40. číslo, pondělí 2. března 1998 21:00


 

 

Obsah zpráv:
Proč se pořádají hony na sluneční zatmění?
Co dělá úpická expedice?
Videokazety o astronomii a teologii
Ach jo, další konec světa
Europa pod drobnohledem

Rubriky:
Recenzování: Z. Pokorný, Macháčkova učebnice astrofyziky
Pozorování: 10. týden na obloze (2. – 8. března 1998)
Pozorování: Měsíční zastavení (Vyzkoušejte svůj zrak!)
Čtivo: Z. Mikulášek, Horoskop vzpomínek

Zvláštní příloha:
Za úplným zatměním Slunce
Žeň objevů 1995 a 1996 (J. Grygar)
Dobrý den, sousede (J. Dušek, M. Eliáš, P. Gabzdyl)
Skleněné oči světa (R. Novák)
Vítejte na Marsu (M. Grün, P. Jakeš, Z. Pokorný)
Co oči nevidí (J. Grygar, M. Grün)
Zprávy z kosmonautiky (M. Grün)
Fyzika hvězd (Z. Mikulášek)
 
 
 
 
Proč se pořádají hony na sluneční zatmění?
 
Úplné zatmění Slunce je pravděpodobně vůbec nejhezčí přírodní úkaz. Přestože je možné jej spatřit pouze v úzkém dlouhém pásu, který často vede přes nehostinné oblasti, putují za ním pokaždé desítky, ne-li stovky tisíc lidí. To čtvrteční například jen na palubách větších či menších lodí sledovalo v Karibském moří asi dvanáct tisíc turistů! Upicka expedice na strankach venezuelskeho deniku.O zatměních se také píše na předních stránkách novin i časopisů, televizní společnosti jim věnují zvláštní reportáže a zcela obvyklé jsou přímé přenosy prostřednictvím Internetu či speciálních TV kanálů. Za tímto vzácným jevem ovšem cestují i stovky profesionálních astronomů. Proč? Vždyť Slunce a jeho přilehlé okolí je pod neustálým dohledem pozemských i nadzemských observatoří. Má to vůbec nějaký smysl? Zdá se, že ano. Cílem expedic je pořídit co nejdetailnější pozorování svrchní části sluneční atmosféry (tzv. chromosféry a koróny) -- řídké, od desítky tisíc až po několik milionů stupňů Celsia horké obálky naší mateřské hvězdy.
Na to, že by Slunce mohla obklopovat rozsáhlá atmosféra, zřejmě jako první upozornil na přelomu našeho letopočtu antický filozof Plútarchos. Během úplného zatmění v roce 83 n. l. si všiml, že tmavý měsíční disk obklopuje nápadné, nepravidelně rozložené světlo. Soustavné pozorování slunečních zatmění, včetně mnohdy dramatických výprav,  začalo až s rozvojem přístrojové techniky během osmnáctého století. Vždy se ale jednalo jen o několik vzácných minut během úplného zákrytu Foto NASAoslnivého disku Měsícem. I přesto byl v koróně nalezen nový prvek, později pojmenovaný hélium, nádherné oranžové protuberance a pokaždé jinak vypadající složité struktury nejsvrchnější atmosféry.
Teprve od třicátých let našeho století máme možnost sledovat vnější oblasti Slunce i mimo zatmění. V roce 1930 totiž Francouz Bérnard Lyot zkonstruoval speciální dalekohled, tzv. koronograf, který má v ohnisku umístěnu malou kruhovou clonku, jenž imituje zakrývající Měsíc. Pomocí takového dalekohledu lze sledovat některé části atmosféry prakticky nepřetržitě. Vnější koróna má však příliš nízký jas (asi milionkrát menší než jas slunečního kotoučku) a značně také vadí rozptýlené světlo v zemské atmosféře. Proto se sluneční dalekohledy používají nejčastěji jen ke sledování změn ve vybraných spektrálních čárách. Sluneční atmosféru jako celek v širokém oboru spektra a stejně tak i její jemné detaily, které nám leccos prozrazují o stavu magnetického pole a dalších vlastnostech, bylo možné i nadále studovat jen během úplných zatmění, kdy se zakrývající těleso -- Měsíc -- (na rozdíl od terčíku v koronografu) nachází více než tři sta tisíc kilometrů daleko.
 

