To jenom pohodlní napsali na mapy: zde jsou lvi -
jako vysvětlení, jako omluvu či výmluvu a
jako varování, že tam není radno chodit, že ona místa
mají už provždy zůstat nepoznána a
ponechána lvům.
Ale ti druzí tam jdou. Snad je láká poznat
neznámé, snad mají rádi nepohodlí, útrapy a
strach, a snad dokonce touží právě po jediném:
vidět lvy.
Miroslav Horníček: Chvála pohybu
 
 
 
 
 
Víc mrtví než živí

Po pravdě řečeno, počítání dní pozemským způsobem nemá tady na kosmické lodi žádný praktický význam. Slunce tu ani nevychází, ani nezapadá, nebereme-li v úvahu občasné natáčení stanice z technologických důvodů. Hvězda Slunce se v těchto končinách vesmíru – nedaleko Marsu – jeví jen jako drobný, nažloutlý kotouček, o třetinu menší než při pohledu ze Země. Přesto však všichni kosmonauti počítají dny a měsíce úplně stejně, jak byli zvyklí na své domovské planetě, možná právě proto, aby jim aspoň něco připomínalo jejich vzdálenou zeměkouli.
Zrovna končí sobota 12. července 2025. Je to jeden z posledních relativně klidných dnů, uvědomil si Jack Wilson. Jako kosmonaut–průzkumník si opravdu až do těchto chvil připadal spíš jako pasažér na výletní lodi než jako dobyvatel vesmíru. Není v kosmu nijak dlouho, teprve necelých dvě stě dní, a většina z nich mu připadala docela nudných. Stále tytéž rutinní kontroly, a pak jen trocha fyzického tréninku. Tady není vlastně ani s kým si kloudně promluvit. Jack ovšem věděl, že tato selanka zanedlouho skončí. Jeho práce začne naplno hned po přistání výsadkového modulu lodi Kasei 2 na povrchu Marsu, ale do té doby je let zcela v rukou několika specialistů – pilotů a letových techniků.
Všichni na této lodi jsou jen záložní posádkou, náhradníky. Náhradníky těch, kteří před deseti dny, víc mrtví než živí, už přistáli v narezlé poušti Marsu. Dosáhli sice cíle své cesty, ale za cenu, kterou určitě nikdo nechtěl zaplatit. Tahle zdecimovaná posádka stanice Kasei nyní pouze vyčkává, až bude s pomocí kolegů z "dvojky" odsunuta zpátky na Zem.
Jack Wilson už dlouhé minuty téměř bez hnutí sleduje načervenalý marsovský kotouč. Velmi pomalu se natáčí a zvolna narůstá, jak se zkracuje vzdálenost mezi ním a lodí. Přes všechnu okolnostmi vynucenou nečinnost nemá Jack nijak příjemné pocity. Myslí na "ty dole" a snad by byl nejraděj, kdyby shledání s nimi mohl nějak oddálit. Bojí se, že opětné setkání s kolegy, s nimiž se déle než půl roku neviděl, bude nepříjemným otřesem, vyžadujícím hodně pevné vůle a určitě i přemáhání. Před startem k Marsu se s nimi často stýkal, o některých by určitě mohl směle říct, že se stali jeho dobrými přáteli. Teď jsou to ale naprosto jiní lidé, kteří mají určitě odlišné starosti než on a jeho společníci.

 
Přistávací část "jedničky" se snesla na Marsův povrch kdesi v planině Chryse, ale pouhýma očima tato stanice vidět není. Wilson se přesto namáhal, seč mohl, aby aspoň něco zahlédl právě v této marsovské končině. Po pravdě řečeno, netoužil ani tak uvidět své ubohé kolegy, jako spíš robota, který se stal nefalšovanou legendou. V této nehostinné poušti totiž před půl stoletím začínala éra aktivního průzkumu červené planety, právě zde na povrch Marsu usedla kosmická sonda Viking.
Pro Jacka bylo přistání Vikingu samozřejmě už jen historií, i když ne zcela vyřízenou, hodnou zapomnění. Kdepak! Viking – tento dávný vyslanec lidí z planety Země – ve svých útrobách možná ukrývá nejednu záhadu. Stačí si vybavit tři písmena: SSU. Schránka speciálního určení. Kolik zaručeně věrohodných zpráv o ní Wilson už slyšel! Ovšemže nic oficiálního, samé neověřené informace. A k tomu mlčící šéfové kosmického úřadu. Žádné dementi. Sakra, tady něco nehraje. Nu co, za pár dní už budu vědět víc, letí Wilsonovi hlavou. Čekal jsem dlouho a trpělivě, ale okamžik pravdy určitě přijde!
 
