On novu k novu
 
Měsíc je po Slunci bezesporu nejnápadnějším vesmírným tělesem. Pravidelně ho sledovali už lovci mladší doby kamenné před více než dvaceti tisíci roky. Opakující se proměny jeho vzhledu jim umožnily měřit čas  a předpovídat  přírodní jevy, na nichž byli existenčně závislí. Když budete Měsíc pozorovat, sami si jeho změn také všimnete. Občas najdete jeho úzký srpek ve tvaru písmene D na večerní obloze. Jindy, v ranních hodinách, bude mít naopak tvar písmene C. Nepřehlédnutelný je jeho stříbrný kotouč, jenž bude na obloze zářit po celou noc a v jehož světle se ztratí většina slabých hvězd. I když stejný, má Měsíc mnoho různých tváří. Odborně astronomové říkají, že mění fáze. To, v jaké fázi se Měsíc nachází, udávají některé kalendáře. (Vyznačovány jsou jen čtyři základní.)
Co je příčinou těchto změn? Odpověď je jednoduchá, určitě jste na ni přišli sami. Měsíc sám nesvítí, pouze odráží sluneční světlo, při pohledu ze Země však většinou vidíme jen část osvětlené polokoule. Vznesme se nyní daleko nad severní pól a podívejme se na soustavu Země–Měsíc trochu podrobněji.
 
Proc se meni faze? (75 kB, autor J. Dusek)
 
Celý "životní" cyklus měsíčních proměn trvá dvacet devět a půl dne. Začíná novem. Tehdy se Měsíc nachází přibližně mezi námi a Sluncem. Osvětlena je jeho odvrácená strana, při pohledu ze Země je tudíž neviditelný. Jednak se díváme na jeho temnou polovinu, jednak se zdržuje na denní obloze poblíž Slunce. Jen pár dní po zrození spatříte jeho uzoulinký srpek nízko nad západním obzorem. Měsíc stárne, na své dráze se posune doleva a Slunce tak ozáří pravý okraj přivrácené polokoule. Každý večer můžete sledovat, jak se na nebi zvětšuje a vzdaluje od Slunce.
Za sedm dní, řekněme někdy v pubertě, má podobu písmene D – je v takzvané  první čtvrti.  Tím se myslí, že je ve čtvrtině své dráhy kolem Země. Podívejte se na obrázek: Protože se Země otočí jednou za dvacet čtyři hodin, Měsíc v první čtvrti vychází kolem poledne a zapadá o půlnoci.
Za čtrnáct dní od novu se nad východem objeví v době, kdy se na protější straně schová Slunce. Měsíc je v úplňku, je vidět po celou noc a zapadá až nad ránem. Jeho oslnivý plný kotouč se tehdy těší velké pozornosti. I dnes si totiž mnozí lidé myslí, jak na nás a přírodu kolem záhadně působí. Skutečnost je poněkud jiná. Je pravda, že Měsíc sehrál významnou roli při vývoji života na Zemi. Přílivy a odlivy, které v pozemských oceánech způsobuje, určitě pomohly při přechodu vodních živočichů na souš.  Nicméně vliv úplňku na růst hub, počasí, náměsíčníky, kteří se toulají po střechách, či počet vražd a opilců, je pouze moderní, ničím nedokázanou pohádkou.
