Stříbrňák z Hubblova odkazu 
Nové stránky NASA 
Stavba začíná 
Endeavour a Zarja Po uzávěrce (4. 12. 12:00) 
Jméno pro ISS 
O ledovce nepřijdeme 
A Kosmické sondy k Marsu putují... 
Cédéčko plné obrázků

 

 
  
Kliknutim ziskate obrazek v plnem rozliseni (jpg, 230 kB)Stříbrňák z Hubblova odkazu  
 
Krásnou galaxii NGC 253, přezdívanou Stříbrňák, najdete v souhvězdí Sochaře. Přestože se nachází na jižní obloze, je v létě pozorovatelná i z našich zeměpisných šířek -- viditelná bývá v triedru, ale vhodnější je na ni použít o něco větší dalekohled. Za oficiálního objevitele se považuje astronomka Caroline Herschelová, která si ji všimla roku 1783. Je jednou z nejbližších spirálních galaxií, na kterou se díváme prakticky z boku (proto má tvar protáhlého vřetene), a tak není divu, že se stala vděčným objektem nejen pro amatérské, ale i profesionální astronomy: obsahuje rozsáhlá oblaka ionizovaného plynu, temná mračna mezihvězdného prachu, hvězdokupy plné mladých hvězd -- prostě skutečné zoo vesmírných objektů. Mezi vědce, pro které je NGC 253 "životní stálicí", patří i Alan Watson (Universidad Nacional Autónoma de México). Právě on prosadil její pozorování Hubblovým kosmickým dalekohledem. Zde je jeho příběh: 
 
Naše výzkumy galaxie NGC 253 jsou malou částí dlouhodobého studia, které zaměstnalo mnoho astronomů z celého světa a samozřejmě i bezpočet dalekohledů, včetně Hubblova. Motivací nám byl článek z roku 1985 od Chip Arpa a Allana Sandageho, ve kterém detailně popisovali dvojici jasných zhustků v trpasličí galaxii NGC 1569. (NGC je zkratka New General Catalogue, kde je pořadovými čísly označena většina jasných mlhovin, bez ohledu na jejich skutečný typ. Může se jednat o otevřené i kulové hvězdokupy, zářivá plynná oblaka, osvětlená prachová mračna, galaxie i výrazná zjasnění v nich a vůbec cokoli, co vypadá na první pohled mlhavě.) Popisovanou dvojici mlhavých skvrnek nebylo možné ze Země rozlišit na jednotlivé hvězdy -- přitom měly stejné vlastnosti jako osamocené stálice v naší Galaxii. Otázka byla, zda se jednoduše nejedná o blízké hvězdy, které se shodou okolností promítají na NGC 1569, nebo zda jde o něco mnohem zajímavějšího. Analýza přicházejícího světla dle Arpa a Sandageho vyloučila první z možností a astronomové je proto začali považovat za masivní, kompaktní hvězdokupy složené z mladých hvězd. 
Naštěstí se na dvojici podíval Hubblův kosmický dalekohled, jenž jejich závěry potvrdil. Vlastnosti obou hvězdokup jsou přitom udivující: obsahují tisíce velmi zářivých hvězd s celkovou hmotností půl milionu Sluncí. Všechny jsou namačkány do koule o průměru pouhých pět světelných let, což je o jeden rok více než vzdálenost ke Slunci nejbližší hvězdy. Takový objekt je mnohem hmotnější a jasnější než všechny dosud známé hvězdokupy, proto se jim začalo říkat "superkupy". 
Hvězdáře samozřejmě ihned začaly trápit další otázky -- "zrodu a souvislostí": Jak mohou takové útvary vznikat? Jak se může mezihvězdný plyn, materiál, ze kterého se rodí hvězdy, natolik stlačit, aby se v tak malé části prostoru mohlo vytvořit tolik stálic? Mají superkupy nějaký vztah ke kulovým hvězdokupám jaké známe nejen z naší Galaxie? Kulové hvězdokupy v drtivé většině případů obsahují velmi staré hvězdy, jejichž věk se pohybuje kolem deset miliard let. Musely tedy vznikat současně s Galaxií, či krátce po ní. Ovšem když byly ještě "v plenkách", podobaly se právě superkupě z NGC 1569? Může nám tento typ objektů prozradit, jaké vlastnosti mají mladé hvězdokupy a také jak vznikají? A tím i poodhalit procesy vzniku Galaxie, našeho vesmírného ostrova, kam patří prakticky všechny objekty viditelné na obloze pouhýma očima i malým dalekohledem? 
   
