22. číslo, pondělí 22. prosince 1997 18:50 

 

 

Obsah zpráv:
Slunce se začalo pohybovat na sever
Do miznoucích ledovců spadl velký meteorit
Dvoutisící gama záblesk
Průkopníci odcházejí
 
Rubriky:
Pozorování: 1. týden na obloze (29. prosince - 4. ledna)
 

Zvláštní příloha:
Skleněné oči světa (R. Novák)
Vítejte na Marsu (M. Grün, P. Jakeš)
Co oči nevidí (J. Grygar, M. Grün)
 
 
 

Drtivá většina světa, ze kterého přicházejí nejnovější zprávy z astronomie a kosmonautiky, bude v následujích dvou týdnech slavit křesťanské vánoční svátky, případně začátek dalšího roku dle gregoriánského kalendáře. Příroda se na tyto události samozřejmě neohlíží, nicméně novináři, zpravodajové a odborníci všeho druhu ano. Proto jsme i my nuceni omezit vydávání IAN. Pravidelné zprávy (možná v omezené podobě) sestavíme vždy v pondělí 22. a 29. prosince, čtvrteční vydání se ruší. V řádných termínech se s Instantními astronomickými novinami opět setkáte od 5. ledna. Samozřejmě, že astronomické dění budeme i nadále monitorovat, proto nejsou vyloučena případná mimořádná vydání či doplňky.
 

Po uzávěrce 23. 12. 1997 13:15 a 17:00:

Pád meteoritu v Grónsku na snímcích družice NOAA 

Snímky z meteorologické družice NOAA-14 získané z Dundee University (http://www.sat.dundee.ac.uk/) zachycují oblak po dopadu meteoritu. Jsou to celkem dvě dvojice snímku z 9.prosince 1997:   

  1. snímek z 14:24 UT  ve viditelné oblasti
  2. snímek z 14:24 UT  v infračervené oblasti
  3. snímek z 16:06 UT  ve viditelné oblast
  4. snímek z 16:06 UT  v infračervené oblasti
Na snímcích ve viditelné oblasti je pěkne vidět oblak po dopadu i stín vrhaný oblakem (u východního pobřeží jižního výbežku). V infračervené je to také pekně vidět, ale bez stínu (pochopitelně). 
  
 Jan Mánek

  
Preji dobre odpoledne, 

dnes jsem byl upozornen manzelkou na prispevek Honzy Manka k moznemu impaktu meteoritu v Gronsku. Na udalost me upozornila Lenka Sarounova minuly tyden, pres vikend jsem si podrobne prolezl www stranky, ktere o udalosti referuji, doporucuji zejmena: 

a zpracoval veskera druzicova data, ktera mame u nas v CHMU k dispozici (Meteosat, NOAA). Jelikoz je diskuse o mraku na snimcich NOAA znacne "laicka", posilal jsem vcera na spravce techto www stranek svuj komentar, ktery volne prelozeny prikladam: 

1) "tmavy mrak" ve 3. kanalu druzice NOAA nema s prachem vubec nic spolecneho. Tento spektralni kanal je tvoren jak emitovanym zarenim,  
tak (v dennich hodinach) odrazenym slunecnim zarenim. Pri nejcastejsim zobrazovani tohoto kanalu jsou tmave zobrazovany jednak teple oblasti, jednak povrchy, ktere "hodne" odrazeji. Naopak svetle jsou zobrazovany jednak studene oblasti, jednak povrchy, ktere malo odrazeji zareni v tomto pasmu (3.55-3.93 mikronu). V praxi to znamena, ze svetle je zobrazovana vysoka oblacnost (cirry, kumulonimby), zasnezeny teren, led ... Naopak tmave je zobrazovan teply teren ci more, a veskera oblacnost, ktera ma v horni vrstve oblacnosti pritomne vodni kapky (v praxi veskera nizka a stredni oblacnost). Podrobneji se o tomto kanalu lze docist napr. na adrese 

(sice se to tyka druzic GOES, ale plati to i pro 3. kanal AVHRR/NOAA). 

