Losování se blíží 
Leonidy 1998 - prognóza 
Zasviněný mimoprostor 
Útok na Kuiperův pás 
Nejslavnější meteorit na světě 
Pojmenujte mlhovinu NGC 3132 

Ptejte se odborniku 
 

 
 
  
Kresba S. Numazawa (zdroj Sky and Telescope)Losování se blíží 
 
Již za týden se uskuteční netradiční vesmírná loterie o jedinou, ale skvělou cenu: meteorický déšť Leonid. 
Několik tisíc let, dost možná i déle, se kolem Slunce potuluje malá koule špinavého sněhu. Jedna cesta, kdy se vzdálí až za Uran a naopak přiblíží k dráze Země, ji trvá přesně 33,25 roku. V blízkosti naší mateřské hvězdy se pokaždé natolik zahřeje, že se z ní uvolní pěkně veliká porce plynu a prachu. Tento materiál -- osvětlený Sluncem -- tak dává za vznik nenápadné vlasatici pojmenované v minulém století Tempel-Tuttle. 
Materiál vysvobozený z ledového povrchu kometárního jádra se zpět nevrací, ale podél dráhy vlasatice vytváří skutečnou meziplanetární řeku. Na rozdíl od těch pozemských však není složena z vody, nýbrž z drobných prachových částic. 
Na tom samozřejmě není nic zajímavého. Podobných sněhových koulí znají astronomové desítky, ba přímo stovky a neustále objevují nové. Tempel-Tuttle je však v něčem výjimečná: její dráha se natolik přibližuje k dráze Země, že jednou do roka, vždy kolem 17. listopadu, naše planeta během několika hodin proletí řekou prachových částic uvolněných z jádra komety během minulých návštěv Slunce. Po srážce s naší hustou atmosférou -- rychlostí kolem 71 kilometrů za sekundu -- se tato tělíska o hmotnosti zpravidla menší než jeden gram prudce zahřejí a během krátkého okamžiku zcela vypaří. Pozemšťané pak sledují světelný doprovod takového zániku -- meteor. Jelikož "padající hvězdy" spojené s jádrem Tempel-Tuttle vylétají při pohledu ze Země jakoby z jednoho místa na obloze (tzv. radiantu) v souhvězdí Lva, nazývají se tyto meteory Leonidy. 
Když se podíváte sedmnáctého listopadu ráno na oblohu, můžete během hodiny spatřit několik Leonid. V porovnání s takovými letními Perseidami tedy nic moc. Ovšem jednou za 33 let Země proletí hustou částí prachové řeky, jež se nalézá v těsné blízkosti kometárního jádra. Pak lze spatřit na několik desítek minut úchvatné divadlo: do zemské atmosféry narazí takové množství drobných kamínků, že je obloha doslova posetá meteory. Každou minutu můžete spatřit stovky, ba i tisíce padajících hvězd -- skutečný meteorický déšť! 
 
Za oficiální objevitele komety Tempel-Tuttle jsou považováni E. W. L. Tempel v Marseille a H. P.Tuttle v Cambridge ve státě Massachusetts, kteří ji nezávisle nalezli 19. 12. 1865 a 5. 1. 1866. Poté byla znovunalezena až roku 1965. Vlasatice naposledy prošla přísluním 28. února 1998. Astronomové ji však sledují již od 4. března 1997, kdy ji nalezli na snímcích pořízených 10ti metrovým teleskopem Keck II na Havajských ostrovech. Přiložený portrét 55P/Tempel-Tuttle byl pořízen v noci 1. února 1998 expozici 60 sekund 0.57-m f/5.2 zrcadlovým dalekohledem Observatoře Kleť CCD kamerou SBIG ST-8. Pozorovatelé J. Tichá a M. Tichý. (Převzato ze stránek Hvězdárny a planetária Č. Budějovice s pobočkou na Kleti.)
 
