15. číslo, čtvrtek 27. listopadu 1997 19:30 

 

 

Obsah zpráv:
Podej...chytni...polož...
Kometa nebo planetka?
Nalezen podmořský kráter
 
Rubriky:
Názory: Jiří Grygar vzpomíná na zážitky s Lubošem Kohoutkem
Pozorování: 49. týden na obloze (1. - 7. prosince 1997)
Čtivo: Zdeněk Pokorný, Zkáza přichází z kosmu
 
Zvláštní příloha:
Vítejte na Marsu (M. Grün, P. Jakeš)
Co oči nevidí (J. Grygar, M. Grün)
 
 
 
 
Podej...chytni...polož...
Vrátí se Spartan zpátky?

Dvě hodiny a sedm minut po začátku výstupu v noci z pondělí na úterý Winston Scott a Takao Doi úspěšně vlastníma rukama chytili satelit Spartan 201. Astronauté asi hodinu pozorně sledovali pomalu rotující satelit, teprve pak se rozhodli k akci. Nyní je Spartan bezpečně uložen nákladovém prostoru. Jeho zachycení se ukázalo mnohem jednodušší než se původně předpokládalo. Poté se Doi a Scott věnovali některým plánovaným aktivitám - tj. testování různých přístrojů pro budoucí Mezinárodní kosmickou stanici. Celá výprava do volného prostoru trvala téměř osm hodin.
Mise Spartan 201 však nebyla podle původní předpokladů zcela zrušena. Raketoplán Columbia má totiž dostatečné množství paliva k dalšímu vypuštění družice, které se předpokládá v nejbližších dnech. Důvodem páteční poruchy satelitu totiž byla buď chyba posádky či problémy s programovým vybavením. Spartan se jinak zdá být v pořádku, existují jen obavy ohledně dostatečné kapacity jeho elektrických baterií. Jestli dostane druhou šanci, bude celý program omezen na šest až dvacet čtyři hodin. Alternativní plán pak počítá s tím, že by Spartan 201 pracoval uchycen na konci automatické ruky. Let Columbie by proto také mohl být o jeden den prodloužen.
Nyní na palubě probíhají plánované pokusy za nízké gravitace. Omezil se také počet letových korekcí, aby se ušetřilo co největší množství paliva. (Foto NASA)
 

– jd –
obsah
 
 
 

Kometa nebo planetka?

Kdy může být malé těleso sluneční soustavy prohlášeno za kometu? A kdy za planetku? Odpověď na tyto jednoduché otázky vůbec jednoduchá není. Příkladem může být objekt pojmenovaný Elst-Pizarro. Nalezl jej 7. srpna 1996 Eric W. Elst na snímcích pořízených Guido Pizarrem z Evropské jižní observatoře.
Za planetky se považují pevná tělesa menší než planety a větší než deset metrů, která se pohybují po víceméně kruhových dráhách nepříliš odlišných od roviny ekliptiky (v ní se pohybuje Země kolem Slunce). Kometární jádra se naopak většinou pohybují po značně výstředných dráhách, a jsou-li na povrchu dostatečně zahřáta, uvolňuje se z nich plyn a prach. Kolem jádra se vytvoří přechodná atmosféra rozptylující sluneční světlo, tzv. koma.
 

Kometa Elst-Pizarro (David Balam, University of Victoria)Planetky 1996 PW (Steve H. Pravdo, Jet Propulsion Laboratory)
 
