Hluboký jižní snímek 
Další exoplaneta -- tentokrát ve dvojhvězdě 
Leonidy v rosolu 
Dopis od Dr. Jiřího Borovičky 
Voyager 2 i Galileo v potížích 
Zarja nad Prahou

 
  
Kliknutim ziskate obrazek v plnem rozliseni (jpg, 250 kB)Hluboký jižní snímek 

HDF je jedna z mála zkratek, která se podepsala tučným písmem do análů moderní astronomie. HDF, tedy Hubble Deep Field, je pohled do těch nejvzdálenějších končin Vesmír, jenž kosmický dalekohled pořídil mezi 18. a 28. prosincem 1995 v souhvězdí Velké medvědice. Objekty, které na něm vidíme, jsou to nejstarší a nejvzdálenější co kdy lidské oko spatřilo. Konečně však není tato momentka jedináčkem. Space Telescope Science Institute dal veřejnosti k dispozici jeho jižanské dvojče -- HDF-S. Krátce poté, co byl HDF-N pořízen, se začalo uvažovat o stejném pokusu provedeném na jižní obloze stejným dalekohledem. Tentokrát se svým (téměř) dva a půlmetrovým skleněným okem podíval do souhvězdí Tukana. Pole bylo (stejně jako na severní polokouli) voleno tak, aby nerušily slabé hvězdy Mléčné dráhy, ani žádná blízká skupina galaxií. Název souhvězdí pochází z roku 1603, kdy jej do svých pozorování zařadil Bayer. Lze jej poměrně snadno identifikovat podle Malého Magellanova oblaku, který se v něm nachází. Najdete zde také několik nápadných a krásných kulových hvězdokup, slabýších galaxií a pohledných dvojhvězd. 
Jižní hluboký snímek se exponoval plných deset pozemských dní a nocí letos v říjnu. První závěr, který si troufnou astronomové učinit, je, že přesně podle očekávání je jižní snímek velmi podobný severnímu bráškovi. Co z toho plyne? Že Vesmír je ve velkých měřítcích téměř stejný a homogenní. 
Hvězdáře nyní čeká plodné období zpracování pořízených dat, jelikož krom optického snímkování probíhala také spektroskopická měření a snímání v různých oborech spektra. 
 

Rudolf Novák
Podle STSCI/NASA
 
 
  
Svycarsky dalekohled Leonard Euler (foto ESO)Další exoplaneta -- tentokrát ve dvojhvězdě 
 
Seznam exoplanet -- tedy průvodců hvězd, jejichž hmotnost je bez větších diskusí zařazuje do kategorie planetárních světů -- utěšeně roste. O další přírůstek se postarali švýcarští astronomové, pracující s novým teleskopem na stanici ESO v La Silla v Chile (jedná se o 1,2metrový reflektor, pojmenovaný po švýcarském matematiku 18. století Leonardu Eulerovi, jenž je vybaven velmi citlivým ešeletovým spektrografem). 
Tentokrát byla nová planeta objevena u hvězdy označované Gliese 86 (nebo taktéž HD 13445); je to poněkud chladnější, trpasličí hvězda o hmotnosti 0,79 hmotnosti našeho Slunce, která se nachází ve vzdálenosti asi 35 světelných let. Najdeme ji v souhvězdí Eridanu. 
Planeta, kterou se podařilo odhalit na základě změn radiálních rychlostí hvězdy Gliese 86, obíhá s periodou pouhých 15,83 dne(!). Znamená to tedy, že je extrémně blízko u hvězdy, pouhých 0,11 astronomické Zmeny radialni rychlosti Gliese 86 (kresba ESO)jednotky (tj. asi 16,5 milionu kilometrů). Je to druhá nejblíže ke hvězdě položená planeta, kterou vůbec známe. Při tak malé vzdálenosti od hvězdy bude teplota na povrchu takové planety mimořádně velká -- zde asi 380 stupňů Celsia. Planeta je 4,9krát hmotnější než Jupiter. 
Nejzajímavější na tomto objevu je ale skutečnost, že hvězda Gliese 86 je ve skutečnosti dvojhvězdou, přičemž druhá složka této soustavy je přinejmenším stokrát dál od první hvězdy než objevená planeta. Pozorované charakteristiky planety -- především její poměrně velká hmotnost a téměř kruhová dráha -- dávají tušit, že planetární soustavy mohou vznikat i za poměrně složitých konfigurací těles v zárodečné mlhovině. Tak například Alan Boss (Carnegie Institute of Washington, USA) se na základě modelových výpočtů domnívá, že velmi hmotné planety mohou vznikat v protoplanetárním oblaku jako důsledek gravitačních nestabilit, které vyvolávají blízcí hvězdní průvodci. To je nová myšlenka a potvrdí-li se, bude to bezesporu obohacení našich představ o utváření planetárních soustav. 
 
