43. číslo, čtvrtek 12. března 1998 19:00


 

 

Obsah zpráv:
Supernova 1998S v NGC 3877
Armagedon nastane v roce 2028
Mars Global Surveyor: další snímky
Čas úmrtí: 10. 3. 1998 v 21.21 světového času
Hubblovy asteroidy
Jak se jmenuje nejvyšší vrchol Marsu?
Žeň objevů 1997

Rubriky:
Pozorování: 12. týden na obloze (16. až 22. března 1998)
Čtivo: Arthur C. Clark, Devět miliard božích jmen

Zvláštní příloha:
Za úplným zatměním Slunce
Žeň objevů 1995, 1996, 1997 (J. Grygar)
Dobrý den, sousede (J. Dušek, M. Eliáš, P. Gabzdyl)
Skleněné oči světa (R. Novák)
Vítejte na Marsu (M. Grün, P. Jakeš, Z. Pokorný)
Co oči nevidí (J. Grygar, M. Grün)
Zprávy z kosmonautiky (M. Grün)
Fyzika hvězd (Z. Mikulášek)
 
 
 
Supernova 1998S v NGC 3877
 
Je tomu už docela dávno, co jsem viděl na vlastní oči supernovu. Pokud mne pamět neklame, poslední byla poblíž jádra spirální galaxie M 51 v Honících psech. Tenkrát jsme s Jirkou Duškem dírou mezi mraky namířili dvaceticentimetrový refraktor brněnské hvězdárny téměr do nadhlavníku a spatřili poblíž jádra přibližně stejně jasnou tečku, tou dobou již dávno mrtvou hvězdu. Ale asi nejhezčí z mnou viděných supernov byla ta v galaxii M 81. Pozorovali jsme ji všichni, dokonce nám vyšla pěkná světelná křivka.
 CCD snimek supernovy 1998S. Rudolf NovakDnes večer (no, bylo už po půlnoci) se mi opět podařilo obohatit sítnici pravého oka fotony, jejichž světlo je bezesporu tím nejstarším, co jsem kdy viděl. Na vlastní oči. Kousek od chí UMa se nachází galaxie NGC 3877, která by za tmavé noci byla i z Brna vidět středně velkým dalekohledem. Dnes však svítil Měsíc a tak jsme galaxii spíš tušili než viděli. Mnohem nápadnější však byla hvězdička kousek od jádra mlhavé skvrnky. I když si teď uvědomuji, že se nám jevila spíš uprostřed. Pozorovací podmínky byly skutečně velmi špatné. Hvězdnou velikost bych tipl kolem dvanácti, spíše však k třinácti magnitudám.
Supernovu objevili čínští astronomové už v noci z druhého na třetího března na CCD snímcích, spektroskopie ukázala, že se jedná o typ IIn, přičemž se hvězda dále zjasňovala. Na přiloženém obrázku pořízeném CCD kamerou autorem příspěvku najdete tuto "hvězdnou rakev" ve spodní části galaxie a určitě ji nepřehlédnete. Celková doba expozice je padesát minut, ke kameře nebyl přidělán žádný filtr. Výsledný snímek je seskládaný z deseti pětiminutových expozic. Nerovnoměrně osvícené pole je způsobeno poměrně silným svitem Luny krátce před úplňkem.
A proč vám předkládáme tak "slabou" supernovu? Důvod je prostý. Je totiž docela možné, že je vaší poslední možností spatřit objekt tak nesmírně vzdálený. Rozhodně byste si ji proto neměli nechat ujít. Na všech lidových hvězdárnách vám rádi umírající hvězdu ukáží a pohled zpestří zajímavým výkladem o hvězdném vývoji. A to přece stojí za to, nebo ne?
 

Rudolf Novák
obsah
Jiný snímek supernovy v NGC 3877 pořídil v noci 7./8. 3. 1998 Tomáš Havlík CCD kamerou ST7 + teleobjektiv 5,6/500, clona 8, filtr IR. Vše ve 23 h 14 min. SEČ na Hvězdárně a planetáriu v Ostravě-Porubě. Podmínky nebyly příliš příznivé, neustále chodily mraky. Jak uvádí autor: "Snímek není nějaké převratné kvality, ale na Ostravu to jde a je tam supernova".
 
