Leonidy jsou pryč 
Kuiperův pás v Garchingu 
Úsvit kosmické vesnice 
Utajená supernova 
Discovery pro začátek příštího století 
Zbytek dinosauřího zabijáka

 
 
Leonidy 1998 (kresba IAN)Leonidy jsou pryč 
 
I když to tak na první pohled nevypadá, Leonidy přišly přesně podle předpovědi. Všude jste si mohli přečíst, že naše planeta proletí proudem prachových částic uvolněných z jádra Tempel-Tuttle v úterý sedmnáctého listopadu kolem 20. hodiny našeho času. Důležitá však byla poznámka, že se jedná pouze o odhad a tudíž, že největší aktivita roje může nastat i o několik hodin dříve či později. Proto bylo vhodné dívat se na oblohu, jak v noci z pondělí na úterý, tak i z úterý na středu. Ti z vás, kteří tak učinili, nelitovali. Obzvlášť během první noci. Nad Českou republikou bylo sice většinou zataženo, ale i skrz menší díry bylo vidět něco naprosto úžasného. 
U nás v Brně, kde sídlí redakce IAN, bylo vlivem zásahu "vyšší moci" z pondělí na úterý prakticky zcela jasno. A nejen to: Země prolétla nejhustší částí roje Leonid o celých šestnáct hodin dříve. Výpravy do daleké Asie se tak ukázaly prakticky zbytečné -- nejlepší výhled byl tentokrát z Evropy a především pak z Kanárských ostrovů. Krásně to dokumentuje i přiložený graf sestavený na základě prvních zpráv pozorovatelů International Meteor Organization. Na svislé ose je vynesena tzv. zenitová hodinová frekvence: tj. teoreticky možný počet meteorů spatřených jedním pozorovatelem během hodiny, kdyby se radiant roje nacházel v zenitu a mezní hvězdná velikost se pohybovala kolem 6 a půl magnitudy. Světle modrou barvou jsou pak zvýrazněna období, kdy bylo možné z našeho území Leonidy sledovat (radiant byl nad obzorem a ještě byla tma). Vidíte, že nic lepšího jsme si nemohli přát... 
To všechno je ovšem pouhá řeč čísel. Popsat noční oblohu z pondělí na úterý jde jenom stěží. I když se nejednalo o skutečný meteorický déšť, ale spíše jen o přeháňku, nic podobného nikdo ze čtveřice brněnských pozorovatelů dosud nespatřil. Dva až tři meteory za minutu -- po celou noc, každý třetí až pátý bolid. Padající hvězdy viditelné skrz mraky ... chvílemi to vypadalo jako zvláštní bouřka: blýskalo se, ale hromy chyběly. A ty barvy... žlutooranžové meteory s modrou stopou. Ta byla v Kliknutim ziskate snimek ve vetsim rozliseni (jpg 50 kB)několika případech dokonce pozorovatelná bez dalekohledu i několik minut ... Pozorovatel mohl sledovat, jak se ionizovaný vzduch po průletu drobného smítka různě kroutí a rozplývá ... Není divu, že i otrlejší pozorovatelé byly tou nádherou zcela strženi ... 
Alespoň hrubou představu o dění na obloze vám může poskytnout přiložený snímek pořízený během inkriminované noci na astronomické observatoři matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Komenského v Modré. Zde se nachází jedna z celooblohových komor (objektiv Distagon -- rybí oko) z Evropské bolidové sítě. Během 0:33 až 4:37 našeho času zde v úterý nad ránem chytili 156 meteorů jasnějších -2 magnitudy (tj. více než Sirius). Ten nejjasnější bolid měl přitom -8 magnitudy! Obloha doslova pokrytá meteory, radiant více než zřetelný... 
Prostě, kdo minulý týden zaváhal, dnes již nic nenapraví. Další příležitost máte až za rok. Jenže kdo ví, třeba bude tentokráte zataženo a nebo se Leonidy rozhodnou opět se neřídit předpovědí a navštívit jinou část naší planety. 
 