Zvídavý čtenář by ale mohl namítnout: Měsíc v úplňku přece nemůže být vidět! Vždyť Země za sebou vrhá stín dlouhý asi jeden a půl milionu kilometrů. Vzdálenost Měsíce je přitom asi čtyři sta tisíc kilometrů. Jestliže se tedy náš kosmický soused v době úplňku nachází na spojnici Země–Slunce, musí se ukrýt do zemského stínu. Nebude na něj nic svítit a my ho neuvidíme!
To je samozřejmě pravda. Jenže ne úplná. Ve skutečnosti se Měsíc přesně na spojnici Země–Slunce nenachází. Zpravidla zemský stín těsně mine – podleze ho či nadleze. Občas, jednou, dvakrát do roka, se mu to ale nepodaří a pak doopravdy pozorujeme všude, kde je Měsíc nad obzorem, jeho zatmění.
Po úplňku, který bychom mohli přirovnat nejlepšímu období života (u člověka mezi dvaceti a padesáti roky), začne Měsíc opět couvat. Na jeho pravé straně se objeví temný zářez, který se neustále zvětšuje. Ve věku tři týdnů má tvar písmene C, vychází po půlnoci a zapadá za bílého dne kolem poledne. Určitě jste si ho už někdy ráno všimli. Tehdy vstupuje na své dráze do poslední čtvrtiny, proto se této měsíční podobě říká poslední čtvrť.
Měsíc začíná rychle stárnout. Jeho osvětlená část viditelná ze Země bude ubývat i v dalších dnech. Za čtyři týdny od novu se ztratí v záři slunečních paprsků – zemře. Projde novem a po několika dnech se objeví opět na večerní obloze. Celá jeho věčná pouť od novu do novu, která trvá přesně dvacet devět a půl dne, začne znovu.
Krátce předtím než zmizí si můžete všimnout zajímavého úkazu. Na ještě tmavé obloze uvidíte nejen uzoulinký srpek, ale i Sluncem přímo neosvětlenou část disku. Ještě častěji si s tímto jevem, kterému se říká popelavý svit, setkáte na večerní obloze krátce po novu. Neznamená to však, že by měl Měsíc vlastní zdroj světla. Ani že má atmosféru, ve které se světlo rozptyluje a ozařuje tak oblasti, kde nastala měsíční noc. Jedná se pouze o sluneční světlo odražené Zemí. V době kolem novu je totiž Země při pohledu z Měsíce v úplňku. Protože je naše planeta mnohem větší, odráží také do prostoru více světla. Popelavý svit tedy není nic jiného než sluneční světlo odražené Zemí k Měsíci a zase zpět. Nejnápadnější je několik dní před a po novu.
Na závěr našeho výletu nad severní pól Země je nutné uvést na pravou míru tvrzení, že je Měsíc v novu neviditelný. Úplně pravda to opět není. Občas se ocitne přesně na spojnici Země–Slunce a částečně či úplně zakryje Slunce. Na Zemi – tam, kam dopadne jeho stín – pak pozorujeme zatmění Slunce. Většinou ale Slunce mine a tak jej skutečně v novu nevidíme.
 