Jemná struktura sluneční koróny během zatmění 26. února 1998 zachycená americkým fotografem Bob Yenem.
 
V posledních době se ale situace v mnohém změnila. Velmi dobře lze totiž sluneční atmosféru sledovat i na umělých družicích Země. Zde umístěné přístroje poskytují stejně dobré a často vzhledem k dlouhodobým měřením ještě lepší výsledky než jaké jsme dříve mohli získat jen během několikaminutových úplných zatměních. Příkladem může být sonda SOHO (The Solar and Heliospheric Observatory), která od prosince 1995 nepřetržitě monitoruje dění na Slunci a v jeho přilehlém okolí v mnoha oborech elektromagnetického záření, a japonská Yohkoh, jenž v oblasti měkkého rentgenového záření sleduje dění právě ve svrchních vrstvách koróny.
Jaký je tedy v současnosti hlavní význam expedic za slunečním zatměním? Samozřejmě pomáhají při navazování dřívějších pozemských pozorování na dnešní družicová a zřejmě jsou ještě pořád nezastupitelná u některých velkoškálových jevů. Osobně však smysl početných astronomických výpravy vidím především ve skvělých reklamních akcích, pomocí kterých mohou astronomové upozornit širokou veřejnost na svoji, ne zcela zbytečnou, existenci.
 
-- jd --
Přiložená animace ukazuje změny vzhledu sluneční korony zaznamenané Large Angle and Spectrometric COronagraph (LASCO), jedním z jedenácti zářízení na sondě SOHO. (Zdroj NASA)
 
obsah
 
Foto archiv IANCo dělá úpická expedice? 
  
Jak jsme vás již informovali minulý pátek, čtyřčlenná výprava úpických astronomů (Eva Marková, Marcel Bělík, Ladislav Křivský, Tomáš Sýkora) měla štěstí a úplné zatmění poblíž venezuelského Maracaiba úspěšně odpozorovala. Meteorologická situace však byla více než dramatická. Po celý den, až na občasné díry v mracích, bylo totiž úplně zataženo. Teprve půl hodiny před prvním kontaktem, kdy se Měsíc zakousl do pravého okraje slunečního disku, se obloha jako zázrakem vyčistila. Počasí již naštěstí vydrželo a tak mohli po téměř tři minuty Foto expedice Upicesledovat úplné zatmění. Spolu s nimi na pozorovacím stanovišti na selesiánské misii Don Bosco byli i slovenští a indičtí profesionální astronomové a také turisté z Japonska, Mexika, Brazílie a Německa. Dokonce je navštívil i guvernér státu Zulia, ve kterém Maracaibo leží, a také rektor místní univerzity. Výprava byla natolik populární, že se zmínky o ní objevily i v místním tisku (viz přiložená reprodukce v předcházejícím příspěvku). Během víkendu nám úpičáci poslali i první, narychlo zhotovenou a oskenovanou fotografii ze zatmění, kterou přikládáme. Byla pořízena Rubinarem 8/500 (expozice půl sekundy). O víkendu se astronomové vydali opět na cesty, tentokráte se trochu podívat po Venezuele. Nejdříve ze všeho hodlají navštívit malé městečko Meridy na úpatí And, které leží asi dvanáct kilometrů od nejvyššího vrcholu státu Pico Bolívar (5000 metrů nad mořem). Zpátky do České republiky se vrátí asi za čtrnáct dní. Do té doby se snad ještě jednou ozvou prostřednictvím české ambasády. 
 