 
 
Animace archiv IANArmagedon nastane v roce 2028
 
Ne, nebojte se. Nadpis tohoto příspěvku je trochu přehnaný. I když, kdo ví. Poslední propočty dráhy planetky označené číslem 1997 XF11 totiž ukazují, že za třicet let proletí kolem Země blíže než Měsíc. Šance, že se s námi srazí, je sice malá, zatím však vyloučena nebyla.
Asteroid 1997 XF11 nalezl 6. prosince 1997 Jim Scotti v rámci programu Spacewatch Arizonské univerzity. Měření polohy provedená dvojicí japonských amatérů v následujících dvou týdnech ukázala, že se planetka o průměru jeden až dva kilometry může velmi těsně přiblížit k naší planetě. Dostala se tak do skupiny "potenciálně nebezpečných objektů", které si zaslouží další pozoronost.
Astronomové nadále planetku sledovali a z její dráhy v dalších šedesáti dnech se ukázalo, že by v říjnu 2028 měla proletět asi sedm set tisíc kilometrů daleko. Měření, která byla získána 3. a 4. března pak dráhu dále zpřesnila: planetka proletí ve večerních hodinách 26. října 2028 asi 50 tisíc kilometrů daleko od středu Země! V Evropě bude tehdy tma a tak by měla být dokonce několik hodin viditelná i bez dalekohledu.
Je však nutné poznamenat, že nejistota minimálního přiblížení k Zemi je dosud značně veliká -- více než dvě stě tisíc kilometrů. S velkou pravděpodobností lze tedy říci, že nás spolehlivě mine. Ke zpřesnění dráhy 1997 XF11 bude proto nutné provést mnoho dalších pozorování. Například během přiblížení planetky roku 2002, kdy nás mine o devět milionů kilometrů.
Jestli se ale ukáže, že skutečně dojde k málo pravděpodobnému přímému setkání, máme o zábavu postaráno. Při pádu se totiž uvolní stejné množství energie jako při explozi dvou milionů hirošimských pum.
 
-- jd --
(Dle tiskové zprávy Central Bureau for Astronomical Telegrams)
 
Na diagramu Central Bureau for Astronomical Telegrams je vyznačena dráha planetky 1997 XF11 ve sluneční soustavě, spolu s dráhou Venuše, Země a Marsu. Rovina oběhu asteroidu vůči ekliptice je mírně skloněna, světle šedě je vyznačena část, která leží pod ekliptikou. Poloha všech těles je vyznačena pro 13. únor 1998.
 
Po uzávěrce: Máte-li zájem, můžete se též podívat na animaci (88 kB) zachycující pohyb planetky 1997 XF11. Šest snímků bylo zhotoveno 11. března během půl hodiny astronomkou B. Rodgers s dalekohledem Astrophysical Research Consortium o průměru tři a půl metru. Asteroid byl v té době asi milionkrát slabší než nejslabší hvězdy viditelné bez dalekohledu.
 
Další podrobné informace najdete ve zprávě dr. Jiřího Borovičky.
 
obsah
 
 
  
Mars Global Surveyor: další snímky 
 
Sedmého března 1998 dokončila sonda Mars Global Surveyor již 163 obletů planety Mars, během kterých svoji oběžnou dobu zredukoval ze 45 hodin a pouhých třináct. Všechny její přístroje jsou v naprostém pořádku. Koncem tohoto měsíce bude dráha upravena natolik, že začne první fáze intenzivního vědeckého průzkumu atmosféry i povrchu rudé planety. Přerušena bude jen na několik dní během května, kdy se Mars ocitne v konjukci se Sluncem a nebude možné se sondou prakticky vůbec komunikovat. 
Již nyní, vždy během svého těsného průletu kolem planety, ale Mars Global Surveyor pořizuje velmi detailní snímky. Tentokráte jsme pro vás vybrali část kaňonu Ophir, který je součástí rozsáhlého Valles Marineris. Údolí nese jméno podle americké sondy Mariner 9, na jejichž snímcích bylo v roce 1971 objeveno. Jedná se o soustavu kaňonů s hloubkou až devět kilometrů, 250 kilometrů širokých a více než čtyři tisíce kilometrů dlouhých. 
 
