My přece nejsme bohové...
 
Velitel byl naprosto neoblomný, o nějaké změně programu, aniž by byla výslovně přikázána ze Země, nechtěl ani slyšet. Dost a tom, že vedení projektu vůbec souhlasilo s dlouhou cestou k sopkám. "Jen žádné zbytečné změny," donekonečna opakoval Harding, "improvizace zažijeme ještě dost." Wilsonovi se tato slova notně zajídala. Nakonec ale musel uznat, že Hardingovy námitky proti okamžitému odjezdu do oblasti marsovských vulkánů mají svou logiku. Na tak dlouhou cestu je přece riskantní vyjet s nevyzkoušenými tahači. Tady samozřejmě už nestačí maličké rovery. Kosmonauti použijí silné traktory a ještě se budou modlit, aby dorazili včas do dvou zásobovacích základen, které jsou po cestě.
Podle plánu, který byl přes všechen předstartovní chvat rozpracován do pozoruhodných detailů, měla nyní malá výzkumná skupina vyrazit do oblasti Kasei Vallis. Není to odtud ze Základny Chryse daleko, odhadem takových tisíc kilometrů západním směrem.
Když se sestavoval výzkumný program expedice, mnozí se domnívali, že cesta do údolí Kasei bude jen "úlitbou bohům" – osádka lodi se vypraví do míst, která nesou stejné označení jako jejich plavidlo. Dokonce na toto téma vzniklo několik vtipů. Jenže pravý důvod cesty byl jiný a docela prozaický: je to nejbližší oblast od místa přistání, kde lze podrobně prozkoumat dávné marsovské řeky a hledat tu snad i nějaké stopy již zaniklého života.
Výprava do údolí Kasei nebude dlouhá, nepotrvá déle než deset dní. Ostatně čas zatím nikoho netlačí. Na Marsově povrchu musí všichni – ať zdraví či nemocní – strávit řadu měsíců do doby, než bude možné odstartovat z této planety zpět na Zemi. Návrat uspíšit nejde, kosmický jízdní řád je neúprosný.
Když vyrazili a Základna Chryse zmizela kdesi vzadu za obzorem, svěřil se Harding ostatním se svými obavami:
"Moc se mi tohle počasí nezamlouvá."
"Pročpak? Vždyť je nádherně jasno."
"Jasno je, jenže právě proto. Podívejte se, Jacku, jak skvělá je dohlednost. Až k samému horizontu. V ovzduší není skoro žádný zvířený prach."
"A tohle vám vadí, veliteli?" Wilson stále ještě nechápal.
"To mě samozřejmě nevadí, ale uvažte, jak dlouho už to trvá. Takové počasí nebude věčně. Zanedlouho zde začne pořádně pofukovat, čekají nás prašné bouře a během nich se přece nemůžem špacírovat po poušti. Vždyť bychom ani nevěděli, kam máme jet." Velitel Harding se zhluboka nadechl a zabručel spíš pro sebe: "Kdoví, jestli jsme si to parádní počasí nevybrali už dopředu. Při příští výpravě ho budeme zatraceně moc potřebovat."
Wilson prudce vzplál: "Vidíte, to je další důvod, proč už teď jsme měli frčet k těm záhadným sopkám!" Harding ho hned v zárodku přerušil: "Kruci, přestaňte už s tím! Víte dobře, že o pořadí výprav definitivně rozhodlo vedení projektu na Zemi a my nemáme právo ho měnit. Ani kdyby se tam nějaká sopka roztrhla vejpůl."
"Ale víte, že těch otřesů už byla celá série?"
"Zatraceně, dost!" Rezolutní Hardingův výrok sice ukončil tuto hádku, ale napětí mezi Hardingem a Wilsonem tím nezmizelo. Ostatně nezaujatý pozorovatel už dávno postřehl, že ti dva jsou protipóly. Konzervativní velitel, který si je dobře vědom toho, že v těchto extrémních podmínkách nelze ani jedinkrát hazardovat, protože za každou chybu se draze platí. Už i tak jich bylo dost. A impulzivní Jack Wilson, jenž je ochoten riskovat, i když se tím často ocitá až na samé hranici svých možností.
 
 
Dokonalá past
 
Po návratu z údolí Kasei si Harding, Wilson a Sato dopřáli jen několik dní odpočinku. Představa, že průzkumnou výpravu k obřím marsovským sopkám cestou zastihne prašná bouře a uvězní ji bůhví jak dlouho v jejích nevelkých tahačích, silně poháněla všechny aktéry v přípravách. Zvlášť Jack Wilson nebyl k udržení, občas jednal jako šílenec. Už už se viděl u vulkánů na plošině Tharsis, nyní ještě na šest tisíc kilometrů vzdálených, kde se nepochybně dějí velmi zajímavé věci.
Ze Základny Chryse vyrazili čtyřiadvacátý den po přistání "dvojky". Čítač Solů – marsovských dnů od legendárního přistání prvního Vikingu – ukazoval zcela nekulaté číslo 17 437, podle pozemského kalendáře byl pátek 8. srpna. První desítku kilometrů jeli naprosto pohodlně ve svých předchozích stopách, které vítr dosud nezahladil. Pak ale poněkud změnili kurs a vydali se jihozápadním směrem. Cesta měla rychlý spád, neboť vedla rovinatým terénem, který se jen mírně zvedal.
Teprve druhý a třetí den se krajina poněkud zvlnila. Několik kilometrů širokou soutěskou vjeli do jednoho z bývalých řečišť v údolí, nazvaném Maumee Valles. Rychle jím postupovali vzhůru do Lunae Planum – Měsíční náhorní roviny. Kolem dokola viděli stále stejný obraz: písek s kamením, většinou nepříliš velkým, tu a tam se zvedaly nevysoké valy menších kráterů, které se však často utápěly v moři písku. Toho tu byl všude dostatek. Naštěstí terén umožňoval tahačům pohybovat se docela rychle a projíždět na plný výkon. Pátý den zamířili přímo na jih a den poté, už pozdě navečer, dojeli až k nejsevernějšímu okraji širokého kaňonu Ophir. Bájná země s pohádkovými zásobami zlata, jak se o ní dočítáme ve Starém zákoně, je vítala neobvyklým pohledem. Tímto kaňonem začíná jedna z neobyčejných končin této planety – údolí Marineru. Je to zcela podivuhodný výtvor přírody: obrovský systém roklin s příkrými svahy, které končí rovným dnem kdesi dole, o mnoho kilometrů níž.
Všichni tři stáli jako přikovaní na kraji hluboké strže a ve světle zapadajícího Slunce sledovali bizarní hru stínů, které se postupně zmocňovaly prostoru pod nimi. Rychle se stmívalo. Už spěšný soumrak prozrazoval, že jsou téměř na rovníku, protože tropické noci na Marsu, stejně jako na Zemi, nikdy nedávají na sebe dlouho čekat. Do pěti minut bude naprostá tma. Vrátili se proto k tahačům a pro jistotu poodjeli pár set metrů od hrany údolí. Tak to bude na noc bezpečnější, rozhodl velitel. Vždyť se stává – a nijak výjimečně – že se náhle odlomí celý blok hornin a strhne s sebou do údolí vše, co leží nahoře, i co mu stojí v cestě.
Sedmý den bývá dnem odpočinku. Zde se však proměnil v horolezecký den. Vyzbrojeni lany, karabinami a navijáky sestupovali Wilson a Sato do hlubokého kaňonu, jejich velitel je jistil nahoře. I ve skafandru šlo všechno snadněji než na Zemi. Menší tíže vykonala své a slaňování do údolí oběma připadalo jako parádní cesta lanovkou. Jedinou skutečnou námahou byl odběr vzorků hornin, které často dobývali i ze značné hloubky.
Při jedné ze zastávek během sestupu, na plošince pod velkým převisem, překvapil Takeši Sato svého kolegu sdělením, že ho už několik dní nepříjemně pobolívá v krku. "Vůbec se necítím ve své kůži," šeptal. "Možná to bude jen banální viróza, ale obávám se, aby to nebylo něco vážnějšího." Sato si dával moc záležet na tom, aby jejich rozhovor neslyšel velitel nahoře; ukryt v rádiovém stínu stál těsně vedle Wilsona a mluvil tak potichu, že mu Jack jen stěží rozuměl.
Jacka ta zpráva přímo vyděsila: "Řek's mu to?" Posuňkem naznačil směr vzhůru. "Víš přece, co by to znamenalo. Velitel by určitě přerušil výpravu a chtěl se vrátit zpět na základnu."
"Jistěže, vím to, moc dobře to vím a právě proto jsem mu nic neříkal, jenom teď tobě," řekl tiše Sato. Wilson si ulehčeně vydechl. Vůbec to nebylo ohleduplné vůči kolegovi, u něhož se nepochybně začínají projevovat první příznaky nemoci z ozáření. Ostatně byl by to zázrak, kdyby Sato vyvázl z té pohromy první posádky zcela bez následků, a zázraky – jak se zdá – se nedějí ani na Marsu.
Jack Wilson si vzápětí uvědomil svou trapnou reakci a snažil se Takešimu nějak omluvit a konejšit ho. Teprve teď mu docházelo, jak se ten drobný Japonec v poslední době změnil. Je jiný, než jakého znal z doby přípravy expedice. Takeši za Jackovu účast zdvořile poděkoval, ale o útěchu zjevně nestál. Tento stále uzavřenější muž zvládal situaci lépe než tým psychologů. "Ovšemže pojedem dál. A kdybych snad nemohl tak jako dosud, věřím, že mi určitě pomůžeš." Takeši se na Jacka pousmál, a ten ke svému překvapení zjistil, že v jeho tváři není ani stín rezignace.

