Druhá invaze na Mars 
Soutěž o Kosmické sondy k Marsu 
Geminidy klepou na dveře 
Leonidy v Mongolsku 
Kosmický výzkum malých těles sluneční soustavy

 
  
Logo obou vyprav (kresba JPL)Druhá invaze na Mars 
 
Již za několik dní se vydá k rudé planetě druhá invazní jednotka amerických sond: Mars Climate Orbiter a Mars Polar Lander. Pravděpodobně tak začne pravidelná série výprav, které se starty vždy s odstupem osmnácti měsíců založí skutečnou robotizovanou kolonii na povrchu Marsu. 
Dvojice sond odletí na vrcholu spolehlivé rakety Delta 2. Start Mars Climate Orbiteru se plánuje na 10. prosince, třetího ledna jej bude následovat Mars Polar Lander. Jak už vyplývá z názvu, úkolem první mise je detailní průzkum planety z oběžné dráhy. K Marsu přiletí 23. září 1999, poté bude její dráha manévrováním v atmosféře (již vyzkoušený aerobraking) upravena na pracovní výšku čtyři sta kilometrů. Výzkumná činnost sondy je naplánována až do konce roku 2001. V další fázi pak poslouží jako retranslátor. 
Cílem Mars Landeru je severní okraj jižní polární čepičky. Jedná se o zařízení na třech přistávacích nohách, se dvěmi slunečními panely. Obsahuje výsuvné rameno s kamerou a meteorologickými čidly a také dvoumetrový manipulátor. Ten bude odebírat vzorky půdy a ve speciálním zařízení pak analyzovat obsah Mars Polar Lander (kresba JPL)vodního ledu a ztuhlého oxidu uhličitého v půdě. Zajímavé je, že Lander má snímkovat již během sestupu na padáku z výšky šest kilometrů k povrchu. Jeho součástí je i drobný mikrofon, jehož vývoj sponzorovala známá společnost Planetary Society. Díky němu poprvé uslyšíme zvuky z jiné planety -- vítr, písečné bouře a samozřejmě skřípání a vrzání samotné sondy. 
Stejně jako Pathfinder vletí Mars Polar Lander při příletu k Marsu rovnou do atmosféry. K zbrzdění použije tepelný štít, padák a v poslední fázi i tryskové motory. Deset minut před přistáním se od něj také oddělí dva penetrátory. Dopadnou na povrch rychlostí dvě stě metrů za sekundu asi dvě stě kilometrů od přistávacího modulu a jejich spodní části se zaboří do hloubky až dva metry. Zaměří se především na detekci podpovrchové vody, budou však měřit i teplotu půdy a monitorovat místní počasí. Jejich aktivní životnost se odhaduje na pouhých padesát hodin. Provoz Mars Landeru se pak plánuje na nejméně tři měsíce. 
Mars Climate Orbiter (kresba JPL)Mars Orbiter v té době poslouží jako retranslační stanice -- zprostředkuje spojení mezi povrchovou sondou a Zemí. Poté se zaměří na rutinní monitorování atmosféry, povrchu a polárních čepiček během jednoho marsovského roku (687 pozemských dní). K tomu účelu má zařízení nazvané Pressure Modulator InfraRed Radiometr, jež je kopií aparatury na ztracené sondě Mars Observer, a také přístroj Mars Color Imager. Radiometr nám přinese informace o profilu tlaku, teploty, obsahu vodních par a prachu v atmosféře do výšky osmdesáti kilometrů nad povrchem. Speciální zobrazovací zařízení dvou kamer s unikátní optikou budou pořizovat jak širokoúhlé portréty prakticky celé viditelné části planety pod sondou (s rozlišením jeden kilometr), tak i detailní záběry vybraných oblastí v deseti spektrálních kanálech, na kterých budou vidět detaily i čtyřicet metrů malé. 
Hlavním úkolem obou výprav je hledání stop po klimatických změnách rudé planety v minulosti i současnosti. Odpovědět by mohly na otázky typu: Jak cirkuluje voda a prach? Kde a zda vůbec je dnes schovaná na planetě voda? Jak se zde v minulosti měnily klimatické podmínky? Odehrávaly se zde různé katastrofální záplavy? Proč?  
 