Ponořte se do srdce NGC 253. Snímek vlevo pořídil David Malin na Anglo-australské observatoři Mt. Stromlo. Jak vidíte, jedná se o spirální galaxii, na kterou se díváme prakticky z boku. Jelikož se její vzdálenost odhaduje na sedm až deset miliard světelných let, má průměr kolem šedesáti tisíc světelných roků. (Průměr naší Galaxie je asi 100 tisíc světelných let.) Hubblův kosmický dalekohled se zaměřil na centrální část o průměru asi 5800 světelných let. Dvacátého devátého května 1994 exponoval kamerou WFPC2 jeden a půl hodiny (celkový přístrojový čas dalekohledu byl pak necelé dvě hodiny.) Na portrétu vpravo najdete detail vnitřní části NGC 253, jenž posloužil dr. Alan Watsonovi a jeho kolegům ke studiu superkup. Na posledním výřezu je skutečné srdce galaxie. Snímek byl pořízen ve speciálním filtru, aby vynikly oblasti ionizovaného vodíku, jenž nutí zářit mladé, velmi horké hvězdy. Šipkami jsou vyznačeny polohy čtyř objevených superkup. Foto: Hubble Heritage Team (AURA/STScI/NASA).
   
Trpasličí galaxie NGC 1569, kde byly superkupy poprvé nalezeny, je celkově velmi slabá a tak je relativně jednoduché v ní podobné zářivé objekty studovat. Ještě neopravený Hubblův dalekohled však brzo identifikoval podobné kupy i v mnohem komplikovanější, tzv. interagující galaxii NGC 1275. Bylo jasné, že se výskyt superkup neomezuje jen na trpasličí objekty, ale že je lze hledat i jinde. 
V roce 1993 byly Hubblovu dalekohledu nasazeny "brýle" a tento unikátní přístroj začal vidět ještě lépe než předtím. Jedním z jeho nových úkolů se stalo právě hledání superkup: zaměřil se na spirální galaxie, resp. na místa, kde v nich hromadně vznikají nové hvězdy. Do stejné kategorie totiž patří i naše Galaxie (má dvě výrazná spirální ramena). 
Jedním z takových objektů je i NGC 253, která se nachází ve vzdálenosti osm až deset milionů světelných let. Hubble se na ni podíval jen několik měsíců po své opravě roku 1993 a hned nalezl čtyři superkupy. Jak se tedy ukázalo, výskyt takových objektů nezávisí na typu galaxie, ale pouze na okolním prostředí, jenž musí být nakloněno k hromadné tvorbě nových stálic. Podobný mechanismus vzniku superkup se tudíž mohl v minulosti odehrát i v naší Galaxii. 
 
Celý tento příběh byl právě dnes uveřejněn na stránkách "Hubblova odkazu", kde každý první čtvrtek v měsíci najdete nový snímek, netradiční pozorování a jinou obdobnou perličku, vybranou z archivu výjimečné vesmírné observatoře. 
 
Jiří Dušek
Podle Hubble Heritage Team
 
 
  
Nové stránky NASA 

Národní úřad pro letectví a kosmonautiku (NASA) v těchto dnech zprovoznil novou verzi webovských stránek, kde najdete komplexní zpravodajský servis o letech člověka do vesmíru. Najdete zde všechny informace, které jste v minulosti museli "lovit" na několika různých adresách: Shuttle Web (shuttle.nasa.gov), Shuttle-Mir Web (shuttle-mir.nasa.gov) a Station Web (station.nasa.gov). Ze všech těchto míst budete automaticky přesměrovány na nové stránky. V budoucnosti se na novém portálu NASA  plánuje zavedení rozsáhlého informačního servisu, animované grafiky, telemetrie v přímém přenosu, audio a video záznamy, podrobnou knihovnou a vyhledávacími službami. Adresa pro vaše bookmarky je 
  

spaceflight.nasa.gov
 
 
 