 
Nazítří se jejich další cesta stočila přímo na západ. Po severní hraně širokého údolí Marineru mířili co nejsjízdnějším terénem k první zásobovací stanici. Už byl nejvyšší čas doplnit především zásoby energie. Teď to rozhodně nebyla projížďka po dálnici. Trasa vedla znatelně nebezpečnější krajinou než dosud, v některých úsecích přibylo dost nerovností a tak museli cestu volit s rozvahou, protože zajížďky by je stály hodně času, paliva, a koneckonců by silně podkopávaly i jejich sebevědomí.
V této oblasti se objevoval – víc než kdekoli jinde – další nepříjemný protivník. Byl jím drobounký prach. Aby bylo jasné, na Marsu je všude plno jemného prachu. Prachová zrnka nesrovnatelně menší než písečná neustále poletují ve svěžím větru při povrchu a občas se nakupí i do větších závějí. Ovšem zde, podél údolí Marineru, se vytvořily natolik rozsáhlé prachové přesypy, že už zdálky připomínají písečné duny na našich pouštích. S těžkými tahači by cesta napříč dunami byla naprosto nerozumným hazardem.Na dálku mohli kosmonauti jen stěží odlišit prachové duny od "solidní" směsi písku a kamení, která umožňuje – není-li kamenů přespříliš – přece jen rychlé cestování. Pravda, marsovské duny jsou tmavé, protože je netvoří jako na Zemi křemen, ale čediče, jenže poznejte bleskurychle a neomylně, co je v této věčně načervenalé krajině světlejší a co ne.V každé příručce o Marsu se dočteme, že prachové přesypy zcela nevídaných rozměrů jsou uloženy zejména v polárních oblastech, v bezprostředním sousedství ledových čepiček. Ve srovnání s nimi jsou ty rovníkové přesypy jen chudým příbuzným, mnohdy o nich chybí jakákoli zmínka. Ale přece jen existují a znepříjemňují život. Jejich přítomnost je neklamným příznakem toho, že se blížíme do oblasti sopek. Čedičová zrníčka, která tvoří onen velejemný tmavý prášek, nejsou přece ničím jiným než na mikroskopické kousíčky rozdrobenou lávou, jež se zde v minulosti bezpočtukrát vylévala na povrch. Písek, kamení, a teď ještě hluboké závěje prachu. Chybí už jen prašné bouře. Alespoň nebude cesta tak jednotvárná, sám pro sebe ironicky glosoval situaci Wilson. Během výcviku na Zemi pobýval řadu týdnů v poušti, v různých pouštích světa. Každá byla trochu jiná, připomínal si Wilson své tehdejší zážitky, ale i tady na Marsu jsou patrné všelijaké rozdíly. Stačí se jen pozorně dívat.
V jednom okamžiku Takeši Sato, který právě jel v čele konvoje vozidel, prudce zabrzdil. Nemohl uvěřit svým očím. "Veliteli, tady jsou jakési stopy. Vypadají jako ty naše! Kříží naši trasu."
Všichni hleděli na červenavou poušť jako u vytržení. Opravdu, odkudsi zleva přicházely a kamsi doprava ubíhaly terénem docela zvláštní stopy, které při troše dobré vůle mohly být jejich vlastními. Nebo někoho jiného, vždyť oni sami jsou na tomto místě zaručeně poprvé!
Notnou chvíli rozvažovali, co dál. Potom Wilson i Sato vyrukovali s prvními domněnkami, které tyto "stopy" vysvětlí přirozenou cestou. Budiž, ale hodně nejistoty přece jen zůstává. Velitel po krátké rozmluvě s ostatními rozhodl, že tomuto úkazu nebudou věnovat víc pozornosti, protože na ně čekají další povinnosti, a tak se konvoj opět pohnul po původní trase.
Cesta trojice výzkumníků vedla dál po severní straně kaňonů Ophir, Candor a Tithonium. Celý tento náročný úsek zvládli během pěti dní, což byl určitě úctyhodný výkon. Kdoví, proč tak spěchali. Říkává se, že koně běží nejrychleji, když se navracejí domů do stáje. I tito cestovatelé měli nedaleko odtud připravenu svou "stáj": na konci etapy je čekalo pohostinství automatické zásobovací stanice, která se jim svým rádiovým majákem hlásila už na stovky kilometrů. Byli právě v půli výpravy k sopkám a před sebou měli tři dny zaslouženého odpočinku.
 