Jiří Dušek
Podle různých materiálů
 
 
  
repro IANSoutěž o Kosmické sondy k Marsu 
 
O planetě Mars se na stránkách Instantních astronomických novin píše hodně často. Věřme, že vzhledem k současným i budoucím výpravám tak bude i nadále. Výzkum rudé planety v minulosti je však často z různých důvodů zahalen rouškou tajemství a mnohých nejasností. Víte například, která sonda jako první úspěšně přistála na povrchu Marsu a odvysílala odtud alespoň nějaké údaje? Jestli ano, pak nám její název pošlete nejpozději do čtvrtka 3. prosince 16 hodin do redakce. Tři vylosované správné odpovědi odměníme knihou Marcela Grüna: Kosmické sondy k Marsu. 
 
 
 
Geminidy klepou na dveře 
 
Meteory, meteory, meteory! Letošní podzim je na ně skutečně bohatý. Jen co prolétly Drakonidy, navštívily nás ještě hezčí Leonidy. Už za čtrnáct dní se pak můžeme těšit na další roj -- Geminidy. 
V noci z neděle 13. prosince na pondělí 14. prosince se nezapomeňte podívat na oblohu. Tehdy totiž bude naše planeta prolétat nejhustší částí roje Geminid -- roje, jenž nejen konkuruje srpnovým Perseidám, ale mnohdy je i předčí. Vylétat budou ze souhvězdí Blíženců (latinsky Gemini), radiant se nachází poblíž výrazné hvězdy Castor. Letošní rok je přitom pro tento roj skutečně velmi příznivý: souhvězdí vychází na obzor již krátce po západu Slunce a po celou noc je dostatečně vysoko. Nejvýhodnější je tudíž začít pozorovat hned po desáté hodině večerní a vydržet až do svítání.  Kromě toho prakticky vůbec neruší Měsíc, jenž bude čtyři dny před novem. Na obloze se objeví až ráno. 
 
Kresba J. Dusek
 
V posledních létech pozorovatelé zaznamenali až několik desítek meteorů v hodině (zenitová hodinová frekvence 110 až 130 met./hod.). Geminidy nejsou chudé na jasné, často barevné meteory. 
Roj geneticky souvisí s planetkou 3200 Phaeton, která se pohybuje po velmi protáhlé dráze a přibližuje se až na pouhých 21 milionů kilometrů ke Slunci. Jelikož drtivá většina ostatních rojů vznikla z materiálu uvolněných některou z vlasatic, považují hvězdáři Phaeton za vyhaslé kometární jádro. 
 
Jiří Dušek
  
Leonidy v Mongolsku 

Za případným deštěm meteorického roje Leonid se mnozí astronomové vydali do Mongolska, Číny a Japonska. Právě odtam měl být roj 17. listopadu ve večerních hodinách nejlépe pozorovatelný. (Jak to dopadlo, víte sami dobře.) Palo Rapavý z hvězdárny v Rimavské Sobotě nám například poslal krátkou informaci o výpravě do Mongolska: 

Expedicia sa uskutocnila od 9. do 25. 11., zucastnili sa ho od nas traja pozorovatelia (ja, Jaro Gerbos a Simona Rapava). Pozorovanie bolo na observatoriu Mongolskej akademie vied (Research Centre of Astronomy and Geophysics of the Mongolian Academy of Sciences) na hore Hurel Togoot (Bronzovy kotol) vo vyske 1600 m. 
V Mongolsku bolo do 40 ucastnikov z USA, Kanady, Nemecka, Chorvatska, Juhoslavie a Slovenska, medzi inymi aj Peter Brown, koordinator International Leonid Watch a Jurgen Rendtel, prezident Intenational Meteor Organization. 
Pocasie bolo vynikajuce, no chladne, minimalna namerana teplota -34 st.C. Ako je uz vseobecne zname, Leonidy svojou frekvenciou sklamali (nase frekvencie su okolo 300), prekvapenim bol vysoky pocet jasnych meteorov v predmaximovej noci. 
Bonbonikom bola dlhotrvajuca stopa (vyse 15 min), ktoru prudenie vytvarovalo do tvaru velkeho srdca. Sirko Molau su zachytil CCD kamerou, no zial, este nemame doma vsetku techniku a teda ani tu videopasku. Na negativoch mame niekolko spektier stop meteorov. 
  