Například roku 1966 prolétla naše planeta křižovatkou dráhy Země a dráhy komety 561 dní po kometě Tempel-Tuttle. Stalo se něco výjimečného: "Průchod přes hustý oblak trval jen zhruba 30 minut, maximum nastalo 17. listopadu 1966 asi ve 13 hodin našeho času a nebylo tedy z Evropy pozorovatelné. V západních oblastech Ameriky a v Tichomoří spatřili pozorovatelé za deset minut asi 20 000 meteorů, takže frekvence ve velmi krátkém maximu (několik desítek minut) dosáhly hodnoty kolem 2500 meteorů za minutu -- neboli 40 meteorů za jedinou sekundu! Velká část meteorů přitom měla vysoké jasnosti, frekvence bolidů (meteorů jasnějších než -4 mag) byla asi 15 za minutu -- to musela být panečku podívaná!" Tak popisuje úkaz před 33 roky Jan Kyselý ve své knize o kometách. 
Jádro komety Tempel-Tuttle prolétlo nejblíže Slunci minulý únor. Proto se letos nebo v příštím roce opět můžeme dočkat bohatého návratu -- dost možná i skutečného deště. Kde bude vidět a zda vůbec nastane, vám ale nikdo přesně neřekne (viz  předpověď doc. V. Znojila, která následuje za tímto příspěvkem). Předpovědi i velmi renomovaných odborníků se  značně liší. Sázet na meteorický déšť je totiž skutečnou loterií -- na rozdíl od případů, kdy se hraje o peníze, vám ale nikdo dokonce ani neodhadne pravděpodobnost výhry. Jedno je však jisté: v úterý ráno 17. a ve středu 18. listopadu se určitě dívejte na oblohu. Třeba se na nás usměje štěstí a příroda nám ukáže představení, jaké člověk spatří maximálně jednou za život. Instantní astronomické noviny samozřejmě u losování chybět nebudou. A doufám, že ani vy. 
 
Jiří Dušek
  
Leonidy 1998 - prognóza 
  
Letošní Leonidy jsou očekávány dost netrpělivě -- jejich poslední návrat v roce 1966 byl skutečně mimořádným jevem (a pravděpodobně jedním ze dvou nejmohutnějších návratů za posledních 200 let). V připojené tabulce jsou přehledně shrnuty návraty roje spolu s listopadovým datem, vzdáleností mezi drahou komety 55P/Tempel-Tuttle a drahou Země (K-Z), posuvem potkávaných meteorů vůči kometě (dT) a frekvencí: 
  
rok
datum
K-Z
dT
frekvence
rok
datum
K-Z
dT
frekvence
1799
11.-12.
0,0032
-117
30000
1901
15.
0.0117
+861
855-1800+
1832
12.-13.
0,0013
-51
20000
1932
16.-17.
0.0062
+121
240
1833
12.-13.
0,0013
+308
50000-150000
1965
16.
0.0032
+196
120
1866
14.
0,0065
+299
2000-7200
1966
17.
0.0032
+561
90000-150000
1867
13.
0,0065
+664
2100-5000
1997
17.
0.0080
+108
>100
1868
13.
0,0065
+1030
1000-1800
1998
17.8
0.0080
+257
?
1900
15.-16.
0,0117
+496
>1000
1999
18.1
0.0080
+623
?
  