S elánem a nedočkavě – což platilo zejména o Wilsonovi – pokračovali po třech naoko bezstarostných dnech dál směrem na západ. Jakmile se expedice přehoupla do druhé půle, hned se cestovalo snáze. Pravda, přibyly zkušenosti. Připadalo jim, jako by se v marsovských píscích projížděli od nepaměti. Jenže riskovat nesměli ani teď. Velitel, který už leccos zažil a pamatoval, několikrát musel své mladší kolegy nabádat k větší opatrnosti. Věděl dobře, že euforie a přehnaná sebedůvěra jsou v těchto podmínkách zrádnější než hluboké prachové tůně.
První tři dny se nic zvláštního nedělo. Když se však přiblížili k západnímu konci údolí Marineru, věděli, že se zanedlouho budou muset rozhodnout. Šlo o směr jejich další cesty. Přímo se jim nabízela několikadenní zajížďka jižním směrem, do oblasti označované na mapách jako Noctis Labyrinthus. Už jméno je navýsost poetické: Labyrint noci. Tento nevelký kus Marsu je zvláštnost sama: najdeme tu desítky všelijak spletitě propojených údolí, připomínající zářezy vykrojené ostrým nožem do silné kůry stromu, která jsou na severní straně zakončena soustavou dlouhých úvalů, rovnoběžných a tenkých jako provázky.
To byla tedy první varianta další trasy. Druhou možností je vyhnout se této geologické lahůdce, ušetřit čas a plnou parou zamířit k sopkám. Původní plán počítal s oběma eventualitami, nyní se průzkumníci sami mohou rozhodnout.
Kdo očekával spory, byl zklamán. Rozhodnutí o dalším postupu bylo kupodivu okamžité a jednoznačné: všichni si přáli být co nejdřív u vulkánů, i když, pravda, každý z jiného důvodu. Harding se obával příchodu prašné bouře, Wilson byl už samozřejmě v myšlenkách na cestě do kráteru sopky, a Sato sice veřejně nic nevyhlašoval, nicméně Jack Wilson znal i jeho důvod spěchu.
Několik příštích dnů pokračovali v cestě severozápadním směrem. To byl kurs vedoucí téměř přímo k cíli. Už se vyšplhali vzhůru na plošinu Tharsis a jejich dalším postupovým bodem byl velký kráter Poynting. Velitel Harding odkudsi vyčetl, že to byl anglický fyzik, který roku 1903 přišel na to, jak se působením slunečního záření zbavuje naše planetární soustava miliard drobných prachových částeček. "Teď bych spíš uvítal, kdyby mi někdo poradil, co mám dělat s tímhle prachem, kterej je kolem nás." Tak zareagoval na velitelovu nevinnou poznámku Wilson. Nu ovšem - prachu bylo kolem tahačů dost a dost, chvílemi se zvedal ve velkém. Dohlednost již nebyla tak skvělá jako na začátku cesty a řízení vozidel bylo třeba věnovat stále více pozornosti.
Výprava se blížila k trojici hor Arsia, Pavonis a Ascraeus, které byly seřazeny vedle sebe v jednom šiku. Připomínaly tak trochu vozovou hradbu středověkých válečníků. Expedice postupovala kupředu mezi nejsevernějším a prostředním z trojice velkých kuželů. Harding po krátké poradě zvolil trasu co nejblíž úpatí hory Ascraeus, aby se mohli pokochat alespoň pohledem zespodu na tohoto velikána. Všechny překvapilo, jak nenápadně tyto hory vypadají. Přitom na každém snímku pořízeném z kosmu sopečné kužely velice impozantně dominují celé rozlehlé plošině. Jsou to opravdu kolosy nevídaných rozměrů. Jenže odsud, zespodu, jejich mohutnost jaksi zaniká. Svahy sopek jsou docela povlovné a výstup na temeno hory je určitě možný i bez horolezecké výzbroje. Ale krátký výlet by to nebyl, vždyť od úpatí až k vrcholu je několik set kilometrů daleko!
Tyto štítové sopky mohutněly do výše a do šíře po řadu miliard let. Z horké skvrny, uložené pod povrchem, mnohokrát v minulosti prorazila nahoru čedičová láva a rozlévala se po okolí. Tato láva, jak geologové vědí, se roztéká náramně snadno a rychle. Právě proto zde narostly vulkány tak rozlehlé.
Největší sopkou vůbec, rekordmanem ve sluneční soustavě, je ovšem Olympus Mons. Unikátní exemplář, který nejen zde na Marsu nemá konkurenci. Tento vulkán je také cílem celé dlouhé cesty. Všichni si už přejí být v základně usazené v těsném sousedství hory. Je to druhá, a široko daleko jediná zásobovací stanice na trase, doslova oáza uprostřed pouště.
Jakmile minuli úpatí sopek, zpozorovali zajímavou proměnu: na nebi se objevovaly mraky. Bílé chomáčky mraků. Přitom světlounce bělavá oblaka jsou zde na Marsu vzácná. Dopoledne je zahlédli jen tu a tam, zato po poledni oblaka houstla a pokryla velkou část oblohy. Do nepříjemně jednobarevného světa se tak vloudila další barva. Vítaná proměna.
O nic překvapivého ale nejde, na tom se rychle shodli všichni tři. Tato oblaka jsou pozorovatelná dokonce i ze Země, na svědomí je mají sopečné kužele. Vítr se po jejich úbočí rychle žene do výše, tam se ochladí a zbytečky vodní páry zkondenzují. A protože tady foukají převážně východní větry, oblaka se hromadí právě na západ od obřích marsovských vulkánů. Jednoduché vysvětlení, viďte?
A propos sopky: Jack neustále vtahoval své druhy do nekonečných diskusí o sopkách na Marsu. Mohou být ještě aktivní? Harding se zpočátku ochotně zapojoval do těchto rozprav a trpělivě argumentoval, že není dost důkazů o současné vulkanické činnosti na této planetě, postupně ale boj s Wilsonem vzdával a stával se na řeči o sopkách alergický. Sato v debatách často podporoval Wilsona a tvrdil, že právě v seismických záchvěvech, které přístroje registrovaly se zvýšenou četností a intenzitou, jsou ony potřebné důkazy. Chvílemi se zdálo, že už už vypukne klasická ponorková nemoc, tentokrát vyvolaná sporem o marsovské vulkány.
Naštěstí se rychle blížili k cíli a nové události překryly spory o sopky. Cestovali už dvacátý šestý den a k základně pod horou Olympus jim zbývaly poslední dvě etapy. Bylo krátce po poledni, když Takeši Sato z ničeho nic zvolal: "Ouha! Podívejte se na tamtu ... zvláštnost! Jihozápadním směrem." Ani pojmenovat si ten úkaz netroufl.
Konvoj se prudce zastavil a všichni se obrátili doleva. Při troše fantazie to vypadalo jako vzdálené živé bytosti naprosto neskutečných rozměrů. "Ejhle, Marťané!" Wilson jako vždy byl impulzivní. Úkaz ho nepochybně velmi zaujal a začal si ho důkladně prohlížet. Byli od něj natolik daleko, že se jeho spodní část skrývala pod obzorem. Nad červenavou poušť vystupoval jen dlouhý úzký jazyk, který se dole mírně rozšiřoval. Jevil se poněkud tmavší než okolí a zřetelně měnil své kontury. Vzápětí napravo i nalevo od něj vyskočily dva další podobné jazyky, jako když prudce vyšlehnou plameny velkého ohně. Ty byly blíž a tak se zjevily celé.
"To jsou nepochybně prachové smrště, jakási tornáda na Marsu," mínil Harding po krátkém rozvažování.
"Před chvílí tam určitě nebyly," tvrdil Sato. "Prohlížel jsem si jižní horizont před pár minutami. Vůbec nic tam nebylo."
"V pořádku, Takeši. Pokud vím, tyhle smrště vznikají po čertech rychle, potřebují jen trochu nestabilní atmosféru. Jak se zdá, Marsovo ovzduší se nyní v této oblasti dostává do pohybu. Zatraceně, to vůbec není dobře! Však víte, co to znamená." V Hardingově hlasu bylo znát napětí.
Velitelovy obavy se pomalu začaly naplňovat. Několik kilometrů vysoké větrné smrště, které se teď před cestovateli vynořily, jsou totiž neklamným příznakem blížící se prašné bouře. Vítr se skutečně výrazně zrychlil. Během krátkých zastávek, kdy vycházeli ven z tahačů pouze ve skafandrech, přibližující se bouři dokonce slyšeli. Ne, nebyly to hromy a blesky, nic takového na Marsu nepotkáte. Slyšeli však stále narůstající šumění i jednotlivé ostřejší rány do skafandru. Zrníčka prachu, urychlená čerstvým větrem do vysokých rychlostí, se v nekonečném reji divoce proháněla nad povrchem. Obzor se dočista zkalil a dohlednost ještě víc poklesla.
Už dva dny je k základně vedl signál rádiového majáku. Jak se k ní ale přibližovali, signál místo zesílení byl naopak slyšet čím dál hůř. Další důkaz, že prašná bouře je nedaleko a začíná pohlcovat i rádiové vysílání.
Konečně byla základna na dohled. Zbývaly poslední čtyři kilometry cesty. Zvláštní ale bylo, že vůbec neviděli horu Olympus! Přitom se nacházeli takřka na jejím úpatí. Namísto hory vyplňovala celý jižní, západní, ale i kus severního obzoru téměř jednolitá hradba žlutavě načervenalé hmoty, která jim dokonale zakrývala výhled. Uvnitř hradby vše vířilo a chaoticky se přeskupovalo. Světle oranžová opona se vypínala do kilometrových výšek – a blížila se! Když se posunula až k zásobovací stanici, signál radiomajáku ještě zeslábl. Teď už nebylo nejmenších pochyb: ke stanici se budou muset probíjet prašnou bouří!
Velitel byl už viditelně nervózní a neustále pobízel své kolegy k urychlenému odjezdu k základně, dokud se vůbec ještě ozývá, ale Wilson a Sato ještě na poslední chvíli vysadili do terénu malou seismickou stanici. Ta bude mít pro mně mimořádný význam, říkal si pro sebe Jack Wilson. Vůbec ale v té chvíli netušil, jak hluboká je to pravda.
Poslední kilometry cesty byly jako za trest. Bouře je naplno pohltila, zlověstně se setmělo, vidět bylo sotva na pár metrů. Červenavé zabarvení a neustálé hučení větru jen dokreslovalo obraz pravého marsovského pekla. Navíc rádiový maják zcela umlkl. Víc šťastnou náhodou než svou dovedností přivedl velitel Harding celou skupinu k základně.
Zdálo se, že po dlouhé cestě, kdy jen taktak našli úkryt před rozbouřenými živly, budou mít všichni vzrušujících událostí až po krk. Ne tak Jack Wilson. Jen co zjistil, že narychlo instalovaná seismická stanice nefunguje, nebylo s ním k vydržení. Marně se ho snažili Harding i Sato přesvědčit, že návrat zpět ke stanici je holý nesmysl. Když se jednu chvíli zdálo, že bouře trochu polevuje, neváhal ani vteřinu a vyrazil na roveru k opravě.
Nedojel daleko. Už pár set metrů od základny beznadějně zapadl do prachové duny. Snažil se, seč mohl, vycouvat z té pasti. Jenže pokusy o vyproštění vlastními silami situaci spíše zhoršovaly, bořil se do písku stále hlouběji. Nezbývalo než se smířit s tím, že přinejmenším jednu noc stráví jak lapené zvíře v kleci, v malém vozítku uprostřed běsnících živlů. Nedobrovolný pobyt v roveru ho nijak neděsil, měl jen obavy, zda drobounký prach, divoce hnaný rychlostí přes dvě stovky kilometrů za hodinu, nepoškodí jeho rover. Zapnul vysílač signálů SOS. Jen tak málo mohl nyní udělat pro svou záchranu. Pak už nezbývalo než čekat...
Z polospánku ho probudil zastřený Takešiho hlas. Znělo to jak ozvěna z jiného světa. V průzorech svého roveru rozeznal jakési světlomety. Jack byl chvíli dost zmaten, pak ale situaci pochopil. Takeši mu přijel na pomoc. Mechanickými manipulátory připevnil k jeho roveru lano a pomalu ho vytahoval z prachové závěje. Jack si při záchranné akci plně uvědomoval, že to vůbec není jednoduchá záležitost: byla už tmavá noc a bouře ani o stupínek nepolevovala.
V přechodové komoře základny, když se při plném světle podíval zblízka Takešimu do tváře, poznal, že je zle.
"Proboha, Takeši, tobě určitě není dobře, krvácíš z nosu."
"Já vím, snad se to brzy spraví," hlesl a bylo jasné, že se silně přemáhá.
"Moc ti děkuju, kamaráde, žes mě vytáh. Neměls teď v noci vyjíždět, potřebuješ si pořádně odpočinout.
Snad bych to taky nějak zvládl." Jack Wilson soukal ta slova ze sebe dost rozpačitě. "Víš … rád bych … kdybys mne pochopil. Musím se dostat k tý stanici, já ji doopravdy musím spravit."
"Cožpak o to, Jacku, já tě naprosto chápu, ale velitel je vzteky bez sebe." Harding opravdu nechtěl s Wilsonem ani promluvit. Jenže Jack Wilson byl už skálopevně rozhodnut.
Jen co druhý den bouře poněkud polevila, tajně a beze slova vysvětlení se posadil znovu do roveru a prudce vyrazil ven. Pro jistotu se odpojil z rádiové sítě. Tentokrát komplikace bohudík nenastaly. Prašná bouře rychle slábla a dohlednost se zvyšovala. Za necelé čtvrt hodiny zastavil u seismografů, ani vteřinu neváhal a jak o závod se pustil do výměny vadného dílu. Teprve když všechny kontrolní obvody ohlásily bezchybnou funkci, zhluboka se nadechl a dopřál si chvilku bezstarostného rozhlížení kolem.
Zásobovací stanice se v té dálce docela ztrácela. Jevila se jen jako malá tmavá skvrnka. Teď byla navíc vydatně maskována čerstvě navátým pískem. Za ní se však tyčila do výše jakási stěna. Včera při příjezdu si jí nikdo nevšiml. Ostatně ani nemohl. Ovšem, ujišťoval se Wilson, včera ji ukrývala prachová clona, vždyť se blížila prašná bouře. Stěna nebyla přímo za stanicí, to se jen tak zdálo. Ve skutečnosti začínala až o několik set metrů dál. Jack Wilson nebyl její přítomností zaskočen; věděl, že taková stěna by tam vzadu měla být. Nachází se na okrajích hory Olympus a geologové ji nazývají aureolou. Obepíná tuto horu kolem dokola a vyznačuje tak velice markantně její počátek. Není to ovšem nic jiného než obrovská zásobárna vulkanického prachu. Wilson odhadoval, že protáhlý jazyk aureoly, který tu vybíhal téměř až k základně, je přinejmenším kilometr vysoký.
Ve sluchátkách mu najednou hlasitě zapískal indikátor ze seismometru. To Jacka vytrhlo z poklidného rozhlížení po krajině. Přístroj registroval silný otřes. A vzápětí ještě další dva mohutné do série. Jack by se vsadil s kýmkoli, že se zem doopravdy hnula. Když se ale podíval před sebe, nemohl ani uvěřit tomu pohledu. Hleděl do dáli naprosto strnule a s panickou hrůzou. Nezbývalo než čekat, jak to dopadne.
Zpočátku to vypadalo, jako by se k němu znovu hnala clona prašné bouře. Po chvíli si ale uvědomil, že tentokrát se sem valí jiná pohroma. Vysoká stěna vulkanického prachu, před okamžikem ještě pouhá kulisa u samého obzoru, se dala do pohybu. Mocné vnitřní síly jí zatřásly a stěna se řítila nezadržitelně kupředu jako vodní masy z protržené přehrady. Za pár chvil zmizela kdesi uvnitř malá černá skvrna – jeho základna - i se všemi tahači, zásobami a ... dvěma osadníky. Vše se seběhlo tak rychle, že se Jack ani neměl čas strachovat o svůj život. Až mnohem později mu došlo, že i na Zemi dochází k takovým úkazům. Naštěstí se obrovitá vlna zrádného marsovského prachu, písku a sopečného popela zastavila někde uprostřed mezi ním a základnou.
Teprve teď se znovu ve Wilsonovi rozběhl jeho vnitřní čas. Co mu však odměřoval? Byl tu zcela sám v cizím světě, jen s maličkým roverem, který ho může ochraňovat v nejlepším případě týden. Jeho druhové jsou zasypáni stametrovou písečnou lavinou a vlastní silou se z tohoto sevření stěží dostanou. On sám je s malým roverem vyprostit nemůže, to mu došlo okamžitě, a nějaká pomoc ze Základny Chryse také nepřijde. Nikdo z nemocné posádky jim nemůže podat pomocnou ruku. Zůstal osamocen v chladné a rozbouřené marsovské poušti. Cítil se zcela opuštěn, zrazen. Ale kým? Tento zvláštní pocit dosud v životě nezažil a stěží by věřil někomu, kdyby mu slovy popisoval to, co nyní sám okusil. Byl v tomto světě cizincem, bylo mu odepřeno i bezpečí zásobovací stanice. Jeho rover se proměnil v dokonalou past. Chvíli to trvalo, než se Jack sebral. Postupně mu začínalo docházet, jaký konec se blíží. Co zbývá? Rádiem ohlásit situaci na základnu, posadit se do roveru a čekat? Na co čekat? Na pomalé umírání? Ne, toho Jack Wilson určitě nebyl schopen. Vůbec neměl v úmyslu se vzdát, kupodivu ani na malou chvilku si to nepřipouštěl. Každý, kdo podstupuje extrémní rizika, se výrazně liší od všech ostatních, kteří nikdy nic nebezpečného nezažili. On musí být jiný, chce-li přežít. Je to osud všech cestovatelů, kolonizátorů i průzkumníků vesmíru. Jack Wilson se rozhodl k akci.

