Vše začalo velmi nenápadně, a v tom byl vlastně i notný kus zákeřnosti. Po malé, docela obyčejné sérii drobných vzplanutí u západního okraje Slunce, kterým nikdo nevěnoval pozornost, se zrodila nepříliš silná erupce, jež se pak rozrostla ještě o další dvě, již poněkud výraznější. Došlo k tomu 19. října ráno, právě týden po odletu "jedničky" směrem k Marsu. Erupce rychle mohutněly a zakrátko bylo z řady dalších příznaků jasné, že se na Slunci děje něco mimořádného. Do kosmického prostoru vytryskl mohutný proud rychlých nabitých částic, nesoucí s sebou spoustu energie. Částice za pár desítek hodin doletí z místa svého vzniku na žhoucím Slunci až k Zemi a zasáhnou ji. Pozemšťanům bezprostřední nebezpečí sice nehrozilo, byli chráněni neviditelným krunýřem zemské magnetosféry, ale nebohá posádka na lodi Kasei 1 už byla mimo něj, přesto však stále v oblasti zásahu. Nemohla se vrátit zpět, ani prudce uhnout do bezpečných míst nebo zrychlit, něco takového při meziplanetárních letech prostě nejde. Všichni kosmonauti spolykali jodové tabletky a další přenechali osudu.
V neděli 20. října se na Zemi odehrávaly opravdu nevídané věci. Téměř všude se v noci zjevovaly rozsáhlé polární záře. Divoce planuly i v krajích daleko od pólů, kde se pozorují stěží jednou za století. Jack do té doby vlastně žádné polární záře na vlastní oči neviděl, až na ty, jež zahlédl okénkem orbitální stanice během přípravných letů kolem Země, když se stanice ocitla poblíž pólů. Tentokrát ji sledoval zespodu, přímo z letového střediska. Docela ho překvapilo, jak živé to bylo divadlo: na nočním nebi určitě ne zcela temném vyrazilo zprvu jen několik nesmělých paprsků, které pak rozehrály divokou hru nejrozmanitějších barev a tvarů, jakou si obyčejný smrtelník snad ani nedovede představit. Určitě by to byla docela přitažlivá podívaná, nebýt ovšem těch nešťastníků nahoře.
Spolu s polárními zářemi přišly i mohutné magnetické bouře. Rozkolísaly zemské magnetické pole natolik, že na řadě míst nabudily ve vysokonapěťových elektrických rozvodech nebezpečně velká přepětí. Miliardami spojů navzájem propojená zeměkoule to okamžitě pocítila. Mnohá rozvodná zařízení vysadila a výpadky elektrického proudu dosahovaly až neskutečných rozměrů. Telefonní a počítačové sítě fungovaly nespolehlivě a krátkovlnné rádiové vysílání unikalo kamsi do prostoru mimo Zemi. Nebylo třeba zvláštních statistik, aby se prokázalo, že tato situace lidem vůbec nesvědčí. Zejména starší a nemocní si stěžovali na zhoršení svého stavu. Už asi nikdo nezjistí, kolika lidem rozbouřené přírodní živly pomohly předčasně na onen svět. Astronomové a geofyzikové přirovnávali celou událost k podobnému úkazu, k němuž došlo před půl stoletím - v několika srpnových dnech roku 1972. Toto vzplanutí však bylo, jak se zdá, ještě mohutnější. Kdo očekával, že posádka lodi Kasei z toho vyvázne se zdravou kůží, byl spíše snílkem než realistou. Po pravdě řečeno, všem zainteresovaným bylo zakrátko jasné, jak se věci mají, a budiž jim ke cti, že problém v žádném případě nezlehčovali ani před veřejností, ani před kosmonauty. Posádka se ozáření nevyhnula. Dávky radiace, kterým byla vystavena, značně překročily povolené hodnoty. Každý věděl, že se následky zakrátko musí dostavit.
 
V té době, jak si právě Jack Wilson připomněl, poprvé doopravdy uvěřil tomu, že na Mars poletí také on. Ovšem za jakou cenu! Všichni byli v jakémsi šoku. Ředitelé letu však rychle situaci vyhodnotili, vůbec nebylo třeba nátlaku politiků. Komuniké znělo jasně a nekompromisně: pracovní schopnost ozářené posádky už během několika nejbližších týdnů poklesne natolik, že kosmonauti nejen nebudou schopni splnit výzkumný program, ale ani zabezpečit svůj návrat zpátky na Zem. Celý Velký Projekt tak může skončit naprostým fiaskem. Nešťastníky proto musí podpořit záložní posádka, kterou je třeba vyslat ještě dřív, než skončí toto startovní okno kletu na Mars. Přeloženo do zcela jasné a stručné řeči: kosmická loď Kasei 2 musí odstartovat do deseti týdnů.
