27. číslo, čtvrtek 15. ledna 1998 16:45


 

 

Obsah zpráv:
Prospector zahajuje svoji misi
Další vycházka na Miru
Kdy se do nás trefí?
Meteorit v Gronsku: bublina praskla
Další báječné snímky z Marsu
Jak se vaří planety
Dotycnicovy zakryt Aldebarana Mesiacom 5. februara 1998
Zprávy z oběžné dráhy
 
Rubriky:
Názory: Dvě otázky na ing. Marcela Grüna
Pozorování: 4. týden na obloze (19. - 25. ledna 1998)
Čtivo: Zdeněk Pokorný, Existují planety u cizích hvězd?

Zvláštní příloha:
Dobrý den, sousede (J. Dušek, M. Eliáš, P. Gabzdyl)
Skleněné oči světa (R. Novák)
Vítejte na Marsu (M. Grün, P. Jakeš, Z. Pokorný)
Co oči nevidí (J. Grygar, M. Grün)
Zprávy z kosmonautiky (M. Grün)
Fyzika hvězd (Z. Mikulášek)
 
 
 
 
 
Klikni, jestli chces vedet, kde je ted Prospector.Prospector zahajuje svoji misi
 
Středeční půlhodinové zapálení motorů navedlo americkou sondu Lunar Prospector na mírně eliptickou dráhu 92x153 kilometrů se sklonem 90 stupňů a periodou oběhu dvě hodiny. Na dnešek se plánuje další korekce, která dráhu upraví na téměř kruhovou s výškou sto kilometrů. Nová umělá družice Měsíce již nyní začala sbírat první data ze svých vědeckých zařízení umístěných na trojici třímetrových tyčí. Ovšem na odpověď, zda se na povrchu našeho vesmírného souseda nachází voda, si musíme počkat ještě několik měsíců. Již nyní se však můžete podívat, kde přesně se nad měsíčním povrchem Prospector nachází. Stačí se dostat na adresu http://lunar.arc.nasa.gov/dataviz/locationd.html.

– jd –
obsah
 
 
 
 
Další vycházka na Miru
 
V noci ze středy na čtvrtek strávil Američan David Wolf a skutečný kosmický veterán Rus Anatolij Solovjov téměř čtyři hodiny mimo kosmickou stanici Mir. Pro Wolfa se jednalo o první takový výstup, zatímco Solovjov pobýval ve volném prostoru již celkem osmdesát hodin. Dle předpokladů se jednalo spíše o "sladkou" odměnu, než o nutný experiment. Wolf byl zcela ve vleku Solovjova. Američan obdivoval pohled na Zemi i hvězdy. Ostatně zde je krátký záznam: wav 16 sekund 346 kB.
Vycházka začala přibližně o půlnoci moskevského času, kdy Mir přelétal nad jihovýchodní částí Tichého oceánu. S kontrolním střediskem oba kosmonauti prohodili jen několik nezbytných slov. S sebou měli k otestování americké zařízení nazvané fotoreflektometr. Studovali též vnější znečištění již dvanáct let staré stanice Mir.
 
– jd –
obsah
 
 
 
 
Barringerův kráterKdy se do nás trefí?
 
Dříve nebo později se to určitě stane. Z vesmírného prostoru přiletí těleso o průměru několika kilometrů. Zemská atmosféra ho nezastaví, fantastickou rychlostí narazí na povrch či spadne do oceánu. Ať tak či onak, nastane skutečná globální katastrofa.
Na Zemi dnes evidujeme asi sto padesát meteorických kráterů. To však neznamená, že by na nás v minulosti nespadlo více těles. Vlivem větrné i vodní eroze a dalších jevů byla většina stop již dávno smazána. Snad nejznámější a také nejčerstvější kráter najdete v Severní Americe. Jmenuje se Meteorický kráter či též Barringerův kráter. Leží asi šedesát kilometrů jihovýchodně od Flagstaffu v Arizoně. Jeho průměr je 1,2 kilometru, hloubka 180 metrů a jeho okraje sahají do výše třicet až šedesát metrů nad okolní terén. Odhaduje se, že vznikl někdy před 50 tisíci roky. Co se vlastně tenkrát, řekněme 15. ledna roku 48 tisíc před naším letopočtem, stalo?
Na colorádské planině se pásli mamuti, lenochodi, bizoni. Klidnou atmosféru znenadání narušil nečekaný vetřelec. Železný meteorit neměl v průměru více než šedesát metrů. Vzhledem k rychlosti kolem patnácti kilometrů za sekundu se ale jednalo o vražednou srážku. Energie exploze se vyrovnala jaderné bombě o síle dvaceti až čtyřiceti megatun trinitrotoluenu (zkr. TNT). V místě pádu se zvířata i rostliny vmžiku vypařila. Miliony tun rožhavené horniny vylétly do povětří. Nad planinou se do vzdálenosti téměř deseti kilometrů přehnal uragán o rychlosti tisíc kilometrů v hodině. Vše, co bylo v cestě, zahynulo. Když je nahodou nezasáhlo kamení a jiné letící předměty, zemřeli prostě na ohromné přetížení při nárazu větrné smršti. Vegetace byla kompletně zničena na ploše kolem tisíce kilometrů čtverečních... To všechno se stalo před padesáti tisíci roky. Minulost je minulost, důležitější je, kdy se něco podobného opět stane. Statistika je bohužel neúprosná.
 