 
Zřícený svah ho neustále magicky přitahoval. Ale nebyli to jeho druhové, uvěznění v základně, na které by teď myslel. Jeho upřený pohled směrem k sopce mířil dál než k základně – až do samotného nitra vulkánu. Nemůže přece ponechat problém záhadných otřesů bez rozluštění! Ano, musí se dostat až na vrcholek hory, ke kráteru sopky. Ví, že bude zřejmě jediným, kdo tuto skutečnost pozná, jenže – teď už doopravdy nemá žádnou možnost výběru.
Jedná jako dobyvatel, jedná stejně jako většina dobyvatelů před ním. I když ví, že mu to přinese vlastně jen záhubu.Jack Wilson pomalu usedl do roveru a zvolna se pohnul kupředu. Ke svahům hory Olympus.Ohlasy pozemšťanůZemě je na tři stovky milionů kilometrů daleko. Pro výzkumníky uvězněné na Základně Chryse či v bunkru zásobovací stanice na úpatí hory Olympus se jejich rodná planeta už dávno stala jen vzdáleným světem, ke kterému sice každého poutají docela silné vzpomínky, ale ne každodenní zkušenost. Ať si to ti lidé připouštěli či nikoli, Země se nakonec odsunula kamsi daleko i v jejich myslích. Pro jednoho z výpravy, uzavřeného do několika krychlových metrů prostoru v nevelkém roveru, Země v tu chvíli neexistovala dozajista.
Jack Wilson nikomu o nové situaci zprávu nepodal. Ostatně ani nemohl, i kdyby chtěl sebevíc. Prašná bouře, která teď propukla s plnou silou, nadobro zpřetrhala rádiové spojení mezi osadníky na povrchu planety a spojovými družicemi, kroužícími kolem Marsu a zabezpečujícími vysílání na trase Země-Mars. Prašné bouře jsou pro cestovatele nepříjemné jako monzunové deště. A stejně jako ony deště přicházejí prašné bouře se značnou pravidelností, obvykle v době, kdy je Mars v přísluní. Tato prachová nadílka si ale přispíšila.
Teď tedy bude po dlouhou řadu týdnů Mars docela fádním tělesem. Pozorovatelům ze Země i odjinud z kosmu se z kotouče planety rychle ztratí šedozelené, namodralé i jinak zbarvené tmavé a světlejší skvrnky, ba i bílé polární čepičky. Celý Mars se promění v obrovskou světlounce načervenalou kouli. Setřou se všechny barvy, všechny podrobnosti. Mikroskopická zrníčka oranžového prachu, zvířená mnoho desítek kilometrů nad povrch, dokonale zamaskují každý detail, který byl až dosud na Marsu vidět. Zmizí i božský Olympus Mons.
Ztráta spojení s posádkami na Marsu byla pro pozemšťany pochopitelná a odůvodnitelná, přesto však vedení projektu znepokojovala. Sdělovací média do omrzení připomínala příběh z dávné historie letů do vesmíru, kdy při prvních expedicích na Měsíc k něčemu podobnému také docházelo. Tehdy – při letech lodí Apollo – se nad odvrácenou měsíční stranou uskutečňoval jeden z klíčových manévrů celého letu: zapálil se raketový motor pomocné sekce lodi a po šest minut ji naváděl na oběžnou dráhu kolem Měsíce. To vše se odehrávalo v rádiovém stínu Měsíce, bez možnosti přímé kontroly ze Země. Sebemenší odchylka (či proboha závada!) by znamenala naprostou katastrofu... Jak bylo řídícím letu v těch kritických chvílích, se už nikdo přesně nedoví, ale současní ředitelé projektu na veřejnosti nejednou prohlásili, že oni už vědí, jaké to jsou pocity. Jenže tenkrát nebezpečný manévr pokaždé stoprocentně vyšel, protože projekt Apollo byl dobře připraveným podnikem. To ale o současné výpravě říci nelze.
Je to skličující, ale pravdivé konstatování: veřejnost se v tuto chvíli o osud novodobých Marťanů už příliš nezajímala. Ty tam jsou doby, kdy svět byl v šoku po ozáření posádky první lodi. Pozemské krize sice zaměstnávaly kde koho, ale let na Mars byl událostí jiného kalibru. Mnohý podvědomě chápal její nadčasovost a expedici přijímal skoro jako posvátný úděl lidské civilizace. Proto i soucit s nebohými kosmonauty byl značný. Tato atmosféra, bohatě živená médii, vydržela až do odletu "dvojky". Pak ale zájem o Velký Projekt překvapivě rychle upadal. Převládl pocit, že se už udělalo vše pro záchranu těch nešťastníků. Přitom to pravé drama mělo teprve přijít.
Inu – sejde z očí, sejde z mysli. Už jen skutečnost, že s kosmonauty na Marsu nelze vést normální dialog, byla pořádnou komplikací. Vše je teď na dlouhé lokte. Něco jim sdělíte, za čtvrt hodiny zpráva doletí na Mars, adresát ihned odpoví, a za půl hodiny znáte odpověď. Koho by lákal takový "rozhovor"?
Každý z vedení projektu nyní už věděl, jak velkou chybou bylo, když se hned od počátku příprav šetřilo při vydávání informací o projektu. Ne, kupodivu v tom svou roli nehrály peníze, nýbrž čas. Spěchalo se, každý z odpovědných pracovníků měl povinností nad hlavu, ale lidé přece chtějí vědět, nač vydávají své prostředky! Nyní se tiskový úřad snažil probudit zájem různými dodatečnými nabídkami: školáci mohli odborníkům přímo klást zvídavé i záludné otázky, na dotazy byli ochotni odpovídat i někteří kosmonauti na Marsu. Nicméně takové akce se setkávaly jen s nevelkým úspěchem. Ani zprávy o prvních vážně nemocných na vzdáleném Marsu neděsily víc než povodně, hladomor a nekonečné rozbroje na takřka všech zemských kontinentech. Vše nasvědčovalo tomu, že se schyluje ke kuriózní situaci, kterou nezažili ani první kosmonauti při letech na Měsíc, ale ani jejich dávní předchůdci při objevných cestách po zeměkouli: vyslanci lidstva upadnou ve všeobecné zapomnění dřív, než jejich výzkumná mise skončí.