Jiří Dušek
 
 
  
Kuiperův pás v Garchingu 

O existenci ledových těles v pásu obepínajícím za drahou Neptunu vnitřní část sluneční soustavy uvažovali astronomové od 50. let našeho století, první z nich však bylo objeveno až v roce 1992. Dosavadní výzkum těchto těles shrnul workshop, který pod názvem MBOSS-98 (Minor Bodies in the Outer Solar System -- Malá tělesa ve vnějších oblastech sluneční soustavy) uspořádala centrála Evropské jižní observatoře (ESO) v Garchingu u Mnichova 2. až 5. listopadu 1998. Téměř padesát odborníků z celého světa diskutovalo o hledacích projektech, objevech jednotlivých těles, astrometrii a výpočtech drah i o studiu fyzikálních vlastností jednotlivých těles. Doposud známá transneptunická tělesa neboli tělesa Kuiperova pásu byla pozorována ve vzdálenostech  35-50 astronomických jednotek od Slunce jako objekty 21-25 magnitud. Většina z nich byla objevena dalekohledy o průměru přes dva metry a  podrobnější údaje o nich lze získat pouze největšími světovými přístroji. 
Bylo jich objeveno již 73 (stav k 22. listopadu 1998), z toho 49 má poměrně dobře určené dráhy, pro několik z nich již bylo získáno tolik přesných astrometrických měření, že jejich dráha je určena s dostatečnou spolehlivostí (1992 QB1). V tomto souboru lze najít tři zřetelně odlišené dynamické skupiny: 

  • klasická transneptunická tělesa s velkou poloosou dráhy větší než 42 astr. jednotky a s málo výstřednou dráhou, blížící se kruhové;
  • transneptunická tělesa nazývaná Plutinos s drahami podobnými dráze Pluta, obíhající kolem Slunce tak, že na 2 jejich oběhy připadají na 3 oběhy Neptunu (čili v rezonanci 2:3 s Neptunem);
  • ojedinělá "extremistická" tělesa s velmi výstřednou drahou a velkým sklonem k rovině ekliptiky, jejich vzorovým představitelem je 1996 TL66.
První světelná křivka a tedy rotační perioda transneptunického tělesa vůbec byla získaná pomocí 3,6-m dalekohledu NTT na ESO v Chile. Perioda rotace 1996 TO66 je 6,25 hodiny (o tomto objevu jste se již mohli dočíst ve 108. čísle našich IAN). 
Na snímcích pořízených Hubblovým kosmickým dalekohledem v říjnu 1997 nalezl mezinárodní tým astronomů (E. Fletcherová, A. Fitzsimmons, I. P. Williams, N. Thomas, W. H. Ip) komu tvořenou oxidem uhelnatým kolem tělesa známého pod označením 1994 TB (předpokládaný únik materiálu je cca 0,2 kg/s, pro srovnání u Chironovy komy bylo zjištěno 1-4 kg/s). Předpokládají, že vzájemné střety těles v Kuiperově pásu mohou vytvářet čerstvé "šrámy" na povrchu těles, z nichž se i ve velké vzdálenosti od Slunce uvolňují přechodně vlivem slunečního záření plyny (CO) a vytvářejí viditelnou plynovou obálku (komu), kterou je WFPC2 kamera HST schopna detekovat. 
Také astronomická družice ISO (experiment ISOPHOT) byla použita ke zkoumání nejjasnějších objektů Kuiperova pásu v infračerveném oboru spektra. Tato pozorování při známé vizuální jasnosti objektů umožní určit jejich rozměr a albedo (odraznost povrchu). Vzhledem k tomu, že poměr signálu k šumu pozadí byl na pořízených snímcích na hranici rozlišovací schopnosti přístrojů, byly teprve po jejich detailní analýze  získány následující údaje: těleso 1993 SC má poloměr 166 kilometrů při albedu 0,023 a "extremistické" těleso 1996 TL66 má poloměr 320 kilometrů při taktéž velmi nízkém albedu 0,038 (N. Thomas a kol.) 
Pro pozorování objektů Kuiperova pásu byl již během testů použit i první dokončený ze čtyř dalekohledů VLT v Chile, uvažuje se o pozorování s největšími dokončovanými světovými dalekohledy (SUBARU, GEMINI, LBT) a o sondě do těchto končin sluneční soustavy (Pluto-Kuiper Express). 
D. Jewitt předpokládá, že v prstenci ve vzdálenostech 30 až 50 astronomické jednotky od Slunce se nachází 100 000 těles o průměru větším než 100 km. Abychom si mohli vytvořit hodnověrnou představu o Jana Ticha, Milos Tichy (foto IAN)Kuiperově pásu jako celku, potřebovali bychom poznat v následujících několika letech alespoň 10 000 těles. Přednesl i návrh, jak by měl vypadat vhodný teleskop (průměr zrcadla 4m, 16kx16k CCD matice zobrazující naráz 1 stupeň čtverečný oblohy, práce v automatickém režimu,  zpracování snímků v reálném čase), vyslovil však zároveň i smutnou pravdu, že takovýto dalekohled pouze pro studium Kuiperova pásu asi hned tak nikdo financovat nebude. Padly tedy i pragmatické názory, že pro hledání a astrometrii "jasnějších" těles Kuiperova pásu stačí dalekohled o průměru jeden metr (A. Fitzsimmons uvedl jako teoretickou mez pro 1m dalekohled 24 magnitud). Přítomní astronomové se neshodli v otázce barev těles Kuiperova pásu a hypotéza o dvou barevně odlišených skupinách nebyla ověřena. 
Předmětem diskuse (programové i kuloárové) byl i Pluto. Nejmenší a "nejmladší" planeta, po objevu v roce 1930 zařazená do učebnic jako regulérní devátá velká oběžnice Slunce, se dnes jeví  "pouze" jako největší ze známých těles v Kuiperově pásu odpovídající svým sousedům jak typem dráhy tak fyzikálními vlastnostmi. Odlišuje se pouze velikostí, avšak odborníci nevylučují, že lze najít stejně velké či větší těleso než Pluto. Profesionálním astronomům je současné duální postavení Pluta zřejmé, je však otázkou jak jej prezentovat široké veřejnosti či ve školní výuce (je koneckonců svědectvím o současném stavu poznání sluneční soustavy), a nadto zda a jak jej případně "oficializovat", třeba zařazením do katalogu planetek/těles Kuiperova pásu. 
Přes množství poznatků získaných za šest let uplynuvších od objevu  1992 QB1, prvního transneptunického tělesa, zůstává dost nejasností i rozporů mezi odborníky. Jedno je však zřejmé -- studium Kuiperova pásu nám otevírá okno k počátku sluneční soustavy. 
 