Jack Wilson si tu šílenou dobu do startu ani nechce připomínat. Ještě teď mu nahání hrůzu. Hektická, únavná až běda, opět plná zmatků. Ve srovnání s ní byly chvíle po startu vítaným oddechem a celý let až k Marsu opravdu jen nenáročnou turistikou. Vánoční oslavy se smrskly na několik hodin a Nový rok vítal Jack na kosmodromu závěrečnými testy spolehlivosti přístrojů. Šestého ledna 2025 se posádka lodi Kasei 2 vydala stíhat své kolegy. Ti určitě budou potřebovat jejich pomoc. Vždyť mnozí už krátce po osudném 20. říjnu pociťovali nevolnost a malátnost. Tento stav těžce doléhal i na jejich psychiku. Nebyli totiž zvyklí na pocit vyčerpání, který je přepadal, aniž by mu předcházela nějaká námaha. Rozbory krve ovšem nenechávaly nikoho na pochybách: jen několik členů posádky z "jedničky" může pracovat naplno, zbytek se nevyhne potížím. Zdravotní stav některých lékaři dokonce označili za "znepokojivý až vážný".
 
Nyní je loď Kasei 2 téměř u cíle svého letu. Zbývá už jen závěrečný přistávací manévr, kdy hlavní loď kosmonauti zanechají v automatickém provozu na oběžné dráze kolem Marsu, přestoupí do menšího výsadkového modulu - a přistanou. "Jednička" sestoupila k povrchu planety bez problémů, takže i přistání bude – doufejme – naprosto rutinní záležitostí, rozvažoval pro sebe Wilson. Mars je už docela na dosah ruky. Jack Wilson znal jeho místopis dokonale, aspoň si to myslel po tolika hodinách tréninku. Nicméně při pohledu na opravdový Mars musel připustit, že všechny ty trojrozměrné napodobeniny planety jsou jen slabým odvarem reality. Mars je zvláštní, Mars je neopakovatelný, Mars je provokující. Je také záhadný a možná i zrádný, chtělo by se říct, kdyby to neznělo tak banálně.
Wilson dobře věděl, jaký Mars je. Na nikoho tu nečeká rajská zahrada. Je zde chladněji než za pověstných sibiřských zim, a také větší sucho než na nejvyprahlejších pozemských pouštích. Jenže oproti černému kosmickému prostoru, který je sice majestátní, ale zcela chladně neosobní, musí i takový Mars připadat každému pozorovateli jako docela přijatelný svět. V tenoučké vrstvě na povrchu této načervenalé koule, chráněné před přímými kosmickými vlivy jen sporou atmosférou, budou nyní výzkumné týmy hledat stopy zápasu života se smrtí, byl-li tu ovšem jaký. Ať už jsou naděje vědců jakkoli nepatrné, tato křehká slupka je pro nás víc než jen zajímavým cizím světem, do něhož tak zvědavě nahlížíme. Je naléhavou připomínkou vlastního domova, který je zatím na čtvrt miliardy kilometrů daleko.
Už z velké dálky byly na planetě patrné jakési tmavší modrozelené skvrny nejroztodivnějších tvarů – proužky, obloučky i pěkně vytvarované ovály. Teď, když se nacházíme těsně u Marsu, jsou bez problémů vidět i pouhým zrakem, ale ze zemského povrchu si je můžeme prohlížet jen dalekohledy. Pozorovatelé první půle minulého století pilně zaznamenávali právě tyto temné formace, a byli pak značně překvapeni, když na detailních záběrech z kosmických sond skvrny vidět nebyly! Opravdu – astronomové nezjistili žádnou výraznou souvislost mezi těmito skvrnami a terénem, které skvrny pokrývají.
