35. číslo, čtvrtek 12. února 1998 18:15


 

 

Obsah zpráv:
Žádný led na Měsíci
Právě začíná show zemřelé hvězdy
Kdy poletí nad Prahou Mir?

Rubriky:
Názory: J. Grygar,  Kosmické katastrofy v dějinách Země
Recenze: J. Novotný, Dvakrát česky o vesmíru
Pozorování: Dotyčnicový zákryt Aldebarana Mesiacom 5. II. 1998
Pozorování: 8. týden na obloze (16. – 22. února 1998)
Pozorování: M. Haltuf, M. Bily, Jak jsme viděli Mir
Čtivo: L. Dlabola, John Dobson

Zvláštní příloha:
Žeň objevů 1995 a 1996 (J. Grygar)
Dobrý den, sousede (J. Dušek, M. Eliáš, P. Gabzdyl)
Skleněné oči světa (R. Novák)
Vítejte na Marsu (M. Grün, P. Jakeš, Z. Pokorný)
Co oči nevidí (J. Grygar, M. Grün)
Zprávy z kosmonautiky (M. Grün)
Fyzika hvězd (Z. Mikulášek)
 
 
 
 
 
 
Fotomontáž NASAŽádný led na Měsíci

Připomeňme si jednu pozoruhodnou hypotézu: na základě výsledků malé sondy Clementine, která operovala v roce 1994 po 70 dní v okolí Měsíce a kromě testování přístrojů pro armádu získala též astronomicky cenné informace o samotném povrchu, by na povrchu našeho souseda mohly být pořádné zásoby zmrzlé vody. O vodě na Měsíci se začalo spekulovat nikoli na základě nějakých snímků (Clementine jich přitom pořídila na 1,6 milionu), ale nepřímo, při rozboru radarových pozorování. Svazek rádiových signálů ze sondy byl po odrazu na měsíčním povrchu analyzován na Zemi. Z charakteru přijatých rádiových signálů vyplývá, že na dně několika větších kráterů v okolí jižního pólu Měsíce by mohla existovat jezera zmrzlé vody. U jižního měsíčního pólu je skutečně několik míst, kam nikdy nedopadnou sluneční paprsky. Zde končí horstva, jež obklopují velkou prohlubeň -- pánev se středem v kráteru Aitken (tato pánev leží téměř celá na odvrácené straně Měsíce, má průměr 2500 km a hloubku až 8 km, a objevila ji právě sonda Clementine).
Pánev Aitken podle všeho vznikla v raném období existence sluneční soustavy po dopadu cizího tělesa na měsíční povrch. Pokud by tímto tělesem bylo jádro větší komety, dopravilo by se tak na Měsíc velké množství vody. Ta v jedné malé části -- ve věčném stínu na dně hlubokých kráterů u jižního pólu -- mohla vydržet až do dnešních dnů.
Kdyby byla tato spekulace pravdivá, měli by budoucí kolonizátoři Měsíce co se týče vody na nějakou dobu vystaráno. Jezera zmrzlé vody u jižního pólu by pokryla veškerou jejich spotřebu určitě na mnoho set let. Jenže vystaráno asi nemají, jak plyne z prohlášení Alana  Bindera, ředitele vědecké části projektu Lunar Prospector,  které učinil 10. února. Sonda Lunar Prospector, vypuštěná 7. ledna směrem k Měsíci, právě nyní poskytla první výsledky. Má za úkol mimo jiné rozřešit tento horký problém. "Na základě rozboru dat z neutronového spektrometru (mimochodem: mají neočekávaně vysokou kvalitu) nelze hovořit o detekci ledu na Měsíci", říká Binder. Jako správný vědec si Binder ponechává zadní vrátka trochu pootevřená: "Zatím to ještě není definitivní výsledek, více budeme znát na přelomu února a března". Připomeňme, že sonda Lunar Prospector nenese na palubě žádnou kameru, takže od této sondy se nedočkáme ani jediné měsíční fotografie. Ale dnes už víme, že data z šestice vědeckých přístrojů budou natolik cenná, že "nějaké další fotografie" jistě oželíme.
 