Palo Rapavy
 
 
 
Kosmický výzkum malých těles sluneční soustavy 
 
V prvních desetiletích kosmického výzkumu bylo maximálním technickým úspěchem navedení sond k velkým planetárním tělesům, jejichž dráha a tedy poloha v prostoru je perfektně známa. Od poloviny osmdesátých let jsme byli schopni zaměřit sondy i na menší tělesa s víceméně nejistou okamžitou polohou -- komety a planetky. Jsou to cesty k počátkům našeho světa, do "éry stvoření", protože tato tělesa jsou pozůstatky z doby před více než 4 a půl miliardami let. Jádra komet obsahují rovněž organické molekuly (i když ne právě zárodky života). Kromě toho má výzkum i ryze praktický úkol: poznat lépe potenciální kosmické nebezpečí. Případné přistání na malých tělesech s nepatrnou únikovou rychlostí (desetina metrů za sekundu) je dalším technicky obtížným úkolem. 
Inspirací ke snům o návštěvě komety byla Halleyova kometa -- viz Verne nebo Běhounek (jeho Trosečníci vesmíru vyšly už roku 1958!). Táž vlasatice byla později inspirací i ke konkrétnímu výzkumu. U nás o něm poprvé psal Zdeněk Sekanina v Říší hvězd 1961. Na kongresu IAF v Praze roku 1977 se diskutovalo o variantě sondy NASA ke kometě: s klasickým motorem pro korekce dráhy, s iontovým motorem nebo se sluneční plachtou. 
Nakonec zvítězilo staré myšlení a vyzkoušená koncepce. Sonda měla mít hmotnost 1500 kilogramů (126 kg přístrojů) a startovat 23. července 1985 raketoplánem s tahačem. Dvacátého osmého listopadu téhož roku měla ve vzdálenosti 120 milionů kilometrů proletět asi 130000 kilometrů od komety Halley a vyslat do blízkosti 800 kilometrů ke kometě několik přístrojových pouzder (včetně evropského). Dalším cílem měla být v červenci 1988 kometa Tempel 2. V letech 1980-81 byl projekt z finančních důvodů USA pohřben. 
Proto Evropská kosmická agentura schválila roku 1980 samostatný projekt GIOTTO. V téže době bylo v SSSR rozhodnuto zkombinovat let připravovaných sond k Venuši s následným přiblížením ke kometě Halley -- vznikl mezinárodní projekt VEGA. 
Roku 1982 to inspirovalo tým kolem sondy ISEE-3 (International Sun-Earth Explorer, Explorer 59), aby zkusilo využít jediné sondy v dostatečné vzdálenosti od Země (v libračním bodě L1 1,5 milionů kilometrů). Tak se první kosmický výzkum komety uskutečnil "na vedlejšák". 
ISEE-3 (kresba NASA)ISEE-3 (hmotnost 460 kg) startovala 12. srpna 1978, od 20. listopadu 1978 do 10. června 1982 byla v L1, pak se uskutečnil přesun z libračního bodu před Zemí do libračního bodu za Zemí a po pěti gravitačních manévrech v blízkosti Měsíce (22. prosince 1983 průlet jen 120 kilometrů od povrchu) byla jako ICE (International Cometary Explorer) na dráze ke kometě Giacobini-Zinner, kolem které proletěla 11. září 1985 ve vzdálenosti 7800 kilometrů a poté se přiblížila ke kometě Halley (31. října 1985 138 milionů kilometrům, 28. března 1986 31 milionů kilometrů). Vysílala do 5. května 1997. 
Sondy VEGA (4500 kg, 127 kg přístrojů, významná čs. účast) startovaly 15. a 21. prosince 1984, uskutečnily výzkum Venuše (11. a 15. června 1985) a zamířily ke kometě Halley. K úspěšným průletům došlo 6. března 1986 (8900 km, 500 snímků s rozlišením až 180 metrů) a 9. března 1986 (8030 km, 700 snímků s rozlišením až 120 metrů). S ohledem na nepřesnou znalost polohy cíle nebylo větší přiblížení ke kometě reálné. Sondy fungovaly do jara 1987. 
