28. číslo, pondělí 19. ledna 1998 20:00


 

 

Obsah zpráv:
Po 36 letech znovu do vesmíru
Jak je staré Slunce
Polární krása Jupiteru a Saturnu
Co dělá kometa Hale-Bopp
Výjimečná přednáška v Brně

Rubriky:
Čtivo: Milan Codr, John Glenn ve vesmíru

Zvláštní příloha:
Dobrý den, sousede (J. Dušek, M. Eliáš, P. Gabzdyl)
Skleněné oči světa (R. Novák)
Vítejte na Marsu (M. Grün, P. Jakeš, Z. Pokorný)
Co oči nevidí (J. Grygar, M. Grün)
Zprávy z kosmonautiky (M. Grün)
Fyzika hvězd (Z. Mikulášek)
 
 
 
 

Po 36 letech znovu do vesmíru
 
Plány NASA na letošní rok obsahují jedno malé překvapení: John Glenn, první americký kosmonaut z legendárního programu Mercury, se znovu vydá do vesmíru! Mělo by se tak stát během desetidenního letu raketoplánu Discovery v říjnu tohoto roku. Spolu s ním poletí japonský lékař-specialista Dr. Chiaki Mukai a španělský astronaut Pedro Duque. Glennovi bude v době letu 77 let, o šestnáct více než dosud nejstaršímu kosmonautovi, ale právě v tom je jádro pudla: vyzkoušet vlivy beztížného stavu na seniorský organismus.
Foto ABC NewsGlenn to sám navrhl vedení NASA počátkem roku 1997 a poté začal spolupracovat s Národním úřadem zdraví USA na přípravě lékařského výzkumu takového letu. Senátor je ve skvělém fyzickém stavu, denně cvičí, běžně sám pilotuje své dvoumotorové letadlo Beechcraft baron a dokonce v něm roku 1996 dosáhl rychlostního rekordu. Posledních několik měsíců Glenn trénuje v Johnsonově kosmickém středisku v Houstonu.
Kladně se k tomu postavil mj. rovněž prezident Clinton. V pátek 16. ledna pak senátora Johna Glenna jmenoval ředitel NASA  D. Goldin členem posádky raketoplánu Discovery se slovy: "Je příslušníkem velké rodiny NASA, americkým  hrdinou a tím  pravým pro tento let do vesmíru."
Zřejmě v souladu se změnou stanoviska NASA k "civilistům" na palubě raketoplánů bylo rozhodnuto zřídit novou skupinu letových specialistů, zaměřených na výuku a vzdělávání "Educator/Mission Specialist". Dvanáct let po havárii Challengeru se tak Amerika vrací k programu Teacher in Space, vyhlášenému R. Reaganem v srpnu 1984. Tehdy byly vybrány Christa   McAuliffeová a Barbara Morganová. Ta letos oslaví své 46. narozeniny, stále učí v Indianském městečku McCall a nyní byla vybrána jako kandidátka č. 1 – novinářům se představila v Houstonském  Johnsonově kosmickém středisku v pondělí 20. ledna večer našeho času.
John Herschel Glenn se narodil 18. července 1921 v Cambridge, stát Ohio a v roce 1942 se jako kadet námořního letectva stal vojákem z povolání. Roku 1944 se jako pilot zúčastnil bojů o Marshallovy ostrovy, po válce létal nad severní Čínou, v letech 1949-51 byl učitelem létání a roku 1953 pilotem 25. stíhací letky v Koreji, kde mj. sestřelil tři sovětské migy. Poté pracoval jako letecký projektant, v červenci 1957 uskutečnil první transkontinentální let nadzvukovou rychlostí z Los Angeles do New Yorku bez mezipřistání. V letech 1959-1964 působil v 1. americkém oddílu kosmonautů. Jak známo, byl prvním J. F. Kennedy a J. Glenn (foto NASA)Američanem na oběžné dráze (20. února 1962 startoval v kabině Mercury 6 - Friendship 7, 4 hodiny 56 minut ve vesmíru).
Roku 1964 byl povýšen na plukovníka, poté opustil NASA a odešel do civilu. Byl ve své době populárnější než americký president a to ho vedlo k tomu, aby usiloval o senátorské křeslo za stát Ohio. V době první volební kampaně utrpěl úraz pádem ve vaně, avšak při další příležitosti v listopadu 1974 hravě zvítězil. Od té doby byl nepřetržitě senátorem za demokratickou stranu, avšak v listopadu 1997 již nekandidoval a funkční období mu končí koncem ledna tohoto roku.
Jen na okraj: ještě starším "kosmonautem" by mohla být lebka dinosaura Coelophysis, žijícího před 214 miliony let na území dnešního Nového Mexika. Její start na palubě raketoplánu Endeavour (22. ledna) nabízí bývalý kosmonaut Jay Apt, nyní ředitel Carnegie Museum of Natural History v Pittsburghu. Kosmický výlet tohoto muzeálního exponátu nemá sice vědecký význam, avšak měl by být symbolem spojení dávné historie života na Zemi a jeho budoucnosti.
 