Všudypřítomná červeň dává tušit písek na povrchu. Už to tak vypadá, že písek a prach budou doslova všude. Wilson by v tu chvíli málem přísahal, že mu písek zaskřípal mezi zuby. I z výšky stále ještě mnoha tisíc kilometrů lze tu a tam vystopovat něco jako písečné přesypy. Téměř nikde nevidíme souvislá oblaka, ta opravdu chybí, pouze při pečlivém prohlížení odhalíme tu a tam několik bílých řasovitých mraků. Jack Wilson se upřeně zahleděl na disk, zalitý slunečním světlem. Z tohoto směru měl Mars podobu téměř úplného kotoučku, jen napravo, na východě, se malá část jeho povrchu utápěla ve tmě. Téměř uprostřed se roztahoval podlouhlý temný proužek – Sabaues Sinus. Ten byl v severní části vykrojen výrazným kráterem. Wilson jej bez problémů identifikoval: Schiaparelli. Kráter má 450 kilometrů v průměru a patří mezi ty největší na planetě. Nese jméno znamenitého italského astronoma; Giovanni Schiaparelli sice žádný kráter na Marsu nikdy nespatřil, ale právě díky němu se do našich vědeckých slovníků dostal pojem canali. Tady ten kus Marsu je plný kráterů. Kdybychom znali jen tuto jeho část, určitě by nám nepřipadal moc přitažlivý. Ani astronomům se taková končina zřejmě moc nelíbí, když pro ni zvolili poněkud rezervované označení: chaotický terén.
Směrem západním se však zvolna vynořovaly jiné zajímavosti. Změtí kráterů prostupovala od severu k jihu výrazná klikatá údolí, aby se posléze spojila v jedno široké a hluboké, jež se v délce mnoha set kilometrů zarývá od východu k západu do Marsova glóbu. Celý komplex údolí se táhne téměř až k západnímu horizontu a končí zcela unikátním labyrintem údolí, navzájem všemožně propletených. Ano, toto je pověstné Valles Marineris – údolí Marineru – které patří k obrazu Marsu stejně nerozlučně jako Eiffelovka k Paříži. Údolí dlouhé dohromady 5000 kilometrů, nořící se místy až osm kilometrů pod úroveň okolního terénu. Kousek dál na západ Jack Wilson uviděl v náznaku tři tmavé skvrnky, poněkud vystupující do výše. Vypadají až roztomile komicky – jako tři čerstvé krtince na zahradě, seřazené pěkně do řádky. Ve skutečnosti představují sopečné kužele mimořádně mohutných proporcí. Tam u obzoru právě začíná oblast Tharsis, a hory nazvané Arsia, Pavonis a Ascraeus jsou výrazné štítové sopky. Takové najdeme i na Zemi, například na Havajských ostrovech, ale ve srovnání se zdejšími jsou ty pozemské docela trpasličí výtvory. A to se ještě za obzorem skrývá pravý obr mezi velikány – Olympus Mons, který svým gigantickým kuželem celou vulkanickou plošinu korunuje. Kdyby existovalo marťanské božstvo, určitě by sídlilo právě zde, na této hoře.
 
Jacku Wilsonovi se bezděky zrychlil tep. Právě tato oblast Marsu ho lákala již dlouho. Magicky ho přitahovala. Kdoví, zda to dokonce nebyl hlavní důvod, proč se krátce po vysokoškolských studiích přihlásil do přípravného týmu pro let na Mars. Existuje totiž několik náznaků, že by vulkány nemusely být jen mrtvým inventářem červené planety. Příznaky možné aktivity jsou zatím sice víc než sporé a daří se je docela uspokojivě vysvětlit i jinak, ale Jack je celý posedlý představou, že sopky na Marsu se nám mohou ještě nějak předvést. Kdyby záleželo jen na něm, ihned po přistání by zamířil právě tam - do oblasti Tharsis. Připomínka přistání ho vrátila poněkud zpět. Po několika obletech Marsu a pár korekčních manévrech se jejich přistávací modul snese poněkud severněji od Valles Marineris, do pouště v planině Chryse. Přistanou nedaleko "jedničky" a velkého skladiště, vybudovaného již dříve pomocí automatů. Obě posádky vytvoří dohromady Základnu Chryse. Nemohou se hned vrátit zpátky na Zemi, musí vyčkat, až se jim k návratu symbolicky otevře jejich startovní "okno". Základna Chryse se tak stane po řadu dalších měsíců jejich dočasným domovem. Pro některé však – a Jack Wilson to dobře ví – půjde spíš o nemocnici, ve které se budou snažit nějak přečkat dobu před návratem na planetu Zemi, a v níž budou možná i umírat.
