Proč táhnou ptáci na sever? 
 
Mnoho ptáků obývajících severní polokouli podniká každoročně dlouhé tahy. Na podzim se ze severně položených krajů stěhují na jih, na jaře se opět vracejí. Otázku, proč od nás vlaštovky, čápi nebo divoké husy odlétají na jih, dovede uspokojivě zodpovědět i školáček. S nastupujícím podzimem je u nás stále chladněji, ubývá i hmyzu, který je podstatnou složkou jejich potravy. Když už si však dají tu práci a odletí dejme tomu do věčně teplé rovníkové Afriky, proč už tam nezůstanou, proč se vracejí? Ať už jsou vám ptáci sebesympatičtější, jen stěží je můžete podezřívat z vlastenectví či z lásky k rodnému kraji. Tažné ptáky stojí jejich cestování obrovské množství sil a ne všichni letci celou pouť dlouhou i několik tisíc kilometrů vydrží. Činí-li to i navzdory všemu nepohodlí a nástrahám, musí jim to přinášet zcela hmatatelné výhody. A ty výhody tu skutečně jsou! 
Stěhování ptáků na sever je diktováno jejich rozmnožovacím pudem. Všimněte si, že tito ptáci odlétají na jih jen přezimovat, mláďata však vyvádějí u nás. Jsou to astronomické důvody, které jim dovolují nasytit jejich věčně hladové potomstvo a připravit se na strastiplnou a dlouhou cestu na jih. Shánění potravy je časově nesmírně náročný úkol, kterému se ptačí rodiče věnují od svítání do soumraku. Zatímco v rovníkových oblastech k tomu mají k dispozici méně než třináct hodin denně, v našich zeměpisných šířkách mohou lovit plných sedmnáct a půl hodiny. Navíc tu přistupují ještě dvě skutečnosti. V severních krajích mají méně přirozených nepřátel než na jihu. Je zde též méně tvorů, s nimiž by se museli dělit o potravu. A potravy je tu v létě víc než dost. 
Vše to souvisí s přídělem životodárného slunečního světla a tepla. Zatímco v rovníkových oblastech se oslunění neboli celodenní příkon sluneční energie mění jen o +-6 %, ve vyšších zeměpisných šířkách jsou celoroční výkyvy v oslunění velmi výrazné. Nejvíce energie tu dostává metr čtverečního povrchu koncem června, nejméně v prosinci. Poměr oslunění během roku pro zeměpisné šířky 40 stupňů je 1:3, pro 50 stupňů 1:5,2 a pro 60 stupňů dokonce 1:20! Na velikost oslunění mají vliv celkem tři faktory. Je to jednak střední výška Slunce nad obzorem, pak úhrnná doba slunečního svitu a konečně vzdálenost Země od Slunce. 
Uvážením všech tří vzpomínaných vlivů obdržíme křivky oslunění během roku pro různé zeměpisné šířky. Z jejich průběhu vyplývá i jeden zcela nečekaný fakt: v době od 2. května do 13. srpna dostává jednotka plochy povrchu, umístěná na 50 stupňů severní šířky, více slunečního světla a tepla než tatáž plocha ležící na rovníku! Není tedy divu, že za těchto okolností u nás s nastupujícím jarem každoročně dochází k prudké explozi rostlinného a živočišného života. Příroda je tak štědrá, že dokáže bez problémů nasytit i tažné ptáky s jejich rodinami. 
Zbývají ještě dvě neastronomické otázky. Jak se stěhovaví ptáci každoročnímu přesídlování naučili a jak to, že na jižní polokouli ptáci nic podobného nepodnikají? Na to odpovídá anglický přírodovědec David Attenborough ve své skvělé knize Život na Zemi. Ptačí tahy zřejmě vždycky tak dlouhé nebyly. Prodlužovat se začaly teprve koncem poslední doby ledové, před jedenácti tisíci lety, když se podnebí na severní polokouli začalo postupně oteplovat. Předtím možná afričtí ptáci létali jen kousek na sever, do jižní Evropy, kde končil ledový příkrov a kde se během letních měsíců objevily spousty hmyzu. Jak ledovec ustupoval, odkrýval další a další území, jež bylo rychle osídlováno hmyzem a bobulovitými rostlinami. Každým rokem proto ptáci létali za potravou dál a dál, až se jejich pravidelné stěhování protáhlo na tisíce kilometrů. Podobné klimatické změny zřejmě způsobily i prodloužení tahu těch evropských a severoamerických ptáků, kteří se na léto stěhují do středu pevniny, zatímco na zimu se vracejí do přímořských oblastí, ohřívaných tou dobou teplými mořskými proudy. 
Jižní ptáci se zřejmě cestovat dosud nenaučili. Nicméně existuje jeden ptačí druh, který táhne i směrem k jižnímu pólu. Jmenuje se rybák dlouhoocasý a je bezkonkurenčně největším ptačím světoběžníkem. Někteří jedinci hnízdí daleko za severním polárním kruhem. Mláďata vylíhlá v červnu se po několika týdnech vydají na pouť dlouhou osmnáct tisíc kilometrů. Nejprve směřují na jih k západnímu pobřeží Evropy a Afriky a pak si to přes Atlantský oceán namíří do svých letních shromaždišť na ledovcích nedaleko jižního pólu. Během antarktického léta obletí celou pevninu okolo pólu, nechávajíce se přitom unášet pravidelnými západními větry. Příštího května se vydají zpět na sever podél jižní Afriky a dál přes rovník až do Grónska. Pták si tedy užívá jak antarktického, tak arktického léta, kdy se Slunce sotva ponoří pod obzor, a prožije tak více času za denního světla než kterýkoli jiný živočich na zeměkouli. 
 
Zdeněk Mikulášek
Z. Mikulášek, Z. Pokorný, Záludné otázky z astronomie, díl pátý, Rovnost 1996