Jaké nebezpečí nám přinášejí kosmičtí vetřelci? 
Malá tělesa do průměru několika metrů způsobí pouze nádherný ohňostroj: meteor, či výjimečně jasný bolid. Projektily o průměru deset metrů a více jsou však nebezpečné hned ze tří důvodů: 
  • Projektil může explodovat ještě v atmosféře. Většina kinetické energie se pak přenese do atmosféry a dochází pouze k lokální katastrofě. (Např. Tunguský meteorit.)
  • Projektil dopadne na povrch a vznikne jen malý kráter. Požáry, vzdušná vlna, případně tsunami způsobí opět jen místní katastrofu (Barringerův kráter).
  • Projektil je natolik veliký, že vznikne velký kráter o průměru několika desítek kilometrů. Zaprášená atmosféra, rozsáhlé požáry způsobí změny celkového klimatu. Globální katastrofa. (Kráter Chicxulub, poloostrov Yucatan)
K obrázku: 10. srpna 1972 mohli výletníci v Grand Teton National Park spatřit průlet tělesa o odhadovaném průměru deset metrů a váze několika tisíc tun. Objekt vlétl tečně do zemské atmosféry. Za více než minutu a půl v ní ulétl 1500 kilometrů rychlostí 15 km/s. (Foto J. M. Baker)
Naše Země je kontinuálně bombardována vesmírnými tělesy. Drtivá většina z nich, zpravidla o velikosti zrníčka prachu a hmotnosti kolem jednoho gramu, se při průletu atmosférou rychle vypaří. Každou jasnou noc můžeme během hodin vidět hned několik takových padajících hvězd – meteorů. Občas je ale mateřské těleso meteoru natolik veliké, že odolá průletu atmosférou a jeho malá část, tzv. meteorit, dopadne až na povrch. Každý rok tak na Zemi přibude několik stovek kamenů s hmotností většinou pár kilogramů. Jen výjimečně se takový meteorit strefí do budovy, garáže či jiného objektu a něco zničí. Dosud nebyl věrohodně zdokumentován jediný případ, kdy si takový kámen z vesmíru vybral za cíl člověka (některé historické zprávy jsou však velmi nadějné). Mnohem vzácnější je událost podobná té z roku 1908, kdy nad Sibiří ve výšce asi osm kilometrů explodoval úlomek komety o průměru šedesát metrů. Tehdy se uvolnila energie o velikosti asi deset megatun TNT. Událost zachytily barografy v Anglii. V okruhu dvaceti kilometrů pod epicentrem byly polámány stromy. Ještě ve vzdálenosti sedmdesát kilometrů si musel náhodný svědek strhnout košili z těla, která se na něm vzňala. Tunguský meteor byl přitom zástupcem těch malých těles.
Graf NASAPodívejte se na přiložený diagram. Na svislé ose je vyznačena četnost srážek těles, jejiž pád se rovná uvolnění energie (v megatunách výbušniny TNT) vynesené na vodorovné ose. Každých několik století se Země setká s vetřelcem, který zahubí tisíce až desítky tisíc lidí. Jak ukazují pozorování i teoretické studie, nebezbečná začínají být tělesa s průměrem nad deset metrů. Takový projektil, vletí-li do atmosféry typickou rychlostí 20 km/s, má energii ekvivalentní jedné Hirošimské bombě. Kinetická energie tělesa o průměru sto metrů je pak srovnatelná s největšími termonukleárními pumami. Meteorit, jenž za sebou zanechá kráter podobný v Arizoně, na nás přitom spadne jednou za tisíc až dva tisíce roků.