Jana Tichá, Miloš Tichý
 
 
  
Start rakety Proton (foto Florida Today)Úsvit kosmické vesnice 

Pátečním startem ruské rakety Proton byly úspěšně položeny základy nového orbitálního městečka Mezinárodní kosmické stanice. Stavby, kterou mnozí inženýři považují za vrchol současné techniky, stejně jako byly ve své době egyptské pyramidy či Panamský průplav ve Střední Americe, se zúčastní hned šestnáct států světa. 
Raketa Proton odstartovala krátce před polednem místního času ze známého kosmodromu Bajkonur (380 kB wav). Na jejím vrcholu se nacházel základní modul stanice nazvaný Zarja či v českém překladu Úsvit. O dvacet minut později oznámilo řídicí středisko v Moskvě, že modul byl úspěšně naveden na počáteční oběžnou dráhu a že se bez problémů rozvinuly jeho sluneční panely. Odletu přihlížel ředitel NASA Daniel Goldin a jeho kolega z Ruské kosmické agentury Jurij Koptev, 
Zarja má být v první fázi stavby stanice jakýmsi nervovým centrem. Bude zajišťovat elektrickou energii, spojení se zemí, orientaci a většinu manévrů na oběžné dráze. Později tyto funkce převezmou další moduly a ona bude používána jako skladiště paliva a dalších materiálů. Postavena byla v Rusku, ovšem za americké dolary. 
 

datum jasnost začátek letu max. výška konec letu
čas výška azimut čas výška azimut čas výška azimut
28. listopadu 4.5 06:42:03 10 06:43:05 12 SE 06:44:08 10 SE
29. listopadu 3.5 06:46:04 10 06:48:00 21 SE 06:49:52 10
30. listopadu 2.4 06:50:23 10 SW 06:52:39 35 SE 06:54:51 10
1. prosince 4.2 05:22:42 10 05:23:31 11 SE 05:24:21 10 SE
1. prosince 1.2 06:54:38 10 SW 06:57:02 59 06:59:21 10
2. prosince 3.3 05:27:23 19 SE 05:27:30 19 SE 05:29:19 10
2. prosince 0.6 06:58:43 10 07:01:09 89 07:03:30 10
3. prosince 2.7 05:31:36 29 SE 05:31:36 29 SE 05:33:25 10
3. prosince 0.7 07:02:34 10 07:04:59 66 07:07:18 10
V tabulce najdete předpoveď přeletů modulu Zarja nad hlavním městem České republiky. Vzhledek k tomu, že se v těchto dnech provádí série manévrů, které mají upravit dráhu tohoto základního kamene Mezinárodní kosmické stanice, bude ovšem lepší, když si necháte spočítat aktuální předpoveď na stránkách German Space Operations Centre.
 
