V této mimořádné příloze Instantních astronomických novin najdete veškeré příspěvky, chronologicky řazené, které v minulých dnech vyšly v souvislosti s výpravou pracovníků Hvězdárny v Úpici za úplným zatměním Slunce do jihoamerické Venezuely.
 
 
5. března:
 
Zdravime vsechny ctenare IAN,
tak jsme zpatky na ambasade v Caracasu. Minule dny po odjezdu z Maracaiba jsme se nachazeli v Meride, v Andach. Tam bylo krasne. Teploty pro nas snesitelne, na mistni pomery ciste mesto. Byli jsme se podivat na Narodni observatori univerzity Los Andos. Lezi ve vysce 3 600 metru nad hladinou more a maji tam moc hezke vybaveni: jednu z nejvetsich schmidtovych komor na svete o prumeru 1,5 metru (korekcni deska 1 metr). Pouzivaji ji ke sledovani komet, mlhovin a galaxii, take zde delaji spektroskopii s malym rozlisenim a nejaka pozicni mereni. Dale je tu dvojity astrograf s cockovymi objektivy o prumeru 51 centimetru, sedesaticentimetrovy refraktor s ohniskovou vzdalenosti jedenact metru ke sledovani dvojhvezd a hvezdokup a zrcadlovy dalekohled o prumeru jeden metr. Nakonec se tu naslo i muzeum astronomie a kosmonautiky.  Vcera, t.j. 3. 3. v devet vecer jsme nastoupili do autobusu a vyrazili smer Caracas. Sem jsme dorazili dnes okolo 11 hodiny mistniho casu.
Ted dva dni odpocineme na ambasade a vyrazime na Orinoko. Zdravi

Eva Markova, Ladislav Krivsky, Marcel Belik a Tomas Sykora
 
 



2. března:
 
Proč se pořádají hony na sluneční zatmění?
 
Úplné zatmění Slunce je pravděpodobně vůbec nejhezčí přírodní úkaz. Přestože je možné jej spatřit pouze v úzkém dlouhém pásu, který často vede přes nehostinné oblasti, putují za ním pokaždé desítky, ne-li stovky tisíc lidí. To čtvrteční například jen na palubách větších či menších lodí sledovalo v Karibském moří asi dvanáct tisíc turistů! Upicka expedice na strankach venezuelskeho deniku.O zatměních se také píše na předních stránkách novin i časopisů, televizní společnosti jim věnují zvláštní reportáže a zcela obvyklé jsou přímé přenosy prostřednictvím Internetu či speciálních TV kanálů. Za tímto vzácným jevem ovšem cestují i stovky profesionálních astronomů. Proč? Vždyť Slunce a jeho přilehlé okolí je pod neustálým dohledem pozemských i nadzemských observatoří. Má to vůbec nějaký smysl? Zdá se, že ano. Cílem expedic je pořídit co nejdetailnější pozorování svrchní části sluneční atmosféry (tzv. chromosféry a koróny) -- řídké, od desítky tisíc až po několik milionů stupňů Celsia horké obálky naší mateřské hvězdy.
Na to, že by Slunce mohla obklopovat rozsáhlá atmosféra, zřejmě jako první upozornil na přelomu našeho letopočtu antický filozof Plútarchos. Během úplného zatmění v roce 83 n. l. si všiml, že tmavý měsíční disk obklopuje nápadné, nepravidelně rozložené světlo. Soustavné pozorování slunečních zatmění, včetně mnohdy dramatických výprav,  začalo až s rozvojem přístrojové techniky během osmnáctého století. Vždy se ale jednalo jen o několik vzácných minut během úplného zákrytu Foto NASAoslnivého disku Měsícem. I přesto byl v koróně nalezen nový prvek, později pojmenovaný hélium, nádherné oranžové protuberance a pokaždé jinak vypadající složité struktury nejsvrchnější atmosféry.
Teprve od třicátých let našeho století máme možnost sledovat vnější oblasti Slunce i mimo zatmění. V roce 1930 totiž Francouz Bérnard Lyot zkonstruoval speciální dalekohled, tzv. koronograf, který má v ohnisku umístěnu malou kruhovou clonku, jenž imituje zakrývající Měsíc. Pomocí takového dalekohledu lze sledovat některé části atmosféry prakticky nepřetržitě. Vnější koróna má však příliš nízký jas (asi milionkrát menší než jas slunečního kotoučku) a značně také vadí rozptýlené světlo v zemské atmosféře. Proto se sluneční dalekohledy používají nejčastěji jen ke sledování změn ve vybraných spektrálních čárách. Sluneční atmosféru jako celek v širokém oboru spektra a stejně tak i její jemné detaily, které nám leccos prozrazují o stavu magnetického pole a dalších vlastnostech, bylo možné i nadále studovat jen během úplných zatmění, kdy se zakrývající těleso -- Měsíc -- (na rozdíl od terčíku v koronografu) nachází více než tři sta tisíc kilometrů daleko.
 
Jemná struktura sluneční koróny během zatmění 26. února 1998 zachycená americkým fotografem Bob Yenem.
 
V posledních době se ale situace v mnohém změnila. Velmi dobře lze totiž sluneční atmosféru sledovat i na umělých družicích Země. Zde umístěné přístroje poskytují stejně dobré a často vzhledem k dlouhodobým měřením ještě lepší výsledky než jaké jsme dříve mohli získat jen během několikaminutových úplných zatměních. Příkladem může být sonda SOHO (The Solar and Heliospheric Observatory), která od prosince 1995 nepřetržitě monitoruje dění na Slunci a v jeho přilehlém okolí v mnoha oborech elektromagnetického záření, a japonská Yohkoh, jenž v oblasti měkkého rentgenového záření sleduje dění právě ve svrchních vrstvách koróny.
Jaký je tedy v současnosti hlavní význam expedic za slunečním zatměním? Samozřejmě pomáhají při navazování dřívějších pozemských pozorování na dnešní družicová a zřejmě jsou ještě pořád nezastupitelná u některých velkoškálových jevů. Osobně však smysl početných astronomických výpravy vidím především ve skvělých reklamních akcích, pomocí kterých mohou astronomové upozornit širokou veřejnost na svoji, ne zcela zbytečnou, existenci.
 
-- jd --
 
Přiložená animace ukazuje změny vzhledu sluneční korony zaznamenané Large Angle and Spectrometric COronagraph (LASCO), jedním z jedenácti zářízení na sondě SOHO. (Zdroj NASA)
 
 
Co dělá úpická expedice? 
  
Jak jsme vás již informovali minulý pátek, čtyřčlenná výprava úpických astronomů (Eva Marková, Marcel Bělík, Ladislav Křivský, Tomáš Sýkora) měla štěstí a úplné zatmění poblíž venezuelského Maracaiba úspěšně odpozorovala. Meteorologická situace však byla více než dramatická. Po celý den, až na občasné díry v mracích, bylo totiž úplně zataženo. Teprve půl hodiny před prvním kontaktem, kdy se Měsíc zakousl do pravého okraje slunečního disku, se obloha jako zázrakem vyčistila. Počasí již naštěstí vydrželo a tak mohli po téměř tři minuty Foto expedice Upicesledovat úplné zatmění. Spolu s nimi na pozorovacím stanovišti na selesiánské misii Don Bosco byli i slovenští a indičtí profesionální astronomové a také turisté z Japonska, Mexika, Brazílie a Německa. Dokonce je navštívil i guvernér státu Zulia, ve kterém Maracaibo leží, a také rektor místní univerzity. Výprava byla natolik populární, že se zmínky o ní objevily i v místním tisku (viz přiložená reprodukce v předcházejícím příspěvku). Během víkendu nám úpičáci poslali i první, narychlo zhotovenou a oskenovanou fotografii ze zatmění, kterou přikládáme. Byla pořízena Rubinarem 8/500 (expozice půl sekundy). O víkendu se astronomové vydali opět na cesty, tentokráte se trochu podívat po Venezuele. Nejdříve ze všeho hodlají navštívit malé městečko Meridy na úpatí And, které leží asi dvanáct kilometrů od nejvyššího vrcholu státu Pico Bolívar (5000 metrů nad mořem). Zpátky do České republiky se vrátí asi za čtrnáct dní. Do té doby se snad ještě jednou ozvou prostřednictvím české ambasády. 
 
-- jd --
(Podle zpráv úpické expedice.)
 
 


První dojmy (pátek 27. 2. 12:30)
 
Nemá smysl připomínat, že včera (tj. čtvrtek 26. října) proběhlo na západní polokouli úplné zatmění Slunce. Situace, jak se dalo předpokládat, byla dramatická. Drtivá většina serverů, na kterých probíhalo přímý přenos úkazu, byla beznadějně zahlcena (během několika hodiny milion přístupů i více). A tak, když jste jednou vypadli "z napajedla", už jste se nedokázali vrátit. Něco podobného se stalo i nám poté, co se zhroutil jeden z počítačů. Aby toho nebylo málo, v kritický okamžik kolem 19. hodiny našeho času vypadlo laserové spojení mezi brněnskou hvězdárnou a zbytkem světa. Takže my (tj. redakce) jsme neviděli vůbec nic. Závěrečná tečka v podobě druhého výpadku sítě v okamžiku, kdy jsme aktualizovali Noviny, pak již nikoho nepřekvapila. Mezi 21. hodinou večerní a 2. hodinou ranní jste se proto marně snažili podívat se na IAN. Za to se samozřejmě všem omlouváme.
Tolik tedy k průběhu posledních hodin. Zatmění je již za námi, ale právě v těchto chvílích se na Internetu pozvolna objevují první pěkné snímky. Nejdříve ze všeho vás ale bude určitě zajímat osud úpické expedice. Zde je e-mail:
Prevzato ze stranek CNN
Ahoj Jirko
bohuzel do hotelu po zatmeni jsme se vratili az okolo devate hodiny mistniho casu, tudiz bylo pozde volat. Nyni je pul jedenacte a vsichni jsme strasne stastni. Nebudu vas dlouho napinat. Zatmeni jsme videli, bylo naprosto skvele.
Rano jsme prijeli na misii Don Bosco po osme hodine. Vse se doladilo, jen pocasi zacalo byt proti nam. Byla souvisla deka. Postupem casu se sice obcas objevily diry, ale bylo to k zblazneni. V mistech, kde melo byt zatmeni, bylo stale plno oblacnosti. Zhruba pul hodiny pred prvnim kontaktem se obloha jako mavnutim proutku vycistila a objevila se krasna modra obloha, na niz bylo Slunicko a zatim neviditelny Mesic. Pocasi pak uz vydrzelo. Zatmeni bylo naprosto Maracaibo (archiv IAN)super, atmosfera nadherna. Rano pujdeme vyvolavat jeden film z 500 mm objektivu. Pokud vse pujde dobre posleme nekdy odpoledne scanovanou fotku.
Nakonec na misii bylo mraky lidi. Krome nas, Slovaku a Indu dorazilo jeste nekolik autobusu japonskych turistu, vyprava Mexikancu, Brazilci, Nemci. Proste uzasna atmosfera. Byl se na nas podivat take guverner statu Zulia a rektor Univerzity of Zulia a mnoho dalsich potentatu. Samozrejme mnoho novinaru. Mame fotku nas s Mertzem v novinach.
 