Kamený či železný asteroid o průměru větším než sto metrů již lehce dorazí až na samotný zemský povrch. Jednou za pět tisíc let tak na tváři Země přibude kráter o průměru tři kilometry. Vyhozený materiál pokryje oblast o průměru třikrát větším. Celková oblast postižená destrukcí však není o moc větší než při explozi v atmosféře – většinu kinetické energie totiž pohltí zemský povrch. Na klimatu celé atmosféry se taková událost příliš nepodepíše: její účinky (ochlazení vzhledem k prachu v atmosféře) lze přirovnat např. roku "bez léta" 1817. Tehdy ovšem explodovala indonéská sopka Tambora.
Kresba NASASrážka s kilometrovým tělesem, při které se uvolní sto tisíc megatun TNT a které po sobě zanechá kráter o průměru deset až dvacet kilometrů, způsobí globální katastrofu – sekundární efekty pádu, jako např. rozsáhlé požáry, jež přinesou do atmosféry ohromné množství prachu, mohou na delší dobu zastínit zemský povrch, zastavit tak fotosyntézu a způsobit ekologický rozvrat. Taková událost se stane jednou za půl milionu let. Zcela drtivá jsou pak setkání s tělesy nad deset kilometrů. V blízké minulosti se tak stalo například před 65 miliony lety, kdy se do oblasti střední Ameriky. Množství tehdy existujících rostlin a živočichů, bylo díky prudkému ochlazení, sníženo na více než polovinu.
Jaká je pravděpodobnost úmrtí člověka v souvislosti s pádem kosmického tělesa? Šance, že právě vy zemřete je skutečně malá (1:2 000 000): tedy srovnatelná s rizikem smrti při letecké havárii, po uštknutí jedovatým hadem, či při tornádu. Jakmile však ke katastrofě dojde, následky budou více než drastické.
Zdroj ABC NewsPočítačové simulace pracovníků Los Alamos National Laboratory prezentované na zasedání Americké astronomické společnosti například ukazují, co by se stalo, kdy do Atlantického oceánu spadla planetka či kometa o průměru pět kilometrů. To se stane jednou za asi deset milionů let...
Voda vyšlípchne do vzdálenosti více než sto kilometrů. Kolem místa dopadu se začnou v soustředných kruzích šířit obrovské vlny tsunami. S výškou sto metrů a rychlostí několika stovek kilometrů za hodinu za pár desítek minut narazí na východní pobřeží Severní Ameriky a západní pobřeží Evropy. Nejníže položené oblasti budou ihned zaplaveny. Hlavní město Spojených států, ale třeba Norfolk se ocitnou pod vodou. Těžce poškozené bude i Portugalsko, Španělsko a Francie. Miliony lidí zahynou.
Samozřejmě, že dnes není možné říci, kdy k takové katastrofě dojde. V budoucnosti by ale mohlo dojít k zásadní změně. Vybudování systému včasné výstrahy, jakési vesmírné služby, která by hledala tělesa, jež se mohou srazit se Zemí, je více než na místě. Již několik let přitom běží projekt Spacewatch v Arizoně, který nalézá až pět nových těles měsíčně, co se kríží s dráhou Země a co tudíž mohou být potenciálními smrtícími projektily. Inventuru rizikových těles by měl být schopen dokončit někdy za padesát let.
 