V následujících hodinách provedli letečtí technici sérii různých testů, včetně zkušebního zapálení jednoho z hlavních motorů. O něco později byl ten samý raketový motor zapálen na jednu minutu a čtyřicet sekund. Došlo tak k první ze série úprav oběžné dráhy modulu, aby se mohl již za několik dní setkat s americkým raketoplánem Endeavour. Nyní se Zarja pohybuje po protáhlé dráze ve výšce 250 až 360 kilometrů. Naši planetu obletí jednou za devadesát minut. 
Za zhruba deset dní se Zarja setká s raketoplánem. Start šestičlenné posádky se plánuje na třetího prosince. S sebou do vesmíru povezou speciální spojovací modul, ke kterému se v budoucnosti připojí Modul Zarja (zdroj Discovery Chanel)několik dalších jednotek, včetně raketoplánu. Ve scénáři této výpravy jsou i tři procházky do kosmického prostoru, během nichž astronauti provedou připojení elektrických i datových kabelů a instalují další doplňky. 
V nejbližší době pak Zarja poslouží jako přístav pro další ruský tzv. servisní modul. Ten bude první obytnou částí pro trojici kosmonautů. Jejich přílet se předpokládá někdy ve druhé polovině příštího roku. 
V těchto dnech tedy po patnácti letech vývoje začala stavba Mezinárodní kosmické stanice. Hotova by měla být za pět let a celkem přijde na nejméně padesát miliard amerických dolarů. Až bude hotová, bude skutečnou orbitální vesnici: Na poměrně komfortně vybavených palubách se plánují rozsáhlé vědecké výzkumy a zřejmě poslouží i jako zkušební základna pro let k Měsíci a Marsu. To všechno je ovšem blízká či vzdálená budoucnost. Jedno je ale jisté -- na nebi se objevila nová "hvězdička". Nestojí však na místě, ale pomalu se pohybuje mezi ostatními stálicemi. Jmenuje se Úsvit a jestliže se na ni chcete podívat, musíte si ráno hodně přivstat. Základní kámen nové orbitální stanice je totiž v této době pozorovatelný i z naší republiky. Zatím se na něj jenom podívejte -- v některém z příštích čísel Instantních astronomických novin se pak dočtete, co všechno se za touto "nestálou stálicí" skrývá. 
 
Jiří Dušek
 
 
  
Foto Max Planck Society/MPEUtajená supernova 

Astrofyzikové objevili stopy po supernově, která explodovala mezi roky 1200 a 1300 našeho letopočtu. Byla natolik jasná, že se jí na noční obloze vyrovnal pouze náš nejbližší kosmický soused Měsíc. Problém je pouze jeden: neexistuje o ní ani jeden historický záznam. 
Objev zbytků velmi hmotné hvězdy, jež ukončila svoji zářivou existenci ohromnou explozí, potvrdily hned dvě studie uveřejněné v první polovině listopadu v časopisu Nature. Rozpínající se plynnou obálku dnes již neexistující stálice odhalil v rentgenovém oboru elektromagnetického spektra německý satelit Rosat a v gama oboru americké zařízení "Comptel" na observatoři Compton. Najdete ji v jižním souhvězdí Plachty. 
Původním cílem sondy Rosat byl v této části nebe jiný rozsáhlý zbytek po supernově, která zde explodovala před více než deseti tisíci roky. Rozpínající se obálka má průměr kolem dvě stě světelných roků. Když bylo pozorování této oblasti důkladně analyzováno, ukázalo se, že se zde nachází kruhový útvar o průměru asi dva stupně (čtyři Měsíce), přibližně na jihovýchodním okraji dosud známého zbytku (viz obrázek). Objekt byl na základě své polohy označen RX J0852.0-4622. 
 