 
Přistání v Planině zlata
 
"Oddělil se! Je to bezvadný." Po delší době pronesl Bob něco jiného než čísla a zkratky z té podivné hatmatilky, kterou spolu promlouvají letoví technici během přistávání. Seděl v řídicí hale u monitoru až na kraji třetí řady a jeho jediným sousedem byl po levici Edward. Také on se spokojeně protahoval v křesle.
"Teď už se můžem jenom koukat."
"Já bych spal...", zívl Ed. Skutečně už na první pohled byl ospalý jako kotě. Nedivte se, vždyť jsou téměř dvě hodiny v noci.
"Ede, ty ospalče! Nemysli si, že teď to tady do přistání prospíš. To nejlepší teprve přijde." Měl pravdu, nyní se jen oddělil přistávací modul od orbitálního. Do dosednutí na povrch zbývá 200 minut, a přestože nikdo z řídicího střediska chod operací již neovlivní, neboť od této chvíle vše obhospodařují palubní počítače, všichni budou pozorně sledovat, zda stroj nezklame jejich očekávání.
"Hej, Ede, taky se k tobě donesla ta zpráva o schránce?"
"Zpráva o schránce?" zamžoural přivřenýma očima Edward. Musím ho probrat, řekl si Bob. "Jo, jde přece o schránku speciálního určení, SSU. Co o ní víš?"
"Nic o ní nevím, Bobe, opravdu nic, co by stálo za řeč. Akorát včera na mě vybafl s něčím takovým Tony, ale vůbec jsem z toho nebyl chytrej. Tak mi konečně řekni, o co jde."
"Dobrá, povím, co vím, i když jsem si myslel, že z tebe přece jen něco vytáhnu. Mimochodem – je to přísně tajné."
"Aha, už rozumím," odpověděl Ed pobaveně. "Přísně tajné, a proto o tom kecá každý druhý."
"Mluví, ale samé žvásty. Nic konkrétního. Má to být docela malý modul, dodaný do sondy krátce před startem. Zvláštní, opravdu extra utajovaná zakázka Úřadu státního průzkumu Pentagonu. Uvnitř technologie příštích desetiletí..."
"No dobrá, zní to záhadně až běda, ale co je cílem tohoto experimentu?"
"To právě přesně nevím. Není to běžný experiment, Ede. Prý je to nějaký spojový modul. Víš, k navázání kontaktů..."
"Pak je ale plný elektroniky. To bychom přece na našich monitorech dávno odhalili, vždyť tady lze sledovat spotřebu elektřiny do posledního wattu."
"Bude to asi složitější. Jednak uvnitř budou jistě vlastní zdroje, a pak jsem zaslechl, že k aktivaci schránky dojde až po přistání."
"Júú, bááječná představa: naše milá sonda Viking má ještě nějaké speciální určení, o kterém nevíme ani my‚ operační'? Ehm, Bobe, tomu dvakrát nevěřím."
"Věřím, nevěřím... Pamatuj, že není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Proč by vůbec..." Zapípání u monitorů oba vrátilo k právě probíhajícímu sestupu. Bylo třeba zkontrolovat, zda reálná sestupová data odpovídají předpovědím. Až do tohoto okamžiku seděla na sto procent.
 
Původně se vše mělo odehrát čtvrtého července 1976, v den dvoustého výročí vzniku Spojených států amerických. Jenže realita je poněkud jiná. V kalifornské Pasadeně je už úterý 20. července a noc ustupuje rannímu svítání. Teprve teď končí první fáze velice ambiciózního kosmického projektu.
O jedenáct měsíců dříve se vydal na 700 milionů kilometrů dlouhou cestu k planetě Mars tříapůltunový robot, aby splnil smělý úkol: měkce přistát na povrchu planety a pokusit se tam najít byť jen stopy nějakého života. Přes všechnu důkladnou přípravu je to doslova skok do neznáma. Místo přistání vybírali odborníci sice dlouho a pečlivě, ale pouze na základě fotografií, pořízených sondou předchozí generace, takže rozlišení i na nejpodrobnějších snímcích nepřesáhlo stovku metrů. Přistávejte však v neznámé krajině, kde nevidíte nic, co neměří aspoň sto metrů! Riziko, že sonda dopadne na šikmý svah nebo mezi velké balvany a převrhne se, je dost velké. I když je celý přistávací manévr obrovskou sázkou do loterie, která může, ale také nemusí vyjít, projekt Viking kvůli tomu nesmí být opožděn.
Jakmile se 19. června sonda dostala na oběžnou dráhu kolem Marsu, ihned zahájila detailní snímkování vybraných míst přistání. Vyhlédnutá hlavní přistávací oblast ležela v planině zvané Chryse. Najdete ji na každé trochu podrobnější mapě Marsu. Její souřadnice mají hodnotu 20 stupňů severní šířky a 34 stupňů západní délky. Jenže už první snímky – podrobnější než všechny dosavadní – jasně ukázaly, že tady přistát nelze. Samé krátery, kopce a pahorky, a mezi tím ještě četná údolí, terén členitý až běda. Nezbylo, než od přistání v tomto místě upustit. Současně ale vzalo za své datum přistání, tak pečlivě naplánované právě na výroční den.
Pak se ještě několikrát měnila volba místa dosednutí: po záložní oblasti v krajině nazvané Tritonis Lacus se pozornost soustředila opět na planinu Chryse, do míst ležících necelých 180 kilometrů na severozápad od původně plánované přistávací plochy. Jenže ani tato volba neprošla. Tak nebezpečně členitý terén byl všude! Členové řídicího týmu narychlo začali prohledávat planinu Chryse dál na západ od dosavadních oblastí. Byla to dost vypjatá doba, neustálé odklady hrály všem pořádně na nervy. Konečně 13. července padlo definitivní rozhodnutí o místě i času přistání: západní část Chryse Planitia, dvacátého července 1976. Pak už šlo vše ráz na ráz. Tři dny před sestupem pořídila sonda poslední podrobné stereoskopické snímky místa, kam zakrátko dosedne. O den později technici naposledy prověřili všechny přístroje v přistávacím modulu. Do paměti palubního počítače se přenesly aktuální údaje pro sestup.
Sestupová operace probíhá až do těchto chvil neobyčejně hladce. Na velkém světelném panelu řídicího střediska naskakují důležitá letová data. Edward i Bob teď s napětím sledují finále. Posloupnost jednotlivých fází znají zpaměti, ale "být při tom" je doopravdy něco jiného než šedá teorie.
 