– jd –
 
K tomuto článku doporučené linky: obsah
 
Kresba NASAMeteorit v Gronsku: bublina praskla 
Osmeho ledna uverejnily nektere ceske deniky zpravu udajne prevzatou od CTK o utajovanem padu meteoritu na uzemi Gronska s vybusnou silou vice nez tisickrat vetsi nez mela Hirosimska bomba. Tato zprava je znacne nadsazena a rad bych ji uvedl na pravou miru. Predevsim neni pravda, ze zpravy o velmi jasnem meteoru pozorovanem 9. prosince nad Gronskem byly utajovane. Jiz 15. prosince vydal Institut Nielse Bohra v Kodani tiskovou zpravu a celou dobu probiha diskuse o uvedenem jevu napr. na Internetu. Dnes uz je pritom jasne, ze neslo o udalost stoleti, ale o udalost, ktera nastava na cele Zemi v prumeru nekolikrate za rok. Kosmicke teleso pronikajici do zemske atmosfery mohlo sice mit energii srovnatelnou s Hirosimskou bombou, ale rozhodne ne mnohonasobne vyssi. Navic vetsina energie byla uvolnena vysoko v atmosfere a meteority dopadle na povrch zrejme nezpusobily vaznejsi efekty. Byl proveden letecky radarovy pruzkum rozsahle oblasti Gronska, ale zadny krater nebyl zatim identifikovan. Rozsahly oblak viditelny 9. prosince nad Gronskem na snimcich z meteorologickych druzic nema s meteoritem zadnou souvislost. Druzicove snimky byly analyzovany i v Ceskem hydrometeorologickem ustavu a bylo prokazano, ze mrak se vyvijel pod vlivem hor na atmosfericke proudeni, coz je pomerne bezny jev v dane oblasti. Gronsky meteorit, ac nepochybne vyznamny a zajimavy, nebyl tedy takovych rozmeru, aby predstavoval vazne nebezpeci, i kdyby padal nad obydlenou oblasti. To samozrejme neznamena, ze v budoucnu se Zeme nemuze stretnout s jeste vetsim telesem, ktere by vyznamnou skodu zpusobit mohlo. Zprava uverejnena v nasem tisku byla zjevne prevzata z nespolehlivych zahranicnich zdroju aniz by byla overena. 
  
RNDr. Jiri Borovicka, CSc.
 
obsah
 
 
 
 
Foto NASADalší báječné snímky z Marsu

Koncem loňského prosince uplynuly již tři měsíce pobytu sondy Mars Global Surveyoru na oběžné dráze kolem Marsu. Během této doby byla oběžná doba snížena z 45 hodin na 26 hodin. Vzhledem k problémům se slunečními panely se brzdění o atmosféru (tzv. aerobraking) poněkud prodloužilo. Sonda nezačne mapovat povrch rudé planety (z kruhové dráhy ve výšce 400 kilometrů, synchronizované vzhledem ke Slunci) během března 1998, ale až o rok později. Nyní by se dle plánu měla i nadále pomalu brzdit až do jara 1998, kdy se předpokládá nárůst marsovy atmosféry. V té době bude planeta sledována z přechodné dráhy. Teprve následující zimu pak bude brzdění dokončeno.
Ovšem již nyní, v době, kdy prochází nejblíže planety, pořizuje sonda během deseti až patnácti minut snímky Marsu. Jejich množství je však z různých důvodů omezeno. Mars Global Surveyor totiž během brzdění rotuje. Kromě toho je jeho paměť omezena na 80 Mbitů. Část dat se také během přenosu ztratí. Strategie snímkování je přitom taková, že polovina veškeré paměti je vyhrazena pro širokoúhlou kameru (snímek vlevo), zatímco druhá část je určena pro snímky s vysokým rozlišením.
 

Foto NASAFoto NASA
 
Na přiložených snímcích z 19. listopadu 1997 (po začátku 45. oběhu) si můžete prohlédnou oblast poblíž Mare Sirenum (40 stupňů jižní šířky, 120 stupňů západní délky). Nejmenší útvary na obrázku vpravo mají velikost jen několik desítek metrů. Na šířku má asi sedm kilometrů. Všimněte si vláknité struktury materiálu na okraji kráteru, což je materiál vyhozený při jeho vzniku.
Na horním barevném snímku širokoúhlou kamerou je celkový pohled na planetu Mars ze vzdálenosti asi tři tisíce kilometrů. Nejmenší detaily mají velikost asi deset kilometrů. Ve spodní části je vidět jižní polární čepička z oxidu uhličitého, v horní části pak kousek z rozáhlého Valles Marineris (Údolí Marinerů). Snímek byl zhotoven tři týdny po začátku místní prachové bouře, při které se do atmosféry dostalo množství jemného prachu. Proto jsou okraje marsova disku bez detailů.
 