Vlasatice Elst-Pizarro, jinak také označená P/1996 N2, se pohybuje po dráze typické pro planetku mezi Marsem a Jupiterem (tedy stejně jako tělesa hlavního pásu planetek), avšak táhne za sebou plynoprachový kometární chvost (přilozený snímek vlevo). A aby toho nebylo málo, američtí astronomové z projektu Near-Earth Asteroid Tracking (NEAT) našli v minulém roce těleso (1996 PW), jenž se naopak pohybuje po protáhlé dráze kometárního typu, avšak bez plynoprachového obalu. Od Slunce se vzdaluje až na pět set astronomických jednotek, dvanáctkrát dál než Pluto. Nyní se přitom nachází v přísluní - mezi Marsem a Jupiterem. Jedná se zřejmě o mrtvou, již zcela vyčerpanou kometu.
V těchto dnech evropští vědci pracující na Evropské jižní observatoři na La Silla oznámili objev další na první pohled planetky/komety. Detailní pozorování však ukázala, že se spíše jedná o kometu. Proto má také provizorní označení P/1997 T3. Pohybuje se po mírně výstřední dráze s periodou sedmnáct let. Její vzdálenost od Slunce kolísá mezi devíti a sedmi astronomickými jednotkami (astronomická jednotka odpovídá vzdálenosti Země-Slunce, tj. 150 milionů kilometrů).
Jak je vidět - rozdělení malých těles sluneční soustavy na planetky a komety je často více než diskutabilní. Existují objekty, vyhaslé či málo aktivní komety, které se tváří jako planetky. A pak existují planetky, jež když se přiblíží ke Slunci, zahalí se do plynoprachového hávu a ukáží se nám jako komety.
 
– jd –
 
K obrázkům: Vlevo vidíte kometu Elst-Pizarro (P/1996 N2), která je sice zdobena úzkým plynoprachovým chvostem, ale pohybuje se v hlavním pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem. Na druhé straně existuje planetka 1996 PW (vpravo, na snímku označená úsečkami) s velmi výstřednou dráhou, největší u dosud známých asteroidů, velmi podobnou kometárním dráhám.
 
obsah
 
 
 
 

Nalezen podmořský kráter
 
Před 65 miliony roky spadla do oblasti Mexického zálivu planetka o průměru více než deset kilometrů. Následné požáry a dlouhodobé zastínění atmosféry s velkou pravděpodobností vedly k vyhynutí všech vyšších forem života na Zemi, vč. tolik populárních dinosaurů. Tato apokalypsa však nebyla ani zdaleka jediná. Na pevninách máme evidentní důkazy o dopadu nejméně 140 různých těles. I když kontinenty tvoří pouze třicet procent zemského povrchu, dosud nebyl objeven ani jediný kráter na hlubokém mořském dně. Zdá se ale, že se tato situace alespoň trochu změnila.
Podle zprávy v britském časopisu Nature spadla přibližně před dvěma miliony roky do Bellingshausenova moře u břehů Antarktidy planetka Eltanin. Její průměr se odhaduje na jeden až pět kilometrů, síla exploze pak na 100 miliard TNT (tj. jako milion hirošimských atomových bomb). Oceánská voda v místě dopadu vyšplouchla až pět kilometrů vysoko, následné přílivové vlny tsunami s výškou až padesát metrů zdevastovaly pobřeží Jižní Amariky a Antarktidy. Materiál jako prach, pára a sůl byl rozházen do vzdálenosti několika tisíc kilometrů a jeho usazeniny se najdou po celém světě. Vedoucí objevitelského týmu Rainer Gersonde z Alfred Wegener Institute for Polar and Marine Research in Bremerhaven také spekuluje, že při pádu planetky byla z velké části zničena ozonová vrstva Země a na několik let mohlo dojít ke změně celkového klimatu.
Předpokládané změny klimatu zatím potvrzeny nebyly, nicméně někteří odborníci poukazují na fakt, že se na Translantarktických horách, vysoko nad úrovní moře, nalezly zkaměnělé mikrofosílie oceánských živočichů. Mohly se sem dostat právě po pádu této planetky.
Kráter na dně oceánu se pravděpodobně nevytvořil, kdyby však Eltanin spadl na pevninu, vznikla by zde "díra" s průměrem až čtyřicet kilometrů. Známý kráter v Arizoně, který má průměr přes jeden kilometr vytvořilo těleso o velikosti necelých padesát metrů. Existenci pádu planetky Eltanin potvrzují pouze studium usazenim na mořském dně a seizmická pozorování.
Eltanin byl pojmenován po americkém vědecké lodi, která v roce 1965 odebrala z podmořského dna vzorky obsahující iridium, jenž se na Zemi dostává právě prostřednictvím asteroidů. (Foto JPL/NASA)
 
