Poznání hranic

"Vše, oč žádám, jsou tři lodě a ekonomické zázemí. Je to snad příliš mnoho s ohledem na možnosti, které máte?"
"Taková výprava by stála příliš mnoho peněz ... vždyť musíme nasytit naše lidi a vyrábět zbraně. Nemůžeme tolik riskovat..."
"Ale uvažte, co bychom mohli získat ... spoustu nových světů!"
Tak nějak se mohl před více než 500 lety odehrát rozhovor mezi Kryštofem Kolumbem a španělskou královnou Isabelou. V podobném duchu by se mohl nést i při jednáních představitelů NASA s členy amerického Kongresu, když rozhodují o financování kosmických letů. Jakou cenu má planetární výzkum? Proč na něj mají lidé přispívat nezanedbatelnými částkami peněz? Opravdu je to jen zvídavost, rozmar, jenž nás žene do kosmického prostoru?
Ne, to určitě nejsou hlavní hnací síly tohoto snažení. Tou skutečně hlavní silou je -- snaha přežít. Ano, přežít. My všichni chceme přežít. Pro nás pro všechny už začíná být Země těsná, špinavá -- a připusťme, že je stále dost neznámá. Musím upřesnit: Země je pro nás z mnoha pohledů neprobádaným světem. Přitom tato civilizace už dnes vládne natolik silnými zdroji energie, že mohou narušit biosféru, k níž bytostně patříme. My však spíše věříme než víme, že tyto zásahy jsou vratné, že neohrožují samu naši existenci.
Pohled z kosmu na planetu Zemi a možnost srovnání Země s dalšími světy nám pomohou otevřít oči. Proto zcela zákonitě muselo začít období kosmonautiky, navzdory tomu, že třetina lidstva hladoví a zápasí o holou existenci. Lety do vesmíru opravdu nejsou kratochvilnou zábavou bohatých, kteří dost dobře nechápou, že pro nejchudší z chudých svět končí u nejbližší popelnice a události po právě se blížící noci jsou až neskutečně vzdálené.
Expanze do vesmíru však není neomezená. Nenechejte se unést literárními příběhy ze světa science fiction, ani líčením snílků, pro něž žádná překážka není dost vysoká, aby si s ní člověk někdy neporadil. Tyto rozmáchlé vize neukazují budoucnost našeho reálného světa, ale cosi zploštělého a zjednodušeného, jsou to jen jakési moderní pohádky, které se nikdy neuskuteční.
Prostor kolem naší Země tato civilizace bezesporu ovládne. Země je blízko -- na ni se lze v případě nouze rychle navrátit, odtud může přijít bez prodlevy pomoc nebo alespoň rada. Nešťastná expedice na Měsíc Apollo 13 to vše jen potvrzuje.
Přítomností člověka ve vesmíru dostává kosmický výzkum lidský rozměr. Věřte tomu -- je to faktor velice důležitý. Každý z nás tento výzkum svým způsobem financuje, a to je důvod, proč chceme vědět o tomto zkoumání něco více. Proto jsou mezi kosmonauty i novináři. Proto také smrt učitelky Sharon McAuliffeové v raketoplánu Challenger nebyla ničím jiným než krutou daní za tuto naši snahu "být při tom".
Člověk do kosmu jistě létat může. Určitě však musí co nejdříve poznat meze, za něž není radno vstupovat. Dnes bezpečně víme, že lety člověka k cizím hvězdám budou pro bezpočet budoucích generací čirou fantazií. Jednoduchým výpočtem se můžeme přesvědčit, že pro výpravy i k nejbližším hvězdám bychom potřebovali veškerou energii, kterou lidstvo při dnešní produkci vyrobí za celé tisíciletí.
Poznání mezí je poznáním sebe sama. Člověk jako bytost z masa, kostí a krve tyto meze pronikání do vesmíru má zřejmě nepříliš daleko od své planety. Takto však nelze poměřovat jeho duševní svět. V myšlenkách je lidský svět neobyčejně široký. Lidské výtvory, poslané tam, kam se člověk sám nikdy nedostane, jsou toho nejlepším důkazem. Koneckonců kosmické sondy nejsou nic imaginárního, ale reálné výtvory této generace lidí. Jsou tedy předobrazem budoucího úsilí ve výzkumu vzdálených světů? Myslím, že ano.
 