Nu coz mejte se krasne jdeme spolu s Janet a prateli oslavovat.
 
Zdravi Eva, Lada, Marcel a Tomas
 
Tolik úpická expedice. Dle zpráv bylo jasno téměř všude podél trasy úplného stínu. Hvězdáři, ale i náhodní pozorovatelé tak mohli místy až na tři minuty spatřit nádhernou zářivou koronu -- horkou atmosféru Slunce, která je takto viditelná jen a pouze během krátkých slunečních zatměních. Jeden takový snímek, pořízený během satelitního přenosu televizní společnosti NBC přikládáme na zkázku.
 
Úspěšné astronomické výpravy nyní prožívají skutečnou euforii. Na pořádné výsledky si však budeme muset přinejmenším několik týdnů, ale spíše měsíců počkat. Kromě nich se můžete již brzo těšit na exkluzivní rozhovor se členy úpické výpravy, který nám po svém návratu slíbili, a také cestopis, kde si budete moci přečíst líčení jejich putování po Venezuele nejen za černým Sluncem.

 

Kliknutim ziskate obrazek v plnem rozliseni (260 kB)Sluneční zatmění v netradičním podání 
   
Tento komponovaný obrázek, který sestavila NASA, vznikl složením dvojice snímků pořízených na Zemi a v kosmickém prostoru. Oranžovou fotografii přinesl včera Extreme Ultraviolet Imaging Telescope na sondě SOHO. Černobílý snímek, který jí obklopuje, byl zhotoven prostřednictvím pozemského dalekohledu umístěného na ostrově Aruba v Karibském moři. Tyto komponované obrázky jsou hezké nejen napohled, ale umožňují komplexně studovat dění na povrchu Slunce. Kliknutím ziskate snímek v plném rozlišení. 
  
  
  
  
  
  
Kliknutim ziskate obrazek v plnem rozliseni (340 kB)Tento snímek jste určitě poznali. Není na něm Slunce, nýbrž Země. Pořídila jej geostacionární družece GEOS-8 právě v okamžiku, kdy nad Karibským mořem probíhalo úplné zatmění. Když se na něj podíváte pozorněji, můžete si na něm (mírně doprava nahoru od středu) všimnout zřetelné temné skvrny. Ano, je to měsíční stín dopadající na Zemi. Kliknutím získáte obrázek v plném rozlišení, kliknutím sem, se můžete podívat na celou animaci (formát mov, 540 kB, zdroj ABC News).
 
 

26. února 20:30 První snímky z úplného zatmění:
 
 
(Zdroj CNN)
 
 


26. února 19:35
Je skoro po všem. Neviděli jste zatmění v přímém přenosu? Nic si z toho nedělejte, my taky ne. V kritických chvílích totiž naše laserové spojení, jak už bývá zvykem, vypadlo. Nicméně právě teď začínáme shromažďovat obrazový materiál. Jestli se vše podaří, již zítra kolem oběda zde najdete celou galerii, včetně několika netradičních pohledů.
 
 
 



26. února 17:55
Zatmění je v plném proudu. Nad některými ostrovy Karibského moře je jasno, jinde zataženo. V Maracaibu, poblíž kterého se nachází úpická expedice, jsou zatím podmínky příznivé. Dokonce zde již začalo částečné zatmění, jak dokumentuje právě získaný obrázek z živého vysílání.
 
 
 
 
 


Foto NASA26. února 15:30
Meteorologická situace v Maracaibu, ale i v dalších částech podél trasy úplného stínu, je stále nepřehledná. Do začátku zatmění zbývá asi hodina a půl. Na ukázku vám přinášíme snímek pořízený družicí SOHO z dnešního dne (8:19 našeho času). Ukazuje vzhled Slunce v čáře ionizovaného hélia (304 A), tedy vnitřní části atmosféry s teplotou asi 60 tisíc kelvinů (v místě černého obdélníku chyběla data). Z místa, kde se sonda nachází, nebude zatmění Slunce pozorovatelné, nicméně jiné družice nám snad zajímavé výsledky přinesou již během úkazu.
 
 
 
 

26. února 13:45
Podle zpráv na stránkách společnosti CNN je v Maracaibu stále částečně zataženo, ve stínu 24 stupňů Celsia. Situaci z deváté hodiny ranní našeho času názorně ilustruje satelitní snímek připravený společností AccuWeather. Šipkou je vyznačena přibližná poloha úpické expedice. Průběh oblačnosti v posledních šesti hodinách si můžete také prohlédnout na animaci (130 kB, zdroj CNN). Od této chvíle zbývají jen tři hodiny do začátku zatmění.
 

26. února 9:50
Situace se začíná mírně dramatizovat. (Ale to k pozorování takových vzácných úkazů patří.) Nad Maracaibem je polojasno! Názorně to dokumentuje jeden ze snímků pořízených ve Venezuele, na jednom ze stanovišť, odkud se bude vysílat přenos ze zatmění Slunce. Jediný mráček přitom může zcela zničit veškeré pozorování - vždyť úplné zatmění trvá jen dvě minuty!
 
 

26. února:
 
Černý čtvrtek
 
Dnes dojde k očekávanému úplnému zatmění Slunce. Bohužel Česká republika přijde zkrátka. Vzácný úkaz lze spatřit, pomineme-li lodní posádky v Tichém a Atlantickém oceánu, pouze ve Střední Americe a ostrovech Karibského moře. Díky expedici čtyř úpických pozorovatelů -- Evy Markové, Marcela Bělíka, Ladislava Křivského a Tomáše Sýkory -- však můžete být alespoň zčásti přitom.
Animace archiv IANV pondělí 16. února naši přátelé nastoupili do letadla a po mezipřistání v Amsterdamu se v úterý ocitli v hlavním městě Venezuely Caracasu. První noc strávili na české ambasádě, která se o ně od té doby velmi pečlivě stará, a pak se přesunuli do Maracaiba na severu země. Zde je na celnici čekalo přístrojové vybavení. Pomocí českých i slovenských přistěhovalců, stejně jako místní univerzity, vyzvedli zavazadla (tj. dalekohledy), přepravili je na pozorovací stanoviště a začali se aklimatizovat na zdejší vysoké teploty (koupání, výlety, ale též tisková konference, ustavení dalekohledů apod.).
V těchto chvílích se již nacházejí na pozorovacím stanovišti, asi šedesát kilometrů západně od Maracaiba, na selesiánské misii Mapa archiv IANDon Bosco. Do Slunce se Měsíc začne na pravé straně "zakusovat" o půl šesté našeho času. Okamžik "Ó", za kterým hvězdáři cestovali několik tisíc kilometrů, nastane v 19:04. Za dvě minuty a padesát sekund bude po všem. Na pravé straně se objeví zářící kousek slunečního disku, který se bude rychle zvětšovat. O půl deváté tmavý disk na levé straně Slunce definitivně zmizí a vše se vrátí do původních kolejí.
Bohužel pro nás, misie má velmi špatné spojení s okolním světem (proto je to taky misie :-). Ovšem ihned po zatmění úpičáci své přístroje sbalí a vydají se zpět do Maracaiba. Jejich bezprostřední dojmy -- buď pomocí faxu, či internetového spojení univerzity, se tak dozvíme někdy o půlnoci našeho času. V Maracaibu je nyní asi třicet stupňů Celsia, tu a tam nějaký mráček. Po celý čtvrtek by mělo být úplně jasno.
 
-- jd --
Na přiložené mapce je tlustou šipkou vyznačena poloha pozorovacího stanoviště úpických astronomů. Tenká čára ukazuje, kudy se bude pohybovat střed plného stínu Měsíce.
 
 
Mapa ABCNewsKaribské moře 
 
Na animovaném obrázku vidíte průlet plného měsíčního stínu Karibským mořem. Jednotlivé časy, kdy nastává úplné zatmění Slunce, jsou uvedeny v místním čase. Pro převod na středoevropský čas je pro nutné přičíst pět hodin. (Mapka ABCNews.)
 