Zdeněk Pokorný
Podle ESO Press Release 18/98
 
 
  
Balon na startu (foto NASA)Leonidy v rosolu 

Odborníkům z Marshalova střediska kosmických letů se podařilo nalézt malou meteorologickou sondu, jejímž úkolem bylo zachycení drobných meteoroidů roje Leonid. 
Sonda upoutaná na malém balonu startovala 17. listopadu z města Huntsville v americkém státě Alabama. Na její palubě byla CCD video kamera, která odvysílala přímým přenosem na Internetu několik nejjasnějších bolidů. (Upřímně řečeno nic, moc. Na jeden takový záznam se ale můžete podívat -- gif, 140 kB.) Kromě toho byl její součástí i zvláštní modul nazvaný "lapač komety". Jednalo se o mozaiku dvaceti Aerogelova lapacka (foto NASA)čtyř kruhových nádobek o průměru jeden palec vyplněných aerogelem -- speciální tuhou látkou, která má však pouze třikrát větší hustotu než vzduch. Stejná látka poslouží jako "mucholapka" pro prachové částice komety Wild-2 na sondě Stardust. 
Heliem naplněný balón během letu dosáhl výšky větší než dvacet pět kilometrů a pohyboval se zde prakticky dvě hodiny. Poté se protrhl a vědecké zařízení přistálo na padáku v americkém státě Georgia. Vyhledán byl pomocí připevněného GPS vysílače. Plástev s aerogelem se tak vrátila do Marshallova střediska kosmických letů, kde je nyní podrobována detailní analýze a hledají se v ní stopy po meteoroidech. "Šance na úspěch jsou malé, pravděpodobně menší než deset procent", uvedl Dr. David Noever, vedoucí projektu, "případná odměna by však byla fantastická." 
 

Jiří Dušek
Podle zpráv NASA
  
Vážení kolegové, 
na základě několika dotazů vás chci stručně informovat o letecké expedici na pozorování Leonid, které jsem se zúčastnil. 
Expedici organizovala NASA, jedno letadlo poskytlo americké letectvo (USAF) druhé americký Národní výbor pro výzkum atmosféry (NCAR). Já jsem letěl na tom vojenském, které sídlí na základně Edwards v Kalifornii. Odtud jsme se s mezipřistáním v Honolulu přesunuli na ostrov Okinawa v jižním Japonsku. 
Vlastní expedice byla naplánována jen na noc předpokládaného maxima tj. 17./18. listopadu. Na víc nebyly peníze. Pozorovací techniku si zajišťovali účastníci sami, já měl videokameru se zesilovačem obrazu a spektrální mřížku. I když meteorický déšť se nedostavil, získal jsem nejméně padesát spekter meteorů, ačkoliv žádné spektrum dlouhotrvající meteorické stopy. Nejzajímavější na celé akci bude kombinace výsledků z nejrůznějších experimentů, z nichž některé (např. infračervené spektrometry) byly k pozorování meteorů použity vůbec poprvé v historii. 
Nepozorovali jsme předcházející noc, která byla bohatá na jasné meteory. Já sám jsem toho byl svědkem, když jsem se během půlhodinového intervalu jasné oblohy díval z terasy hotelu. Během leteckého pozorování o den později byla sice frekvence až  200 meteorů za hodinu, ale již jen velmi málo bolidů. 
Expedice byla pro mě velmi zajímavá a vědecky bude určitě přínosná. Byla získána spousta dat, třebaže se čekalo i více. Možná bude akce zopakována i příští rok, ale to bude záviset na možnostech financování. 
  
Jiří Borovička
 
 
  
Kliknutim ziskate obrazek v plnem rozliseni, 130 kB (foto JPL/NASA)Voyager 2 i Galileo v potížích 
 