Foto NASA

Mariner 9 sice přinesl první snímky této oblasti, mnohem hezčí však pořídily umělé družice Viking. Jednu kompozici, sestavenou na základě jejich pozorování, přikládáme. Oblast vyfocená Mars Global Surveyorem jen v ní vyznačená šipkou. Soustava údolí, jak naznačují mnohé indicie, ovšem nevznikla působením vody. Zřejmě zde svoji roli sehrály blízké sopky, ale také větrná eroze a další. 
Snímek Ophir Chasma, který přinášíme v plném rozlišení a který zdobí pravý okraj dnešních novin, byl pořízen 4. ledna tohoto roku během 82. průletu sondy. Nejmenší detaily mají velikost pouhých deset metrů, na výšku zachycuje oblast s délkou asi 20 kilometrů. V horní část je položená o čtyři kilometry výše než spodní dno kaňobu. Přechod mezi oběma úrovněmi je ozdoben mnoha malými, rovnoběžnými brázdami, které nejspíše připomínají pozemské písečné duny. V horní části jsou zřetelné světlé i tmavé oblasti usazenin. Jejich původ není zcela jasný. Buď se jedná o materiál, který zde byl deponován během vysychání rozsáhlého jezera, jenž mohlo v minulosti vyplňovat Vallis Marineris, nebo se jedná o důsledek gigantické exploze některého z blízkých vulkánů. Během mapovací fáze bude schopen Mars Globar Surveyor pořídit snímky ještě s třikrát lepším rozlišením, pak budeme určitě moudřejší. 
 

-- jd --
 (Dle zpráv NASA)
obsah 
 
  
Čas úmrtí: 10. 3. 1998 v 21.21 světového času 
  
Americká sonda Pathfinder, která od července až do konce září loňského roku intenzivně studovala povrch planety Mars, byla v úterý 10. března krátce před půl jedenáctou našeho času oficiálně prohlášena za "mrtvou". 
Tato vskutku historická mise začala startem 4. prosince 1996. Půl roku strávila v kosmickém prostoru a v "Den nezávislosti" -- 4. července 1997 -- dosedla poblíž údolí Ares, asi 850 kilometrů od Vikingu 1.  V nepříjemném prostředí rudé planety nakonec pracovala celých 83 dní, třikrát déle než bylo původně plánováno. Během této doby pořídil Pathfinder tisíce nádherných snímků a množství meteorologických měření. Malé vozítko Sojourner pak provedlo několik chemických rozborů okolních hornin. 
27. září však definitivně zmlkl hlavní vysílač sondy Pathfinder. Velmi slabý signál byl zachycen ještě 1. a 6. října, od té doby ale nic než obyčejný šum. Toto úterý byl učiněn poslední pokus o navázání spojení. Pomocí antény o průměru 34 metrů soustavy Deep Space Network v Kalifornii, byl vyslán příkaz k zapnutí vysílače. Po hodině marného očekávání bylo sondě sérii povelů nařízeno, aby přepnula na záložní vysílač. I tak následující čtyři hodiny nepřišel jakýkoli náznak toho, že by ještě pracovala. 
 
Sojourner ocima Pathfinderu (Foto NASA)
 
To, že Pathfinder zmlkne, bylo možné očekávat. Otázkou ale je, co se děje s malým vozítkem Sojourner. Krátce před ztrátou spojení bylo totiž naprogramováno tak, aby se (pokud nedostane jiné povely) začalo pohybovat kolem sondy. Jelikož je zcela autonomní, je dost možné, že pořád ještě funguje a jen se marně snaží navázat spojení s Pathfinderem. Bez jeho vysílače ale nejsme schopni Sojourner uslyšet. Časem však senzory vozítka přestanou fungovat, jeho sluneční panely, které jej napájejí, se pokryjí prachem, a i on se zastaví. O tom se ale jen stěží nějak dozvíme. 
Pathfinder je tedy definitivně mrtev. Nicméně již brzy se dočkáme dalšího přistání na Marsu. Kolem 3. ledna 1999 totiž odstartuje Mars Surveyor Lander, který bude po dobu tří měsíců studovat místní meteorologické podmínky, analyzovat povrchový materiál (vodu a oxid uhličitý) a samozřejmě snímkovat (a to již během sestupu na padáku). Jeho součástí je i dvojice penetrátorů určených k detekci podpovrchové vody. Dopadnou na povrch rychlostí 200 m/s a proniknou do hloubky půl až dva metry. 
 
