Příběh vypráví, jak si Egypťané před dávnými lety představovali zrození země a lidí a jak slunce poprvé vyšlo na svou pouť 
 
Tma panovala od věků do věků a ve tmě se převalovaly vlny pravodstva světa bez cíle a bez účelu. Nebylo země, nebylo lidí a bohů, širokými prostorami světa se valily ve zmatku temné a smutné vlny pravěkého oceánu. Od věků do věků žil jenom bůh pravodstva Nóvev. 
Po čase, jehož začátku nedohlédneš, vynořil se z pravodstva zářící bůh Ré. Podobal se brouku skarabeovi, který dává život sám sobě. Dovedl se proměňovat i v odvážného ptáka sokola nebo v boha s lidskou postavou a hrdou sokolí hlavou. 
Jasná záře se rozlila kolem mladého boha, tma ustoupila před jeho mocným světlem a poprvé se ukázaly obrysy zmítaných vln. Nad pravodstvem se vznášel bůh Ré, sám, jasný a silný. Nebylo však nikoho, komu by vládl. Tu stvořil ze sliny svých úst boha vzduchu Šova a bohyni vlhkosti Tefnet. Narodily se jim děti -- bůh země Geb a bohyně nebe Nút. 
Tak byl ohraničen svět nebem a zemí a mezi nebe a zemi vstoupil vzduch a oddělil je. Bohové žili ve světě bez lidí a rozmnožili se. Bůh Ré jim panoval. 
Jako každý vladař měl i Ré své nepřátele. Bránil se jim a vysílal své oko, aby s nimi bojovalo. Jednou vyslal opět své oko do boje, ale boj byl krutý a dlouhý. Oko se dlouho nevracelo. Teprve když porazilo všechny nepřátele, vrátilo se zpátky k bohu. V Réově hlavě vyrostlo zatím nové oko a pod božským čelem nebylo už místa. Oko, které se vrátilo z dlouhého boje, se zarmoutilo a dalo se do pláče. Průzračná slza za slzou kanula k zemi. Sotva se slza Réova oka dotkla země, proměnila se v člověka. Všude povstávali ze slz lidé a pustá země oživla lidskými kroky a lidským hlasem. 
Bohu Ré se zželelo plačícího oka. Proměnil je v královského hada brejlovce a pozvedl je v této podobě na své čelo. Odtud vládne s bohem Ré zemi i nebi. Odtud také chrání svého pána proti nepřátelům. 
Člověk, který vznikl z Réovy slzy, nese v sobě jeho třpyt. Réova slza se skrývá a jiskří v lidské touze, plane ve smělých lidských činech a hoří v lidské lásce. 
Lidé se na zemi rodili, žili a umírali. Tehdy sestoupil do západní říše, do říše zesnulých, bůh Anúpev. Začal vážit na spravedlivých vahách skutky, kterých se mrtví dopustili zaživa. Anúpev měl tělo jako člověk, jen místo lidské tváře měl hlavu šakala. Co unikne šakalovi, když se dá do běhu a slídí a pátrá, a kdo unikne šakalovi, který je na stráži a hlídá? 
Ré kraloval moudře bohům i lidem a bozi i lidé ho poslouchali. Réova vůle byla i jejich vůlí. Čas hnal před sebou dny i roky jako stáda mizející za obzorem a jeho přísnému zákonu se nemohl vyhnout ani bůh. Stáří zajalo boha Ré a změnilo jeho vzhled. Kosti se mu proměnily ve stříbro, svaly ve žluté zlato a vlasy se potáhly bledou modří lapislazulového kamene. 
"Podívejte, jakého máme stařičkého vládce," říkali lidé a posmívali se mu. "Co s ním? Kdo ví, jak dlouho se ještě udrží na nohou, a chtěl by nám rozkazovat." Posmívali se mu a přestali boha Ré poslouchat. 
Ré slyšel, co si lidé povídají, a zesmutněl. Přikázal svolat bohy a bohyně. Sešli se tajně, aby se lidé o tom nedověděli. Přišel bůh vzduchu, bůh země i bohyně nebe, přišel celý zástup bohů a bohyň i vznešený bůh pravodstva Nóvev se přiblížil pomalým krokem. Bohové a bohyně se dotkli svými čely země před trůnem boha Ré a Ré se obrátil k praotci Nóvevovi. 
"Nejstarší bože," řekl Ré, "bohové a bohyně, pohleďte na lidi. Vznikli z mého oka a posmívají se mi. Tupí mě a vyhlašují mi nepřátelství. Poraďte, co proti nim podnikneme. Nechci je potrestat dříve, dokud nevyslechnu vaše rady." 
Bůh pravodstva Nóvev odpověděl: 
"Můj synu Ré, seď klidně na svém trůně. Jsi větší a mocnější než já, stačí, když pohlédneš na zem, když vyjde tvé oko proti těm, kteří tě tupí." 
Ré pohlédl na zem a lidí se zmocnilo zděšení. Překotně opouštěli vesnice a města, chatrče i paláce a rozptýlili se na všechny strany. Běželi do pouští i do hor, aby se skryli před hněvem Réova oka. 
Nyní promluvili i ostatní shromáždění bohové a radili Réovi: "Mocný vladaři bohů, jen vyšli svoje oko, ať ztrestá tvoje nepřátele, ať nad nimi zvítězí jako už tolikrát." 
Oko vzalo na sebe podobu bohyně Hathór, bohyně s kravskou hlavou. Hathór sestoupila k lidem a hrůza se valila před ní a hrůza plnila její krvavé stopy. Řítila se vpřed se skloněnou hlavou. Zakřivené rohy na její hlavě svítily jako dva ostré blesky v černém soumraku. Lačně se vrhala na lidi, kdekoli je na poušti našla, vytahovala je i ze skalních úkrytů, pobíjela je a chtivě pila jejich krev. Země zvlhla prolitou lidskou krví i slunce zrudlo, jako by na něm ulpěla krev. Večer se bohyně vrátila mezi bohy. 