 
Jízdní řád zatmění

Měsíční stín se poprvé dotkne Země v 15:47 minut světového času jižně od rovníku v Tichém oceánu, asi tři tisíce kilometrů jihovýchodně od Havajských ostrovů. Za tři hodiny a dvacet tři minut tak, jak se bude kolem Země pohybovat Měsíc, stín uletí cestu dlouhou téměř jeden a půl tisíce kilometrů, aby naši planetu opustil v 19 hodin 10 minut v Atlantickém oceánu, přibližně tisíc kilometrů západně od Maroka. (Všechny následující časové údaje jsou ve světovém čase.)Animace IAN
Na začátku své cesty, na rozhraní světla a stínu, byste mohli úplné zatmění, kdy zmizí celý disk, spatřit po dobu jedné a půl minuty. První hodinu a půl však měsíční stín stráví "na moři", pevniny se poprvé dotkne až po přechodu rovníku (16:56), kdy přeletí nad některými ostrovy Galapág. Maximální zákryt se v těchto místech odehraje krátce před polednem. Naše mateřská hvězda bude asi sedmdesát stupňů nad obzorem. Žádný z ostrovů však neleží přímo ve středu pásu tzv. totality, proto se zdejší obyvatelé mohou těšit na úplné zatmění v délce od jedné sekundy po čtyři minuty.
Jakmile opustí souostroví Galapág, nabere stín severovýchodní směr. Šest set kilometrů od pobřeží Kolumbie dosáhne úplné zatmění maximální délky čtyři minuty a osm sekund. Šířka pásu, ve kterém k němu dojde, bude 150 kilometrů a stín poletí po povrchu rychlostí šest set metrů za sekundu.
O patnáct minut později (17:43) dosáhne Jižní Ameriku, na hranicích Panamy a Kolumbie.  Pak přeletí Andy a vstoupí do Repro IANVenezuely. Ačkoli veliké město Maraciabo, poblíž kterého se nachází i úpická expedice, leží padesát kilometrů jižně od středu totality, jeho obyvatelé spatří úplné zatmění o délce tři minuty. K zákrytu Slunce dojde kolem druhé hodiny odpolední.
Měsíční stín opustí Venezuelu přes poloostrov Peninsula de Paraguaná a navštíví Karibské moře s množstvím malých ostrůvků. Střed pásu prochází mezi Arubou a Curacaem, zde se tudíž objeví "černé Slunce" na více než tři a půl minuty. Oba členové Nizozemských Antil jsou vzhledem k meteorologickým podmínkám skutečně velmi dobrá pozorovací stanoviště. Blízký ostrov Bonaire však přijde zkrátka, leží již mimo 143 kilometrů širokou totalitu, i když jeho severozápadní pobřeží na několik sekund zákryt uvidí. Cesta měsíčního stínu poté prochází přes Závětrné ostrovy Montserrat a Guadeloupe. Zde se bude pohybovat rychlostí devět set metrů za sekundu a jeho šířka se zmenší na 136 kilometrů. Odpolední Slunce bude asi padesát stupňů nad obzorem.
Jakmile stín opustí Karibské moře, vyrazí přes Atlantik směrem k Africe. Na cestě už žádnou další pevninu nenajde, bude se neustále zmenšovat, rychlost jeho letu po zemském povrchu poroste a délka úplného zatmění se tudíž rychle zkrátí. Stín opustí zemský povrch v 19 hodin 10 minut světového času.
 

Mapa Sky and Telescope
 
Částečné zatmění, kdy Měsíc zakryje alespoň část slunečního disku, je také nádherné. Zatímco úplný stín proletí po Zemi jen v úzkém pásu, částečný zákryt mohou sledovat obyvatelé v jižních oblastech Severní Ameriky a naopak v severních státech Jižní Ameriky. Čím více ale bude pozorovací stanoviště vzdálené od pásu, kde dojde k úplnému zatmění, tím menší část Slunce bude zakryta.
Přiložená mapka vám prozradí, zda máte šanci zatmění spatřit. Jestliže se vaše pozorovací stanoviště nachází uprostřed světlé sítě, máte vyhráno. Čáry vpravo a vlevo ohraničují oblasti za kterými zatmění končí/začíná před východem/západem Slunce a kde maximum zatmění nastane v okamžiku kdy je Slunce na obzoru (pak zapadne/vyjde). Horní a spodní čára určuje hranici, za kterou zákryt Slunce Měsíce nenastane. Jak, velká část bude od vás zakryta, snadno zjistíte pomocí světlých čar, jež naznačují maximální velikost zatmění jednak v procentech, jednak schematicky na obrázku. Žluté "svislé" čáry vám pak napovědí, v kolik hodin maximální fáze zatmění nastane. Časové údaje jsou uvedeny ve světovém čase. K převodu na středoevropský čas je nutné přičíst jednu hodinu, pro východoamerický odečíst pět hodin, středoamerický šest hodin atd.
 
-- jd --
Podle materiálů NASA.
 
 
 
Jak bezpečně sledovat částečné zatmění? 

Repro IAN/Sky and TelescopeNikdy, ale skutečně nikdy se na Slunce nedívejte přímo ať již s dalekohledem, či bez, nebo přes hledáčky fotoaparátu či videokamer. I krátký pohled na zářící sluneční disk může vést k trvalé ztrátě zraku! Jedině během krátkého okamžiku úplného zatmění je pohled bezpečný, i když i během něj je často vhodné použít slabý filtr. 

  • Dobrými a všeobecně dostupnými filtry jsou naexponované "černé" konce černobílých filmů (nikoli barevných!). Většinou je ale nutné použít  několik vrstev položených na sebe. 
  • Stejně je možné vzít "vnitřky" z počítačových disket. S výhodou lze použít i "stříbrnou" část kompaktních disků. Pozor, některé z nich mají velmi tenkou vrstvu. Jestliže je disk natolik průhledný, že s ním vidíte před zatměním třeba vzdálené pozemské předměty, v žádném případě jej nepoužívejte. Většinou se také nehodí jako filtry před objektivy dalekohledů či fotoaparátů, a často mohou značně deformovat obraz i při pohledu pouhým okem.
  • Ve specializovaných obchodech lze koupit zvláštní sluneční filtry typu Mylar pokryté tenkou vrstvou chrómu či hliníku, které chrání jak před viditelným, tak i infračerveným zářením. Jsou vynikající, často však také drahé.
  • Nad svíčkou "očouzená" skla, polarizační a jiné fotografické filtry, různé "stříbrné" obaly jsou naopak většinou nevhodné. Často propouštějí příliš veliké množství infračerveného záření. Se "začouzenými sklíčky" se také obtížně manipuluje, nehledě na problémy s vytvořením dostatečně tlusté vrstvy.
  • Kresba J. DusekNejlepší a nejbezpečnější je použít projekce, například dírkovou komoru. Ve tvrdém papíru udělejte malou dírku a na jiný bílý papír ve vzdálenosti několik desítek centimetrů můžete promítnout obraz Slunce. Takové uspořádání je možné udělat i třeba v papírové krabici apod. Stejně můžete promítnout obraz Slunce pomocí triedru či jiného dalekohledu. Dalekohled připevněte na stativ či podložte knihami, namiřte na Slunce a zakryjte jeden objektiv. Vezměte si čistý papír a přidržte ho za okulárem. Na papíru se objeví bílé kolečko -- obraz Slunce. Jestliže nebudou jeho okraje ostré, zkuste papír přiblížit či oddálit a také můžete triedr zaostřit. V této sestavě může celý průběh zatmění sledovat velký počet pozorovatelů.
-- jd --
 
 
 
 
Zatmění on-line
 
Dnes je již zcela běžné, že různé společnosti zprostředkovávají uživatelům Internetu možnost sledovat průběh zatmění přímo, prostřednictvím CCD kamer. Jestliže jste napojeni na Síť nějakým levným způsobem, můžete se například podívat na tyto adresy:
Zatmění Slunce 8. července 1842

