Kvasar na začátku vesmíru 
První návštěva vesmírné stanice 
Jméno pro ISS 
Zaostřeno na Kallistó 
Jak vypadá čepička? 
Ukradený Měsíc
 
 
  
Dalekohled Sloan Digital Sky Survey (foto tamtez)Kvasar na začátku vesmíru 
 
Ačkoli je unikátní Sloan Digital Sky Survey teprve ve zkušebním provozu, dosáhla již několika rekordů: Na svůj účet si mimo jiné připsala objev nejvzdálenějšího dosud známého kvasaru. Nový -- dosud bezejmenný rekordman s červeným posuvem 5,0 existoval v době, kdy byl vesmír šestkrát menší než dnes a jeho věk se pohyboval pouze kolem jedné miliardy roků (což je méně než desetina dnešního stáří vesmíru). 
"Podle mého názoru je nejdůležitější, jak snadno můžeme hledat tak vzdálené objekty. Vděčíme za to vynikající technice: dalekohledu a kvalitní CCD kameře, unikátnímu programovému vybavení a také možnosti sledovat velkou část oblohy," uvedl Xiaohui Fan, student Fermi National Accelerator Laboratory a objevitel zmíněného rekordního kvasaru. 
Ambiciózní Sloan Digital Sky Survey probíhá na Apache Point Observatory v jižní části Nového Mexika. Jejím úkolem je během následujících pěti let pořídit "digitální encyklopedii" čtvrtiny hvězdné oblohy (mimochodem její velikost se odhaduje na deset terabajtů), ve které najdete informace o polohách, jasnostech a barvách stovek milionů hvězd i dalších objektů. Počítá se také s měřením radiálních rychlostí (tedy i vzdáleností) milionu galaxií a stovky tisíc kvasarů. Astronomové tak získají kvalitní třírozměrnou mapu vesmíru -- stokrát větší než jaké dosáhly všechny předcházející přehlídky. 
Projekt, organizovaný více než stočlenným mezinárodním týmem, probíhá na dvou a půl metrovém dalekohledu na Apache Point Observatory. Přístroj je vybaven speciální CCD kamerou se zorným polem dva a půl stupně, jež umožní získat digitální obraz v pěti vybraných barvách velké části severní hvězdné oblohy. Na snímcích najdete všechno možné: počínaje blízkými asteroidy mezi Marsem a Jupiterem a konče podivuhodnými galaxiemi na samých hranicích pozorovatelného vesmíru. Kromě toho pozorování současně slouží k výběru milionu jasných galaxií a kvasarů, u kterých se změří kosmologický červený posuv. 
 
Šipkou je na snímku označen kvasar s rekordním kosmologickým červeným posuvem 5,0, který byl v minulých dnech objeven v rámci Sloan Digital Sky Survey, která ve zkušebním provozu probíhá na automatizovaném dalekohledu o průměru dva a půl metru na Apache Point Observatory. Nenápadná červená skvrnka představuje objekt, jenž má stokrát větší zářivý výkon než obyčejné galaxie. Astronomové jej právě díky zabarvení identifikovali jako možného kandidáta na kvasar s velkým červeným posuvem. Spektrum, které bylo následně pořízeno na 3,5metrovém dalekohledu, jejich podezření nejen potvrdilo, ale dokonce ukázalo, že se jedná o kvasar s rekordním posuvem 5,0. (Foto SDSS Collaboration)
 