– jd –
 
Doporučujeme:  
Některé zajímavé krátery světa:
Barringer Mateor Crater, Arizona, U.S.A. 
Má průměr asi jeden kilometr a je starý pouhých padesát tisíc roků. Dnes je považován za typický příklad impaktního kráteru (tj. vznikl po dopadu vesmírného tělesa). Jedná se o první jasně identifikovaný kráter na Zemi. Ve dvacátých letech zde totiž byly nalezeny drobné fragmenty z dopadlého meteoritu (impaktoru). Jedná se pravděpodobně o nejfotogeničtější stopu po dopadu mimozemského tělesa. 
Chicxulub, poloostrov Yucatan, Mexico 
Dlouhou dobu neznámý, ale dnes pravděpodobně nejznámější kráter na světě. Barevný snímek je třídimenzionální mapou místního gravitačního a magnetického pole. Je na ní zcela zřetelný kráter o průměru asi tři sta kilometrů, který je jinak pohřbený pod několik set metrů tlustou vrstvou sedimentů. Vznikl přibližně před 65 miliony roky. Následkem pádu planetky o velikosti 10 až 20 kilometrů vyhynula většina vyšších forem života na Zemi. Chicxulub je název vesnice nacházející se poblíž středu kráteru.
Aorounga, Čad, Afrika 
Pád planetky či komety před několika stovkami milionů let zanechal na radarových snímcích z družic viditelnou stopu v poušti Sahara v severním Čadu. Původní kráter o průměru 17 kilometrů byl zasypán sedimenty a z části i značně porušen. Tmavé vodorovné pásy pásy naznačují směr převládajících větrů, jež tisíce let erodují okrajové valy. Vědci se domnívají, že Aorounga je jedním z řetězce několika kráterů vzniklých současně.
Wolfe Creek, Austrálie 
Wolfe Creek o průměru necelý jeden kilometr a stáří asi tři sta tisíc let je relativně dobře zachovalým kráterem, jen z části zavátý pískem, v centrální Austrálii. Okrajové valy vystupují asi 25 metrů nad okolní terén, zatímco dno je asi padesát metrů pod jeho úrovní. V místech kráteru byly nalezeny oxidované zbytky meteorického železa a přetavené sklo.
Roter Kamm 
Roter Kammm na snímku z vesmírného radaru. Jeho okraj tvoří světlá, kruhová struktura vpravo od středu obrázku. Jedná se o středně velký kráter s průměrem dva a půl kilometru a hloubkou 130 metrů. Ukrývá se pod asi sto metrů tlustou vrstvou sedimentů. Na normálních snímcích zemského povrchu tedy není vidět. Modré zabarvení může mít materiál vyvržený během impaktu. Tmavé oblasti jsou tenké vrstvy navátého písku. Zeleně zabarvené části jsou pokryty vegetací.
Manicouagan, Quebec, Kanada 
Se sto kilometry v průměru je jedním z největších zachovalých pozemských kráterů. Na obrázku z amerického raketoplánu je zachyceno asi 70 kilometrů velké kruhové jezero, vzniklé pozdější ledovou erozí .
Clearwater Lakes, Quebec, Kanada 
Dvojice kráterů, jež vznikla současne ze dvou spřízněných těles. Na Zemi se jedná o zcela unikátní jev.  Oba jsou zaplaveny vodou. Větší Cleawater Lake West má uvnitř nápadnou kruhovou soustavu ostrovů s průměrem deset kilometrů. Velikost obou kráterů je 22, resp. 32 kilometrů, stáří asi 300 milionů let.
 obsah

 
Instantní astronomické noviny vycházejí, pokud nám to naše linka dovolí, každé pondělí a čtvrtek do 18. hodiny. V případě nutnosti i častěji. Archivujeme vždy posledních deset čísel.
Redakce: Jiří Dušek (jd, dj), Rudolf Novák (rkn), Zdeněk Pokorný (zp),
Jiří Grygar (jg), Marcel Grün (mg), Tomáš Gráf (tg).
Vzkaz redakci můžete zaslat na tuto adresu ibt@sci.muni.cz