Jsou věci, o kterých člověk dlouho velmi dobře ví, a přesto, když nastanou, užasne nad jejich velkolepostí a hrůzou. Pocítil jsem to při úplném zatmění Slunce, které jsem prožil ve Vídni 8. července 1842 v časných ranních hodinách za příznivého počasí.
Mohl bych tu ukázat celou věc v pravém světle na papíru pomocí nákresu a výpočtu a věděl bych, že v tolik a v tolik hodin vstupuje Slunce za Měsíc a Země ukrajuje kus jeho kuželovitého stínu, který pak díky pohybu Měsíce po své dráze a pohybu zemské osy táhne černý pruh přes zeměkouli, což se na různých místech v různou dobu jeví tak, že černý kotouč se posouvá na Slunce, odnímá z něj stále víc a víc, až zůstává jen úzký srpek a konečně také ten zmizí -- na zemi se bude víc a víc stmívat, pak se znovu objeví sluneční srpek a roste a světla přibývá až do úplného rozednění -- to vše jsem předem věděl, a sice tak dobře, že jsem se domníval, že mohu předem úplné zatmění Slunce tak věrně popsat, jako bych je byl právě viděl.
Nyní se ale skutečně přihodilo, že jsem stál vysoko nad celým městem na věži a jev vlastníma očima pozoroval, tu se děly arci věci, na které jsem ani bdící ani snící nepomyslel a na které nikdo, kdo neviděl zázrak, nemyslí.
Nikdy v celém svém životě jsem nebyl tak vzrušen hrůzou a vznešeností, jako v těchto dvou  minutách -- nebylo to jinak, než že Bůh najednou zřetelně promluvil a já jsem mu porozuměl. Sestoupil jsem s věže, podobně jako před tisíci a tisíci roky Mojžíš s hořící hory, se zmateným a omráčeným srdcem.
Pro tisíc očí, které současně hleděly v onen okamžik k nebi a pro tisíc srdcí, která současně tloukla, se chci pokusit v těchto řádcích zachytit onen obraz a pocit, pokud je toho slabé lidské pero vůbec schopno.
Stanul jsem v pět hodin ráno ve městě na věži domu číslo 495, odkud lze přehlédnout nejen celé město, ale i krajinu až ke vzdálenému obzoru, na němž jako hebké vzdušné obrazy dřímaly uherské kopce. Slunce právě vycházelo a přívětivě se lesklo   na zamžených dunajských luzích, zrcadlilo se na vodě i na rozličných siluetách města, obzvlášť na chrámu sv. Štěpána, který docela blízko nás čněl z města vzhůru do výše jako tmavá klidná hora z oblázků.
Se zvláštním pocitem hleděl člověk na Slunce -- právě tady se za pár minut mělo udát něco tak podivuhodného. V dáli, kde  teče řeka, ležel tlustý dlouze se táhnoucí pás mlhy, také na jihovýchodním obzoru se plazila mlha a mračna, kterých  jsme se  velmi obávali, a celé části města tonuly v oparu. Na místě Slunce byly jen docela slabé závoje a těmi také prosvítaly velké modré ostrovy.
Přístroje byly připraveny, sluneční skla pohotově po ruce, ale čas ještě nenadešel. Dole začínal hřmot vozů, chvat a shon  --  nahoře se shromáždili pozorovatelé: naše stanoviště se plnilo, ze střešních oken okolních domů vykukovaly hlavy, na hřebenech střech stály postavy, všichni hledíce na stejné místo oblohy, ba dokonce na nejzazší špičce štěpánské věže, na poslední plošině stavby se černala stojící skupina, jako chuchvalec lesního porostu na skále; a kolik tisíc očí asi v tomto okamžiku pozorovalo z okolních hor Slunce, to Slunce, které po tisíciletí dává požehnání bez jediného díku. Dnes je cílem milionů očí -- ale pořád ještě, když jsme se podívali přes tmavá skla, vznášelo se jako červená nebo zelená koule s krásným obrysem.
Konečně, v předpověděné minutě -- takřka jako od neviditelného anděla -- přijalo Slunce hebký polibek smrti. Tenký proužek jeho světla couvl před dechem tohoto polibku, druhý okraj se v dalekohledu lehce a zlatě vlnil -- "začíná to", volali nyní také ti,  kteří jen tmavými skly Slunce pozorovali -- "začíná to" -- a s napětím nyní všichni sledovali pokračování.
První zvláštní, cizí pocit nyní obestíral srdce -- daleko ve vzdálenosti tisíců a milionů mil, kam člověk nikdy nepronikl, na tělesech, jejichž podstatu člověk nikdy nepoznal, se nyní najednou přihodilo něco v té dané vteřině, pro niž to člověk na Zemi už velmi dávno předpověděl.
Zvláštní bylo, že tato hrozivá, znetvořená, tmavá postupující věc, která Slunce pomalu pohlcovala, měla být naším Měsícem,  tím pěkným, hebkým Měsícem, který jinak noci tak stříbřitě ozařuje: ale přece to byl on, a to, co se nám na něm v dalekohledu jevilo jen jako ovály s nerovnostmi, byly strašlivé hory tyčící se do výše.
Konečně byly účinky také na Zemi viditelné, a to tím víc, čím užší byl žhnoucí srpek na nebi: řeka se už netřpytila, byl to jen šedý pás, mdlé stíny ležely kolem dokola, vlaštovky byly neklidné, pěkný, hebký jas oblohy pohasl, studený vítr se zvedal a stoupal proti nám, nad luhy ustrnulo nepopsatelné, zvláštní olovnatě těžké světlo, nad lesy zmizela s hrou světla i pohyblivost, byl tu klid, ale ne klid spánku, nýbrž mdloby. Bledost se rozlila po celé krajině -- stíny našich postav si lehaly na zdivo prázdné a bezobsažné, obličeje zpopelavěly -- zdrcující bylo toto pozvolné umírání uprostřed svěžesti rána, která tu panovala ještě před několika minutami.
Představovali jsme si toto stmívání podobně, jako když nastává večer, pouze bez večerních červánků: netušili jsme ale, jak strašidelný může soumrak bez červánků být, a kromě toho, toto stmívání bylo docela jiné, bylo to tíživé, nezvyklé odcizení se přírody: na jihovýchodě ležela cizí žlutorudá temnota a hory i sám Belveder se v ní ztrácely -- jen jako bezobsažná hra stínů klesalo město k našim nohám stále víc -- napětí stoupalo na nejvyšší míru -- ještě jedenkrát, naposled, jsem pohlédl dalekohledem: jen na ostří nože úzký, stál v temnotě žhnoucí srpek připraven každým okamžikem k vyhasnutí, a jak jsem pozvedl oči, uviděl jsem, že právě všichni ostatní skla odložili -- už je totiž nepotřebovali -- a prostýma očima na nebe hleděli. Jako poslední jiskra zhasínajícího knotu rozplynula se právě i poslední jiskra sluneční -- byl to skutečně smutný pohled -- jeden kotouč nyní zakrýval druhý -- a tento okamžik to vlastně byl, který drtil lidská srdce. Zcela upřímně působilo jednohlasné "ach" ze všech úst, a pak hrobové ticho, to byl ten okamžik, kdy Bůh hovořil a lidé naslouchali.
Jestliže nás předtím tížilo a ničilo pozvolné vyhasínání a ztrácení se přírody a jestliže jsme o něm uvažovali jen jako o postupném mizení v jakousi smrt, tak jsme nyní byli vyděšeni a vyburcováni strašlivou silou a mohutností pohybu, jenž teď procházel celou oblohou. Mraky na obzoru, kterých jsme se předtím obávali, dodaly teprve nyní úkazu tu pravou hrůzu -- vyvstaly jako obři, z jejichž temen se řinula strašlivá červeň, klenuly se v hluboké, studené, těžké modři a tlačily na mlhavé hradby u obzoru, které se tam už dlouho vlnily. Dříve byly bezbarvé, nyní děsily a přetékaly strašlivou září, barvy, které oči nikdy neviděly, se potulovaly oblohou. Měsíc stál uprostřed Slunce, ale ne už jako černý kotouč, nýbrž takřka zpola průsvitný, nadýchnutý slabým ocelovým třpytem, kolem něho nebyl okraj Slunce, ale nádherný krásný zářící kruh, namodralý, načervenalý, v paprscích se rozbíhající, jakoby nahoře stojící Slunce vylévalo takovou záplavu světla dolů na Měsíc, až se kolem něj rozstřikovala -- to nejkouzelnější, co jsem ze světelných jevů kdy viděl!
Daleko nad Moravským polem ležela dlouhá světelná pyramida, hrozivě žlutá, plápolající v barvě síry a vroubená nepřirozenou  modří: byla to mimo stín ležící osvětlená atmosféra, ale nikdy nesvítilo světlo tak neskutečně a tak strašidelně.
Jestliže nás dříve vyděsila jednotvárnost, tak nyní jsme byli zdrceni silou a září -- naše vlastní postavy vypadaly v tom všem jako černé prázdné přízraky. Fantom svatoštěpánského chrámu visel ve vzduchu, zbytek města byl jen stínem; veškerý ruch ustrnul, na mostě se nic nehýbalo, neboť všechny povozy i jezdci na koni stáli a všechny oči hleděly na oblohu -- nikdy nezapomenu tyto dvě minuty. Byla to mdloba obrovského tělesa, naší Země. Jak svatá, jak nepochopitelná a jak strašidelná je tato věc, to světlo, které nás neustále zaplavuje, které bezduše užíváme a které s naší zeměkoulí s takovým pocitem hrůzy otřásá, když se vzdálí, když se jen nakrátko ztratí.
Vzduch se citelně ochladil, šaty a přístroje zvlhly rosou, zvířata se polekala. Nejstrašnější bouře je jen povykující veteš proti tomuto mrtvému, mlčícímu majestátu -- vcítil jsem se do básně lorda Byrona: "Zatmění", kde lidé zapálili domy a lesy, jen aby viděli světlo. Ve zjevení těchto dvou minut byla ale taková povznesenost, chtěl bych říci Boží blízkost, že srdci bylo tak, jako by tu on někde stál. Byron byl moc malý -- to vytanula najednou v mé mysli slova při smrti Krista: "Slunce se zatmělo, Země se otřásla, mrtví vstali z hrobů a opona chrámu se roztrhla odshora až dolů."
Byl také viditelný účinek na všechna lidská srdce. Po prvním oněmění hrůzou se ozvaly neartikulované zvuky obdivu a úžasu: jeden zvedal ruce do výše, jiný jimi tiše lomil, někteří si je dojetím tiskli -- jedna žena začala náhle plakat, jiná v domě vedle nás omdlela, a jeden muž, vážný, silný muž, mně později řekl, že mu vyhrkly slzy. Vždy jsem staré popisy slunečního zatmění považoval za přehnané, tak jako snad později tento bude považován za přehnaný, ale všechny, tak jako tento, jsou daleko za skutečností. Mohou jen líčit celou událost, ale špatně, pocity ještě hůře, ale vůbec nemohou vylíčit nevýslovně tragickou hudbu barev a světel, která se rozprostírala celou oblohou -- Rekviem, Dies irae, které naše srdce trhá: "Bože, jak velká a nádherná jsou tvoje díla, jsme prach před tebou, neboť ty nás pouhým odvanutím světla můžeš zničit a náš svět, to důvěrné obydlí, proměnit v úplně cizí prostor, v němž ustrneme v přízraky!"
Ale tak jako všechno má svou pravou míru, měl ji i tento jev -- trval naštěstí velmi krátce. Právě když lidé začali své pocity vyjadřovat slovy, když se začali uvolňovat, právě když vykřikovali: "Jak nádherné, jak strašidelné!" -- právě v tomto okamžiku to pominulo: najednou zmizel onen svět a zdejší byl opět tu, jedna jediná světelná kapka vytryskla na horním okraji jako bělavý kov, a my jsme zase měli náš svět -- prodíral se dopředu, tato kapka jakoby říkala, že Slunce bylo samo rádo, že to překonalo, jeden paprsek vystřelil hned prostorem, druhý se dral za ním -- ale ještě dříve, než kdo mohl zvolat "ach!" při prvním záblesku prvního atomu, byl ztracen svět přízraků a náš svět byl opět tu: olovnatý přísvit, který nás tak před setměním skličoval, byl nám nyní osvěžením, posilou, přítelem a známým; věci opět vrhaly stíny, voda se leskla, stromy byly zase zelené, viděli jsme si do očí -- vítězně přicházel paprsek za paprskem. Jak úzký, jak nepatrně úzký ještě byl svítící proužek -- a přesto se zdálo, jako by nám byl darován oceán světla. Kdo to neprožil, sotva uvěří, jaké radostné, jaké vítězné ulehčení do srdcí přišlo, potřásali jsme si rukama, říkali jsme, že bychom chtěli po celý život vzpomínat na to, že jsme to společně viděli -- bylo slyšet jednotlivé hlasy, jak lidé ze střech a přes ulici na sebe volali, provoz a hluk opět začínal. I zvířata to pocítila, koně řehtali, vrabci na střechách začali radostně povykovat, tak pronikavě a bláznivě, jak to obvykle dělají, když jsou velmi rozrušeni, a vlaštovky bleskově kroužily nahoru a dolů.
Narůstání světla už nemělo další účinky, téměř nikdo nevyčkal až do konce, přístroje byly odšroubovány, sestoupili jsme dolů, a na všech ulicích a cestách bylo vidět domů se vracející skupiny zabrané do vzrušených rozhovorů.
A dříve než opadly vlny obdivu a zbožňování, dříve než se mohl člověk s přáteli a známými vypovídat, jak na tomto místě, jak na onom, jak zde, jak jinde se úkaz jevil, stál zase krásný, spanilý, hřející a třpytivý kotouč v příjemném ovzduší a den pokračoval dál: -- kdo ale může říci, jak dlouho se ještě dmulo srdce lidí, než se také zase dostalo do svého pravidelného rytmu? Bože dej, aby dojem dlouho působil, takové kráse se stoletý lidský život nevyrovná!
Vím, že jsem nikdy, ani hudbou, ani verši, ani nějakým jiným fenoménem nebo uměním nebyl tak uchvácen a rozrušen -- arci jsem se od dětských let mnoho, chtěl bych říci téměř výhradně, stýkal s přírodou a moje srdce bylo její řeči přivyklé a já tuto řeč miluji -- snad víc, než je dobré. Ale myslím, že nemůže existovat srdce, ve kterém tento jev nezanechal nesmazatelný dojem.
Vy, kteří to v míře nejvyšší znovu procítíte, buďte shovívaví k těmto chudým slovům, jež se to pokusila vylíčit a tak daleko zaostala za skutečností. Kdybych byl Beethoven, řekl bych to hudbou -- myslím,že tak bych to uměl lépe.
 