Úryvek z knihy Zdeňka Pokorného: Příběh nesmrtelných poutníků (Rovnost, Brno 1995).
 
 
 

Sibiř ´97

Další zatmění nás zaválo až na dalekou Sibiř. A dokonce i dál, až na tzv. Dálný Východ. Úkaz nastal 9. března 1997. Naše čtyřčlenná expedice (RNDr. Eva Marková, CSc. -- vedoucí celé výpravy, RNDr. Pavel Kotrč, CSc. z AÚ AV ČR Ondřejov, Tomáš Sýkora a já, Marcel Bělík) se spolu s přáteli z Irkutského Institutu vztahů Slunce--Země vypravila ještě daleko na východ od míst, kam se rozjely ostatní vědecké expedice. Až do městečka s poetickým jménem Erofej Pavlovič, asi 2000 kilometrů východně od Irkutska. Zde se nám podařilo, díky jasnému počasí, celé zatmění úspěšně napozorovat. Přivezli jsme spoustu fotografického materiálu. Malé ukázky můžete vidět i na těchto stránkách.

Foto Hvezdarna Upice Foto Hvezdarna Upice
První obrázek je dvousekundová expozice objektivem Rubinnar s ohniskovou délkou 500 mm a světelností 1:8. Použitý film byl KODAK EKTACHROME 100 SW. Na druhém obrázku vidíte izofoty, získané z obrázku předchozího.
 Dalším prováděným experimentem, kromě již zmíněného snímkování objektivem o f=500 mm s časy 1/1000 až 2 sec, bylo snímkování objektivem s f=1000 mm (MTO) a černobílý film a objektivem o f=105 mm opět na KODAK EKTACHROME 100SW (časy 1/60-2 sec). Na stejný film bylo pořízeny ještě dva snímky s objektivem o f=20 mm s cílem zachytit nejen široké okolí Slunce, ale i kometu Hale-Bopp, která se v té době nacházela asi 40 stupňů od Slunce. Okem jsme sice tuto kometu neviděli (ani nebyl čas), ale po vyvolání filmů a jejich důkladné prohlídce jsme na nich kometu objevili. Slovo "důkladné" je potřeba zdůraznit, neboť po první, povrchní prohlídce jsme konstatovali, že na snímcích kometa není a tuto informaci také neuváženě pustili do světa. Takže to nyní napravujeme, kometa na snímcích je, ovšem čekali jsme od ní více. Zatím její snímek ani nereprodukujeme, neboť jej pro tyto účely budeme muset ještě poněkud upravit. Posledním experimentem bylo určení polarizace světla přicházejícího k nám ze sluneční korony. K tomu byl použit teleobjektiv s f=300 mm a černobílý film KODAK TRI X Pan 320 ASA.
To snad k experimentům, které jsme při zatmění prováděli, a teď by mohla následovat malá pozvánka na přednášky, které pořádá naše hvězdárna k této cestě. Přivezli jsme velké množství fotografického materiálu i mnoho vlastních zkušeností ze života v oblastech, které jsme si před tím ani neuměli představit. Máte-li zájem, začtěte se do následujících řádků a případně nás navštivte. Naši přednášku si můžete i objednat až k vám.
 