 
 
Zpráva
 
Ať se Jack Wilson namáhal sebevíc, nedohlédl dál než pět metrů před rover. Vůbec se nedalo hovořit o nějaké jízdě, již hodně dlouho se pohyboval téměř krokem. Rychleji si v té naoranžovělé kaši netroufal. Nárazy nesčetných zrníček prachu a písku na povrch vozidla vyvolávaly nepřetržitý šum, oživený občas zlověstným praskotem. Už ho to sice neděsilo jako zpočátku, kdy si myslel, že dny jeho roveru (a také jeho) jsou definitivně sečteny, ale nervózní z toho byl pořádně. Zvukovou kulisu, když už ji nemohl nijak vypnout, se snažil alespoň nevnímat.
Vůbec netušil, jak dlouho se probíjí vzedmutou prašnou bouří. Přestal sledovat přístroje. Od okamžiku, kdy bouře přerušila jeho rádiové spojení s družicemi, neznal ani svou přesnou polohu. On se ale tvrdošíjně dál prokousával prachovou clonou směrem, ve kterém očekával vhodný nájezd na temeno hory Olympus. Občas mu v přímé jízdě bránily větší balvany. Po každé objížďce se snažil navrátit se do původního kurzu, i když po několika takových manévrech bylo jasné, že je to pouze jeho zbožné přání. Opět narazil na záhadné stopy, které mu křížily cestu. Přesně totéž nás přece potkalo při cestě k sopkám, živě si vzpomínal Wilson. Ne, to nemohou být moje vlastní stopy! Ty vypadají trochu jinak, a potom – moje stopy budou za téhle fujavice přece dávno zaváty. Světly reflektorů olizoval písek před sebou a snažil se přijít záhadě na kloub. Vystoupit z roveru si ale netroufl.
Jízda v malém vozítku po povrchu Marsu za divoké prašné bouře evidentně neměla jiný smysl než zabít čas. Čas mezi současností a okamžikem, kdy definitivně dojdou zásoby energie, vzduchu nebo potravin. Potrvá to alespoň týden? Počítat čas na dny teď ovšem nejde. Den i noc za prašné bouře nadobro splývají, zvířená vrstva prachu je dokonale neprůhledná. Wilsonovi se už slily dohromady nejen jednotlivé dny, ale i události. Umíněně odmítal informace o stavu vzduchu ve vozidle. I bez přístrojů ovšem věděl, že množství oxidu uhličitého nebezpečně roste, chtělo by to vyměnit filtry. Trvale ho bolela hlava, občas měl závratě. Přestávky v jízdě se proti jeho vůli prodlužovaly.
Stav opilé malátnosti, který se ho nakonec zmocnil, mu nadobro znemožnil nejen další jízdu prachovým peklem, ale jakoukoli rozumnou akci vůbec. Zeslábl natolik, že se jen stěží nasoukal do ochranného skafandru. Teď už, i kdyby chtěl v náhlém sebevražedném úmyslu opustit rover bez skafandru a ukončit tak svůj život, to prostě nesvede. Takto si ovšem Wilson svůj konec nepředstavoval ...
Před smrtí se zřejmě ještě jednou připomenou některé chvíle ze života, který nezadržitelně odchází. Jack zřetelně slyšel Takešiho hlas. Určitě je to Takeši, má přece takovou zvláštní měkkou, ale přesto spisovnou výslovnost. "Jacku, jak je ti?" Dobře je mi, brachu, teď už je mi naprosto fajn. A děkuju ti, žes mě tenkrát pomoh. Víš, já bych se z tý závěje písku nakonec taky vyhrabal, ale tys mi přijel pomoct, a nebylo ti dobře. Jak se ti teď vede? Mně je báječně ...
"Jacku, slyšíš mě?"
Tak tohle není hlas z onoho světa! Zní příliš naléhavě. Jack otevřel oči.
"Sláva, žije. – Jacku, seber se a pusť mě dovnitř!"
Opravdu, tohle je hlas živého Takešiho. A pak že se dějiny neopakují.
Takeši jen s námahou vnikl do Wilsonova roveru a vyvlekl Jacka ven. Tady na volném prostranství museli oba zmobilizovat všechny své síly, aby se vůbec udrželi na nohou. Přestup do Takešiho roveru byl obtížný jako prvovýstup na Everest. V záchranném roveru, kterým Sato přijel, poletoval sice ještě trochu prach, který se sem dostal při přestupu, ale vzduch se rychle čistil. A byl tak nádherně svěží! Wilson se ho nemohl do sytosti nadýchat.
"Odpočiň si, Jacku. Já ti zatím řeknu, co asi nevíš."
Wilson opravdu byl schopen jen poslouchat. Neušlo mu ale, že ani Sato na tom není o mnoho líp.
"Když jsi odjel k seismické stanici, zavalila nás lavina písku. Ale to asi víš. Zpočátku nás to pořádně sebralo, takový konec si nikdo z nás nepředstavoval. K tomu navíc ožila bouře. Byli jsme zavaleni a ještě zafoukáni pískem. Naštěstí přišly další záchvěvy. Taky's je pocítil? Ta sopka doopravdy nějak vyvádí." Sato se nutil do volnějšího tónu, zřejmě aby Jacka co nejvíc upoutal a trochu zlehčil situaci, ale Wilson mu i tak visel na rtech.
"Nouzový východ B2 se těmi otřesy zase uvolnil. Však víš, co to znamená: můžeme znovu používat rovery. Už nejsme zajatci. Ale tys nám chyběl. Hardingovi i mně bylo hned jasné, kam jsi vyrazil, ale kde jsi skončil, to vím až teď."
"Kde vlastně jsme?" To byla první Wilsonova slova od okamžiku záchrany. Byla v nich především úzkost.
"Budeš se možná divit, ale stojíme malý kousek od stanice. Je to k ní snad dvě stě metrů. Jenže popořádku. Kdyby ses vrátil až k základně, určitě by ses dostal dovnitř. Ovšem ty ses nevracel. Bylo nám z toho oběma nanic. Zásoby v roveru nanejvýš na týden, a tři dny z něho už uplynuly. Byli jsme samozřejmě na příjmu, co kdyby ses nějakým zázrakem ozval, ale – upřímně řečeno – už jsme tě odepsali. Čtvrtý den, vlastně to bylo včera, jsme zaslechli signály SOS."
"Já že jsem měl zapnutou vysílačku? Nic o tom nevím."
"Podle všeho ano. To ti asi zachránilo život. Chvíli nám trvalo, než jsme tě v tom zvířeném prachu zaměřili. Byls velmi blízko, to ano, ale prapodivně ses motal. No – a teď jsem tady. Musel jsem ještě vybojovat jednu bitvu s velitelem. Ten chtěl samozřejmě vyrazit na záchrannou akci jako já. Ale v tomto jediném roveru, který momentálně máme, jsou jen dvě místa. Hardingovi jsem slíbil, že se nejpozději do půl hodiny vrátíme. Oba."
"Tak jedem. Ať už jsme doma."
Zásobovací stanice poskytla všem třem kosmonautům bezpečné útočiště, současně se však stala vězením. V prašné bouři nemůžete opustit její prostory bez rizika, že se po pár desítkách kroků ztratíte. Na nějaký výzkum venku nebylo ani pomyšlení. Rádiové spojení se světem je nadlouho přerušeno. Velitel odhadoval, že tento stav vydrží aspoň sto dní. "To zatím ještě neohrožuje náš návrat na Základnu Chryse," komentoval situaci Harding, "ale kdyby se náš nucený pobyt tady na úpatí sopky jen o trochu víc protáhl, už by byl důvod k obavám." Jasně: na zpáteční cestě, při přesunu k další stanici nedaleko údolí Marineru, by nemusely vystačit zásoby energie. "To by bylo zatraceně mrzuté," zabručel nakonec velitel. "Nerad bych skončil jako kapitán Scott."
Wilson ani Sato zprvu netušili, kam těmito slovy míří. Který kapitán Scott? Ach táák, ten polárník.
"Znáte přece historii dobývání jižního pólu. Ne do všech detailů? Tak to vás musím trochu doučit." Velitel schválně nasadil mentorský tón: "Kapitán Robert Falcon Scott vedl anglickou výzkumnou výpravu k jižnímu pólu. Zemskému, ovšem, a na počátku minulého století. Když, tuším že v lednu 1912, konečně dorazil po strastiplné cestě k cíli, zažil hořké zklamání. Předešli ho Norové, na jižní točně byl první Amundsen! Na zpáteční cestě zahynul Scott a jeho druhové asi dvacet kilometrů od bohatě zásobeného skladiště. Strašná ironie osudu! Scott si celou cestu pečlivě vedl deník. Ten se zachoval. Náramně zajímavý. Vše je tam zachyceno, doslova i poslední chvíle před smrtí. To je ale už smutné čtení ...," dodal docela s dojetím.
"No dobrá, veliteli," prohodil Wilson, "ale vaše srovnání se Scottem vůbec nesedí. Vy si přece žádnej deník nevedete. A taky nám chybí marťanskej Amundsen."
"A co ty záhadné stopy?" přidal se Sato. "Narazili jsme na ně cestou, a Jack je pak viděl přece ještě jednou – zde u sopky!" Absurdní rozprava všem pomáhala udržet se v přijatelném psychickém stavu. Hrozba krize v tomto neobvyklém vězení totiž stále visela ve vzduchu.
Jacka i velitele nejvíce trápil zdravotní stav Takešiho. Jeho potíže narůstaly a už nebylo možné je maskovat. Jenže poraďte si s leukemií uprostřed marťanské prašné bouře! Vždyť se nemáte ani s kým poradit, všechna spojení s civilizací jsou teď zpřetrhána. Takeši se ale vzdát nemínil. Oba jeho druhové obdivovali Takešiho úsilí překonat nemoc. Vždyť už musel tolik trpět!
Od svého druhého neslavného návratu se Wilson o sopkách ani jednou nezmínil. Možná nechtěl vyvolávat rozbroje, možná mu došlo, že nemůže těm dvěma sebrat poslední rover a odjet pryč. Ten jeho totiž zůstal venku a zbývající rovery a tahače jsou zatím uvězněny ve stanici pod písečnou lavinou. Však by také s malým vozítkem nikam nedojel, má už své zkušenosti.
Stanice byla téměř celá zavalena pískem. Žádné přímé nebezpečí z toho naštěstí nehrozilo. Kontejner se sice trochu zahříval, jak ho písek dokonale izoloval od okolí, ale na druhé straně teplota u povrchu Marsu během bouře poklesla o pár desítek stupňů. Ani na tom nebylo nic zvláštního, vždyť sluneční teplo prachovou vrstvou pronikalo jen nepatrně. Osadníci věděli, že k něčemu podobnému by došlo i na Zemi poté, co by se rozpoutal například jaderný konflikt, při kterém by v ovzduší poletovala spousta prachu, sazí a dalších spalin. Nastala by – jak to pojmenovali klimatologové – dlouhá jaderná zima.
Ve stanici nebylo do čeho píchnout. Jen Sato si našel práci. Určitě nejen z dlouhé chvíle, jistě nejen ze své posedlosti vypátrat kořeny života na Marsu, ale zejména pod dojmem postupující nemoci začal třídit a prohlížet vzorky hornin, sebraných po cestě. Na detailní rozbor tu sice nebylo potřebné zařízení, ale všichni se shodli na tom, že základní nádenickou práci se tříděním, katalogizací a prvním popisem vzorků někdy někdo udělat musí. A Sato měl do práce sto chutí, tak proč mu bránit?
Sato dlouho pracovat nevydržel, po pár hodinách byl notně unaven. Potom však rád se svými kolegy diskutoval o všem možném, ale téma život na Marsu převládalo. Wilson i Harding se do debat bez váhání zapojovali: dovídali se ledacos nového, zabíjeli čas a přitom Takešimu určitě pomáhali zapomenout na jeho trápení.
Debaty bývaly zajímavé. Neutrálnímu pozorovateli, kdyby mohl být těmto četným rozhovorům přítomen, by však určitě neunikla jedna velká proměna: Takeši Sato už nic nenamítal proti přímému průzkumu Marsu, i kdyby to snad přece byla "živá" planeta. Ba co víc: ze všech sil se snažil marťanský život odhalit! Cizí planety, na kterých je nějaký život, musí pro nás zůstat zapovězenými světy. Navždy, rozumíte?! Navždy.
Ozvěna Takešiho vzrušených slov, pronesených na okraji údolí Kasei, se tak již nevracela, a nikdo z těch tří toho nelitoval.
Pracovní "dílny", jak tyto debaty Wilson s oblibou nazýval, bývaly občas bouřlivé. Jednou se jejich rozprava nadmíru vyostřila. Začala jako mnohé jiné, ale Jack si při ní neodpustil nevinnou poznámku, že Takešiho úsilí najít tu život je sisyfovské. "Když zde nikdy nic živýho nebylo, můžeš rozrejpat a zpřevracet celej Mars a stejně nic nenajdeš," prohodil jen tak, nicméně určitý výsměšný tón vtom byl.
Takešiho tato slova dovedla až k zuřivosti: "Jak jen můžeš něco takového říkat? Cožpak nevíš, že už existuje hodně náznaků o dávném marsovském životě? Celé čtvrt století o nich víme!"
Jack ihned přijal nabídku na souboj. "Pokud myslíš ty podivný trubičky, co se snad podobají zkamenělinám mikroskopických bakterií, pak dobře víš, jak to s nimi je. Sám říkáš, že to jsou jen náznaky. Ani nález v meteoritu, který sebrali kdesi v Antarktidě, ani několik dalších takyobjevů vědecká veřejnost za důkaz života na Marsu nikdy nepřijala. Ne, příteli, tady jsme vedle. Kde nic není, ani čert nebere."
"Snad si nemyslíš, Jacku, že důkaz dostaneš na stříbrném podnose? Každý ví, jak podivná je na téhle planetě chemie. A o marsovské biologii se zatím můžem jen dohadovat. V některém ze vzorků, který odtud odvezem na Zemi, určitě jsou pravé důkazy života na Marsu. Já v to jednoduše věřím." Takešiho oči podivně planuly a on sám byl vzrušen na nejvyšší míru.
Harding chtěl zasáhnout do debaty, ale Wilson byl rychlejší. "Věřím...," opakoval Jack s notnou dávkou ironie. "Ve vědě přece platí důkazy, a ty zatím jednoduše nejsou."
"A co když jsou? Mám jeden takový důkaz. Nechtěl jsem o tom zatím mluvit, ale teď musím. Počkej, přinesu vzorek, který jsem před chvílí prohlížel. Je na něm něco zvláštního."
Zatímco si Sato odskočil pro horninu, Harding potichu, ale naprosto důrazně domlouval Wilsonovi: "Jacku, proboha, skončete už se svými provokativními řečmi. Cožpak nevidíte, jak si to všechno bere k srdci? Je přece vážně nemocen. I kdyby Takešiho důkazy nakrásně byly úplně falešné, mějte ohled na jeho zdraví. Nemůžete..." Další slova přerušil Takešiho návrat.
"Tady je. Podívejte se na něj. Už ta zvláštní barva."
"Odkud je ten vzorek?" zeptal se Harding zcela věcně.
"Tady z okolí, sebral jsem ho nedaleko odtud, když už jsme uháněli schovat se do téhle stanice."
"Takže pochází ze sopečné oblasti. Takeši, vy asi víte, kam mířím."
"Ovšemže: kde jsou sopky ... myslím činné sopky, tam je nebo bylo tepleji, třeba jen v nevelkých prostorách, jakýchsi
kavernách. Voda tu také byla. Tady někde musel být život!"
 