Adalbert Stifter
Přeložila Irena Vykoupilová
 
 


Úterý 24. února 10.25:
 
Dnes t.j. v pondeli 23. 2. jsme byli v Don Bosco, na misii nedaleko Carrasquero, kde bude pozorovaci stanoviste. Vybalili jsme pristroje z beden. Ulevilo se nam, ze jsme nic nezapomneli doma. Vybrali jsme velice hezke misto na pozorovani pod palmami. Krome nasi vypravy z Upice jsou v Don Bosco jeste kolegove z Tatranske Lomnice vedeni dr. Rusinem, Indove z Bangalore vedeni dr. Singhem. To  je z vedeckych expedic vse. Ostatni jsou na jinych stanovistich. Je treba pochvalit COVESOL, coz je organizacni vybor zatmeni, za vynikajici organizaci. Mame pridelenou skupinku studentu, kteri se o nas fantasticky staraji. Na pozorovacim miste je vse OK, doprava z Maracaiba univerzitnim autobusem. Vzhledem k  tomu, ze autobus do Don Bosco jezdi kazdy den, rozhodli jsme se zustat v Maracaibu v nasem hotelu. Zitra mame naplanovany vylet na Sinamaicu, kde ziji indiani tradicnim zivotem v domech na kulech. Pak snad koupani na plazich. Ve stredu nas ceka doustaveni pristroju a tiskovka v Don Bosco. Ve ctvrtek to hlavni - zatmeni. Drzte palce

Zdravi Eva, Marcel, Lada a Tomas

P.S. Co se tyce telefonu. Bude to asi problem, protoze pokud nebude mozne zavolat z misie, pak se vratime do Maracaiba nejspis dele nez o pulnoci SEC.
 
 


Zatmění je přede dveřmi
 
V pátek odpoledne nám přišla další e-mailová zpráva z Venezuely od čtveřice úpických astronomů Evy Markové, Marcela Bělíka, Ladislava Křivského a Tomáše Sýkory: "Tentokrat se jiz nachazime v Maracaibu, cca 60 kilometru od pozorovaciho stanoviste na misii Don Bosco. Cesta z Caracasu do Maracaiba trvala vice nez deset hodin. Nastesti jsme jeli klimatizovanym autobusem. Bydlime v hotelu Kristoff, coz je sice velice luxusni hotel, ale majitel je puvodem ze Mapa archiv IANSlovenska, takze nam udelal krasnou cenu. ... Pres veskera varovani jsme vcera vecer vyrazili do mesta. Byl to zazitek. Akorat kdyz jsme sli po jedne hlavni tride, prepadli lekarnu, zvonek poplasneho zarizeni byl slyset hodne daleko. Za chvili tam byla policie a vsechny okolo -- krome nas -- pokladali pod pistolemi na zem. ... Co se tyce telefonovani, je to zhola nemozne. Vzhledem k tomu, ze ten satelitni telefon nedopadl a telefony odsud jsou velice drahe, asi nebude mozne po zatmeni ihned zavolat. Na pozorovacim stanovisti e-mail nebude, jelikoz je to misie bez normalniho spojeni. Ozveme se opet, jak jen to bude mozne."
Jak je vidět, všechno jde zcela podle plánu. V sobotu večer úpičáci navštívili místní karneval a dnes se vydali na pozorovací stanoviště. Zmíněná misie se nachází asi uprostřed přiložené mapy. V ní je také tlustou čárou vyznačen střed pásu totality, tenkou pak její jižní okraj. I přesto, že se nám s expedicí podaří navázat kontakt pravděpodobně až v průběhu víkendu, chystáme pro vás ve čtvrtek speciální vydání Instantních astronomických novin. První se objeví již dopoledne. V průběhu dne, pokud nám to naše Kresba ABCNewspřipojení umožní, bude průběžně doplňováno. Klasickou podobu IAN pak připravíme až někdy o půlnoci, po skončení zatmění.
A jaké bude ve Venezuele počasí? Nyní je v Maracaibu polojasno, teplota 25 stupňů Celsia. Obdobně, jak dokumentuje přiložený obrázek ze servisu ABCNews, by mělo být i v následujících dnech. Držme proto všem pozorovatelům palce!
 
 -- jd --
 
 
Zatmění ve Venezuele je pro většinu z nás z pochopitelných důvodů nedostupné. Naštěstí již příští rok podobný úkaz navštíví i střední Evropu: 
  
Co nás čeká ve středu 11. srpna 1999? 
 
Poslední úplné zatmění Slunce dvacátého století začne asi tři sta kilometrů jižně od Nového Skotska, kde se měsíční stín poprvé dotkne Země v 9.31 světového času. U terminátoru, hranice světla a stínu, bude mít pás totality šířku necelých padesát kilometrů. Kdybyste se nacházeli v jeho středu, trvalo by úplné zatmění jen 47 sekund, naši nejbližší hvězdu byste však našli těsně nad obzorem. Následujících čtyřicet minut se Mapka NASAbude stín pohybovat severním Atlantikem. V 10 hodin 10 minut světového času narazí na malé souostroví Scilly u jižního cípu Anglie. Zde bude Slunce již čtyřicet pět stupňů vysoko nad obzorem, šířka pásu, odkud je možné sledovat úplné zatmění, vzroste na 103 kilometrů a jeho časová délka na dvě minuty. Východní okraj plného stínu poletí po zemském povrchu rychlostí 0,91 kilometru za sekundu. O minutu později dosáhne Cornwallský poloostrov, za další čtyři minuty pak zatmění spatří na jednu minutu a třicet devět sekund obyvatelé města Plymouth. Londýn se představení nezúčastní. Maximální zakrytá část slunečního disku bude mít z hlavního města Velké Británie velikost "jen" 0,968. V 10.16 opustí stín Anglii a rychle přeletí přes průliv La Manche. Normandské ostrůvky Guernsey a Jersey pro svoji jižní polohu o něj přijdou (0,995), severněji položený Alderney má však jeden a půlminutové show jisté. Jižní okraj plného stínu se dotkne Normandie v okamžiku, kdy jeho severní opustí Anglii. Následující čtyři minuty bude putovat francouzským venkovem -- jeho jižní okraj projde asi třicet kilometrů severně od Paříže. Odtud bude možné sledovat maximální zákryt slunečního disku (0,992) v 10.23 světového času. 
Severní okraj stínu navštíví jižní oblasti Belgie, Lucemburska a Německa, střed pásu totality pak perlivý kraj Champagne. Zdejší velké město Metzy tak získá 2 minuty a 13 sekund tmy (10.29 UTC). O chvíli později opustí výsostné území Francie a vstoupí přes Rýn do Spolkové republiky Německo. Severně od trasy najdete Frankfurt, který bude za příznivého počasí sledovat zákryt o velikosti 0,979, zatímco obyvatelé Stuttgartu v centru totality se mohou těšit na zatmění dvě minuty a sedmnáct sekund dlouhé. Přesně v 10:35 světového času bude odtud Slunce 55 stupňů nad obzorem. Pás úplného zatmění bude mít šířku 109 kilometrů a stín se bude po povrchu pohybovat rychlostí 0,74 km/s. Ačkoli Mnichov leží dvacet kilometrů jižně od středu, také toto dvoumilionové město získá na více než dvě minuty příležitost pokochat se jedním z nejhezčích přírodních úkazů. Mnichované si jen mohou přát, aby měli jasno. V 10:41 stín opustí Německo a přes východní Alpy "anektuje" Rakousko. Hlavní město Vídeň má tentokrát smůlu, leží čtyřicet kilometrů severně od pásu a tak odtud bude Slunce zakryto jen z velké části 0,991. 
V Praze jsme úplné zatmění pozorovali naposledy 12. Května roku 1706. Ani tentokrát to nevyjde. "Ušetřena" bude bohužel celá Česká republika. Z velkých měst na tom budou nejlépe České Budějovice, které se mohou chystat na zákryt o velikosti 0,98 v 10.43 světového času, tj. o tři čtvrtě na jednu času letního. 
Severní okraj stínu přejde poté severovýchodní část Slovinska a v 10:47 vstoupí do Maďarska. V oblasti úplného zatmění najdete celý Balaton. No nebude to krásné? Turisti se budou čvachtat ve špinavé teplé vodě a najednou jim na dvě minuty a dvacet dva sekundy nad hlavami zmizí Slunce (10:50 UTC). Stejně jako Vídeň i Budapešť leží příliš severně (0,991). Jak bude stín opouštět zemi guláše a čardáše, "lízne" sever Jugoslávie a vstoupí do Rumunska. Za čtvrt hodiny, v 11.07, budou sluneční koronu (samozřejmě s patřičnými filtry) sledovat po dvě minuty a dvacet dva sekund i obyvatelé hlavního města Bukurešti. Odtud se podél rumunsko-bulharských hranic vydá na Černé moře. Severního pobřeží Turecka se dotkne v 11.21 světového času. 
 