"Posaď se k nám," přivítal ji Ré, "hoduj a pij s námi. Splnila jsi svůj úkol. Teď se mě budou lidé opět bát a budu jim vládnout jako král. Posaď se k nám a hoduj a pij s námi." 
Bohové a bohyně zasedli k noční hostině, ke stolu ozdobenému květinami, a hodovali. Ale bohyni Hathór se zalíbilo pobíjet lidi a pít jejich krev. Proto se zvedla od bohaté hostiny bohů, odešla na poušť a znovu rozsévala kolem sebe zkázu. 
Sotva Ré zpozoroval, že Hathór pokračuje ve svém hrozném díle, zvolal: 
"Pošlete mi hbité posly, kteří dovedou běžet jako stín těla!" 
Ihned se objevili nejhbitější běžci před vládcem bohů a lidí. 
"Běžte do Jebu," řekl jim Ré, "a přineste mi odtamtud co nejvíce plodů mandragory." 
Běžci přinesli plody mandragory a Ré dal plody rozmačkat. Otrokyně zatím rozemlely ječmen, služebníci navařili z ječmene sedm tisíc džbánů piva. Pak dal Ré smísit rozmačkané plody s pivem. Nápoj se zbarvil rudě. Zdálo se, že džbány jsou naplněny krví. 
Neúnavná bohyně se hnala stále dál na sever a rozsévala cestou zkázu. 
Zrána vyšel král bohů a lidí se svou družinou, aby ochutnal nápoj. Pochválil jej a řekl: 
"Tím zachráním lidstvo." 
Za tmavé noci na rozkaz boha Ré rozlili služebníci rudý nápoj ze sedmi tisíc džbánů po zemi tam, kde příštího dne chtěla bohyně Hathór vraždit. Rudá záplava nápoje zaplavila pole na čtyři pídě vysoko. 
Když se bohyně Hathór příštího dne rozhlížela, aby roznášela záhubu i do krajin, které dosud nenavštívila, spatřila pole zatopená rudou záplavou. Domnívala se, že vidí záplavu krve, a s radostí se sklonila a napila se. Červený nápoj jí zachutnal. Pila a pivo v nápoji ji opojilo. Omámena se vracela do paláce bohů a nepoznávala lidi, které cestou potkávala. Tak minula zkáza lidstvo. 
Bůh Ré stárnul dál a chuti žít s lidmi mu stále ubývalo. I zvolal bůh pravodstva Nóvev bohyni nebe Nút. Vybídl ji, aby vyzdvihla boha Ré na svá záda. Nút se proměnila v obrovitou krávu, poklekla a vzala na svůj hřbet boha Ré. Jak se zvedla nad zem, byla tak ohromná, že se její tělo stalo oblohou. Nút shlédla dolů pod sebe a zachvěla se závratí z té hloubky. Ré ucítil, jak se Nút chvěje, a požádal boha vzduchu, aby se postavil pod bohyni Nút a podepřel ji hlavou a pažemi. Od té chvíle se obloha přestala chvět a od těch dob nese slunečního boha Ré. 
Ráno vychází Ré z východní nebeské brány, u níž stojí dvě tyrkysové sykomory, a nasedá do slunečního člunu. Čtyři psohlavé opice z rodu paviánů, které na zemi mají ve zvyku vítat východ slunce křikem, sedí na přídi. Uprostřed lodi ověnčené lotosovými květy stojí besídka se skvostným trůnem. Ré usedne na trůn obklopen družinou nejmilejších bohů. Nebeští veslaři se opřou do zlatých vesel a loďka zvolna vypluje na modrý nebeský oceán. Oslnivá záře tryská ze slunečního kotouče nad Réovým čelem. Sluneční kotouč ovíjí posvátný had, připravený bránit svého pána a svést boj s drakem Apopem, který číhá, aby zastřel božské sluneční světlo. 
Nádherný sluneční člun pluje oblohou až k vrcholu své pouti a sjíždí pomalu po západní obloze k branám západní říše mrtvých. Sluneční kotouč na Réovou hlavou rudne a zapadá s člunem za obzor. Brána podzemní říše se otevře, člun slunečního boha zakotví a Ré přesedne do nočního člunu. V něm pluje temnými vodami podsvětí a kudy pluje, tam na chvíli vnáší mezi duchy zemřelých světlo a radost. Ochotně se sbíhají k lanu a táhnou člun tichou bezvětrnou končinou k východu. 
Ré se plaví západní říší a na zemi je tma. To je chvíle, kdy na noční tmavomodré nebe vyjíždí v měsíčním člunu bůh Thovt, učený bůh s lidským tělem a hlavou ptáka ibisa. Rozměřuje čas a dělí a řídí jej proměnami měsíčního kotouče. 
Na zemi je tma. Všichni lvi vycházejí z doupat a všichni plazi koušou. Kdo se ostýchá vyprazdňovat džbány vína před slunnou tváří boha Ré, za noci po nich sáhne bez obav a pije, až se ke své hanbě opije. Kdo zamýšlí zlý čin, proměňuje za tmy myšlenku ve skutek. Ruka s dýkou se potmě blíží k oběti nepozorovaně. Všichni zloději i spiklenci vyhledávají tmu, i divocí psi pouště si dodají potmě odvahy a stahují se k čerstvým hrobům a hrabou. 
 
Eduard Petiška
Příběhy, na které svítilo slunce