33. číslo, čtvrtek 5. února 1998 22:30


 

 

Obsah zpráv:
Měsíc se dotkl Aldebaranu
Na Zemi skutečně existuje život
Leží ve středu Galaxie černá díra?
Mléčná dráha v různých oborech spektra
Na Marsu tekla voda
Kdy poletí nad Prahou Mir?

Rubriky:
Názory: Jiří Grygar, UFO, ufologie a ufománie
Pozorování: 7. týden na obloze (9. – 15. února 1998)
Čtivo: M. Plavec, Velký ničitel ve středu Galaxie

Zvláštní příloha:
Žeň objevů 1995 a 1996 (J. Grygar)
Dobrý den, sousede (J. Dušek, M. Eliáš, P. Gabzdyl)
Skleněné oči světa (R. Novák)
Vítejte na Marsu (M. Grün, P. Jakeš, Z. Pokorný)
Co oči nevidí (J. Grygar, M. Grün)
Zprávy z kosmonautiky (M. Grün)
Fyzika hvězd (Z. Mikulášek)
 
 
 
 
 
 
Měsíc se dotkl Aldebaranu
 
Dnes večer, před osmou hodinou, prošel Měsíc kolem nejjasnější hvězdy souhvězdí Býka, Aldebaranu. Z jižního Slovenska bylo dokonce možné pozorovat tečný zákryt této výrazné naoranžovělé hvězdy. I u nás na brněnské hvězdárně bylo jasno a tak Rudolf Novák namířil náš čtyřiceticentimetrový dalekohled, vybavený CCD kamerou, a pořídil velmi pěknou animaci vesmírného rendezvous. Chcete-li se na ní podívat, stačí kliknout.

 
 
 
 
 
 

 
Foto NASA, kompozice J. DusekNa Zemi existuje život
 
Zaznamenala by mimozemská sonda při náhodném průletu sluneční soustavou přítomnost živých organismů na Zemi? Na tuto otázku pomáhají odpovědět lidskými rukami zkonstruované družice při těsných průletech kolem naší planety.
Carl Sagan a W. Reid Thompson například využili měření pořízená během setkání se sondou Galileo. V atmosféře nalezli vysoký obsah kyslíku, výrazný přebytek metanu a tekutou vodu. Všichny tři indicie potvrzující existenci života. Nejpádnějším důkazem však bylo zachycení radiových signálů v pásmu čtyři a pět megahertzů, tedy tam, kde žádné přírodní "vysílače" neexistují. Ani při jednom ze dvou průletů však Galileo opticky přítomnost člověka na Zemi nezachytil. Situace se ale změnila.
Jak jsme vás již informovali, proletěla 23. února v těsné blízkosti Země americká sonda NEAR (Near Earth Asteroid Rendezvous). Jejím cílem je planetka číslo 433 Eros, ke které by měla přiletět na konci tohoto roku. Asteroid bude nejméně Foto NASAjeden rok intezivně studovat, dokonce se počítá s jejím "polotvrdým" přistáním na samotném povrchu. Proto, aby se mohla unikátní schůzka kosmické sondy s malým tělesem sluneční soustavy uskutečnit, musela NEAR 23. února proletět jen pět set kilometrů nad naší planetou.
Těsné setkání bylo využito ke kontrole a kalibraci všech vědeckých přístrojů: multispektrálního zobrazovače, infračerveného spektrografu, magnetometru  i gama-spektrometru. V minulém čísle Instantních astronomických novin jste se mohli podívat na sérii snímků Antarktidy a soustavy Země-Měsíc. Nyní vám přinášíme detailní pohled na malou oblast v Saudské Arábii z výšky 685 kilometrů. V popředí, ve spodní části přiloženého černobílého snímku, je vidět zbytek z kondenzační stopy vznikající za letadlem. V pozadí jsou naopak zřetelná kruhová políčka využívaná k pěstování některých plodin v jinak neúrodné poušti, která je obklopuje. Obrázek zachycuje krajinu jihozápadně od hlavního města Saudské Arábie Rijádu. Scéna má dvacet sedm kilometrů na šířku a nejmenší zachycené detaily jsou asi sedmdesát metrů veliké.
 