  
Kresba NASAStavba začíná 
 
Základy jsou hotové. Jednotlivé díly připraveny. Pouze se čeká na odjezd prvních "zedníků". Jak se ale zdá, moc se jim cestovat nechce. Inu technika. Tak lze charakterizovat současný stav Mezinárodní kosmické stanice. 
Ve čtvrtek dopoledne se měl do vesmíru vydat americký raketoplán Endeavour. Nestalo se tak: jen několik minut před zážehem raketových motorů byla nahlášena závada v pilotní kabině. Další pokus je vzhledem k velmi omezenému "startovacímu oknu" naplánován na pátek 9 hodin 36 minut našeho času. Přestože se jedná již o 93. misi kosmického letounu, je naprosto unikátní: jeho posádka začne budovat vesmírnou vesnici ISS. Endeavour se totiž setká s ruským modulem Zarja, jenž byl na oběžnou dráhu vynesen před dvěma týdny, a připojí k němu americký modul "Jednota". Ten je vybaven celkem šesti uzly (jeden na každé straně) pro připojení dalších modulů, používán pak bude i jako přístav pro raketoplány -- za pět let stavby se plánuje kolem 45 takových setkání! Kromě toho poslouží "Jednota" k připojení americké vědecké laboratoře, dalšího vícenásobného spojovacího uzlu, vnější kostry stanice, vzdušného zámku a kupole s větším počtem oken. 
 
Foto NASA Posádku mise STS-88 tvoří zleva doprava: specialista James H. Newman, pilot Frederick W. "Rick" Sturckow, velitel letu Robert D. Cabana a specialisté Nancy J. Currie, Ph.D., Jerry L. Ross a ruský kosmonaut Sergej Krikalev. 
 
Během dvanáctidenního letu kosmonauti nejdříve dálkovým manipulátorem vysunou z nákladního prostoru americký modul a vhodným způsobem jej natočí. Následně pomocí raketových motorů letounu spojí obě části dohromady. V žádném případě se ale nejedná o jednoduché manévry: První vrásky vzbuzuje nedostatek spánku astronautů. Vzhledem ke geografické poloze Ruska a rádiového systému Zarjy, mají Američané před startem pouhých pět hodin odpočinku. Na rozdíl od raketoplánů či stanice Mir totiž ruský modul nemůže komunikovat prostřednictvím satelitů. Jedinou možností jsou pouze pozemní vysílače. Z kosmického letounu tudíž nebude možné vyslat přímo k modulu žádné povely. (Tento problém se vyřeší až připojením servisního modulu v červenci příštího roku.) Den před samotným setkáním posádka použije dálkový manipulátor a vytáhne ven nový modul Jednota. Jeden ze spojovacích tunelů se přitom bude nacházet hned u pilotní kabiny. Jeho správnou polohu zajistí speciální televizní systém a také vizuální kontrola astronauty pohledem z patřičných okýnek letounu. Endeavour se pak při přibližování k Zarje -- musí se přitom pohybovat tak, aby nestínil ruské kontrole při komunikaci s modulem. Poté bude následovat chirurgicky přesné manipulování s Jednotou a současně i jemné zapínání raketových motorů, aby došlo k bezchybnému spojení obou modulů. Nakonec astronauti Jerry Ross and Jim Newman během tří výprav do volného prostoru připojí elektrické a datové kabely. 
Jak je vidět, bude se jednat o skutečně jemnou práci. Na pozemních trenažérech si astronauti dopředu samozřejmě vyzkoušeli všechny možné i nemožné eventuality. Nakonec však bude záležet především na nich, zda se spojení obou částí budoucí Mezinárodní kosmické stanice podaří. Držme jim palce! 
 