– mg –
Ke snímku nahoře: Senátor John Glenn, v pozadí fotografie z doby jeho první vesmírné mise, během tiskové konference NASA, kde bylo oznámeno, že se s ním počítá při říjnovém letu raketoplánu Discovery.
 
obsah
 
Program Mercury 
Kosmická loď Mercury umožňovala let jednoho kosmonauta na nízké oběžné dráze po dobu pěti hodin (po úpravách až jeden den). Měla konický tvar – maximální průměr 1,8 metru, délku 2,7 metru – a na zádi tepelný štít s brzdícími raketami. Kosmonaut byl celou dobu ve skafandru s kyslíkovou atmosférou. Start z kosmodromu Cape Canaveral, na balistickou dráhu raketou Redstone, na oběžnou dráhu raketou Atlas. 
Skupinový portrét astronautů programu Mercury. V první řadě (zleva doprava): Walter M. Schirra, Donald K. Slayton, John H. Glenn, M. Scott Carpenter. Druhá řada (zleva doprava): Alan B. Shepard, Virgil I. Grissom, I. Gordon Cooper. D. K. Slayton nakonec v rámci tohoto programu nestartoval. Do vesmíru se vydal až při společném rusko-americkém letu Sojuz-Apollo roku 1975. (Foto NASA)
Freedom 7: 5. 5. 1961, A. B. Shepard 
První americký balistický let. V beztížném stavu pouze pět minut, zkušebně zapáleny brzdící rakety. Přistání v Atlantiku u Bahamských ostrovů. A. B. Shepard se o deset let později stal velitelem Apolla 14.
Liberty Bell 7: 21. 7. 1961, V. I. Grisson 
Druhý balistický let. Po dopadu do Atlantického oceánu se nedopatřením odpálil vstupní kryt a kabina se potopila. Kosmonaut byl zachráněn vrtulníkem. Grisson letěl do vesmíru podruhé na palubě Gemini 3. Zemřel při nehodě 27. ledna 1961 na startovací rampě v Apollu 1.
Friendship 7: 20. 2. 1962, J. H. Glenn 
První americký orbitální let. Pozorování prachových částeček kolem lodi ("světlušky"); drobné závady závady v automatickém stabilizačním zařízení. Pro chybný signál o uvolnění tepelného krytu nebyly odděleny vyhořelé brzdící rakety. Kabina přistála s odchylkou osmdesát kilometrů v cílové oblasti 350 km od ostrova San Juan a byla vylovena čekající lodí.
Aurora 7: 24. 5. 1962, M. S. Carpenter 
Druhý americký orbitální let. Pro závadu v automatickém řídícím systému při třetím oběhu musel kosmonaut ručně stabilizovat loď a zapálil brzdící rakety. Přistál v Atlantiku s odchylkou 465 km od středu cílové oblastu, byl vyloven vrtulníkem až za tři hodiny. "Závidím Johnovi. Kdybych byl senátorem a měl podobnou náturu, udělal bych stejnou věc, jako on", řekl Carpenter o chystaném Glennově startu. On sám opustil kosmický program roku 1967. Poté se zabýval prací na vojenských podmořských stanicích a nakonec se začal věnovat soukromému podnikání.
Sigma 7: 3. 10. 1962, W. M. Schirra 
Třetí let. Přestože byl delší než M. S. Carpentera, proběhl bez závad. Automaticky řízené přistání 475 km od ostrova Midway v Pacifiku. Třetí americký astronaut se vydal do vesmíru ještě jednou, v rámci projektu Gemini. Nyní je leteckým konzultantem.
Faith 7: 15. 5. 1963, L. G. Cooper 
Závěrečný let programu. Během letu pozorování světelného szdroje, který se oddělil od kabiny. Na 19. oběhu zjištěna závada v automatice, proto kosmonaut řídil ručně sestup atmosférou a přistál necelých 6 km od hlídkující lodi u ostrova Midway. "Myslím si, že je to dobrý obchod (pro Glenna)", řekl redaktorům ABC News L. G. Cooper. V současnosti je výkonným ředitelem Galaxy Group, Inc. zabývající se opravami letadel.
 