Čas: 4.54 – natočení sondy pro vstup do atmosféry. Zcela v pořádku. V čase 5.03 začalo aerodynamické brzdění. O sedm minut později se otevírá padák. Po sedmi sekundách se odděluje tepelný brzdicí štít. Teď už ho není zapotřebí.
Do přistání zbývají necelé dvě minuty. Ze sondy se vysouvají tři ocelové nohy, které ztlumí závěrečný pád. Padák se uvolňuje a po pár sekundách se zapalují brzdicí raketové motory. Bláznivá cesta dolů pokračuje. Eda ospalost už dávno přešla. Spolu s dalšími techniky, návštěvníky střediska i oficiálními hosty čeká na to nejdůležitější: na zprávu o přistání. Hodiny čítající čas do okamžiku dosednutí sondy Viking 1 na Mars už dlouho nepoběží.
Teď! Je 5 hodin 12 minut 7 sekund místního času. Zpoždění oproti původním propočtům činí pouhých sedmnáct sekund! V hale propuká jásot a nadšení. Všichni technici vyskakují od monitorů, poplácávají své sousedy, povykují a mávají na ty další. "Fantastické!" "Neuvěřitelné!" "Super!" Tahle vřava vydržela po čtvrt hodiny – to tu ještě při žádném kosmickém letu nebylo.
Radost je pochopitelná, Američané nutně potřebují pořádný úspěch. Po předčasném konci projektu Apollo, který byl odeslán do historie na samém vrcholu své úspěšné cesty, je třeba sobě i celému světu prokázat, kdo je doopravdy nejlepší v kosmickém průzkumu. Let na Mars a nalezení mimozemského života – ano, to je teď onen tolik potřebný triumf!
 
Viking 1 přistál naslepo a přesto dobře. Dosedl do cílové oblasti jen s nevelkou odchylkou. Astronomové později upřesní polohu sondy na 22,487 stupňů severní šířky a 48,041 západní délky. V onu chvíli je na Marsu 16 hodin a 13 minut místního času. Od tohoto okamžiku se rozbíhá nový čas, měřený v marsovských dnech, které jsou o necelých čtyřicet minut delší než dny pozemské. Zbytek slavného dne přistání ponese označení Sol nula, a pak už v tomto novodobém kalendáři budeme počítat donekonečna: Sol 1, Sol 2, Sol 3... Viking 1 dosedl na povrch zlaté planiny. Doopravdy: Chryse Planitia je v překladu Planina zlata. Viking zde ovšem nebude pátrat po onom žlutavém kovu, který pro mnohé pozemšťany představuje symbol bohatství, moci a štěstí, ale po něčem nesrovnatelně cennějším – po nových informacích. Určitě jich tu je všude nepřeberné množství, jen je správně přečíst a vyložit.
Zanedlouho na Zemi dorazil první snímek z místa přistání. Nejdříve to byl terén v těsné blízkosti sondy, pak široké panorama s úhlem záběru plných 300 stupňů. První dojem bývá vždy nejsilnější a zpravidla nezklame.
"Bobe, vždyť to tam vypadá jako na našich pouštích v Arizoně nebo Novém Mexiku. Co tomu říkáš?"
"Jasně. Jenom mi tam chybí cedule ‚Příštích 80 mil žádný servis'."
"To je doopravdy něco jiného než obrázky z Měsíce. Asi to dělá ta světlá marsovská obloha."
Skutečně, vypadá to, jako když se rozhlížíte v široširé poušti, všude kolem je jen mírně zvlněný terén, ale především nekonečné závěje písku a plno drobného kamení. Nelze říct, že by to byl svět nepřátelský, vždyť i pozemské pouště mají svou nepopiratelnou krásu a přitažlivost. Tento svět nemusí být dokonce ani zcela mrtvý, jak na první pohled vypadá; jenže suďte podle zběžného pohledu kolem sebe, co vše se skrývá pod pískem a balvany!
Na barevných snímcích povrch vypadá spíš tmavý než světlý, horniny mají podle očekávání rezavě oranžové až červené zabarvení. K překvapení všech je obloha docela jasná a světlounce modravá, přesně taková, jakou jsme zvyklí vídat na turistických pohlednicích ze všech koutů zeměkoule. Zázračně modrá obloha vydržela na snímcích jen do doby, než technici v Laboratoři tryskového pohonu seřídili barvy podle obrazu americké vlajky, která byla nakreslena na podstavci sondy a také sejmuta kamerou. Obloha se rázem proměnila, stala se světle růžovou.
 