Měsíční zatmění viditelná z našeho území do roku 2005:
16. září 1997, 21. ledna 2000, 9. ledna 2001, 20. listopadu 2002, 16. května 2003,
 9. listopadu 2003, 4. května 2004, 28. října 2004
Sluneční zatmění viditelná z našeho území do roku 2005:
11. srpna 1999, 31. května 2003, 3. října 2005

Zatmění skutečně nastávají přibližně dvakrát do roka. Ne vždy je ale tehdy Měsíc či Slunce z našeho území nad obzorem. Někdy také není pozorovatelný celý úkaz. U Slunce se ve všech případech jedná pouze o částečné zatmění, kdy Měsíc zakryje pouze část slunečního disku. Zatmění 11. srpna však bude jako úplné pozorovatelné ze sousedního Rakouska a Maďarska. Proto si tam určitě nezapomeňte tento den udělat výlet!

 
Teď, když už víte, proč se mění velikost osvětlené části Měsíce, je nejlepší příležitost seznámit se s jeho tváří podrobněji. Podívejte se na něj někdy večer až bude v první čtvrti. Vidíte to? Ty tmavé skvrny rozmístěné na jeho povrchu? Nepřipomínají vám něco?
Je to zvláštní, ale většina národů Asie, Evropy, Afriky a dokonce i Ameriky si v těchto skvrnách představovala zajíce. Existuje tisíc legend o tom, jak se tam dostal. Například podle jednoho čínského příběhu se jedná o nefritového zajíce, jenž zde stojí pod posvátným skořicovníkem. Voňavá kůra skořicovníku přitom léčí všechny nemoci. Chcete si uvařit tajný lektvar? Zde je recept: Smíchej důkladně kůru skořicovníku s bambusovou šťávou a žabími srdíčky. Pak tuto směs vypij – sedm let nato se staneš nesmrtelným. (Pokud se vám samozřejmě neudělá špatně.)
První domněnky o původu měsíčních skvrn pocházejí ze starého Řecka. Ačkoli mnohé z nich jsou z dnešního pohledu více než směšné, je nutné si uvědomit, že se tehdejší badatelé spoléhali pouze na svůj zrak. První důkladnější průzkum dalekohledem totiž provedl až na počátku sedmnáctého století Galileo Galilei. Podle jedné z teorií byl Měsíc směsí vzduchu a speciální látky zvané éter. Temné skvrny vytvářel vzduch. Astronomové také tvrdili, že není ničím jiným než pouhým zrcadlem, ve kterém se odráží vzhled Země. Existovala i skupina, jež předpokládala, že měsíční skvrny jsou hluboká údolí naplněná vodou, která jsou zastíněna okolními horami. Pomiňme první dvě teorie a zastavme se na chvíli u třetí. Myšlenka, že temné oblasti na povrchu Měsíce jsou moře, vydržela mezi astronomy mnoho staletí. Dokonce i dnes temným skvrnám říkáme moře, zatímco okolní světlé plochy nazýváme pevniny. Ve skutečnosti se ale o vodní plochy nejedná. Ostatně určitě na to přijdete sami. Co se ve dne odráží na vodní hladině? Slunce. Totéž bychom museli v období kolem úplňku pozorovat na měsíčních mořích. Právě neexistence od-razu Slunce vedla astronomy dávno před vynálezem dalekohledu k závěru, že se nejedná o skutečná moře. Dnes víme, že na Měsíci voda prakticky vůbec neexistuje. A i kdyby se zde objevila, rychle by vyprchala do okolního vesmírného prostoru. Náš soused totiž nemá žádnou atmosféru a tak střídání vysokých a nízkých teplot (od –170 do +130 stupňů Celsia), spolu s malou gravitací, vodu na povrchu prostě neudrží. Proto se také musí kosmonauti na Měsíci pohybovat ve skafandrech. Jinak je během několika sekund čeká smrt.
Také nápad, že by se mohlo jednat o hluboká údolí ukrytá ve stínu, je neudržitelný. Tak, jak se pohybuje Měsíc kolem Země, mění se i směr odkud na jeho povrch svítí Slunce. V úplňku se pro pozorovatele uprostřed měsíčního disku nachází Slunce přímo nad hlavou. V této době by proto musely všechny stíny (moře) zmizet.
Vysvětlení je tedy jediné: tmavé plochy jsou prostě místa, která odráží méně slunečního světla. Dnes víme, že se jedná o rozsáhlé oblasti zatopené před několika miliardami let temnou, dnes už samozřejmě utuhlou lávou.
A ještě jedna poznámka: Jak je možné, že se pořád díváme jen na jednu měsíční polokouli? Otáčí se vůbec Měsíc? Ano, Měsíc rotuje podobně jako Země. Jenže mnohem pomaleji. Kolem dokola se otočí za stejnou dobu jako oběhne kolem Země. Proto k nám naklání stále stejnou stranu a proto se vzhled jeho tváře nemění.
 