Sonda GIOTTO (480 kg, přístroje 53 kg) startovala 2. července 1985 a při navedení "přímo na cíl" korekcí dráhy 12. března 1986 využily upřesněných poloh komety od sond VEGA. Čtrnáctého března 1986 proletěla pouhých 596 km od komety rychlostí 68 km/s. Barevná kamera získala 3000 snímků, při průletu byla zakryta odtrženou folií a zůstala mimo provoz. Druhého dubna 1986 byla uvedena do stavu elektronické hibernace. 
V rámci programu GEM (Giotto Extended Mission) uskutečnila sonda vědecky cenný průlet kolem komety Grigg-Skjellerup. Čtvrtého května 1992 byla aktivována, desátého července 1992 prolétla rychlostí 14 km/s jen dvě stě kilometrů od jádra (213,9 milionů kilometrů od Země), dvanáct dní před průletem přísluním. Od 23. července 1992 je sonda GIOTTO opět hibernována. Prvního července 1999 v 02:40 světového času proletí ve vzdálenosti 219 tisíc kilometrů od Země. Uvažuje se o dalším využití, avšak zásoby hydrazinu (7-15 kg) zřejmě nebudou stačit na výzkum třetí komety. 
SAKIGAKE (Pionýr) alias MS-T5 byl první japonskou kosmickou sondou především s technickými úkoly (138 kg, tři přístroje 12 kg). Start se uskutečnil osmého ledna 1985 a 11. března 1986 sonda prolétla ve vzdálenosti sedmi milionů kilometrů od komety Halley. Pokračovala v monitorování parametrů meziplanetárního prostoru, třikrát prolétla kolem Země a gravitačních manévrů bylo využito pro přechod na dráhu, po níž měla třetího února 1996 proletět kolem komety Honda-Mrkos-Pajdušáková ve vzdálenosti deset tisíc kilometrů (asi 25 milionů kilometrů od Slunce!) a kolem komety Giacobini--Zinner ve vzdálenosti 14 milionů kilometrů 29. listopadu 1998. Avšak došly zásoby hydrazinu a telemetrie byla přerušena 15. listopadu 1995. 
SUISEI (Kometa) alias Planet-A byla sonda konstrukčně stejná, jen s jinými přístroji. Startovala 18. srpna 1985 a 8. března 1986 prolétla 151 tisíc kilometrů kolem komety Halley (mj. 1000 UV snímků). Pokračovala v aktivní činnosti, po řadě motorických manévrů měla 20. srpna 1992 prolétnout ve vzdálenosti šedesát tisíc kilometrů od Země, aby se pokusila proletět 28. února 1998 několik milionů kilometrů od komety Tempel-Tuttle a 24. listopadu 1998 kolem komety Giacobini-Zinner. Avšak zásoby hydrazinu došly 22. února 1991 a spojení bylo ukončeno. 
Vraťme se však do poloviny osmdesátý let, kdy se v USA diskutovalo o další strategii výzkumu sluneční soustavy. Jako perspektivní úkol tam byla zařazena i malá tělesa. Ve snaze snížit náklady připravovala NASA pro různé úkoly velkou unifikovanou sondu typu Mariner Mark II, v níž by se pouze obměňovalo výzkumné zařízení. Pro začátek byla schválena jen dvojice CRAF (Comet Rendesvous/Asteroid Fly-by Mission) a CASSINI. CRAF měla startovat v srpnu 1985, v červnu 1988 proletět kolem planetky Hamburga a v srpnu 2000 dorazit ke kometě Kopff, s níž měla po tři roky letět "ve formaci". Kongres však později usoudil, že jde o příliš nákladné sondy, CRAF byl zrušen a zůstal jen Cassini. "Ironií je, že ačkoliv byly CRAF a Cassini drahé, škrnutí CRAF ušetřilo jen 200-300 milionů dolarů z celkových 1,8 miliard dolarů. CRAF představoval mnohem méně než polovinu této částky." (šéfkonstruktér JPL Kolhase) Podobně dopadl i projekt menší unifikované sondy Observer pro průlet kolem planetky, z něhož se realizoval jen Mars Observer. 
