybaven dvojicí přístrojů: 
  • MARCI (Mars Color Imager) o hmotnosti pouze jeden kilogram je zobrazovací zařízení, skládající se z dvojice miniaturních kamer s unikátní optikou a CCD kamerou o velikosti 1018x1018 pixelů. Přinese nám nejen širokoúhlé denní globální mapy v pěti oborech spektra s rozlišením až jeden kilometr, ale i detailní záběry vybraných oblastí v deseti spektrálních pásmech (425 až 1000 nanometrů) s rozlišením až čtyřicet metrů.
  • PMIRR (Pressure Modulator InfraRed Radiometr) je devítipásmovým infračerveným spektrometrem pro získávání profilů tlaku, teploty, obsahu vodních par a prachu v atmosféře do výšky osmdesát kilometrů nad povrchem planety. Cílem je mimo jiné monitorovat denní meteorologické změny a změny povrchu způsobené atmosférickými efekty.
Mars Climate Orbiter je spolu s Mars Polar Landerem začátkem nového intenzivního výzkumu Zemi nejbližší planety. Na jeho konci je v roce 2005 start sondy, jenž nám o tři roky později přinese první vzorky marťanských hornin a jen o něco dál -- kolem roku 2020 -- přijde snad na řadu i dlouho očekávaná výprava člověka. 
 
Jiří Dušek
Podle zpráv NASA
  
Itinerář výprav k Marsu
Energeticky nejméně náročné lety k planetě Mars lze realizovat přibližně každých 26 měsíců. Proto všechny sondy startují "ve vlnách", vždy s odstupem dvou let. Některé z uvedených výprav se již realizují, jiné -- obzvlášť ty časově vzdálenější -- jsou teprve ve stádiu příprav. Nejsou tudíž vyloučeny jakékoli změny.
Nozomi
start 4. července 1998/ přílet říjen 1999
První japonská výprava k Marsu, kam přiletí v říjnu 1999. Bude se zabývat studiem magnetického pole, vnějších vrstev atmosféry,  její interakce se slunečním větrem, snímkovat povrch a také měsíce Phobos a Deimos. 
Mars Climate Orbiter
11. prosince 1998/září 1999
V těchto dnech se vydal na cestu. Nejdříve poslouží pro přenos informací z Mars Polar Landeru, pak dva následující roky jako meteorologický satelit. Bude pravidelně snímkovat povrch planety, monitorovat meteorologické podmínky.
Mars Polar Lander
leden 1999/prosinec 1999
Po dobu nejméně tří měsíců bude studovat povrch Mars v blízkosti jižní polární čepičky. V plánu je pravidelné snímkování, meteorologická měření, analýza povrchového materiálu (zejména vody a oxidu uhličitého). S sebou ponese i mikrofon. Těsně před přistáním (stejně jako Pathfinder bez přechodu na oběžnou dráhu rovnou vlétne do atmosféry) se od něj oddělí dvojice penetrátorů, které se zaboří až dva metry pod povrch zhruba dvě stě kilometrů od místa přistání Polar Landeru.
Mars Surveyor 2001 Orbiter
březen 2001/prosinec 2001
Hlavním přístrojem bude Gamma Ray Spectrometer pro registraci záření z radioaktivních prvků na povrchu nebo z interakce kosmického záření s atomy atmosféry či na povrchu a Thermal Emission Imaging System, pro mineralogické a morfologické studie s využitím kamery s vysokým rozlišením a infračerveného spektrometru. Také poslouží jako retranslační studie pro Mars Surveyor 2001 Lander. Životnost umělé družice Marsu se odhaduje na tři roky.
Mars Surveyor 2001 Lander
duben 2001/leden 2002
Jeho součástí bude vozítko Marie Curie s akčním radiem až sto metrů.  Jeho úkoly budou srovnatelné se Sojournerem. Plánuje se snímkování během sestupu na povrch, meteorologickým měřením, rozborem hornin a součástí samozřejmě je i spektroskopická kamera s velkým rozlišením.
Mars Surveyor 2003 Orbiter
start leden 2003
V jejím případě se uvažuje o ruském pouzdru, které se přiblíží k měsíci Deimos, event. přistane na měsíci Phobos. Opět poslouží coby retranslační stanice.
Mars Surveyor 2003 Lander
start březen 2003
Na povrch přinese vozítko s akčním radiem až deset kilometrů, které bude vybaveno šesti vědeckými experimenty, mj. manipulátor pro sběr hornin. Plánuje se, že součástí bude malý nosič, který dopraví na oběžnou dráhu vybrané vzorky pro pozdější odvoz na Zemi. 
Mars Express
červen 2003/prosinec 2003
Sonda Evropské kosmické agentury pro polární dráhu kolem Marsu vybavená sedmi vědeckými přístroji, mj. kamerou s vysokým rozlišením, spektrometr a radar pro průzkum podpovrchových oblastí. Počítá se i s šedesátikilogramovým přístrojovým pouzdrem Beagle 2.
Mars 2005 Sample Return
start červenec nebo srpen 2005
Přistávací část a malé vozítko umožní návrat asi tří kilogramů vzorků na Zemi. Malý nosič s motory na pevné palivo dopraví pouzdro s horninami na oběžnou dráhu Marsu, kde se spojí s orbitální částí. Ta s sebou vezme i pouzdro odeslané v roce 2003. Přistání na Zemi by se mohlo uskutečnit roku 2008 v poušti amerického státu Utah.
Zdroj: M. Grün, Sondy k Marsu a Solar Systém Exploration
 