  
  
Památník
 
Přistáli jsme! Jack Wilson by možná rád chvíli pózoval pro zpravodajstvína Zemi a pronášel moudré řeči s notnou příměsí banality, které si určitě předem pečlivě připravoval, ale kupodivu nic takového se od něho nechtělo. Celá posádka musela zabezpečit stanici – a pak přece: všichni na Zemi velmidobře vědí, že jako první na Marsu přistála jiná posádka. Oni však bezpochyby nemají v tuto dobu potřebu pateticky promlouvat k pozemšťanům o historické chvíli, jež nastala.
Kupodivu ani Země netoužila po velkých slovech. Ty tam jsou vzpomínky na přistání prvních lidí na Měsíci; tenkrát v červenci 1969 celý civilizovaný svět trávil dlouhé hodiny u obrazovek televizorů, aby sledoval první nesmělé kroky kosmonautů mimo bezpečí jejich výsadkového modulu.
Svět se ale od té doby hodně změnil. Navíc každému soudnému už došlo, že Velký Projekt není ideálním lékem na neduhy lidstva. Po prvním šoku, vyvolaném ozářením "jedničky", se od projektu neodvracejí jen sdělovací média, ale i politici. Tato změna veřejného mínění však měla i svou kladnou stránku. Teď, když bylo jasné, že velkou slávu výprava na Mars nesklidí, soustředili se všichni zainteresovaní na vědeckou stránku expedice. Rada ředitelů projektu definitivně povolila poměrně dlouhou výpravu k sopkám, která až dosud nesla označení "záložní program". Toto usnesení Wilsona ovšem nadmíru potěšilo. Vůbec si nepřipouštěl rizika takové cesty a určitě ani netušil, jak ztěžka a s obavami vydala rada tak závažné rozhodnutí.
Wilson se opravdu radoval z toho, jak blízko je splnění svého odvěkého snu. Vzpomněl si na dávnou příhodu, když jako asi desetiletý kluk navštívil se svým otcem bostonské planetárium. Přednášce o Marsu sice příliš nerozuměl, ale přece jen mu v mysli jedna epizoda utkvěla: to když přednášející řekl, že mezi námi jsou Marťané. Všichni se srdečně zasmáli, ale přednášející kupodivu pokračoval ve vážném tónu: "Ano, určitě sedí mezi námi. Nevěříte? Zatím jsou docela malí. Jsou to přece naše děti! Někteří z nich se za čas na Mars vypraví. To jsou ti praví Marťané!" Po těchto slovech se všichni otáčeli na něho, byl tehdy asi jediným tak malým posluchačem v sále, a byl nesmírně hrdý na to, že se stal rázem středem pozornosti. Už se viděl na cestě za velkým dobrodružstvím, na výpravě k tajemnému Marsu.
Nu a teď se mu jeho sen z dětství naplňoval. Ocitl se na cizím světě, který každého vybízel k mnoha aktivitám i zamyšlením. Jack Wilson ani zdaleka nepřipomínal rozvážného badatele, jenž obezřetně sonduje neznámý svět, ale nejspíš rozjařeného mladíka na školním výletě. Vše na marsovském povrchu bylo pro něj nové a lákavé zároveň. Jack si ovšem na nové prostředí zvykl až překvapivě rychle. Ze všeho nejsnazší byla adaptace na malou tíži. Poněkolika měsících naprostého beztíží během letu bylo i těch 38 procent pozemské tíže docela báječným návratem ke stavu, na který jsme tak bytostně zvyklí.
 
Zpočátku se zdálo, že velkým handicapem bude neustálý pobyt ve skafandrech. Na Marsu se totiž bez nich nikdo neobejde. Mimo skafandr nehrozí arktická nepohoda, ale přímo smrt. Nejenže je zde mrazivě chladno a atmosféra jemnohem řidší než u nás na samotných vrcholcích velehor, ale má pro člověkai naprosto nevhodné složení. Téměř žádný kyslík, dusíku jen necelá třiprocenta, vše zbývající je pouze zcela nedýchatelný oxid uhličitý. Teď Jackovi i ostatním expedičníkům připadá nošení skafandru jako něco zcela běžného, jsou na to zvyklí z dlouhých nácviků ještě na Zemi.