To odpoledne diskutovali dlouho. Jack Wilson již nezpochybňoval Takešimu jeho argumenty, ba několikrát s ním i souhlasil, ale dost možná, že právě v těch chvílích mu začal ... závidět. Záviděl mu jeho velký problém a také to fantastické zapálení pro věc. Jak jen někdo může v tak bezvýchodné situaci mobilizovat tolik sil? Proč jeho samého záhadné otřásání sopek už nechává chladným? – Omyl, nenechává, Wilson to podvědomě cítí, a podle toho dokonce začíná i jednat. Tentokrát ale obezřetně.
Už po dva týdny panuje venku téměř bezvětří. To je příznivé znamení, zanedlouho skončí jejich nucený pobyt v zásobovací stanici. Kdyby zapršelo, bylo by hned docela fajn. Jenže na Marsu jak známo neprší. Wilson už řadu dní odhaloval veliteli – po maličkých kouscích – svůj nový plán. Chtěl by znovu vyrazit na vrchol hory Olympus, jenže tentokrát s velkým tahačem. Zatím je "zaparkován" v závalu, ale dveře přechodové komory by Wilson za pár dní práce osvobodil od záplavy písku. Ostatně před návratem to tak jako tak budou muset udělat.
Hlavní Wilsonův argument, na který Harding kupodivu slyšel, zněl: vystoupím-li do větší výšky, mnohem dříve naváži spojení s družicemi a tedy i se Základnou Chryse a se Zemí, než když budeme tady dole utrápeně čekat na projasnění atmosféry. Naléhavě potřebujeme konzultovat Takešiho zdravotní stav s lékaři. Poslední dobou Sato hodně sešel.
Uplynulo přesně 120 marsovských dní, tedy solů, od příjezdu do stanice, a Jack Wilson ji s vyproštěným tahačem opět opouštěl. Tentokrát s velitelem předem dlouze probíral trasu, kterou se bude ubírat. Jízda po lávových provazcích bude něco zcela nového. Velitel ho mnohokrát nabádal k opatrnosti. "Věřte mi, Jacku, je mi milejší mít vás tady dole živého a zdravého, než na vrcholu sopky, ale pod převráceným tahačem. Nezapomeňte – vás už nemá kdo zachránit."
 
Wilson se chtěl vyhnout jazyku aureoly, který stanici téměř pohltil, a tak musel jet oklikou. Zejména první fáze cesty byla svízelná. Bouře stále ještě neskončila, viditelnost byla pořád mizerná, rádiové spojení zatím nefungovalo. Ale Wilson přesto pomalu stoupal na temeno božské hory Olympus.
Po třech dnech odhadoval, že je tak asi v polovině cesty. Konečně zase rozlišoval den od noci. Spojení se světem už musí přijít!
Nečekal dlouho. Spojový satelit se ozval. Wilson okamžitě přehrával své vzkazy přes družici do světa a přijímal zprávy zvnějšku. Za víc než stovku dní se jich nashromáždilo opravdu požehnaně! Teď samozřejmě není čas je podrobně číst, proto jen očima přelétal jejich záhlaví. Víc než úřední zprávy ho ovšem zajímala soukromá sdělení od rodiny. Ještě že nejsou cenzurovaná. Jak je tak v rychlosti probíral, narazil na zprávu od nějakého Harryho Fostera. Foster? Proboha, který Foster? Wilson usilovně přemýšlel, kdo by to mohl být, ale napadal ho jen dávný kamarád z dětství, dnes už novinář. Byl to doopravdy on. Jak se dostal na můj soukromý kanál? I to se mu prohnalo hlavou, když dekódoval zprávu. Jakmile se však do ní začetl, počáteční zvědavý údiv vystřídal šok.
 