Z tabulky je vidět, že při současném návratu je vzdálenost obou drah dosti vysoká -- 0,008 astronomické jednotky a tento fakt naznačuje, že frekvence by měla být srovnatelná spíš s frekvencemi při návratech z druhé poloviny minulého a prvé poloviny tohoto století než s "velkými návraty" 1833 nebo 1966. Také zpoždění za kometou je menší než při těchto návratech (z porovnání déledobých záznamů o deštích plyne, že se v průměru zpožďují za kometou stále více). Je proto velmi pravděpodobné, že "hlavním návrat" této série nastane až v roce 1999. 
Po kritickém zhodnocení postupných údajů můžeme očekávat, že tzv. zenitové frekvence dosáhnou letos asi hodnot 500 až 2000 meteorů za hodinu, v příštím roce 1000 až 4000 meteorů. Letošní návrat je, co se týká Měsíce, velmi příznivý, v příštím roce budou Leonidy naopak silně rušeny měsíčním svitem. Očekávaná doba maxima je 18 hodin 30 minut světového času dne 17. listopadu, tedy pro nás ve večerních hodinách, ještě před východem radiantu nad obzor. Nejvhodnější oblastí pro pozorování je letos střední Asie. V příštím roce by mělo maximum nastat až po půlnoci, tedy již po východu radiantu. Z druhé strany může být předpověď maxima zatížena i dosti značnou chybou -- vždyť například letošní sprška Drakonid se "předběhla" o šest hodin. Jsou však dobré důvody k předpokladu, že u Leonid je přesnost předpovědi vyšší.  
U nás bychom měli zachytit pokles aktivity s frekvencemi přes 100 meteorů za hodinu. Pravděpodobnost, že vůbec dojde k meteorickému dešti (přes 1000 meteorů za hodinu) je asi padesát procent, pravděpodobnost, že maximum zachytíme od nás, činí asi deset procent. Ze všeho nejspíš bude letošní návrat Leonid podobný spršce Drakonid, jen s tím rozdílem, že uvidíme mnohem více jasných meteorů. 
  
Vladimír Znojil
 
 
  
Klinutim ziskate obrazek v plnem rozliseni (300 kB, jpg)Zasviněný mimoprostor 
 
Předem se všem čtenářům omlouvám za název příspěvku, který zní spíš scifisticky než astronomicky (a mírně obhrouble), ale bylo to první, co mě po přečtení tiskové zprávy NASA napadlo. Přiloženým obrázek patří určitě mezi ty zajímavější snímky, které nám už roky servíruje orbitující Hubblův kosmický dalekohled. Vidíte na něm těsné okolí hvězdy WR124 a kolem ní mlhovinu M1-67. Stálice je na snímku bílá kulička uprostřed mlhoviny. Možná si řeknete: "No a co? Nějaká mlhovina. A taky nějaká hvězda. Co je na tom zajímavého?" 
Pak vězte, že je to první přímý snímek objektu tohoto druhu. V centru mlhoviny je totiž astrofyzikálně nadmíru zajímavý objekt -- Wolfova-Rayetova hvězda. V literatuře se často zkracuje tento typ na WR hvězdy -- čiňme tak též. 
WR hvězdy jsou stálice s velikými hmotnostmi a v pokročilém stadiu vývoje, které se chystají vzplanout jako supernovy. Opustily už hlavní posloupnost na tzv. Hertzprungově-Russellově diagramu, ale ne nějak moc daleko. Je pro ně charakteristická výjimečná aktivita -- tyto objekty vysokým tempem ztrácejí látku formou hvězdného větru a díky aktivním procesům v atmosféře. Proto kolem nich pozorujeme mlhoviny. Ovšem o existenci těchto plynoprachových obálek se dosud usuzovalo nepřímo, pouze na základě zvláštního profilu spektrálních čar (tzv. P Cygni profil). Hubble však poprvé ukázal, jak to kolem takové normální WR hvězdy vypadá.  Její povrchová teplota se odhaduje na padesát tisíc kelvinů, vzdálenost pak na patnáct tisíc světelných let. V mlhovině si můžete všimnout různých filamentů a lokálních zjasnění, to má za následek silný hvězdný vítr, který dodává plynu energii, jenž ten pak svítí. Značně nehomogenní rozložení látky svědčí o víceméně náhodné a nepravidelné, o to víc však intenzivní aktivitě. 
 