Co všechno nám prolétne hlavou při tak bezprostředním nahlédnutí do cizího světa? Mars je naším důvěrným sousedem. Není snad školáka, který by nevěděl, že jde o jednu z planet. Mars byl po staletí považován za obdobu Země, jinak tomu ani nemohlo být. Vždyť všechny planety měly být stejnými světy jako ten náš, všechny měly být obydleny. Ne, nevysmívejme se těmto představám, nepocházejí z dávnověku, a určitě nejsou naivní. Mají svou nepopiratelnou logiku. Na Marsu v polárních oblastech pozorovatelé zahlédli světlé čepičky – nepochybně zásobárny vody. Také na Zemi jsou přece kolem pólů rozsáhlá ledovcová pole. Astronomové zjistili, že planetu obklopuje atmosféra, i když zatím nevěděli, z čeho se skládá a jak je hustá. Pak někteří spatřili na Marsu kanály...
Dvacáté století vzalo Marsu kanály i Marťany, a do říše mýtů odkázalo také představy o rostlinách na této planetě. Rok od roku byl pohled na Mars střízlivější. Skepse vrcholila při průletu sondy Mariner 4 kolem planety. To bylo v červenci 1965. Na dvou desítkách snímků, vůbec prvních kosmických záběrech Marsu v historii lidstva, se objevily pouze krátery, horstva a zas jen krátery. Byla to nepřívětivá, a zřejmě docela mrtvá planeta. Málokdo si tenkrát uvědomoval, jak šalebně malý kousíček Marsu je na snímcích zachycen, nikdo nespekuloval o tom, že jinde na planetě je tomu třeba jinak.
Pak se ale hluboké rozčarování pomalu přetvářelo v naději. Další Marinery, zejména "devítka", ukázaly celý tento svět v trochu jiném světle. Planeta nemůže být zcela mrtvá, bez proměn, alespoň ze zorného úhlu geologa. Na snímcích těch částí planety, které pozemšťané v detailním pohledu doposud nikdy nespatřili, jsou patrné gigantické sopečné kužely, bohatě větvené praskliny v kůře, které se jako nezhojené jizvy táhnou tisíce kilometrů po povrchu, je tu prach a písek smíchaný s ledem, jenž se vrství do stametrových výšek. Na Marsu najdeme také jinovatku, která v noci usedá na povrch a s příchodem nového dne se rychle vypařuje. Ano, je tu jinovatka! Důležitá informace? Ale ovšem: je to nadmíru závažná informace. Je-li tu jinovatka, pak je zde přece i voda. Spolu s atmosférou, byť nesmírně řídkou, jsou tak přítomny dva nezbytné atributy života. Planeta se opět dostává do popředí zájmu pozemšťanů v naději, že zde budou nalezeny alespoň nějaké stopy života.
Robot Viking 1 spolu s dvojníkem, který usedl do písečné pouště na Marsu o šest týdnů později, sem byl vyslán právě proto, aby vnesl trochu světla do problému života na této planetě. Mnozí byli tenkrát zahleděni jen tímto směrem. Sonda ovšem nedopravila na Mars jen miniaturní biologickou laboratoř, ale i další důležité přístroje. Všechny fungovaly výtečně – až na jeden. Seismometr vysadil. Zřejmě nevydržel přece jen dost nešetrné "měkké" přistání. Není se čemu divit: sonda ke konci sestupu padala k povrchu rychlostí dva metry za sekundu! Ale i kdyby přístroj pracoval podle plánu, nestačila by jeho citlivost. Škoda tak či onak. Kdyby totiž tenkrát byly sondy vybaveny dokonalými seismometry, které odolají prudkému přistání, zřejmě bychom již tehdy dostali první zřetelné varování před skrytým nebezpečím.
 