– jd –
obsah
 
 
 
 
Jak se vaří planety
 
V malém souhvězdí Malíře (latinsky Pictor) můžete v těchto měsících ze střední Ameriky, Afriky či Austrálie spatřit nenápadnou hvězdu čtvrté velikosti označovanou řeckým písmenem beta. Patří mezi blízké a mladé stálice. Leží asi šedesát světelných let daleko a vznikla před dvaceti až sto miliony lety (pro srovnání Slunce je staré 4,7 miliard let). Již od roku 1984 se v jejím těsném okolí pozoruje výrazný plynoprachový disk. Pravě v takovém útvaru vznikají planety, planetky, komety, meteoroidy apod. – tedy tělesa s nimiž se setkáme v naší sluneční soustavě. Dlouhou dobu však nikdo nevěděl, zda se v systému beta Pictoris již planety vytvořily, či teprve tvoří. Nová pozorování Hubblova kosmického dalekohledu však odpověď alespoň naznačila.
Když byla sluneční soustava ještě mladá, byl kolem Slunce rozsáhlý hustý oblak plynu a prachu. Původně sahal asi dvěstětisíckrát dál než leží Země od Slunce. Prachová zrna se pomalu spojovala do stále větších a větších těles. Z nich nakonec vznikly původní planety o průměru několika tisíc kilometrů. Dále od Slunce, kde byl plynoprachový disk chladnější, si takové kamenné zárodky posbíraly i okolní plyn (vodík a helium). Období vzniku větších těles nakonec ukončil nárůst výkonu mladého Slunce. Plyn byl vymeten ven ze sluneční soustavy a tvorba planet ustala.
Plynoprachové disky jsou známy již u několika hvězd. Patří mezi ně například jasná Vega, jenž vévodí letnímu souhvězdí Lyry. Doposud nikdy ale v těchto kolébkách nebyly jednotlivé planety pozorovány přímo. Nedaří se to ani u beta Pictoris. Nicméně existují indicie, že právě tato soustava již jednotlivé planety obsahuje.
 
 
Jako ukazuje přiložený snímek z Wide Field Planetary Camera 2 na Hubblově kosmickém dalekohledu sahá prachový disk, na který se díváme téměř z boku, do vzdálenosti 1500 astronomických jednotek od hvězdy. (Jedna astronomická jednotka je střední vzdálenost Země od Slunce.) Pro srovnání je vpravo dole uvedena velikost dráhy planety Pluto. Všimněte si, že disk není osově symetrický. Na pravé straně nahoře je jakási boule. Mohla by být způsobena neviditelným průvodcem bety Pictoris, například hnědým trpaslíkem, příp. existencí soustavy několika velkých planet. Na spodním obrázku je pohled do vnitřních částí plynoprachového disku. Obrázek pořízený zařízením Space Telescope Imaging Spectrograph zachycuje množství různých nepravidelností ve vzdálenosti 80 astronomických jednotek. Zajímavé přitom je, že největší výduť najdete v pravé části disku nahoře, kdežto vlevé dole. Zdá se tedy, že "boule" by mohly být způsobeny gravitačním vlivem planety obíhající kolem hvězdy po mírně skloněné dráze. Jak veliká je a kde leží, není však možné říci. Je zcela ukryta v neprůhledném prachu. Jestliže těleso obíhá od bety Pictoris stejně daleko jako Jupiter od Slunce, pak musí mít hmotnost sedmnáckrát větší než největší planeta naší sluneční soustavy. Jestliže se nachází dále, řekněme jako Pluto, pak by mohla být jen desetkrát těžší než Země.
Situace však samozřejmě není tak jednoduchá. Jiný tým, jenž zpracovává pozorování vnějších částí plynoprachového disku, totiž tvrdí, že nepravidelnosti jsou příliš veliké na to, aby je bylo možné vysvětlit pouze přítomností planety v blízkosti beta Pictoris. Ať tak či onak, prachový disk kolem nenápadné hvězdy v souhvězdí Malíře nám může napovědět, jak jsme kdysi vznikly. Ukazuje nám, jak vypadala sluneční soustava při svém zrodu, před čtyřmi a půl miliardami let.
 
