Proč se hvězdy malují cípaté, když jsou kulaté? 
 
Požádáte-li kohokoli z neastronomů, aby vám nakreslil hvězdu, určitě namaluje něho hrotitého, hranatého, cípatého. To je však v naprostém rozporu s tím, co o hvězdách víme. Hvězdy jsou tělesa podobná našemu Slunci. Pohromadě jsou držena gravitací, která je formuje do podoby koule. Jenomže všechny hvězdy s výjimkou Slunce jsou od nás natolik daleko, že je nemůžeme spatřit jako kotoučky. Vidíme je tedy jen jako bezrozměrné body. Opravdu? Co na to říká náš zrak? Podíváme-li se na hvězdy na obloze, shledáme, že jsou cípaté. Jako by z nich vystupovaly ostré paprsky. U jasných hvězd jsou to paprsky dlouhé a četné, u slabých kratičké. Vypovídá to snad něco o fyzikální podstatě hvězd? Zřejmě ne -- tytéž paprsky totiž vidíme vycházet i ze vzdálených světelných zdrojů, žárovek či výbojek, které mají s hvězdami společné snad jen to, že také svítí. Příčinu celého jevu tudíž musíme hledat jinde -- v optickém zařízení, jímž světlo vnímáme -- v lidském oku. 
Za první a současně zcela vyčerpávající vysvětlení hvězdicovitého vzhledu hvězd vděčíme německému učenci Hermannu von Helmholtzovi, který se mimo jiné zabýval i fyzikou našich smyslů. Ve svém pojednání Úspěchy teorie zraku píše: Obrazy světelných bodů, které v oku vznikají, jsou nepravidelně hvězdicovité. Příčinou toho je uspořádání oční čočky, jejíž vlákna jsou paprskovitě rozložena do šesti směrů. Oční čočka není tvořena stejnorodou optickou hmotou, ale je složena z množství průhledných buněk, které jsou v ní uloženy jako dílky pomeranče. Na stěnách buněk, na jejich švech dochází k rozptylu a ohybu světla. Oba tyto optické jevy jsou příčinou toho, že jsou pozorované světelné body obrostlé kšticí světelných výběžků. 
Chtěli byste spatřit hvězdy bez falešných paprsků, hvězdy skutečně bodové? Není nic snazšího. Návod na to nám dal už před půl tisíciletím všestranný génius Leonardo da Vinci (1452-1519). Připomeňme, že je to týž umělec, který namaloval proslulou Monu Lisu. Přiložíme-li si těsně před zřítelnici papír s otvorem menším než 1 mm, pak uvidíme jen ty nejjasnější hvězdy. To však není podstatné. Důležité je, že všechny hvězdy spatříme jako body. 
Proč? Úzký svazek světla vymezený otvorem ve stínítku teď prochází jen středem čočky. Ostatní dílky čočky se nedostanou ke slovu. Čočka v té chvíli funguje tak, jako by byla odlita z čirého, homogenního skla. Že tomu nevěříte? Přesvědčte se sami. K pokusu potřebujete jen propíchnutý papír a hvězdnatou noc. 
 
Zdeněk Mikulášek
Z. Mikulášek, Z. Pokorný, Záludné otázky z astronomie, díl pátý, Rovnost 1996