Jak byly objeveny kvasary? 
 
Objevy nových typů kosmických objektů lze v zásadě rozdělit do dvou skupin: v první jsou objevy objektů, o nichž se již dávno předpokládalo, že by existovat měly, ve druhé jsou pak obsažena odhalení objektů, o jejichž existenci neměl nikdo ani tušení. Objev kvasarů patří do druhé kategorie. Ve své době znamenal skutečnou vědeckou senzaci. 
Historie objevu sahá už do období krátce po druhé světové válce, kdy se začala prudce rozvíjet radioastronomie. Na rádiové obloze bylo nalezeno množství zdrojů nejrůznější povahy, některé z nich byly plošné -- difúzní -- jiné takřka bodové, čili kvazistelární (jakoby hvězdné). Zatímco plošné zdroje se vcelku úspěšně dařilo ztotožňovat s jinými, již známými objekty hvězdné oblohy, jako jsou zbytky po supernovách nebo některé galaxie, bodové objekty rádiového nebe zůstávaly stále záhadou. I když se do roku 1963 podařilo tři z těchto objektů ztotožnit se třemi slabými hvězdami, nikdo nedokázal vysvětlit, proč právě tyto hvězdičky tak neobyčejně silně rádiově září. 
Zlom nastal právě v roce 1963, kdy se radioastronomům z australského Parkesu podařilo s naprostou jistotou určit polohu jednoho z kvazistelárních rádiových zdrojů, zdroje s označením 3C-273. V místě tohoto zdroje se nachází osamocená, nepříliš jasná hvězdička 13. velikosti. Spektrum hvězdy, které je v podstatě její vizitkou, jež mnohé napoví o jejích vlastnostech, jako první pořídil mladý holandský astronom Maarten Schmidt. Spektrum se již na první pohled diametrálně lišilo od spektra běžných hvězd. Vyskytovaly se v něm výrazné emisní čáry, což není u hvězd příliš obvyklé, a co hůř, vyskytovaly se na takových místech spektra, kde se čáry známých chemických prvků neobjevují. Schmidt se tím však nenechal zmást a povšiml si, že část z nich se svým rozložením ve spektru podobá čarám nejběžnějšího z prvků -- vodíku. Jejich vlnové délky však byly o šestinu větší. Vysvětlení se tu nabídla hned dvě: buď běží o hvězdu patřící do naší Galaxie, která se od nás vzdaluje rychlostí 47 400 km/s, nebo tu jde o objekt vzdálený asi 2 miliardy světelných let, jenž se účastní rozpínání vesmíru. 
Obě vysvětlení se zdála zprvu nepřijatelná. Rychlostí přes 40 000 km/s se žádná hvězda v Galaxii nepohybuje a ani pohybovat nemůže. Mnoho však nezískáme ani tím, když zdroj 3C-273 odstěhujeme do kosmologické vzdálenosti dvou miliard světelných let. Je-li totiž tento zdroj tak daleko, pak musí sám zářit stokrát intenzivněji než obří galaxie čítající bilióny hvězd! Další vývoj poznání však platnost druhé z domněnek potvrdil. 
Schmidtův objev červeného posuvu čar ve spektru zdroje 3C-273, který je důsledkem rozpínání vesmíru, poskytl klíč k výkladu spekter i dalších bodových rádiových zdrojů. Brzy bylo nalezeno několik desítek podobných objektů, z nichž všechny byly ještě dál než 3C-273 a mnohé z nich zářily ještě víc než on. Zrodil se nový typ kosmických objektů -- kvasary. Kvasar je zkratkové slovo, jež znamená, že se tu jedná o kvazistelární  rádiový zdroj. Dnes známe kolem 2 500 kvasarů a soudíme, že jsou to aktivní jádra obřích galaxií. Rozměry kvasarů, či přesněji řečeno rozměry té oblasti, kde se uvolňuje jejich kolosální energie, jsou v kosmických měřítkách nepatrné -- srovnatelné s velikostí sluneční soustavy. 
V centru kvasaru sídlí zřejmě masivní černá díra, která na potkání polyká vše, co se dostane do její blízkosti. Neobstojí před ní ani hvězdy. Ty svým slapovým působením nemilosrdně trhá na kusy. Část jejich látky pozře, část vyvrhne zpět do prostoru. Zdá se, že jen tímto mechanismem, uvolňováním gravitační energie, lze uspokojivě vysvětlit pozorovaný zářivý výkon těchto objektů. 
 
Zdeněk Mikulášek
 
Zdeněk Mikulášek, Zdeněk Pokorný, 220 záludných otázek z astronomie, Rovnost 1996