V blízkém i vzdáleném okolí Země se pořád něco děje. V posledních týdnech se například dostala do problémů sonda Voyager 2 putující ven ze sluneční soustavy a Galileo, jenž krouží kolem Jupiteru. 
Ve čtvrtek 12. listopadu se nečekaně odmlčela sonda Voyager 2, která se nyní nachází na samých hranicích sluneční soustavy. Naštěstí se po napínavých šedesáti šesti hodinách podařilo technikům v sobotu 14. listopadu opět obnovit spojení. V okamžiku výpadku se provádělo odpojování plošiny s vědeckými přístroji, mj. dosud pracujícím ultrafialovým spektrometrem. První analýzy naznačují, že všechny příkazy přišly v pořádku, nehodu však způsobil přijímač na palubě. Vypnutí otočné plošiny bylo záměrné -- technici totiž chtějí ušetřit maximum elektrické energie, aby Voyager 2 fungoval nejméně do roku 2020. Dosud je přitom v provozu pět zařízení: detektor kosmického záření, zařízení pro rozbor nabitých částic nízkých energií, dvojice plazmových experimentů a magnetometr. Od soboty se se sondou opět komunikuje normální přenosovou rychlostí 160 bitů za sekundu. Všechny systémy fungují jako obvykle, jen některé části jsou poněkud teplejší než se čekalo. Vědecký tým nyní analyzuje závadu, aby ji mohl v budoucnosti zabránit. Voyager 2 se nyní vzdaluje ve směru 50 stupňů nad rovinu ekliptiky rychlostí 16 kilometrů za sekundu. Jeho signál k nám letí ze vzdálenosti 8,4 miliardy kilometrů celých šestnáct hodin. 
Nečekané problémy měla v posledních dnech i jiná sonda -- Galileo u Jupiteru. V neděli dvacátého druhého listopadu prolétla ve vzdálenosti 2300 kilometrů od měsíce Európa. Kromě něj bylo jejím úkolem studium Jupiteru, satelitů Ió a Ganymédes. Zaměřit se měla ale především na ledovou Európu, především pak oblasti kolem terminátoru (rozhraní světla a stínu) a zvláštní útvar Rhadamanthys Linea. Nastal však nečekaný problém: Galileo se choval přesně podle plánu až na to, že se šest hodin před největším přiblížením přepnul do bezpečnostního modu a nepořídil žádná vědecká data. Důvodem bylo resetování řídící části, která zajišťuje komunikaci se Zemí. Palubní technici tuto závadu přičítají silné radiaci, jež panuje v blízkosti Jupiteru. Nyní je sonda opět pod kontrolou a posílá nám již dříve pořízená pozorování. Další průlet kolem Európy se plánuje na 31. ledna příštího roku. 
Jako malou "náplast" uvolnila Laboratoř tryskových motorů (Jet Propulsion Laboratory), která má na starosti řízení sondy, novou mozaiku části jižní polokoule Európy. Jedná se o typickou oblast ledového povrchu: tmavé přímé zlomy mohou být zmrzlými stopami po tzv. "ledovém vulkanismu", kdy se voda, či polotekutá směs vody a ledu vylila z nitra na povrch. Geologicky starší, hladký povrch má namodralý odstín -- zdá se, že se jedná o oblasti prakticky z čistého vodního ledu. Chemické složení tmavších částí, několikakilometrových nahnědlých skvrn i zlomů, pak není zcela zřejmé. Jednou z možností je, že obsahují větší množství minerálů. 
Oblast na přiloženém obrázku (kliknutím jej získáte v plném rozlišení) má rozměry přibližně 800x350 kilometrů. Rozlišení je 230 metrů na pixel. Barevné podání je poněkud zvýrazněno, aby vynikly i ty nejmenší detaily. Budoucí astronauti uvidí z umělé družice Európy povrch o něco světlejší a ne tak barevný. Mozaika vznikla na základě snímků pořízených sondou Galileo během dvou průletů v květnu 1998 a červnu 1996. 
 
Jiří Dušek
Podle NASA/JPL
 
 
  
Zarja (kresba NASA)Zarja nad Prahou 
 
Základní kámen Mezinárodní kosmické stanice -- ruský modul Zarja, dokončil všechny manévry a nyní čeká na setkání s americkým raketoplánem Endeavour. Ten by měl do vesmíru odlétnout 3. prosince a se Zarjou se setkat o tři dny později. Ruský modul se nyní pohybuje po prakticky kruhové dráze ve výšce 384 až 396 kilometrů. Skvělé je, že Zarja je v těchto dnech viditelná i z našeho území (a bude i v době setkání s raketoplánem). Předpovědi jejích přeletů (nad Prahou) najdete v přiložené tabulce: kromě datumu, hvězdné velikosti (v magnitudách), se zde dozvíte, v kolik hodin našeho času, v jaké výšce a azimutu vyletí ze zemského stínu, dosáhne nejvyšší výšku, resp. opět zmizí v zemském stínu (či za obzorem). Tabulku jsme si nechali spočítat v German Space Operations Centre. Totéž můžete pro libovolné místo na zeměkouli udělat i vy. 
 
datum jasnost začátek letu max. výška konec letu
čas výška azimut čas výška azimut čas výška azimut
27. listopadu 5,0 mag 06:56:37 10 06:58:35 15 SE 07:00:34 10
29. listopadu 3,9 mag 06:39:38 10 06:42:22 25 SE 06:45:07 10
30. listopadu 4,6 mag 05:44:54 10 05:46:54 15 SE 05:48:54 10
1. prosince
2,8 mag 06:24:14 10 SW 06:27:21 40 SE 06:30:29 10
2. prosince
3,6 mag 05:30:29 16 05:32:21 25 SE 05:35:09 10
3. prosince
4,5 mag 04:38:25 15 SE 04:38:25 15 SE 04:39:47 10
3. prosince
1,9 mag 06:10:57 15 SW 06:13:34 64 SE 06:16:50 10
4. prosince
2,5 mag 05:18:58 42 SE 05:19:00 42 SE 05:22:11 10
4. prosince
1,5 mag 06:51:57 10 06:55:17 72 06:58:36 10
5. prosince
4,8 mag 04:27:06 14 04:27:06 14 04:27:41 10
5. prosince
1,4 mag 05:59:39 35 06:00:56 88 06:04:17 10
6. prosince
2,9 mag 05:07:57 39 05:07:57 39 05:10:13 10
6. prosince
1,6 mag 06:40:30 14 06:43:20 65 06:46:40 10