V tomto pripade je ale problem v tom, ze dotycny mrak je ve vysce cca 8.5 az 9.5 km nad ledovou planinou (ktera sama ale uz ma pres 2.5 km nadmorskou vysku) - toto se da pomerne snadno spocist z delky stinu. Nejnizzsi teplota mraku je kolem 215 K, tudiz shrneme-li to, mrak v zadnem pripade nemuze byt tvoren vodnimi kapkami (ty pry mohou existovat v superpodchlazenem stavu asi do -43 stupnu C). Cim ale vysvetlit "tmavost" mraku na zminovanych snimcich? Jelikoz je mrak velmi chladny, vyzareny prispevek je zanedbatelny. Tudiz "tmavost" na snimku je zpusobena vyssi odrazivosti castic, tvorici mrak, v tomto spektralnim kanalu. Podobne anomalie se vyskytuji napr. nad konvektivnimi bourkami (http://www.nssl.noaa.gov/~doswell/MOST/most.html), nebo v cirrovite oblacnosti jet-streamu. V obou pripadech si zvysenou odrazivost v tomto spektralnim pasmu vysvetlujeme pritomnosti velmi drobnych (ledovych) castic, jejichz rozmer se radove blizi vlnove delce tohoto pasma (tudiz radove jednotky, max. 10-15 mikronu; zatimco "normalni" cirry maji rozmer v desitkach az stovkach mikronu). 
Takoveto drobne castice mohou vzniknout napr. pri velmi rychletvorbe castic (kdy neni cas na jejich dostatecny rust) nebo pri jejich vzniku v relativne hodne suchem prostredi (jsou to ale pouze hypotezy!). Velmi pravdepodobne toto je i pripad "tmaveho" gronskeho mraku ... Pro nazornost prikladam nase snimky NOAA  (barevny vznikl kombinaci kanalu 1, 2 a 4) porizene z originalnich digitalnich dat, v plnem rozliseni (jelikoz ale snimana oblast byla na okraji snimaneho pasu uzemi, ma trochu horsi rozliseni, nez je u techto dat bezne). 

2) Snimky z Meteosatu ukazuji, ze tento mrak vznikl na spicce  jakehosi "V", ktere bylo dobre patrne na snimcich ve vodni pare jiz nekolik hodin pred bolidem, a ktere pretrvavalo i hodiny po nem (neni ale vubec detekovatelne v IR a viditelnem pasmu). S arktickou meteorologii nemam zadne zkusenosti, tudiz jednoznacne nemuhu rict, co toto "V" je - pravdepodobne kombinace jet-streamu a vyskove orograficke vlny. Navic mrak setrvava v pozdejsim vyvoji na stejnem miste, neni unaseny okolnim proudenim, a toto byva typickym prave pro orografickou oblacnost. Mam-li to shrnout, mrak by v dane oblasti vznikl i bez bolidu, naprosto prirozenymi procesy, a nejspis s bolidem nema vubec nic spolecneho  (to "nejspis" hodnotim cca 99.9%). Skoda, snimek "impaktniho mraku" bych rad zaradil do sve sve sbirky, ale realita je jina... 

S pozdravem 

Martin Setvak
 
Pozn. redakce: Zaslané snímky byly proti originálu zmenšeny. V obou případech je autorem dr. Martin Setvák a ČHMU.
 
 
 
 
19. 12. 1997 (Big Bear Solar Observatory)Slunce se začalo pohybovat na sever
 
V neděli 21. prosince ve 21:07 našeho času vstoupilo Slunce do znamení Kozoroha a začala tak astronomická zima. Naše mateřská hvězda současně dosáhla největší jižní deklinace (-23° 27'). Od této chvíle se opět pohybuje směrem na sever. Den jako každý den jiný, na povrchu byla jen jedna malá sluneční skvrnka.
 