Co se však nedalo během příprav letu v pozemských podmínkách dost věrně napodobit, byla marsovská krajina a obloha nad ní. Jack si až po delší době uvědomil, co ho tak ohromilo během první krátké vycházky kolem stanice. Byla to naprostá jednobarevnost světa, do kterého vkročil. Lososově červená barva se nacházela doopravdy všude. A pak samozřejmě také barva černá. Nikdy by nevěřil, kolik odstínů může mít černá barva.
Přistáli dost časně ráno, Slunce povystoupilo zatím jen nevysoko nad východní horizont. Nejen krajina kolem, ale i sluneční kotouč a obloha u obzoru byly oranžové. Jenže na takový pohled na Slunce jsme zvyklí i ze Země. Zvláštní ale bylo, jak se do růžova zabarvená obloha začínala měnit, když se pohledy zvedaly výš nad obzor. Nebe přímo nad hlavou bylo hrozivě červenofialové, ba téměř černé. Temnota opravdu děsila. Dokonce byly vidět i některé jasné hvězdy, ačkoli už nastal "bílý den". Lze očekávat, že až večer Slunce zapadne, rozzáří se hvězdy na obloze do nebývalého jasu a kosmonautům budou připomínat chvíle během letu k Marsu, kdy si je mohli prohlížet během svých krátkých výstupů do meziplanetárního prostoru. Pořád to takové nebude, připomínal si Jack Wilson. Jen co se zvíří miliardy drobounkých prachových částeček, které teď v klidu leží na povrchu, rázem se marsovská atmosféra promění v kalnou a zcela neprůzračnou žlutavou kaši. Takové prašné bouře musí přijít, věděl Wilson s určitostí, ale i když miloval nevšední zážitky, vůbec si nepřál dostat se do nich.
 
Teď se však zvědavě rozhlížel po nebi. Měl štěstí, mohl si prohlédnoutoba marsovské satelity. Titěrná tělíska, když je poměřujeme kosmickými měřítky. Ten větší a bližší měsíc – Phobos – spatřil Wilson docela bez námahy. I pouhým zrakem rozpoznal jeho nepravidelný tvar, nyní navíc umocněný tím, že Sluncem byla nasvětlena jen asi polovina jeho povrchu. Už za pár minut bylo jasné, že se Phobos hýbe. Stačilo chvilku strnule postát. Zvláštní však bylo, že se Phobos sunul po obloze od západu k východu, Slunci naproti. Kdepak, tady o žádnou záhadu nejde, je tomu tak zcela v souladu se zákony nebeské mechaniky. Musíme jen připustit, že pro nás je to věc poněkud nezvyklá.
Druhou Marsovu družici Jack Wilson viděl také docela zřetelně. Zářila na západě, a tam také za několik hodin klesne pod obzor. Družice Deimos vypadala už jen jako světlý bod a připomínala tak trochu Venuši, když se nám na Zemi předvádí jako Jitřenka nebo Večernice.
Čas ubíhal až neuvěřitelně rychle. Jistěže ne proto, že by marsovský den byl kratší než pozemský – oba dny jsou přece téměř stejné dlouhé, ba dokonce ten na Marsu je o chloupek delší. Ale znáte to: v novém prostředí, kde je všude kolem tolik zajímavostí a překvapení, náš vnitřní čas zběsile ubíhá a my jen s úžasem tuto změnu konstatujeme.
Slunce již zřetelně povystoupilo nad horizont a zalévalo krajinu světlem už ne tak mdlým jako doposud. Před pár hodinami byla zde všude kolem tenoučká vrstva jinovatky, která se utvořila během chladné noci. Vody v ovzduší je na Marsu sice pramálo, ale k vytvoření jinovatky to stačí. Při prvních paprscích vycházejícího Slunce se celý povrch na chvíli zesvětlil a nad drobnými ledovými krystalky se převaloval jemný bělavý opar. Když ovšem Slunce vystoupilo ještě výš, mlha i krystalky jinovatky jako mávnutím kouzelného proutku zmizely a krajina dostala zase své všední, naoranžovělé zabarvení.