-- jd --
 (Podle zpráv NASA)
obsah
Snimek z Mars Global Surveyoru (Foto NASA)
 
 
 
Hubblovy asteroidy
 
Pilnou, až mravenčí prací přispěli k poznání složení sluneční soustavy američtí vědci Robin Evans a Karl Stapelfeldt (JPL NASA), kteří trávili poslední tři roky svého života prohlížením archivních snímků z Hubblova kosmického dalekohledu (Hubble Space Telescope). Zatímo ostatní odborníci používají hojně archiv snímků ke studiu vzdálených galaxií a kvasarů, v rámci nejrůznějších kosmologických výzkumů, Evans se Stapelfeldtem zůstali "při Zemi" a dali se na objevování velmi malých těles putujících mezi Marsem a Jupiterem. Objekty, které nalezli na přibližně dvaceti osmi tisících snímcích, mají v průměru jeden až tři kilometry. Ze statistického hlediska je volba snímků HST velmi strategická, neboť pokrývají přibližně se stejnou hustotou celou oblohu a nehrozí tak problém výběrového efektu, tedy ovlivnění celkového výsledku systematickým "ignorováním" některých částí oblohy. Studium těchto těles je ale nadmíru důležité, neboť přítomnost velkých planet, mezi kterými obíhají, může mít za následek změnu dráhy a tak se z poměrně neškodných meziplanetárních samotářů mohou stát doslova smrtící projektily ohrožující Zemi.
Na snímcích se asteroidy projeví jako protáhlé barevné čárky, podle toho jak dlouho snímal HST daný kus oblohy. Barva odpovídá použitému filtru, nejčastěji najdete modrou a červenou. Patrné jsou také malé a krátké různobarevné čárky, které jsou planetkám podobné. Nenechte se však zmýlit -- jedná se o takzvané "kosmiky", tedy energetické částice putující vesmírem. Ty občas dopadnou i na čipy CCD kamer na Zemi.
Hledání asteroidů však nebyl důvod studia archivních snímků ani u těchto dvou astronomů. Původně se věnovali kontrole optických systémů HST. Na první planetku upozornila manželka Karla Stapelfeldta (také astronomka), když si doma prohlížela snímky HST na počítači svého manžela.
 
-- rkn --
(Podle NASA News.)
obsah
 
 
 
Jak se jmenuje nejvyšší vrchol Marsu?
 
Asi si řeknete, co je to za hloupou otázku. Nejvyšším vrcholem na Marsu je přece vyhaslý štítový vulkán Olympus Mons, který se tyčí do výše přes dvacet čtyři kilometrů nad okolní krajinu. Průměr jeho úpatí dosahuje více než pět set kilometrů, vrchol má šířkou asi šedesát kilometrů a tzv. kaldera má hloubku až tři kilometry a je ozdobena dvěma krátery o průměru dvacet kilometrů. Tloušťka lávových výlevů v okolí pak dosuje místy až šest kilometrů. Pro srovnání největší pozemský vulkán Mauna Loa je devět kilometrů vysoký (ve srovnání s okolním dnem Tichého oceánu) a sto dvacet kilometrů široký.
Nový pohled na stará měření pořízená americkými sondami Viking v osmdesátých létech, však tento vrchol posunul na druhé místo. Němečtí astronomové Wolfgang Zeitler a J. Oberst z Institut für Planetenerkundung v Berlíně totiž revidovali údaje o výškách štítových sopek na Marsu a ukázali, že Olympus Mons je o něco nižší, než se dosud uvádělo -- "pouze" 23 085 metrů. Nejvyšší sopkou na Marsu, a vůbec v celé sluneční soustavě se tak stal nedaleký Ascraeus Mons o výšce 23 944 metrů.
Celý souboj o prvenství však není dosud uzavřen. Je totiž možné, že karty opět brzy zamíchá Mars Global Surveyor pomocí svého laserového výškoměru, který bude schopen změřit výšku s chybou jen několika metrů.
 
-- jd --
obsah
Olympus Mons Ascraeus Mons
 Vlevo Olympus Mons, vpravo Ascraeus Mons. První a druhý nejjvyšší vrchol nejen na Marsu ale i ve sluneční soustavě. (Foto NASA)
   
 
 
Žeň objevů 1997
 
Díky laskavosti redakce časopisu Kozmos a sestavovatele internetové verze dr. R. Komžíka, se v dnešním čísle Instantních astronomických novin můžete setkat s prvním dílem Žně objevů 1997 dr. Jiřího Grygara.
 
obsah


Instantní astronomické noviny vycházejí, pokud nám to naše linka dovolí, každé pondělí a čtvrtek do 18. hodiny. V případě nutnosti i častěji. Archivujeme vždy posledních deset čísel. Redakce: Jiří Dušek (jd, dj), Rudolf Novák (rkn), Zdeněk Pokorný (zp), Jiří Grygar (jg), Marcel Grün (mg), Tomáš Gráf (tg) a Pavel Gabzdyl (pg). Vzkaz redakci můžete zaslat na tuto adresu ibt@sci.muni.cz