-- jd --
(Podle zpráv úpické expedice.)
 
obsah
 
 
Videokazety o astronomii a teologii
 
V těchto dnech se na našem mediálním trhu objevují dvě videokazety se společným názvem "Putování k hranicím stvoření". Každá z nich obsahuje asi tři čtvrtě hodiny záznamu, kde vypravěč hovoří o nových poznatcích o vesmíru za použití bohatého fotografického a filmového materiálu z předních pozemských i kosmických observatoří.
V prvním dílu s názvem "Naše sluneční soustava" se zájemcům z řad nejširší laické veřejnosti předkládají v působivé zkratce výsledky výzkumů Slunce a planet, získané především novou generací kosmických sond. Autoři díla však poukazují i na zřetelnou výjimečnost Země jako jediného obydleného tělesa ve sluneční soustavě a z jedinečné souhry přirodních podmínek vyvozují závěr o přičině existence světa v podobě Tvůrce.
Navazující druhý díl nazvaný "Mléčná dráha a hlubiny vesmíru" pak rozšiřuje předešlé téma na výzkum Galaxie a vývoje celého vesmíru. Zvláštní pozornost věnuje skvělým objevům druhé poloviny století, tj. kvasarům, reliktnímu záření, pulsarům a černým dírám.
Zejména v našich podmínkách dlouhodobě oficiálně proklamovaného "vědeckého" ateismu mohou videokazety přispět k oslabení všeobecně přijatého předsudku, že věda a náboženská víra si údajně protiřečí. Poslouží však i agnostikům či ateistům, neboť obsahují nádherné záběry z blízkého i vzdáleného vesmíru, které hovoří samy za sebe.
Původní americké dílo vydal Moody Institute of Science, 1996. Českou verzi vydalo hudební vydavatelství ROSA, s.r.o. v Praze v březnu 1998 v překladu Lumíra Ptáčka. Komentář namluvil Richard Honzovič. Doporučená maloobchodní cena každého dílu je 329 Kč. Podrobnější informace lze získat na adrese: rosasro@vol.cz
 
-- jg --
obsah
 
 
 
Ach jo, další konec světa
 
V poslední době se v denním tisku objevily zaručené zprávy o tragické srážce vesmírného tělesa se Zemí. V souvislosti s tím k nám na brněnskou hvězdárnu také volalo několik "mírně vyděšených" čtenářů. Typický článek najdete například v sobotním vydání jihomoravského deníku Rovnost:
"Jak se blíží konec tisíciletí, roste počet různých předpovědí a věšteb. Existuje ale jedno nebezpečí, které vypadá velice reálné. Nebo je to jen fantazie? Posuďte sami...
"A zůstane Slunce uprostřed nebe a bude se bránit tomu, aby zašlo." Vědci se při čtení tohoto biblického proroctví pozastavují nad tím, zdali má svá opodstatnění. Mnozí z nich jsou přesvědčeni, že ano, že Země se zastaví při otáčení kolem své osy. Je ale splnění této podmínky reálné? Všechno ukazuje na to, že už za několik let můžeme být svědky takového určitě fascinujícího, ale hrozného jevu.
Pozorování světoznámé astrofyzičky profesorky Chantal Levasseurové-Regourdové potvrdily už dřívější výzkumy pohybu nebeských těles. Varují před asteroidem, který se přiblíží ke sluneční soustavě a jehož dráha má protnout dráhu Země. Na naše neštěstí se nejedná o jeden z úlomků, které brázdí vesmír, ale těleso o průměru jeden až dva kilometry! Právě toto vesmírem bloudící těleso může svou rychlostí a gravitací zastavit Zemi. Tragické setkání nám prý kosmos určil na 26. září 2000..."
Nehledě na úplné nesmysly, v článku najdete špetku, ale skutečně jen malinkou špetku, pravdy. Reálné nebezpečí srážky Země s velkým vesmírným tělesem o průměru alespoň sto metrů skutečně hrozí. Taková setkání s fatálními důsledky se již v minulosti stala a zcela jistě je lze očekávat i v budoucnosti. Nelze však říci, kdy přesně. Možná dnes, možná za rok, možná za dva miliony let. V současnosti totiž žádné vesmírné "kamikadze" neznáme.
 