-- zp --
 
Jestliže se podíváte na domovskou stránku sondy Lunar Prospector, můžete si mj. nechat zobrazit, nad kterou částí měsíčního povrchu se právě nalézá. Například ve středu odpoledne prolétala v těsné blízkosti jižního pólu Měsíce. Ten je na snímcích vyznačen dvěma červenými soustřednými kruhy. Zelený čtverec označuje právě studovanou oblast. Má plochu 150 kilometrů čtverečních. Od příletu provedla sonda již více než tři sta padesát obletů kolem Měsíce. Nyní se pohybuje téměř po kruhové dráze. Nejvíce se k povrchu přibližuje na 92 kilometrů, vzdaluje se pak na 109 kilometrů. Jeden oběh vykoná za 118 minut. Přelétne přitom nad oběma póly.
 
obsah
 
 
 
 
 
 
Právě začíná show zemřelé hvězdy

Před sto sedmdesáti tisíci roky explodovala v blízké galaxii velmi hmotná hvězda. Do okolního prostoru se začala rychlostí světla rozpínat fotonová a neutrinová bublina. V úterý 23. února 1987 se její malinká část setkala i s naší planetou. Dopadla na sítnici astronoma Oscara Duhaldeho, zobrazila se jako jasný bod na fotografické desce Iana Sheltona, vzbudila též pozornost neutronových detektorů ukrytých mnoho kilometrů pod zemí. Na nebi, ve Velkém Magellanově mračnu, zazářila supernova -- nejjasnější od roku 1604. Dnes, více než deset let po jejím objevu, je stále ještě v centru pozornosti mnohých astronomů. Je možné dokonce říci, že vznikl nový obor věnovaný jen a pouze tomuto jedinému objektu.Foto STSCI/NASA
Teprve dodatečně se zjistilo, kdo byl hlavním aktérem světelného představení: Nenápadná hvězda Sanduleak -69o 202, modrý veleobr o hmotnosti asi dvacet Sluncí. V závěru svého života -- během méně než jedné sekundy -- se gravitačně zhroutilo její vnitřní železné jádro na neutronovou hvězdu. Z uvolněné energie drtivou většinu odnesla neutrina, zbytek se spotřeboval na energii rázové vlny, která rozehřála a poté rozmetala vnější vrstvy hvězdy.  Sanduleak -69o 202 explodoval jako supernova.
První k Zemi dorazila sprška neutrin uvolněných při kolapsu jádra. Zaznamenána byla na dvou místech: podzemních detektorech IMB v americkém Ohiu a Kamiokande v Japonsku. O několik hodin později  dvojice astronomů na observatoři v Las Campanas v Chile -- jeden pomocí svých vlastních očí, druhý na fotografii -- zachytili explozi i ve viditelném světle. V maximu dosáhla supernova (označovaná od té chvíle SN1987A) hvězdné velikosti 2,9 magnitudy.
Tím však show kolem Sanduleaku -69o 202 neskončilo. V srpnu 1990 pořídila jedna z kamer Hubblova kosmického dalekohledu snímky, které jasně ukázaly, že zbytek po supernově, zachumlaný v zářivém oblaku plynu, je obklopen podivuhodnou trojicí prstenů (viz obrázek). Výrazně jasnější je centrován na místo exploze SN1987A. Jeho průměr se odhaduje na sedm desetin světelného roku. Dva vnější slabší prsteny jsou naopak vychýleny na strany a mají asi čtyřikrát větší průměr (2,9 světelného roku).  Jak vznikly? Předpokládá se, že  původně tvořily Sanduleak -69o 202 dvě hvězdy o hmotnosti dvacet a pět Sluncí. Prstence se vytvořily před asi třiceti tisíci roky, během složité interakce materiálu vyvrženého oběma hvězdami. Méně hmotný průvodce nakonec později splynul s mateřskou hvězdou. Unikátní soustava prstenů je ve skutečnosti v prostoru uspořádána do podoby jakýchsi přesýpacích hodin (viz tato animace 1,1 MB mpeg).
 