O možné cestě na Sibiř jsme uvažovali již dlouho. Vlastně již od doby, kdy jsme se začali pozorováním zatmění zabývat. Ovšem tato cesta měla svá jistá specifika, která způsobila, že jsme se té cesty obávali a dokonce byla období, kdy jsme ji úplně zamítali. Pás totality se totiž tentokráte táhl nehostinnými a zejména mrazivými pustinami severního Mongolska, severní Číny a ruské Sibiře. Vzhledem k faktu, že předpovídané teploty pro tyto oblasti klesaly nejen hluboko pod bod mrazu, ale i pod teplotu mínus dvacet stupňů, opravdu jsme uvažovali o naší účasti. Při takovéto teplotě totiž přestává většina přístrojů pracovat, a to i po stránce mechanické. O elektronice v moderních fotoaparátech ani nemluvě.
Nakonec jsme připravili takové experimenty s takovými přístroji, které alespo? částečně zaručovaly úspěch. Vzali jsme pouze přenosné přístroje, které jsou dostatečně mobilní, takže jsme je na pozorovací místo vynesli až těsně před okamžikem zatmění. Že to bylo prozíravé, ukázalo se na příkladě jednoho přístroje, který jsme vynesli dříve a který nevydržel mrazivé podmínky. Potvrdila se platnost mnoha fyzikálních zákonů, v tomto případě platnost zákona o menší tepelné roztažnosti hliníkového upínacího šroubu vzhledem k velké roztažnosti kovového závitu, ve které byl tento šroub původně zašroubován. Výsledek? Po několika desítkách minut nebyl již šroub v závitu zašroubován, nýbrž se volně viklal. Až se nakonec úplně vyviklal. To že jsme vybrali nakonec takovouto oblast bylo způsobeno několika faktory -- dobrou prognózou počasí pro tuto oblast, dobrými kontakty na kolegy astronomy z Irkutska a v neposlední řadě i výhodnými finančními podmínkami expedice, pořádané Irkutskými kolegy. To že naše volba byla úžasná ukázalo nakonec počasí samo.
Ale již dosti k zatmění samotnému, i když to bylo tím hlavním cílem. Podívejme se na pojem, který u nás, snad vlivem výchovy, vyvolává poněkud negativní dojem. Sibiř. Alespo? mě se při vyslovení slova "Sibiř" vybaví obraz Vladimíra Iljiče procházejícího se ve válenkách hlubokým sněhem pod korunami bříz. Skutečnost je ale úplně jiná. Tak předně Vladimírova Sibiř byla poněkud blíže Moskvě či Petrohradu. Koneckonců musel se přeci rychle v pravý čas vrátit z dovolené dělat revoluci. Nás vlak Transsibiřské magistrály zavezl mnohem dále, až do oblasti, kterou sami místní obyvatelé už Sibiří nenazývají. Říkají ji prostě Dálný Východ. Je to s podivem, že o sobě mluví jako o Dálném Východě, ale jak se zdá eurocentrismus se usadil již i zde.
Ale cestě magistrálou předcházela ještě poměrně dlouhé cestování. Z Prahy jsme vyletěli společností OK a dosedli jsme na letišti Šeremeťevo v Moskvě. Trpěli jsme. Ne v letadle. Tam nás nakrmili a napojili, jak už to konečně v letadlech bývá. Ale v Moskvě jsme se museli nabalit (kam jinam je dát než na sebe) v teplých péřových bundách firmy Freud, které jsme právě v Moskvě překřtili na "Freudovu pomstu". Jednalo se totiž o sponzorský dar, který nás měl zachránit od smrti zmrznutím. Zatím jsem s ním trpěli. V Moskvě bylo totiž okolo nuly a my se potili. Naštěstí nás na letišti čekali přátelé z Moskvy a naložili nás i naše zavazadla (včetně "pomst") do žigulíka a za chvíli (asi tři čtvrtě hodiny) jsme se již vybalovali v malém moskevském bytě. Přivítaly nás tradiční ruské "pelmeně" a samozřejmě (to jsme zatím jen tušili, že "samozřejmě") vodka. A ještě nás čekala noční prohlídka Moskvy. A potřebný spánek. Druhý den ráno na nás již čekalo letadlo ruské společnosti Bajkal. Již na letišti se Tomáš chvíli vzpouzel do něho vlézt. Sice jsem také neměl odvahy nazbyt, ale tvrdil jsem, že je vše O.K. Ale ve chvíli, kdy se křído letadla