Mapa NASA
 
Bývalou Osmanskou říši přesekne diagonálně (Ankara leží 150 kilometrů jižně od trasy). V 11:45 přejde jihovýchodní hranici se Sýrií a záhy vstoupí do Iráku. Tehdy bude Slunce asi padesát stupňů vysoko a úplné zatmění bude trvat dvě minuty a pět sekund. Bagdád však přijde zkrátka, leží více než dvě stě kilometrů na jih. Se vstupem do Iránu se stín bude asi půl hodiny pohybovat jen minimálně obydlenými horami a pouštěmi. Severně položený Teherán s devíti miliony obyvatel bude pozorovat zákryt jen z asi 95 procent. Ve 12.22 vstoupí stín do Pákistánu a dotkne se též pobřeží Arabského moře. V Karáčí bude tehdy Slunce asi dvacet stupňů nad západním obzorem a zmizí na 73 sekund. Pás totality se zúží na 85 kilometrů a rychlost stínu vzroste na dva kilometry za sekundu. Poslední stát, ze kterého lze zatmění spatřit, bude Indie, kam vstoupí ve 12.28 světového času. Tak, jak bude výška Slunce nad obzorem klesat, bude se zároveň rychlost pohybu stínu po povrchu zvětšovat (délka zatmění tudíž zkracovat) a současně se bude zužovat i šířka pásu. S posledním úplným zatměním tohoto milénia se rozloučíme v Bengálském zálivu. Zemi opustí v 12.36 světového času. 
Celková délka zatmění, resp. jeho letu z jedné strany zeměkoule na druhou, bude trvat tři hodiny a sedm minut. Délka trasy je přibližně tisíc čtyři sta kilometrů a představuje vzhledem ke své šířce pouhé dvě desetiny procenta zemského povrchu. 
  
Podle materiálů NASA sestavil Jiří Dušek.
 
 


Pondělí 23. února 9.05:
 
Zdravime vsechny ctenare IAN,
opet jsme se na univerzite dostali k e-mailu. V patek se nam podarilo ziskat pristroje. Privezli nam je z letiste az do hotelu. Takze nejvetsi problem je za nami. Ted uz jen aby pralo pocasi.
Vcera, t.j. v sobotu jsme byli na karnevalovem pruvodu, neni to sice jako pruvody v Riu, jak je zname z televize, ale i tak je to zazitek. Vecer jsme pak byli na predstaveni skupiny "Vassalos del Sol", byly to tance a zpevy z ruznych casti Venezuely. Moc hezke.
Zitra, v pondeli odjizdime na misii Don Bosco pripravovat pristroje, aby na zatmeni bylo vse OK. Misto mame vybrane jiz od patka.

Zdravi Eva, Marcel, Lada a Tomas
 


Pátek 20. února 16.30:

Zdravime opet z cesty za cernym Sluncem
 
Tentokrat se jiz nachazime v Maracaibu, cca 60 kilometru od pozorovaciho stanoviste na misii Don Bosco. Cesta z Caracasu do Maracaiba trvala vice nez deset hodin. Nastesti jsme jeli klimatizovanym autobusem. Bydlime v hotelu Kristoff, coz je sice velice luxusni hotel, ale majitel je puvodem ze Slovenska, takze nam udelal krasnou cenu. Jinak s ubytovanim je tu ted problem. Krome vyprav na zatmeni je tu i nejaky sjezd evangeliku, takze hotely praskaji ve svech. Jeste stesti, ze tento hotel nam zajednali uz z nasi ambasady. Vubec nase ambasada pro nas udelala strasne moc.Jedna z maracaibskych dominant Setkali jsme se tu s vypravou z Tatranske Lomnice vedenou dr. Rusinem. Bydli ve stejnem hotelu jako my. Pres veskera varovani jsme vcera vecer vyrazili do mesta. Byl to zazitek. Jakorat kdyz jsme sli po jedne hlavni tride, prepadli tam lekarnu, zvonek poplasneho zarizeni byl slyset hodne daleko. Za chvili tam byla policie a vsechny okolo krome nas pokladali pod pistolemi na zem. Pak jsme byli chvilku v centru, ale rychle jsme se vraceli na hotel. Krome pana Kristofa, majitele hotelu se tu o nas fantasticky stara i cesky emigrant pan Princ. Ten je tu uz nekdy od roku 1948. Bez nich by to tu byl problem. Vsechno je tu totiz manana. Nikdo nikam nespecha. Co se tyce telefonovani, je to zhola nemozne. Vzhledem k tomu, ze ten satelitni telefon nedopadl a telefony odsud jsou velice drahe asi nebude mozne po zatmeni ihned zavolat. Na pozorovacim stanovisti e-mail nebude, jelikoz je to misie bez normalniho spojeni. Ozveme se opet jak jen to bude mozne. Drzte nam palce zatmeni se blizi.
 
Zdravi Eva, Marcel, Lada a Tomas
 
 


Čtvrtek 19. února 18.00:
 
Už jsou na místě!
 
V pondělí čtveřice úpických astronomů -- Eva Marková, Ladislav Křivský, Marcel Bělík a Tomáš Sýkora, nasedla do letadla, aby se druhý den ocitla v hlavním městě Venezuely Karakasu. Ostatně bezprostředně nás o tom informovali pomocí internetového připojení české ambasády, která se také stala jejich prvním útočištěm. Poté se vydali do města Maracaibo na severu země, kde na celnici čekají jejich přístroje. Jen tak pro zajímavost, nyní je zde zcela jasno a nejvyšší denní teploty dosahují více než třiceti stupňů Celsia. (V sobotu a v neděli by však mělo být polojasno!) Od té doby se nám nepodařilo navázat spojení. Samozřejmě, že jakmile získáme další zprávy, najdete zde aktuální doplněk. Mezitím si můžete přečíst líčení Marcela Bělíka, ve kterém popisuje výpravu za loňským zatměním Slunce na Sibiři. Také si vás dovolujeme upozornit na zvláštní prílohu IAN Za úplným zatměním Slunce, ve které najdete všechny dosud publikované texty na toto téma.
 
-- jd --
 
Kresba AstronomyCo víte o Venezuele? 
  
Venezuela je země kontrastů: Na západě najdete zasněžené vrcholky And, na jihu neprostupnou amazonskou džungli, na východě jsou podivuhodné tabulové hory, karibské pobřeží zase lemují tisíce kilometrů dlouhé pláže s bílým pískem. Leží zde největší jihoamerické jezero Maracaibo, řeka Orinoko a nejvyšší vodopád na světě Angell Falls (807 metrů). Venezuela je také domovem mnoha unikátních zvířat, z nichž asi nejznámější je anakonda. Z méně poetického pohledu je Venezuela republikou s více než dvaceti miliony obyvatel. Hlavním městem je Karakas. Platí se zde v bolívarech (1 USD = 500 B). Jestliže vám jméno měnové jednotky něco připomíná, pak vězte, že v první polovině minulého století zde boj za svobodu vedl dnes již legendární Simon Bolívar, který se zúčastnil podobných válek proti kolonizátorům v Kolumbii, Ekvádoru, Peru a Bolívii. 
Úpická expedice přiletěla do hlavního města Karakasu. Z něj ale nebude úplné zatmění Sunce pozorovatelné -- pás totality, jak dokumentuje přiložená mapka, prochází jen přes severní okraj státu. V těchto dnech se tudíž čtveřice astronomů nachází ve městě Maracaibo. Padesát kilometrů od něj, směrem na jihozápad, na pozemku jisté misie, pak budou mít své pozorovací stanoviště. 
 
 


Sibiř ´97

Další zatmění nás zaválo až na dalekou Sibiř. A dokonce i dál, až na tzv. Dálný Východ. Úkaz nastal 9. března 1997. Naše čtyřčlenná expedice (RNDr. Eva Marková, CSc. -- vedoucí celé výpravy, RNDr. Pavel Kotrč, CSc. z AÚ AV ČR Ondřejov, Tomáš Sýkora a já, Marcel Bělík) se spolu s přáteli z Irkutského Institutu vztahů Slunce--Země vypravila ještě daleko na východ od míst, kam se rozjely ostatní vědecké expedice. Až do městečka s poetickým jménem Erofej Pavlovič, asi 2000 kilometrů východně od Irkutska. Zde se nám podařilo, díky jasnému počasí, celé zatmění úspěšně napozorovat. Přivezli jsme spoustu fotografického materiálu. Malé ukázky můžete vidět i na těchto stránkách.

Foto Hvezdarna Upice Foto Hvezdarna Upice
První obrázek je dvousekundová expozice objektivem Rubinnar s ohniskovou délkou 500 mm a světelností 1:8. Použitý film byl KODAK EKTACHROME 100 SW. Na druhém obrázku vidíte izofoty, získané z obrázku předchozího.
 Dalším prováděným experimentem, kromě již zmíněného snímkování objektivem o f=500 mm s časy 1/1000 až 2 sec, bylo snímkování objektivem s f=1000 mm (MTO) a černobílý film a objektivem o f=105 mm opět na KODAK EKTACHROME 100SW (časy 1/60-2 sec). Na stejný film bylo pořízeny ještě dva snímky s objektivem o f=20 mm s cílem zachytit nejen široké okolí Slunce, ale i kometu Hale-Bopp, která se v té době nacházela asi 40 stupňů od Slunce. Okem jsme sice tuto kometu neviděli (ani nebyl čas), ale po vyvolání filmů a jejich důkladné prohlídce jsme na nich kometu objevili. Slovo "důkladné" je potřeba zdůraznit, neboť po první, povrchní prohlídce jsme konstatovali, že na snímcích kometa není a tuto informaci také neuváženě pustili do světa. Takže to nyní napravujeme, kometa na snímcích je, ovšem čekali jsme od ní více. Zatím její snímek ani nereprodukujeme, neboť jej pro tyto účely budeme muset ještě poněkud upravit. Posledním experimentem bylo určení polarizace světla přicházejícího k nám ze sluneční korony. K tomu byl použit teleobjektiv s f=300 mm a černobílý film KODAK TRI X Pan 320 ASA.
To snad k experimentům, které jsme při zatmění prováděli, a teď by mohla následovat malá pozvánka na přednášky, které pořádá naše hvězdárna k této cestě. Přivezli jsme velké množství fotografického materiálu i mnoho vlastních zkušeností ze života v oblastech, které jsme si před tím ani neuměli představit. Máte-li zájem, začtěte se do následujících řádků a případně nás navštivte. Naši přednášku si můžete i objednat až k vám.
 