Rudolf Novák
Podle STSCI a dalších materiálů
 
 
  
1996 TO66  (foto ESO)Útok na Kuiperův pás 
 
Po desítky let byl Kuiperův pás víceméně teoretickou záležitostí. Pak ale David Jewitt a Jane Luuová nalezli pomocí 1,2 metrového reflektoru na Havaji první planetku z Kuiperova pásu (1992 QB1); bylo to 30. srpna 1992. Od té doby počet identifikovaných těles, obíhajících kolem Slunce kdesi za drahou Neptunu, utěšeně narůstá. Nu -- a na nedávno skončeném pracovním semináři ESO o malých tělesech ve vnějších částech sluneční soustavy (konal se v německém Garchingu od 2. do 5. listopadu) skupina astronomů z observatoře v La Silla oznámila, že u jednoho z objektů tohoto pásu byla změřena dokonce doba rotace. Je to svým způsobem mezník ve výzkumu těchto těles: už pro nás nejsou jen pouhými "inventárními čísly" na jakémsi seznamu objektů. Stávají se tělesy, o nichž víme o trochu víc než že jen existují, a ze získaných fyzikálních údajů můžeme vyvozovat domněnky o jejich původu a historii. 
Připomeňme si, že v roce 1951 přišel nizozemsko-americký astronom Gerard Kuiper s myšlenkou, že komety nemohou být materiálem vyvrženým z pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem, ale že určitě pocházejí z míst, ležících nedaleko za drahou Neptunu. Kuiper soudil, že zárodky obřích planet sice gravitačně vypuzovaly drobná ledová tělesa -- kometární jádra -- na vzdálené dráhy (a tak vznikal tzv. Oortův oblak komet), avšak zbytky těchto těles zůstaly poblíž planetárních drah, jen kousek za Neptunovou. V současnosti se Kuiperovy představy potvrzují. Poznamenejme však, že tělesa obíhající v tomto pásu jsou od nás několik desítek až stovek astronomických jednotek daleko. Mají-li průměry řekněme nanejvýš stovky kilometrů (a my z pozorování sond víme, že tam větší tělesa nejsou), pak při tmavém zbarvení jejich povrchů se jedná o objekty na samé hranici pozorovatelnosti naší soudobou přístrojovou technikou. 
Těleso, u něhož se podařilo určit periodu rotace, je označeno 1996 TO66. Bylo objeveno v říjnu 1996 skupinou astronomů z observatoří na Havaji. I když se jedná o jedno z nejjasnějších těles z tohoto pásu, přesto je jedenapůlmilionkrát slabší než nejslabší hvězdy, pozorovatelné pouhýma očima. I tak bylo možné Svetelne zmeny 1996 TO66zaregistrovat zněmy jasnosti. Z nich vyplývá, že těleso 1996 TO66 rotuje s periodou 6 hodin a 15 minut. Zdá se, že tato rotační perioda se nebude příliš lišit od původní, kterou mělo toto těleso při svém vzniku před asi pěti miliardami let. Ostatně planetka (či kometární jádro) Chiron, obíhající kolem Slunce mezi Uranem a Neptunem, rotuje také se šestihodinovou periodou. 
Jsme tedy svědky útoku na tělesa v Kuiperově pásu. Už nepůjde pouze o to, nějaké další zachytit a zanést do seznamu. Nyní se též budeme ptát, jak vypadá a proč je právě takové. Z odpovědí pak doufejme vyplyne, jak vypadal protoplanetární oblak, z něhož se utvořily všechny planety, jejich satelity i další členové naší sluneční soustavy. 
 
Zdeněk Pokorný
 
 
  