– jd –
obsah
 
 
 

Do miznoucích ledovců spadl velký meteorit
 
Srovnáním snímků pořízených aparaturou Seasat Scatterometer a NASA Scatterometer, které se realizovaly s osmnáctiletým odstupem, se ukázaly evidentní změny v podobě a tloušťce ledové pokrývky Grónska. Shodou okolností právě na jih tohoto ostrova spadl 9. prosince veliký meteorit.
Foto NASASonda Seasat  starovala roku 1978 a byla vybavena celkem pěti experimenty na měření rychlosti a směru větru, povrchové teploty, obsahu vodních par, vlnění oceánů a výskytu ledu v polárních čepičkách. Byla v provozu pouhých sto dní, kdy došlo k závadě na energetickém systému. Druhé zařízení NASA Scatterometer je součástí japonské družice ADEOS. Opět sloužilo ke studium rychlosti a směru větru nad oceány a opět byla jeho činnost po jednom roce předčasně ukončena (červen 1997). I přes svoji krátkodobou aktivitu, obě mise přinesly neobyčejně cenné výsledky. Pořízená měření například posloužila ke studiu změn polárních oblastí. Mikrovlnné radary jasně ukázaly redukci zasněžených oblastí a tak i větší odtávání trvalé ledové pokrývky. Během let 1979 až 1992 se průměrná povrchová teplota Grónska zvýšila o více než jeden stupeň Celsia.
Shodou okolností právě do Grónska dopadl 9. prosince v ranních hodinách našeho času velký meteorit. Při přeletu v okruhu jednoho sta kilometrů bylo stejné světlo jako ve dne. Následky pádu také zaznamenaly některé seismologické stanice. Průlet přímo sledovaly posádky několika lodí v blízkosti pobřeží. Je tedy téměř jisté, že část z tělesa dopadla na grónskou pevninu. Tato událost je srovnávána s prehistorickým pádem železného meteoritu Kap York, kdy celková hmotnost všech úlomků dosáhla padesáti tun. Bohužel šance na nalezení není příliš vysoká. Od 9. prosince v inkriminované oblasti napadlo nejméně jeden metr sněhu. Od začátku zimy se pak v této části ostrova nalézá již téměř třímetrová vrstva staré pokrývky. Pátrání také ztěžuje špatné počasí a tma. Plánuje se proto hledání s využitím radarových satelitů ERS1 a ERS2. Dle posleních zpráv dánské televize byl snad z letadla nalezen dopadový kráter.
 

– jd –
 
 
K obrázku: Srovnání změn v ledové pokrývce Grónska na základě radarových snímků pořízených dvojicí sond Seasat Scatterometer a Scatterometer s odstupem 18 let. Červené oblasti ukazují, kde vzrostlo letní odtávání.
 
obsah
 
 
 
 
Graf NASADvoutisící gama záblesk
 
Dvanáctého prosince astronomové v Marshall Space Flight Center zaznamenali dvou tisící gama záblesk (viz obrázek) detekovaný Compton Gamma Ray Observatory (zkr. GRO). Tyto velmi zvláštní úkazy jsou na sondě sledovány pomocí zařízení Burst and Transient Source Experiment (zkr. BATSE), průměrně jednou za den. Přicházejí náhodně ze všech částí oblohy a jejich původ není zcela vyjasněn. Detailní informace najdete ve zvláštní příloze Instantních astronomických novin Co oči nevidí.
 
– jd –
obsah

 
 

Průkopníci odcházejíJupiterova polarni oblast v podani Pioneeru 11 (foto NASA).