 
Velký projekt
 
Klid před bouří dokáže vaše nervy pořádně pocuchat. Už se vidíte v akci, tam dole, uprostřed mnoha nástrah a dobrodružství, a zatím sedíte úplně poklidně v pohodlném sedadle, lehce upnut širokými pásy, lenošíte v beztížném stavu a okénkem lodě se občas pokukujete po cíli své cesty. Když se napojíte na velitelský komunikační kanál, slyšíte jen samé "oukej", "potvrzuji", "je to v normě". Pozemské podzimní večery na venkovském statku nemohou být ospalejší.
Mozek ale pracuje na plné obrátky. Ne, teď určitě neusnu, ujišťuje se Wilson. Hlavou mu letí vše, co zažil v poslední době, ale i dávnější události, jejichž svědkem být nemohl. Historie pro Wilsona začínala dnes už legendárním přistáním Vikingů. Pak přišly dva pokusy, k nimž se po delší odmlce odhodlaly tehdejší kosmonautické velmoci – Rusové a Američané. Oba skončily fiaskem. Ruská mise Fobos údajně kvůli tomu, že pozemská obsluha vyslala k sondě chybný povel, neúspěch nákladného amerického projektu Mars Observer se nakonec svedl na vadný elektronický čip, který znemožnil navázat spojení se sondou těsně před rozhodujícím příletovým manévrem. Pro Rusy pak za pár let, při dalším neúspěšném pokusu vyslat sondu plnou drahých přístrojů na Mars, kosmický výzkum planet nadlouho skončil. Smolná doba. Jenže kdoví, jak to tenkrát vlastně bylo. Vtipálci si samozřejmě pospíšili s tvrzením, že všechna ta selhání zosnovali Marťané, aby zabránili invazi ze Země.
Další roky patřily bezesporu mezi léta hubená. Nejen pro kosmonautiku. Byla to hubená léta téměř pro všechny. Po velkých politických změnách z konce dvacátého století přišla – nikoli nečekaně a bez varování – doba obtíží a úpadku.
Ještě dost dlouho na počátku nového století se mnozí spokojovali s dvojakým postojem vlivných politiků. Ti na četných vrcholných politických schůzkách nezřídka a dokonce i se zvláštním potěšením proklamovali naše závazky k budoucím generacím, dané nepsanými úmluvami. Nemůžeme bez rozmyslu měnit svět, který nás obklopuje. Všichni jsme odpovědni za nenapravitelné poškozování atmosféry, oceánů a země. Chceme-li přežít, musíme ihned změnit normy našeho chování. Prohlášení význačných osobností tohoto světa zněla bezesporu sympaticky, pozorovatel z jiné planety by určitě nabyl dojmu, že tak osvícené politiky nám seslal sám bůh. Oni jsou však jen jedněmi z nás, a přiznejme si, jak nám samým je jakékoli omezování nepříjemné. Navíc: má vůbec někdo zaručený recept na léčení neduhů tohoto světa? Nedivme se, že praktické kroky každodenní politiky vznešeným proklamacím příliš neodpovídaly; nebylo síly, která by zabránila hazardnímu celosvětovému experimentu, o jehož konečných následcích raději nikdo ani příliš nerozvažoval. Zemské ovzduší se nebývalým tempem zamořovalo škodlivinami, které měly původ v lidské činnosti; vytrvale, neúčinně a marnotratně se spalovala fosilní paliva. Nikdo nebyl schopen zastavit překotný populační růst v mnoha oblastech světa.
Je to opravdu zvláštní, uvědomoval si Jack Wilson, že mne teď přepadají právě takové myšlenky. Procházejí mu hlavou téměř automaticky. Nemohl nijak zabránit tomu, aby se nevybavovaly zrovna nyní, na počátku kritické fáze příletu k Marsu. Jack se zprvu ani nesnažil je nějak zaplašit. Možná, že to byl samotný Mars, rostoucí před očima hodinu od hodiny, jenž ho provokoval k příliš mnoha otázkám a srovnáním se Zemí. Wilsona chvílemi přepadaly i hodně kacířské myšlenky o postupné přeměně Země v Mars; jistě ne svou velikostí a polohou, ale – svým nevlídným prostředím.
Na Zemi se nyní, v první čtvrtině jedenadvacátého století, už docela nápadně projevují důsledky jevu, který vědci již dávno označili nálepkou "globální oteplování planety". Zpočátku se příliš mnoho sluchu dopřávalo těm, kteří tvrdili, že k oteplování Země vlastně vůbec nedochází, to prý jen naše modely klimatu jsou nedokonalé. Jde pouze o statisticky náhodné výkyvy teploty, prohlašovali, jednou směrem nahoru, podruhé směrem dolů. Takových krátkodobých oscilací bylo v minulosti už bezpočet, a všechny se nakonec vyrovnaly do normálu. Mělo se vyčkat až do doby, kdy budeme sto předpovídat nadcházející klimatické změny s vysokou určitostí. Jak se zdá, čekalo se přespříliš dlouho.
V této neurčité době přelomu století se silně prohloubily rozpory mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi světa. Průmyslové státy, přestože svou výrobou nejvíc přispěly k produkci plynů, které zvýšily teplotu na Zemi, upíraly těm chudým a nejubožejším zemím, aby i ony prošly etapou průmyslové revoluce podobně, jak ji prodělaly vyspělé země ve viktoriánské době. Rozvojové státy, namítali státníci bohatších zemí, nemusí přece donekonečna a slepě opakovat všechny neblahé zkušenosti viktoriánské industrializace, která se vyznačovala nejen prudkým průmyslovým růstem, ale i městy zahalenými ve smogu, kyselými dešti a velmi nehospodárnou výrobou energie. Ale ovšem – v těchto slovech je hodně pokrytectví. Chudé země přece nemají prostředky na nákup vyspělých technologií a zařízení pro efektivní výrobu energie. Tyto krajiny, ať si to přejí či nikoli, jsou přinuceny zůstat u tradičních, ale levných zdrojů.
Ano, na Zemi nyní naplno propuká velká a po léta skrývaná krize. Krize, která dlouho jen doutnala, aby se nyní rozhořela zřetelným plamenem. Prognózy vývoje klimatu z konce dvacátého století se ukázaly podivuhodně přesné. Nepotvrdila se katastrofická vize "zelených" fundamentalistů, jež předpovídala celkové oteplení přinejmenším o pět stupňů Celsia. Ale neměli pravdu ani ti, kdo prohlašovali, že oteplování planety je čirý výmysl, který si nezasluhuje naší pozornosti. I vtipálkům, a bylo jich věru dost, najednou došel humor. Nastala nejpravděpodobnější alternativa, kterou klimatologové kdysi předpověděli. Celá Země se v průměru oteplila o dva a půl stupně Celsia v porovnání s dobou před půl stoletím.
To je opravdu alarmující zvýšení teploty. Určitě ne svou velikostí, ale rychlostí. Příroda sama je schopna takto změnit teplotu na Zemi stěží v průběhu deseti tisíc roků, ale člověk toho dosáhl už během pár desítek let!
 