Ka'aba s Cernym kamenemNejslavnější meteorit na světě  
 
"Mezi poutníky se objevují lidé o berlích, starci nebo slepci... Táhnou s sebou nejrůznější zavazadla a ovci, jejíž oběť je součástí poutního rituálu. Lidé na sebe pokřikují, ztrácejí se jeden druhému nebo v němém úžasu sledují to nezvyklé dění kolem sebe." Tak vypadá cesta za zřejmě nejslavnějším meteoritem na světě. Oficiálně má jméno Černý kámen a je součástí ka'aby -- nejsvatější svatyně všech muslimů. 
Ka'aba -- dutá černá kostka o rozměrech 15x12x10 metrů obložená kamennými a mramorovými deskami -- je umístěna na nádvoří mešity v Mekce (dnes v Saudské Arábii). Na jednom jejím rohu, ve výšce jeden a půl metru, najdete tmavý kámen o velikosti asi šestnáct krát dvacet centimetrů zasazený do velkého stříbrného krytu. 
Podle pověsti nechal ka'abu zbudovat Adam po svém odchodu z ráje. Původně byla modlou jednoho z náboženských proudů Mekky. Na přelomu šestého a sedmého století ale sestoupilo k lidem slovo boha Alláha skrze proroka Muhammada. Z toho, co hlásal, vzniklo islámské náboženství. Muhammad po slavném dobytí Mekky roku 630 nechal zničit pohanské symboly všech náboženství, která se ve městě pěstovala. Ka'abu však nechal pouze přebudovat. Její součástí se stal i Černý kámen. Při rozbrojích, jež nastaly po Muhammadově smrti, byl roku 930 odcizen, o dvacet jedna let později ale znovu nalezen. Jeho božský původ dokázal zázrak -- kámen plaval na hladině. Roku 1626 byla ka'aba dvakrát zbořena a opět vystavěna. V té době došlo k rozdělení kamene na tři velké a několik menších částí. Nakonec byl ale zasazen do stříbrného pláště v rohu stavby, kde je dodnes. Černý kámen je zřejmě ještě významnější než samotná ka'aba. Dotknout se ho (políbit) mohou jen nejvyšší muslimští hodnostáři a vládci. Nevěřící ho přitom vůbec spatří: Dokonce se nedostanou ani do blízkosti Mekky. Kolem města je totiž rozsáhlý posvátný okrsek "haram", kam lze vstoupit jen se speciálním poutnickým vízem. 
Islámské pověsti popisují, jak černý kámen spadl z oblohy. Zmiňují se též, že měl původně barvu hyacintu, ovšem pro hříšné chování lidí zčernal. Dle svědectví poutníků je temný, s tmavočerveným odstínem, hladkým povrchem, pásovou strukturu s náznaky malých krystalů. 
Ačkoli je nejčastěji považován za meteorit, jeho původ není vůbec jasný: Nemůže patřit mezi železné meteority, jelikož by jej nešlo lehce rozbít, ani meteority kamenné, pak by neplaval na vodě. Dle těchto vlastností by se mohlo jednat obyčejný pozemský kámen, jako čedič nebo achát. Vše by samozřejmě vyřešily detailní analýzy -- ty jsou ale z pochopitelných důvodů zcela nemožné. 
Ovšem roku 1980 Elsebeth Thomsen přišla s jinou unikátní myšlenkou: Černý kámen je tektitem (sklo Cerny kamen v detailuvzniklé po pádu meteoritu) původem z Wabarského kráterového pole asi tisíc kilometrů východně od Mekky. Tektity vytvořené při jeho vzniku tvoří pórovité sklo (mohou tudíž plavat) se světlými částmi (krystaly) a pískem. Změna originálního zabarvení může být důsledkem olejových nánosů z častého líbání a doteků věřících. 
Zásadní námitkou proti této představě je problém s datováním kráterového pole. Wabarský komplex se nalézá hluboko v poušti Rub al-Cháli. V poledne zde teplota dosahuje kolem šedesáti stupňů Celsia! Pole tvoří nejméně tři krátery (11, 64 a 116 metrů), které jsou z části překryty neustále se pohybujícími písečnými dunami. Studie impaktů provedená v šedesátých letech určila jejich vznik kolem roku 4 400 př. n. l. Poslední výpravy však naznačují, že jsou naopak velmi mladé, snad jen sto až šest set let staré... 
Ať už je Černý kámen meteoritem, tektitem či obyčejným kusem pozemské horniny, jedno je jisté. Je určitě nejslavnějším kusem horniny na světě: Pravověrný muslim musí alespoň jednou za život vykonat pouť do Mekky. (Té, která se uskutečnila v roce 1975, se zúčastnilo přes 1 600 000 lidí!) Stovky milionů lidí se pak pětkrát denně při modlení obrací právě směrem ke ka'abě, jejíž součástí je Černý kámen: "Ve jménu boha milosrdného, slitovného, chvála bohu, pánu lidstva veškerého, slitovnému, milosrdnému vládci dne soudného! Tebe uctíváme a tebe o pomoc žádáme, veď nás stezkou přímou, stezkou těch, jež zahrnuješ milostí svou, ne těch, ne něž jsi rozhněván, ani těch, kdo v bludu jsou!" 
 