Jiří Dušek
  
Po uzávěrce (4. 12. 12:00)
 
Odlet raketoplanu (foto NASA)Endeavour a Zarja 
  
V pátek 4. prosince, krátce po půl desáté našeho času, se do vesmíru úspěšně vydal americký raketoplán Endeavour, pět Američanů a jeden Rus. Kosmický letoun, jehož cena se odhaduje na dvě miliardy dolarů, se nyní začne pomalu přibližovat k modulu Zarja, se kterým se setká tuto neděli.  
Rendezvous obou těles bude viditelné i z naší republiky. V přiložené tabulce najdete předpověď přeletů Zarje nad Českou republikou (konkrétně nad Prahou). Vzhledem k malosti našeho státu platí, v rámci tolerance minut a několika stupňů, pro celé území našeho státu. Uveden je okamžik začátku letu (čas, výška ve stupních a azimut; W - západ, E - východ, S - jih, N - sever), maximální dosažená výška a konec letu, kdy stanice zmizí za obzorem, či častěji v zemském stínu. Předpovědi pro libovolné místo na světě získáte na stránkách German Space Operations Centre. Adresa je: www.gsoc.dlr.de/satvis/. 
 
datum jasnost začátek letu max. výška konec letu
čas výška azimut čas výška azimut čas výška azimut
4. prosince 3.2 05:06:43 31 SE 05:06:43 31 SE 05:09:06 10
4. prosince 1.4 06:39:03 11 06:42:06 77 06:45:20 10
5. prosince 1.4 05:43:47 61 SW 05:44:13 79 05:47:26 10
6. prosince 4.2 04:48:08 19 04:48:08 19 04:49:13 10
6. prosince 1.4 06:20:25 24 06:22:10 67 06:25:21 10
7. prosince 2.2 05:24:23 49 NE 05:24:23 49 NE 05:26:49 10
7. prosince 1.5 06:56:39 10 06:59:49 67 07:02:59 10
8. prosince 1.4 06:00:14 46 NW 06:00:56 63 06:04:05 10
9. prosince 3.7 05:03:31 24 05:03:31 24 05:04:54 10
9. prosince 1.3 06:35:43 18 06:37:54 77 06:41:03 10
10. prosince 1.6 05:38:40 61 NE 05:38:40 61 NE 05:41:33 10
10. prosince 1.8 07:11:20 10 07:14:25 56 SW 07:17:29 10 SE
11. prosince 4.7 04:41:19 13 04:41:19 13 04:41:43 10
11. prosince 1.3 06:13:29 34 06:14:40 86 SW 06:17:49 10
12. prosince 3.1 05:15:51 33 05:15:51 33 05:17:43 10
12. prosince 2.2 06:48:00 13 06:50:27 39 SW 06:53:23 10 SE
13. prosince 1.4 05:50:04 66 SW 05:50:10 66 05:53:14 10 SE
 
 
 