-- jd --
obsah
 
 
 
 
 
Leží ve středu Galaxie černá díra?
 
Již téměř padesát let sledují astronomové poblíž středu Galaxie, který se promítá do souhvězdí Střelce, několik silných rádiových zdrojů. Všeobecně se také předpokládá, že zdroj označovaný písmenem A leží přímo ve středu naší hvězdné soustavy. Pozorování provedená v minulých létech pomocí sítě radioteleskopů Very Long Baseline Array rozmístěných mezi Hawají a Novou Anglií přitom ukázala, že by se s největší pravděpodobností mělo jednat masivní černou dírou s hmotností až tři miliony Sluncí. Tyto zajímavé výsledky publikoval mezinárodní tým německých a amerických vědců na lednovém setkání Americké astronomické společnosti ve Washingtonu.
Zdroj Sagittarius A leží asi 26 tisíc světelných let daleko. Detailní pozorování ukazují, že jej tvoří dva oddělené objekty Sagittarius A - východ a Sagittarius B - západ. První z nich je bublinou horkého plynu, zřejmě zbytkem po explozi supernovy. Druhý ve svém středu obsahuje podivuhodný zdroj Sagittarius A* -- a právě on tvoří dynamický střed Galaxie. Má úhlový průměr jen několik setin vteřiny a jeví se mírně protáhlý. Většina astronomů jej považuje za neobyčejně masivní černou díru.
Celkové množství energie vyzařované z této oblasti je ovšem poněkud nízké, což je samozřejmě značný trumf v rukou odpůrců existence masivní zkolabované hvězdy v jádru Mléčné dráhy. To ale neznamená, že by měla zářit samotná černá díra. Při pádu materiálu (hvězd i nehvězdných objektů) se však kolem ní vytvoří tzv. akreční disk. V něm je plyn ohřátý na značně vysokou teplotu a jak se po spirále přibližuje k černé díře, září.  V okolí Sagittarius A* je však zřejmě materiálu, který by do něj mohl spadnout, velký nedostatek.
 
 
Sagittarius A na vlnové délce 20 cm (VLA) 
Sagittarius A - východ
Sagittarius A - západ
 
 
Celkovou hmotnost případné černé díry nejlépe prozradí rychlost pohybu hvězd, které kolem ní obíhají. Skupina vedená Anthony Readheadem u Caltechu a Reinhardem Genzelem z Max-Planck-Institutu přitom zjistila, že některé objekty se v okolí Saggitarius A* pohybují rychlostí až tisíc kilometrů za sekundu. To ukazuje na celkovou hmotnost Sagittarius A* kolem tří milionů Sluncí v oblasti jen stokrát větší než je naše sluneční soustava. Tedy jedná se skutečně o masivní černou díru, či extrémní nakupení velmi hmotných hvězd?
S velkou pravděpodobností je správná první možnost. Pozorování provedená sítí Very Long Baseline Array během dvou let totiž ukázala, že se Sagittarius A* pohybuje s rychlostí menší než dvacet kilometrů za sekundu, resp. že zřejmě sedí přímo ve středu Galaxie. Je tudíž skutečně masivní černou dírou, i když v současnosti prakticky nic nepojídající. Tyto závěry skvěle potvrzují předešlé výsledky postavené na méně přesných pozorováních.
 