– jd –
 
Foto: Al Schultz (CSC/STScI), Sally Heap (GSFC/NASA) a NASA
obsah
 
 
 
 
Dotycnicovy zakryt Aldebarana Mesiacom 5. februara 1998
Expedicia organizovana v oblasti juzneho Slovenska
 
Vo vecernych hodinach dna 5. februara 1998 nastane v poradi uz druhy dotycnicovy zakryt Aldebarana Mesiacom pozorovatelny z uzemia Slovenska. Opat mame teda moznost zucastnit sa na tomto vynimocnom a pritazlivom ukaze. Aldebaran je vobec najjasnejsia hviezda, ktoru moze Mesiac na svojej puti hviezdnou oblohou zakryt. Navyse ide o tzv. dotycnicovy zakryt kedy sa hviezda len obtrie o mesacny okraj a mozno pozorovat niekolko po sebe nasledujucich vstupov a vystupov hviezdy v priebehu niekolkych minut, sposobenych clenitostou mesacneho reliefu. A prave z urcenia okamihov zakrytov hviezdy pri takomto pozorovani mozno ziskat cenne informacie o terene v blizkosti mesacnych polov. Uspech takejto akcie zavisi na pocte pozorovatelov a preto vam ponukame moznost tejto akcie sa zucastnit. Pri poslednom podobnom ukaze (Michalovce, 15. XI.1997) snahu asi 70 pozorovatelov zo Slovenska, Ciech a Polska zmarilo pocasie ...
Ukaz nastava 5. februara 1998, t.j. vo stvrtok, vo vecernych hodinach, kratko po pol osmej vecer. Na zaklade predpovede E. Riedla a J. Manka a profilu upresneneho na zaklade predchadzajucich pozorovani boli vybrate pozorovacie stanovistia medzi Hurbanovom a Novymi Zamkami. Noclah pre cca 15 ludi (zatial) je dohodnuty s pracovnikmi hvezdarne v Hurbanove v priestoroch tohoto zariadenia (bude vsak asi nutne priniest si spacie vaky, prip. karimatky – upresnime). Hvezdaren bola zvolena aj za zakladnu a vychodiskovy bod celej akcie. Kedze termin sa blizi potrebovali by sme vediet zavazny pocet pozorovatelov/ucastnikov akcie. Stravu si kazdy zabezpecuje sam. Je vhodne, aby kazda skupina pozorovatelov mala zabezpecene vozidlo, kvoli presunu osob a pozorovacej techniky na stanovistia (pristup vzdy po asfaltovej alebo inak spevnenej ceste). Predpokladame urcite skusenosti pozorovatelov so zakrytmi hviezd Mesiacom.
Predbezny harmonogram celej akcie Pozorovatel je povinny si zabezpecit dalekohlad a funkcne stopky. Priemer dalekohladu sa odporuca aspon 60 mm. Kedze ukaz nastava na osvetlenom okraji bude vyhodne pouzivat vacsie zvacsenia. Stopky by mali byt schopne zaznamenat viac medzicasov (7, 10, 100). Rovnako vyhodne je mat ako zalohu diktafon, s cerstvymi bateriami. Rovnako je nutne mat prijimac vedeckeho casoveho signalu, napr. DCF (aspon jeden v ramci skupiny).
Po dohode s Dr. Rapavym organizaciu celej akcie na juznom Slovensku zabezpecuje hvezdaren v Partizanskom. Kvoli naplanovaniu priebehu, vyberu stanovist a zabezpeceniu bezproblemovosti celej akcie potrebujeme poznat zavazne pocty pozorovatelov. Preto ak mate seriozny zaujem na pozorovani sa zucastnit zaslite najneskor do pondelka 19. januara (najlepsie vsak obratom) vyplnenu prihlasku na adresu hvezdarne. Tieto udaje budu pouzite na pripravne prace - 20. januara budeme vyberat uz definitivne stanovistia priamo v terene. Akekolvek otazky konzultujte s nami (Kusnirak, Mester). Nasledujuci cirkular dostanu len prihlaseni (okolo 31.januara). Tesime sa na stretnutie.
 
Peter Kusnirak
obsah
 
 
 
 
 
Zprávy z oběžné dráhy
 
V průběžně doplňované příloze Instantních astronomických novin Zprávy z kosmonautiky, o kterou se stará Ing. Marcel Grün, najdete informace o těles vypuštěných v listopadu loňského roku a především pak Kosmonautický kalendář na rok 1998.
 
obsah


Instantní astronomické noviny vycházejí, pokud nám to naše linka dovolí, každé pondělí a čtvrtek do 18. hodiny. V případě nutnosti i častěji. Archivujeme vždy posledních deset čísel. Redakce: Jiří Dušek (jd, dj), Rudolf Novák (rkn), Zdeněk Pokorný (zp), Jiří Grygar (jg), Marcel Grün (mg), Tomáš Gráf (tg) a Pavel Gabzdyl (pg). Vzkaz redakci můžete zaslat na tuto adresu ibt@sci.muni.cz