O možné cestě na Sibiř jsme uvažovali již dlouho. Vlastně již od doby, kdy jsme se začali pozorováním zatmění zabývat. Ovšem tato cesta měla svá jistá specifika, která způsobila, že jsme se té cesty obávali a dokonce byla období, kdy jsme ji úplně zamítali. Pás totality se totiž tentokráte táhl nehostinnými a zejména mrazivými pustinami severního Mongolska, severní Číny a ruské Sibiře. Vzhledem k faktu, že předpovídané teploty pro tyto oblasti klesaly nejen hluboko pod bod mrazu, ale i pod teplotu mínus dvacet stupňů, opravdu jsme uvažovali o naší účasti. Při takovéto teplotě totiž přestává většina přístrojů pracovat, a to i po stránce mechanické. O elektronice v moderních fotoaparátech ani nemluvě.
Nakonec jsme připravili takové experimenty s takovými přístroji, které alespo? částečně zaručovaly úspěch. Vzali jsme pouze přenosné přístroje, které jsou dostatečně mobilní, takže jsme je na pozorovací místo vynesli až těsně před okamžikem zatmění. Že to bylo prozíravé, ukázalo se na příkladě jednoho přístroje, který jsme vynesli dříve a který nevydržel mrazivé podmínky. Potvrdila se platnost mnoha fyzikálních zákonů, v tomto případě platnost zákona o menší tepelné roztažnosti hliníkového upínacího šroubu vzhledem k velké roztažnosti kovového závitu, ve které byl tento šroub původně zašroubován. Výsledek? Po několika desítkách minut nebyl již šroub v závitu zašroubován, nýbrž se volně viklal. Až se nakonec úplně vyviklal. To že jsme vybrali nakonec takovouto oblast bylo způsobeno několika faktory -- dobrou prognózou počasí pro tuto oblast, dobrými kontakty na kolegy astronomy z Irkutska a v neposlední řadě i výhodnými finančními podmínkami expedice, pořádané Irkutskými kolegy. To že naše volba byla úžasná ukázalo nakonec počasí samo.
Ale již dosti k zatmění samotnému, i když to bylo tím hlavním cílem. Podívejme se na pojem, který u nás, snad vlivem výchovy, vyvolává poněkud negativní dojem. Sibiř. Alespo? mě se při vyslovení slova "Sibiř" vybaví obraz Vladimíra Iljiče procházejícího se ve válenkách hlubokým sněhem pod korunami bříz. Skutečnost je ale úplně jiná. Tak předně Vladimírova Sibiř byla poněkud blíže Moskvě či Petrohradu. Koneckonců musel se přeci rychle v pravý čas vrátit z dovolené dělat revoluci. Nás vlak Transsibiřské magistrály zavezl mnohem dále, až do oblasti, kterou sami místní obyvatelé už Sibiří nenazývají. Říkají ji prostě Dálný Východ. Je to s podivem, že o sobě mluví jako o Dálném Východě, ale jak se zdá eurocentrismus se usadil již i zde.
Ale cestě magistrálou předcházela ještě poměrně dlouhé cestování. Z Prahy jsme vyletěli společností OK a dosedli jsme na letišti Šeremeťevo v Moskvě. Trpěli jsme. Ne v letadle. Tam nás nakrmili a napojili, jak už to konečně v letadlech bývá. Ale v Moskvě jsme se museli nabalit (kam jinam je dát než na sebe) v teplých péřových bundách firmy Freud, které jsme právě v Moskvě překřtili na "Freudovu pomstu". Jednalo se totiž o sponzorský dar, který nás měl zachránit od smrti zmrznutím. Zatím jsem s ním trpěli. V Moskvě bylo totiž okolo nuly a my se potili. Naštěstí nás na letišti čekali přátelé z Moskvy a naložili nás i naše zavazadla (včetně "pomst") do žigulíka a za chvíli (asi tři čtvrtě hodiny) jsme se již vybalovali v malém moskevském bytě. Přivítaly nás tradiční ruské "pelmeně" a samozřejmě (to jsme zatím jen tušili, že "samozřejmě") vodka. A ještě nás čekala noční prohlídka Moskvy. A potřebný spánek. Druhý den ráno na nás již čekalo letadlo ruské společnosti Bajkal. Již na letišti se Tomáš chvíli vzpouzel do něho vlézt. Sice jsem také neměl odvahy nazbyt, ale tvrdil jsem, že je vše O.K. Ale ve chvíli, kdy se křído letadla zvlhlo kerosenem, bylo i mě poněkud ouzko. Ale dvě plechovky moskevského piva spolu s výborným jídlem vše spravily. Bohužel nad většinou Ruska byla oblačnost, tak z koukání a sledování cesty nebylo nic. Až v noci, již krátce před Irkutskem, se poněkud vyjasnilo. A tak jsme viděli alespoň nějaká světla. A pak již byl Irkutsk a přistání. Tam nás čekala další krásná situace. Všichni Rusové byli nuceni odběhnout od letadla do haly pěšky, my jsme byli nuceni nasednout do autobusu (padesát míst na nás čtyři a průvodkyni "Inturistu"). Ale v hale jsme se již opět setkali s našimi ruskými spolucestujícími a spolucestujícně jsme čekali na okamžik, kdy se naše zavazadla přesunou z útrob letadla do našich rukou. Mezitím sice přiletělo několik letadle a jejich zavazadla se postupně přesunula ze zavazadlových prostor příslušných letadel do jejich rukou. A my stále nic. Hlas s reproduktoru nás utěšoval, že se naše zavazadla již blíží, ale skutečnost nakonec předstihla naše očekávání. Když jsme se dostali do místnosti, kde jsme měli naše zavazadla od pojízdných pásu obdržet, dostalo se nám tragikomického pohledu. Zavazadla všech cestujících byla naložená na malém vozítku (se samostatným pohonem, to je potřeba zdůraznit) a vršila se tam do závratné výše. A do tohoto, rádoby samopohyblivého vozíku, druhým vozíkem narážel silně podnapilý letištní zřízenec. Samozřejmě, některá zavazadla, věrná fyzikálním zákonům, se začala pohybovat ve směru gravitace z vrcholu vozíku k zemi.
Ale to nás již čekali naši Irkutští přátelé a "oblečeným" mikrobusem nás odvezli do bytu. Padla tradiční vodka a pak již půlnoc. Ráno nás čekala návštěva Institutu pro výzkum vztahů Slunce--Země a spousta lidí, teď již můžeme říci -- přátel. A první podrobné informace o naší cestě další cestě.
Ještě krátký odpočinek v Irkutsku a již jsme se nakládali do speciálního vagónu, částečného sponzorského daru ruských železnic. Vyfasovali jsme kupé s postelemi a už jen čekali na odjezd. A dva dny jsme se řítili Sibiří. Ve vlaku bylo až 36 stupňů nad nulou, v noci venku pak o 70 méně. Nejdříve jsme mysleli, že si nás železničáři chtějí nejdříve upéct a pak sníst, ale později jsme pochopili důvod. Při nižší teplotě by vlak zamrzl.
Vzhledem k teplotám mimo příjemné kupé jsme si začali pomalu zvykat na "freudovy drtičky mrazu" a postupně odvolávali i ono naše původní označení "freudova pomsta".
No a po dvou dnech jsme dorazili do městečka s krásným názvem Jerofei Pavlovich. 6000 obyvatel a spousta ledu. Na Sibiři (nebo spíše na dálném východě, jak tuto oblast označují sami místní obyvatelé) je vůbec sníh a led velmi pozitivní věcí. Zejména pro dopravu. Je pravidelným zvykem využívat jako silnice všechny širší říční toky a i na silnicích se jezdí po deseticentimetrové vrstvě ledu. V létě je doprava problém.
V městečku jsme strávili několik příjemných dní, z nichž nejpříjemnějším byl ovšem devátý březen s jasnou oblohou. Ovšem ani v jiných směrech jsme si nemohli stěžovat. Ihned po našem příjezdu jsme byli odstaveni na slepou kolej za městečko, odkud byl nejlepší výhled směrem k budoucímu "neslunci". Přivedena elektřina a telefon, dovezeno uhlí do kamen a každý den nová cisterna pitné (doufejme) vody. Místní starosta si vzal celou naši expedici k srdci a po celou dobu našeho pobytu nám podstrojoval. Až již to byla návštěva místní estrády či koupání v baně - místních lázních, nebo závěrečný piknik na řece po úspěšném zatmění.
A druhý den po zatmění nás již vlak unášel zpět k Irkutsku. Pak letadlo do Moskvy a pak již do Prahy.
 
Marcel Bělík
Převzato z WWW stránek Hvězdárny v Úpici.
 
 

Úterý 17. února 18:20
 
Jsme ve Venezuele!
 
Nazdar Jiriku,
zdravime Tebe i vsechny ctenare IAN. Po ctyriadvaceti hodinach cestovani jsme pristali v horkem Caracasu. Uz na letisti na nas cekal  pracovnik nasi ambasady. Jelikoz mesto je cca 30 km od letiste, bylo  to super. Po zhruba pulhodince cesty jsme zastavili na ambasade,  kde jsme nyni ubytovani. Zitra, t.j. 18.2. v 8 hodin, t.j. 13 hodin SEC odjizdime autobusem do Maracaiba, kde  budeme na celnici bojovat o nase pristroje.
Zatim Cau
 
Eva, Marcel, Lada a Tomas
Embajada Checa Caracas
 
P.S. Je to zvlastni pocit mit Oriona v zenitu.
 
 

Pondělí 17. února 17.45:
 
Až se budete ve středu 26. února večer chystat k večeři, na druhé straně zeměkoule miliony lidí Severní, Střední i Jižní Ameriky spatří snad nejbáječnější astronomický úkaz: úplné zatmění Slunce. Pás, kde naše nejbližší hvězda na více než tři minuty zmizí je však neobyčejně tenký, ani ne dvě stě kilometrů široký. Začíná severně od souostroví Galapág, přechází přes jižní část Panamy, sever Venezuely a karibské ostrovy v Aruba, Curacao, Antigua, Guadeloupe a Montserrat. Jedná se tedy o skutečně "tropické" zatmění.
Za tímto vzácným úkazem se stejně jako v minulých létech opět vydávají pracovníci hvězdárny. Podaří-li se nám navazovat spojení, můžete i vy sledovat jejich putování a snad se i dozvíte první bezprostřední dojmy po skončení tohoto nádherného úkazu. Počínaje tímto číslem se také v následujících vydáních Novin setkáte s množstvím různých článků na toto téma. Proto se také příště setkáte s novou zvláštní přílohou: S hvězdárnou v Úpici za úplným zatměním Slunce. A pozor, nejsou vyloučena ani mimořádná vydání!
V dnešním čísle si můžete přečíst rozhovor s Evou Markovou, vedoucí úpické expedice, a líčení Zdeňka Kopala, který měl příležitost pozorovat úplné zatmění Slunce 19. června 1936 v Japonsku.
 