-- jd --
 
Snímky: National Radio Astronomy Observatory/Associated Universities, Inc., Raymond Plante, NCSA/Univ. of Illinois, Prof. K.Y. Lo, University of Illinois, Urbana-Champaign, Dept. of Astronomy
obsah
 
 
 
 
 
Mléčná dráha v různých oborech spektra
  
Studium naší Galaxie je značně obtížné. Řešíme stejný problém jako kartograf, který by měl pořídit mapu města a nemohl se přitom vzdálit z centrálního náměstí. Svým zrakem by dohlédl k nejbližším domům, tu a tam, díky vhodně směrovaným ulicím, či průchodům i o něco dál. Pokud by chtěl studovat rozmístění vzdálenějších objektů, musel by využít například infračervené záření, resp. další obory elektromagnetického spektra. Obdobně postupují i astronomové.
Pohled do větších vzdáleností nám spolehlivě znemožňují oblaka mezihvězdného plynu a prachu. Ve viditelném světle můžeme podél roviny Galaxie dohlédnou do vzdálenosti jen několik tisíc světelných let. Směrem ke středu méně, v jiných místech Mléčné dráhy dále. Střed našeho hvězdného systému, který tvoří tzv. centrální výduť, je nám proto spolehlivě ukryt. Kdyby tomu tak nebylo, viděli bychom v souhvězdí Střelce ohromné světlé kolo o průměru asi dvacet stupňů a celkové jasnosti jako Měsíc. Naštěstí v jiných oborech spektra je situace výrazně lepší: například pomocí radiového záření dohlédneme až třikrát dál. Mlecna draha v souhvezdi Strelce (foto archiv)
Viditelné světlo je prostě malým a velmi omezeným oknem do vesmíru. Obor elektromagnetického záření začíná u gama paprsků s vlnovými délkami menšími než jedna miliardtina vlnové délky světla a končí u radiových vln, které jsou naopak miliardkrát delších. Naštěstí pro nás, i když s mírnou lítostí v srdci astronomů, většinu záření spolehlivě stíní naše atmosféra.
První "okno" do vesmíru bylo otevřeno ve třicátých letech, kdy jsme zachytili radiové signály. Mnohem později se začala obloha pozorovat ve vysokohorských oblastech i v infračerveném oboru. Ultrafialové, rentgenové a gama okno nám otevřely až umělé družice Země.
Naše Galaxie je typově označovaná jako Sbc. Má centrální výduť, dvě výrazná spirální ramena složená z rozsáhlých molekulových oblaků a zářivých mladých hvězd. Některé objekty jsou neobyčejně slabé ve viditelném světle, mohou však být nápadné v jiných pásmech. Plynové zbytky po supernovách svítí na rádiových vlnách i v rentgenovém světle. Rychle rotující pulsary, materiál padající do černých děr může svítit v gama světle. Horké hvězdy a ohřáté atmosféry obyčejných hvězd jsou nápadné v ultrafialovém oborue. Nejrozšířenější typ hvězd, červení trpaslíci svítí v infračervené oblasti. Rozsáhlá plynová mračna složená převážně z vodíku, stejně jako molekuly či prach, jsou zase zdroji rádiového záření -- signály z vesmíru k nám vysílají třeba neutrální atomy vodíku seskupené v mračnech podél roviny Galaxie. "Naladit" si je můžete na vlnové délce dvacet jedna centimetrů.
Jak by vypadala Mléčná dráha, kdyby byli naše oči citlivé na různé druhy záření? Podívejte se na přiložené snímky. Zachycují oblast podél galaktického rovníku s šířkou dvacet stupňů. Uprostřed každého se nachází střed Galaxie. Nejdříve je ale uvedena "hledací mapka" sestavená na základě pozorování sondy IRAS (vlnová délka 100 mikronů) a COBE (3,5 mikronu). Hlavní struktury Galaxie, tj. okraje spirálních ramen Střelce, Štítu, Pravítka, Centaura, Cariny a "tři kiloparseky" jsou uvedeny červeně, oblasti ionizovaného vodíku (například známá mlhovina M 17) modře, radiové zdroje zeleně a skupiny mladých, horkých hvězd, tzv. OB asociace, fialově. Na okrajích je vyznačena galaktická délka (po třiceti stupních) a šířka.
 