V tomto světě zcela chybí zelená barva. Naše lidské oči, tak uvyklé na tisíce zelenavých odstínů živých rostlin, zde těkají a usilovně hledají aspoň náznak této barvy. Byla to docela zvláštní krajina. Wilson soustředěně přemýšlel, zda něco podobného už někdy někde viděl. Nízká teplota by možná odpovídala suchému antarktickému údolí, rozvažoval. Spousty písku a kamení zase spíše pouštím. Jenže ta růžová barva je prostě jedinečná. Všude kolem je roztroušeno nesčetné množství větších i menších kamenů. A mezi tím pohádkově jemný písek, na mnoha místech nakupený do závějí, jinde vytvářející úžasně dlouhé jazykovité násypy. Tu a tam je patrný obnažený skalnatý povrch.
Krajina se jen mírně vlnila. Malé výškové rozdíly dávaly tušit, že alespoň tady – v planině Chryse – bude cestování docela snadné. Každého, kdo už pobýval na měsíčním povrchu, však musí zde na Marsu překvapit, že nevidí kolem sebe žádné malé krátery. Na Měsíci je jich všude plno, tady zcela chybějí. Posádka Kasei 2 přistála necelý kilometr od "jedničky". Měla ji na dohled, i když na malém Marsu se horizont jeví přece jen poněkud blíž než na Zemi. Jack Wilson využil hned první příležitosti, aby se setkal se svým kolegou z "jedničky" Takešim Sato. Japonec Sato byl drobný, věčně usměvavý mladík, který měl vždy pochopení pro ostatní. Jack ho znal docela dobře, strávili spolu hodně dní během přípravy na let. Velice ho potěšila zpráva, že Sato je jedním z mála kosmonautů na stanici Kasei1, který byl ozářen jen nepatrně a cítí se zcela zdráv. Byl proto zařazen do výzkumných výprav spolu s Jackem Wilsonem.
Tato zpráva určitě pomohla Jackovi potlačit obavy ze setkání s kolegy z "jedničky", obavy, které ho ještě těsně před přistáním tak nepříjemně nahlodávaly. Tady na Marsu, v nepříjemně cizím a vyzývavém prostředí, se Wilsonovi najednou všechny problémy spjaté nějak s předchozí dobou kamsi vytratily. Naplno se naopak probudila jeho ctižádost a touha po dobrodružství. Myslím, že už teď byl odhodlán jít za svými cíli až tak daleko, jak jenmu to okolnosti dovolí.
 
Takeši se tentokrát vůbec neusmíval. Jack si bleskově zkombinoval, že to s jeho zdravím přece jen nebude tak dobré, jak předpokládal. Vzápětí ale poznal, že jde o něco jiného.
"Jacku, vítej na Marsu. Mám pro tebe důležitou zprávu," hlásil mu Sato. "Včera se mi konečně podařilo uvést do chodu naši seismickou stanici, a necelou hodinu před vaším přistáním se to stalo."
"Otřesy?"
"Jo, a musely být v epicentru docela silné, když jsme je zachytili i tady. Víš, já jsem zapomněl přepnout přístroj na vyšší citlivost."
Jack byl zprávou vzrušen i nadšen současně. "Tak rychle povídej: kde je epicentrum?", vyhrkl. Takeši Sato namísto odpovědi ukázal rukou kamsi na západ. Jack Wilson gesto okamžitě pochopil: "Cože, v krajině Tharsis? Tam přece pracují dvě naše automatické stanice! Co o nich víš? Máš odtud nějaké údaje?" Sato dobře věděl o Wilsonově touze dostat se k sopkám, jejichž kužely tvořily na rozlehlé plošině nepřehlédnutelné monumenty. Bylo mu jasné, že poslední události v Jackovi jen upevní přesvědčení, že sopky jsou aktivní, anebo se zase probouzejí k životu. K hoře Olympus a ještě do několika dalších lokalit byly před dvěma lety dopraveny ze Země obří kontejnery, podobné těm, které tvoří Základnu Chryse. Nyní budou průzkumníkům na Marsu sloužit jako zásobovací základny. Je v nich uloženo nejen vše potřebné k životu, ale i nejnutnější vědecké vybavení. Samozřejmě – seismometry v inventáři nechybí.
"Ty dnešní otřesy jsou zachyceny naprosto parádně. Ale přiznám se, že jsem si ještě neprošel minulé záznamy." Takeši se zatvářil docela provinile, ale oba věděli, že času zatím nebylo nazbyt.
"Musíme tam vyrazit co nejdřív," připomněl Wilson, "jen co si odbudem tu slávu u starýho Vikingu." Mínil tím cestu k sondě Viking 1, která stála v poušti nedaleko odtud už téměř padesát let a teprve nyní se dočká první návštěvy pozemšťanů.