Kresba F. Espenak (NASA/GSFC)Jak vzniká úplné zatmění Slunce? 
Zatmění Slunce je řídkým jevem. Aby k němu došlo, je totiž nutné splnit dvě podmínky: Měsíc musí být v novu a současně musí procházet ekliptikou či být v její těsné blízkosti. Jen tehdy stín, který vrhá do prostoru, dopadne i na zemský povrch a my pozorujeme zatmění (správně zákryt Slunce). Jestliže pozorovací stanoviště leží uvnitř měsíčního stínu, je zakryt celý sluneční kotouč. Jestliže je v polostínu, bude zakryta jen část Slunce a nastává zatmění částečné. Pás totality, kde lze spatřit úplné zatmění, se přitom po zemském povrchu táhne v délce až několika tisíc kilometrů a je nejvýše dvě stě kilometrů široky (viz přiložená kresba).


 
Za zatměním do Venezuely
Rozhovor s RNDr. Evou Markovou, CSc.
 
Pracovníci hvězdárny v Úpici se již za několik dní vydají do Venezuely za úplným zatměním Slunce. Jak známo, není to vaše první taková výprava. Za kterými zatměními jste se již vydali a jak jste byli úspěšní?
 
Byli jsme v r. 1990 na Čukotce, v r. 1994 v Brazílii, v r. 1995 v Indii a v r. 1997 na Sibiři. Štěstí nám přálo ve všech případech, takže mohu říci, že jsme byli zatím úspěšní na 100 procent. Ovšem ve většině případů to tak nadějně nevypadalo, na Čukotce bylo dokonce silně zataženo a pršelo ještě asi dvě hodiny před totalitou. Tam to celkově vypadalo moc zle, protože silná oblačnost s deštěm byla nad celou rozsáhlou oblastí, a nakonec jen tam, kde jsme byli my, se udělala v mracích v pravou chvíli a na pravém místě malá díra.
 
 
Jak vlastně takové zatměni, z hlediska astronoma, který jej pozoruje, probíhá? Určitě musíte mít naplánovanou téměř každou sekundu a být připraveni na různé nepředvídatelné problémy... Na nějaké obdivování úkazu pak už asi čas nezbývá.
 
Úplné zatmění Slunce je nádherný úkaz, je obrovský zážitek, když se najednou kolem setmí a rozzáří se sluneční korona, jsou vidět oranžové protuberance, vše kolem se zděšeně připravuje na noc. Na ztemnělé obloze jsou vidět planety a některé hvězdy. To vše ale registrujeme jen tak okrajově, každý si vždy všimne kolem jen něčeho. Máš totiž bohužel pravdu v tom, že není čas se touto krásou moc pokochat, protože zatmění trvá tak krátkou dobu a je třeba toho tolik stihnout... Také naše hlavní činnost v několika posledních dnech je donekonečna zkoušet každý pohyb, každé natažení fotoaparátu, každý stisk spouště, abychom měli přesně nacvičené úkony v každém zlomku sekundy během zatmění. I tak se občas stane něco, s čím se nepočítá, ale v době totality si každý s tím musí umět poradit tak, aby stihnul pořídit co nejvíce materiálu.
 
 
Během několika málo minut, kdy zatmění probíhá, se člověk dostane do značného stresu, který pak -- s odstupem času -- přináší historky k zasmání. Můžete nám nějaký takový případ prozradit?
 
Ano, takových příhod je spousta, i když ne všechny jsou vždy k zasmání. Technika a nakonec i člověk není nic tak dokonalého, aby to v nejméně vhodnou dobu nemohlo selhat. Jedna taková podobná věc se stala mně v Brazílii, ač vypadající hrozně, nakonec s dobrým koncem. Měla jsem za úkol fotografovat bílou koronu objektivem MTO 1000. Vše bylo pečlivě nacvičené, pouze sluníčko bylo při zatměni nepatrně výš než jsem trénovala. V té poloze emtéočko nechtělo držet a pořád se sklápělo. Má první reakce byla, že jsem začala příšerně nadávat (čímž by se normálně moji kolegově jistě dobře bavili, ale v tom okamžiku nikomu moc do smíchu nebylo, hlavně také proto, že 20 minut před totalitou přestal fungovat tisíckrát odzkoušený pohon na "jaroměřské" montáži, což se sice podařilo včas spravit, ale klidu to nepřidalo). Už jsem se loučila s tím, že vůbec něco nafotím. Situaci duchapřítomně vyřešil Láďa Křivský, který po mě doslova mrsknul kleštěmi. No a to úplně stačilo k úspěchu. Neposlušný šroub jsem utáhla na fest a pak už jsem normálně mohla pozorovat, pouze sluníčko jsem musela "dohánět" větší silou. A vše plánované jsem stihla. Ovšem když mi kolegové večer při oslavě opakovali moje výroky, nechtěla jsem věřit svým uším...
 
 
A nyní již vážněji. Má vůbec ještě dnes smysl odborně sledovat úplná sluneční zatmění? Vždyť dnes je Slunce pod nepřetržitým dohledem mnoha pozemských i nadzemských observatoří.
 
Samozřejmě má. Při běžných pozorováních koronografy ať už na Zemi nebo na družicích některé části korony pozorovat nelze, ty jsou vidět pouze při úplných zatměních, jedině tehdy totiž můžeme pozorovat úplně celou sluneční koronu. Kromě toho tyto přístroje nemají vždy potřebné rozlišení. A navíc je to vždy jen přiblížení se realitě, skutečnost je vždy i při sebelepším namodelování poněkud a někdy i hodně jiná. Nakonec pokud vím, tak o tato pozorování mají zájem i týmy zabezpečující chod družic (např. SOHO), což si myslím, že mluví ve prospěch těchto pozorování.
 
 
S jakým cílem jede do Venezuely vaše expedice?
 
Přivést co nejvíce dat a materiálu a to jak ze zatmění, tak z následného cestování po Venezuele. K tomu, aby se to povedlo, nezbývá než doufat, že nám v pořádku dojdou naše přístroje, které jsou už v této době na cestě do Venezuely a že co se týče počasí bude štěstí opět stát při nás.
 
Doufám, že se s výsledky vašeho pozorováni, vč. aktuálních vstupů setkáme i na stránkách Instantních astronomických novin...
 
Také doufám.
 
Děkuji za rozhovor.
Ptal se Jiří Dušek.


 
 
Japonské zatmění
19. června 1936  Nakotombecu, ostrov Hokkaidó

Když jsme se ten den asi po páté hodině ráno vzbudil, stoupalo nad obzor zářivé Slunce a východní část oblohy byla jasná; ze západu se však rychle přibližovala pásmo cirrů, ale ty rychle mizely a po větší část dopoledne zůstávalo nebe úplně jasné. Příroda si však umí s astronomy podivně zahrávat. Těsně před polednem se na západě objevily další mraky -- tentokráte kumuly -- a brzy byly přímo nad hlavou; postupně se však také ztratily z obzoru a zůstaly jen ojedinělé obláčky. Situace nabývala na napínavosti: kdyby nám kterýkoli z nich zakryl v kritické době Slunce pouze na dvě minuty, byli bychom podnikli celou cestu z Prahy až do Japonska zbytečně!
Částečné zatmění mělo v Nakotombecu začít krátce po druhé hodině odpolední místního času. Dvě sekundy po předpovězeném okamžiku prvního kontaktu se v ohnisku mého dalekohledu objevil okraj Měsíce. Ale ještě bohužel nemáme vyhráno; během částečného zatmění totiž mraky i nadále občas zakrývají Slunce, někdy až na několik minut. Jak ubývá slunečního kotouče, stoupá i napětí mezi pozorovateli. Nakonec se však milosrdná nebesa nad astronomy přece jen slitovala: poslední viditelná oblaka minula Slunce (nebo spíše srpek, který z něj dosud zbýval) a bylo zřejmé, že uplyne přinejmenším půl hodiny, než nám projde nad hlavou další pásmo mraků rýsujících se na obzoru, a že mezitím budeme moci pozorovat úplnou fázi zatmění za téměř ideálních podmínek.
A tak tomu také skutečně bylo. Úplné zatmění Slunce představuje úchvatný jev, jemuž se žádný jiný přírodní jev nevyrovná. Těsně předtím, než poslední paprsek sluneční fotosféry zmizel za západním okrajem Měsíce, obklopil celý měsíční kotouč třpytící se světelný prstenec sluneční chromosféry, v níž svou narůžovělou barvou nápadně vynikaly tři velké protuberance a jež byla obklopena úžasně jemnou stříbřitou pavučinou sluneční korony, tryskající v krásných proudech daleko od Slunce do hloubi tmavomodré oblohy, na níž jako by se celý tento zvláštní jev (jak se zdál malý v té výšce!) vznášel. Nedaleko Slunce zářila na obloze oslnivě jako diamant planeta Venuše; pod ní hlavní hvězdy souhvězdí Orion a jiné stálice (až do druhé hvězdné velikosti) a podél obzoru byla na stranách žlutozelená aureola, jíž prosvítalo světlo ze vzdálených oblastí, kam úplný stín nezasáhl -- byl to nebeský div téměř děsivý ve své divoké kráse, jakoby zjevení z Apokalypsy!
Na to, abychom se pouze kochali nebeským zázrakem v platonickém obdivu, však nebyl čas: mým úkolem bylo fotografovat sluneční koronu v bílém světle naším dalekohledem s ohniskovým poměrem f/16 a dobou expozice 15, 30 a 60 sekund (5 sekund padlo na každou výměnu kazety). Jakmile nastalo úplné zatmění, odpočítal nám všem dr. Kenzo Inamura sekundy: iči, ni, san ši, go … atd. V určitých okamžicích bylo slyšet prudké cvakání vyměňovaných kazet, až konečně o 116 sekund později, když se na opačném okraji měsíčního disku ukázal první sluneční papsek, zaznělo ode všech dalekohledů jásavé "Banzai!", opakované potom stovkami amatérských pozorovatelů, kteří se do Nakotombecu sešli z okolí.
 

Zdeněk Kopal
O hvězdách a lidech (Mladá fronta 1991)