19. číslo, čtvrtek 11. prosince 1997 17:05 

 

 

Obsah zpráv:
Jedna hvězda ztrácí, druhá získává
Nastane v roce 2000 konec světa?
Před 25 lety opustil člověk Měsíc
Zpráva o stavu Miru
Vyšla hvězdářská ročenka 1998
 
Rubriky:
Názory: Pavel Koubský, Kdo je pan Coudé?
Pozorování: 51. týden na obloze (15. - 21. prosince 1997)
Čtivo: Jiří Grygar, Astronaut Cernan
 

Zvláštní příloha:
Skleněné oči světa (R. Novák)
Vítejte na Marsu (M. Grün, P. Jakeš)
Co oči nevidí (J. Grygar, M. Grün)
 
 
 
 
 
Jedna hvězda ztrácí, druhá získává...
 
V těsných hvězdných párech se tu a tam odehrává nevídaná věc: jedna hvězda tu přímo před očima tloustne, a to na úkor své společnice. Navíc se přitom roztáčí natolik, že už to nevydrží a začne kolem sebe rozhazovat hmotu... Astronomové používající Hubblův kosmický dalekohled jeden takový případ odhalili v systému fí Persei.
Hvězdu čtvrté velikosti fí Persei najdete na hranicích Persea a Andromedy. V její těsné blízkosti leží i planetární mlhovina M 76 a nedaleko známá Mlhovina v Andromedě (M 31). Na první pohled není ničím výjimečná. Skutečně ale jen na první pohled.
Život hvězdy s hmotností kolem pěti Sluncí je docela fádní. Postupně ve svém středu a v přilehlém okolí spalují vodík a helium. Dříve, než stačí vybuchnout jako supernovy,  přijdou o svůj vodíkový obal a na jejich místě zůstane pomalu chladnoucí žhavé jádro, budoucí bílý trpaslík. Takový osud čeká například i naše Slunce. Složky v těsných hvězdných párech však mají osud poněkud jiný.
Například fí Persei, kterou původně tvořila hvězda s hmotností šest Sluncí a o něco lehčí průvodce s hmotností asi pět Sluncí. Dlouhou dobu se zde nic nedělo a složky spokojeně obíhaly kolem společného těžiště a vyvíjely se tak, jako by byly samy. Hmotnější složka ale o něco dříve vyčerpala ve svém nitru jaderné palivo, nafoukla se a začala část svého vodíkového obalu, vlivem gravitačního působení, předávat méně hmotnému průvodci. Došlo k "rapidní odtučňovací dietě", vyvinutější složka přišla o svůj vodíkový obal – důležitou zásobárnu jaderného paliva, a na jejím místě zůstalo pouze horké jádro s hmotností kolem jednoho Slunce a povrchovou teplotu kolem 50 tisíc stupňů Celsia. Značně si tak zjednodušila svou budoucnost a urychlila proces stárnutí.
 

  1. Hvězdy obíhající kolem společného těžiště žily posledních deset milionů let v klidu.Kresba NASA, HST (animace 64 kB)
  2. Jakmile ovšem o něco hmotnější složka ve svém nitru spálila vodík, nafoukla se do červeného obra.
  3. Stárnoucí hvězda pak začala předávat svoji látku druhé méně vyvinuté složce.
  4. Kdysi těžší hvězda tudíž přišla o vodíkový obal a zůstalo jí pouze žhavé jádro.
  5. Sekundární složka naopak přibrala a stala se z ní rychle rotující Be hvězda.
  6. Rotuje tak rychle, že má tvar plochého sféroidu. Dokonce ztrácí svůj materiál.
 
Materiál z hmotnější hvězdy nedopadá na lehčího "kanibalovy" přímo, ale poněkud stranou. Předává mu tak moment hybnosti, který hvězdožrouta nutí k stále rychlejším otáčkám. Hvězda se brzy začne točit tak rychle (na rovníku 450 kilometrů za sekundu), že se viditelně zplošťuje a v rovníkových oblastech se z ní dokonce začne odstředivou silou odtrhávat látka a mizet v prostoru. Rychle rotující hvězda ztrácí svůj řídký vodíkový oblak a v jejím spektru se náhle objeví silné emisní čáry vodíku – stává se z ní tzv. Be hvězda.
Tento proces, teoreticky předpovězený již před dvaceti roky, byl v případě fí Persei pozorován úplně poprvé. Astronomové již mnohokrát spatřili, jak se hvězda proměnila při explozi supernovy v neutronovou hvězdu či černou díru. Nikdy však systém nezachytili ve fázi "těsně před".
I když je jádro horké a jasné, zcela se ztrácí v záři svého chladnějšího a mnohem většího průvodce. Kdyby se nacházel ve středu sluneční soustavy, byl by mnohonásobně jasnější. Zcela však zaniká v jasu svého průvodce, který svítí  ještě desetkrát více. Vzhledem k tomu, že fí Persei leží ve vzdálenosti 720 světelných let, je pak zcela vyloučeno, abychom dvě, k sobě se tulící hvězdy dokázali rozlišit jako dvojici. Veškeré závěry jsou tudíž postaveny na základě rozboru jejich společného spektra.
 