"Záleží ještě na Hardingovi, jak se k věci postaví," suše poznamenal Sato. "Víš přece, že i podle upraveného plánu výprav je tato cesta až na posledním místě." Nu ano, máš plnou pravdu, mrzutě rozvažoval Wilson. Nadšení z něj rychle vyprchalo. Thomas Harding je velitelem jejich malého průzkumného oddílu, třetí a bezesporu nejdůležitější osoba. Je to veterán expedice. Zúčastnil se několika výprav na Měsíc a chtěl již s aktivní činností skončit; pak se ale "jednička" dostala do maléru a se záložní posádkou bylo třeba vyslat na pomoc alespoň někoho zkušeného. Harding sice neměl mnoho času na rozmyšlenou, ale přemlouvat ho nikdo nemusel. Jenomže Harding byl velitelem ze staré školy a Jack Wilsonmoc dobře věděl, že přimět ho ke změně programu nebude vůbec snadné.
 
Nazítří ráno Wilson, Sato a Harding vyrazili na krátký výlet k místu přistání prvníhoVikingu. Vzdušnou čarou je od něj dělilo asi 150 kilometrů, pro jejich rovery to v tomto terénu znamená necelý den cesty. Rovery jsou vlastně lehké transportéry, schopné pohybovat se na Marsu po několik dní. Nikdo těm vozítkům neřekne jinak než rovery, je to tradice již od prvních letů člověka na Měsíc. Tehdy, v sedmdesátých letech minulého století, poprvé použili tohoto označení pro své elektromobily kosmonauti z expedic Apollo. Podle původního scénáře, připraveného ještě na Zemi, měl být návrat k sondě Viking okázalou slavností. Zejména pro politiky to bylo vyvrcholení celé expedice, tady měl Velký Projekt kulminovat. Podle politiků zesláblý svět nepotřebuje ani tak nutně odpovědi na složité, byť palčivé vědecké problémy, jako především výrazné gesto, kterému by všichni voliči porozuměli. Let pozemšťanů na Mars, kterému před desetiletími otevřel cestu průzkum pomocí automatů, takovým gestem bezesporu byl. Situace se však – po ozáření hlavní posádky – dramaticky změnila. Výprava k prvnímu robotu na Marsu, zhotovenému lidskou rukou, se tak rázem stala už jen odleskem zamýšlené slávy. V poněkud fádní krajině se nevelká sonda docela ztrácela. Nebýt spolehlivé navigace, bloudili by ti tři kosmonauti v marsovské poušti donekonečna. Stroj stál zhruba uprostřed mezi dvěma stometrovými krátery, ale ani ty nijak zvlášť v terénu nevynikaly. Kolem tří štíhlých ocelových noh, nesoucích tělo sondy, byly za ta léta naváty hromady jemného písku. Drobounký písek ostatně pokrýval celou sondu a vlastně ji téměř dokonale maskoval. Tak tohle je onen legendární Viking! Jak nenápadný, ale současně neskonale zvláštní je tento výtvor lidí z minulého století.
Těžko se hledají slova pro popis toho, co v tu chvíli prožívali všichni tři. Přestože maketu sondy viděli mnohokrát a dost dobře ji znali, setkání s pravým robotem je přece jen něco jiného. Stáli před ním a sledovali ho v tichém rozpoložení a s úctou, s jakou i my hledíme v muzeích na díla dávných mistrů. Jack Wilson znal nazpaměť všechny panoramatické snímky, které tenkrát Viking pořídil. Když se těsně u sondy otočil a pohlédl zpátky do pouště, ani mu nedalo příliš námahy poznat "známé" tvary. Až se sám divil, že se po letech nezměnily. Východním směrem zahlédl výrazný tmavý balvan, který byl ze všech v okolí asi největší. Spočíval asi osm metrů daleko, na výšku měl určitě metr a do šířky dva. Tohle je Velký Joe, vybavil si Wilson. Původně ho technici od Vikingů nazvali Tlustá Berta. Pak jim ale připomínka kdysi obávané německé zbraně připadla příliš šovinistická a tak název změnili. Kousek doprava a také o trochu dál, asi třicet metrů od sondy, ležel v písku zasypán další velký kámen. Velryba. Opravdu – odtudto tak při troše fantazie vypadalo, jenže muselo by jít o velrybí mládě, protože ten kus kamene byl necelý metr vysoký a na délku měl tak tři metry.