Podle Malé encyklopedie kosmonautiky (P. Lála, A. Vítek, Mladá frona Praha 1982) a Internetu.
 
 
 
 
 
Slunce v care H_alfa 8. 1. 1998 (Foto: BBO)Jak je staré Slunce

Srovnáním detailních číselných modelů s pozorovanými slunečními oscilacemi, které v minulém roce provedli David B. Guenther (Saint Mary's University) a Pierre Demarque (Yale University), bylo mírně upraveno stáří naší mateřské hvězdy na 4,5 miliardy let s chybou 0,1 miliardy let. Jak je uvedeno v srpnovém čísle časopisu Astrophysical Journal, tento výsledek skvěle koresponduje s věkem nejstarších známých meteoritů. Astronomové použili měření ze sítě Global Oscillation Network Group, kterou představuje série pozemských slunečních dalekohledů, jež nepřetržie minitorují variace Slunce. Tyto variace nepřímo souvisí s fyzikálními podmínkami v nitru naší nejbližší hvězdy.
 

– jd –
obsah
 
 
 
 
Detailni pohled na Jupiterovu polarni zari.Polární krása Jupiteru a Saturnu
 
Hubblův kosmický dalekohled, zřejmě nejlepší astronomická observatoř na světě, opět zabodoval. V loňském roku pořídil první obrázky ultrafialové polární záře na Saturnu a Jupiteru pomocí nové aparatury Space Telescope Imaging Spectrograph (zkr. STIS), která je přibližně desetkrát citlivější než předcházející. Umožňuje především zkrátit expozice a zvětšit rozlišovací schopnost jak časovou, tak i prostorovou. Na snímcích jsou zachyceny dosud neznámé detaily: nádherné kruhové polární záře v oblastech severního a jižního pólu stovky kilometrů nad vrstvou oblaků. V případě Jupiteru jsou snímky vkomponovány do obrázku planety pořízené kamerou Wide Field and Planetary Camera 2.Saturnovy polarni zare (sever nahore)
Polární záře na Saturnu vznikají obdobně jako na Zemi. Z naší nejbližší hvězdy se ve formě slunečního větru uvolňují nabité částice, jež se setkávají s magnetickým polem planety a podél siločar padají směrem k magnetickým pólům. Zde se srážejí s atomy a molekulami atmosféry, jež excitují a nutí tak zářit. Obdobně jako v pouličních výbojkách. V červené části záře dominuje atomární vodík, zatímco v modrých oblastech vodík molekulární. Ovšem zatímco na Zemi můžeme polární záře sledovat ve viditelném oboru spektra, u Saturnu je to možné pouze v ultrafialové oblasti, která je pozorovatelná pouze mimo naši atmosféru. Nové snímky Hubblova dalekohledu ukazují množství různých záhybů a zjasnění. Na první pohled se sice světlé ovály pomalu vyvíjejí, ale jakoby nerotovaly spolu s planetou. Různá lokální zjasnění, jež se občas objeví, ale rotaci Saturnu následují. Základní vzhled saturnovy polární záře je totiž určen spojitým přísunem nabitých slunečních částic, jež těčou podél magnetických siločar.
Studium polárních září na Saturnu začalo zhruba před sedmnácti lety. Sonda Pioneer 11 pozorovala zjasnění v oblasti pólů v daleké ultrafialové oblasti. Průlety sond Voyager 1 a 2 v osmdesátých letech pak získaly základní popisy a zmapovaly výjimečné magnetické pole planety. Zcela unikátní výsledky však přinese sonda Cassini na začátku příštího milénia.
Trochu jinak je tomu u Jupiteru. Zatímco u Země a Saturnu přichází většina nabitých částic od Slunce, jeho polární záře jsou způsobeny částicemi vyvrhnutými z vulkánů měsíce Ió. (Jeden z Jupiterových měsíců.) Jsou zachyceny do magnetického pole a jelikož rotují stejně rychle jako Jupiter, vytvářejí oválné polární záře se středem v magnetických pólech planety. Některé další detaily, jako světlé, kometám pdobné stopy vně prstenů, souvisí přímo s měsícem Ió.
 