Po roce 1986 tedy zůstal ve hře jediný projekt -- evropská sonda Comet-Nucleus Sample-Return/Rosetta, jeden ze čtyř klíčových projektů programu Horizon 2000. Koncepce vycházela z obdoby Mariner Mark II Rosetta (kresba ESA)a měl mít přistávací modul s návratovým pouzdrem pro dopravu vzorku z komety zpět na Zemi. Pokud by bývala byla vybrána kometa Churijumov-Gerasenko, měl se start uskutečnit v lednu 2001, v červnu 2005 mělo dojít k setkání s kometou, přistání modulu na jejím povrchu a po deseti dnech odstartování zpět. V listopadu 2008 jsme měli mít čtyři až šest kousků komety na Zemi. 
Změna situace NASA vedla roku 1992 k redefinování projektu: International Rosetta Mission se měla obejít bez návratu vzorku na Zemi. Roku 1994 byla jako cíl doporučena kometa Schwassmann-Wachmann 3 s průletem kolem planetky (1071) Brita, nakonec byla vybrána kometa Wirtanen. V rámci definiční fáze projektu se průběžně měnil návrh konstrukce. V říjnu 1995 bylo rozhodnuto, že sonda bude mít dvě přistávací pouzdra: RoLand (Německo+Finsko) a Champollion (USA+Francie), ale vzápětí NASA od spolupráce zcela ustoupila a zůstalo pouzdro jen jedno. ROSETTA má mít start. hmotnost 1950 kilogramů (přístroje 240 kg): 
    20. 1. 2003 -- start 
    10. 7. 2006 -- průlet kolem planetky 4979 Otawara 
    23. 7. 2008 -- průlet kolem planetky 140 Siwa 
    4. 3. 2012 -- přílet ke kometě 
    1. 1. 2013 -- po průletu perihéliem konec základní mise 
Změny v projektu Galileo pro výzkum Jupiteru sice oddálily start a -- jak známo -- zkomplikovaly dráhu, ale kladem bylo, že vedla bez větších korekcí kolem dvou planetek. Pokud zapomeneme na snímky Phobosu a Deimosu, které považujeme za tělesa podobného typu, byl to historicky první průzkum planetek: 29. 10. 1991 se uskutečnil průlet kolem Gaspry, 28. 8. 1993 kolem Idy. 
Roku 1992 vyhlásila NASA nový rámcový program výzkumu sluneční soustavy Discovery. Nový přístup "Rychleji-Levněji-Lépe" neusiluje o unifikovanou sondu, nýbrž unifikované podmínky při splnění těchto zásad: 
  • projekt musí stát méně než 150 mil. SD (FY99: 299 mil. USD);
  • ke startu musí postačit raketa střední třídy (např. Delta);
  • od podepsání kontraktu do startu má uplynout max. 3 roky;
  • hodnotí se originalita a využití nové techniky.
Přes mnohé výhrady kritiků nebo aspoň skeptiků (včetně mne) musíme přiznat, že začal sehrávat velmi pozitivní roli. Jak zpíval Suchý: "Když není tu ta, kterou mám tak rád -- tak mám rád tu, která je tu"
Schůdnost nové cesty ukázal projekt CLEMENTINE. Ten však nevznikl na půdě NASA -- je to dítko "hvězdných válek" (SDI). V březnu 1992 vojáci rozhodli o zkouškách nové techniky přímo ve vesmíru. Bez ohledu na zajímavé vědecké výsledky (mj. 1,8 milionů snímků Měsíce) šlo jen o sňatek z rozumu a vědci byli pouze konzumenty. Clementine stála i se startem silnou raketou 75 milionů USD a Naval Research Laboratory ji postavila během 22 měsíců! Měla startovní hmotnost 462 kg (miniaturní přístroje 8 kilogramů). 