 Různé pohledy na počítačový model "vražedné" planetky Toutatis sestavený dle pozorování radarem v kalifornském Goldstone a v Arecibu na Portoriku. Těleso dlouhé čtyři a půl kilometru dost možná vzniklo "slepením" dvou menších planetek. Nejmenší detaily mají na obrázcích velikost asi sto metrů. Kresba Scott Hudson (Washington State University) a Steven Ostro (Jet Propulsion Laboratory) 
 
A jaký je původ oné zaručené zprávy z Rovnosti? To kupodivu víme velmi přesně. Dr. Jiří Grygar uvádí v jedné ze svých Žní objevů, že v říjnu 1992 přinesly snad všechny světové agentury zprávu o brzkém konci světa. Pramenem se stal francouzský-populárně vědecký časopis Science et Avenir, dle kterého se měla Země v září 2000 srazit s planetkou Toutatis rychlostí sto kilometrů za sekundu. Autorkou výpočtů byla francouzská astronomka A. Levasseurová-Regourdová, která se však od celé "kachny" rychle distancovala.
Planetka Toutatis s pořadovým číslem 4179 skutečně patří mezi tělesa, která mohou proletět v těsné blízkosti Země. Osmého prosince 1992 se ocitla ve vzdálenosti pouze tři miliony kilometrů, tj. jen desetkrát dál než Měsíc. Dokonce byla tehdy sledována radary, takže víme, že má protáhlý tvar (dost možná jde o slepenec dvou těles) o rozměrech 4,6 x 2,4 x 1,9 kilometru (viz počítačový model).  Podrobný rozbor dráhy planetky však zcela jasně ukázal, že nám z její strany následujích několik set let žádné nebezpečí nehrozí. V roce 2000 se k nám skutečně přiblíží. Nejvíce však až za čtyři roku 29. září 2004, kdy bude asi čtyřikrát dál než je náš Měsíc. Jedná se sice o těsné přiblížení, nicméně Toutatis naši planetu spolehlivě mine.
 
-- jd --
obsah
 
 
 
Europa pod drobnohledem
 
Od konce loňského roku probíhá rozšířená mise sondy Galileo, jejímž hlavním cílem je v první fázi studium Jupiterovy Europy z bezprostřední blízkosti. Doslova před několika hodinami byly přitom uvolněny vybrané snímky pořízené 16. prosince 1997, kdy sonda prolétla pouhých dvě stě kilometrů nad ledovým povrchem měsíce. Z nich jsme vybrali dva:
 
Foto NASA
 
První byl pořízen krátce před největším přiblížením, ze vzdálenosti 560 kilometrů. Nejmenší zachycené detaily mají velikost jen šest metrů! Krajina na snímku má na výšku asi dva kilometry a vcelku věrně připomíná pohled z letadla na pozemskou hornatou krajinu. Rozsáhlá údolí i kopce jsou typická pro celý povrch Europy.
 
Foto NASA
 
Druhý snímek je výhledem na oblast Conamara Chaos, kde je ledový povrch Europy rozbit na mnoho malých ker, které byly různě deformovány a pootočeny. Nepřehlednou změť mohla dohromady opět spojit voda vyteklá z vnitřních částí Europy. Obrázek má na výšku asi čtyři kilometry a nejmenší detaily mají asi devět metrů.
Další obrázky najdete na webové stránce věnované sondě Galileo http://www.jpl.nasa.gov/galileo/ a my vám pak můžeme slíbit, že se k ledové Europě v brzké době podrobněji opět vrátíme.
 
-- jd --
obsah

Instantní astronomické noviny vycházejí, pokud nám to naše linka dovolí, každé pondělí a čtvrtek do 18. hodiny. V případě nutnosti i častěji. Archivujeme vždy posledních deset čísel. Redakce: Jiří Dušek (jd, dj), Rudolf Novák (rkn), Zdeněk Pokorný (zp), Jiří Grygar (jg), Marcel Grün (mg), Tomáš Gráf (tg) a Pavel Gabzdyl (pg). Vzkaz redakci můžete zaslat na tuto adresu ibt@sci.muni.cz