Od roku 1965 se vystřídalo sedm amerických prezidentů (čtyři čeští), zazářila skupina Beatles, Janis Joplin, byl zatřelen Martin Luther King, Robert Kennedy, Indíra Gándiová, devět rukojmích na olympiádě v Mnichově, člověk stanul na Měsíci, jihoafričan Barnard úspěšně transplantoval lidské srdce, skončila válka ve Vietnamu, padla berlínská zeď, Sovětský svaz s celým komunistickým systémem, proběhla válka v Perském zálivu a začalo nekonečné krveprolití na Balkáně, střední Africe a Indonésii, byl uveden do provozu raketoplán, svá díla sepsal Andrej Sacharov...  Ať už se dělo cokoli, nemělo to žádný vliv na činnost amerických sond Pioneer 6, 7, 8, 9, 10 a 11. Neúnavně létaly prostorem a sbíraly cenná měření. Nyní se však zdá, že po více než třiceti letech definitivně odcházejí ze scény.
Jednotlive sondy programu Pioneer (kresba NASA).Třicátéhoprvního března tohoto roku americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku (zkr. NASA) ukončil provoz detektoru částic na sondě Pioneer 10. Nyní letí vstříc hvězdám, žádná vědecká data z ní již nepřicházejí a její slábnoucí signál se využívá pouze jako tréninkový cíl pro operátory sledovacích stanic. Dle odhadů definitivně umlkne někdy o vánocích příštího roku. Obdobná sonda Pioneer 11 ze stejných důvodů ztichla v listopadu 1995. Předcházející sondy série "Průkopníků" - Pioneer 6, 7 a 8, které se pohybují kolem Slunce mezi Venuší a Marsem, jsou dosud z části v provozu. Pioneer 6, jenž odstartoval roku 1965, je přitom nejstarší dosud aktivní kosmickou sondou. On a jeho tři následovníci studují sluneční vítr a meziplanetární prostředí. (Pioneer 9 přestal fungovat roku 1982.)
Pioneer 10 odstartoval v březnu roku 1972 a o pár měsíců později se stal první sondou, jenž proletěla pásem asteroidů.  I když nám to dnes může připadat směšné, před ní nikdo nevěděl, nakolik je tato část sluneční soustavy bezpečná. Existovaly obavy, že sondy budou při setkání s drobným prachem zničeny.
 
Vzkaz jiným civilizacím 
  
Na povrchu sondy Pioneer 10 a 11 najdete malou pozlacenou hliníkovou destičku připravenou dr. Carlem Saganem, jeho ženou Lindou Salzman Sagan a dr. Frankem Drakem. Smysl vzkazu zní asi takto: Bytosti, které vypustily tuto automatickou sondu, žijí v planetární soustavě určené nejbližšími pulsary. Jejich systém se zkládá z devíti planet. Na třetí od Slunce byl zkonstruován tento kosmický stroj. Jednotlivá nebeská tělesa jsou od sebe různě vzdálena. K radiovému dorozumění nabízíme vlnu 21 cm. Inteligentní tvorové, kteří obývají třetí planetu, žijí v párech. Jejich obrazy vidíte a můžete je srovnat s velikostí automatické stanice. Nutné je však poznamenat, že k nejbližším hvězdám sondy Pioneer doletí až za mnoho stovek tisíc let.Pioneer 10 míří do souhvězdí Býka, zatímco "jedenáctka" do souhvězdí Orla. Nicméně bylo by škoda tuto šanci nevyužít.
V prosinci 1973 se Pioneer 10 setkal s největší planetou sluneční soustavy Jupiterem. Při těsném průletu - 140 tisíc kilometrů nad horní vrstvou mraků - byl vlivem silné radiace částečně ochromen. Pořídil přes tři sta snímků planety a první dva obrázky měsíce Ganymed. Odtud se vydal do vnějších částí sluneční soustavy - přinášel informace o částicích slunečního větru a kosmickém záření. 31. března 1997 byla tato část mise definitivně ukončena. V té době byla sonda 10,1 miliardy kilometrů od Země a její signál k nám letěl téměř deset hodin.Saturnovy prsteny v protisvetle (Pioneer 11, foto NASA)
Pioneer 11 se na svou pouť vydal v dubnu 1973.  Průlet kolem Jupiteru jej nasměroval k další velké planetě Saturnu. Během setkání s Jupiterem, v prosinci 1974, nám zprostředkoval pohled na Velkou červenou skvrnu a dosud zcela neznámé polární oblasti plynné planety.  Naznačil také existenci slabého prachového prstenu a umožnil určit hmotnost měsíce Kallistó. V září 1979 se setkal se Saturnem, 1. září byl jen 21 tisíc kilometrů nad vnějším okrajem vrstvy mraků, ukázal nám dva nové malé satelity a jeden z podivuhodných prstenů. Studoval magnetické pole. Poté opět vyrazil do volného kosmického prostoru. Vzhledem ke stavu radioizotopových baterií od září 1995 však neprováděl žádná vědecká pozorování. Od prosince téhož roku pak s ním bylo definitivně ztraceno spojení.
 