Tak se tedy na Zemi oteplilo o dva a půl stupně Celsia. Přímo se vnucuje slůvko "pouhé" dva a půl stupně. Jenže to by bylo zavádějící. Příroda je natolik složitý stroj, že zde většinou neplatí zjednodušená úvaha "malé příčiny – malé následky", "velké příčiny – velké následky". Velmi často v ní zdánlivě nepatrné příčiny nakonec vyústí do kolosálních proměn. To vědí všichni vědci, i když často nechápou, proč tomu je právě tak. Zcela markantní důsledky globálního oteplení pocítily všechny přímořské státy. Nebyly to polární ledovce, které zvýšily vodní hladinu o více než půl metru, to jen voda v oceánech zvětšila podle elementárního fyzikálního zákona svůj objem. Tají i mnohé horské ledovce a ustupují vysoko do hor. Zvýšená mořská hladina zaplavuje rovinaté kraje u pobřeží a vyhání stamiliony obyvatel z jejich dosavadních domovů. Týká se to zejména těch nejchudších z chudých: jsou to lidé z Bangladéše, Egypta, Pákistánu, Indonésie a Thajska. Ti nejubožejší z lidského plemene se stávají jedněmi z mnoha "ekologických vyhnanců", živořících na pokraji života a smrti. Prohrávají ale i nesrovnatelně bohatší: Nizozemci už vzdali svůj letitý boj s mořem – jejich území se zmenšilo o čtvrtinu.
Změněné teplotní poměry nacházejí svou odezvu i v zemské atmosféře. Takřka na denním pořádku jsou rozsáhlé záplavy a ničivá tornáda a vichřice, které sužují obyvatele téměř všude. Výstřelky počasí nejsou žádnou zvláštností: v subtropických krajinách mrzne, v suchých a horkých oblastech na dlouhou dobu přicházejí období extrémních veder. Všechny pozemské pouště se zřetelně rozrostly a mračna drobného žlutavého písku, rozviřovaná prudkými větrnými smrštěmi, dusí život ve stále větším okruhu. Snad všichni lidé trpí nedostatkem vody. Voda chybí všude. Kolem životodárných řek Nilu, Indu, Gangu, Jordánu či Eufratu propukají četné konflikty. Nebojuje se zde za ideje náboženské, jako často předtím, ale o vodu! Jsou to nelítostné boje o přežití a zdá se, že není síly, která by je dokázala utlumit. Situace se stává výbušnou také na mnoha dalších místech zeměkoule, místní války se rozhořívají i v oblastech tradičně klidných. Válčí se o potraviny, kterých se výrazně nedostává.
Svět se nápadněji než kdykoli předtím rozdělil na bohaté a chudé. Nové však je, že strádají i ti "bohatí". Jejich životní standard, poměřován situací z konce dvacátého století, začíná nezadržitelně klesat. V největší světové obilnici – Spojených státech amerických – se namísto kukuřice stále více pěstuje pšenice, jež je odolnější proti suchu a vedru. Pšenice ovšem dává jen poloviční výnosy ve srovnání s kukuřicí. Rychle klesá i produkce rýže, protože chybí voda na zavlažování rýžových polí. To je opravdu alarmující: na rýži jako na základní potravinu jsou totiž odkázány dvě třetiny lidí na světě. Zvýšená teplota a rozmary počasí se neblaze podepisují i na zdravotním stavu obyvatelstva. Nejen nedostatečná výživa, ale také srdeční choroby a přenosné nemoci předčasně maří životy nebývale mnoha lidí na zeměkouli.
Civilizace na planetě Zemi se zmítá v těžkostech, na něž sice mnozí prozřetelní upozorňovali již dávno, ale jejich varování většina tehdy vážně nebrala. Za této situace si málokdo troufá dávat nějaké rady, jak situaci řešit. Nicméně všeobecně se odpovědnost za tristní stav naší planety svaluje zejména na nejbohatší, industriální země. A tyto bohaté státy teď nutně potřebují ukázat sobě i chudým, že mají situaci pod kontrolou a jsou s to zabránit rozkladu a zmatku. Politikům je nad slunce jasné, že k takovému důkazu se nejlépe hodí uskutečnění nějakého Velkého Projektu.
Jeden z nich se už řadu let přímo nabízel. Mnozí si s možností jeho realizace pohrávali již od konce století, i když s plynoucími léty se naděje na úspěch zdála být menší a menší. Přesto vyhlášení amerického prezidenta na vrcholné schůzce nejvlivnějších politiků světa v roce 2018 nejednoho překvapilo. "Dvacátého července 2026 uplyne padesát let od prvního úspěšného přistání kosmické sondy na Marsu, legendární Viking tehdy započal cestu pozemšťanů na tuto planetu. Naším cílem proto je," oznámil tehdy prezident, "dopravit tam do výročního dne lidskou posádku – vyslance naší planety – a bezpečně je vrátit zpět na Zemi."
 