 
  
Supernova 1998dh na peti ruznych expozicich (foto KAIT)Supernový kombajn 
 
Časy, kdy mohl amatér bez speciálního vybavení překonat profesionála, pomalu odcházejí. Jednou z disciplín nadšených pozorovatelů, ve kterých mohli konkurovat, bylo donedávna  hledání supernov v cizích galaxiích. Ofenzíva nový robotizovaných dalekohledů vybavených  CCD kamerami a speciálním softwarem je ovšem pomalu zatlačuje do defenzívy i tady. 
Objevit supernovu, velmi hmotnou hvězdu, jenž zakončila svoji existenci gigantickou explozí, je dílem náhody. Nikdo neví -- a ještě dlouho dobu nebude vědět, kdy a kde taková tlustá, rychle zestárlá stálice hodlá předvést své poslední představení -- vesmírné harakiri. Nicméně existují hned tři pozorovací metody, které takové umírající stařeny aktivně hledají: 
Doménou amatérských pozorovatelů je vizuální prohlídka. Snad nejlepším příkladem může být Australan Robert Evans. S jednoduchým dalekohledem od roku 1980 až dodnes prohlíží každou jasnou noc stovky z celkové tisícovky vybraných jasných a blízkých galaxií. Občas si také odskočí k zrcadlovému dalekohledu o průměru jeden metr na observatoři Siding Spring a kontroluje též fotografické desky pořízené jednou astrokomorou. Bob provede každý rok deset až patnáct tisíc takových inspekcí, každá mlhavá skvrnka mu přitom zabere pouhých třicet sekund "přístrojového" času. Zřejmě má naprosto fenomenální paměť -- prostě si pamatuje hvězdná okolí všech těchto hvězdných ostrovů. Jakmile se mu zdá, že se v těsné blízkosti galaxie objevila nová hvězda, sáhne do různých katalogů i počítačových atlasů a potvrdí tak (či v drtivé většině případů vyloučí) eventuální vzplanutí supernovy. V letech 1981 až 1997 se mu tímto jednoduchým způsobem podařilo celkem třicet šest úspěšných úlovků. Podobným způsobem pozorují i další amatéři, kteří však nejsou tak úspěšní (zpravidla se ale této honitbě věnují kratší dobu). 
Nejstarší metodou hledání supernov bylo v minulých desetiletích pravidelné snímkování velkými fotografickými komorami, například na hoře Mt. Palomar. Jedná se však o poměrně nákladný program -- v posledních letech proto drahé skleněné desky nahradily mnohem levnější CCD kamery. Vlastní postup je podobný jako při vizuální prohlídce. Podle jistého klíče se pravidelně snímkují vybrané galaxie (často se využívají i expozice provedené z jiných důvodů) a teprve dodatečně se zde hledají nově se objevivší hvězdičky. 
Teprve několik minulých let (a spíše jen měsíců) se ale prosazuje další, velmi efektivní metoda: automatizované observatoře. Takovým je například Katzman Automatic Imaging Telescope (zkr. KAIT), zrcadlový dalekohled o průměru sedmdesát šest centimetrů umístění na Lickově hvězdárně na hoře Hamilton východně od San Jose v Kalifornii. "KAIT se rychle stal dosud nejúspěšnějším zařízením pro hledání blízkých supernov," označil tento "supernový kombajn" profesor Alexej V. Filipenko, vedoucí vědeckého týmu robotizované observatoře. (Dalekohled je pojmenován dle mecenášů Sylvie a Jima Katzmanových.) Během pouhých osmi měsíců od března do listopadu tohoto již zachytil sedmnáct supernov, čtyři novy (včetně tří, jež vzplály v blízké galaxii M 31) a dvě trpasličí novy v Mléčné dráze. Kadence jeho objevů je skutečně impozantní: v průběhu pouhých čtyř týdnů objevil šest supernov a jednu novu -- doslova a do písmene tak zahltil cirkuláře Mezinárodní astronomické unie, pomocí kterých je široká astronomická veřejnost bleskově informována o zajímavém dění na nebi. 
Tyto úspěchy přinesla unikátní sestava celé observatoře: CCD kamera se pomocí speciálního algoritmu automaticky zaměřuje na různé galaxie, kterých je v katalogu zaneseno celkem pět tisíc. Každou hodinu se podaří pořídit okolo osmdesáti až devadesáti expozic, přičemž KAIT zopakuje jejich pozorování přibližně každou třetí noc. (Samozřejmě ne všech, ale jen "pouhé" poloviny z pěti tisíc objektů.) 
S nově instalovanou CCD kamerou může pozorovací tým vedený A. Filippenkem během třiceti sekund expozice dosáhnou hvězdné velikosti 19 a půl magnitudy, tj. zachytí desetmilionkrát slabší hvězdy než jsou viditelné pouhýma očima. Z tohoto důvodu je tedy například velmi pravděpodobné, že v blízké kupě galaxií v souhvězdí Panny vzdálené šedesát milionů světelných let objeví supernovu nejpozději půl dne po explozi. Takový brzký nález je přitom pro astronomy klíčový -- mohou se na zanikající stálici podívat lepšími dalekohledy s lepším vybavení a získat tak maximální množství podstatných informací. 
 