  
 
Rozložení neutrálního vodíku (vlnová délka 21 centimetrů, frekvence 1,4 GHz): 
V plynoprachových mračnech, jejichž velikost dosahuje až stovek světelných let, jsou hlavním zdrojem rádiového signálu jednotlivé atomy vodíku. Září na vlnové délce 21 centimetrů. Na přiloženém obrázku je vyznačeno, jaká je je daným směrem podél roviny Galaxie asi hustota tohoto ve vesmíru nejrozšířenějšího prvku. Většina pozorování byla provedena v rámci Leiden-Dwingeloo Survey of Galactic Neutral Hydrogen, během čtyř let s radioteleskopem o průměru 25 metrů.
 
Molekuly vodíku (milimetry, 115 GHz):  
Kompozice mapuje rozložení molekul vodíku, odvozené od rozložení oxidu uhelnatého CO. Odpovídá rozmístění chladný, hustých oblastí mezihvězdné látky. Tato oblaka se koncentrují podél spirálních ramen a vzniká v nich převážná většina hvězdy. V mezihvězdném plynu dominují molekuly vodíku, ty se však špatně pozorují, proto se vyplatí studovat spíše druhé nejrozšířenější molekuly CO. Množství vodíkových molekul se pak odhaduje na základě předpokladu stejného poměru množstvý molekul vodíku a oxidu uhelnatého.
 
Infračervený obor spektra (desítky až stovky mikrometrů,  15 x 103 GHz ): 
Vzhled Mléčné dráhy v dalekém infračeveném oboru pořídila družice IRAS (Infrared Astronomical Satellite) na vlnových délkách 12, 60 a 100 mikronů. Jim odpovídají barvy modrá, zelená a červená. Většina záření v tomto oboru přichází od mezihvězdného prachu ohřátého díky absorbci světla hvězd. Nejjasnější části tudíž odpovídají oblastem, kde je prachu nejvíce. Zde se často masivně tvoří nové hvězdy. Z měření družice IRAS musel být "vymazán" meziplanetární prach v naší sluneční soustavě.
 
Blízká infračervená oblast (mikrometry, 150 x 103 GHz ): 
Blízkou infračervenou oblast detailně studovala například sonda COBE (Cosmic Background Explorer) na vlnovách délkách 1,25, 2,2 a 3,5 mikronu. (Barvy modrá, zelená a červená). Většina záření v této části spektra přichází od chladných hvězd spektrální třídy K (například Arkturus z Pastýře), které leží v disku a centrální výduti. Mezihvězdný prach tyto vlnové délky příliš nezeslabuje, i když si směrem k centru Galaxie můžete všimnout nápadné absorpce na délce 1,25 mikronu.
 
Viditelné záření (stovky nanometrů, 460 x 103 GHz ): 
Takto asi známe Mléčnou dráhu nejvěrněji. Jedná se o kolekci snímků, které pořídil Lautsen, Madsen a West na konci osmdesátých let. Velmi nápadná je silná absorpce molekulovými mračny. Většina světla tak přichází od hvězd ve vzdálenosti do několika tisíc světelných let. Průměr Galaxie je přitom 100 tisíc světelných let. Temné oblasti odpovídají směrům, ve kterých se nachází nejvíc mezihvězdného prachu. Ostatně to můžete porovnat s rozložením molekulového vodíku a infračervenou mapou.
 
Rentgenové záření (nanometry, 200 x 106 GHz ): 
Studoval například Röntgen Satellite a to konkrétně v pásmech odpovídajících energii 0,25, 0,75 a 1,5 keV (červená, zelená a modrá barva). V Galaxii je hlavním zdrojem rentgenového záření velmi zahřátý plyn. Jak je vidět, mezihvězdné prostředí velmi dobře stíní fotony s nižší energií. Barevné změny ukazují proměnnou absorpci prostředí, resp. teplotu emitujících oblastí. 
 
 
Gama záření (miliontiny nanometru, >3 x 1013 GHz): 
Většina tohoto tvrdého záření s extrémně vysokou energií větší než 100 MeV vzniká při kolizích kosmických paprsků s vodíkovými jádry v mezihvězdných mračnech. Tři výrazné oblasti odpovídají pulsarům v Krabí mlhovině, Geminze v Blížencích a nakonec v souhvězdí Plachty. Mapu pořídila sonda Compton Gamma-Ray Observatory.
  