Startovala 25. ledna 1994 nejprve k Měsíci a poté se měla vydat k planetce 1620 Geographos. Na eliptické geocentrické dráze došlo 7. května 1994 k závadě, která znemožnila další výzkum. Sonda zůstala na geocentrické dráze do 20. července 1994, kdy při těsném průletu kolem Měsíce sonda přešla na heliocentrickou dráhu. Clementine se dostala do "elektronického komatu" a byl s ní přerušen kontakt až do února 1995. Od 10. dubna 1995 se podařilo sondu znovu dostat plně pod kontrolu. V současnosti je již definitivně mimo provoz. 
Na podzim 1993 NASA vybrala první dva projekty programu Discovery se startem roku 1996. Nejprve byl převzat MESUR (Mars Environmental Survey)/Pathfinder, chronologicky nyní řazený jako Discovery-2, poté již rozpracovaný projekt sondy NEAR (Near-Earth Asteroid Rendesvous). Původně měla být primárním cílem planetka 4660 Nereus (leden 2000) a sekundárním 2019 Van Albada (2003). Definitivním cílem se stala větší planetka 433 Eros, jejíž dráhu lépe známe, avšak má větší sklon. 
Moderně koncipovaná sonda (start. hmotnost 805 kg, přístroje 56 kg) startovala 17. února 1996. Dvacátého sedmého června 1997 minula ve vzdálenosti tisíc dvě stě kilometrů planetku 253 Mathilde (poprvé třídy C). Bylo pořízeno 534 snímků s rozlišením až 500 metrů na pixel. Ve vzdálenosti 330 milionů kilometrů od Země byla 3. července 1997 provedena korekce Deep Space Maneuver. Díky tomu sonda prolétla 22. ledna 1998 jen 470 kilometrů od povrchu Země a gravitační manévr umožnil potřebnou změnu sklonu. 
Prvního listopadu 1998 byla NEAR na cestě 2 roky a 256 dní, k cíli zbývalo 69 dní, nacházela se ve vzdálenosti 264 milionů kilometrů od Slunce, 310 milionů kilometrů od Země a 4,7 milionů kilometrů od Erosu. Hlavní události dalšího letu: 
    28. 12. 1998 -- první z několika motorových korekcí tak, aby příletová rychlost k Erosu byla jen 5 m/s; 
    10. 1. 1999 15.00 UT -- navedení na dráhu kolem Erosu 400-14285 km; 
    20. 1. 1999 16.00 UT -- orbitální manévr 200-401 km; 
    27. 1. 1999 16.40 UT -- orbitální manévr 195-205 km; 
    5. 2. 1999 16.40 UT -- orbitální manévr 85-205 km; 
    a do poloviny listopadu 1999 -- 24 manévrů; 
    10. 6. 1999 06.25 UT -- orbitální manévr 34-55 km; 
    18. 11. 1999 23.25 UT -- orbitální manévr 33-34 km; 
    6. 2. 2000 -- ukončení mise řízeným sestupem na povrch.
Očekáváme, že NEAR přispěje k poznání podstaty planetek, původu meteoritů a souvislostí mezi planetkami, meteority a kometami. 
Aerogel do ktereho bude Stardust chytat prachove castice. (foto JPL)Dvacátého osmého února 1995 byl oznámen výběr třetího projektu Discovery -- Lunar Prospector a 22. listopadu 1995 byl vybrán čtvrtý projekt Discovery -- STARDUST (hmotnost 350 kg) za 200 milionů dolarů pro sběr kosmického prachu a jeho přivezení na Zemi. 
    6. 2. 1999 21.08 UT -- start; 
    -- na meziplaneární dráze sběr mezihvězdného prachu; 