Jak známo, kosmologický červený posuv je důsledkem rozpínání vesmíru. Vzhledem k tomu, že se neustále zvětšují vzdálenosti mezi galaxiemi (či spíše kupami galaxií), prodlužuje se i vlnová délka fotonů. Představíme-li si totiž foton jako klubko vlnění, pak se při své pouti prostorem natahuje úměrně natahování samotného prostotu: vlnová délka záření se prodlužuje a ze záření modrého se postupně stává záření červené. Odtud název kosmologický červený posuv (aby se tak odlišil od běžného Dopplerova červeného posuvu, který je způsoben "obyčejným" vzdalováním objektu od pozorovatele). To znamená, že čím déle fotony vyslané z nějaké hodně vzdálené galaxie či kvasaru letěly prostorem, tím více jsou rozpínáním poznamenány. Když pak porovnáme vlnovou délku sledovaného záření s vlnovou délkou, kterou mělo v okamžiku, kdy se vydalo na cestu, můžeme určit, kolikrát se mezitím vesmír zvětšil a jak asi daleko dotyčný objekt leží. Proto je měření kosmologických červených posuvů pro hvězdáře tak důležité. 
Na nejzajímavější objekty, odhalené během automatické přehlídky, se pozorovatelé Sloan Digital Sky Survey dívají i tříapůlmetrovým dalekohledem, který je také součástí observatoře. V jeho zorném poli se také -- shodou okolností na Den díkůvzdání -- objevil i rekordní kvasar. Hodnota jeho kosmologického červeného posuvu dosáhla 5,0 a překonal tak rekord z roku 1991, kdy se D. Schneiderovi, M. Schmidtovi a J. Gunnovi podařilo nalézt podobný objekt s červeným posuvem 4,89. Nový rekordman vyslal své světlo v době, kdy byl vesmír šestkrát menší než dnes. (Stejně jako v případě jiných kvasarů se jedná o galaxii, v jejímž středu se nachází masivní černá díra polykající vše, co se dostane do její blízkosti. Proto má takový objekt nesmírně velký zářivý výkon a je pozorovatelný i na hodně velkou vzdálenost.) Je však nezbytné připomenout, že je známo několik obyčejných galaxií s červeným posuvem větším než 5,0. 
Jak se zdá, další podobné objevy budou následovat -- předpokládá se totiž, že unikátní prohlídka odhalí nejméně pět set kvasarů s posuvem větším než 4,75. Už za pár let tak budeme mít k dispozici třírozměrnou mapu vesmíru, na které budou objekty až padesátkrát vzdálenější než na známém Palomarském fotografickém atlasu. 
 
Jiří Dušek
Podle materiálů Sloan Digitaů Sky Survey
 
 
  
Dvojice astronautu behem jednoho z vystupu do prostoru (foto NASA)První návštěva vesmírné stanice 
 
Většina úkolů, které musely astronauti v minulých dnech provést o okolí zárodku Mezinárodní kosmické stanice, je splněna. Takže nezbývá než provést inspekci i uvnitř, "zapnout" světla a připravit vše pro budoucí návštěvníky. Po úspěšném spojení amerického modulu Unity s ruskou Zarjou (za americké peníze) provedl Jerry Ross a James Newman dva více než sedmihodinové výstupy do vesmírného prostoru. Během nich spojili obě části "sedmipatrové budovy" o váze 35 tun asi čtyřiceti elektrickými a datovými moduly. Došlo tak k oživení amerického modulu energií ze Zarji. Astronauti instalovali na vnější část stanice zábradlí a dvě antény pro nepřetržité monitorování systémů modul Unity americkou letovou kontrolou, které nahradí sporadické sledování ruskými pozemními stanicemi. Odstranili též kryty čtveřice průlezů Unity, kam budou časem připojeny další části orbitální stanice, a instalovali drobná zařízení. James Newman -- upoután na dálkové rameno -- uvolnil i antény navigačního systému Zarjy, které se nedostatečně vyklonily po listopadovém startu. Ty během příštího roku totiž poslouží při spojení dalšího ruského modulu se Zarjou. 
V průběhu dnešního dne pak došlo k první historické návštěvě vnitřních prostor stanice. Astronauti postupně otevřeli několik zámků, jež spojují Endeavour s dvojicí modulů. V následujících hodinách zde umístí některá zařízení, která použijí budoucí kosmonauti pobývající na stanici. Celý průběh návštěvy měl být přenášen v přímém přenosu. 
Práce na úpravě vnitřních částí budou probíhat až do pátku, kdy dojde opět k uzamčení stanice a astronauti zahájí přípravy k úternímu návratu na Zemi. V itineráři současné výpravy je pak ještě sobotní, závěrečný výstup do kosmického prostoru, během kterého bude provedena fotografická prohlídka celé stanice a instalována celá řada dalších zařízení. 
 
Jiří Dušek
Podle zpráv NASA
  
Jméno pro ISS 
  
Myslím, že z českého prostředí nemůže nepřijít návrh na pojmenování ICS (International Cimrman's Station), případně CSS (Cimrman's Space Station). Spojením se jménem našeho velikána by význam stanice jistě nabyl zcela nových dimenzí. 
  
Michal Hájek
  
Nautilus, ne ale teď vážně. Skutečně se mi také velmi líbilo to ALPHA. 
  
Tomáš Gráf
  
Navrhoval bych jmeno Millenium. Vzdyt nova stanice je branou do noveho tisicileti.  
  