 
-- jd --
Podle materiálů The Astrophysics Data Facility (NASA/ Goddard Space Flight Center)
obsah
 
 
 
 
 
 
Kliknutim ziskate snimek v plnem rozliseniNa Marsu tekla voda

Třicátéhoprvního ledna dokončila sonda Mars Global Surveyor již stodvanáctý oběh kolem planety Mars. Díky brzdění o řídké okraje atmosféry se během nich orbitální perioda družice snížila ze čtyřiceti pěti hodin na pouhých devatenáct. Všechny přístroje jsou v pořádku a přinášejí unikátní pozorování.
Osmého ledna 1998, krátce po svém těsném přiblížení k planetě, sonda detailně zachytila Nanedi Vallis, jedno z marťanských údolí na planině Xanthe Terra. Přiložený snímek má na šířku 10 kilometrů, na výšku 19 kilometrů a nejmenší detaily jsou pouze dvanáct metrů malé (kliknutím na obrázek získáte snímek v plném rozlišení, cca 1,5 MB). Kaňon je asi dva a půl kilometru široký. Na horních stranách jsou nápadné splazy, ve spodní části je zase známky větrné eroze. Původ kaňonu je záhadný: některé útvary, jako jsou terasy uvnitř kaňonu (viz horní část snímku) a malý dvě stě metrů široký kanál (také v horní části snímku) však svědčí o tom, že v něm po delší dobu tekla voda. (Tedy nikoli náhlá záplava, ale skutečná řeka.) Jiné indicie, jako například nedostatek menších "přítoků" v okolí kaňonu, velikost a nevýraznost meandrů, naznačují, že vznikl postupným propadáním. Zdá se však, že kaňon vytvořila především dlouhodobě tekoucí voda před asi jednou miliardou let. Jeho okraje se pak místy zřítily.
 

-- jd --
obsah
 
Foto NASA
Horní část předchozího snímku v maximálním rozlišení (9,6 metru/pixel).
 
 
Jižně od kráteru Schiaparelli nalezl Mars Global Surveyor zvláštní tmavou strukturu, která nápadně připomíná popraskané bahno u vyschlých pozemských jezer. Další z důkazů existence vody na rudé planetě. (Foto NASA)
 
 
 

 
Kdy poletí nad Prahou Mir?
 
Na večerní obloze kosmickou stanici spatříte vždy někde nad západem. Přesný směr letu je uveden v tabulce (W = západ, E = východ, N = sever, S = jih). Bude mít podobu jasné hvězdy, která se bude neslyšně pohybovat mezi hvězdami. Časy přeletů a maximální výšky nad obzorem jsou přibližné a v rámci tolerance platí pro všechna města České republiky.
 
datum čas směr letu délka letu max. výška nad obzorem
6. února 17.49 SW/E 5 minut 48 stupňů
6. února 19.25 W/WNW 2 minuty 32 stupňů
7. února 18.25 WSW/ENE 5 minuty 65 stupňů
8. února 19.02 W/N 3 minuty 62 stupňů
9. února 18.02 W/ENE 5 minut 61 stupňů
10. února 18.38 W/NNE 4 minuty 60 stupňů
11. února 19.15 WNW/NW 2 minut 37 stupňů
 
obsah

Instantní astronomické noviny vycházejí, pokud nám to naše linka dovolí, každé pondělí a čtvrtek do 18. hodiny. V případě nutnosti i častěji. Archivujeme vždy posledních deset čísel. Redakce: Jiří Dušek (jd, dj), Rudolf Novák (rkn), Zdeněk Pokorný (zp), Jiří Grygar (jg), Marcel Grün (mg), Tomáš Gráf (tg) a Pavel Gabzdyl (pg). Vzkaz redakci můžete zaslat na tuto adresu ibt@sci.muni.cz