Katzman Automatic Imaging Telescope Pohled na Katzman Automatic Imaging Telescope (KAIT), jenž každou noc pořídí detailní snímky více než pěti set galaxií. Na nich se pak hledají explodující supernovy, ale slouží též k monitorování různých nebeských objektů. Od 18. března do 13. listopadu tohoto roku tak odhalil sedmnáct supernov: 1998W v NGC 3075, 1998Y v NGC 2415, 1998bm v IC 2458, 1998bn v NGC 4462, 1998cc v NGC 5172, 1998cu v IC 1525, 1998de v NGC 252, 1998dh v NGC 7541, 1998dj v NGC 788, 1998dk v UGC 139, 1998dl v NGC 1084, 1998dm v MCG -01-4-44, 1998dt v NGC 945, 1998dx v UGC 11149, 1998eb v NGC 1961, 1998ef v UGC 646, 1998en v UGC 3645 a 1998es v NGC 632. Dále tři novy v galaxii M 31, jednu v M32 a nakonec dvě trpasličí novy z naší Galaxie.
 
To ovšem není všechno. Portrétování CCD kamerou je pouze jedna strana téže mince -- snímky je nutné ještě důkladně prohlédnout. K hledání supernov se opět používá speciální software a hardware, který je snad mnohem důležitější než citlivá kamera. Z pořízených expozic je nutné vyloučit všechny kazy, odlesky na optice, náhodně prolétající tělesa sluneční soustavy, dosud neznámé proměnné hvězdy a vůbec veškeré nepřístojnosti. Právě unikátní zpracování snímků, které se používá od jara tohoto roku, umožnilo až čtyřikrát zvýšit efektivitu hledání: zatímco se starším vybavením se v roce 1997 podařilo objevit jednu explodující hvězdu, tento rok měli zdejší pozorovatelé skutečné žně. Ambice vědeckého týmu však nebyly ani zdaleka naplněny. Během prosince tohoto roku se předpokládá instalace ještě dokonalejšího systému na zpracování CCD snímků, jenž umožní portrétovat vybrané galaxie prakticky každou jasnou noc. O astronomech pracujících s Katzman Automatic Imaging Telescope tudíž budeme v příštím roku slyšet ještě častěji než letos. A vzhledem k tomu, že obdobných automatizovaných přehlídek již běží ve světě několik, úměrně tomu asi pomalu zmizí ze scény pilní amatéři. 
 
Jiří Dušek
Podle informací Katzman Automatic Imaging Telescope
 
 
  
Vzorek horniny nazyvany escoria (foto Peter Schultz, Brown University)Argentinský zabiják 
 
Nejnovější geologické studie naznačují, že zhruba před třemi miliony a třemi sty tisíci roky se do jihovýchodní Argentiny zřítila menší planetka či jádro komety. Okamžik této vesmírné srážky se nápadně shoduje s náhlým vyhynutím více než tří desítek různých typů savců a nelétajících ptáků. 
"Na rozdíl od katastrof, jež způsobily vyhynutí dinosaurů a dalších prehistorických živočichů, se nejednalo o globální událost," prozradil vedoucí vědeckého týmu Peter Schultz, profesor geologie na Brown University a specialista na impaktní krátery. Studie publikovaná v jednom z posledních vydání časopisu Science je podložena výsledky studia asi třicet kilometrů dlouhé tenké vrstvy nazelenalého skla a cihlově červeného materiálu, jenž byl objeven na oceánských útesech v jihovýchodní Argentině. Tyto tzv. tektity, nazývané escoria, jež byly poprvé popsány v roce 1865, jsou důkazem o ničivé srážce, která se v těchto místech před více než třemi miliony roky udála. Vědci nalezly i další důkazy, jako jsou šokově přeměněné horniny, neobvykle vyšší obsah oxidů magnesia a vápníku, význačné množství iridia i chrómu a drobné stopy po vodě. Výzkumy přitom ukázaly, že se skleněné struktury nacházejí právě pod vrstvou usazenin, v níž existují fosilní stopy po zániku více než třiceti lokálně se vyskytujících živočichů... "Prostě důkazy o jedné z mnoha podobných katastrof, jež postihly naši planetu v minulosti," uzavírá objevy profesor Peter Schultz. 
 
Jiří Dušek
Podle časopisu Science