Jack Wilson se při vzpomínce na legendární prezidentův projev jen trpce pousmál. Dobře si ho celý pamatoval, nebyl ostatně nijak dlouhý. Příliš okatě se však podobal pověstnému prohlášení prezidenta Johna F. Kennedyho, kterým v roce 1961 slíbil celému světu, že Američané za necelých deset let přistanou na Měsíci. Nicméně chyběly v něm věty, kterými tenkrát Kennedy zapřísahal své spoluobčany: "Prosím Kongres a celou zemi, aby daly souhlas k této cestě, k cestě, jež bude trvat léta a bude velmi nákladná. Kdybychom chtěli dojít jenom na půl cesty anebo omezit své požadavky tváří v tvář obtížím, bylo by lépe se na tuto cestu vůbec nevydávat." Prezident nyní nic takového neřekl. Byl si skálopevně jist tím, že ho Američané pochopí a podpoří. Ovšem stejně jako tenkrát bylo rozhodnutí letět na Mars rozhodnutím politickým, a jeho účelovost nebylo možné zastřít žádnými líbivými frázemi.
Wilson dnes už věděl, jak ukvapené rozhodnutí to bylo. Když se po dvou letech připojil k projektu, stále ještě nebyly zažehnány potíže s financováním letu. Teprve velkorysá podpora tří mamutích japonských koncernů vyvedla projekt z nejhorší krize. Jednou z odměn za tuto podporu se stalo i právo Japonců pojmenovat kosmickou loď, která poletí k Marsu. Ti zvolili označení zcela prosté – Kasei, což je v jejich rodném jazyce Mars. Mnohým to tenkrát připadlo zvláštní, ale brzy si na toto slovo celý svět zvykl a naučil se je vyslovovat i se správným přízvukem: ká-sej.
 