Na první pohled nenápadné zjasnění (označené šipkou) ve vnitřním prstenci, který obklopuje místo supernovy 1987A, je předzvěstí dramatické události. Rázová vlna exploze, která se více jak deset let šíří prostorem, totiž právě v těchto týdnech dorazila k vnitřním okrajům plynného prstence. Kolize povede k ohřátí plynu a jeho rozsvícení ve všech oborech elektromagnetického spektra. Levý snímek pořídil Hubblův kosmický dalekohled v roce 1994. Plyn byl tehdy excitován světlem z exploze. Proto prstenec postupně slábl. Poslední pozorování z konce roku 1997 ovšem ukazují v horní pravé části prstenu nápadné zjasnění, způsobené interakcí prstenu s rázovou vlnou. Bílá skvrna uprostřed obou snímků je viditelnou částí kusů hvězdy vzdalujících se z místa výbuchu rychlostí tři tisíce kilometrů za sekundu, které jsou ohřívány radioaktivním rozpadem prvků (především izotopy kobaltu a titania) vzniklých při explozi supernovy.
 
A právě vnitřní zářivý prsten slibuje v nejbližších letech zajímavé světelné překvapení. Ultrafialové světlo supernovy jej již v minulosti ohřálo na několik tisíc kelvinů. Brzo však bude ještě teplejší. Vnější vrstvy Sanduleaku -69o 202 byly totiž při explozi vymrštěny na všechny strany rychlostí mnoha desítek tisíc kilometrů za sekundu. Rázová vlna od té doby postupuje prostorem a stlačuje okolní mezihvězdnou látku. V těchto měsících přitom expandující zbytky narazily na již zmiňovaný vnitřní prstenec, brzo jej zahřejí na několik milionů stupňů. První jeho části, jak dokumentují snímky pořízené Hubblovým kosmickým dalekohledem, se již od října loňského roku pozvolna zjasňují...
V nejbližších létech se prstenec rozzáří v infračerveném, viditelném i ultrafialovém světle. Odhaduje se, že by se mohl zjasnit asi o pět magnitud a dosáhnout tak 15. velikosti.  Stane se také výrazným zdrojem rentgenového i radiového záření. Nové show v historii Sanduleaku -69o 202 právě začíná. Nepotěší sice majitele malých dalekohledů, poskytne nám však šanci opět trochu porozumět procesu umírání hmotných hvězd.
 
-- jd --
 
Pravděpodobná minulost i budoucnost SN1997A:
Kresba NASA
obsah
 
 
 
 

 
Kdy poletí nad Prahou Mir?
 
Na večerní obloze kosmickou stanici spatříte vždy někde nad západem. Přesný směr letu je uveden v tabulce (W = západ, E = východ, N = sever, S = jih). Bude mít podobu jasné hvězdy, která se bude neslyšně pohybovat mezi hvězdami. Časy přeletů a maximální výšky nad obzorem jsou přibližné a v rámci několika minut platí pro všechna města České republiky.
 
datum čas směr letu délka letu max. výška nad obzorem
12. 2: 18.17 WNW/E 4 minuty 68 stupňů
13. 2. 18.53 W/SE 2 minuty  67 stupňů
14. 2. 17.53 WNW/E 4 minuty 82 stupňů
14. 2. 19.30 WSW/SW 1 minuta 28 stupňů
15. 2.  18.30 W/SE 3 minuty 49 stupňů
16. 2. 19.05 W/SE 4 minuty 20 stupňů
17. 2. 18.05 W/SE 7 minut 33 stupňů
18. 2. 18.42 W/S 5 minut 13 stupňů
obsah

Instantní astronomické noviny vycházejí, pokud nám to naše linka dovolí, každé pondělí a čtvrtek do 18. hodiny. V případě nutnosti i častěji. Archivujeme vždy posledních deset čísel. Redakce: Jiří Dušek (jd, dj), Rudolf Novák (rkn), Zdeněk Pokorný (zp), Jiří Grygar (jg), Marcel Grün (mg), Tomáš Gráf (tg) a Pavel Gabzdyl (pg). Vzkaz redakci můžete zaslat na tuto adresu ibt@sci.muni.cz