    leden 2004 -- přiblížení ke kometě Wild-2, snímky s rozlišením deset metrů, průlet komou ve vzdáleností 100 kilometrů od jádra, odběr vzorku prachu do aerogelového polštáře; 
    leden 2006 -- přistání na Zemi poblíž Salt Lake City;
Dvacátého prvního října 1997 oznámila NASA výsledky dalšího výběru: 
  • 5. Discovery -- GENESIS (Solar Wind Particle Sample Return)
    • leden 2001 -- start, v libračním bodě L1 odběr materiálu slunečního větru; 
      srpen 2003 -- přistání na Zemi;
  • 6. Discovery -- CONTOUR (Comet Nucleus Tour) -- těsný průlet kolem tří komet kolem maxima činnosti, snímky s rozlišení čtyři metry, spektrální mapování s rozlišením 100 metrů.
    • 4. 7. 2002 -- start; 
      13. 8. 2002 -- navedení na heliocentrickou dráhu; 
      12. 11. 2003 -- průlet kolem komety Encke; 
      18. 6. 2006 -- průlet kolem komety Schwassmann-Wachmann 3; 
      16. 8. 2008 -- průlet kolem komety d'Arrest; 
      2010 -- možný průlet kolem nové komety.   Od listopadu 1998 probíhá finále konkursu na další projekty se starty do jara 2004.
Roku 1995 byl vyhlášen program NEW MILLENIUM, řízený NASA-JPL, zaměřený na testování nové techniky pro kosmický výzkum v 21. století. Našeho tématu se týkají sondy Deep Space DS-1 a 4. 
DS-1 je létající laboratoř se dvanácti technickými novinkami (mj. mikrominiaturizace, nový navigační systém AutoNav jen minimálně závislý na Zemi, nový typ slunečních baterií, první využití iontového xenonového motoru pro změny dráhy o tahu 90 mN), startovní hmotnost 490 kilogramů. 
    Deep Space 1 na snimky z Mt. Palomaru24. 10. 1998 12.08 UT -- start; 
    10. 11. 1998 19.30 UT -- zapojení iont. motoru, po 4,5 min se nečekaně sám vypojil; 
    11. 11. 1998 20.05 UT až 13.11.98 23.30 UT --- přepnutí do nouzového režimu po poruše hvězdného čidla a motoru slunečních panelů; 
    16. 11. 1998 -- vzdálenost 3,7 milionů kilometrů od Země, snímek z Mt. Palomaru; 
    17. 11. 1998 23.30 UT -- přepnutí do nouzového režimu po poruše Autonav; 
    18./19. 11. 1998 -- o půlnoci UT opět uvedení do normálního stavu; 
    24. 11. 1998 22.53 UT -- na povel ze Země iont. motor úspěšně zapojen; 
    28. 7. 1999 -- průlet deset kilometrů od planety 1992KD (průměr 3 km); 
    18. 9. 1999 -- konec základní mise, možnost další cesty ke kometě Borelly a příp. Wilson-Harrington.
Deep Space 4 (kresba JPL)DS-4/Champollion je sonda, opět vybavená iontovým motorem, která má přistát na kometě a přivézt vzorky jejího jádra na Zemi. 
    duben 2003 -- start; 
    květen 2005 -- setkání s kometou Tempel 1, po několika měsících „letu ve formaci“ přistání modulu o hmotnosti sto kilogramů rychlostí 0,25 m/s, odběr dvou nebo tří vzorků o velikosti golfových míčků a start zpět; 
    květen 2010 -- přistání na Zemi.
Novou technikou vč. mikrovlnného iontového motoru bude vybavena i japonská sonda MUSES-C, která přistane na planetce Nereus, vysadí tam americký miniaturní vozík o hmotnosti jeden kilogramů, odebere vzorky hornin a dopraví je na Zemi. 
    leden 2002 -- start; 
    říjen 2003 -- přílet k planetce Nereus; 
    leden 2006 -- přistání na Zemi;
 
Marcel Grün