– jd –
Foto: J.T. Trauger (Jet Propulsion Laboratory), John Clarke (University of Michigan) a NASA.
 
obsah
 
 
 
 
 
Foto: Gordon Garradd (Australie)Co dělá kometa Hale-Bopp
 
23. července 1995 nezávisle na sobě nalezli Alan Hale a Thomas Bopp daleko za oběžnou dráhou planety Jupiter (7,15 AU) novou kometu C/1995 O1. I když se stala nejvzdálenější vlasaticí nalezenou amatérsky, byla tisíckrát jasnější než známá Halleyova kometa ve stejné dálce. Už je to téměř tři sta dní, co prošla perihelem - nejblíže Slunci. Krátce předtím zazářila na nebi a vryla se tak do paměti většiny pozemšťanů. Alespoň těch na severní polokouli. Od prvního dubna 1997 se ale začala vzdalovat a slábnout. Nyní leží téměř čtyři astronomické jednotky daleko od Země a ještě o dvě desetiny astronomické jednotky dál od Slunce. V současnosti je viditelná pouze z jižní polokoule. Její jasnost je asi osm magnitud a je ozdobena slabým chvostem o délce asi jeden stupeň. Někteří pozorovatelé také uvádějí kratší protichvost.
Jelikož asi žádný ze čtenářů Instantních astronomických novin nemá možnost podívat se na Hale-Bopp, přikládáme její snímek ze 4. ledna tohoto roku. Jedná se o mozaiku ve falešných barvách ze dvou šedesátisekundových expozic upravenou tak, aby vynikl i prachový protichvost komety.  Sever nahoře, na výšku má snímek 22 úhlových minut. Pořídil jej dvacetipěticentimetrovým newtonem a HI-SIS CCD kamerou Gordon Garradd z Austrálie.
 
– jd –
obsah
 
 
 
 
Hvezdarna a planetarium Mikulase Kopernika v BrneVýjimečná přednáška v Brně
 
V pondělí 26. ledna se na Hvězdárně a planetáriu Mikuláše Koperníka v Brně uskuteční výjimečné přednášky profesora Nikolaje Samuse ze Šternberkova astronomického ústavu v Moskvě na témata Všeobecný katalog proměnných hvězd a Nové výsledky ve studiu cefeid (viz přiložená abstrakta). Vystoupení v anglickém jazyce budou na sebe navazovat, začátek je v devatenáct hodin. Vstupné volné.
Profesor N. Samus je vedoucím redaktorem katalogu GCVS, se nímž každodenně pracují porozovatelé proměnných hvězd na celém světě. Profesně se zabývá právě pulsujícími hvězdami. Všichni zájemci o dvojici jeho přednášek jsou tudíž na brněnské hvězdárně srdečně zváni.
 
Miloslav Zejda
obsah
 
Abstrakta přednášek profesora N. Samuse:
1. The prospects of the General Catalogue of Variable Stars. 

What is the aim of the GCVS in the era of automatic discoveries? The Namelist for HIPPARCOS discoveries and some new results from it. New positional accuracy standard for the GCVS. Electronic finding charts for neglected variables. GCVS and the Catalogue of Variable Stars in Globular Clusters. The old GCVS card catalogue and modern data bases. Electronic GCVS products available online.

2. New results of Cepheid studies. 

New CORAVEL-type radial velocities for Cepheids. New spectroscopic-binary Cepheids. Photometric studies of Cepheids by Moscow researchers (brief account). Baade-Wesselink studies, the new period--radius relation.


Instantní astronomické noviny vycházejí, pokud nám to naše linka dovolí, každé pondělí a čtvrtek do 18. hodiny. V případě nutnosti i častěji. Archivujeme vždy posledních deset čísel. Redakce: Jiří Dušek (jd, dj), Rudolf Novák (rkn), Zdeněk Pokorný (zp), Jiří Grygar (jg), Marcel Grün (mg), Tomáš Gráf (tg) a Pavel Gabzdyl (pg). Vzkaz redakci můžete zaslat na tuto adresu ibt@sci.muni.cz vyvěsíme.