 
Galileo Galilei, Hvězdný posel
 
Když je Luna krátce před nebo  po novoluní, nedaleko od Slunce, předvádí se našim pohledům nejen část zdobená svítícími růžky, ale i slabounké a přesto viditelné  okraje tmavé části odvrácené  od  Slunce, které se  vydělují od tmavšího  pozadí  samotného  etéru.   Budeme-li však  sledovat  tento  jev pozorněji,  uvidíme nejenom  okraj tmavé  části zářící  jakýmsi svitem, ale celou tvář Luny – tu, které se ještě nedostává světla od Slunce, jak se bělá jakýmsi velmi slabým světlem. Toto  světlo, na první pohled slabounké, svítí jen na  kruhu ohraničující temné oblasti nebe.  Zbývající povrch zdá  se temnější,  poblíž svítících  růžků, které otupují náš zrak. Vybereme-li si ovšem  takovou  pozici,  při  které jsou tyto  růžky  zakryty střechou, komínem či jakýmkoli jiným  předmětem umístěným mezi okem a Lunou (ale ve  větší vzdálenosti od  oka), zbylá část  měsíčního tělesa se  stane také viditelnou. Tehdy je možné tuto část Luny, ač zbavenou světla Slunce, vidět svítící nemalým světlem. A to tím jasněji, čím temnější je noc za  nepřítomnosti  slunečního  svitu.  Na  tmavším  pozadí  je svit zřetelnější.  Je jasné,  že tento takříkajíc druhotný  svit Luny,  je tím silnější, čím  blíže je ke Slunci. Skutečně, při  vzdalování svit  pohasíná více a více  tak, že po první  čtvrti a před poslední čtvrtí je slabounký a sotva  znatelný, ač bychom ho sledovali i na velmi tmavém pozadí  nebe. Ale za elongace šedesát a  méně stupňů, byť i za soumraku, září udivujícím jasem. Září tak, že za pomoci pozorovací roury na něm můžeme sledovat velké skvrny.
Toto  udivující  světlo  zatěžovalo  filozofy  více  než  ostatní. Pro jeho objasnění předkládali různé příčiny vzniku. Někteří ho nazývali vlastním a přirozeným  svitem Luny, druzí, že světlo pochází od Venuše  či ode všech hvězd a jiní zase – od Slunce promítajícího se svými paprsky skrz těleso Luny. Leč  všechny tyto teorie lze lehce odvrhnout  a  dokázat  jejich  nepravdivost.  Skutečně, jestli by se jednalo  o svit  vlastní či  svit pocházející  od hvězd,  tehdy by  si ho Luna podržela i v době svého zatmění, kdy stojí v nejtmavším nebi, což se  nesrovnává s pozorováními. Ve  skutečnosti svit,  zjevující se na Luně v době zatmění, je  značně menší, narezlý jak barva  mědi, zatímco druhotný je mnohem jasnější a  bílý. Kromě toho je proměnlivý  a pohyblivý. Pohybuje se po tváři Luny tak,  že část bližší  ke stínu Země vyhlíží vždy světlejší  a  zbytek  tmavší.  Z toho  můžeme  usoudit,  že souvisí  se slunečními  paprsky procházejícími  tečně k hustší oblasti obklopující Lunu  v podobě sféry. Z tohoto  kontaktu se do sousedních oblastí Luny rozlévá  jisté světlo, stejně jako se na  Zemi ráno či zvečera rozlévá se soumrak. O tom podrobněji pohovořím v knize  "O světovém systému".