Všichni tři stáli těsně u sondy, ale téměř se báli dotknout toho kovu. Sonda z pionýrských dob pronikání do vesmíru na všechny působila tak trochu magicky až uhrančivě. Světlý kruhovitý talíř antény mířil kamsi mezi hvězdy, dovolného prostoru, jako by stále očekával od nějakých neznámých vesmírných bytostí povely k další akci. Tyč se zabudovanými meteorologickými přístroji čněla vyzývavě do výše. Jenom mechanická ruka, končící lopatkou pro odběr hornin, byla zasunuta dovnitř. "Přátelé, zde stojíme na docela posvátné půdě," obrátil se ke svým kolegům Harding. Ano, právě tato půda již vydala svá svědectví. Z těchto míst nedaleko sondy nabírala ocelová ruka robota vzorky hornin, v nichž pak hledala stopy života. V tomto rezavém písku byla obsažena naděje, kterou mnozí před půl stoletím vkládali do celého experimentu: naděje na život i mimo naši domovskou planetu. Škrábance dopísku, které tu tenkrát mechanická ruka vyhloubila, jsou ale dnes už zcela zaváty.
 
Trojice kosmonautů se po chvilce rozjímání pustila do práce. Nejdříve nezbytná trocha pózování pro zpravodajství vysílané na Zem, pak již tvrdá práce kosmonauta. Vše bylo předem nacvičeno. Ohledávali celou stanici a dokumentovali její technický stav. Odmontovali také některé díly sondy, zejména biologickou laboratoř se vzorky, které v ní zůstaly uvězněny ještě z doby před padesáti lety. Wilson měl sto chutí důkladně se vnořit do těla sondy a porozhlédnout se po tajemné schránce. Hrome, přece tu někde musí být! Od okamžiku příchodu k Vikingu čekal Wilson napjatě na vhodnou příležitost a věřil, že ta chvíle opravdu přijde. Kolegům o svém úmyslu raději nic neřekl; měl pocit, že by to bylo nebezpečné a současně i naivní počínání.
V rozpisu pracovních úkonů nebylo o schránce samozřejmě ani slovo, a Harding trval na přísném dodržování pracovních postupů. Když už se práce chýlily ke konci a Harding si zavolal k sobě oba kolegy, bylo Wilsonovi jasné, že tentokrát neuspěl. Velitel se zpříma podíval do jedné z kamer, umístěných na roverech. Nebylo žádných pochyb – právě začíná další televizní přenos pro všechny obyvatele Země.
"Zbývá nám splnit na tomto místě ještě jeden úkol," sděloval pozemšťanům velitel Harding. "Je to naše povinnost, kterou vykonáme velice rádi, i když jde vlastně o docela smutnou záležitost. Nyní uctíme památku Thomase Andrewa Mutche, který se ztratil při výpravě v kašmírských Himálajích 5. října 1980, když sestupoval z dosaženého vrcholku Mount Nun. Chápu, že dnes už toto jméno většině z vás nic neříká. Bohužel, uplynulo příliš času od té doby. Čas ale nemůže nic změnit na skutečnosti, že Tom Mutch byl opravdu vynikající člověk. Byl to skvělý planetolog, který si určitě ze všeho nejvíc přál ocitnout se jednou tady, na Marsu. On byl jedním z hlavních vědců projektu Viking. Na paměť tohoto velkého muže bylo 7. ledna 1981 rozhodnuto, že se přistávací modul sondy Viking 1, který zde dosedl pět let předtím, přejmenuje na Památník Thomase Mutche. Už tenkrát byla zhotovena plaketa, která tuto skutečnost všem připomene. Jenže teprve nyní máme možnost umístit ji tam, kam patří."
Thomas Harding vytáhl z kapsy skafandru malou tabulku z nerezavějící oceli a za přispění svých kolegů ji přilepil na podstavec sondy. V detailním pohledu bylo zřetelně vidět, že první věta nápisu byla vyryta už dávno: Památce Thomase Mutche, jehož tvůrčí talent, elán a odhodlanost výrazně přispěly k průzkumu sluneční soustavy. Ovšem dodatek na další lince vznikl teprve před krátkou dobou: Umístěno při první návštěvě pozemšťanů. Chryse Planitia, červenec 2025.
 
pokračování