zvlhlo kerosenem, bylo i mě poněkud ouzko. Ale dvě plechovky moskevského piva spolu s výborným jídlem vše spravily. Bohužel nad většinou Ruska byla oblačnost, tak z koukání a sledování cesty nebylo nic. Až v noci, již krátce před Irkutskem, se poněkud vyjasnilo. A tak jsme viděli alespoň nějaká světla. A pak již byl Irkutsk a přistání. Tam nás čekala další krásná situace. Všichni Rusové byli nuceni odběhnout od letadla do haly pěšky, my jsme byli nuceni nasednout do autobusu (padesát míst na nás čtyři a průvodkyni "Inturistu"). Ale v hale jsme se již opět setkali s našimi ruskými spolucestujícími a spolucestujícně jsme čekali na okamžik, kdy se naše zavazadla přesunou z útrob letadla do našich rukou. Mezitím sice přiletělo několik letadle a jejich zavazadla se postupně přesunula ze zavazadlových prostor příslušných letadel do jejich rukou. A my stále nic. Hlas s reproduktoru nás utěšoval, že se naše zavazadla již blíží, ale skutečnost nakonec předstihla naše očekávání. Když jsme se dostali do místnosti, kde jsme měli naše zavazadla od pojízdných pásu obdržet, dostalo se nám tragikomického pohledu. Zavazadla všech cestujících byla naložená na malém vozítku (se samostatným pohonem, to je potřeba zdůraznit) a vršila se tam do závratné výše. A do tohoto, rádoby samopohyblivého vozíku, druhým vozíkem narážel silně podnapilý letištní zřízenec. Samozřejmě, některá zavazadla, věrná fyzikálním zákonům, se začala pohybovat ve směru gravitace z vrcholu vozíku k zemi.
Ale to nás již čekali naši Irkutští přátelé a "oblečeným" mikrobusem nás odvezli do bytu. Padla tradiční vodka a pak již půlnoc. Ráno nás čekala návštěva Institutu pro výzkum vztahů Slunce--Země a spousta lidí, teď již můžeme říci -- přátel. A první podrobné informace o naší cestě další cestě.
Ještě krátký odpočinek v Irkutsku a již jsme se nakládali do speciálního vagónu, částečného sponzorského daru ruských železnic. Vyfasovali jsme kupé s postelemi a už jen čekali na odjezd. A dva dny jsme se řítili Sibiří. Ve vlaku bylo až 36 stupňů nad nulou, v noci venku pak o 70 méně. Nejdříve jsme mysleli, že si nás železničáři chtějí nejdříve upéct a pak sníst, ale později jsme pochopili důvod. Při nižší teplotě by vlak zamrzl.
Vzhledem k teplotám mimo příjemné kupé jsme si začali pomalu zvykat na "freudovy drtičky mrazu" a postupně odvolávali i ono naše původní označení "freudova pomsta".
No a po dvou dnech jsme dorazili do městečka s krásným názvem Jerofei Pavlovich. 6000 obyvatel a spousta ledu. Na Sibiři (nebo spíše na dálném východě, jak tuto oblast označují sami místní obyvatelé) je vůbec sníh a led velmi pozitivní věcí. Zejména pro dopravu. Je pravidelným zvykem využívat jako silnice všechny širší říční toky a i na silnicích se jezdí po deseticentimetrové vrstvě ledu. V létě je doprava problém.
V městečku jsme strávili několik příjemných dní, z nichž nejpříjemnějším byl ovšem devátý březen s jasnou oblohou. Ovšem ani v jiných směrech jsme si nemohli stěžovat. Ihned po našem příjezdu jsme byli odstaveni na slepou kolej za městečko, odkud byl nejlepší výhled směrem k budoucímu "neslunci". Přivedena elektřina a telefon, dovezeno uhlí do kamen a každý den nová cisterna pitné (doufejme) vody. Místní starosta si vzal celou naši expedici k srdci a po celou dobu našeho pobytu nám podstrojoval. Až již to byla návštěva místní estrády či koupání v baně - místních lázních, nebo závěrečný piknik na řece po úspěšném zatmění.
A druhý den po zatmění nás již vlak unášel zpět k Irkutsku. Pak letadlo do Moskvy a pak již do Prahy.
 
Marcel Bělík
Převzato z WWW stránek Hvězdárny v Úpici.
 
 
 

V této rubrice publikuje různé zajímavé delší články.