Dva portréty téže oblasti v souhvězdí Plachty pořízené observatoří Rosat. Na levém snímku dominuje rozsáhlý zbytek po supernově, která zde explodovala před více než deseti tisíci roky. Jasná skvrnka v pravé horní části je pak jiný zbytek, označený Puppis-A. Když si vyberete jen jistou část rentgenových fotonů, objeví se na místě dosud neznámý kruhový útvar o průměru asi dva stupně (obrázek vpravo). Právě on je zmíněnou stopou po blízké supernově, která zde explodovala někdy ve třináctém století. (foto Max Planck Society/MPE)
 
Podle objevitele Dr. Bernd Aschenbacha z Max Planck Institute for Extraterrestrial Physics v Garchingu se jedná o zbytek po dosud neznámé supernově. Srovnáním s podobnými útvary pak vychází, že není starší než 1500 let a musí se nacházet blíže než tisíc parseků, čili 3300 světelných let. Pozorování v oboru záření gama pak její věk snížilo na pouhých sedm set let. V době exploze přitom měla být neobyčejně jasná -- mnohem více než všechny hvězdy i planety, s výjimkou Měsíce. 
"Odhadli jsme její stáří na sedm set let, takže musela explodovat někdy mezi roky 1200 až 1300 našeho letopočtu. V naší Galaxii dosud známe pouze dva tři podobné zbytky po zániku hmotné hvězdy, které lze považovat za ještě mladší. Podobně vzdálené stopy po supernovách jsou pak starší více než deset tisíc let. Jedná se tudíž o nejmladší z velmi blízkých supernov. Potvrzení našeho objevu a rozšíření našich znalostí o rozpínající se obálce je nyní v rukou astronomů pracujících v optickém a radiovém oboru," dodává dr. Aschenbach. 
Podle astronomických statistik umírá v Galaxii zhruba jedna hvězda ročně. Jako supernova pak exploduje jen každá padesátá až stá. Jednou dvakrát za století bychom tudíž měli nějakou podobnou impozantní smrt hmotné stálice pozorovat. Podle dosud potvrzených záznamů je však jako poslední supernova jistá pouze ta z roku 1604, jež se objevila u jižního okraje souhvězdí Hadonoše. Poprvé byla spatřena v říjnu 1604 a svoji jasností předčila všechny ostatní hvězdy. Jelikož se shodou okolností v té době poblíž nalézaly hned dvě planety -- Jupiter a Mars, víme, že byla srovnatelná právě s Marsem. Avšak během několika dní se zjasnila a překonala i Jupiter. Poté zmizela v záři Slunce. Znovu ji pozoroval Johannes Kepler v lednu 1605, kdy se vyrovnala Antarovi, nejjasnější hvězdě ze souhvězdí Štíra. Bez dalekohledu přestala být viditelná až po osmnácti měsících, v březnu 1606. 
Je zajímavé, že si nově objevené supernovy ze souhvězdí Plachty nikdo nevšiml. Ale kdo ví. Historické záznamy se mohly ztratit a hvězdáři nemuseli být tak pozorní... 
 
Jiří Dušek
Podle zpráv ABC News, Max Planck Society a dalších
 
 
  
Discovery pro začátek příštího století 
 
Určitě jste už několikrát slyšeli o programu amerického Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku (NASA) Discovery, jehož mottem je "lépe, rychleji a levněji". Právě pod jeho záštitou se uskutečnily výpravy Pathfinder, Lunar Prospector či NEAR. Letos začal již druhý konkurz na nové projekty: Ve hře je sonda určená k průzkumu Merkuru, k odběru vzorků z dvojice měsíců Marsu, ke studiu vnitřní stavby Jupiteru, k chemickému rozboru materiálu uvnitř jádra jedné komety či ke sledování atmosféry Venuše. 
Prvního kola se zúčastnilo celkem dvacet šest návrhů a z nich začátkem listopadu postoupilo do finále pět. Jejich předkladatelé nyní pracují na detailním rozboru technických i finančních požadavků a samozřejmě i předpokládaných výsledků a jejich případných dopadů. Zcela jistě doufají, že v polovině příštího roku uspějí -- ovšem reálnou šanci mají nejvýše dvě mise. Jakých výprav se tedy na začátku příštího století můžeme dočkat? 
 
Aladdin
Smyslem mise je geologický rozbor vzorků z dvojice měsíců planety Mars: Phobose a Deimose. Sonda bude ostřelovat jejich povrch a při nízkém, velmi pomalém průletu se pokusí chytit několik vzorků. Ty budou dopraveny do pozemských laboratoří k podrobnému rozboru. Součástí bude i snímkování obou satelitů. Cena 250 milionů dolarů.
Deep Impact
Při průletu kolem jádra komety Tempel 1 bude vystřelen půltunový měděný projektil, který na povrchu vytvoří velký kráter o velikosti až dvacet metrů. Dojde tak k odhalení vnitřních částí ledového jádra a následnému chemickému rozboru. Cena 205 milionů dolarů.
INSIDE (Interior Structure and Internal Dynamical Evolution of Jupiter) 
Umělá družice největší planety sluneční soustavy má studovat její vnitřní strukturu a také atmosféru prostřednictvím detailního měření gravitačního a magnetického pole. Cena 230 milionů dolarů.
Messenger (Mercury Surface, Space Enviroment, Geochemistry and Ranging)
Úkolem bude intenzivní výzkum snad nejméně známé planety sluneční soustavy. S sebou si poveze hned sedm přístrojů, vč. kamery pro globální mapování. Cena 280 milionů dolarů.
Vesper (Venus Sounder for Planetary Exploration)
Umělá druže Venuše se má zaměřit na složení a dynamické procesy střední vrstvy atmosféry a hledat shody s pozemským vzdušným obalem. Cena 195 milionů dolarů.
 