Martin Gembec 
 
Nazev Prometheus, tedy navrh pana Kvapila, mne osobne pripada nejlepsi. Ale proc pisu -- pan Kvapil se myli. Onen komiks vysel poprve v 70. letech. Tusim v letech 77/78. Tehdy jsme to doslova a netrpelive cekali vzdy 14 dni na dalsi nove cislo aBc. Vidim, ze uz nejsem nejmladsi, :-[ kdyz to pamatuju :-) . P.Kvapil cetl asi "reprizu" o 10 let pozdeji :) 
  
Milan Hejpetr
 
Zda se nam docela dobre jmeno JULIUS VERNE. Jeho zasluhy neni nutno nijak rozebirat. Letos mel navic vyroci. 
  
Rodina Soukupova
  
Máte i vy nějaký návrh? Pošlete nám jej do redakce. Rádi ho s krátkým zdůvodněním zveřejníme.
 
 
  
Kliknutim obrazek ziskate v plnem rozliseniZaostřeno na Kallistó 
 
Popišme si dva zajímavé záběry Jupiterovy družice Kallistó, které pořídila kosmická sonda Galileo. První snímek byl pořízen sice už před více než rokem (25. června 1997), ale na veřejnost se dostává právě nyní. Je na něm zachycena část obrovské impaktní pánve Valhalla. Tato pánev s 4000 kilometry průměru patří mezi největší v celé sluneční soustavě -- připomeňme, že samotná družice Kallistó má průměr 4800 kilometrů). Podrobnější záběr vpravo prozrazuje, že povrch je poměrně hladký, s dosti nevelkým počtem malých impaktních kráterů. Vnější prstence prasklin mohou být úžlabinami, jež vznikly následkem velkého impaktu. Světla centrální planina je zřejmě místem vyhřeznutí "čistšího" ledu nebo tekuté vody zpod povrchu, když kvazi-tekutá hmota vyplnila po nárazu dopadový kráter. 
Panev Asgard (kliknutim se muzete podivat na cely obrazek)Druhý záběr (kliknutím na malý obrázek si ho můžete prohlédnout celý) Kallistó také není nejčerstvější -- byl pořízen šestnáctého září 1997 (levý záběr), ale zajímavý bezesporu je. Vidíme na něm centrální část jedné z největších pánví Asgard (ta je již poněkud menší než Valhalla, má průměr tisíc sedm set kilometrů). Sestává z jasné středové části, obklopené nesouvislým prstencem. Uprostřed snímku je vidět další typ impaktního kráteru: je to dóm s označením Doh, který má průměr asi dvacet pět kilometrů. Dóm má namísto kráterové prohlubně centrální vyvýšeninu, která vznikla tím, že spodní rozbředlý materiál povystoupil po dopadu projektilu směrem k povrchu. Menší impaktní krátery, patrné jako světlé skvrny na pravém záběru ze čtvrtého listopadu 1996, vznikly až po vytvoření pánve Asgard. 
 
Zdeněk Pokorný
Podle zpráv NASA
 
 
  
3D mapa severniho polu Marsu, vyskove rozdily jsou patricne zvetseny (zdroj Greg Shirah, SVS)Jak vypadá čepička? 
 
Americká sonda Mars Global Surveyor nás již více než jeden rok zaplavuje nádhernými snímky povrchu rudé planety. Umělá družice však s sebou nese i další přístrojem: například laserový výškoměr (Mars Orbiting Laser Altimetr, zkr. MOLA). Právě on získal pro planetární geology nesmírně užitečnou třírozměrnou mapu severní polární čepičky Marsu. 
Laserový výškoměr umožňuje topografická měření s absolutní přesností pod třicet metrů (horizontální rozlišení až 130 metrů) a současně je schopen také určit výšku oblaků z vodního ledu a oxidu uhličitého. Princip je jednoduchý: vysílá pulsy laserového záření, které se odráží od povrchu. Z doby letu je pak možné odvodit výšku povrchových útvarů. 
Během jara a léta tohoto roku vyslal kolem 2,6 milionu takových pulsů při přeletech nad severním pólem planety a umožnil tak sestavit třírozměrnou mapu polární čepičky s horizontálním rozlišením jeden kilometr a vertikální chybou pět až třicet metrů. Unikátní výsledky byly publikovány 11. prosince v časopise Science. 
Topografická mapa ukazuje, že severní čepička má průměr asi 1200 kilometrů a dosahuje maximální tloušťky tři kilometry. Je protnuta kaňony a koryty, které se zařezávají až jeden kilometr pod povrch. "Podobné útvary byste na Zemi -- ať již v ledovcových či polárních oblastech, marně hledali," komentoval výsledky dr. Maria Zuber Massachusetts Institute of Technology. "Vytvořeny byly působením větru a také odpařováním ledu." 
  