Zdeněk Mikulášek
obsah
 
 
 
 

Nastane v roce 2000 konec světa?
 
Seriozní předpovědi říkají, že na začátku příštího milénia, přesněji pátého května 2000, nastane konec světa. Planety sluneční soustavy se tento den ocitnou na jedné přímce, dojde k vychýlení těžiště, Země bude zničena sérií rozsáhlých zemětřesení, požárů a dalších přírodních katastrof. Zkáze nebude nikdo ušetřen.
Co se pátého května ve skutečnosti stane? Nic. Rok dva tisíce není výjimečný. Snad jen pro uživatele gregoriánského kalendáře. Židé budou mít 1. ledna 2000 rok 5760, Muslimové 1420 - tudíž nic významného.
Ani nakupení planet v malé části oblohy není zvláštní událostí. Od roku 1 až do roku 3000 našeho letopočtu se Slunce, Měsíc a pět planet viditelných bez dalekohledu (Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn) ocitnou celkem čtyřicetkrát blíže než třicet stupňů. Například 5. února 1962 jste mohli těchto sedm těles nalézt na nebi v rozmezí pouhých šetnácti stupňů. V roce 194 naši předci spatřili tři planety v konjukci s Měsícem. V únoru 1524 se všech sedm těles ocitlo v souhvězdích Vodnáře a Rybách: astrologové předvídali záplavy, zemětřesení a další katastrofy - nic neobvyklého se však nestalo.
V květnu roku 2000 se Měsíc, Slunce a pět planet opět ocitne poblíž sebe. Pátého května budou pouze 26 stupňů daleko (viz obrázek). O čtrnáct dní později se k sobě přiblíží nejtěsněji. Uprostřed formace najdete 17. května Slunce, z východu ji ohraničí Mars, ze západu Venuše s Jupiterem. Středy disků těchto dvou planet budou pouze 42 úhlových sekund daleko. Vzhledem k přítomnosti naší nejbližší hvězdy však nebude toto seskupení pozorovatelné.
A vliv na Zemi? Gravitační síla, jíž planety na nás působí, je přímo úměrná hmotnosti a nepřímo úměrná čtverci vzdálenosti. Kdyby všechny planety sluneční soustavy ležely přesně na jedné přímce, jejich celkové silové působení by bylo stejné jako 1/6460 Slunce (tj. 0,0002). Jelikož v květnu 2000 planety ani zdaleka na přímce ležet nebudou (viz obrázek vpravo), jejich působení můžeme zcela zanedbat.
Rok dva tisíce, alespoň z hlediska konstelace planet, tudíž nijak výjimečný nebude. Zemětřesení, záplavy a další katastrofy určitě nastanou - svádět to na planety je však zbytečné.
 
– jd –
 
Obrázek nahoře: Těsná seskupení Slunce, Měsíce a pěti planet viditelných bez dalekohledu 5. února 1962, 5. května 2000 a 9. září 2040. Diagramy jsou vždy 36 stupňů široké a 7 stupňů vysoké. Horizontální čára představuje ekliptiku, poloha Měsíce je geocentrická (tj. tak bychom Měsíc viděli, kdybychom se nacházeli uprostřed Země).
Obrázek dole: V květnu 2000 můžeme jen stěží říci, že by pět planet sluneční soustavy leželo na jedné přímce.

obsah
 
 
 
 
 
 
Pristavaci modul Apolla 17 opustejici MesicPřed 25 lety opustil člověk Měsíc
 
Tuto neděli uplyne pětadvacet let od chvíle, kdy člověk opustil Měsíc. Čtrnáctého prosince 1972 se z povrchu našeho nejbližšího vesmírného tělesa vznesl přistávací modul Challenger Apollo 17. Astronauti E. Cernan a H. Schmitt (mimojiné jediný profesionální geolog) se tak stali poslední lidé, kteří se dotkli Měsíce.
V letech 1969 až 1972 na Měsíci přistálo v šesti různých oblastech 12 kosmonautů, kteří tam nachodili a při třech expedicích rovněž najezdili rychlostí až 17 km/h přes sto kilometrů. Na povrchu dohromady strávili tři sta hodin, sto šedesát osobohodin (počet hodin násobený počtem astronautů) pak mimo kabinu. Odebrali přes dva tisíce pečlivě zdokumentovaných geologických vzorků, z nichž některé získali pomocí vrtů z hloubky až dva metry. Do pozemských laboratoří přivezli 382 kilogramů hornin. Pořídili několik tisíc dokumentárních fotografických záběrů, několik kilometrů filmových dokumentů a také televizních přenosů, jež by dohromady vydaly na tři dny nepřetržitého vysílání.
Při letech Apolla 12 až 17 byla na povrchu instalováno pět automatických stanic ALSEP - celkem 33 jednotlivých přístrojů pro 14 různých vědeckých úkolů, mj. pro měření slunečního větru, kosmického záření, seismických otřesů (přirozených i uměle vytvořených odpálením malých náloží či dopadem posledních stupňů raket a nepotřebných částí lodi), tepelných vlastností podpovrchových vrstev atd. Životnost stanic napájených radioizotopickými generátory předčila všechna očekávání, nejdéle pracovala stanice z Apolla 12 (téměř osm let). Pasivní laserové odražeče z Apolla 11, 14 a 15 jsou pak dosud v provozuschopném stavu.
Poslední tři expedice uskutečnily rovněž rozsáhlý výzkum z oběžné dráhy. Z lodí Apollo 15 a 16 byly vypuštěny malé subsatelity pro studium magnetického pole, radiace a gravitačního pole Měsíce. Byla prováděna měřen profilu terénu laserovým výškoměrem a pořízeno třicet tisíc snímků, mj. fotogrametrických pro přesné mapování.
 