Připisovat toto světlo Venuši je natolik  dětinské, že si to ani nezaslouží odpovědi. Kdo  bude tak nezodpovědný, aby  nevěděl, že při konjunkci  či při sextitu je naprosto nemožné, aby od Slunce odvrácená tvář Luny byla viděna z Venuše? Stejně  tak se nelze domnívat,  že tento svit pochází  ze Slunce, jehož paprsky pronikají a zaplňují hluboké vrstvy Luny, vždyť tento svit by se  nikdy  nezmenšoval,  neboť  je  vždy  osvícena polovina Měsíce Sluncem, vyloučíme-li čas měsíčních  zatmění. Ale světlo  se zmenšuje, když se Luna blíží první čtvrti a  prakticky mizí, když přejde kvadraturu. Jestliže tento svit  není vlastním, ani  nepochází od nějakých nebeských těles či od Slunce a nezbývá-li kromě Země samotné žádné jiné těleso v prostoru  Vesmíru,  jaký  názor,  táži  se,  můžeme vyjádřit? Jakou příčinu  vyzdvihnout?  Pouze,  že  těleso  Luny  či  libovolné  jiné  temné a neosvětlené  těleso,  je  zaléváno  světlem  samotné  Země.  Co  je na tom udivujícího?  Nejvíc  to,  že  Země  spravedlivým  a oběma stranám výhodným způsobem vrací Luně  ten svit, jaký od Luny sama  dostává téměř po celý čas v nejhlubší  tmě noci.  Luna v konjunkci nachází  se uprostřed  mezi Zemí a Sluncem,  je  zalévána  slunečním  světlem  v horní,  odvrácené  od Země polokouli. Dolní,  k Zemi přivrácená  polokoule je pokryta  tmou a tedy  na Zemi nesvítí. Luna, jak odchází od Slunce, v určitém okamžiku natáčí k nám  druhou polokouli,  zapaluje se, obrací  k nám,  ač nevelké,  leč zářivé růžky a zlehka osvětluje Zemi. Jakmile přejde kvadraturu, zvětšuje se její  osvětlení  Sluncem,  na  Zemi  vzrůstá  osvětlení, svit Luny přechází poloměr  a naše noci  jsou čím dál  více světlé. Nakonec  je celá tvář Luny,  obrácená k Zemi, osvícena  jasným světlem protistojícího Slunce a pozemský  povrch je  zcela zalit  měsíčním světlem.  Poté ubývající Luna posílá stále  méně světla a stále slaběji je  osvícena i Země. Luna jde ke konjunkci a tmavá noc uchvacuje Zemi. A s touto periodou nás Luna proměnlivě obdarovává svou  září, jednou  větší a  jednou menší.  Leč Země stejně plnou číší zpětně obdarovává Měsíc. Skutečně, když je Luna v konjunkci, vidí celou tvář Země, obrácenou ke Slunci a osvětlenou jasnými paprsky a přijímá od ní tento odražený svit. Díky odrazu je zadní strana Luny, ač zbavena slunečního svitu, osvícena, byť ne tak jasně. 
Luna, nacházející se v kvadratuře, vidí osvětlenou Zemi pouze z poloviny a to jen západní, její východní polovina tone ve tmě. Samozřejmě i Země osvěcuje méně Lunu, a proto se nám její druhotný svit jeví slabším. Umístíme-li Lunu do opozice, uvidí Zemi zcela zbavenou osvětlení a ponořenou do tmy. Bude-li tato opozice zatměním Měsíce, tehdy Luna nedostává žádného světla a bude zbavena jak zemského, tak slunečního svitu. V ostatních pozicích vzhledem k Zemi a Slunci bude dostávat tu méně tu více svitu, podle toho, je-li obrácena k větší či menší části osvícené polokoule zemské. Takovým způsobem se mezi oběma tělesy udržuje vztah, že v čase, kdy je Země nejvíce osvětlená Lunou, tehdy, naopak Luna nejméně jest osvícena Zemí a naopak. Těchto krátkých slov zde stačí, podrobněji o tom pohovořím ve "Světovém systému". Tam četnými rozklady a pokusy dokážeme existenci silného odrazu slunečního svitu od Země. Bude to určeno těm, kteří žvaní o tom, že je třeba Zemi vyjmout ze souboru nebeských těles, zejména proto, že u ní není jak vlastní pohyb, tak svitu. Šesti sty důkazy a přírodně-filozofickými rozklady dokážeme, že se pohybuje a svým svitem převyšuje Lunu a není místem, kde se vrší špína a usazeniny všeho světa.
Přeložil V. Říkal
 
Přiložená animace obsahuje zákresy Leonarda da Vinciho, jenž jako první správně vysvětlil původ popelavého světla Měsíce.