Kliknutim ziskate obrazek v plnem rozliseni Mapa okolí severního pólu Marsu sestavená na základě měření laserového výškoměru Mars Global Surveyoru. Vyznačeny jsou vrstevnice po sto metrech. Horizontální rozlišení je přibližně jeden kilometr, výška jednotlivých útvarů vzhledem k těžišti planety je zatížena chybou pět až třicet metrů (Kresba MOLA Science Team).
  
Laserový výškoměr také ukázal, že v polárních oblastech existují rozsáhlé hladké plochy, kde je převýšení pouze několik metrů na vzdálenost mnoha kilometrů. V některých částech jsou naopak ledové hory, s průměrem několik desítek kilometrů a výškou až jeden kilometr. "Zřejmě se jedná o pozůstatky z dob, kdy byla polární čepička mnohem rozsáhlejší," dodal M. Zuber. Zajímavé je, že impaktní krátery, které se nacházejí poblíž severního pólu, jsou taktéž vyplněny nánosy prachu a ledu. Opět se může jednat o pozůstatky po rozsáhlém zalednění někdy v minulosti, led zde však mohl také zkondenzovat či být přinesen rozsáhlým vzdušným prouděním. 
Tvar polární čepičky ukazuje, že je složena převážně z vodního ledu, jehož množství se odhaduje na 1,2 milionu kilometrů krychlových. Její průměrná tloušťka je přibližně jeden kilometr a rozloha asi jeden a půlnásobek rozlohy amerického státu Texas. Pro srovnání obsahuje méně než polovinu ledu jako ledovce v Grónsku, respektive pouhá čtyři procenta v porovnání s Antarktidou. Co je ještě zajímavější je, že celkový obsah polární čepičky představuje pouze desetinu z dohadovaného množství vody, která v minulosti tvořila rozsáhlé oceány rudé planety. Zbývající voda se tudíž musí ukrývat pod povrchem Marsu -- jižní polární čepička je totiž mnohem menší než severní. Tento nečekaný rozdíl je pro odborníky skutečnou záhadou, která příliš nezapadá do současných modelů vývoje planety. 
Během studia polární oblasti provedl laserový výškoměr i první přímá měření oblaků. Odrazy vysílaného signálu ukázaly, že se mračna nacházejí především ve větších zeměpisných šířkách, u okrajů polární čepičky, a to ve výšce kolem patnácti kilometrů. Z větší části jsou složeny z oxidu uhličitého, který v atmosféře kondenzuje během zimního období. Některé atmosférické útvary též jevily poměrně složitou strukturu, kterou lze připsat na vrub interakce větru s povrchovými útvary -- podobně jako na Zemi. 
 
Jiří Dušek
Podle zpráv NASA
 
 
  
Ukradeny kousek mesicni horniny v akrylatovem obalu (foto Reuters)Ukradený Měsíc 
 
Zatímco v minulém čísle IAN jsme vás informovali o ukradeném výtisku Koperníkova spisu De Revolutionibus, dnes pro vás máme příjemnější zprávu. Operace "Zatmění Měsíce", zorganizovaná celní správou Spojených států amerických, NASA a poštovním úřadem přinesla nečekaný výsledek: federální agenti se pokusili zmařit prodej falešného kousku měsíční horniny, s údivem však zjistili, že je skutečně pravý. 
Drobný úlomek, který z měsíčního údolí Taurus-Littrow přivezla posádka Apolla 17 koncem roku 1972, hodlal prodat jeden floridský sběratel za pět milionů dolarů. Jedná se o malou část většího valounu, jenž astronauti věnovali ještě před svým návratem z Měsíce "celému lidstvu". Jak uvedl velitel výpravy Eugene Cernam, "chtěli jsme dát kousek tohoto kamene každému státu, aby se stal součástí státních i národních muzeí." Jeden z nich věnoval roku 1973 prezident Richard Nixon honduraskému Institutu historie a antropologie. 
Podle vyjádření policie získal asi šedesátiletý občan Floridy zmíněný úlomek spolu s několika dalšími kameny právě od neznámého honduraského vojáka ve výslužbě. Poté požádal E. Cernana o potvrzení autenticity. Federální agenti však nalákali překupníka na inzerát v novinách, ve kterém nabízeli odkoupení takové horniny. Americké úřady také poznamenali, že obdobně darované vzorky mohly prodat i některé další státy. Jejich cena se pohybuje mezi pěti a deseti miliony dolarů. 
 
Jiří Dušek
Podle zpráv na Internetu