– mg, jd –
 
Výpravy Apollo, jež se dotkly Měsíce:
Apollo 8 F. Borman, J. Lovell, W. Anders
21. - 27. 12. 1968
první vánoce na Měsíci, na dráze vy výšce 111 až 113 km astronauté desetkrát oblétli Měsíc
Apollo 10 T. Stafford, E. Cernan, J. Young 
18. - 26. 5. 1969
přiblížení k měsíčnímu povrchu na pouhých 16 kilometrů
Apollo 11 L. Armstrong, E. Aldrin, M. Collins
16. - 24. 7. 1969
20. července 1969 ve 21:17 našeho času přistáli první lidé na Měsíci, místo přistání: Moře klidu
Apollo 12 Ch. Conrad, A. Bean, R. Gordon
14. - 24. 11. 1969
druhé přistání lidí, mj. návštěva sondy Surveyor 3 (přistála 16. 4. 1967), Oceán bouří
Apollo 13 J. Lovell, F. Haise, J. Swigert
11. - 17. 4. 1970
všeobecně známý neúspěšný pokus, pouze oblet Měsíce
Apollo 14 A. Shepard, E. Mitchell, S. Roosa
31. 1. - 9. 2. 1971
astronauti měli k dispozici vozík, Fra Mauro
Apollo 15 D. Scott, J. Irwin, A. Worden
26. 7. - 4. 8. 1971
poprvé na Měsíci jezdilo vozidlo Rover, Hadleyova brázda
Apollo 16 J. Young, Ch. Duke, T. Mattingly
16. - 25. 4. 1972
poblíž kráteru Descartes v oblasti pevniny
Apollo 17 E. Cernan, H. Schmitt, E. Evans
7. - 17. 12. 1972
poslední lidé na Měsíci, pohoří Taurus-Littrow, předěl mezi Mořem jasu a klidu
 
obsah
 
 
 
 

Zpráva o stavu Miru
 
Na rozdíl od problémů, které stanici Mir stíhaly v uplynulém roce, skutečnost, že všechny její systémy dnes fungují relativně bez problémů, tolik publicity nezískala. Tříčlenná posádka dokonce obnovila některé experimenty, z nichž mnohé jsou prováděny za teploty až 2400 stupňů. Nelze však říci, že by všechno na palubě přesluhujícího Miru bylo v naprostém pořádku:
  obsah
 
Kdy poletí nad Prahou Mir? 
Stanice, v podobě jasného svítícího bodu spatříte vždy někde nad západem a poletí směrem na severovýchod. Okamžiky přeletů jsou udány ve středoevropském času.
datum čas přeletu doba letu max. výška
12. 12. 16:24 4 min 53 stupňů nad jihovýchodem
12. 12. 18:00 1 min 65 stupňů nad severozápadem
13. 12. 17:01 4 min 75 stupňů nad severozápadem
14. 12. 17:38 2 min 61 stupňů nad severovýchodem
15. 12. 16:39 4 min 66 stupňů nad severovýchodem
15. 12. 18:15 1 min 58 stupňů nad severozápadem
 
 
 
 
 
Vyšla hvězdářská ročenka 1998

Hvězdárna a planetárium hlavního města Prahy vydala v minulých dnech Hvězdářskou ročenku 1998. Samostatnou součástí, kterou je nutné objednat zvlášť, je disketa s rozšiřujícím obsahem (efemeridy, katalogy apod.). Objednat si ji můžete na adrese Štefánikova hvězdárna, Petřín 205, 118 41 Praha. S určitostí je k dostání i v pražském planetáriu a také na brněnské hvězdárně. Její cena je asi 85 korun.
 
obsah


 Instantní astronomické noviny vycházejí, pokud nám to naše linka dovolí, každé pondělí a čtvrtek do 18. hodiny. V případě nutnosti i častěji. Archivujeme vždy posledních deset čísel.
Redakce: Jiří Dušek (jd, dj), Rudolf Novák (rkn), Zdeněk Pokorný (zp),
Jiří Grygar (jg), Marcel Grün (mg), Tomáš Gráf (tg).
Vzkaz redakci můžete zaslat na tuto adresu ibt@sci.muni.cz