 
Osudová volba
 
Thomas Harding cítil, že je se svými silami na dně. S psychickými silami, ovšemže, vždyť už dlouhé týdny vůbec nic namáhavého nedělal. Hlavou se mu stále honila jediná myšlenka: Neměl jsem toho divokého Wilsona nikam posílat! Jen co osaměli, Takešiho zdravotní stav se prudce zhoršil. Harding hned pomyslel na nejhorší a – bohužel – to nejhorší se stalo skutečností. Takeši za dva dny umírá, a snad jen velké dávky opiátů zmírnily poslední chvíle jeho utrpení.
Určitě mu Wilson chyběl, vyčítal si neustále, s ním si rozuměl přece jen víc než se mnou. Jeho přítel odjel a on svůj životní zápas definitivně vzdal. A kdoví, jestli tady nakonec nezůstanu docela sám.
V Hardingovi se cosi zlomilo. Smrt člověka, s nímž měsíce žijete v jednom společenství, kterého za tu nekonečnou dobu těsného kontaktu už znáte lépe než své příbuzné, a on obdobně zná vás, rozumí vám a spoléhá na vás, taková smrt patří k nejhorším. Harding už nic nezastíral, nebylo ostatně před kým něco tajit. Zůstal tu sám a možná nadlouho. Mars mu ukázal svou drsnou tvář, prašná bouře ho odřízla od světa a uvěznila v komfortním sarkofágu, a on vážně začal uvažovat o tom, zda vůbec někdy někomu sdělí své svíravé pocity nejistoty a ... strachu. Nemohl nevzpomenout na kapitána Scotta: zatímco ještě nedávno všichni tři docela lehce konverzovali o jedné z dávných antarktických tragédií, dnes Harding cítil, že už by mu ani sama řeč na toto téma nešla.
Harding myslel, že snad blouzní, když třetí den po Takešiho skonu zaslechl v hloubi zásobovací stanice jakýsi šramot, pak ostrý zvuk kovového bouchnutí a kroky. Takeši žije? Až tak ho, chudáka, poznamenaly poslední události. Ve dveřích se objevil Jack Wilson.
"Veliteli, musel jsem se vrátit z půlky cesty, mám děsivou zprávu," vyhrkl jedním dechem.
"Sato ... zemřel," jen taktak ze sebe vypravil Harding.
To Wilsona zaskočilo. "Nebohý Takeši ... to je mi líto ..." zašeptal a rychle uhnul pohledem.
Ticho první prolomil Harding: "Je to smutné, ale teď už to nemůžeme změnit. Zemřel dva dny poté, co jste odjel. Jenže vy máte taky nějakou Jobovu zvěst, že?"
Wilson sebou trhnul. "Mám, a týká se nás všech, celé naší výpravy. Všem nám jde o krk!" Velitel jen mlčky vybídl Jacka, aby se posadil, a ustaraně naslouchal.
"Ani nevím, odkud dřív začít. Byl jste přece v posádce lodi Odysseus, když odvážela výzkumníky z odvrácené strany Měsíce?"
"Nu ano, ale to je už hodně dávná záležitost."
"Vzpomínáte si na nehodu rakety výsadkového modulu, když jste z Měsíce odlétali?" Wilson se vžíval do role vyšetřovatele.
"Jak by ne! Vždyť jsem modul pilotoval. Ale odkud to k čertu všechno víte? Byl jsem přesvědčený, že o tom nikdo nepovolaný neslyšel. Nám kategoricky zakázali o tom mluvit."
"Zprávu mi poslal můj kamarád Harry Foster, novinář. Ale na tom teď nesejde. Vy o celé záležitosti víte mnohem víc než Foster a já dohromady. A nám tady v téhle ocelové kleci mohou být všecky takový zákazy letovejch ředitelů ukradený. Nám jde opravdu o kejhák!"
"Táák, chápu, to byla ta děsivá zpráva ..." Harding se snažil získat trochu času a srovnat si vše v hlavě.
"Ne, ty šílený věci teprve přijdou. Jak to bylo s tou raketou?" Wilson se stal odporně agresivním.
"Žádné velké drama, příteli, když už to chcete vědět." Harding sbíral každičkou sekundu na rozmyšlenou.
"Byl to náš poslední let ze základny Lomonosov. Občas ji lze zahlédnout i ze Země. Předstartovní příprava a start normální, ale za pár okamžiků se prudce přehřálo jedno z čerpadel paliva. Hned jsem je vypnul, takže jeden motor vysadil. Naštěstí další dva k odletu stačily."
"A kdybyste tak rychle nereagoval?"
"Čerpadlo by se přehřálo, propálilo a vybuchlo. Myslím, že v tom případě by si tady s vámi povídal někdo jiný."
"Příčinou byly nejspíš nečistoty v palivu, že jo?"
"Palivo bylo v naprostém pořádku, jinak by to odnesla i další čerpadla. Ale nějak se do potrubí dostal prach, písek a kdoví co ještě ..."
"No – právě o ten prach a písek tu jde. Když pronikl do čerpadel na Měsíci, pak ho určitě nalezlo plno i do nádrží a potrubí našich výsadkových modulů. Ty přece stojí už měsíce na Základně Chryse, nechráněné, ofukované ze všech stran prachovou bouří. Měli bychom z pekla štěstí, kdyby se jim nic nestalo!"
"Vidíte to příliš černě, Jacku. Hned po naší měsíční ... no, nehodě ... byla přijata rozsáhlá opatření, aby se něco podobného neopakovalo. Ani na Měsíci, ani zde na Marsu."
"Nevěřte pohádkám," skočil mu Wilson do řeči. "Proč by se incident na Měsíci tak pečlivě utajoval? Foster zjistil ..."
Harding ho také nenechal domluvit: "Utajování případu byla určitě hloupost, ale snažte se naše šéfy pochopit. Už se rozbíhal tento projekt. Potíže s ním byly na každém kroku, co vám budu povídat. Do toho zmatku přišla naše nehoda, a ta by určitě silně ovlivnila mínění veřejnosti. Není rozumnější problém vyřešit v relativním klidu? Však se také vyšetřovací komise obrátila s žádostí o pomoc na Paula Greenberga. Není většího experta ..."
"Ha, říkáte Greenberg! Nahráváte mi na smeč, veliteli. Snad vám teď konečně stihnu povědět, co všecko Foster vyčenichal. Když se před dvěma měsíci jako obyčejný novinář obrátil na naše tiskové oddělení, jakže byl vyřešen problém ochrany výsadkového modulu před marsovským prachem, dostalo se mu naprosto neslané nemastné odpovědi. O té vaší havárii na Měsíci ani slovo. Vážený tajemník výboru pro sdělovací prostředky mu dokonce doporučil, aby se zeptal přímo Greenberga, je prý už v důchodu a má na interview dost času. Foster obratem zjistil, že je dva měsíce po smrti!"
"Greenberg zemřel?"
"Jo, zemřel. A ti zatracení úředníci si z Harryho dělali blázna. Už se vůbec nedivím tomu, co si řadový obyvatel Země myslí o celém tomhle projektu, když se tak závažné věci zlehčují a nikdo z odpovědných není ochoten říct pravdu. Tihle mediální inženýři mohou okouzlit tak leda děcka z mateřských škol!"
"Dobrá, Jacku, a co dál?"
"Harry to nevzdal. Nás se zeptat nemohl, my všichni na Marsu jsme už dřepěli v těchto plechovejch krabicích, spojení se Zemí bylo fuč. Foster jako špion prolezl všechny databáze s dokumentací o předepsaných testech. Pomáhal mu v tom kdosi z dokumentačního centra, jinak by do nich nešlo proniknout. Ale to je teď vedlejší. Tehdy se dověděl o vašem maléru na Měsíci. V databázích byly všelijaké informace, ale ani slovo o prověrkách těsnosti spojů a takových věcech. Našel jen jakési rozbory pevnosti těsnění za vakua a extrémních mrazů. Skoro mám pocit, že tam zbyly jako pietní vzpomínka na oběti havárie raketoplánu Challenger."
"Moment: buď se ten ... Foster ... nepropracoval do správných databází, nebo se vtom předstartovním zmatku dokumentace nezachovala ..."
"... anebo žádné testy nebyly! Tak tomu bude! Šetřilo se, ať to stojí, co to stojí."
"Ne, tomu nevěřím. Tohle přece není amatérský projekt! Ostatně – za chvíli se na to můžeme oficiálně zeptat řídící středisko, a taky kolegů ze Základny Chryse. Sdělil jste jim něco, Jacku?"
"Ne, zatím nic, hned po převzetí zprávy jsem uháněl zpátky, ale teď je opravdu nejvyšší čas jednat, abychom věděli, na čem vlastně jsme."
 