Jiří Dušek
 
  
NGC 3132Pojmenujte mlhovinu NGC 3132  
 
V minulém vydání Instantních astronomických novin jsme vás vyzvali k pojmenování planetární mlhoviny NGC 3132, jejíž portrét z Hubblova kosmického dalekohledu byl v minulých dnech poskytnut široké veřejnosti. Návrhů se sešlo několik a v podstatě je lze rozdělit na dvě kategorie: buď vám připomínala nějaký nerost, nebo něco jiného. Nejdříve tedy výlet do říše minerálů. Centrální modrá část skutečně vypadá jako výbrus vzácného nerostu. Někteří z vás se dokonce pokusili určit jeho druh: zpravidla achát, ametyst nebo opál. Například V. Jiřička doslova uvedl: "První můj dojem při spatření této mlhoviny byl jasný: skoro stejně vypadají na výbrusu tzv. mléčné acháty, polodrahokamy, které se občas dají nalézt v Podkrkonoší. Velmi podobné můžete vidět např. v muzeu polodrahokamů v Nové Pace, nebo v některých soukromých sbírkách obyvatel této části Východních Čech. Srdečně zvu k návštěvě." M. Chylík pak navrhl jméno "Achátová mlhovina". 
A druhá hromádka tipů? Jednak tu jsou názvy takříkajíc z reálného světa: pohled z medvědího brlohu nebo liščí nory, Hadí (ještěří) oko, příp. oko hada s odrazem světelného paprsku uprostřed, Volské oko, pohled ze studny na oblohu, Medúza, Prstenec, modrá brambora v ohništi, mikroskopický snímek buňky, impakt ve slunečním panelu po dopadu mikrometeoritu, minigalaxie, Kočičí oko (tato přezdívka však již existuje), Povidlový koláč, placenta s pupeční šňůrou, smažené vejce v nepravých barvách (vůbec není jedovatý), tzv. kotel pod vodopádem (prohlubeň zatopená vodou), letecká fotografie horského plesa, meňavka, rozplacnuté syrové vajíčko, falešně obarvený měkký rentgenový snímek kaštanu či zarostlý bezdomovec naležato. Někteří z vás dokonce neváhali a trochu se rozepsali: lidský či zvířecí orgán (žaludek nebo játra) vykukující z otevřené rány (jak krásně morbidní), otevřená tlama nějaké světélkující hlubokomořské ryby (musím ale sklopit hlavu na pravé rameno, pak vykukuje i jedno její očičko), která se právě chystá sežrat jinou světélkující pidipotvoru. 
Nakonec tu máme názvy poněkud "pohádkovější": Dračí vejce, Zlatohlávek, Oko smrti, Kosmické oko. Jaroslav Belza napsal: "Takhle nějak bych si představoval "magický portál", bránu do jiných světů, obvyklou rekvizitu knížek žánru fantasy." 
A kdo z vás vyhrál publikaci "Malý průvodce noční oblohou"? Náhodný los rozhodl, že jsou to pánové 
 
V. Hrubý a V. Jiřička. 
 
Oba si dovolujeme požádat, zda by nám do redakce neposlali svoji občanskou adresu, abychom jim mohli obratem zaslat knížku, kterou nám darovala Hvězdárna ve Valašském Meziříčí. 
 
redakce