Zajímavé je, že Aladdin a Messenger byly finalisté i v prvním výběru programu Discovery v roce 1997. NASA současně rozhodla finančně spolupracovat na zařízení zaměřeného na studium vlivu slunečního větru na atmosféru planety Mars. Bude součástí západoevropské sondy Mars Express v roce 2003. Z pěti zmíněných výprav budou v polovině příštího roku vybrány maximálně dvě, které se tak stanou sedmou a dost možná i osmou misí programu Discovery. 
Nejbližší výpravou programu Discovery bude sonda Stardust. Na cestu se vydá začátkem února příštího roku. Jejím úkolem je odběr vzorků kometárního prachu a jejich transport na Zemi, někdy kolem začátkem roku 2006. První výprava Discovery -- sonda NEAR je pak již na dohled svého cíle, planetky Eros. 
 
Jiří Dušek
Podle zpráv NASA
 
 
  
Zbytek dinosauřího zabijáka 
 
Geochemici z University of California se domnívají, že vlastní malý zbytek po meteoritu, který při svém dopadu vyhladil nejen dinosaury ale i drtivou většinu všech živočichů a rostlin naší planety. 
Před šedesáti pěti miliony roky do Země narazila více než deset kilometrů veliká planetka: zanechala po sobě kráter o průměru téměř dvě stě kilometrů, jehož zbytky se nalézají u poloostrovu Yucatán ve Střední Americe. Nyní se zdá, že se podařilo nalézt i malý zbytek vražedného projektilu. "Nejdůležitější věci je," Krater a maly ulomek meteoritu (kresba IAN)uvádí dr. Frank Kyte, který objev publikoval v časopisu Nature, "že máme první, skutečně veliký úlomek tohoto meteoritu." Na rozdíl od kráteru, který po sobě planetka zanechala, se však nejedná o nijak veliký exemplář -- v průměru má pouhých dva a půl milimetru a vyloven byl ze dna Tichého oceánu. První studie ukazují, že je podobný spíše tzv. kamenným chondritům, než meziplanetárnímu prachu či kometárnímu materiálu. 
Jak se tam dostal? Peter Schultz z Brown University předpokládá, že planetka přilétla z jihovýchodu pod úhlem asi třicet stupňů. Po nárazu bylo do prostoru vyvrženo ohromné množství horniny, včetně zbytků meteoritu. Některé z nich tak mohly dopadnout i několik tisíc kilometrů daleko, až do středu Tichého oceánu. Právě zde byl malý úlomek nalezen. 
Dr. Frank Kyte se již několik let zabývá studiem sedimentů na dně Pacifiku. Zmiňovaný úlomek přitom nalezl ve vrstvě, která vznikla mezi druhohorami a třetihorami -- geologickými epochami, kdy došlo ke globální katastrofě po pádu zmiňované planety. Po celém světě se přitom právě v této vrstvě -- označované K/T -- nalézá zvýšený obsah iridia, na Zemi velmi vzácného prvku, v meteoritech a planetkách však naopak poměrně hojného. Vědecká obec se všeobecně domnívá, že tento výrazný nadbytek je jedním z důkazů o pádu meteoritu. 
"V čokoládově hnědém sedimentu ze dna Pacifiku, jsem spatřil světle zabarvené smítko. Hned mi bylo jasné, že se jedná o něco neobvyklého. Tato vrstva byla totiž K/T," uvádí o svém objevu dr. Kyte. Ačkoli malý, byl mnohem větší než jakékoli jiné úlomky, které sem mohl přinést vítr. "Neexistuje žádný způsob, kterým by mohl vítr přinést tak velký úlomek, až do těchto míst. Předpokládám, že další rozbory potvrdí jeho vesmírný původ." 
 
Jiří Dušek
Podle ABC News a dalších materiálů