Atmosféra se po prašné bouři rychle čistila, spojení se Zemí i se základnou opět fungovalo, a tak Harding a Wilson na nic dalšího nečekali. Reakce ze Základny Chryse: údiv a zase údiv. Zpráva o smrti Takešiho a také dvou dalších osadníků ze základny byla v tu chvíli docela na okraji zájmu. Země po nucené odmlce svých vyslanců určitě očekávala všelijaké komplikace, jen ne poplašné zprávy o spolehlivosti raketových motorů, které mají vyzvednout osadníky z marťanských písků a navrátit je opět domů, na zeměkouli. Obavy byly skutečně na místě. Každý ze dvou výsadkových modulů na Základně Chryse byl sice schopen pojmout celou posádku a dopravit ji k lodím Kasei, jež byly zaparkovány v automatickém režimu na dráze kolem planety, mohly však z Marsu odstartovat pouze jednou.
Tisíckrát prověřovaná spolehlivost motorů nebude nic platná, selže-li některé čerpadlo. Po tom, co všichni na Marsu zažili během prašné bouře, si nebyl spolehlivostí těsnění stoprocentně jist nikdo. Ředitelé letu sice donekonečna tvrdili, že vše je v naprostém pořádku, jen některé protokoly o testech byly vyřazeny, ale moc přesvědčivě to neznělo. Blízcí Greenbergovi spolupracovníci dokonce prohlásili, že Greenberg osobně před odchodem do penze zničil všechny záznamy o testech. Údajně proto, že již uběhla jejich archivační lhůta a on, puntičkář až běda, trval na jejich okamžité skartaci. K tomu Harry Foster, který celý případ náležitě rozvířil, jenom ironicky poznamenal, že si dovede představit i jiné důvody takového spěchu. Ostatně Fostera by hodně lidí nejraději sprovodilo ze světa.
Wilson a Harding se připravovali na zpáteční cestu na základnu. Během balení vzorků a všech dalších příprav na transport věnovali jen malou pozornost zprávě, že se jejich kolegové na základně rozhodli k experimentu. Výsledek pokusu je ale pořádně vyděsil.
Velitel Základny Chryse po bouřlivé debatě se svými kolegy a také se Zemí rozhodl, že menší výsadkový modul – Kasei 2 – již nyní s nevelkým nákladem odstartuje k orbitální lodi. Zde malá posádka a několik lehce nemocných počká půl roku na hlavní skupinu. Dřívější návrat na Zem beztak není možný. Účel tohoto předčasného odletu z povrchu planety byl jasný: zjistí se – i když riskantní metodou zkoušky a omylu – pravý stav věcí.
Země od samého počátku protestovala, Země se bránila převzít za tento ukvapený pokus odpovědnost. Mezi pochybovači to ovšem jen zvýšilo podezření. Pokus to byl doopravdy zbrklý, což později uznali všichni, když se pokoušeli zjistit, co se vlastně stalo. Dvojčlenná posádka a tři nemocní, kteří dobrovolně přešli do návratové sekce, ji po dvou hodinách kvapně opouštěli, aniž se byť o sebemenší kousek nadzvedli nad marťanské písky. Dvě čerpadla z pěti se ihned zadřela a všichni byli nakonec rádi, že neexplodovala. Výsadkovému modulu lodi Kasei 2 tak bylo souzeno stát se dalším pomníkem pozemšťanů na Marsu, přinejmenším do doby, než při další výpravě na tuto planetu někdo vymění vadná čerpadla za nová a najde v sobě tolik odvahy, aby je i spustil.
 
Zpáteční cesta Wilsona a Hardinga byla smutná. I když se vraceli stejnou trasou jako před bouří, přesun na Základnu Chryse se neuvěřitelně vlekl. Téměř nikde nenarazili na své staré stopy, tak dokonale je větrná smršť zahladila.
Spolu se téměř vůbec nebavili. Ani o sopkách, kdysi tak oblíbeném Wilsonově tématu, ani o marsovském životě, ani o čemkoli jiném. Každý se stáhl do své ulity, jako by měl sám se sebou co dělat. To určitě nebylo kvůli nějaké vzájemné nevraživosti, opravdu ne, takto se projevovalo jejich současné psychické rozpoložení. Dlouhý pobyt v naoranžovělých písečných pouštích a samozřejmě události poslední doby oba neblaze poznamenaly. Každý se v extrémních podmínkách mění, nikdo z nás není stále stejně fungující automat. Když se kosmonaut Edgar Mitchell, jenž se v raných dobách vesmírných letů dostal až na měsíční povrch, vrátil zpět, prohlásil: "Letěli jsme na Měsíc jako technici, ale vraceli jsme se jako humanisté." Jenže první pozemšťané na Marsu teď mají pocit, že se na této planetě proměnili z hrdých dobyvatelů – v zoufalé trosečníky.
Když se oba muži po měsíci plahočení pouští konečně objevili na hlavní základně, radost z jejich návratu vydržela jen několik hodin. I zde teď převažovala pochmurná nálada. Někteří se sice ještě bavili o tom, nakolik jsou jejich šance na návrat reálné, většina již ale rezignovala. Nemluvme o tom, říkali lhostejně, jen ať to nějak skončí, chceme domů. Jenže do odletu na vzdálenou Zemi zbývalo dobrého půl pozemského roku.
 
Právě tehdy, v oné vypjaté době čekání, nejistoty a příprav na odlet, se Jack Wilson definitivně rozhodl: nenasedne do lodi Kasei 1, ale vyčká zde – na Marsu – příletu další meziplanetární stanice, kterou ostatně Země našim kosmonautům několikrát slibovala. Pro Wilsona to byla určitě osudová volba, pro všechny ostatní – překvapení prvního řádu.
"Vy jste se dočista zbláznil," zaútočil na něj velitel Harding, sotva se dověděl o Wilsonově rozhodnutí. "Nebo se opravdu tolik bojíte výbuchu rakety při startu? Řeknu vám, takhle zapeklitých situací jsem už zažil hodně, a vždycky jsem z nich vyvázl se zdravou kůží. Vsaďte na mé štěstí, když už nevěříte Greenbergovi, a vraťte se s námi!"
"O svůj život se zas tak moc nebojím. I já jsem tady na Marsu leccos zažil. Ale teď zkrátka vidím, že zde na základně je nejbezpečněji."
Harding se nevzdával: "Opravdu věříte slibům, že Země po našem návratu vás bude chtít zachránit? Vždyť je to jen úhybný manévr politiků. Vzpomeňte, kolikrát i po ukončení nějaké války zanechaly státy své vojáky v zajetí na pospas protivníkovi. Odepsaly je. A vy se stanete zajatcem. Odtud se na vlastní pěst nedostanete!"
"Ano, veliteli, chápu vaše obavy. Ale vy se přece u prezidenta za mne přimluvíte, viďte? A namluvte mu třeba, že zatím zde pobývám jako Jeho Excelence Velvyslanec Země a hlídám toto území před invazí mimozemšťanů."
"Nedělejte si z toho legraci, je to moc vážná věc."
"Je, a proto mě dobře poslouchejte: ať už odletíte v pořádku nebo se s vámi něco nemilého stane, já to zde ještě pár let vydržím. Tady, na Základně Chryse, je pro jednoho zásob a energie na deset let. A pak mám taky tahače a umím s nimi jezdit po téhle poušti. Právě plánuju výlet do Ares Vallis, kde je naše další zásobovací stanice. Tam taky najdu zatraceně zajímavý terén pro své průzkumy. Ne, nebojte se, veliteli, nebudu se tady nudit, a nebudu se ani bát."
Wilson ovšem ani teď neprozradil, na co se těšil snad nejvíc: až všichni z Marsu vypadnou, konečně bude mít volný přístup k Vikingu, stojícímu opodál. Beze svědků, ale i bez něčích zákazů si konečně důkladně prohlédne útroby historické sondy. Musí ji prošmejdit do posledního šroubku. Ve hře je přece schránka speciálního určení: je to možná přelud, možná novodobý poklad či nebezpečná časovaná nálož, pro věčně neklidného Wilsona ale v každém případě výzva na souboj.
Vedení projektu proti Wilsonovu rozhodnutí setrvat na Marsu kupodivu neprotestovalo. Až s odstupem času historikové zjistí, zda to byl postoj plný tolerance, či slabosti a bezradnosti. Závěrečné přípravy k odletu se rozběhly naplno. Datum odletu už také bylo pevně stanoveno: 20. září 2026, a podle pozemského kalendáře na tento den připadá neděle. Půjde-li vše jak má, za devět měsíců se výprava navrátí k Zemi. Bez tří mrtvých kamarádů – a bez Jacka Wilsona. To bude ovšem ten lepší případ. V onom horším dvacátého září prokáže Jack svým druhům poslední službu.
Krátce před odletem byl Harding naměkko. Ani Jacka nepřemlouval k návratu, dobře věděl, že je to marné. "Už jsem starý na to, abych se sem s další výpravou vrátil. Ale slibuji vám, Jacku, že vás budu čekat na orbitální stanici u Země. Mějte se tu hezky a dejte na sebe pozor."
I Jacku Wilsonovi bylo všelijak, když v roveru z bezpečné vzdálenosti sledoval start svých kolegů. Moc toho neviděl, protože ihned po spuštění motorů se zvedla fantasticky hustá mračna červenavého prachu. Ale z rádiových rozhovorů bezpečně poznal, že start byl bezchybný.
Thomas Harding se mu přihlásil ještě jednou: "Milý Jacku, myslím na vás. Teď už vás nemohu k ničemu přemlouvat, kostky jsou vrženy. Tak aspoň – vše nejlepší!"
"Přeji vám všem pěknou cestu domů. Věřte mi, že jsem šťasten. Skutečně. Právě se mi splnilo moje dávné přání z dětství: stal jsem se na dlouho dobu opravdovým Marťanem."
 
Wilsonův hlas se silně chvěl, a vzpomínky ho unášely kamsi daleko, do jeho dětských snů.
 
konec