– jd –
obsah
 
Program Pioneer 
První sondy Pioneer měly za úkol dosáhnout Měsíce a stát se jeho umělou družicí. Jednalo se však o předčasný, technologicky nepřipravený experiment. Zdařil se proto pouze jediný průlet. Počínaje Pioneerem 5 byly pod tímto názvem označovány sondy pro průzkum meziplanetárního prostoru či planet sluneční soustavy (Pioneer 10, 11, Pioneer-Venus 1, 2). Jejich jednoduchá konstrukce zajišťovala dlouhodobou spolehlivost.
označení start ukončení činnosti program
Pioneer 1 11. 10. 1958 po 43 hodinách zanikla v zemské atmosféře Neúspěšný pokus o dosáhnutí Měsíce.
Pioneer 2 8. 11. 1958 tentýž den Dosáhla výšky pouze 1500 km.
Pioneer 3 6. 12. 1958 po 38 hodinách zanikla v zemské atmosféře Neúspěšný pokus o dosáhnutí Měsíce.
Pioneer 4 3. 3. 1959 6. 3. 1959 Úspěšný průlet kolem Měsíce, po Luně 1 druhá umělá planetka.
Pioneer 5 11. 3. 1960 26. 6. 1960 Studium intezity kosmického záření, magnetického pole a mikrometeoritů. Pohybovala se mezi dráhou Země a Venuše.
Pioneer 6 16. 12. 1965 dosud předává některé informace Dlouhodobé studium nabitých částic a mag. polí mezi Venuší a Zemí (celkem šest experimentů).
Pioneer 7 17. 8. 1966        .  dosud předává některé údaje Šestice dlouhodobých experimentů (nabité částice, mag. pole) mezi Zemí a Marsem.
Pioneer 8 13. 12. 1967 dosud předává některé informace Nese sedm přístrojů pro měření charakteristik prostoru mezi Zemí a Marsem.
Pioneer 9 8. 11. 1968 1983 Osm přístrojů pro měření charakteristik prostoru mezi Zemí a Venuší.
Pioneer 10 3. 3. 1972 březen 1997 První pruzkum Jupiteru. (Studium nabitých částic, mag. polí, mikrometeoritů, kosmického záření, zobrazovací fotopolarimetr...)
Pioneer 11 6. 4. 1973 prosinec 1995 Průzkum Jupiteru a Saturnu. Stejné vybavení jako Pioneer 10.
Pioneer-Venus 1 20. 5. 1978 zánik ve venušině atmosféře 1992 Umělá družice Venuše. Snímkování struktury mraků, radiové studium povrchu.
Pioneer-Venus 2 8. 8. 1978 zánik ve venušině atmosféře 1978 Výzkum atmosféry Venuše čtyřmi přistávacími pouzdry (jedno velké, tři menší).
 
Zdroj: P. Lála, A. Vítek, Malá encyklopedie kosmonautiky


Instantní astronomické noviny vycházejí, pokud nám to naše linka dovolí, každé pondělí a čtvrtek do 18. hodiny. V případě nutnosti i častěji. Archivujeme vždy posledních deset čísel. Redakce: Jiří Dušek (jd, dj), Rudolf Novák (rkn), Zdeněk Pokorný (zp), Jiří Grygar (jg), Marcel Grün (mg), Tomáš Gráf (tg). Vzkaz redakci můžete zaslat na tuto adresu ibt@sci.muni.cz