Spěchalo se a navíc i šetřilo. Spěch a polovičatost se zakrátko staly průvodci celého projektu. Ovšem pokud měl být splněn termín, mnoho času na přípravu opravdu nezbývalo. K Marsu nelze odstartovat v libovolné úterý nebo čtvrtek, příležitost se otevírá na pár měsíců vždy jen jednou za dva roky. Na tom nic nezmění ani rozhodnutí sebemocnějších politiků, to je prostě dáno neúprosnými zákony nebeské mechaniky. Datum startu bylo tudíž pevně stanovené: aby byl splněn prezidentem vyřčený termín, musí se loď vydat na cestu nejpozději v roce 2024. Poslední startovní okno se otvíralo ke konci roku.
Skeptiků i nepřátel Velkého Projektu bylo víc než dost. Před těmi nejradikálnějšími a militantními se musely pečlivě chránit tovární haly a střediska přípravy. Podle očekávání odpůrci argumentovali především obrovskými náklady, které by přece bylo možné vynaložit "na něco užitečnějšího". Hlasité a výbojné demonstrace nebraly konce. V přepestré argumentaci "pro" a "proti" se mísila zjevná pravda s čirou demagogií, střízlivost s komplikovaností, závažné argumenty se střídaly s naprostými banalitami. Víc než kdy jindy se ukázalo, že u tak složitých projektů jako je tento nelze připustit bezbřehé a nikdy nekončící diskuse a referenda, jež spíš odvádějí od cíle, než aby k němu vedly.
Někteří lékaři byli už během příprav letu dost znepokojeni. Namítali, že mnohaměsíční beztížný stav kosmonauty těžce poznamená. Jiní ale odporovali: vždyť to nebude první dlouhodobý pobyt lidí ve vesmíru. Podle zkušeností, které máme, sice k řídnutí kostí a úbytku svalů při tak dlouhých letech v beztíži dochází, ale zatím byla rehabilitace kosmonautů po návratu domů vždycky úspěšná. Nač již nyní malovat čerta na zeď?
K opozici se kupodivu přidali i mnozí astronomové, kteří docela dobře věděli, že projekt není ještě stoprocentně zralý. Šetřilo se na lecčem, i na ochraně kosmonautů před zhoubnou radiací. Právě sluneční fyzikové varovali před možným ozářením posádky nějakým prudce letícím oblakem plazmatu ze Slunce. Veřejnost vnímala spor mezi astronomy a vedením projektu spíše jen jako spor odborný, a tak do něj ani nezasahovala. Pro normálního smrtelníka to bylo zkrátka příliš složité. Astronomové se nijak netajili tím, že vlastně nejsou schopni spolehlivě předpovědět, kdy takový výron žhavého plynu a nabitých částic vyletí ze Slunce do prostoru, právě do míst, kde bude v tu chvíli kosmická loď. Dříve si mylně mysleli, že za vše mohou mohutné sluneční erupce, pak se ale ukázalo, že i erupce jsou důsledkem něčeho, co se odehrává kdesi vysoko ve sluneční koróně. A ke sledování těchto koronálních jevů jsou zapotřebí přístroje na družicích, ze Země je uvidět nelze. Jenže se šetří. Taková dokonalá síť družic neexistuje a astronomové mohou jen donekonečna připomínat, že riziko ozáření je velmi vysoké právě nyní. Vědí, že v období maxima sluneční aktivity a krátce po něm je pravděpodobnost vzniku nebezpečných výronů obzvlášť vysoká. Přitom poslední sluneční maximum nastalo docela nedávno – koncem roku 2022.
Novináři obvykle komentovali námitky astronomů jako snahu přiživit se na už tak obludně nákladném projektu. Ihned po prvních výpadech astronomů si hlavní ředitel projektu přispíšil s prohlášením (později hojně citovaným), že riziko ozáření posádky nabitými částicemi ze Slunce "bylo taktéž analyzováno a shledáno ... jako poměrně malé. Jsou jiná nebezpečí, která mě znepokojují daleko víc," řekl doslova, aniž by své obavy nějak upřesnil.
Navzdory mnoha pesimistickým předpovědím se v polovině září roku 2024 zvedaly z kosmodromů jednotlivé kusy budoucí stanice a na oběžné dráze kolem Země z nich zakrátko vzniklo rozměrné kosmické plavidlo Kasei 1. Bez velkých oficialit se 12. října vydala zkompletovaná loď na cestu k Marsu.
 
Jack Wilson si živě vzpomíná na tyto dny. Jako člen záložní posádky vše sledoval z bezprostřední blízkosti. Tenkrát považoval možnost, že by také letěl k Marsu, za pramalou. Pro všechny případy se sice připravovala náhradní loď Kasei 2, ale nedostatek peněz a času se podepsal i zde. Vše bylo redukováno na nejmenší únosné minimum. Někdy měl Jack až dojem, že se záložní loď chystá jen tak naoko, ale nijak ho to tenkrát nedráždilo. Jenže – pak se to stalo.
 
pokračování