  
Mezinarodni kosmicka stanice (kresba NASA)Jméno pro ISS 

Stavba Mezinárodní kosmické stanice přijde daňové poplatníky mnoha států světa na desítky miliard dolarů. Je zajímavé, že tak komplikovaná stavby -- bezesporu jedna z největších, do které se kdy lidstvo pustilo, má natolik nezajímavý, ba přímo technicky studený název: Mezinárodní kosmická stanice, anglicky International Space Station (zkr. ISS). Proč se nejmenuje například "Bar u Mléčné dráhy", "Restaurant na začátku vesmíru" či podobně? 
Diskuse o názvu nové orbitální vesnice, která se na začátku příštího století stane unikátní laboratoří a pravděpodobně i základnou pro výpravy k Měsíci a k Marsu, se vedou již dlouhou dobu. V průzkumech, zpravidla organizovaných různými tiskovými agenturami, se objevují všechny možné návrhy -- často pod vlivem právě vysílaných vědeckofantastických filmů a seriálů (viz například návrh Enterprise). 
Národní úřad pro letectví a kosmonautiku se k těmto snahám staví rezervovaně. "Jméno není na pořadu dne," uvádí Randy Brinkley, manažer programu kosmické stanice. Vcelku zvláštní postoj -- vždyť jednotlivé moduly ISS dostávají jedno jméno za druhým. Právě tento týden byla například americká laboratoř, která se stane součástí stanice v roce 2000, pokřtěna na Destiny (Osud). A co ostatní? První ruský modul (za americké peníze) nese jméno Zarja (Záře). Raketoplán Endeavour v těchto dnech do vesmíru vynese Unity (Jednotu), Evropská kosmická agentura počítá v roce 2003 s laboratoří Columbus... A je tu i Leonardo, Raffaello a Donatello, italská zařízení, jež postupně na oběžnou dráhu vynese a opět snese americký raketoplán. 
NASA a patnáct jejích mezinárodních partnerů dosud oficiálně pojmenování ISS neprojednávalo. V devadesátých létech se pro tehdejší zcela americkou orbitální základnu počítalo se jménem Alpha a Freedom. První označení se ale příliš nezamlouvalo Rusům, kteří ač bez peněz, jsou Američany bráni za rovnocenné partnery. Alfa tak trochu připomínala "začátek" či "počátek". Jenže první orbitální stanicí byl Saljut 1 z roku 1971. A Freedeom? To poněkud koliduje s dosud stále ještě existujícím Mirem. Čtenářům, kteří mají alespoň zbytkové znalosti ruštiny, nemusím prozrazovat, co to v překladu znamená. 
Existují oprávněné námitky, že by si ISS zasloužila skutečné jméno -- stane se tak populárnější (a daňoví poplatníci se nebudou rozčilovat nad horentními výdaji). Japonská kosmická agentura navrhuje vybrat jméno nějaké květiny či populární postavičky z kreslených seriálů (Mickey Mouse?). V Rusku proběhla podobná diskuse: některé návrhy jsou za vlasy přitažené -- Starovojtovová (zavražděná poslankyně ruského parlamentu), ale i méně bizardní: Gagarin, Babylon či Armageddon. Frank Longhurst z Evropské kosmické agentury pak doporučuje přejmenovat evropský modul a jméno Kolumbus použít pro celou ISS. Roku 2006 totiž uplyne pět set let od úmrtí tohoto velkého cestovatele. A jaký je váš názor? Nechcete nám návrh na pojmenování Mezinárodní kosmické stanice s krátkým vysvětlením poslat do redakce? 
 

Jiří Dušek
 
 
  
Foto NASAO ledovce nepřijdeme  
 
Antarktický ledovec -- největší a nerozsáhlejší na celé planetě, se nijak rychle nerozpadá, a je poměrně stabilní nejméně posledních sto let. To jsou závěry mezinárodního vědeckého týmu, jenž uplynulých pět let analyzoval satelitní radarová pozorování nejjižněji položeného kontinentu. Jejich zpráva byla publikována v posledním čísle časopisu Science. 
Výsledky studie jsou nadmíru důležité. Již delší dobu se totiž myslelo, že rozpad antarktického ledovcového pole je jedním z důkazů globálního oteplování naší planety. Nejpádnější důkazy se objevovaly především u Rossova šelfového ledovce, kde byly v minulosti pozorovány rekordně veliké kry. Závěry zmiňované studie však říkají, že je antarktický ledovec stabilní a nedochází zde k výrazným změnám. "Na základě naší krátké, pětileté periody pozorování vnitřních částí Antarktidy, můžeme říci, že jsme nepozorovali žádné ubývání ledového příkrovu, jenž by bylo větší než jeden centimetr za rok," uvedl C. K. Shum, hostující profesor Ohio State University. "To také znamená, že vnitřní části antarktického ledovce nezpůsobily pozorovaný vzestup hladiny pozemských oceánů o jeden milimetr za rok." Současné studie totiž ukazují, že se hladina pozemských moří a oceánů v tomto století zvyšuje o jeden až dva půl milimetru ročně. To ovšem znamená, že kolem roku 2070 bude o dvacet až sedmdesát centimetrů vyšší než dnes -- některé přímořské oblasti se tak mají na co těšit. Vzestup by přitom mohl být vysvětlen úbytkem ledového příkrovu o jeden centimetr ročně. 
K těmto závěrům posloužily měření provedená dvojicí satelitů Evropské kosmické agentury ESA-1 a ESA-2, z let 1992 až 1996. Umělé družice se pohybují po kruhových dráhách ve výšce osm set kilometrů a se sklonem vůči rovině rovníku pod úhlem 81,5 stupně. Mohou pravidelně sledovat nejméně šedesát procent povrchu Antarktidy a změřit výšku hladiny oceánů i ledového krunýře s přesností na pět centimetrů. "Je možné, že ke globální oteplení, v důsledku činnosti člověka, skutečně dochází. Jeho vliv na rozpouštění ledovců v Grónsku a v Antarktidě však tatím prokázán nebyl," uzavírá vědecké výsledky prof. Shum. Přesnější výsledky přinese nová mise ICESAT, kterou americká NASA plánuje na rok 2001. 
 
Jiří Dušek
 
A Kosmické sondy k Marsu putují... 
  
V minulém vydání Instantních astronomických novin jsme se vás zeptali, jestli znáte jméno sondy, která jako první měkce přistála na povrchu Marsu a vyslala odtud alespoň nějaké údaje. Správnou odpověď najdete v publikaci Marcela Grüna "Kosmické sondy k Marsu", o jejíž tři exempláře jsme hráli:  
    2. prosince 1971 9:14 Světového času odpojení přistávacího modulu.  
    9:29 Zážeh motoru přistávacího modulu při rychlosti asi 6 km/s.  
    14:44 Vstup do atmosféry a začátek brzdění aerodynamickým kuželem. Při rychlosti 800 m/s se rozevřel první padák. Při poklesu rychlosti na 300 m/s se rozevřel hlavní padák a současně se oddělit štít. Poté se vysunuly antény radarového výškoměru. Hlavní padák snížil rychlost na 50 m/s.  
    13:47 Podle údajů výškoměru se ve výšce 20 m nad povrchem zažehly prachové motorky pro změkčení nárazu při kontaktu s povrchem. Bezprostředně poté byl oddělen hlavní padák a sonda Mars 3 měkce přistála v místě o souřadnicích 45 stupňů jižní šířky, 158 stupňů západní délky.  
    13:49 Vyklopení lopatkových opěr (antén) a ustavení pracovní polohy.  
    13:50:35 Časovací relé uvedlo do činnosti vysílač a byl zahájen přenos videosignálu (pomocí retranslačního zařízení družicového modulu v reálném čase se simultánním zápisem).  
    13:50:55 Náhlé přerušení přenosu (5. 12. záznam z paměti družicové části totožný s reálným). 
První sondou, která úspěšně přistála na povrchu Marsu a odvysílala odtud alespoň nějaké údaje, tedy byla ruská Mars 3. Není nám jasné, jestli byla tato data nějak použitelná (a proč vlastně došlo k nehodě), prvenství ji ale nikdo nevezme. Z třiceti správných odpovědí jsme náhodně vylosovali tyto výherce:  
  
Vratislav Juza, Petr Vašička, Milan Kudr. 
  
Gratulujeme!  
redakce
 
 
  
Cédéčko plné obrázků 

Redakce Instantních astronomických novin v těchto dnes dostala nový CD-ROM pod názvem Gallaxis. Dle informací vydavatelů, zde naleznete nejen spoustu obrázků z oblasti astronomie a kosmonautiky, ale také malého textového průvodce astronomií. V úvodu je několik praktických návodů, jak začít pozorovat bez většího technického vybavení. Dozvíte se, že na slunečním povrchu je možné pozorovat sluneční skvrny pouhým okem, co je to meteorit, meteor, jaké používají astronomové míry a spoustu dalších zajímavostí.  Velká část je věnována sluneční soustavě a tělesům, která do ní náleží. Charakteristiky planet i jejich měsíců jsou zpracovány formou tabulek, kde můžete velmi rychle potřebnou informaci najít. Naleznete však i základní informace o hvězdách, galaxiích a ve stručnosti se dovíte jaké jsou dnešní představy o vzniku a vývoji našeho vesmíru. Kosmonautika se od svého vzniku stala velkým pomocníkem astronomů, a tak ani v tomto povídání nemůže chybět. Seznámíte se s celou plejádou astronomických družic i meziplanetárních sond. CD ROM si můžete objednat na Hvězdárně Valašské Meziříčí. Recenzi na toto nové dílo uveřejníme v některém z příštích vydání IAN. 
 

redakce IAN